sobota 16. listopadu 2013

Bydlení je hra

Včera jsem po více než roce opět mocně zainvestoval do svého holobytu. Předchozí vylepšení byl nákup LED žárovek, které mají spotřebu nula nula nic a neohřívají mi hlavu, když pod nima stojím.

Na druhou stranu nemají úplně nejlepší rozptyl světla, a tak je z nich takové pološero. Což mi většinu roku nevadí, ale občas se trochu světla hodí. Burákové máslo na útěku se na podlaze samo nenajde.

Tentokrát jsem si koupil detektor CO. Nikoli civilní obrany, alébrž oxidu uhelnatého. Nikdy jsem k plynovým kotlům v bytě neměl důvěru a s přibližujícím se důchodovým věkem se to nezlepšuje. Takže jsem zagůglil, hned v prvním výsledku zjistil, že ho prodává i Tesco, následně že mi ho doručí zdarma do blízkého miniTesca a bylo objednáno.

Dnes jsem ho otestoval a můžu už spát v klidu. Teď teda možná spíš ve stresu, že se ten krám ozve a já budu jednou nohou v hrobě. Ale co se dá dělat, co by člověk pro bezpečnost neudělal. Chlapec už bydlí na chodbě na pojistkách, kouká na kotel a při tom spokojeně bliká.

neděle 20. října 2013

Gatwick - In a galaxy far far away

A teď jedna neužitečná, leč veselá příhoda. Spousta lidí nadává na Gatwick Airport (LGW), ale mně po několika návštěvách nepřijde nijak strašný. Hlavní problém je umístění – Gatwick, nečekaně. Což někoho, kdo bydlí pár stanic metra od Heathrow, úplně netěší. Nicméně když člověk dostane letenku zadarmo, tak se pro jednou obětuje.

Každopádně odlet v 11:20 je celkem rozumný a k přesunu není nutné využít služeb nočních autobusů jako třeba při cestě do Soluně. Stačí si koupit o něco dražší jízdenku na Gatwick Express, odejít mezi půl osmou a osmou z domova a i kdyby to náhodou nenavazovalo, tak ještě bezpečně zbude hodina na snídani v salonku (dvě, když se zadaří).

Mno, plán byl dobrý. Realita zpočátku taky. Koupil jsem zpáteční jízdenky přes internet se slevou asi 35 procent s tím, že si je vyzvednu na nádraží (London Victoria). Přece si je nenechám poslat poštou, aby se někde ztratily. Buď se tam vyskytnu někdy před odjezdem a vyzvednu je, nebo na to bude dost času ráno.

Ale co se nestalo, díky mojí vrozené lenosti a neochotě strávit dvě hodiny v metru jen kvůli jízdenkám, dále shodou náhod (spletl jsem si v mailu svoje vlastní telefonní číslo), jsem jízdenky samozřejmě nevyzvedl. No co, nebude to poprvé a stejně Express jezdí každou chvíli, takže vlak sem, vlak tam. No stress.

Ráno odchod dle plánu a okolo 7:50 koukám na nehybný vlak metra na peróně. Asi tam začíná, takže se jen chvíli motá a pak nás buď naloží nebo zmizí a přijede normální souprava. Tak jsem se podíval na web TfL, kdy nás hodlá nějaký vlak naložit. Web podával dost neurčité informace o časech a dost určitou informaci o "severe delays" (velká zpoždění). To ale taky není nic, co bych ještě neviděl. Navíc jsem v takových případech měl vesměs štěstí, že se mě to nijak nedotklo.

Další vlak přijel za 10 minut a pár minutách čekání už frčíme směr východ. Problém byl, že vlak frčel jen jednu stanici. A tam se na deset minut zastavil. A nic. Po dalších pěti minutách Maschinenführer oznámil, že je rozbitá signalizace a že absolutně netuší, kdy pojede. V tu chvíli už několik lidí zmizelo na povrch zemský (asi dvacet schodů a ani metro tam není pod zemí, ale zní to dramatičtěji) a jalo se hledat alternativní dopravu.

Usoudil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Takhle tam ten vlak může stát klidně hodinu a pak ještě další tři. Na povrchu byly všechny taxi rozebrané pohotovějšími nebo méně trpělivými spolucestujícími, takže varianta přejet na tu další stanici a tam odsud pokračovat jinou linkou padla. Ovšem o kus dál je jiná stanice metra, ze které se dá dostat do London Victoria přímo.

Autobus má zastávku přímo u metra, takže stačilo pár minut počkat a namačkat se do něj. A pak si dalších pár minut počkat, až si jedna zmatená cestující ujasní s řidičem, jestli teda jako může jet tímhle autobusem, kam potřebuje nebo ne. Po pěti minutách se rozhodla, že ano. Welcome aboard!

Po nějakých patnácti minutách a jen drobných zdržováním tou samou paní autobus dorazil k alternativní stanici metra. Tady člověk zamává právě ujíždějící soupravě metra a v duchu proklíná tu paní s dotazama. Další vlak by teoreticky měl jet za deset minut. V tu chvíli už začínalo být jasné, že to nebude tak jednoduché. Ona totiž ta část metra s výpadkem signalizace je částečně společná s tou alternativní trasou a když se to pokazí na dýl, tak se zpozdění následně objeví i zde. No a to se akorát začalo dít. Následuje další proklínání paní s dotazama.

Naštěstí se jeden vlak probije skrz a svítá naděje. Ne zas tak moc, protože sice přijel, ale úplně nehodlá odjet... Po pár minutách napínání se ale rozhodne, že pojede. Cestou na tu původní trasu si dá už jen jednu zastávku nad plán a pak už to frčí bez nehod až do Victoria. Výlez z metra byl 9:26, odjezd dalšího Expressu za 4 minuty. To se dá a i kdyby, tak za 15 minut by měl jet další.

Lehký klus a vyzvednout jízdenky. Jízdenky jsem obdržel 9:32, abych následně zjistil, že vlak v 9:30 je v čoudu. To mě zase tak nepřekvapilo. Co mě ale dost překvapilo byl fakt, že Express nejezdí každý den v inzerovaných 15ti minutových intervalech. Naivně jsem předpokládal, že v ranní špičce to tak pojede i v sobotu. A další Express jel až v deset, což znamená, že v ideálním případě přijede v 10:30. To je samo o sobě dost pozdě a ještě k tomu to přijede na jiný terminál.

Co se dá dělat, zkusit se to musí, přece jsem si nebalil plavky jen tak nadarmo. Desátá hodina odbila a Express se dal do pohybu. Připadalo mi, že se tak trochu courá a letmá kontrola času to potvrdila. Když pak čekal na jedné signalizaci a předjel ho obyčejný vlak, tak jsem pomalu rychle a jistě ztrácel naději. Pořád totiž zbývalo se dostat na správný terminál a odbavit kufr.

Express se uráčil dorazit do Gatwicku s krásným desetiminutovým zpožděním. Tj. 40 minut před plánovaným odletem. To je 5 minut poté, co vás na Heathrow už neodbaví a 5 minut před tím, co vás nepustí k bezpečnostní kontrole. A dostat se z vlaku k odbavení trvá cca 10 minut. Když všechno jde podle plánu.

Takže opět lehký poklus k vláčku na druhý terminál. Tady 2 minuty čekání, vydýchání a příprava na finální sprint k odbavení kufru. Z vláčku je to asi jen 200 metrů a dvě patra převýšení. S letem jsem se tou dobou už v duchu rozloučil, ale přece to nevzdám. Takže si jen vzít kufr k odbavení do rukou, nasměrovat spolucestující za davem a pak doleva dozadu s mým kabinovým cvalíkem, a doufat.


Vláček zastavil, dveře se otevírají a já běžím vzhůru a doleva dozadu. Tam se nachází check-in pro mastňáky s první třídou, případně pro socky se správně barevnou kartou. Tady by mohla být jistá šance, že mě rovnou nepošlou do...domů. Přiřítím se a vrhnu se s pozdravem a křečovitým úsměvem (nejsem zrovna trénovaný běžec) na milou paní za přepážkou s dotazem, jestli ještě odbavují. Paní ťuká, ťuká a že prej jo a že je času dost. Hurá!

Té části o čase jsem moc nevěřil, protože podobně mi bylo nedávno sděleno, že bych možná měl jít do letadla, i když už bylo po nástupu, ehm, ehm. Ovšem už jsem byl o něco málo klidnější, protože fast track přes bezpečnostní kontrolu byl 50 metrů odsud a pak už by to mělo být v pohodě. Kontrola byla naštěstí liduprázdná, takže tuším v 10:56 koukám na telefon a hledám kudy tudy cestička k letadlu.

Naštěstí parkovalo hned na okraji, takže žádný výklus přes most. Ještě mi trochu rozhodilo tep slyšet svoje jméno mezi posledními chybějícími pasažéry, ale bylo to hned za rohem. V gate mi oznámili, že už fakt nemusím běhat a že mám jít v klidu. Tomu už jsem věřil, tam by mi to snad už neuletělo. A neuletělo. Po nějakých třech hodinách a dvaceti minutách na cestě jsem byl v letadle.

Nejsem si úplně jistý, jak by to dopadlo, kdybych nehodlal vysávat BA v salonku nebo kdybych nebyl na LGW už několikrát před tím. Asi smolík pacholík. Takže nakonec se předchozí výlety celkem vyplatily. A to nemluvím o tom, že upgrade do Premium Economy taky potěšil. Ale i bez něj bych se s tím počátečním stresem po týdnu v Karibiku dokázal vyrovnat.

Asi. Život je boj.

Spotřeba plynu a elektřiny v UK

Prší, prší, jen se leje, takže nemůžu ven a musím sedět doma u počítače. Takže jedna užitečná informace pro ty, kdož se chystají bydlet v UK: za rok jsem ve svém minibytě (cca 20 m2) spotřeboval zhruba 400 m3 plynu a 640 kWh elektřiny.

Než se začnete radovat jako já, že to je poměrně málo, tak vězte, že plyn tady účtují vtipně po kilowatthodinách. Je na to hrozně složitý vzorec na přepočet, nicméně zjednodušeně jeden metr krychlový plynu je zhruba 11 kWh. Et voilà, je z toho rázem 4500 kWh za plyn. Což společně s elektřinou stojí okolo 500 liber za rok.

Takže až si budete plánovat výdaje, tak si měsíčně musíte dát o 10 piv méně, jinak byste při vyúčtování mohli mít problém. Já upřímně doufám, že to po mně nikdy nikdo chtít nebude, páč můj landlord na dotazy nijak neodpověděl a ostatní sousedi také neplatí... Takže už se taky neptám.

středa 25. září 2013

Two flies, to serve

Nadpis je vtipná úprava hesla British Airways: To Fly. To serve. Tedy Pomáhat a Chránit Létat a Sloužit v originále, Dvě mouchy na talíři hodně volně přeloženo.

Trocha informací na úvod - British Airways v dubnu-květnu změnili provozovatele salonků a pravděpodobně (nechtějí to přiznat) hodně skrouhli rozpočet. Takže kvalita šla hrubě dolů a všechno ostatní špatné nahoru. Jak už to jen bývá při úsporách.

Hodně se to řešilo, a stále řeší, na Flyertalk, kde se schází různí pošuci, co nemají na práci nic jiného, než řešit něco jako úroveň stravování při cestování.

No a jednoho krásného dne dostal místní Blesk, ehm, Daily Mail, dost udání emailů na to, že se rozhodl napsat reportáž. Napsat = zkopírovat, co bylo napsáno na Flyertalk (říkám, že to je místní Blesk). Nicméně všechno to je pravda (takže možná ne úplně Blesk).

Anglický originál - Two flies, to serve.

Vtipný český strojový překlad - Dvě mouchy, které slouží.

Zatím tedy nikdo neumřel a ani neočekávám, že umře, ale cesta dolů je strmá a nabraná rychlost je solidní. Já už jsem bohužel staré dobré časy nezažil (taky se remcalo, ale ne tolik) a teď už ani neočekávám, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.

Asi se to dalo čekat, když jsou letenky pořád levnější, všechno ostatní pořád dražší a aerolinky na zákazníky vesměs z vysoka prdí. Jen se to až na jednu Irskou výjimku stydí přiznat. Ale proč bych si nemohl postěžovat, že? Jednou je to národní sport, tak musím trénovat. Páč jestli mi BA sáhnou na šumák...!!!


PS: Mě osobně u této "aféry" nejvíc překvapilo, že Plane Food, které provozuje Gordon Ramsey, dostalo stejně mizerné hodnocení od hygieny, tj. 2 z 5. A kdybyste viděli, jak Gordon v televizi nadává na špinavé provozovny - Zdenda je jen špatná kopie...

neděle 22. září 2013

Šmarjá panno, ono už je září!

Moje vrozená lenost mi zabránila oznámit, že jsem v UK už víc než rok. Ono to asi taky bylo způsobené tím, ze jsem tady v tu dobu nebyl a byl doma doma. No nic, takže to teď napravuji a oznamuji: jsem tu rok a skoro měsíc.

Po tuto dobu se nic významného nestalo. Moje slovní zásoba v jakémkoli jazyce se i nadále zhoršuje (čili nic nového), počet dětí se nezměnil (+/- 0) a práce taky ne. Tam jsem vlastně dostal přidáno, ale už je to taky pár měsíců. Takže asi dobrý.

pátek 28. června 2013

BA Gold Member

Mno, nakonec to ani netrvalo tak dlouho a tadá, je to tu. Zlatá kartička dorazila, přístup do obyč salónků se mi natáhl na dva roky a já se můžu konečně uklidnit a tiše čekat na slevu na Havaj. Pak honba bodů začne znova, hohoho.


Mezitím si budu užívat aktuálně mírně narušeného pohostinství ve oneworld First lounge pro (j)elitu (vtipný překlad zde) a koumat, jak se dostat do salónků Star Alliance. Šance tu jsou, tak držte palce. To by mi dost ulehčilo služební cesty a 3 hodiny v Bruselu by mě pak děsily o něco míň.

Ski Team je bohužel aktuálně v nedohlednu, ale ten zase tak moc nepoužívám (zákon schválnosti říká, že s nikým jiným nebudu v nejbližší době lítat).

Kromě nadcházející nemírné konzumace šampaňského lektvaru můžu k check-inu pro první třídu (pokud bych k němu chodil), teoreticky si vybrat jakékoli místo v letadle v dané třídě (jo!), nárok na rádoby masáž před dálkovým letem z Londýna nebo JFK v dřevěnce (tam budu spíš potřebovat namazat zevnitř než zvenku), nárok na extra zavazadlo (pokud bych někdy nějaké měl) a to nejlepší nakonec: změny bonusových letenek bez poplatku (třikrát jo!).

Konečně svobodné cestování. Jen škoda, že se budou navyšovat ceny po Evropě z 30 liber na 35. Ale pořád je to pod cenou letištních poplatků, takže nemám co remcat. Ale mohl bych, že jo?

pondělí 24. června 2013

10 nejčastějších lží o komunistech a socialismu

Trochu zjednodušené (nejen gramaticky, ehm), ale zajímavé shrnutí:


Pro jistotu bych upozornil, že ostatní články jsem nečetl, protože název webu zase zavání jiným extrémem. Takže bych jen řekl: "Lidi, uvažujte trochu a nevěřte všemu, co vám říkají v televizi a čtete v novinách."

Komentáře jsou klasicky slušná sbírka exotů, ale toho času (24.6.) to má ještě relativně hlavu a patu. Když se na to podíváte trochu s odstupem (času a politické příslušnosti), tak všichni mají částečně pravdu. Nicméně za to, v jakém byl a je stát stavu, může hlavně naše lenost:

"Socialistický občan věděl, že když bude hodný, bude mít plný talíř a nebude se muset o nic starat. Na co jsou mu nějaké svobody, když si za ně nic nekoupí. To je stigma většiny současných voličů levice, kdy alfou a omegou je plný žaludek a minimum zodpovědnosti."

A tohle rozhodně nezmizelo. Ono se vlastně vůbec moc nezměnilo, jen se o všem víc mluví (už to není trestné, hurá (většinou teda)). Ale když člověk jen sedí u televize a nadává, tak se těžko něco změní. Pak se diví, že mu pár chytrolínů ukradne pěníze. Přesněji řečeno jim ve většině případů dobrovolně odevzdá peníze. A to už je jiný problém...

"Je absurdní, že o týhle zkurvený době jednou budou lidi mluvit jako o zlatejch časech."

sobota 25. května 2013

30 + 1 000 000

Dvě aktuality: jednak jsem od včera starej kořen a druhak jsem zkontroloval všechny svoje účty a zatím jsem nevydělal svůj první milion. Asi dělám něco špatně. Nebo možná taky ne. Nevím, k čemu přesně by mi to bylo.

Mám co jíst a mám kde bydlet. A když mě to v práci přestane bavit, tak prostě půjdu jinam. Ale zatím mě to baví a platí mi za to, takže si asi fakt nemám na co stěžovat. Jo, vlastně by mohlo být o něco tepleji, to by se mi líbilo.

neděle 19. května 2013

Možná to je tak trochu pravda...

Každou chvíli mi někdo říká, že pořád někde lítám. Teď toho bylo trochu víc, tak jsem si udělal statistiku et voilà, ono na tom asi něco bude.

  • 01-Apr - London (UK)
  • 02-Apr - Vilnius (LT)
  • 03-Apr - Vilnius (LT)
  • 04-Apr - Vilnius (LT)
  • 05-Apr - London (UK)
  • 06-Apr - London (UK)
  • 07-Apr - London (UK)
  • 08-Apr - London (UK)
  • 09-Apr - Praha (CZ)
  • 10-Apr - Brno (CZ)
  • 11-Apr - Praha (CZ)
  • 12-Apr - Praha (CZ)
  • 13-Apr - Praha (CZ)
  • 14-Apr - Praha (CZ)
  • 15-Apr - Praha (CZ)
  • 16-Apr - Praha (CZ)
  • 17-Apr - London (UK)
  • 18-Apr - London (UK)
  • 19-Apr - London (UK)
  • 20-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 21-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 22-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 23-Apr - London (UK)
  • 24-Apr - London (UK)
  • 25-Apr - London (UK)
  • 26-Apr - London (UK)
  • 27-Apr - Jersey (UK)
  • 28-Apr - Jersey (UK)
  • 29-Apr - East London (UK)
  • 30-Apr - London (UK)
  • 01-May - Wokingham (UK)
  • 02-May - London (UK)
  • 03-May - Barcelona (ES)
  • 04-May - Barcelona (ES)
  • 05-May - Barcelona (ES)
  • 06-May - Barcelona (ES)
  • 07-May - London (UK)
  • 08-May - London (UK)
  • 09-May - London (UK)
  • 10-May - London (UK)
  • 11-May - Agadir (MA)
  • 12-May - Agadir (MA)
  • 13-May - London (UK)
  • 14-May - London (UK)
  • 15-May - London (UK)
  • 16-May - London (UK)
  • 17-May - Amsterdam (NL)
  • 18-May - London (UK)
  • 19-May - London (UK)

Jen 24 dní z předchozích 49 dní jsem byl doma nebo "normálně" v práci. Tzn. 51 % mimo aktuální domov nebo office. Což asi není úplně obvyklé.

Ale jinak to zase takový drama není. Ona je ta statistika trochu zmanipulovaná. Kdybych sem dal celý rok, tak se nedostanu ani na 21 % někde v tahu.

Navíc jsem jednou cestoval metrem a dvakrát (!) autobusem (!!!). Takže jakýpak lítání pořád... :)

úterý 30. dubna 2013

day 30 - your favorite song at this time last year

Last.fm říká, že před rokem to bylo tohle. Plus mínus autobus. Taková předzápasová povzbuzovačka.

Dropkick Murphys – Hang 'Em High

We waited together for the cowards to come,
Outgunned and outnumbered but we wouldn’t run.
No mercy, no quarter, they’ll pay for their sins.
Now lower the cannons, the battle begins!



pondělí 29. dubna 2013

day 29 - a song from your childhood

Geniální závan punk-rocku v Čechách aneb tuhle kapelu taky zakázali. Upřímně doufám, že se podobné časy nevrátí. Kvůli tomu jsem klíčema nezvonil.

Jasná páka / Hudba Praha - Máma, táta



neděle 28. dubna 2013

day 28 - a song that makes you feel guilty

Party time! Ehm.

David Guetta feat. Kid Cudi - Memories



sobota 27. dubna 2013

day 27 - a song that you wish you could play

Prej jakej song. Jako kdybych snad uměl zahrát něco, co má nějakou melodii. Na cokoli... Třeba tohle by potěšilo:

AC/DC - Thunderstruck



pátek 26. dubna 2013

čtvrtek 25. dubna 2013

day 25 - a song that makes you laugh

První a poslední korejská písnička, která se kdy hrála na západ od Uralu, mi už dost leze na nervy, ale tahle předělávka je fakt povedená. Samozřejmě má plusové body za původ, ale myslím si, že obstojí i tak.

Gangnam style ČZU (by iZUN.eu)



středa 24. dubna 2013

day 24 - a song that you want to play at your funeral

Nehodlám ustupovat ze svého původního plánu s igelitovým pytlem, ale pokud byste měli zvýšenou touhu si potom pustit nějakou písničku, tak bych tu jednu měl:

Green Day – Good Riddance (Time of Your Life)



úterý 23. dubna 2013

day 23 - a song that you want to play at your wedding

Nejsem si jistej, jestli by to mělo rovnou popohnat nevěstu k oltáři, ale každopádně zábava musí být, i kdyby na chleba nebylo. Hlavně po svatbě teda. Vlastně vždycky. Univerzální mudro, že?

Andrew W.K. – We Want Fun


pondělí 22. dubna 2013

day 22 - a song that you listen to when you’re sad

Chvíli nahoře, chvíli dole. Některý rozhodnutí občas nejsou úplně nejlepší, ale co se dá dělat. Ono se to srovná.

Calvin Harris feat. Example - We'll Be Coming Back



neděle 21. dubna 2013

day 21 - a song that you listen to when you’re happy

Jedna místní vypalovačka, co se tu teď hraje na didžinách. Klip je ovšem minimálně zvláštní. Myslím, že tento komentář pod klipem to vystihuje:
"Forgot their name, so I searched 'Black people on horses music video' and voila here I am."
(Zapomněl jsem jejich jméno, a tak jsem dal vyhledat 'video s černochama na koních' a tadá, jsem tu.)

Rudimental - "Feel The Love" ft. John Newman



sobota 20. dubna 2013

day 20 - a song that you listen to when you’re angry

Působí na mě uklidňujícím dojmem. Jako spousta písniček od Röyksopp. A nemusím na to být ani nas..štvaný.

Röyksopp – You Don't Have a Clue



pátek 19. dubna 2013

day 19 - a song from your favorite album

Neřekl bych přímo nejoblíbenější, ale je to jedno z alb, jejichž objev mě loni hodně potěšil. Druhé bylo V Barvách od Prago Union.

Tata Bojs – Světová (album Ležatá osmička)



čtvrtek 18. dubna 2013

day 18 - a song that you wish you heard on the radio

Z nějakého důvodu prakticky nehrajou české písničky. Asi si budu stěžovat.

Prago Union - Nadživotní



středa 17. dubna 2013

day 17 - a song that you hear often on the radio

Shine bright like a diamond! Teď už to polevilo, ale bylo to v rádiu prakticky každý den. A to rádio poslouchám jen 20 minut ráno a 20 minut večer při cestě busem do/z práce. We're beautiful like diamonds in the sky...

Rihanna - Diamonds



úterý 16. dubna 2013

day 16 - a song that you used to love but now hate

Nemůžu říct, že bych ji zrovna nenáviděl, ale taky ji teď úplně nevyhledávám.

Lynyrd Skynyrd – Sweet Home Alabama



pondělí 15. dubna 2013

day 15 - a song that describes you

Komplikovaná osobnost, co byste chtěli.

U2 – With or Without You



neděle 14. dubna 2013

day 14 - a song that no one would expect you to love

Kdo by neměl rád Tonyho Dwouraka? Tipuju, že skoro každý někdy slyšel 4. část (my fanoušci říkáme Allegro con fuoco), protože je to relativně častá melodie ve filmech a reklamách.

Ovšem já, jakožto odborník na cokoli, ocením celkovou kompozici a postupnou gradaci až do velkolepého finále. Takže kdo to video zastaví dřív než v 43:30, s tím už nekamarádím.

Antonín Dvořák - Symfonie č.9, e-moll, op. 95 ("Novosvětská" / "Z Nového světa")



sobota 13. dubna 2013

200

Toto je dvoustý (a jako mnohdy zbytečný) příspěvek, heč.

Star Silver

Opět se zadařilo a dotáhl jsem to na Silver úroveň u Star Alliance. Je to sice prakticky k ničemu (prioritu na čekací listině asi úplně nevyužiju), ale ten pocit!

Star Gold, jdu si pro tebe. Do roka a do dne! Salónky už se určitě nemůžou dočkat. Pak se možná přestanu vyhýbat Brussels Airlines a podobným aerolinkám bez jídla a pití na palubě (myslím to zdarma).

day 13 - a song that is a guilty pleasure

Mamma Mia!

Colin Firth, Pierce Brosnan, Stellan Skarsgard & Amanda Seyfried – Our Last Summer


pátek 12. dubna 2013

day 12 - a song from a band you hate

Moje oblíbená odpověď - když se mi to nelíbí, tak to k** neposlouchám. Takže sem nebudu dávat Marie Pojkarové a podobné Luštěly (googlete jen pokud máte snížený pud sebezáchovy).

Místo toho dávám jednu celkem oblíbenou písničku s příšerným klipem. Zbytek produkce od Nicki Minaj je už jen příšerný.

Nicki Minaj - Starships



středa 10. dubna 2013

day 11 - a song from your favorite band

Why so serious? Jedna ujetá od jedné z mých oblíbených kapel.

The Bouncing Souls - Coin Toss Girl



day 10 - a song that makes you fall asleep

Tohle mě uspává a zároveň probouzí, takže těžko říct.

Fluke - Blue Sky



úterý 9. dubna 2013

day 09 - a song that you can dance to

Základem úspěchu mých tanečních (ne)schopností jsou tma a hodně stroboskopů. Jinak je to tragedie.

Maps – Love Will Come



pondělí 8. dubna 2013

day 08 - a song that you know all the words to

Tohle je jedna z mých slabších částí v rámci 30 Day Song Challenge. A nejen moje, soudě dle některých zoufalých pokusů mých intoxikovaných kamarádů. Takže pokud nepočítám předchozí day 08, tak už zbývá jen tahle klasika.

Skákal pes

Skákal pes přes oves,
přes zelenou louku,
šel za ním myslivec,
péro na klobouku.

Pejsku náš, co děláš?
žes tak vesel stále,
řek bych vám, nevím sám,
hop a skákal dále...

neděle 7. dubna 2013

day 07 - a song that reminds you of a certain event

To takhle jednou jdete pokecat s kamarádama a přijdete v půl čvtrtý ráno. Začalo to klasicky intelektuálními hovory, pak skákání na Radiohead a jiné pecky uprostřed noci, až po zapomenutý batoh nad ránem. Já nevím, že si to ty lidi berou s sebou, když si to pak nehlídají :P

Radiohead – Weird Fishes/Arpeggi



PS: Batoh se neztratil, ale na rozdíl od majitele usoudil, že v pět ráno ještě domů nepůjde a schoval se.

sobota 6. dubna 2013

day 06 - a song that reminds you of somewhere

Párty na české Ibize. Jo, to byly časy.

INXS – Afterglow (Randy Boyer & Eric Tadla Remix)



pátek 5. dubna 2013

day 05 - a song that reminds you of someone

Přestaňte o něčem jenom mluvit a místo toho to udělejte. Ať už je to nová práce, auto, svatba, dítě nebo odjet na druhý konec světa. Občas se to nepovede, ale většinou není čeho litovat. Občas to teda chvíli trvá, než to dospěje do fáze "není čeho litovat" :)

N.O.H.A. – Dive In Your Life



čtvrtek 4. dubna 2013

day 04 - a song that makes you sad

No a tohle je opak.

Nevím, jak u vás, ale tady se Adele n.2 hraje míň, než by si asi zasloužila.

Emeli Sandé - Clown



středa 3. dubna 2013

day 03 - a song that makes you happy

Momentálně mě nenapadá lepší příklad, než je tenhle. Z toho ta pozitivní energie úplně čiší.

Jon Schmidt – Love Story meets Viva La Vida



úterý 2. dubna 2013

day 02 - your least favorite song

V téhle kategorii mě tradičně nic nenapadá. Asi to vyhrává Harlem Shake. Nemůžu říct, že by se mi to vyloženě hnusilo nebo tak něco, ale je to značně otravné. I když některé meme jsou celkem povedené: viz YouTube.

Baauer - Harlem Shake



pondělí 1. dubna 2013

day 01 – your favorite song

Jeden z aktuálních favoritů. Většinou jsem pro původní verzi (Simon and Garfunkel - Bridge Over Troubled Water), ale Elvis je prostě bůh s velkým E.

Elvis Presley - Bridge Over Troubled Water


neděle 31. března 2013

30 day song challenge - 2013

Rok se s rokem sešel, takže máme o dva roky víc. Tím bychom si odbyli "moudra" hned na úvod a můžeme se na to vrhnout.

Začínáme zítra a témata jsou opět následující:

day 01 - your favorite song
day 02 - your least favorite song
day 03 - a song that makes you happy
day 04 - a song that makes you sad
day 05 - a song that reminds you of someone
day 06 - a song that reminds you of somewhere
day 07 - a song that reminds you of a certain event
day 08 - a song that you know all the words to
day 09 - a song that you can dance to
day 10 - a song that makes you fall asleep
day 11 - a song from your favorite band
day 12 - a song from a band you hate
day 13 - a song that is a guilty pleasure
day 14 - a song that no one would expect you to love
day 15 - a song that describes you
day 16 - a song that you used to love but now hate
day 17 - a song that you hear often on the radio
day 18 - a song that you wish you heard on the radio
day 19 - a song from your favorite album
day 20 - a song that you listen to when you’re angry
day 21 - a song that you listen to when you’re happy
day 22 - a song that you listen to when you’re sad
day 23 - a song that you want to play at your wedding
day 24 - a song that you want to play at your funeral
day 25 - a song that makes you laugh
day 26 - a song that you can play on an instrument
day 27 - a song that you wish you could play
day 28 - a song that makes you feel guilty
day 29 - a song from your childhood
day 30 - your favorite song at this time last year

Duben se na to hezky hodí, takže ano, bude to zase obtěžovat celý měsíc.

Záměrně jsem se nedíval na předloňské písničky, i když si je pochopitelně částečně pamatuju, a vyšel z toho nový seznam. Celkem 4 songy jsem nakonec vyměnil, protože se opakovaly.

Ani teď to nebyl jednoduchý výběr. Kdo by to byl čekal. Dost bylo řečí, už jen pro srovnání předloňské výsledky jsou zde (prosím omluvte rozhozené formátování, ale teď už s tím fakt nic dělat nebudu). Enjoy!

pátek 22. března 2013

Prašivá zima

Jsem si už dlouho nestěžoval. Ono se totiž už docela nadějně oteplovalo a začínalo to vypadat poměrně pěkně. Ale ne, ona bude znova ta hnusná zima.

Než jsem se dozvěděl, že tady má touhle dobou být okolo patnácti stupňů, tak jsem to snášel relativně dobře. Ale časy se mění. A nezmění se k lepšímu následující týden a víc...

Sakra. Já už chci teplo! Proč já nebydlím třeba na Floridě?!

neděle 17. března 2013

Jsem líný

Takže to tady moc nepřibývá. Co se dá dělat. Čekat.

neděle 17. února 2013

Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

sobota 16. února 2013

Dostal jsem deku... (díl druhý)

Nebojte se ničeho, nikdo mě nezbil. Prostě jsem dostal deku. Dlouhou. Konečně mi nemrznou nohy :-)

Poněvadž a protože jsem nechal svoji velkou deku doma (schválně, co kdybych potřeboval narychlo utéct před zákonem), tak jsem si musel koupit novou. Velkou. Větší. Největší! Ta doma sice byla velká, ale já su taky velké, a tak mi občas vykoukla nožka. Jestli se tak moje ploutve dají vůbec nazvat.

Pobyt v hotelových zařízeních napovídal, že jsou k dispozici i větší kousky. Tedy na to nemusí být člověk zrovna genius, ani pobývat po hotelech, stačí uvažovat a trochu zasurfovat na internetu. Případně stačí ochlazení a ono to přijde samo. A když se přidá 20% sleva a načtení mil, tak je rozhodnuto.

Spásu poskytl nejmenovaný řetezec zabývající se prodejem všeho možného od oblečení, přes sendviče, až po ručníky (Marks and Spencer, pozn. aut.). Kromě výše uvedeného tedy prodává i deky. A to v rozměru Super King.

Což je krásných 260x218 cm. Na "šířku" to pak konečně udělá deku s rozumnou délkou. A protože to byly dvě deky v jednom balení, tak mám tenkou na léto, středně tlustou na podzim a obě najednou na zimu. Whoo-hoo! Snad tedy místní holomrazy přežiju.


Aktualizace č.1 (listopad): Jak praví moudré přísloví: Neříkej hop, dokup nepřeskočíš. Většinu tohoto článku jsem napsal v takřka extatickém rozrušení z objednávky nové deky. A taky trochu z toho, že mi brzo nebudou mrznout nohy. Ovšem co se nestalo: Deky vtipně vyprodali a na mě se nedostalo. Takže jsem si na musel ještě nějaký ten pátek počkat.


Aktualizace č.2 (únor): Čekal jsem, kdy deky konečně zase zlevní a nic. Navíc mnou požadovaný obří rozměr byl skoro permanentně vyprodaný. Pak jsem ovšem objevil Quidco, kde vám někteří prodejci vrátí část peněz za nákup, pokud se k nim prokliknete přes Quidco. Obří deka byla nečekaně v nabídce, akce "10 % zpět za nákup" také, tak jsem už neváhal a deku jsem koupil. Konečně mi nemrznou nohy!

pátek 1. února 2013

Kafe, kafe, kafe...! A koblihy!

Mladá generace Korejců se evidentně shlédla v módě Starbucks a jim podobných. Pokud jsem vlezl do jakéhokoli obchodního centra nebo nákupní zóny v Soulu, tak mi připadalo, že zhruba 70 procent všech obchodů, restaurací a fastfoodů tvoří nějaká napodobenina prvně jmenovaného řetězce. Když o tom tak přemýšlím, tak originálů tam asi ani moc nebylo.

V nabídce mají plus mínus to samé jako kdekoli jinde, ceny jsou podobné, takže pro Evropana nic moc zajímavého. Navíc nejsem fanoušek pravé brazilské kávy z fast foodu. Vlastně ji vůbec nepiju. Ale třeba jednou začnu.

Každopádně to bylo zajímavé sledovat. Do těchto „kaváren“ totiž chodí jen Korejci pod 30 let a Američani. Ti samozřejmě jen do toho jediného pravého řetězce. Asi jim to dodává klid. Podobně jako McDonald's. Předpokládám, že to mají rozdělené: mladí (duchem) intelektuálové do Starbucks a nad 100 kg do McDonald's.

Ruku v ruce s kavárenským fastfood stylem jde v Soulu móda donuts. Opět americká záležitost, protože slušní lidé říkají doughnuts. Nebo koblihy. V horším případě pak „donuty“. Donuts se prodávají všude a mají všechny možné polevy a posypy. Opět nic moc zajímavého (tedy pro někoho, kdo to vidí denně v Tescu).

Ale kde jsou donuts, tam bývají i cupcakes. Opět všechny možné barvy, ozdoby, příchutě, polevy a posypy. Něco takového jsem neviděl ani v USA. Ale zase proč bych si to tam kupoval, když cena je podobná a můžu jíst místní dobroty. Jako byly tyto kuličky (ulice před Deoksugung palace, jedna porce 2000 wonů(?) už napůl snězeno):


Nevím, z čeho se to vyrábělo, ale chutnalo to trochu jako skořicový piškot. Peče se to v takové otočné formě, kde na jednom konci nalijete těsto a na druhém vydloubnete kuličku. Takže na povrchu to bylo trochu do křupava a uvnitř měkké a moc dobré. Podobně jako tahle sladká ryba (COEX Mall, tuším 3500 wonů):


V té byly kousky něčeho, ale nebyl jsem schopný to identifikovat. A vzhledem k tomu, že moje komunikace s prodavači se omezovala na bíden a dekuji pani, tak jsem se to ani nemohl dozvědět. Nicméně i to dekuji pani dědu prodávajícího piškotové kuličky tak potěšilo, že mi přihodil tři navíc. Suší pani, suší!

neděle 27. ledna 2013

Nehrajte si s nastavením!

Ještě jedna drobnost ohledně věrnostního programu BA (British Airways Executive Club) – neměňte adresu bydliště. Pokud jste se náhodu přestěhovali, tak samozřejmě ano, ale jinak vězte, že změna státu je možná pouze jednou za půl roku. V rámci státu si můžete dělat, co chcete.

Tahle prevence je hlavně z dřívější doby, kdy občané UK měli jiné (vyšší) limity na postup "výše" v hierarchii než zbytek světa. Teď jsou limity už stejné, takže je to asi kvůli různým bonusovým akcím. Což úplně nechápu, protože přihlášky do všech bonusových akcí by se změnou bydliště do jiného státu měly anulovat.

Každopádně online nastavení vám změnu umožní a jediné, co vám napíše, je upozornění na změnu kontaktního centra. A pak šmitec. Další změna není možná online, obraťte se prosím na vaše nové kontaktní centrum. Zaměstnanec kontaktního centra vám následně sdělí, že s tím nejde nic dělat a že si máte počkat půl roku na další pokus.

Ovšem pokud se náhodou přehoupnete do dalšího "stupně", tj. Blue → Bronze, Bronze → Silver nebo Silver → Gold, tak se ten půl rok z nějakého důvodu anuluje a změna jde. Takže ihned po postupu změníte adresu na váš oblíbený stát a všechno je jako dřív. Pokud máte extra štěstí, tak se vám načtou i bonusové body, které by vám jinak utekly. Říkal kamarád.

pátek 25. ledna 2013

Něco jako English breakfast

Tady si můžete prohlédnout domácí variaci na English breakfast, pokud jste chudí líní. Z klasických ingrediencí obsahuje toasty, fazole a slaninu. Slanina je ozdobena neméně klasickou hnědou omáčkou od HP (HP sauce).


Nahoře se ještě krčí crisps, tj. brambůrky. Samozřejmě v opět klasické octovo-slané příchuti. Když pominu ne úplně standardní příchuť (na evropské poměry), tak brambůrky jsou asi nejzvláštnější příloha v Anglii. Ne že by jedli fazole nebo třeba smažená vajíčka přímo s brambůrkama, ale místní si je k obědu dávají úplně běžně jako přílohu / dezert.

pondělí 14. ledna 2013

Horalky vs. Horalky

Když už jsem u těch zahraničních jídel, tak bych se rád zmínil o mých oblíbených Horalkách. Mám samozřejmě na mysli slovenské Horalky od Sedity. Ten český blaf od Opavie bych dobrovolně nepozřel. Všimněte si, že ty české si ani nezaslouží výraznější zmínku na webových stránkách výrobce.

To samé platí pro Tatranky – Sedita ano, Opavia néééééééééé. I když ty webové stránky mají, dokonce svoje vlastní. Je ovšem fér poznamenat, že ekvivalent k Horalkám od Sedity jsou spíše arašídové Tatranky od Opavie než Horalky od téhož výrobce. Ale ani tam to není žádná sláva a slovenské Horalky u mě vyhrávají na celé čáře.

Sušenky od Opavie jsem kdysi měl rád, ale pak nevím jestli je začali děsivě přeslazovat, nebo se mi změnily chuťové pohárky, ale za posledních mnoho let jsem od nich dobrovolně jedl snad jen Polomáčené sušenky. Ty původní, s hořkou čokoládou. Ovšem i ty jsou podle mě mnohem sladší než kdysi.

Sušenky od Sedity jsou také sladké (kdo by to byl čekal?), ale ne tak agresivně jako ty české. Takže zatímco od našich bratov mi chutná většina sortimentu, z českého si moc nevyberu. Božskou Milu třeba nemají vůbec. Naštěstí.

A tady mám Horalek ještě zhruba 40 kusů, takže snad do jara vydržím! Naštěstí nejsem tak závislý ako Peťo a Dávidko, ti by to nedali :-))

neděle 6. ledna 2013

Nový rok v Londýně (jakože Nový, ne nový)

Když už jsem v tom Londýně a viděl jsem (částečně) ten slavný ohňostroj, tak se přece půjdu podívat i na tradiční novoroční průvod – London's New Year's Day Parade. Očekávání a nadšení bylo zhruba podobné jako u Silvestra, ale co bych pro svých několik čtenářů neudělal. Všimněte si, že nepíšu “pár“ čtenářů, už mířím vysoko.

Novoroční průvod je kupodivu na Nový rok a začíná v poledne. Takže pokud se na Silvestra chováte slušně jako já a probudíte se v půl jedenácté, tak můžete směle vyrazit. Pokud se nechováte slušně a probudíte se někde v okolí Piccadilly, tak nemusíte vyrážet nikam, protože už jste na místě. Standardní trasa je totiž z Green Park přes Piccadilly na Trafalgar Square a pak k Westminster Abbey. Taková ta turistická klasika.

V průvodu jsou kapely, roztleskávačky, parní mašinky, motorky, double-deckery, Miss Junior (?!), rádoby tanečnice z Ria, skauti, důchodci, fotografové a bůh ví kdo ještě. Sledoval jsem to na Piccadilly Circus asi půl hodiny a pak jsem usoudil, že už toho bylo dost. Nehledě na to, že se přede mnou stále někdo pletl a já pořádně neviděl. Ne že by bylo po mašinkách na co koukat.

Což mi připomíná, že tam byla jedna trubka v první řadě, která si přinesla stoličku, aby lépe viděla. Z první řady. Takže se stoličkou měla trubka cca 180cm + obří kulich a jsme na 190cm. Bez stoličky měla 160cm. Zábradlí mělo 110cm. Ach jo. Znechucen faktem, že si někdo jiný než já dovolí překážet svojí výškou, jsem se vydal na východ, abych obešel davy a dostal se na nábřeží.

Původně jsem teda chtěl zase domů, ale zase mi přišlo blbé zaplatit za metro 150 korun pro pár fotek průvodu, který mě moc nezajímal. Tak jsem tedy poslušně cupital oklikou na to nábřeží. Po pár stech metrech jsem přišel na West End. Všimněte si, že jsem šel na východ – zázrak! Tady jsem zjistil, kde se to schovávají všechny ty divadla a prodeje levných zlevněných last minute vstupenek. Odpověď je tady všude.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že by blízko měl být novozélandský obchod skrývající se pod názvem Aussie shop. Ono je to teda spíš obráceně, ale nebudeme v tom šťourat. Ten měl bohužel na Nový rok zavřeno, tak jsem si jen prohlédl poloprázdné regály, jiné zklamané turisty a šel nyní na jih za sluncem.

Cestou jsem několikrát odolal pokušení si koupit oběd a přes Charing Cross jsem došel na Trafalgar. Tady jsem opět snědl Horalku (už asi tradice), udělal pár fotek a donutil turistu, ať vyfotí mě. Krásně jsem se našteloval do kompozice, aby ten amatér udělal úplně mizernou fotku. Co si neuděláš sám...

Podél davů a průvodu jsem prošel až k Westminster a tedy i parlamentu. A Big Benu, který k němu přidělaný (kdyby to četl nějaký Američan). Na Westminster Bridge jsem vyfotil nepovedené nestydatosti (na lepší fotky si nestydové musí počkat na jindy) a kolo ve dne. Tím jsem v zásadě měl splněno. Další plán byl najít Tesco, zakoupit a vyfotit vám "meal deal", a tento poté snísti. Nebudu to prodlužovat, nepovedlo se.

Oklikou jsem došel až k Tate Modern Gallery, v tu chvíli už mírně hladový. Ovšem dobře jsem si pamatoval, že dole bylo něco jako kavárna, kde měli poměrně solidně vypadající sendviče za 4 libry. To není úplně hezká cena, ale mohlo by to být i horší. Nicméně nekoupil jsem. V šestém patře by totiž měla být restaurace s výhledem.

Po přečtení motivačního nápisu jsem vyběhl se vyplazil do šestého patra, abych našel jen mírně odlišnou verzi spodní kavárny s jednou ciabattou a oddělenou "restaurační plochou". Po letmém průzkumu menu a informaci, že za chvíli budou podávat odpolední čaj s čímsi (za 15 liber!!), jsem se rozhodl pro ciabattu. Urval jsem tedy ten jediný "sendvič", co tam byl.

A když už jsem měl ciabattu za 6 liber, tak proč nepřihodit sklenku britského vína za 4,50. V galerii se musí jíst na úrovni. Výsledné menu tedy bylo: ciabatta s uzeným lososem a garnáty, avokádem, rukolou a majonézou + Limney Horsmonden 2010. Ač rozhodně nejsem fanoušek rukoly, tak jako doplněk to fungovalo víc než dobře. Byl to jeden z nejlepších "sendvičů", co jsem kdy měl a to víno s tím také nebylo vůbec špatné.

S plným břichem a odlehčenou kreditní kartou jsem se vydal do nižších pater za kulturou. V galerii moderního umění můžete očekávat spoustu pseudoumění, nějaké smetí, pár zajímavých kousků a pár věcí, u kterých nevíte jestli jsou exponát, zaměstnanec muzea nebo nábytek. Bylo tam všechno. A jako všechny státní muzea v UK, je větší část expozic zdarma.

Se stále plným břichem a navíc pln dojmů jsem se vydal přes Millenium Bridge ke katedrále Saint Paul's. Na mostě jsem se snažil udělat pár fotek večerního nábřeží, ale můj pravěký foťák nemá mnoho možností nastavení, na jeho displeji to vypadá úplně jinak než ve skutečnosti a k tomu se ten most houpe. Takže se fotky zrovna nepovedly. Mno, někdy příště.

A když jsem fotil St. Paul's tak se mi vybila baterie. To by neměl být problém, protože jsem s sebou bral náhradní. Tu jsem ovšem nenašel, tak jsem usoudil, že jsem ji buď ztratil nebo jsem byl sprostě okraden. Ani jedno mě moc netěšilo. Hlavně kdo ten muzejní kousek má shánět. A platit.

Po příchodu domů jsem zjistil, že jsem blb a náhradní baterii jsem hodil zpátky do šuplíku. Na maximálně hodinové focení průvodu přece nebude potřeba. To ale nesmíte zůstat o 5 hodin déle a vyfotit pětkrát tolik fotek.


Takže místo dvou až tříhodinového zírání na průvod jsem ušel asi 8 kilometrů, parádně se najedl a viděl spoustu nesmyslů. Já bych si dal palec nahoru, ignorováním původního cíle cesty jsem těch 150 korun nakonec investoval poměrně dobře. Jak by řekl klasik Robert Louis Stevenson: For my part, I travel not to go anywhere, but to go. I travel for travel's sake.

Aneb Cesta je cíl, jak by to samé řekl český klasik.

sobota 5. ledna 2013

Silvestr v Londýně

Následující článek obsahuje subjektivní názor autora, se kterým nemusíte souhlasit. Ale bude vám to houby platné a autorovi ukradené.

Pokud si toho tedy náhodou někdo za posledních 15 let nevšiml, tak Silvestra nemám rád, přijde mi ujetý a celkově je to období za trest. Nicméně jednou jsem ve světové metropoli, tak tomu dám šanci. Možná.

Odhodlání nebylo bůhví jak veliké, ale nakonec jsem se v půl jedenácté dokopal k odchodu. To už bylo skoro pozdě, protože jsem těsně před tím zjistil, že vypadla signalizace na mojí lince metra, a tak jsou hlášená velká zpozdění. Ať už to znamená cokoli.

Byl jsem asi dítě štěstěny, protože jeden vlak přijel, zrovna když jsem se blížil ke stanici. Byl úplně prázdný, takže jsem s dalšími 3-4 nastupivšími tvořil nemalé procento cestujících. Už o stanici později ale nastoupila hromada občanů z oblasti někde mezi Tureckem a Indií (moc se to nedá poznat).

O další stanici později nastoupil občan z východní Evropy (to se dalo poznat), který byl úplně na plech (to se také dalo poznat) a měl s sebou tašku se zbytky jídla. V tašce a různě na sobě. Zvláště efektní byla cibule přilepená na bradě. Asi měl kebab. Tašku záhy upustil a k mojí radosti začal klimbat a nechtěl se se mnou dál kamarádit.

Ještě větší radost jsem měl o stanici později, když zase vystoupil. Zbytek cesty už nebyl nijak zajímavý a po půl hodině jsem byl na Piccadilly Circus, kde byly i davy. Aby se usnadnilo proudění davů, tak otevřeli turnikety a já proplul bez placení. Původně to mělo být zdarma až od půlnoci, ale dřívější odpuštění poplatků jim vyčítat nebudu. Později v noci jsem aktivně zkontroloval, kolik se mi naúčtovalo a měl jsem tam asi dvojnásobek jízdného... Nicméně o den později to bylo anulováno a tímto TFL děkuji.

Zpět k davům. Plán byl takový, že od Piccadilly seběhnu někam dolů k parlamentu, kde měl být ohňostroj. Tam je sice přímo stanice Westminster, ale to jsem ani nezkoušel. Zhruba na úrovni Trafalgar Square (asi 500m na jih) se začaly davy hromadit. Usoudil jsem, že před další cestou směrem k nábřeží bych měl udělat technickou zastávku. Odsud už bylo vidět svítící London Eye, takže jsem měl napůl splněno.

Po 20 minutách čekání na mobilní záchodek a návštěvě tohoto skvostu jsem byl připraven na pokračování. Na co jsem ale nebyl připraven, byl fakt, že cestu k nábřeží ohradili a následně zavřeli. Aby se dav nedávil. To mě trochu nakrklo, protože mně přece nebudou upírat něco, co vlastně ani nechci vidět.

Tak jsem se jal zjistit, kudy dovnitř. Cestu přes klimbající se oplocení jsem zavrhl. Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé nejsem chuligán. Za třetí by to se mnou spadlo, ale musím to podat trochu vznešeně. Při chůzi okolo plotu jsem zjistil: a) že občas někdo otevře nehlídaná vrata; b) že jsem nemusel stát frontu na plastovou boudičku, protože tam byly i pánské pisoáry (zdálky to podle obložení flaškami vypadalo jako popelnice); c) že na Trafalgar je bambilion lidí.

Stačilo chvíli bloumat okolo a asi napotřetí jsem proběhl nově otevřenou dírou v oplocení kamsi do parku. Prvotní radost byla záhy uhašena, protože tam byl ještě jeden plot a místní policie odtud začala vyhánět menší davy, které tam neměly co dělat. Bohužel jsem byl součástí tohoto minidavu. Tím se ovšem nebudeme stresovat a uděláme si pár fotek.

Pak už policie začala být agresivní a bylo nutné uposlechnout příkazů příslušníků. Dokonce na nás byl mírně zvýšen hlas. Opakovaně! Sice to dělal jen jeden z asi pěti příslušníků, ale i tak je to neslýchané. Jestli to takhle půjde dál, tak se jim to úplně vymkne z rukou a bude to hotový policejní stát. A třeba začnou rozdávat i pokárání nebo nedej bože pokuty. Ale tak daleko to snad nezajde.

Každopádně jsem se pod drtivým policejním tlakem společně s minidavem šoural zpět k plotu. Nechtěl jsem být svědkem policejní brutality, tak jsem udělal už jen pár fotek. Stejně tam nebylo nic vidět. Navíc by ten zlý příslušník třeba neváhal použít i hanlivý přívlastek a nevím, ale jestli by se mi jeho kolegové za něj omluvili dostatečně rychle, než bych se býval urazil.

To bylo cca 23:58, jak jsem byl informován spolupachateli tohoto odporného činu během úprku před spravedlností. Minidav se pak dokonce rozeběhl, protože chtěl vidět začátek ohňostroje zevnitř druhého plotu. Já ne, protože jsem ten den už jednou běžel a policie se zastavila, protože násilí už bylo na jeden rok až příliš.

V klidu jsem si tedy došel k druhému plotu, obešel ho k davu vyvolených čumilů a akorát to bouchlo. Jakože ohňostroj. Tak jsem udělal pár fotek a zahájil ústup. Neuváženě jsem se rozhodl, že si udělám dalších pár fotek zaplněného Trafalgaru. Bohužel dle očekávání zhruba ve třetině cesty podél davu ten nesmysl na obloze skončil a čumilové se vydali zpět k Piccadilly Circus.

Dvacetitisícový dav byl naštěstí ukázněný, protože tam bylo minimálně dvanáct příslušníků policie, takže nebylo radno si zahrávat. Z radosti z nově nabytého pocitu bezpečí a zároveň deprese, že budu někde tvrdnout v davu, jsem snědl Horalku. Po pár desítkách metrů se to ale relativně uvolnilo, takže tam bylo lidí jako o běžný víkend. Tzn. už jen hrozně moc.

Byl jsem mile překvapen, že vchod do metra byl neblokován a dokonce průchozí. Skoro líp než ve dne. Vběhl jsem tedy do metra a našel si správné nástupiště. Vlak přijel za dvě minuty a ještě jsem si sednul. Paráda. Cestou jsem ještě vyřídil telekonferenci z mého oblíbeného báru a mohl jsem jít spát. Silvestr v Londýně je tedy stejně zbytečný jako kdekoli jinde.




PS: Abych jen neremcal, ten ohňostroj podle fotek vypadal na nábřeží opravdu dobře, ale na to se tam musí stát odhadem nejpozději v osm. Po jedenácté už nemáte šanci se tam normálně dostat. Kolega mi pak vyprávěl, jak jednou chtěl být v New Yorku na Times Square a tam je to prý plné už v pět odpoledne. Že to ty lidi baví.

pátek 4. ledna 2013

Cupcakes & cookies

Výlet do Atlanty byly dle předpokladu takové menší gastronomické orgie. Někdo by řekl prasárny, ale já preferuji sofistikovanější názvy. Mimo jiné jsem zde ochutnal svůj první cupcake.

Nevzdělanec by mohl namítnout, že to je muffin se šlehačkou, ale není tomu tak. Těsto je trochu jiné a je to obecně víc dort než buchta v případě muffinu. Ostatně název říká: hrnek-dort. A jako každý dobrý dort, si i tyto minidortíky zaslouží zmínku v tomto prestižním blogu. Za prvé jsou teď v módě a za druhé jsou v módě dobré.

Co si budeme povídat, jídlo mají Američani zmáknuté. Najde se zde spousta (velká spousta) chyb, ale pokud se jen trochu snažíte, tak si bez problémů vyberete to dobré. A to jsou třeba cupcakes. Tuto delikatesu můžete koupit klidně v supermarketu a neurazí vaše chuťové pohárky. Což by se v ČR asi nestalo. Na druhou stranu je můžete odpravit odporně sladkými variantami, takže je to loterie, ale šance na výhru je poměrně velká.

Něco podobného jsou cookies – buchtové sušenky. Krásný název, že? Vlastní výroba. Je to totiž něco mezi. Nesmíte se nechat zmást Maryland cookies, kteréžto jsou ve skutečnosti biscuits, tj. sušenky. Takže na rozdíl od „marylendů“ jsou poměrně měkké, prostě jako kdybyste zkřížili buchtu a sušenky. A přidali tam kousky čokolády. A extra porci kousků čokolády. A ještě jednu. A ješ... to by už stačilo, ani Američani nejsou takoví čuníci.

Níže je tedy zmíněný lahodný první cupcake ze supermarketu. Myslel jsem si, že aspoň v práci se nebudu pořád cpát, ale kolega měl narozeniny. Co se dalo dělat. Pak jsem také spořádal několik cookies, ale ty jsem v rozrušení zapomněl vyfotit. Oba dva dny, co jsem se jimi cpal. A americký jablkový koláč jsem taky nevyfotil (ale ten byl nic moc, přeslazený a podivně drobivý).