Zobrazují se příspěvky se štítkemAuckland. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemAuckland. Zobrazit všechny příspěvky

středa 4. března 2009

Vrácení daní z Nového Zélandu

Pokud se chcete pokusit získat něco málo peněz z daní nazpátek, tak postupujte následovně: Zaplaťte si to u některé profesionální agentury. Ba ne, dělám si srandu, protože to by vám z toho mála, co vám možná vrátí, asi moc nezbylo. Jde to i osobně a není to vůbec složité. Potřebujete na to cestovní pas, letenku, IRD number, číslo účtu (pokud si ho na NZ chcete ponechat) a zhruba tři hodiny času.

Pokud jste se polekali těch tří hodin, tak vězte, že většina z toho padne na cestu do Takapnuny na váš oblíbený úřad - Inland Revenue. Samotné vyplňování dvou formulářů a stání ve frontě mi trvalo asi 20 minut.

Poměrně zásadní informace je, že novozélandský finanční rok končí 31. března (tedy stejný termín jako poslední možnost podání přiznání v ČR). Vrátí vám tedy nejprve to, co jste si vydělali do 31.3. a příští rok možná i to, co jste si vydělali od 1.4. do 31.3. následujícího roku. Na webu Inland Revenue se píše, že je dobré podat přiznání o výši příjmu do konce dubna, ale já jsem něco málo dostal, i když jsem to podával až v červnu (těžko říct, jestli více nebo méně - hlavně jsem do té doby netušil, že finanční rok končí v březnu a ne v prosinci).

Po příchodu na úřad oznámíte paní za přepážkou, že hodláte opustit Nový Zéland a že byste rádi dostali něco zpět. Paní vám dá k vyplnění dva formuláře (IR3 + IR50) a oznámí, že bude potřebovat ofotit pas a letenku. Vyplnit formuláře není složité a paní vás upozorní předem, co všechno je nutné vyplnit a co naopak nutné není. Podle IRD number vám vytiskne vaše příjmy za loňský rok a zhruba dva měsíce staré údaje z letošního roku.

Vyplnit oba formuláře je poměrně jednoduché, protože tam nejsou žádné podivnosti jako v těch našich (zdravím naše zákonodárce!). První IR3 je vlastně samotné přiznání výše příjmu za loňský rok. Lze ho vyplnit i online, ale ručně mi to přišlo jednodušší a navíc se múžete zeptat, pokud vám něco není jasné. Papírovou verzi si můžete předem prohlédnout zde. Vyplňuje se pouze jeho první strana a podpis + datum na konci. Všechny údaje o vašich příjmech jsou na vytištěném papíře od paní z přepážky. Asi není nutné dodávat, že pokud při odjezdu žádáte o vrácení daní za minulý i aktuální rok, tak IR3 vyplňujete dvakrát.

S formulářem IR50 je to podobné. Tímto formulářem žádáte o vrácení daní z důvodu opuštění NZ. Opět si ho můžete prohlédnout na webu a má pouze dvě strany. Nejdůležitější je správně a čitelně vyplnit číslo účtu, pokud chcete zaslat peníze na NZ účet (do zahraničí to nejde). Případně bych kladl velký důraz na čitelné jméno a postal address, pokud preferujete šek. Ovšem paní mě před tím varovala, že to posílají pouze v kiwidolarech a většina lidí tak přijde o většinu drahým převodem na jejich domovskou měnu (v mém případě koruny). Ještě jsem si nebyl jistý u otázky č. 9 - jestli odjíždím na déle než 325 dní, tak jsem radši zaškrtnul ne. To pravděpodobně prodlouží dobu čekání na vrácené peníze.

Nakonec oba vyplněné formuláře, cestovní pas a letenku (stačí jen vytisknutá elektronická letenka) předáte paní na přepážce, která si vše ofotí a zkontroluje a je hotovo.



Aktualizace: První část peněz za rok 2007/2008 jsem dostal po slíbených cca dvou měsísích od podání přiznání a zbytek peněz za rok 2008/2009 jsem dostal už v listopadu. Takže ani nečekali, jestli se náhodou nevrátím zpět. Celkem mi vrátili cca 10% celkových příjmů, ale to zhruba odpovídá tomu, co jsem zaplatil navíc při vyšší sazbě daně (té odpovídal můj týdenní příjem, ale nakonec jsem se za celý rok dohromady nedostal z té nejnižší).

pondělí 21. dubna 2008

Doprava v Aucklandu - trajekty

Protože se Auckland rozprostírá v úžině mezi Tichým oceánem a Tasmánským mořem, tak jsou zde používané jako městská hromadná doprava i trajekty. A to mezi čtrvtí Devonport a centrem (Midtown). Devonport rozhodně stojí za to navštívit a pokochat se domky postavenými v klasické koloniální architektuře. Nehledě na to, že je odtud nádherný výhled na centrum Aucklandu a okolní záliv s ostrovem Rangitoto.

Dostat se Devonportu je velice jednoduché. Stačí najít starobylou Ferry Building na břehu mezi Albert Street a Queen Street a za ní se blíže ke Queen Street nachází "zastávka" pro odjezdy do Devoportu. V pokladně si koupíte zpáteční lástek a můžete vyrazit. Zpáteční lístek momentálně stojí 9$. Pak už jen ukážete osobě u brány lístek a najdete ceduli s nápisem Devonport, kde se nachází/bude nacházet váš trajekt. Po 12-minutové plavbě budete v úplně odlišné části města.

Pokud máte čipovou kartu nabitou All Zones Monthly Pass a chcete jet trajektem do Devonportu a nerozumíte anglicky/stydíte se/jste brouk Pytlík, tak se budete tvářit hrozně zkušeně a ukážete čipovou kartu osobě, která kontroluje lístky v bráně vedle prodeje. Následně projdete a hned za bránou je strojek na lístky (skoro stejný jako v autobuse) do kterého strčíte kartu a stisknete Issue. Pokud bude jízdenka aktuální, tak vám vyjede lístek a osoba u brány bude spokojená.

Nevím, jestli je to běžné, ale já jsem při cestě zpět do centra nenašel žádnou pokladnu ani bránu, u které bych si mohl koupit lístek, a tak jsem jel "na černo". Abych se přiznal, tak jsem pokladnu ani nehledal, protože jsem sice měl čipovou kartu, ale zase jsem neměl čas. Ale jak jsem zjistil zpět v centru, tak se pokladna v Devonportu buď vůbec nenachází nebo během víkendu nefunguje. Ovšem neradujte se, zadarmo nepojedete. Cestující se po příjezdu poslušně řadí u východu a ti, co nemají jízdenku si ji koupí v místní pokladně. A ti šťasnější, co už mají jízdenku, ji ukážou osobě u brány a je to. V případně vlastnictví čipové karty následuje stejný postup s tisknutím jízdenky jako při odjezdu.



Zajímavou možnost poznat víkendový cíl mnoha obyvatel Aucklandu nabízí společnost 360 Discovery. A to konkrétně výlet do Coromandel Town a okolí. Za $144 máte možnost navštívit všechny nejzajímavější atrakce na západním pobřeží poloostrova Coromandel. Ušetříte si tím několikahodinovou cestu do Coromandel Town, kde v podstatě nic jiného není a navíc vám nehrozí, že odsud, jako už mnoho výletníků, už nikdy neodjedete... ;)

pondělí 7. dubna 2008

Strava na NZ - Dojmy po pár týdnech na NZ

Pokud jste turisté a máte rádi asijskou kuchyni, tak budete v Aucklandu maximálně spokojeni. V ACL totiž žije několik stovek tisíc přistěhovalců z Asie a mnoho z nich tu provozuje restauraci. Takže pokud nepočítám klasiku jako McD nebo KFC a Burger King, tak tu na jinou restauraci než thajskou, čínskou, indickou nebo sushi bar skoro nenarazíte. Jen občas nějaký steak house. Běžná cena jídla je ve zmíněných asijských restauracích v obchodních centrech nebo tzv. Food Court (něco jako jídleny, několik restaurací pohromadě) je 8-12 kiwi dolarů a sushi je tu levnější než u nás. Jídlo v klasické restauraci s obsluhou stojí 20 - 30$.

Cheeseburger stojí u McD 2$ a je, dle mého názoru, lepší než v ČR, v Burger Kingu 2,20$ a je největší, Wendy's už 2,40$ a je asi chuťově nejlepší. Cheese v BK je trochu výživnější než od McD, protože houska se víc podobá klasické české housce a jsou v něm dvě okurky, cheese od Wendy's je něco mezi McD a BK + víc cibule. Menu stojí od cca 6,50$ až po 20$ za opravdu solidní nálož ruzných burgerů, takže za 10 - 15 dolarů se dá v ACL bez problémů najíst. Jen tak pro představu, minimální mzda je tu cca 12$ na hodinu, takže žádná drahota.

Běžná strava Novozélanďanů je následující:
  • Snídaně - většinou opečené toasty s marmeládou nebo místní "dobrotou" zvanou Marmite. Je to odporná kvasnicová pomazánka vzhledem podobná nutele, ovšem chuť je mnohem horší než lahodné droždí (taky co byste chtěli od nezralého piva, ze kterého se to vyrábí). Případně různé obilné vločky s mlékem a spol. Místní verze čehokoli jsou inspirované chutěmi anglicky mluvících národů a tedy mírně odlišné od středoevropských. Například meruňková marmeláda je ochucená zázvorem.

  • Svačina - opět toasty s něčím: marmeláda, kvasnicový blivajz, šunka, sýr... Dětičky většinou papají sušenky.

  • Oběd - většinou jen lehký oběd při kterém se recyklují zbytky od večeře, čili opečené toasty s masovou náplní apod. nebo to samé co snídaně, případně svačina.

  • Večeře - hlavní jídlo dne, při kterém převažuje množství masa na přílohou :). Většinou grilované maso, zapečené mleté maso nebo obalované rybí filé + nějaká obdoba hranolků či opečených brambor. Těch hranolků (brambor) je pro celou šestičlenou rodinu asi tolik, jako bych snědl já, když bych se chtěl pořádně nacpat (rodina si zvykla asi tak za týden, že toho sním nejvíc a teď se diví, když si nepřidám). K tomu ještě fazole z plechovky nebo špagety v omáčce z téhož. Alespoň v mé rodině je běžná zeleninová obloha z čínského zelí, obyč. zelí, mrkve, okurky nebo rajčat (většinou all-in-one). Dále kyselé okurky a červená řepa, které mají prakticky stejnou chuť jako doma. Z ovoce to jsou avokádo a ananas (oboje čerstvé a tedy nesrovnatelně lepší než ty běžné parodie v plechovce), banány, kiwi a jablka (samozřejmě Produced in New Zealand).

  • Dezerty a jiné dobroty - je tu poměrně dost levná zmrzlina (2 - 5$ za vaničku dobré zrmzky), dále různé muffiny nebo dorty s ovocem (skoro stejné jako naše bublanina).

Málem bych zapomněl na chřest, který se zde v sezoně prodává na každém rohu a je hezky zelený a šťavnaný. Opět mnohem lepší než ty naložené vybledlé kousky u nás. Chřest má mimochodem jednu zajímavou vlasnost (na NZ se nazývá Asparagus), kterou potvrzuji a mohu se, nevím jestli hrdě, přihlásit ke 40% populace... Mimochodem s tou rychlostí taky nelžou.

Za sebe můžu říct, že jsem tady se stravou a možnostmi stravování poměrně spokojený, protože svíčkovou jsem tady nečekal a asijskou kuchyni mám rád. A teď už i kiwi pokrmy.

PS: Marmite už dokážu sníst, protože je to veeeelmi zdravé ;)

středa 2. dubna 2008

Život v kiwi rodině

Tento článek byl napsaný zhruba v půlce listopadu. Tj. po cca 4 týdnech pobytu na NZ.

Při objednávání jazykového kurzu jsem se rozhodl, že budu první měsíc pobytu bydlet v rodině. Odpadnou mi starosti se sháněním ubytování, budu mít co jíst a zjístím od nich lecjaké informace o NZ. Po několika týdnech v kiwi rodině mohu zodpovědně říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Rodiny jsou většinou pečlivě vybírané a není to jen reklamní oznámení, ale pravda. Zezačátku se ve škole stále ptají, jestli jsem v rodině spokojený a po prvním týdnu se odevzdává dotazník ohledně spokojenosti.

Život v rodině je velmi užitečný, neboť kromě zmíněných výhod, jako je strava a pohodlná postel, se procvičí angličtina. A to především ve smyslu porozumět, protože kiwis (tak si říkají Novozélanďani) mluví poměrně rychle a moc při tom neotvírají ústa. Prvních pár dnů jsem si říkal, jestli jsem vůbec někdy slyšel angličtinu, protože tohle se jí moc nepodobalo. Naštěstí se to každý den zlepšuje a jednou se jich třeba nebudu muset ptát desetkrát, co mi vlastně říkají. V případě bydlení v bytě s hromadou cizinců (s největší pravděpodobností Korejců), tohle všechno odpadá. Teda rozhodně ne snaha porozumět, jako spíš nějaký pokrok v porozumění anglicky mluvícím domorodcům. Nemám nic proti asiatům, ale mluví hrozně, protože nedokáží vyslovit asi tak polovinu písmen abecedy :).

Já bydlím u Taylorů ve čvrti Albany, Auckland. Rodina se skládá z těchto členů:
  • Táta Bill (48, majitel psů pro hledání drog, pracuje pro několik ACL vězení),

  • máma Ronwyn (50, učitelka na střední škole),

  • synové Kurt (21, univerzitní student - studuje účetnictví) a Brad (17, hraje a trénuje squash, příští rok chce jet do USA),

  • dcery Zara (19, kosmetička, už se odstěhovala) a Erin (14, studentka střední školy).

  • Plus až tři cizinci-studenti, jejichž aktuální stav je Hussan (17, Arab, skoroneumíanglicky), moje maličkost (24, umíanglickytrochuvícnežArab) a chvíli tu byl Diego z Chile (cca 17). Takže plný dům lidí.

Všechna pozitiva i negativa pobytu v rodině se liší podle konkrétní rodiny. V některých rodinách se s vámi moc bavit nebudou a dají vám jen najíst a místo na spaní, v jiné se můžete stát právoplatnými členy rodiny.

Já jsem s nimi žil celkem bez problémů, akorát mě po čase moc nebavilo být doma okolo 19h na večeři + otrava s dopravou do centra a celkově se to moc nepodobalo mé představě o samostatném životě. Ale kdybych jel na podobný studijní pobyt znova, tak prvních pár týdnů strávím opět v rodině.

čtvrtek 20. března 2008

Bankovní účet - 2. část - "tuning"

V první části jsem popsal založení bankovního účtu v ANZ Bank a nyní napíši něco o možných vylepšeních. Něco jsem již popsal, ale pro jistotu to zopakuji:
  1. Zvýšení denního limitu pro výběr z bankomatů na 800$. - Základní limit je "jen" 400$ (pro platby kartou je to 3000$), což by například při velké platbě nemuselo stačit, a tak je vhodné zvýšit limit pro výběr na maximálních 800$. Alespoň já asi nikdy nebudu mít na běžném účtu dlouhodobě více než pár set dolarů a navíc se dá snad úplně všude platit kartou, ale co kdyby...

  2. Nahlášení IRD number. - Bez nahlášení IRD vám budou strhávat daň z úroků ve výši 39%, což není zrovna málo. Po nahlášení to bude klasických cca 20%.

  3. Aktivace plateb pomocí internet bankingu: Pay Anyone a zvýšení limitu na 10000$. - Pokud si myslíte, že někdy budete chtít převádět peníze online, tak to budete potřebovat. Po aktivaci internet bankingu si v sekci Pay Anyone (hned druhá položka v nabídce) odkliknete aktivaci Pay Anyone. Základní limit 1000$ funguje hned druhý den. Pokud chcete 5000$, tak vám na vaši adresu přijde email a z něj použijete aktivační číslo. Pokud chcete rovnou 10000$, což je maximum, tak vám na vaši adresu přijde dopis z banky. Následně zavoláte na bezplatnou linku a operátorovi řeknete, že chcete aktivovat Pay Anyone. Nahlásíte Customer Registration Number - osmimístné číslo pro přihlášení na internet banking a aktivační číslo z dopisu. Druhý by to mělo fungovat.

  4. Aktivace mezinárodních plateb: International Services. - Pokud chcete převádět peníze zpět do vaší rodné vlasti z pohodlí domova, tak to budete potřebovat. Pro aktivaci International Services musíte mít již aktivované Pay Anyone. V sekci International Services klinete na aktivaci a od následujícího dne můžete vesele převádět peníze. Limit bude stejný jako pro Pay Anyone. Pro převod peněz do ČR samozřejmě musíte vědět číslo vašeho CZ účtu v mezinárodním formátu a také si zjistěte, kolik si za to vaše banka účtuje.


  5. Pojištění odpovědnosti + vykradení: Contents Insurance. - Já jsem si pro jistotu sjednal i pojištění odpovědnosti, takže když rodině něco zdemoluji, tak zaplatím jen prvních 250$ a zbytek je na pojišťovně. Celková výše škody může být až 1000000$. Dále je v tom zahrnuto pojištění proti vykradení do celkové výše 10000$ na mých věcech (tolik tady asi nikdy mít nebudu, ale cítím se tak nějak bezpečněji). Měsíční poplatek je cca 21,50$ a zvolil jsem platbu inkasem (zde se to nazývá debit něco).

  6. Pojištění auta - "povinné ručení", krádež, živelná pohroma + skla: Vehicle Insurance. - Pojištění auta je nutnost, bez které byste vůbec neměli vyjíždět na silnici. V základním balíčku autopojištění je third party insurance ("povinné ručení"), theft (krádež) a natural disaster (živelná pohroma). Nejdůležitější je samozřejmě "povinné ručení", protože jakákoli oděrka cizího auta by vás přišla pěkně draho. O něčem vážnějším snad radši ani neuvažovat. Limit je v tomto případě $25 mil. na škodu i na zdraví. Jinak proti krádeži nebo zničení lavinou mám svoji popelnici pojištěnou na 1500$. Měsíční poplatek je cca 46$ + 2,50$ pojištění všech skel, protože se tu krade a vykrádá ostošest. V ANZ nabízí pojištění od Tower Insurance a měl jsem štěstí, protože šla zvolit i nulová spoluúčast (je mi 24 a většinou to bývá až od 25 let). Rozdíl mezi nulovou spoluúčastí a minimálně 350$ byl cca 5$ měsíčně, a to se rozhodně vyplatí.

Tak tohle jsou ve zkratce základní úpravy účtu, které by se mohly hodit každému.

neděle 17. února 2008

Bankovní účet - ANZ Bank

Pokud chcete na Novém Zélandu pobývat déle než jen pár týdnů, tak nejspíš budete potřebovat účet v nějaké NZ bance. Pokud zde chcete pracovat, tak je to skoro nutnost, protože zaměstnavatel vám peníze na český účet posílat nebude. Na NZ je samozřejmě hned několik bank, takže máte z čeho vybírat. Já jsem si vybral ANZ Bank, protože mi bylo řečeno, že má údajně nejvíce bankomatů a poboček. Nezjišťoval jsem, jestli je to pravda, ale nejspíše ano. Pobočky vídám poměrně často a jejich bankomaty jsou skoro všude. Navíc můžete bezplatně vybírat peníze i z bankomatů The National Bank.

Pořízení účtu je velmi jednoduché a stačí vám na to pas, NZ adresa (mělo by jít použít adresu backpackeru - ale ověřte si to předem) a tuším 200$, které můžete ihned vybrat. Postup pro všechny banky je víceméně stejný, takže to bude platit obecně.

Vejdete do vybrané banky a vyberete si první lelkující osobu ve firemní uniformě. Té řeknete, že chcete bank account a ona se vám okamžitě začne věnovat. Buď zavolá jinou povolanější osobu nebo si vás odvede ke stolečku. Že nejste místní, pozná nejspíše až podle pasu, protože v Aucklandu je mnoho cizinců/lidí, co neumí anglicky (rouzuměj asiaty). Řekněte, že preferujete low monthly fee (nízký měsíční poplatek), protože lépe úročené účty jsou většinou dražší a navíc asi nebudete mít co úročit. Během zakládání účtu osobě odpovíte, že v ČR opravdu nemluvíte německy a pokud jste student, tak vám bude nabídnut studentský účet, kde není žádný měsíční poplatek (pokud si to pamatuji dobře, tak po mě nikdy žádné potvrzení ze školy nechtěli - co z toho vyplývá?). Osoba si opíše pár údajů z pasu, adresu, telefon a předá vám kartičku s čísly dvou bankovních účtů. Jeden je klasický běžný účet (číslo v ANZ většinou končí 00) a druhý je lépe úročený účet (číslo končí 46 nebo 48).

Dále samozřejmě budete chtít internet banking a phone banking. V ANZ je to v jednom balíčku a je to v ceně měsíčního poplatku, takže není důvod to nevyužít. Dostanete kartičku s osmimístným číslem pro přihlášení do elektronického bankovnictví (Customer Registration Number) a dají vám do ruku telefon, kde si zaregistrujete váš pin number (až bude chvilku ticho, tak namačkáte 4-místné číslo, což bude váš pin a stisknete #, opět to samé číslo a #). Před tím budete upozorněni, že to nesmí být sekvence jako 1234, 5678 nebo stejná čísla jako 1111, 9999 atd.

Až se během následujích pár dní dostanete na internet, tak na hlavní stránce webové ANZ Bank vpravo nahoře kliknete na register a vyplníte Customer Registration Number a pin number. Poté si nastavíte nové heslo, přičemž tam musí být jak písmeno, tak i číslo. Peníze mezi oběma účty můžete libovolně přesouvat - je to zdarma a přesun se projeví okamžitě. V bankomatu lze vybírat jen z běžného účtu. Na lépe úročeném účtu je momentálně měsíční úrok 7,75% ročně, takže je vhodné mít většinu peněz zde a na běžném účtu mít jen několik set na běžné platby. Peníze se úročí jen pokud je zůstatek větší než 2000$! Úroky se navyšují denně a připisují jednou za měsíc. Z úroků vám bude stržena daň, takže pokud už máte IRD, tak ho v bance rovnou nahlašte nebo tam po získání zajděte. Bez nahlášení se totiž strhává 39% ze zisku.

Pravděpodobně během nastavování phone/intenet bankingu vložíte peníze na účet a předají vám vaši novou platební kartu. S platební kartou následuje stejný postup pro volbu pin number jako u phone/internet bankingu, akorát používáte platební terminál místo telefonu. Jen co vyjdete ven z banky, tak můžete všechny vložené peníze pomocí karty ihned vybrat - funguje okamžitě. Denní limit pro výběr je standardně 400$ a pro platby v obchodech 3000$. Asi je vhodné to rovnou zvýšit na 800$, což je maximum.

Nejspíše v každé bance je možné si sjednat i pojistění odpovědnosti nebo pojištění auta, ale o tom až příště.

sobota 9. února 2008

Japonská (konkurence) restaurace

Jeden pátek končil studium můj japonský spolužák Ryosuko. My jsme se s ním jako správní spolužáci chtěli rozloučit, a tak jsme byli po škole na obědě v japonské restauraci. Nejdřív jsem se obával, že to bude drahé, ale opak byl pravdou. Nejlevnější jídlo stojí 8$ (6 jídel na výběr) a je k němu neomezené množství rýže, kterou si sami berete z velkého hrnce na vaření rýže. Co jsem si stačil všimnout, tak z denního menu bylo nejdražší 8 kousků sushi, opět s neomezeným množstvím rýže.



Já jsem měl Deep Fried Chicken (smažené kuřecí kousky). Bylo to šest poctivých kousků kuřete v těstíčku (celkem cca 150-200g) + obloha ze zelí s omáčkou, trošku těstovinového salátu a krémová omáčka na maso. Najedl jsem se opravdu solidně.


Pokud byste chtěli také ochutnat originální japonskou kuchyni, tak ji naleznete na rohu Custom street a Commerce street.



V Aucklandu jsou určitě i lepší japonské restaurace, ale tato má velmi dobrý poměr "cena/výkon". Je to víceméně klasická restaurace s obsluhou, ovšem ceny jsou na úrovni nejlevnějších bufetů.

pátek 1. února 2008

Doprava v Aucklandu - autobusy

Auckland je největší město na Novém Zélandu. Žije zde cca 1,5 milionu obyvatel a z nich asi tak 1,49 milionu v rodinných domech. Z toho vyplývá, že je AKL velmi rozlehlý. Od severu na jih má cca 50 km a na šířku odhadem až 30km. Já osobně to mám z Albany do centra, kde je škola, zhruba 17 km. Do školy a ze školy jezdím každý den autobusem a trvá to, v závislosti na dopravní zácpě, cca 50 - 80 minut z domu do domu.

Autobusová doprava není na NZ příliš rozšířená. Městskou hromadnou dopravu mají především větší města a pravidelnější spojení je opět pouze mezi většími městy. Navíc není zrovna levná. Já jezdím přes 4 pásma (stages) a 10 jízd pro studenty stojí 43,20$, což je jeden týden. Za měsíc tedy 172,80$ a to už se mi vyplatí koupit si "All Zones Monthly Pass", tj. měsíční jízdenku za 175$ (respektive 170$, pokud ji koupíte na "hlavním nádraží" - Britomart). Platí jeden měsíc ode dne zakoupení a mohu s ní cestovat kolikrát chci.

Ovšem je tu několik "ale". Za prvé to nejmenší zlo - musíte si koupit čipovou kartu za 7,50$ (ale tu si musíte koupit už pro těch 10 jízd). Další věc už je horší: Je možné ji využívat jen v autobusech společností Stagecoach a North Star, přičemž je tu hned několik dalších společností (Ritchies Transport, Birkenhead Transport, Urban Express atd.). Stagecoach a North Star navíc jezdí pouze v severní části města zvané North Shore a odtud do centra. Musíte tedy pečlivě prostudovat jízdní řád, jestli potřebný spoj obsluhuje opravdu "vaše" společnost. Je to napsané pod nědělním jízdním řádem v poznámkách, např. This service is provided by North Star. A také neplatí pro noční autobusy zvané NiteRider.

Ale abych si jen nestěžoval, tak je tu kromě neomezených jízd i jedno plus. Je možné ji využívat i na trajekty z centra do Devonportu. Tady ušetříte pár dolarů, protože Devonport je nejhezčí čvtrť v Aucklandu a rozhodně stojí za návštěvu, protože většina domků je zde v klasickém koloniálním stylu. Nachází se na druhé straně zálivu než je centrum a je odtud nádherný výhled na centrum a okolí.

Po nastoupení do autobusu nahlásíte řidiči do jaké zastávky nebo kolik stages (pásem) jedete a on vám řekne cenu. Běžná cena pro 4 stages je 5,40$. Pokud máte nabitou čipovou kartu, tak ji vrazíte do strojku a on vám vyjede lístek. U řidiče ji můžete dokonce i nabít, ale pouze klasické jízdné, neprodá vám studentské. Pokud musíte přestupovat, tak si můžete zaplatit jízdu až na konec a pak v dalším autobuse jen ukázat lístek - je to levnější než kupovat nadvakrát.

Jízdní řády - to je kapitola sama pro sebe. Pokud vás někdy někde stresovalo několikaminutové zpoždění nebo naopak dřívější odjezd autobusu, tak tady vás to zabije během několika dnů. Na jízdních řádech je "důležitá" poznámka: Times in bold are scheduled, all other times are approximate (Zvýrazněné časy jsou dané, ostatní jsou jen přibližné). A zvýrazněné jsou jen časy odjezdu z první stanice...

Po dvou měsících takřka denního používání autobusů mohu zodpovědně prohlásit, že úplně všechny časy jsou přibližné. Není výjimka, že už ve třetí stanici z centra (cca 500 m) má autobus zpoždění 15 minut. Nutno dodat, že se to pak většinou zase dožene, protože naplánované časy jsou furt stejné a dopravní zácpa se mění v průběhu dne, ale spoléhat se na to rozhodně nedá. Empiricky ověřený čas příjezdu autobusu do požadované stanice je -10 minut až +30 minut. Poměrně často přijedou ve stejnou dobu dva autobusy, jejichž příjezdy/odjezdy se liší o půl hodiny.

Další důležitá věc je, že téměř všechny zastávky jsou na znamení. Pouze na některých hlavních zastávkách se zastavuje a čeká, i když nikdo nenastupuje nebo nevystupuje. Ale toto se děje jen pokud je tam autobus výrazně dřív, než by měl. Také je třeba odhodit stud stranou a mírně zvýšeným hlasem upozornit řidiče na fakt, že právě projel zastávku, ve které chcete vystupovat. Samozřejmě předtím musíte použít signalizaci pro řidiče, což je buď některé z mnoha tlačítek na madlech nebo provázek se zvonkem nad okny :)

Pokud čekáte na zastávce, tak musíte na autobus mávnout, protože jinak profrčí okolo a budete čekat dál. Ani po mávnutí není nic jisté. Měli byste bedlivě sledovat, jestli autobus opravdu zpomaluje a hodlá vás naložit. Pokud ne, tak mávejte co vám síly stačí. Skoro jako kdybyste mávali na letadlo. Poněvadž v opačném případě budete opět čekat dále.

Na několikadenní návštěvu Aucklandu lze také zakoupit speciální jedno- nebo třídenní jízdenky. Pro bližší info okoukněte letáky v Britomartu, je jich tu opravdu hodně a jsou zdarma, takže si můžete vozit jízdní řád s mapkou s sebou.



pátek 25. ledna 2008

Jak získat IRD

Pokud chcete na Novém Zélandu legálně pracovat, tak budete potřebovat "IRD number". Je to unikátní císlo každého pracovníka na NZ, které slouží jako identifikace pro platbu daní. Toto číslo nahlásíte vašemu zaměstnavateli a on vám bude dávat již čistou mzdu.

Získat IRD number je velmi jednoduché, potřebujete na to jen pas s "work permit" vízem a NZ adresu (většinou lze bez problémů použít adresu backpackeru, kde bydlíte - ale nejdřív se zeptejte). Následně to lze udělat několika způsoby:

  • První z nich je malinko složitější, ale lze to udělat z pohodlí domova. Stačí vyplnit formulář IR595 (lze stáhnout na webu IR) a společně s poslední stranou z vašeho pasu (fotka, jméno atd.) odfaxovat do Inland Revenue. Většina kontaktů je zde. Všechno si lze telefonicky ověřit, včetně čísla faxu, kam to máte poslat. Menší problém je, že po vás budou chtít adresu na NZ, kam poté zašlou IRD.

  • Druhá možnost je jednodušší a jistejší, zejména pokud jste v Aucklandu. Stačí si prostě na Inland Revenue zajet osobně. IR se nachází na adrese "5 Byron avenue, Auckland" ve čtvrti Takapuna. Pokud pojedete autem, tak po Northern motorway na sever a je to, tuším druhý, sjezd směr Takapuna/Devonport (Esmonde Rd). Jinak z centra sem jezdí minimálně 5 autobusů (822, 839, 858, 875 a 879) a zastávka se jmenuje taktéž Takapuna. Pokud pojedete z centra, tak se po sjezdu z dálnice budete blížit k jedinému mrakodrapu široko daleko. Kousek od něj je největší autobusová zastávka, kterou jste do té doby potkali (2 zastávky na jedné a 4 zastávky na druhé straně silnice) a na té vystoupíte. Půjdete do třetí ulice směrem do centra - Byron ave, ve které jsou dvě vysoké budovy (viz foto), pričemž menší s nápisem AIA je ta, kterou hledáte. Vejdete do "The AIA building" a na stěne si můžete prečíst, že Inland Revenue je v 5. patře. Pozor: Většina úřadů a bank na NZ má otevřeno 9 - 16:30. Vyjedete tedy do 5. patra a půjdete vpravo směrem k recepci. Před ní si vezmete prázdný formulář s žádostí o nové IRD a vyplníte ho. Opět budete potřebovat NZ adresu na kterou vám pošlou IRD. Pokud nebudete něco vědět, tak to vynecháte a společne s pasem a úsměvem to dáte paní v recepci, která už si s tím poradí. Po ofocení pasu vám rekne, že vyřízení a zaslání IRD trvá cca 2 týdny, ale pokud chcete pracovat dřív, tak si mužete zavolat na bezplatné císlo 0800 227 774 (bezplatné jen z pevné linky!) a zde vám IRD sdělí. Měli by ho vědět již po cca 4 dnech.

S novým IRD se můžete směle vrhnout vstříc novým (pracovním) zážitkům a užívat Zélandu plnými doušky.

pondělí 7. ledna 2008

Sky Tower v Aucklandu


Sky Tower je 328 metrů vysoká věž v centru Aucklandu. Jak místní hrdě říkají, je to nejvyšší stavba na jižní polokouli, protože je o 24 metrů vyšší než Sydney Tower (304 m) a taktéž je to 12. nejvyšší věž na světě. Tato dominanta byla otevřena 3. 3. 1997 a v dnešní době ji navštíví okolo 750000 lidí ročně. Na hlavní vyhlídku (186 m) vede 1029 schodů, ale naštěstí není nutné chodit pěšky, neboť nahoru jezdí i tři rychlovýtahy, které vás vyvezou za zhruba 40 sekund. Výtahy i hlavní vyhlídka mají na některých místech prosklenou podlahu, takže například můj táta by byl lehce stresovaný. Navíc okna hlavní vyhlídky jsou vykloněná směrem ven, abyste se mohli kochat pohledem do hlubin.


Druhá vyhlídka (Sky Deck) je 220 metrů vysoko a je za příplatek 3$ pokud jste si koupili levnější lístek. Při placení ihned u vchodu na věž je to +2$ (celkem je to pro dospělé 25$, studenty 18$ a děti tuším 10$). Z druhé vyhlídky je vidět víceméně to samé jako z hlavní, ale kdo by neutratil dva dolary navíc, aby si to mohl ověřit na vlastní oči, že. Asi jediné plus je možnost vidět někoho na Sky Walk, což je procházka po stropě hlavní vyhlídky nebo přípravu na bungee jump.


Sky Tower by měla vydržet zemětřesení o síle 7 st. Richterovy stupnice bez poškození, takže tu ještě nějaký ten pátek vydrží a můžete se také pokochat výhledem na Auckland, pokud jste to již neudělali.

pondělí 10. prosince 2007

Malý krok pro dopravu, velký skok pro North Shore

Dnes jsem poprvé jel do školy po nové silnici vyhrazené pouze pro autobusy! Teď si asi myslíte, že jsem blázen, ale ona je to zde opravdu velká a poměrně zásadní událost.

Jak jsem již psal, nyní bydlím v části města zvané North Shore. Už z názvu je jasné, že je to na severu Aucklandu. Konkrétně bydlím ve čtvrti Albany, což je prakticky úplně nová čtvrť, z velké části postavená v průběhu posledních pěti let. A protože většina místních obyvatel pracuje v centru nebo minimálně směrem do centra, tak jsou tu ráno brutální zácpy. Cesta z Kladna do Prahy je proti tomu pohodová. Jěště to bylo umocněné právě stavbou speciální trasy pouze pro autobusy, která dočasně ubrala jeden jízdní pruh.

Kompletní trasa, včetně nových zastávek, by měla být otevřena tuším v únoru, ale již dnes jí autobusy projíždějí. Je to paráda, krásně plynulý průjezd a je to o deset minut rychlejší - do centra cca 35 minut (v hlavních stanicích se pár minut čeká). Autem je to podstatně pomalejší, protože i dřív autobusy využívaly zbytky postranního pruhu, kam auta nesmějí. A opravdu tam nejezdí, ne jako v čechách. Kéž by tohle někdy bylo i u nás...

čtvrtek 6. prosince 2007

Let na Nový Zéland

Jestli mám stručně popsat popsat let a celou cestu na Nový Zéland, tak ze všeho nejvíc je vyčerpávající. Let samotný trvá cca 22 - 25 hodin a to nemluvím o možném čekání na přestupu (či přestupech), protože přímo se nelétá. Já jsem letěl po trase Vídeň - Bangkok - Taipei - Auckland s taiwanskou společností Eva Air. Letět z Vídně bylo o cca 5000 levnější než z Prahy a navíc let, který jsem chtěl já, nebylo možné realizovat z Prahy. Abych byl přesný, tak ho nebylo možné realizovat za rozumnou cenu, tj. méně než 40000 Kč.

Dostat se do Vídně přece nemůže být problém, vždyť tam jezdí například autobus Student Agency každý den. A to byl hned první problém. Sice tam jezdí každý den, ale příjezd do Vídně je buď 5:45 nebo 16:00 a odlet letadla byl 13:30. Takže tato možnost padla. Další možnost bylo auto, jenže shodou okoloností bylo zrovna v servisu a mělo tam strávit ještě pár dní. Uff, uff. Další možnost byl vlak, který opět jezdí každý den a je ve Vídni v 10 hodin. Sice na autobusovém nádraží, ale odtud jezdí pravidelné autobusy na letiště. Ovšem vlak stojí 950 Kč + cca 10€ za bus. Nic moc. Ale také mi nabídli kamarádi, že by mě tam vzali, takže radši dám jim 1500 na naftu, než se trmácet vlakem. No jo, jenže rodina mi chce na letišti zamávat a podívat se do Vídně... Zkrátím to - nakonec se auto podačilo sehnat a já jsem se tedy vezl za spokojenosti většiny zúčastněných.

Pro jistotu jsme vyjížděli už v šest hodin ráno, protože Fabiím se nedá zase tak moc věřit a 1,4 MPI není zrovna "závoďák". Ta naše se celkem činila a po pár hodinách a celkem bezproblémovém průjezdu Vídní, jsme byli v deset hodin na letišti. Tady jsme si dali dvě kolečka okolo letiště, než jsme trefili parkoviště a cca 5 průjezdů několika patry parkoviště, než jsme našli místo. První část mise byla splněna. Tady už jen stačilo najít přepážky společnosti Eva Air, které se naštěstí nijak neskrývaly. Po odbavení mé veletašky jsem zamával půlce rodiny, která tam byla se mnou a šel jsem poprvé čekat na letadlo. Byly to slabé dvě hodiny a hrozně jsem se nudil. Necelou hodinu před odletem jsem si poprvé prošel předletovou prohlídkou spojenou s vyprázdňováním kapes a za chvíli už jsem seděl v letadle. Byl to Airbus A330-200 a měl jsem před sebou prvních 10,5 hodiny v letadle.

Seděl jsem v prostřední řadě u uličky vedle dvou užvaněných Slováků. Můj bližší soused si celou cestu hrozně pochvaloval rajčatový džus a neustále mu padalo jídlo na zem a na mě. Naštěstí jsem se nemusel poslouchat, protože každý pasažér měl před sebou vlastní obrazovku, kde si mohl pouštět filmy, sledovat údaje o průběhu letu nebo poslouchat nejnovější mandarínské hity. V nabídce filmů byla například Smrtonosná zbraň 4 nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Zajímavé byly informace o letu, kde byla doba letu, aktuální výška a rychlost nebo kde se právě nacházíme.

Televizi jsem ani nestačil zapnout a letušky už rozdávaly ubrousky na otření obličeje a osvěžení. Po pár minutách se na uvítanou rozdávaly sáčky se směsí oříšků a pití. Asi po hodině letu přislo na řadu první jídlo. Vždy bylo na výběr ze dvou jídel a jelikož je Eva Air taiwanská společnost, tak to byla asijská jídla. Menu se skládalo z hlavního chodu, salátu, housky a dezertu. A bylo to moc dobré. Pak jsem chvíli studoval možnosti interaktivní obrazovky a už tu bylo další jídlo, tentokrát jen lehká svačina. Na výběr byla buď čínská nudlová polévka nebo sendvič. Následovalo několik hodin s obrazovkou a pokusy o spánek. Zhruba dvě hodiny před přistáním se rozespalým pasažérům rozdávaly ubrousky na osvěžení a následovalo druhé jídlo. Pak jsem už jen sledoval klesání letadla a ubývající kilometry do Bangkoku.

Přistáli jsem zhruba v pět hodin ráno místního času. Cestující se rozdělili na tři skupiny: první letěla za hodinu dál na Taiwan, další zůstávala v Thajsku a pár chudáků, s nimi bohužel i já, zůstávalo na letišti a čekalo na další let. V Bangkoku jsem čekal 7 hodin a ukrutně jsem nudil. Nejdřív jsem se snažil usnout, ale protože nemůžu spát v sedě, tak to moc nešlo. Tak jsem hledal nějaké pěkné místo, kde bych se mohl relativně pohodlně natáhnout. Nic jsem nenašel, ale zjistil jsem, že přejít celé letiště trvá 13 minut, takže to není žádný drobeček. Nakonec jsem našel volné sedačky, kde nebylo moc lidí a 4 jsem zabral. Spal jsem skoro hodinu, paráda. Pak jsem si vyzvedl nové palubní lístky pro následující dva lety a již zkušeně proběhl kontrolou. Akorát jsem zapomněl mobil v kapse, takže jsem pípal a malá Thajka mě kontrolovala ručním detektorem kovu. Měli tam připravené stupínky pro malé asiaty, ale já moc asijskou postavu nemám a tak jsem byl asi o metr vyšší než ona. Poté jsem spal půl hodiny na zemi, protože tam nebyly zádné sedačky. A pak šup do letadla.

Tentokrát to byl Boeing 777-300, který lišil hlavně tím, že měl o necelé 2" větší obrazovku. Let trval jen necelých pět hodin a rozdávali se ubrousky, oříšky, hlavní jídlo, ubrousky a už jsem byli na Taiwanu. Přistáli jsme v 17 hodin místního času a měl jsem tedy před sebou dalších 5 hodin nudy.

Taiwan je hlavní sídlo Eva Air, takže nám jako pozornost dali poukázku na jídlo za 6$. Po chvilce jsem našel resturaci, kde se poukázka dala uplatnit a vybral si hezky vypadající hromádku jídla. Asi za minutu jsem dostal obří misku s polévkou (byla to spíš menší mísa na salát), ve které byla ta hromádka jídla. Asi jsem vypadal dost vyděšeně, když mi ukázali, kde si mám vzít hůlky a tak jsem dostal vidličku a lžíci. Skoro jsem umřel, ale snědl jsem to. Nebylo toho bylo zase tak moc, ale žaludek byl mírně rozhozen cestováním, měl jsem v tu dobu ráno a spal jsem asi dvě hodiny. Naštěstí v mají v Taipei pohodlné a dlouhé gauče, na kterém jsem si mohl schrupnout na necelé dvě hodiny.

Těsně před odletem jsem našel bezplatný internet, tak jsem rozeslal pár sms a šel čekat na odlet. Letadlo mělo zpoždění asi půl hodiny. Byl to opět Airbus A330, ve kterém během jedenáctihodinového letu následovalo kolečko ubrousky, oříšky, jídlo, bez svačiny! (nebo jsem to už zapomněl, byl jsem v agónii), filmy, pokusy o spánek, ubrousky, druhé jídlo, vyplnit kartu pro celníky a už jsme v Aucklandu. Byli jsme tu dokonce zbytečně brzo, protože jsem neviděl happy end jakéhosi korejského filmu. Poslední jídlo bylo nejhorší, protože jsem si říkal, že si přece nebudu dávat omeletu, když si můžu dát rybu. Ale byla to nějaká divná ryba s ještě divnější rýžovou kaší a sušeným masem, ble.

Na letišti stačilo vystát hodinovou frontu před kontrolou pasu a udělení pracovního víza, další hodinovou frontu před kontrolou stanu a pak půl hodiny čekání na stan. Proceduru příletu a kontrol podrobně popisuji v dalším článku.

Naštěstí jsem byl tak rozumný, že jsem si zaplatil transport z letiště do mé nové rodiny, takže jsem byl už netrpělivě očekáván. První zjištění bylo, že mluví se zvláštním přízvukem, což se později potvrdilo. A taky že jim díky tomu skoro nerozumím. Do rodiny jsem dorazil zhruba v šest hodin večer, takže jsem byl na cestě krásných 48 hodin. Dostal jsem večeři, ukázali mi pokoj a můj ručník, já se osprchoval a usnul jak miminko...




čtvrtek 29. listopadu 2007

Moje první auto

Protože na NZ se skoro nedá přepravovat jinak než autem, tak mi nezbývalo nic jiného než sehnat nějaký automobil. Autobusová doprava je řídká a poměrně drahá, vlaky jsou ještě řidší a tahat všechny zavazadla stopem není úplně ideální (nemám pět kufrů - jen jednu obří tašku, ale i tak). O pronájmu jsem vůbec neuvažoval, protože nad dva měsíce pobytu se to nevyplatí.

Většina návštěvníků NZ kupuje auto v nějaké aukci, protože to je nejjednodušší způsob koupě auta. Ani já jsem nebyl výjimka. V Aucklandu je několik různých aukcí, které se liší velikostí, dostupností, poplatky, popularitou apod. Ty hlavní jsou asi nedělní Aukce v Ellerslie a Turners aukce (několik aukcí týdně na několika místech). Auta si můžete předem prohlédnout na internetu a pak už jít najisto. Samozřejmě jen pokud někdo vyplnil údaje o prodávaném autě, ale je to v zájmu prodejce, takže to většinou vyplněné je + pár fotek.

Já jsem navštívil aukci Turners, protože jedna pobočka je v North Shore, asi 5 minut chůze od mého bydliště. Předem jsem si vytipoval několik aut, která připadala v úvahu. Byla to Honda Accord (1994, 1500-2000$, combi - můj favorit), pak Mitsubishi Galant (1994, 750-1250$, podezřele levné) a nakonec Mazda 626 (1986, 1000-1500$, stará, ale zachovalá).

Po příchodu na aukci se v recepci zaregistrujete jako Buyer. Pouze vyplníte kartu se jménem, adresou a dostanete číslo + seznam všech aut, ve kterém jsou základní informace (číslo auta, předpokládaná cena, rok výroby, značka a typ, automat/manuál, najeté kilometry, barva, obsah motoru, počet předchozích majitelů a výbava). Registrace je zdarma. Hned po té můžete jít "na lov". Všechna auta si můžete před aukcí prohlédnout, nastartovat a po domluvě i krátce projet. Pokud si chcete vyzkoušet více aut, tak je dobré přijít cca hodinu před začátkem aukce.

Po krátké prohlídce jsem zjistil, že Honda vypadá ve skutečnosti dost hrozně (úplně olezlá karoserie) a Mitsubishi taky nevypadá zrovna vábně a mělo 10 předchozích majitelů (navíc to byl poměrně "vyrachtaný" šestiválec). Naopak Mazda mile překvapila. Karoserie je skoro netknutá, pneu použitelné pro pár tisíc km, jede pěkně, zatáčí a brzdí. Král je mrtev, ať žije král - máme nového favorita. Auta se prodávají postupně a Mazda byla 55. z 58 aut. Nezbývalo tedy nic jiného, než si počkat.

Mezitím jsem mohl nastudovat průběh aukce a zjistit, co asi Auctioneer (licitátor - vyvolávač) říká. Nevím, jestli jste někdy nějakou aukci viděli, ale mluví strašně rychle a navíc používá slangové výrazy. Průběh je následující: Začíná se na maximální nebo mírně vyšší než předpokládané částce. Pokud se nikdo neozve (samozřejmě neozve), tak se postupně snižuje do té doby, než se někdo přihlásí. Pokud se neozve nikdo na zhruba 50-75% nejnižší částky, tak se auto pošle pryč a draží se opět v dalším termínu. Pokud se někdo přihlásí, tak začíná klasické přihazování do té doby, než zůstane jen jeden zájemce. Ten ale ještě nemá vyhráno, protože pokud o auto nebyl moc velký zájem a částka je nižší než kterou požaduje prodejce, tak se s ním úředník z aukce domluví, kolik majitel auta požaduje a kolik je zákazník ochoten dát. Po telefonické miniaukci je auto buď prodáno nebo ne. Zda se auto prodá okamžitě, se pozná jednoduše. Během přihazování se na tabuli objeví nápis GETTING CLOSE, což znamená, že se blíží k požadované částce. Jakmile se objeví NOW SELLING, tak se vítěz stává majitelem auta okamžitě po zaplacení celé částky nebo zálohy a doplatku do 15:00 (u aukcí v poledne)/ do 12:00 následujícího dne (u aukcí od 18:00). Platbu lze provést v hotovosti, šekem, převodem nebo platební kartou (na tu je přirážka 1%).

Po nervydrásajícím průběhu aukce jsem se dne 27. 11. 2007 v cca 19:20 stal majitelem staré, ale krásné Mazdy 626. Abych to uvedl na pravou míru - byl jsem jediný, kdo byl ochoten to auto koupit a přihlásil jsem na 700$. Majitel původně chtěl za auto 1500$, ale po domluvě jsem ho koupil za 1200$. Paní v recepci si opsala údaje z řidičského průkazu, zaplatil jsem auto + poplatek aukci (100$ za auto do 499$, 170$ za auto 500-1999$ nebo 270$ za auto nad 2000$), vyzvednul jsem si klíčky od mého nového mazlíčka a jel jsem. Teď už jen najít tu práci...

úterý 20. listopadu 2007

Studium - GEOS Auckland

Momentálně studuji na jazykové škole GEOS v Aucklandu. Přesná adresa je 21 Federal street, Auckland a až to budete hledat, tak vězte, že Federal street má dvě části oddělené kostelem a škola je blíž k přístavu.

Tato škole se, asi jako všechny školy v této oblasti, vyznačuje především tím, že tu studují zejména asiaté. O nich se říká, že mají naučenou gramatiku a dobrou slovní zásobu, ale neumí pořádně mluvit. Bohužel, je to pravda. Mluvit s např. s Korejcem je opravdu vysilující a stejně rozumíte asi tak každé třetí slovo. Až tady skončím, tak půjdu požádat o místo do Hyundaie, protože budu expert na korejgličtinu. Pokud tedy s angličtinou začínáte a jde vám jen o angličtinu, tak je lepší studovat v Anglii, tam budete ostatním studentům spíš rozumět, protože to budou většinou evropani (ale tam zase bude plno Francouzů ;)).

Na této škole je několik typů studia:

  • General English - obecná angličtina, 7 stupňů obtížnosti

  • Academic courses (FCE, CAE, IELTS, TOEFL) - příprava na zkoušky FCE a CAE, IELTS nebo TOEFL

  • Teacher Training Courses - příprava pro budoucí učitele angličtiny

Já osobně jsem si vybral General English (GE), protože jsem si chtěl především osvěžit poměrně solidní základy angličtiny a nechtěl jsem se stresovat přípravou na zkoušku nebo dokonce zkouškou samostnou. Navíc to bylo o něco levnější.

Na GE se učí podle učebnic Headway, které se často používají i v ČR a je to víceméně to, co jsem očekával - je to hlavně o osvěžení jazyka. Pokud by někdo chtěl dělat nějaké výraznější pokroky, tak je lepší příprava na FCE nebo CAE. Tyto kurzy jsou komplexnější a probírá se kompletní gramatika.

První školní den je rozřazovací test a pohovor, které mají za úkol rozdělit studenty podle jejich schopností do jednotlivých tříd. Test byl poměrně jednoduchý a při pohovoru jsem jim řekl, že se neumím vymáčknout a proto jsem ve škole. Výsledek byl Upper-intermediate, druhý nejvyšší level na General English. To mě lehce překvapilo, protože jsem očekával, že to bude tak 4. - 5. level. Ale jinak bylo rozdělení, minmálně pro mě, odpovídající. Umím toho z vyučované látky dost, ale zdaleka ne všechno a s používáním je to ještě horší, takže se učím zhruba tak, jak potřebuji. (Po třech týdnech mého pobytu byl Mid-term test, tj. test v půlce 12ti týdenního bloku, a já byl přeřazen do nejvyššího Advanced level. Asi nějaká administrativní chyba. Ale je to pro mě lepší - opakování používání časů jsem stihnul v Upper, už se umím trochu líp vymáčknout a víc se tu mluví.)

úterý 13. listopadu 2007

Jak na Nový Zéland

To je poměrně jednoduché: koupíte si letenku a letíte.
No a teď vážně, protože jsem chtěl pilně studovat angličtinu, tak bylo nutné si nejdřív vybrat vhodnou školu. Výběr zase nebyl tak složitý, protože těch škol na Zélandu není mnoho. (Spolužák mi vynadal, že těch škol tu je nejméně deset, ale mně to bylo celkem fuk). Stačilo si vybrat město a tam nějakou školu. Já si vybral Auckland, protože nejsem troškař a ACL je největší, nejlidnatější, nejrozlehlejší, nej... no to by už stačilo. Tak to bychom měli město a teď ještě školu. Na výběr byly asi 3 školy a nejvíc se mi zamlouvala jazková škola GEOS Auckland. Ani nevím proč, prostě mi byla sympatická a tvářila se, že tu bude hodně mimoškolních aktivit, což je do jisté míry pravda.

Ještě bych měl dodat, že jsem vybíral na stránkách Studentagency, kde jsem výuku nakonec i objednal. Není důvod služeb agentury nevyužít, neboť cena je dokonce nižší přes agenturu než přes školu (350$/týden -> 250$/týden) a navíc odpadnou problémy s placením pobytu a podobně. Škola na 8 týdnů s ubytováním v rodině (rozhodně doporučuji) + pojištění a jiné poplatky vyšla na cca 72000 Kč. Také jsem si zaplatil transfer z letiště do rodiny, což po vyčerpávajícím letu vřele doporučuji. Shánět taxi a jet neznámo kam by se mi opravdu nechtělo. Ale zaplaťte si jen cestu do rodiny, zpátky už se dostanete levněji než za 90$.

Už vím, kde budu studovat a teď ještě kdy to bude. Poněvadž jsem skrblík, tak jsem potřeboval najít let s co nejlepším poměrem výkon/cena. A protože jsem se chtěl podívat do Thajska, tak proč se tam nestavit, když už poletím okolo. Taky jsem chtěl letenku, kde mohu změnit datum odletu za minimální poplatek a je alespoň na rok. Tyto požadavky jsem odeslal na všechny strany (= do Student agency a do CK Bemett) a jedině v CK Bemett pochopili, co po nich vlastně chci, takže je můžu jedině doporučit a letenku jsem logicky koupil u nich. Výsledná letenka tedy je Vídeň - Bangkok - Taipei - Auckland a za několik měsíců Auckland - Taipei - Bangkok - nejspíš pár týdnů přestávka - Bangkok - Vídeň od letecké společnosti Eva Air. Tahle letenka stála 35000 Kč, kdyby se objednávala s větším předstihem (já ji objednával cca 3 týdny předem), tak by nejspíš byla okolo 30k.

Takže suma sumárum jsem i s dalšími poplatky zaplatil cca 110000 káčé za první dva měsíce pobytu u protinožců. Teď se budu muset hodně snažit, abych ty peníze před návratem zase vydělal.

pátek 2. listopadu 2007

Proč zrovna na Nový zéland

Je to poměrně jednoduché, ostatně můžete si to přečíst v následujících několika odstavcích. Protože jsem nevědel, co bych vlastně chtěl po škole dělat a navíc jsem si potřeboval procvičit angličtinu, kterou jsem od základní školy už jen zapomínal (zdravím paní učitelku Havelkovou), tak jsem se rozhodl, že pojedu do světa na zkušenou. A pojedu na jih. A nejlépe do Austrálie, kde je během naší zimy hezky teplo a tam se budu se učit angličtinu, bydlet na pláži, surfovat, lehce pracovat, prostě pohodička...

Plán byl tedy skoro dokonalý, ovšem skutečnost byla trochu jiná. Australani moc nemají rádi přistěhovalce z ČR a spol. a chtějí příliš velké záruky pro udělení víza. Drobnosti jako dokázat, že nemáte tuberu nebo potvrzení o studiu či od zaměstnavatele, že vás po návratu opět zaměstná, jsou brnkačka, jsme přece vynalézaví Češi. Ovšem mít zaplacené celé studium už v okamžiku, kdy o to vízum žádám, to je už trošku horší a to nemluvím o tom, že v tu dobu musím mít již přes 3 měsíce na účtu cca 250 000 Kč... Z toho vyplývá, že půjčit si zhruba 400 000 Kč jako nezaměstnaný bývalý student na teoretickou cestu do oblíbené země není zrovna dobrý nápad.

Ale přece nebudu sedět doma nebo ve studené Anglii, když je tu ještě Nový Zéland. Sice tu asi nebude takové teplo jako u sousedů, ale je tu poměrně velká šance získat tzv. Working Holiday vízum (WHS), které umožňuje jednoroční pobyt u protinožců s možností práce na plný úvazek. je to omezené jen tím, že u jednoho zaměstnavatele nesmíte být déle než 3 měsíce. Tak jsem o vízum cvičně požádal. Lze to udělat online na této adrese: Czech WHS online, trvá to cca 15 minut a stačí jen opsat číslo pasu, zaškrtnout, že nemáte AIDS a TBC, netrestanec, nevyhoštěnec z jakékoli země a zacvakat cca 2000 Kč. Samozřejmě online platební kartou. Asi za 3 dny bylo vízum na světě a mohl jsem plánovat znova :).

Finální plán je tedy následující: 8 týdnů studia na jazykové škole v Aucklandu na Novém Zélandu, poté se pokusit na to všechno vydělat a pokud možno i něco vidět a zažít. Ale důležitější jsou samozřejmě ty prachy, znáte mě...