středa 28. listopadu 2012

Lahodný čokosýr

Slíbenou sérii o jídle bych začal takovou menší podivností – Philadelphia cheese with Cadbury [chocolate]. Tedy smetanový sýr s čokoládou. Ano, sýr. Ano, s čokoládou. Na první pohled si řeknete, že to je slušná prasárna. Ovšem kdo se nad tím trochu zamyslí a měl někdy cheesecake, ten si řekne: „hmmm?“.

Mimochodem cheesecake = dort ze sýra. Ano, dort. Ano, ze sýra. Samozřejmě smetanového. Z Ementálu by to nebylo úplně ono a plesnivý dort z Camembertu by asi taky zrovna nelákal ke hříchu. Musím furt všechno vysvětlovat?!

Každopádně když je to za poloviční cenu, tak ho koupíte i bez přemýšlení nad sýrovými dorty. Zvědavost je prostě silnější. Navíc pak zjistíte, že to je super! Kam se hrabe Nutella.

Reakce místních spotřebitelů po uvedení na trh (jaro 2012) byly dle očekávání rozporuplné. Na rozdíl od Nutelly to jde lehce roztírat a chutná to hezky čokoládově ("sýrová chuť" se nekoná), na druhou stranu je zde bariéra neznámého.

Teoreticky je čokoPhiladelphia i o nějaké to procento zdravější, protože je to vlastně pořád sýr a do něj je namíchaná relativně kvalitní čokoláda. Kdežto Nutella je něco na způsob „hodně palmového oleje, ještě víc cukru, trochu oříšků a zaprášit kakaem“. I když nebudu zapírat, že jsem v životě pár kilo Nutelly snědl.

Když se bezpečnostní kontrola na letišti dobře vyspí a nevyhodnotí to jako semtex, tak jich pár přivezu. Protože to je opravdu dobrota. Tedy ne, že by mi to jen chutnalo a ostatní to při náhodné konzumaci zabije nebo jinak fyzicky či psychicky poškodí. Což je třeba případ Marmite, ale o tom až někdy jindy.

Nějak se mi začaly sbíhat sliny, takže si půjdu namazat toast čokosýrem. Není nad to si v jedenáct večer dát něco podobného na dobrou noc. Člověk musí jíst pravidelně.

úterý 27. listopadu 2012

Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo!

Chtěl jsem napsat, jestli jste si všimli, že se většina mých příspěvků týká jídla. Ale pak jsem zkontroloval štítky a zjistil jsem, že je jich o jídle pouhých třináct z celkových stojednaosmdesáti (bez tohoto a za předpokladu, že v tom mám pořádek, ehm). Nezbývá tedy nic jiného, než to napravit!

V blízké (?) budoucnosti by se tedy mělo objevit několik příspěvků o jídle. O místním, o "zahraničním", o dobrém, o špatném, o neobvyklém, o běžném, o jakémkoli.

Bude to ale dost záležet na úrovni mojí lenosti, která je občas (občas?!, pozn. aut.) poměrně velká. A taky si to můžu rozmyslet a uchránit vás od svých rozumů. Ale to se asi nestane. Já mám jídlo prostě rááááád a občas trpím grafomanií.

pátek 16. listopadu 2012

Jak jsem se dal na charitu

Za poslední dva týdny jsem přispěl celých 13 liber na charitu. Není to sice moc, ale nemusel jsem dát nic, že jo? Aby to nevypadlo, že jsem se nějak rozvášnil, tak to bylo na čtyřikrát. Takže ano, jsem stále skrblík.

První dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Práglu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Další dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Soulu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Asi jsem úplně nezmínil, že letím do Soulu, tak to teď napravuji. Původně jsem si říkal, kdo by tam v zimě lítal? Ovšem 776 liber za zpáteční letenku v byznyse změní otázku na „kdo by tam neletěl?“. Teď (ani ne o týden později) to stojí 4741 liber na ty samé lety. Co se dalo dělat. Zavazadlový prostor a zavazadlový prostor deluxe byly za ještě nižší cenu, ale já se během deseti až dvanáctihodinového letu trápit nehodlám a musím se trochu rozmazlovat.

Do třetice všeho dobrého jsme včera měli v práci tradiční charitativní akci „dortový vozík“. Tj. upeč třeba chleba dort, kolegové si ho koupí a zaplacený drobný obnos bude odeslán jiným chudým dětičkám. Koupil jsem si tedy porci čokoládového dortu za tři libry.

Odpoledne kouzelný vozík přijel znova a měl novou várku dobrot. Přispěl jsem tedy další libru za neidentifikovatelný, leč vynikající, sladký křupavý koláč. Svačinka musí být. A co by člověk pro ty dětičky neudělal.

Naštěstí bylo pekařů víc, než první den strávníků, tak můj oblíbený vozík plný dobrot přijel i dnes. Hurá! Upřímně jsem v to doufal celou noc. Daroval jsem tedy dalších pět liber za jiný, ještě mnohem lepší čokoládový dort a čokoládový cupcake. Asi jsem pociťoval akutní nedostatek čokolády nebo co.

Odpoledne už dorty bohužel nedorazily. Naštěstí pro mě se kolega rozhodl nesníst svůj čokoládový cupcake a pod pohrůžkou jeho vyhození (!) mi ho prakticky vnutil. Co se dalo dělat. Například ho sníst. A to dřív, než si vzpomene, že by ho vlastně chtěl. Což se za zhruba hodinu a půl stalo. Ale to už byl cupcake cca hodinu v sacharidovém nebi a já v sedmém.

Takže už ty selebrity celkem chápu, charita je poměrně vyčerpávající.

středa 14. listopadu 2012

Jak jsem se nastěhoval

Všechno bylo zaplaceno, takže už zbývá jen si začít nově nabytý pronajatý majetek začít užívat. Den D byla sobota ráno. Za prvé jsem se musel vypakovat z hotelu a za druhé přece nebudu platit za něco, co nepoužívám. No a hlavně jsem chtěl vidět, jestli předchozí nájemník náhodou nepořádal nějakou divokou rozlučku.

Potěšilo mě, že rozlučka proběhla v klidu a byt nelehnul popelem, ani nejevil jiné známky destrukce. Dokonce tu zůstaly navíc 2 židle a něco málo nádobí. Něco málo = jeden talíř, jedna miska, dvě skleničky, dva hrnky a nějaké příbory. Což ve spojení mikrovlnná trouba + toaster dává solidní základ moderní kuchyni. Lednička chladila, světla svítila, voda tekla i teplá, takže asi dobré.

Trochu mě nepotěšilo, že v topení byla vzduchová bublina, takže jeho okraj byl neustále studený až vlažný. A nepotěšil mě ani stav (ne)pružinové matrace, protože ta už má nejlepší léta za sebou. Nicméně jakožto momentálně chudý přistěhovalec musím spát na tom, co je. I špatná matrace je pořád lepší než dobrá podlaha.

V průběhu dalších dní jsem objevoval další drobnosti jako nemálo zvýšenou akumulaci prachu v oblastech, kam předchozí nájemník neviděl nebo že tu mám dokonce dvě žehličky. Jako kdybych nějakou potřeboval. Vysavač vydává zvuk a saje, takže asi funguje. Ale radši ho používat nebudu, protože ho podezřívám z pouhého přemísťování prachu na dobře přístupných místech do všech ostatních. Navíc by se mohl pokazit.

Při prohledávání pokladů v kuchyňské lince jsem našel kleště, takže jsem si mohl hrát i s topením. To jsem nejdříve zavrhl, nicméně se ve mě probudil kutil a po pár hodinách marného boje se svědomím si topení odvzdušnil. Bez ztráty kytičky nebo chcete-li, kapaliny a zraku. Teď to topí bleskurychle a po celé ploše. Dále jsem našel 4 přípravky na čištění kuchyní a koupelen (ta to trochu potřebovala).

A zjistil jsem, že myl nádobí dezinfekčním prostředkem na mycí houbičky. Ehm. Vyzkoušel jsem a nádobí to myje. Ehm. Já ale nejsem trubka, tak jsem zakoupil správný prostředek na mytí nádobí. Po dlouhém výběru, sledování reklam, studiu srovnávacích testů a zjišťování osobních zkušeností, jsem vybral Tesco Jar za £0.33. Podivnou shodou okolností ten nejlevnější... :-)

Bohužel tu není žádný sušák na prádlo, tak jsem si ho musel vyrobit z Tesco provázku, dveří od koupelny a držáku na televizi. Nyní je to tedy občasný držák na prádlo. Příjem má skvělý na barevné i černobílé. Dále jsem vyšrouboval většinu funkčních žárovek, protože v mém minibytě opravdu není potřeba jich mít 12. Funkčních jich zase tolik nebylo, ale i tak tyto 50W halogeny celkem příjemně prohřívaly byt. Ovšem teorie je taková, že topit plynem bude levnější.

úterý 6. listopadu 2012

Těch tisíc mil... Konkrétně sto.

Nějak jsem zapomněl zmínit další radostnou událost ze svého života. Nalétal jsem již více než sto tisíc mil, takže se zadařilo (viz předchozí oslava). Třikrát hurá.

Jsem totiž převelice zaneprázdněný, a tak to zmiňuji až teď. Nebylo tedy zrovna včera nebo třeba minulý týden. Nebo minulý měsíc. Bylo to loni. Ehm. V únoru. Ehm, ehm. Kdesi nad Kavkazem při mém dosud nejdelším letu BKK-MAD (6340 mil a 13:40 dle letového řádu).

pátek 2. listopadu 2012

Jak jsem zařizoval účet v bance (UK style)

Tohle také nebylo úplně jednoduché, přestože nejsem v tomhle směru žádný nováček. Koneckonců mám bankovních účtů tuším dohromady devět (a to nepočítám stavební spoření a dva již zrušené). Účet v zahraničí jsem již otevíral, takže jsem nepředpokládal žádné velké drama. Bohužel Spojené království není to samé jako Nový Zéland a míra byrokracie je zde o hodně vyšší. Nemluvě o tom, že všichni jsou potenciální teroristi, což se pozná podle toho, že si tu chtějí otevřít účet.

Předem jsem věděl, že je potřeba něco jako potvrzení od zaměstnavatele, ale bylo mi řečeno, že to si místní pobočka NatWest vyžádá automaticky. Naběhl jsem tedy do pobočky, že chci účet. Bylo mi řečeno, že tak jednoduché to není a kde mám potvrzení od zaměstnavatele a adresu bydliště. Vysypu hromadu dokladů, tj. pas a občanku, adresu hotelu a marně se snažím vysvětlit, že u nich dříve bylo dobrým zvykem se mého zaměstnavatele zeptat. No nic, papír si seženu, na personálním prý budou vědět jaký.

Dobrá zpráva je, že na personálním věděli. Špatná zpráva je, že při druhé návštěvě NatWest byla paní na přepážce ještě vzdorovitější než ta předchozí. Prý jestli mám sjednanou schůzku s paní, co dělá účty. Tuhle drobnost se mi včera nenamáhali sdělit, a tak jsem pochopitelně nic sjednaného neměl. A potvrzení od zaměstnavatele je prý sice pěkné, ale nemám bydliště. Ehm. Marně se jí snažím vysvětlit, že jsem se teď přistěhoval, bydlím v hotelu a těžko budu mít bydliště v UK, když nemám účet a tudíž nebudu dostávat výplatu. Nakonec jsem ji aspoň donutil, ať mi paní přes účty zavolá, co mám jako dělat.

Když už jsem byl tak pěkně rozjetý a měl potvrzení od zaměstnavatele, tak jsem šel do Barclay’s, kde třeba nebudou tak přísní a dostanu z nich účet před uzávěrkou. Barclay’s otvírali až za 15 minut. Tak jsem šel do vedlejší Lloyds TSB, tam už bylo otevřeno. Paní na přepážce se tradičně mírně vyděsila, ale byla asi tak o 10000 % ochotnější a prý mi na to zavolá vedoucího až dotelefonuje.

Asi deset minut jsem počkal a vedoucí dotelefonoval. Vysvětlil jsem mu situaci, že jsem tu nový, že potřebuji účet a že v NatWest nic nevědí. To ho potěšilo a jal se jednat. Zavolal na jejich HelpDesk, co se s tím (mnou) dá dělat. Prý jen stačí upravit dopis od zaměstnavatele, aby byl adresován správné bance (stávající byl pro NatWest) a bydliště v hotelu musí obsahovat číslo pokoje. Pak už se jen modlit, aby to jejich bezpečnost nějak nezarazila, ale to by se prý stát nemělo.

Nebohou kolegyni na personálním jsem poprosil o další potvrzení, tentokrát pro Lloyds, protože NatWest se mnou nekamarádí. To ji trochu udivilo, ale potvrzení mi přepsala. Mezitím mi volala paní přes účty z NatWest. Ta byla taktéž výrazně ochotnější než její kolegyně a sdělila mi, že když nemám bydliště v UK, tak budu muset doložit bydliště v ČR dvěma doklady. Což bohužel nejde, protože ho mám jen na občance a nikde jinde. V tom případě bude potřeba výpis z účtu nebo doklad o placení telefonu, nájmu, plynu atd. Naneštěstí to musí být originál, takže jsem jí řekl, že se ozvu, až to seženu.

Byl nejvyšší čas na návštěvu Lloyds č. 2 (celkově č. 4). Tady už bych mohl dostat účet. Dostavil jsem se ve smluvenou hodinu a čekal, protože s vedoucím jednal někdo jiný. Těsně před zavírací hodinou jsem přišel na řadu. Vedoucí mi sdělil, že předchozí klient je na tom stejně jako já – přistěhoval se, snaží se otevřít účet a jinde ho nechtějí. Ale on, Liam, je tu, aby pomáhal. A že prý mám vyřídit na personálním, že pomůže všem novým kolegům. Tak mu slibuji, že až budu mít účet, tak to rozhodně sdělím.

Stačilo si vybrat základní účet bez pojištění auta a podobných zbytečností, přečíst smlouvu, podepsat a deset minut počkat, než to nadatluje to počítače. Pak si nastavit hesla to internetového bankovnictví a bylo to. Pro teď. Byl jsem varován, ať účet ještě dva dny nepoužívám, kdyby náhodou došlo k protiteroristickému zablokování. Měl jsem se mu ozvat za dva dny, že zkontroluje, jestli bylo vše schváleno.

To bylo ve středu a ve čtvrtek. V pondělí jsem se marně snažil dovolat na pobočku, protože už jsem chtěl účet konečně začít používat a odříznout se od ždímání mého českého účtu. Nicméně nepodařilo se. V úterý ráno jsem byl shodou okolností vyřizovat věci okolo bytu a jedna pobočka Lloyds byla poblíž, takže jsem tam vběhnul, vystál si frontu a optal se, jestli je vše v pořádku. Údajně ano. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli zkontrolovali to, co měli, ale usoudil jsem, že vědí, co dělají a že jim budu věřit.

Vyběhl jsem tedy nadšeně k bankomatu, podojil ho a vložil peníze na účet. Teorie je taková, že to je výrazně levnější a hlavně rychlejší než převod ze zahraničí. Asi bych měl dodat, že zase tak jednoduché to nebylo, protože místní bankomaty vydávají vesměs max. dvacetilibrovky a máte štěstí, když vám dá celých 800 liber najednou.

Další den jsem se konečně dovolal Liamovi a ověřil, že účet už je opravdu v pořádku. Mohl jsem ho tedy vesele začít používat. Tzn. nahlásit jeho číslo v práci a pak už jen provádět machinace, za které by se ani teroristi nemuseli stydět. Což také není úplně jednoduché, protože i na založení příjemce musíte mít vyplněné místní telefonní číslo, na což vás nikdo předem neupozorní. Asi aby si mohli ověřit, jestli opravdu chcete poslat svoje poctivě nabyté peníze nějaké zločinecké organizaci nebo co.

No a nakonec bylo nutné počkat, až dorazí platební karta, kterážto je odeslána na adresu vašeho bydliště v době otevření účtu. V mém případě do hotelu. Samým nadšením jsem se po uplynutí 6 pracovních dnů od založení účtu chodil ptát na recepci, jestli mi náhodou nepřišel dopis. Přišel až v pátek, tj. den před tím, než jsem se měl stěhovat pryč. Bylo to těsné.

A když jsme u toho, jak tady všechno ověřují, na všechno je potřeba potvrzení nebo reference apod., tak platební karta a PIN mi dorazily v jeden den a hezky to tam leželo na hromádce i s přihlašovacím jménem do internetového bankovnictví (ke podivu bez hesla). Asi nemusím dodávat, že karta byla rovnou připravená k používání, žádná aktivace nebyla potřeba. Takže suma sumárum s bezpečností je to tady dost vocaď pocaď.

Když to srovnám s otevřením účtu u Air Bank, kde mě nikdy neviděli, tak to je trochu rozdíl. Je samozřejmě pravda, že jsem v tu dobu už měl jiný účet v ČR a byl jsem občanem tohoto prestižního státu, ale stejně. Úplným závěrem bych dodal, že ač to možná nevypadá, tak historka byla redakčně zkrácena a tudíž neobsahuje několikanásobnou pomoc kolegů, hledání poboček, mírné deprese a několikeré pobíhání po městě.