Zobrazují se příspěvky se štítkemLondon. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemLondon. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 22. listopadu 2015

London Gatwick Airport - cestování na Oyster card

Když mám teď ty automatické opravy, tak můžu oběma čtenářům sdělit (statistika návštěvnosti napovídá, že nemůžu mířit moc vysoko), že v Londýně se od ledna 2016 umožní jízdu na letiště v Gatwicku za pomocí Oyster card nebo bezkontaktní platební karty.

Více info v angličtině zde:


From the New Year, many customers will be able to benefit from cheaper fares. Currently, a single journey paper peak-time ticket costs £15.40 from London Terminals to Gatwick Airport (excluding Gatwick Express). With pay as you go, a rush hour trip will cost £14.00 and £8.00 off-peak.

  • Gatwick Express single journey on pay as you go will be £19.80. The current single fare when purchased at London Gatwick or London Victoria is £19.90. 
  • Redhill to London Victoria or London Bridge single journey on pay as you go will be £10.30 peak and £5.80 off-peak. The current anytime day single is £10.50.
  • East Croydon to Gatwick Airport single journey on pay as you go will be £5.20 peak and £3.00 off-peak. The current paper anytime single (excl. Thameslink only fares) is £5.20.


To je skvělá zpráva a znamená to velké zjednodušení cestování po Londýně:
  1. Za prvé už žádné fronty u automatu na lístky a zuřivé hledání toho správného spojení za správnou cenu – jen přiložíte kartu a jedete.
  2. Za druhé to zlevňuje jízdy – pouze £8 mimo špičku z Gatwicku do Londýna a naopak. To "pouze" se asi zdá vtipné, ale v UK je to poměrně dobrá cena.
  3. Za třetí vám tak stačí jen Oyster card nebo bezkontaktní platební karta na všechno cestování po Londýně pokud přiletíte na Heathrow, London City nebo Gatwick – nenapadá mě případ, kdy byste potřebovali jiný lístek (kromě předraženého Heathrow Express).

Takže už žádná hromádka různých jízdenek a zjišťování, jaký způsob cesty je zrovna výhodnější, protože Oyster card vám to ohlídá. Bankovní karta nyní už také, ale musíte si dát pozor, abyste používali stále tu samou.

Tím u mě Gatwick o něco málo stoupnul v ceně a jednou ho možná i uznám jako letiště v Londýně a ne někde na konci světa. Luton a Stansted by se nad tím měli zamyslet.

sobota 16. listopadu 2013

Bydlení je hra

Včera jsem po více než roce opět mocně zainvestoval do svého holobytu. Předchozí vylepšení byl nákup LED žárovek, které mají spotřebu nula nula nic a neohřívají mi hlavu, když pod nima stojím.

Na druhou stranu nemají úplně nejlepší rozptyl světla, a tak je z nich takové pološero. Což mi většinu roku nevadí, ale občas se trochu světla hodí. Burákové máslo na útěku se na podlaze samo nenajde.

Tentokrát jsem si koupil detektor CO. Nikoli civilní obrany, alébrž oxidu uhelnatého. Nikdy jsem k plynovým kotlům v bytě neměl důvěru a s přibližujícím se důchodovým věkem se to nezlepšuje. Takže jsem zagůglil, hned v prvním výsledku zjistil, že ho prodává i Tesco, následně že mi ho doručí zdarma do blízkého miniTesca a bylo objednáno.

Dnes jsem ho otestoval a můžu už spát v klidu. Teď teda možná spíš ve stresu, že se ten krám ozve a já budu jednou nohou v hrobě. Ale co se dá dělat, co by člověk pro bezpečnost neudělal. Chlapec už bydlí na chodbě na pojistkách, kouká na kotel a při tom spokojeně bliká.

neděle 20. října 2013

Gatwick - In a galaxy far far away

A teď jedna neužitečná, leč veselá příhoda. Spousta lidí nadává na Gatwick Airport (LGW), ale mně po několika návštěvách nepřijde nijak strašný. Hlavní problém je umístění – Gatwick, nečekaně. Což někoho, kdo bydlí pár stanic metra od Heathrow, úplně netěší. Nicméně když člověk dostane letenku zadarmo, tak se pro jednou obětuje.

Každopádně odlet v 11:20 je celkem rozumný a k přesunu není nutné využít služeb nočních autobusů jako třeba při cestě do Soluně. Stačí si koupit o něco dražší jízdenku na Gatwick Express, odejít mezi půl osmou a osmou z domova a i kdyby to náhodou nenavazovalo, tak ještě bezpečně zbude hodina na snídani v salonku (dvě, když se zadaří).

Mno, plán byl dobrý. Realita zpočátku taky. Koupil jsem zpáteční jízdenky přes internet se slevou asi 35 procent s tím, že si je vyzvednu na nádraží (London Victoria). Přece si je nenechám poslat poštou, aby se někde ztratily. Buď se tam vyskytnu někdy před odjezdem a vyzvednu je, nebo na to bude dost času ráno.

Ale co se nestalo, díky mojí vrozené lenosti a neochotě strávit dvě hodiny v metru jen kvůli jízdenkám, dále shodou náhod (spletl jsem si v mailu svoje vlastní telefonní číslo), jsem jízdenky samozřejmě nevyzvedl. No co, nebude to poprvé a stejně Express jezdí každou chvíli, takže vlak sem, vlak tam. No stress.

Ráno odchod dle plánu a okolo 7:50 koukám na nehybný vlak metra na peróně. Asi tam začíná, takže se jen chvíli motá a pak nás buď naloží nebo zmizí a přijede normální souprava. Tak jsem se podíval na web TfL, kdy nás hodlá nějaký vlak naložit. Web podával dost neurčité informace o časech a dost určitou informaci o "severe delays" (velká zpoždění). To ale taky není nic, co bych ještě neviděl. Navíc jsem v takových případech měl vesměs štěstí, že se mě to nijak nedotklo.

Další vlak přijel za 10 minut a pár minutách čekání už frčíme směr východ. Problém byl, že vlak frčel jen jednu stanici. A tam se na deset minut zastavil. A nic. Po dalších pěti minutách Maschinenführer oznámil, že je rozbitá signalizace a že absolutně netuší, kdy pojede. V tu chvíli už několik lidí zmizelo na povrch zemský (asi dvacet schodů a ani metro tam není pod zemí, ale zní to dramatičtěji) a jalo se hledat alternativní dopravu.

Usoudil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Takhle tam ten vlak může stát klidně hodinu a pak ještě další tři. Na povrchu byly všechny taxi rozebrané pohotovějšími nebo méně trpělivými spolucestujícími, takže varianta přejet na tu další stanici a tam odsud pokračovat jinou linkou padla. Ovšem o kus dál je jiná stanice metra, ze které se dá dostat do London Victoria přímo.

Autobus má zastávku přímo u metra, takže stačilo pár minut počkat a namačkat se do něj. A pak si dalších pár minut počkat, až si jedna zmatená cestující ujasní s řidičem, jestli teda jako může jet tímhle autobusem, kam potřebuje nebo ne. Po pěti minutách se rozhodla, že ano. Welcome aboard!

Po nějakých patnácti minutách a jen drobných zdržováním tou samou paní autobus dorazil k alternativní stanici metra. Tady člověk zamává právě ujíždějící soupravě metra a v duchu proklíná tu paní s dotazama. Další vlak by teoreticky měl jet za deset minut. V tu chvíli už začínalo být jasné, že to nebude tak jednoduché. Ona totiž ta část metra s výpadkem signalizace je částečně společná s tou alternativní trasou a když se to pokazí na dýl, tak se zpozdění následně objeví i zde. No a to se akorát začalo dít. Následuje další proklínání paní s dotazama.

Naštěstí se jeden vlak probije skrz a svítá naděje. Ne zas tak moc, protože sice přijel, ale úplně nehodlá odjet... Po pár minutách napínání se ale rozhodne, že pojede. Cestou na tu původní trasu si dá už jen jednu zastávku nad plán a pak už to frčí bez nehod až do Victoria. Výlez z metra byl 9:26, odjezd dalšího Expressu za 4 minuty. To se dá a i kdyby, tak za 15 minut by měl jet další.

Lehký klus a vyzvednout jízdenky. Jízdenky jsem obdržel 9:32, abych následně zjistil, že vlak v 9:30 je v čoudu. To mě zase tak nepřekvapilo. Co mě ale dost překvapilo byl fakt, že Express nejezdí každý den v inzerovaných 15ti minutových intervalech. Naivně jsem předpokládal, že v ranní špičce to tak pojede i v sobotu. A další Express jel až v deset, což znamená, že v ideálním případě přijede v 10:30. To je samo o sobě dost pozdě a ještě k tomu to přijede na jiný terminál.

Co se dá dělat, zkusit se to musí, přece jsem si nebalil plavky jen tak nadarmo. Desátá hodina odbila a Express se dal do pohybu. Připadalo mi, že se tak trochu courá a letmá kontrola času to potvrdila. Když pak čekal na jedné signalizaci a předjel ho obyčejný vlak, tak jsem pomalu rychle a jistě ztrácel naději. Pořád totiž zbývalo se dostat na správný terminál a odbavit kufr.

Express se uráčil dorazit do Gatwicku s krásným desetiminutovým zpožděním. Tj. 40 minut před plánovaným odletem. To je 5 minut poté, co vás na Heathrow už neodbaví a 5 minut před tím, co vás nepustí k bezpečnostní kontrole. A dostat se z vlaku k odbavení trvá cca 10 minut. Když všechno jde podle plánu.

Takže opět lehký poklus k vláčku na druhý terminál. Tady 2 minuty čekání, vydýchání a příprava na finální sprint k odbavení kufru. Z vláčku je to asi jen 200 metrů a dvě patra převýšení. S letem jsem se tou dobou už v duchu rozloučil, ale přece to nevzdám. Takže si jen vzít kufr k odbavení do rukou, nasměrovat spolucestující za davem a pak doleva dozadu s mým kabinovým cvalíkem, a doufat.


Vláček zastavil, dveře se otevírají a já běžím vzhůru a doleva dozadu. Tam se nachází check-in pro mastňáky s první třídou, případně pro socky se správně barevnou kartou. Tady by mohla být jistá šance, že mě rovnou nepošlou do...domů. Přiřítím se a vrhnu se s pozdravem a křečovitým úsměvem (nejsem zrovna trénovaný běžec) na milou paní za přepážkou s dotazem, jestli ještě odbavují. Paní ťuká, ťuká a že prej jo a že je času dost. Hurá!

Té části o čase jsem moc nevěřil, protože podobně mi bylo nedávno sděleno, že bych možná měl jít do letadla, i když už bylo po nástupu, ehm, ehm. Ovšem už jsem byl o něco málo klidnější, protože fast track přes bezpečnostní kontrolu byl 50 metrů odsud a pak už by to mělo být v pohodě. Kontrola byla naštěstí liduprázdná, takže tuším v 10:56 koukám na telefon a hledám kudy tudy cestička k letadlu.

Naštěstí parkovalo hned na okraji, takže žádný výklus přes most. Ještě mi trochu rozhodilo tep slyšet svoje jméno mezi posledními chybějícími pasažéry, ale bylo to hned za rohem. V gate mi oznámili, že už fakt nemusím běhat a že mám jít v klidu. Tomu už jsem věřil, tam by mi to snad už neuletělo. A neuletělo. Po nějakých třech hodinách a dvaceti minutách na cestě jsem byl v letadle.

Nejsem si úplně jistý, jak by to dopadlo, kdybych nehodlal vysávat BA v salonku nebo kdybych nebyl na LGW už několikrát před tím. Asi smolík pacholík. Takže nakonec se předchozí výlety celkem vyplatily. A to nemluvím o tom, že upgrade do Premium Economy taky potěšil. Ale i bez něj bych se s tím počátečním stresem po týdnu v Karibiku dokázal vyrovnat.

Asi. Život je boj.

Spotřeba plynu a elektřiny v UK

Prší, prší, jen se leje, takže nemůžu ven a musím sedět doma u počítače. Takže jedna užitečná informace pro ty, kdož se chystají bydlet v UK: za rok jsem ve svém minibytě (cca 20 m2) spotřeboval zhruba 400 m3 plynu a 640 kWh elektřiny.

Než se začnete radovat jako já, že to je poměrně málo, tak vězte, že plyn tady účtují vtipně po kilowatthodinách. Je na to hrozně složitý vzorec na přepočet, nicméně zjednodušeně jeden metr krychlový plynu je zhruba 11 kWh. Et voilà, je z toho rázem 4500 kWh za plyn. Což společně s elektřinou stojí okolo 500 liber za rok.

Takže až si budete plánovat výdaje, tak si měsíčně musíte dát o 10 piv méně, jinak byste při vyúčtování mohli mít problém. Já upřímně doufám, že to po mně nikdy nikdo chtít nebude, páč můj landlord na dotazy nijak neodpověděl a ostatní sousedi také neplatí... Takže už se taky neptám.

středa 25. září 2013

Two flies, to serve

Nadpis je vtipná úprava hesla British Airways: To Fly. To serve. Tedy Pomáhat a Chránit Létat a Sloužit v originále, Dvě mouchy na talíři hodně volně přeloženo.

Trocha informací na úvod - British Airways v dubnu-květnu změnili provozovatele salonků a pravděpodobně (nechtějí to přiznat) hodně skrouhli rozpočet. Takže kvalita šla hrubě dolů a všechno ostatní špatné nahoru. Jak už to jen bývá při úsporách.

Hodně se to řešilo, a stále řeší, na Flyertalk, kde se schází různí pošuci, co nemají na práci nic jiného, než řešit něco jako úroveň stravování při cestování.

No a jednoho krásného dne dostal místní Blesk, ehm, Daily Mail, dost udání emailů na to, že se rozhodl napsat reportáž. Napsat = zkopírovat, co bylo napsáno na Flyertalk (říkám, že to je místní Blesk). Nicméně všechno to je pravda (takže možná ne úplně Blesk).

Anglický originál - Two flies, to serve.

Vtipný český strojový překlad - Dvě mouchy, které slouží.

Zatím tedy nikdo neumřel a ani neočekávám, že umře, ale cesta dolů je strmá a nabraná rychlost je solidní. Já už jsem bohužel staré dobré časy nezažil (taky se remcalo, ale ne tolik) a teď už ani neočekávám, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.

Asi se to dalo čekat, když jsou letenky pořád levnější, všechno ostatní pořád dražší a aerolinky na zákazníky vesměs z vysoka prdí. Jen se to až na jednu Irskou výjimku stydí přiznat. Ale proč bych si nemohl postěžovat, že? Jednou je to národní sport, tak musím trénovat. Páč jestli mi BA sáhnou na šumák...!!!


PS: Mě osobně u této "aféry" nejvíc překvapilo, že Plane Food, které provozuje Gordon Ramsey, dostalo stejně mizerné hodnocení od hygieny, tj. 2 z 5. A kdybyste viděli, jak Gordon v televizi nadává na špinavé provozovny - Zdenda je jen špatná kopie...

neděle 22. září 2013

Šmarjá panno, ono už je září!

Moje vrozená lenost mi zabránila oznámit, že jsem v UK už víc než rok. Ono to asi taky bylo způsobené tím, ze jsem tady v tu dobu nebyl a byl doma doma. No nic, takže to teď napravuji a oznamuji: jsem tu rok a skoro měsíc.

Po tuto dobu se nic významného nestalo. Moje slovní zásoba v jakémkoli jazyce se i nadále zhoršuje (čili nic nového), počet dětí se nezměnil (+/- 0) a práce taky ne. Tam jsem vlastně dostal přidáno, ale už je to taky pár měsíců. Takže asi dobrý.

neděle 19. května 2013

Možná to je tak trochu pravda...

Každou chvíli mi někdo říká, že pořád někde lítám. Teď toho bylo trochu víc, tak jsem si udělal statistiku et voilà, ono na tom asi něco bude.

  • 01-Apr - London (UK)
  • 02-Apr - Vilnius (LT)
  • 03-Apr - Vilnius (LT)
  • 04-Apr - Vilnius (LT)
  • 05-Apr - London (UK)
  • 06-Apr - London (UK)
  • 07-Apr - London (UK)
  • 08-Apr - London (UK)
  • 09-Apr - Praha (CZ)
  • 10-Apr - Brno (CZ)
  • 11-Apr - Praha (CZ)
  • 12-Apr - Praha (CZ)
  • 13-Apr - Praha (CZ)
  • 14-Apr - Praha (CZ)
  • 15-Apr - Praha (CZ)
  • 16-Apr - Praha (CZ)
  • 17-Apr - London (UK)
  • 18-Apr - London (UK)
  • 19-Apr - London (UK)
  • 20-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 21-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 22-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 23-Apr - London (UK)
  • 24-Apr - London (UK)
  • 25-Apr - London (UK)
  • 26-Apr - London (UK)
  • 27-Apr - Jersey (UK)
  • 28-Apr - Jersey (UK)
  • 29-Apr - East London (UK)
  • 30-Apr - London (UK)
  • 01-May - Wokingham (UK)
  • 02-May - London (UK)
  • 03-May - Barcelona (ES)
  • 04-May - Barcelona (ES)
  • 05-May - Barcelona (ES)
  • 06-May - Barcelona (ES)
  • 07-May - London (UK)
  • 08-May - London (UK)
  • 09-May - London (UK)
  • 10-May - London (UK)
  • 11-May - Agadir (MA)
  • 12-May - Agadir (MA)
  • 13-May - London (UK)
  • 14-May - London (UK)
  • 15-May - London (UK)
  • 16-May - London (UK)
  • 17-May - Amsterdam (NL)
  • 18-May - London (UK)
  • 19-May - London (UK)

Jen 24 dní z předchozích 49 dní jsem byl doma nebo "normálně" v práci. Tzn. 51 % mimo aktuální domov nebo office. Což asi není úplně obvyklé.

Ale jinak to zase takový drama není. Ona je ta statistika trochu zmanipulovaná. Kdybych sem dal celý rok, tak se nedostanu ani na 21 % někde v tahu.

Navíc jsem jednou cestoval metrem a dvakrát (!) autobusem (!!!). Takže jakýpak lítání pořád... :)

sobota 16. února 2013

Dostal jsem deku... (díl druhý)

Nebojte se ničeho, nikdo mě nezbil. Prostě jsem dostal deku. Dlouhou. Konečně mi nemrznou nohy :-)

Poněvadž a protože jsem nechal svoji velkou deku doma (schválně, co kdybych potřeboval narychlo utéct před zákonem), tak jsem si musel koupit novou. Velkou. Větší. Největší! Ta doma sice byla velká, ale já su taky velké, a tak mi občas vykoukla nožka. Jestli se tak moje ploutve dají vůbec nazvat.

Pobyt v hotelových zařízeních napovídal, že jsou k dispozici i větší kousky. Tedy na to nemusí být člověk zrovna genius, ani pobývat po hotelech, stačí uvažovat a trochu zasurfovat na internetu. Případně stačí ochlazení a ono to přijde samo. A když se přidá 20% sleva a načtení mil, tak je rozhodnuto.

Spásu poskytl nejmenovaný řetezec zabývající se prodejem všeho možného od oblečení, přes sendviče, až po ručníky (Marks and Spencer, pozn. aut.). Kromě výše uvedeného tedy prodává i deky. A to v rozměru Super King.

Což je krásných 260x218 cm. Na "šířku" to pak konečně udělá deku s rozumnou délkou. A protože to byly dvě deky v jednom balení, tak mám tenkou na léto, středně tlustou na podzim a obě najednou na zimu. Whoo-hoo! Snad tedy místní holomrazy přežiju.


Aktualizace č.1 (listopad): Jak praví moudré přísloví: Neříkej hop, dokup nepřeskočíš. Většinu tohoto článku jsem napsal v takřka extatickém rozrušení z objednávky nové deky. A taky trochu z toho, že mi brzo nebudou mrznout nohy. Ovšem co se nestalo: Deky vtipně vyprodali a na mě se nedostalo. Takže jsem si na musel ještě nějaký ten pátek počkat.


Aktualizace č.2 (únor): Čekal jsem, kdy deky konečně zase zlevní a nic. Navíc mnou požadovaný obří rozměr byl skoro permanentně vyprodaný. Pak jsem ovšem objevil Quidco, kde vám někteří prodejci vrátí část peněz za nákup, pokud se k nim prokliknete přes Quidco. Obří deka byla nečekaně v nabídce, akce "10 % zpět za nákup" také, tak jsem už neváhal a deku jsem koupil. Konečně mi nemrznou nohy!

pátek 25. ledna 2013

Něco jako English breakfast

Tady si můžete prohlédnout domácí variaci na English breakfast, pokud jste chudí líní. Z klasických ingrediencí obsahuje toasty, fazole a slaninu. Slanina je ozdobena neméně klasickou hnědou omáčkou od HP (HP sauce).


Nahoře se ještě krčí crisps, tj. brambůrky. Samozřejmě v opět klasické octovo-slané příchuti. Když pominu ne úplně standardní příchuť (na evropské poměry), tak brambůrky jsou asi nejzvláštnější příloha v Anglii. Ne že by jedli fazole nebo třeba smažená vajíčka přímo s brambůrkama, ale místní si je k obědu dávají úplně běžně jako přílohu / dezert.

neděle 6. ledna 2013

Nový rok v Londýně (jakože Nový, ne nový)

Když už jsem v tom Londýně a viděl jsem (částečně) ten slavný ohňostroj, tak se přece půjdu podívat i na tradiční novoroční průvod – London's New Year's Day Parade. Očekávání a nadšení bylo zhruba podobné jako u Silvestra, ale co bych pro svých několik čtenářů neudělal. Všimněte si, že nepíšu “pár“ čtenářů, už mířím vysoko.

Novoroční průvod je kupodivu na Nový rok a začíná v poledne. Takže pokud se na Silvestra chováte slušně jako já a probudíte se v půl jedenácté, tak můžete směle vyrazit. Pokud se nechováte slušně a probudíte se někde v okolí Piccadilly, tak nemusíte vyrážet nikam, protože už jste na místě. Standardní trasa je totiž z Green Park přes Piccadilly na Trafalgar Square a pak k Westminster Abbey. Taková ta turistická klasika.

V průvodu jsou kapely, roztleskávačky, parní mašinky, motorky, double-deckery, Miss Junior (?!), rádoby tanečnice z Ria, skauti, důchodci, fotografové a bůh ví kdo ještě. Sledoval jsem to na Piccadilly Circus asi půl hodiny a pak jsem usoudil, že už toho bylo dost. Nehledě na to, že se přede mnou stále někdo pletl a já pořádně neviděl. Ne že by bylo po mašinkách na co koukat.

Což mi připomíná, že tam byla jedna trubka v první řadě, která si přinesla stoličku, aby lépe viděla. Z první řady. Takže se stoličkou měla trubka cca 180cm + obří kulich a jsme na 190cm. Bez stoličky měla 160cm. Zábradlí mělo 110cm. Ach jo. Znechucen faktem, že si někdo jiný než já dovolí překážet svojí výškou, jsem se vydal na východ, abych obešel davy a dostal se na nábřeží.

Původně jsem teda chtěl zase domů, ale zase mi přišlo blbé zaplatit za metro 150 korun pro pár fotek průvodu, který mě moc nezajímal. Tak jsem tedy poslušně cupital oklikou na to nábřeží. Po pár stech metrech jsem přišel na West End. Všimněte si, že jsem šel na východ – zázrak! Tady jsem zjistil, kde se to schovávají všechny ty divadla a prodeje levných zlevněných last minute vstupenek. Odpověď je tady všude.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že by blízko měl být novozélandský obchod skrývající se pod názvem Aussie shop. Ono je to teda spíš obráceně, ale nebudeme v tom šťourat. Ten měl bohužel na Nový rok zavřeno, tak jsem si jen prohlédl poloprázdné regály, jiné zklamané turisty a šel nyní na jih za sluncem.

Cestou jsem několikrát odolal pokušení si koupit oběd a přes Charing Cross jsem došel na Trafalgar. Tady jsem opět snědl Horalku (už asi tradice), udělal pár fotek a donutil turistu, ať vyfotí mě. Krásně jsem se našteloval do kompozice, aby ten amatér udělal úplně mizernou fotku. Co si neuděláš sám...

Podél davů a průvodu jsem prošel až k Westminster a tedy i parlamentu. A Big Benu, který k němu přidělaný (kdyby to četl nějaký Američan). Na Westminster Bridge jsem vyfotil nepovedené nestydatosti (na lepší fotky si nestydové musí počkat na jindy) a kolo ve dne. Tím jsem v zásadě měl splněno. Další plán byl najít Tesco, zakoupit a vyfotit vám "meal deal", a tento poté snísti. Nebudu to prodlužovat, nepovedlo se.

Oklikou jsem došel až k Tate Modern Gallery, v tu chvíli už mírně hladový. Ovšem dobře jsem si pamatoval, že dole bylo něco jako kavárna, kde měli poměrně solidně vypadající sendviče za 4 libry. To není úplně hezká cena, ale mohlo by to být i horší. Nicméně nekoupil jsem. V šestém patře by totiž měla být restaurace s výhledem.

Po přečtení motivačního nápisu jsem vyběhl se vyplazil do šestého patra, abych našel jen mírně odlišnou verzi spodní kavárny s jednou ciabattou a oddělenou "restaurační plochou". Po letmém průzkumu menu a informaci, že za chvíli budou podávat odpolední čaj s čímsi (za 15 liber!!), jsem se rozhodl pro ciabattu. Urval jsem tedy ten jediný "sendvič", co tam byl.

A když už jsem měl ciabattu za 6 liber, tak proč nepřihodit sklenku britského vína za 4,50. V galerii se musí jíst na úrovni. Výsledné menu tedy bylo: ciabatta s uzeným lososem a garnáty, avokádem, rukolou a majonézou + Limney Horsmonden 2010. Ač rozhodně nejsem fanoušek rukoly, tak jako doplněk to fungovalo víc než dobře. Byl to jeden z nejlepších "sendvičů", co jsem kdy měl a to víno s tím také nebylo vůbec špatné.

S plným břichem a odlehčenou kreditní kartou jsem se vydal do nižších pater za kulturou. V galerii moderního umění můžete očekávat spoustu pseudoumění, nějaké smetí, pár zajímavých kousků a pár věcí, u kterých nevíte jestli jsou exponát, zaměstnanec muzea nebo nábytek. Bylo tam všechno. A jako všechny státní muzea v UK, je větší část expozic zdarma.

Se stále plným břichem a navíc pln dojmů jsem se vydal přes Millenium Bridge ke katedrále Saint Paul's. Na mostě jsem se snažil udělat pár fotek večerního nábřeží, ale můj pravěký foťák nemá mnoho možností nastavení, na jeho displeji to vypadá úplně jinak než ve skutečnosti a k tomu se ten most houpe. Takže se fotky zrovna nepovedly. Mno, někdy příště.

A když jsem fotil St. Paul's tak se mi vybila baterie. To by neměl být problém, protože jsem s sebou bral náhradní. Tu jsem ovšem nenašel, tak jsem usoudil, že jsem ji buď ztratil nebo jsem byl sprostě okraden. Ani jedno mě moc netěšilo. Hlavně kdo ten muzejní kousek má shánět. A platit.

Po příchodu domů jsem zjistil, že jsem blb a náhradní baterii jsem hodil zpátky do šuplíku. Na maximálně hodinové focení průvodu přece nebude potřeba. To ale nesmíte zůstat o 5 hodin déle a vyfotit pětkrát tolik fotek.


Takže místo dvou až tříhodinového zírání na průvod jsem ušel asi 8 kilometrů, parádně se najedl a viděl spoustu nesmyslů. Já bych si dal palec nahoru, ignorováním původního cíle cesty jsem těch 150 korun nakonec investoval poměrně dobře. Jak by řekl klasik Robert Louis Stevenson: For my part, I travel not to go anywhere, but to go. I travel for travel's sake.

Aneb Cesta je cíl, jak by to samé řekl český klasik.

sobota 5. ledna 2013

Silvestr v Londýně

Následující článek obsahuje subjektivní názor autora, se kterým nemusíte souhlasit. Ale bude vám to houby platné a autorovi ukradené.

Pokud si toho tedy náhodou někdo za posledních 15 let nevšiml, tak Silvestra nemám rád, přijde mi ujetý a celkově je to období za trest. Nicméně jednou jsem ve světové metropoli, tak tomu dám šanci. Možná.

Odhodlání nebylo bůhví jak veliké, ale nakonec jsem se v půl jedenácté dokopal k odchodu. To už bylo skoro pozdě, protože jsem těsně před tím zjistil, že vypadla signalizace na mojí lince metra, a tak jsou hlášená velká zpozdění. Ať už to znamená cokoli.

Byl jsem asi dítě štěstěny, protože jeden vlak přijel, zrovna když jsem se blížil ke stanici. Byl úplně prázdný, takže jsem s dalšími 3-4 nastupivšími tvořil nemalé procento cestujících. Už o stanici později ale nastoupila hromada občanů z oblasti někde mezi Tureckem a Indií (moc se to nedá poznat).

O další stanici později nastoupil občan z východní Evropy (to se dalo poznat), který byl úplně na plech (to se také dalo poznat) a měl s sebou tašku se zbytky jídla. V tašce a různě na sobě. Zvláště efektní byla cibule přilepená na bradě. Asi měl kebab. Tašku záhy upustil a k mojí radosti začal klimbat a nechtěl se se mnou dál kamarádit.

Ještě větší radost jsem měl o stanici později, když zase vystoupil. Zbytek cesty už nebyl nijak zajímavý a po půl hodině jsem byl na Piccadilly Circus, kde byly i davy. Aby se usnadnilo proudění davů, tak otevřeli turnikety a já proplul bez placení. Původně to mělo být zdarma až od půlnoci, ale dřívější odpuštění poplatků jim vyčítat nebudu. Později v noci jsem aktivně zkontroloval, kolik se mi naúčtovalo a měl jsem tam asi dvojnásobek jízdného... Nicméně o den později to bylo anulováno a tímto TFL děkuji.

Zpět k davům. Plán byl takový, že od Piccadilly seběhnu někam dolů k parlamentu, kde měl být ohňostroj. Tam je sice přímo stanice Westminster, ale to jsem ani nezkoušel. Zhruba na úrovni Trafalgar Square (asi 500m na jih) se začaly davy hromadit. Usoudil jsem, že před další cestou směrem k nábřeží bych měl udělat technickou zastávku. Odsud už bylo vidět svítící London Eye, takže jsem měl napůl splněno.

Po 20 minutách čekání na mobilní záchodek a návštěvě tohoto skvostu jsem byl připraven na pokračování. Na co jsem ale nebyl připraven, byl fakt, že cestu k nábřeží ohradili a následně zavřeli. Aby se dav nedávil. To mě trochu nakrklo, protože mně přece nebudou upírat něco, co vlastně ani nechci vidět.

Tak jsem se jal zjistit, kudy dovnitř. Cestu přes klimbající se oplocení jsem zavrhl. Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé nejsem chuligán. Za třetí by to se mnou spadlo, ale musím to podat trochu vznešeně. Při chůzi okolo plotu jsem zjistil: a) že občas někdo otevře nehlídaná vrata; b) že jsem nemusel stát frontu na plastovou boudičku, protože tam byly i pánské pisoáry (zdálky to podle obložení flaškami vypadalo jako popelnice); c) že na Trafalgar je bambilion lidí.

Stačilo chvíli bloumat okolo a asi napotřetí jsem proběhl nově otevřenou dírou v oplocení kamsi do parku. Prvotní radost byla záhy uhašena, protože tam byl ještě jeden plot a místní policie odtud začala vyhánět menší davy, které tam neměly co dělat. Bohužel jsem byl součástí tohoto minidavu. Tím se ovšem nebudeme stresovat a uděláme si pár fotek.

Pak už policie začala být agresivní a bylo nutné uposlechnout příkazů příslušníků. Dokonce na nás byl mírně zvýšen hlas. Opakovaně! Sice to dělal jen jeden z asi pěti příslušníků, ale i tak je to neslýchané. Jestli to takhle půjde dál, tak se jim to úplně vymkne z rukou a bude to hotový policejní stát. A třeba začnou rozdávat i pokárání nebo nedej bože pokuty. Ale tak daleko to snad nezajde.

Každopádně jsem se pod drtivým policejním tlakem společně s minidavem šoural zpět k plotu. Nechtěl jsem být svědkem policejní brutality, tak jsem udělal už jen pár fotek. Stejně tam nebylo nic vidět. Navíc by ten zlý příslušník třeba neváhal použít i hanlivý přívlastek a nevím, ale jestli by se mi jeho kolegové za něj omluvili dostatečně rychle, než bych se býval urazil.

To bylo cca 23:58, jak jsem byl informován spolupachateli tohoto odporného činu během úprku před spravedlností. Minidav se pak dokonce rozeběhl, protože chtěl vidět začátek ohňostroje zevnitř druhého plotu. Já ne, protože jsem ten den už jednou běžel a policie se zastavila, protože násilí už bylo na jeden rok až příliš.

V klidu jsem si tedy došel k druhému plotu, obešel ho k davu vyvolených čumilů a akorát to bouchlo. Jakože ohňostroj. Tak jsem udělal pár fotek a zahájil ústup. Neuváženě jsem se rozhodl, že si udělám dalších pár fotek zaplněného Trafalgaru. Bohužel dle očekávání zhruba ve třetině cesty podél davu ten nesmysl na obloze skončil a čumilové se vydali zpět k Piccadilly Circus.

Dvacetitisícový dav byl naštěstí ukázněný, protože tam bylo minimálně dvanáct příslušníků policie, takže nebylo radno si zahrávat. Z radosti z nově nabytého pocitu bezpečí a zároveň deprese, že budu někde tvrdnout v davu, jsem snědl Horalku. Po pár desítkách metrů se to ale relativně uvolnilo, takže tam bylo lidí jako o běžný víkend. Tzn. už jen hrozně moc.

Byl jsem mile překvapen, že vchod do metra byl neblokován a dokonce průchozí. Skoro líp než ve dne. Vběhl jsem tedy do metra a našel si správné nástupiště. Vlak přijel za dvě minuty a ještě jsem si sednul. Paráda. Cestou jsem ještě vyřídil telekonferenci z mého oblíbeného báru a mohl jsem jít spát. Silvestr v Londýně je tedy stejně zbytečný jako kdekoli jinde.




PS: Abych jen neremcal, ten ohňostroj podle fotek vypadal na nábřeží opravdu dobře, ale na to se tam musí stát odhadem nejpozději v osm. Po jedenácté už nemáte šanci se tam normálně dostat. Kolega mi pak vyprávěl, jak jednou chtěl být v New Yorku na Times Square a tam je to prý plné už v pět odpoledne. Že to ty lidi baví.

neděle 30. prosince 2012

Anglická snídaně / English breakfast

Jsem sliboval to jídlo a kde nic tu nic, že? Já vás varoval, že to zase tak rychle nepůjde. Ale vybičoval jsem se a tady je první vlaštovka (pokud nepočítám rychlovku ze Soulu) - English breakfast.

English breakfast, tedy anglická snídaně, asi nepotřebuje sáhodlouhé představování. Jako u čehokoli existuje několik různých variant, ale každý vám bude tvrdit, že pouze ta jeho je ta správná. Můj osobní favorit je následující: Set BIG Breakfast at The Walpole cafe.

Za ne úplně malý peníz (6,50 GBP) dostanete následující nálož: 2 Fried Eggs, 2 Back Bacon, 1 Pork Sausage, Heinz Baked Beans, Mushrooms, Grilled Tomato, Bubble and Squeak, 2 Buttered Toast and choice of Tea or Nescafe. Takže z pozdní snídaně se rázem může stát i svačina, oběd a druhá svačina.

Většinu ingrediencí asi netřeba představovat a slovník vám nebude podsouvat žádné šílenosti. Takže jen k bublání a pískání (ehm, Bubble and Squeak) - to je v podstatě obdoba šťouchaných brambor. Vezmete brambory nebo bramborovou kaši, pečenou zeleninu ze včerejších hodů a smícháte to na pánvi dohromady. No a při tom to může vydávat dost podivné zvuky, odtud tedy ten zvláštní název.

Bubble and Squeak je možná ne příliš oku lahodící, ale je to jednoduché a dobré. A stejně jako šťouchané brambory se to používá i jako hlavní příloha. Čaj samozřejmě dostanete s mlékem. Koneckonců jste v Anglii. Nescafé je stejné 3v1 jako doma. Pokud chcete opravdové kafe, tak si musíte připlatit.

Ještě jsem nezmínil, že Walpole je trochu pajzlík, kde máte na stolech papírové ubrusy a kuchař má břuch více než obřích rozměrů. Ale jinak je tam čisto a ten zbytek si musíte vysvětlovat tak, že prostě vaří dobře a chutná mu to. Také kde vás nechají si kreslit na stůl? Tady jsou pastelky na každém!

Abych jen netlachal, tady je foto jejich velebené anglické snídaně:


Jak můžete vidět, ve skutečnosti to vypadá podobně jako na jejich webových stránkách (fazole jsou schované pod vajíčky), chutná to výborně a s pastelkama jsem také nelhal. Bohužel jsem zatím neměl šanci vyzkoušet jejich večeři, ale jednou to prubnu. Pár dalších "denních" jídel odtud představím později.

pondělí 10. prosince 2012

Omluva

Tímto bych se chtěl veřejně omluvit předchozímu nájemníkovi. V příspěvku o nastěhování jsem ho neméně veřejně nařkl z neuklízení prachu na místech, kam neviděl.

To sice mohla být částečně pravda (ostatně kdo to občas nedělá), ale soudě podle rychlosti obnovy a množství chuchvalců prachu, jsem mu asi křivdil. Ten prach se tady někde vyrábí nebo co.

Teď mám dilema, jestli tu mám prakticky nepřetržitě uklízet nebo to jednou za měsíc až dva vyházet lopatou. Asi s tím chvíli zkusím ještě chvíli bojovat, ale nebude to lehké.

Každopádně případné návštěvy přezůvky s sebou, denně tu fakt vytírat nebudu a dýl to nevydrží.

pátek 16. listopadu 2012

Jak jsem se dal na charitu

Za poslední dva týdny jsem přispěl celých 13 liber na charitu. Není to sice moc, ale nemusel jsem dát nic, že jo? Aby to nevypadlo, že jsem se nějak rozvášnil, tak to bylo na čtyřikrát. Takže ano, jsem stále skrblík.

První dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Práglu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Další dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Soulu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Asi jsem úplně nezmínil, že letím do Soulu, tak to teď napravuji. Původně jsem si říkal, kdo by tam v zimě lítal? Ovšem 776 liber za zpáteční letenku v byznyse změní otázku na „kdo by tam neletěl?“. Teď (ani ne o týden později) to stojí 4741 liber na ty samé lety. Co se dalo dělat. Zavazadlový prostor a zavazadlový prostor deluxe byly za ještě nižší cenu, ale já se během deseti až dvanáctihodinového letu trápit nehodlám a musím se trochu rozmazlovat.

Do třetice všeho dobrého jsme včera měli v práci tradiční charitativní akci „dortový vozík“. Tj. upeč třeba chleba dort, kolegové si ho koupí a zaplacený drobný obnos bude odeslán jiným chudým dětičkám. Koupil jsem si tedy porci čokoládového dortu za tři libry.

Odpoledne kouzelný vozík přijel znova a měl novou várku dobrot. Přispěl jsem tedy další libru za neidentifikovatelný, leč vynikající, sladký křupavý koláč. Svačinka musí být. A co by člověk pro ty dětičky neudělal.

Naštěstí bylo pekařů víc, než první den strávníků, tak můj oblíbený vozík plný dobrot přijel i dnes. Hurá! Upřímně jsem v to doufal celou noc. Daroval jsem tedy dalších pět liber za jiný, ještě mnohem lepší čokoládový dort a čokoládový cupcake. Asi jsem pociťoval akutní nedostatek čokolády nebo co.

Odpoledne už dorty bohužel nedorazily. Naštěstí pro mě se kolega rozhodl nesníst svůj čokoládový cupcake a pod pohrůžkou jeho vyhození (!) mi ho prakticky vnutil. Co se dalo dělat. Například ho sníst. A to dřív, než si vzpomene, že by ho vlastně chtěl. Což se za zhruba hodinu a půl stalo. Ale to už byl cupcake cca hodinu v sacharidovém nebi a já v sedmém.

Takže už ty selebrity celkem chápu, charita je poměrně vyčerpávající.

středa 14. listopadu 2012

Jak jsem se nastěhoval

Všechno bylo zaplaceno, takže už zbývá jen si začít nově nabytý pronajatý majetek začít užívat. Den D byla sobota ráno. Za prvé jsem se musel vypakovat z hotelu a za druhé přece nebudu platit za něco, co nepoužívám. No a hlavně jsem chtěl vidět, jestli předchozí nájemník náhodou nepořádal nějakou divokou rozlučku.

Potěšilo mě, že rozlučka proběhla v klidu a byt nelehnul popelem, ani nejevil jiné známky destrukce. Dokonce tu zůstaly navíc 2 židle a něco málo nádobí. Něco málo = jeden talíř, jedna miska, dvě skleničky, dva hrnky a nějaké příbory. Což ve spojení mikrovlnná trouba + toaster dává solidní základ moderní kuchyni. Lednička chladila, světla svítila, voda tekla i teplá, takže asi dobré.

Trochu mě nepotěšilo, že v topení byla vzduchová bublina, takže jeho okraj byl neustále studený až vlažný. A nepotěšil mě ani stav (ne)pružinové matrace, protože ta už má nejlepší léta za sebou. Nicméně jakožto momentálně chudý přistěhovalec musím spát na tom, co je. I špatná matrace je pořád lepší než dobrá podlaha.

V průběhu dalších dní jsem objevoval další drobnosti jako nemálo zvýšenou akumulaci prachu v oblastech, kam předchozí nájemník neviděl nebo že tu mám dokonce dvě žehličky. Jako kdybych nějakou potřeboval. Vysavač vydává zvuk a saje, takže asi funguje. Ale radši ho používat nebudu, protože ho podezřívám z pouhého přemísťování prachu na dobře přístupných místech do všech ostatních. Navíc by se mohl pokazit.

Při prohledávání pokladů v kuchyňské lince jsem našel kleště, takže jsem si mohl hrát i s topením. To jsem nejdříve zavrhl, nicméně se ve mě probudil kutil a po pár hodinách marného boje se svědomím si topení odvzdušnil. Bez ztráty kytičky nebo chcete-li, kapaliny a zraku. Teď to topí bleskurychle a po celé ploše. Dále jsem našel 4 přípravky na čištění kuchyní a koupelen (ta to trochu potřebovala).

A zjistil jsem, že myl nádobí dezinfekčním prostředkem na mycí houbičky. Ehm. Vyzkoušel jsem a nádobí to myje. Ehm. Já ale nejsem trubka, tak jsem zakoupil správný prostředek na mytí nádobí. Po dlouhém výběru, sledování reklam, studiu srovnávacích testů a zjišťování osobních zkušeností, jsem vybral Tesco Jar za £0.33. Podivnou shodou okolností ten nejlevnější... :-)

Bohužel tu není žádný sušák na prádlo, tak jsem si ho musel vyrobit z Tesco provázku, dveří od koupelny a držáku na televizi. Nyní je to tedy občasný držák na prádlo. Příjem má skvělý na barevné i černobílé. Dále jsem vyšrouboval většinu funkčních žárovek, protože v mém minibytě opravdu není potřeba jich mít 12. Funkčních jich zase tolik nebylo, ale i tak tyto 50W halogeny celkem příjemně prohřívaly byt. Ovšem teorie je taková, že topit plynem bude levnější.

neděle 28. října 2012

Jak jsem platil byt

Abyste si nemysleli, že je to zase tak jednoduché, tak přidávám veselou historku o tom, jak jsem podepisoval smlouvu a platil. Teď teprve začíná ten porod. Už vidíme hlavičku, ale to nic neznamená a ta hlavní sranda teprve přijde. Jak jsem psal minule, zní to poměrně jednoduše: ověřit si reference (zda člověk pracuje), podepsat smlouvu, zaplatit první nájem, deposit a zaplatit poplatek agentuře.

Start jsem měl poměrně dobrý – papír s potvrzením o zaměstnání jsem měl kvůli bance, tak jsem ho jen odevzdal a připsal email na šéfovou, ať si to ověří. Smlouva by měla být připravená k podpisu v úterý ráno, takže nakročeno bylo slušně.

Hned v pátek v poledne mi agent volal, že papír od zaměstnavatele se landlordovi líbí, ale že by chtěl smlouvu na 12 měsíců, místo původně plánovaných a standardních šesti. To se mi nelíbilo, protože byt zase tak krásný nebyl a bůh ví, co bude za půl roku, natož za rok. Odpoledne přišel email, že šest měsíců prostě ne.

Tak jsem jim napsal, že to je pro mě něco úplně nového a že mi to neřekli (přesněji řečeno mi řekli těch 6 měsíců), ale pokud zlevní, tak se o tom můžeme dál bavit. Landlord prý ale stále trval na svém znění smlouvy, což je 12 měsíců a možný break po uplynutí šesti měsíců. Ha, nová informace. Tak se ptám, proč mě, jakožto slušného pracujícího občana, tlačí do roční smlouvy a jaký je rozdíl mezi půlročním kontraktem a tím jejich brejkem.

Tím se ukázalo, že to je smlouva na rok, ale po 6 měsících je možné ukončit s dvouměsíční výpovědní lhůtou (standard je 1 měsíc). Což už nezní vůbec špatně, ale pořád je to něco nového, tak jsem chtěl alespoň symbolickou slevu z nájmu. Na to se samozřejme agent musí zeptat majitele, protože oni o ničem nerozhodují. Pro jistotu jsem rychle napsal, že to stejně podepíšu, ale že jim věřím a ať se snaží zlevnit. V této fázi už by zaváhání mohlo přijít draho.

V pondělí se agent ozval, že sleva nebude a že smlouva bude zítra, jak jsme se původně domluvili. V úterý ráno naběhnu do kanceláře, rychlopřečtu si deset stran textu, nenacházím žádnou záludnost a podepisuji. Načež zjišťuji, že oni to teď pošlou landlordovi k podpisu. Pošlou. Takže to bude až za pár dní. Což zatím nevadí, protože byt je stejně volný až v sobotu. Vysolím 240 liber poplatek a jdu do práce.

Ve středu odpoledne dostanu mailem scan, že landlord podepsal a poslal smlouvu k nim. Bohužel ne tu moji, ale čistou. Takže pořád nemám nic. Ve čtvrtek píšou, že smlouva dorazila k nim. Hurá. Obratem domlouvám schůzku na pátek ráno, kdy všechno podepíšu, zaplatím a dostanu klíče.

V pátek ráno se dostavím na obvyklé místo v obvyklou dobu a nikde nikdo. Asi nemají píchačky. Po půl hodině dorazí obvyklá osoba s tím, že sorry a že tam měl být někdo jiný, ale musel za zákazníkem. No nic, vrháme se opět na podpisy a předání klíčů. Teď už stačí jen zaplatit a je to. Skoro. Protože zjišťuji takovou drobnost, jako že platbu za elektřinu si musím někde obstarat sám.

Elektřina počká, teď se musí zaplatit. Jdu tedy do banky, že chci převést peníze ze svého účtu na agenturní. Tady bych jen podotknul, že dobrovolně bych to tímto buranským způsobem v dnešní době neudělal, ale tlačil mě čas a chtěl jsem mít potvrzení, že peníze převedli. Screenshot z on-line banking by se jim nemusel líbit.

V bance jsem zjistil, že převod stojí krásných třicet kaček. Ovšem místních. Ne že bych byl zrovna skrblík a to potvrzení z banky jsem opravdu chtěl, abych se nemusel dohadovat a vše už bylo vyřešené, ale tohle bylo trochu moc. Šel jsem tedy zpět do agentury, jestli nemají wifi, že to udělám on-line. Prý není problém, a tak jsem začal dolovat převod z internet banking, který jsem před tím pořádně neviděl, nicméně měl být plně funkční.

Po cca 10 minutách snažení jsem došel k závěru, že bez místního telefonního čísla ani nevytvořím příjemce. Asi nemá cenu dodávat, že číslo jsem v tu dobu neměl, protože jsem čekal, jak se vyvrbí služební telefon. Byl tedy nejvyšší čas na plán č. 3. A to převod většího než malého množství peněz ze spořícího účtu v ČR na běžný, následný výběr z bankomatu a vklad do banky. Proč bychom v dnešní době neudělali něco takového, že.

Převedl jsem tedy peníze, šel vybrat peníze (opět), zašel do banky a vložil požadovanou sumu na účet agentury. Následně jsem obdržel kýžené potvrzení o v kladu, které jsem vítězoslavně ukázal v agentuře a bylo hotovo. Porod to tedy byl nakonec poměrně hladký, ale když ta potvora leze ven, tak vám to tak rozhodně nepřipadá :-)

středa 24. října 2012

Jak jsem sháněl byt

Jak říkáme tady: Long story short – byl to porod, ale protože jsem měl štěstí jako sviňa, tak to nakonec bylo poměrně jednoduché. Minimálně v porovnání s tím, co se všechno mohlo stát a jak dlouho to mohlo trvat, to byla procházka růžovým sadem.

Původní plán byl, že budu bydlet blízko práce, tj. na vesnici. Ceny celkem přívětivé, poloha nebyla nejhorší a člověk ušetří za dopravu, když může do práce chodit pěšky. Tak to vypadalo z domova podle internetu. Realita byla trochu jiná.

Hned po příjezdu do hotelu (v pondělí) jsem se vrhnul na objevitelskou tůru. Za prvé jsem chtěl vědět, jak se druhý den dostanu do práce a za druhé jsem chtěl vidět svoje budoucí bydliště. S prací to bylo snadné, protože byla vidět z hotelu. Blbé bylo to, že jsem musel obejít půlku areálu, abych se dostal ke vchodu. Ovšem pět minut chůze navíc ještě nikoho nezabilo. Nejmenovaný voják z Maratonu by možná nesouhlasil, ale co se dá dělat.

To bychom měli cestu do práce. Když už jsem byl tak pěkně rozeběhnutý, tak jsem pokračoval dál směrem kde jsem tušil civilizaci. Domů tam bylo spoustu. Dokonce víc než spoustu. A asi proto, že jich tam bylo tolik, se tam už nevešlo nic jiného. Na rozloze o velikosti našeho sídliště bylo jedno miniTesco, jedna pumpa s M&S food, jedna indiánská večerka, asi tři zbytečné obchody (lékárna apod.), jedna restaurace u hotelu a celá jedna hospoda.

Nutno dodat, že lidi se v tomto ghettu netvářili úplně nejpřátelštěji a do práce to byla pěkná štreka. Tím by padnul původní plán a mohl jsem si užívat depresi. Kolegové se druhý taky smáli, když jsem jim říkal o svém původním plánu. Naprostá většina jich totiž dojíždí z civilizace. Bylo nutné přejít na plán B.

Tzn. najít si něco v blízkém okolí Picadilly line. Abych to ještě upřesnil: něco v blízkém okolí její první třetiny. V té druhé jsou nájmy vyšší než můj plat a v té třetí se mi zrovna bydlet nechtělo. Dojíždět do práce hodinu a půl není zrovna můj sen. A su rozmazlené, co si budeme povídat.

Po večerech jsem tedy vesele surfoval po internetu a sháněl ubytování. Nejdřív jsem si říkal, že si vezmu něco trochu většího a hezčího, ale když jsem zjistil, jaké jsou ceny a nabídka vs. poptávka, tak jsem od toho poměrně rychle upustil. Pak už jsem hledal víceméně cokoli, co je obyvatelné. Ovšem ty lepší kousky byly okamžitě pryč a ty horší kupodivu nikdo nechtěl.

Rozesílal jsem tedy dotazy, párkrát i zkoušel volat (neúspěšně), přijímal hovory od agentů (u poloviny jsem ani moc nepoznal, jestli vůbec mluví anglicky) a čekal. Ve středu a ve čtvrtek se ozvali ze dvou agentur, že by mi mohli ukázat byty. První jsem domluvil na pátek ráno a druhý předběžně na pátek odpoledne s tím, že se ještě ozvou. V práci mi vyšli vstříc a ještě mě popoháněli, ať na nic nečekám a sháním co to dá.

Mezitím jsem zjistil, že ten druhý byt nabízí i jiná agentura za nižší cenu. Navíc to nevypadalo úplně pěkně a místo také nebylo zrovna ideální. Tím zájem opadl. Návštěva prvního bytu na Google streetview dopadla dobře, tak jsem se těšil i na realitu. Nemálo mne potěšilo, že ve skutečnosti to bylo ke stanici metra ještě blíž, než jsem si myslel. Okolí fajn a byt byl v rámci možností a situace na trhu také dobrý.

Rovnou jsem tedy řekl, že to beru a co je potřeba udělat. V zásadě jen místní standard – ověřit si reference (zda člověk pracuje), podepsat smlouvu, zaplatit první nájem, deposit a zaplatit poplatek agentuře. Takže celkem jednoduché a na první dobrou. Odpoledne se ozvali ze druhé agentury, že prohlídka v pátek padá, ale šlo by to v sobotu. Tak jsem jim řekl, že už to nepotřebuji a že jim přeji hezký víkend.

neděle 21. října 2012

Jsem zpět!

Bystrý čtenář si jistě povšiml, že jsem poměrně dlouho nepřispíval. Hlavní důvody jsou dva. Lenost a absence internetového připojení. S tou leností se dá jakž takž bojovat, ale internet si sami nevykouzlíte. Tedy ne tady a už vůbec ne za rozumné peníze.

Od 28. srpna až do 13. října jsem žil ve světě, kde se nemůžete podívat on-line, kdy si jen vzpomenete. Hrozivá zkušenost. Ne že bych si nemohl zasurfovat v práci, ale trávit 3 hodiny denně na FB a hledáním koncertů nepůsobí na kolegy úplně povzbudivě.

Ovšem doba temna je za námi, a tak se můžete těšit na zbrusu nové příspěvky, které jsem napsal během mého odloučení od vnějšího světa. Oba dva budu publikovat brzy :))