Mobilní telefonování v Thajsku (a jinde na cestách)

Jako tradičně, vrozená lenost mi bránila v psaní dalších příspěvků, ale přemohl jsem se a tady máte něco snad i užitečného.

Většina lidí, mě nevyjímaje, je v dnešní době závislá na internetu, což se nijak nezlepšuje ani na dovolené. Ba naopak. Přece nedopustíme, aby nás fejsbukový kamarádi promeškali při jízdě na surfu, motorce nebo slonovi.

Pokud nemáte mobilní tarif, který umožňuje používat vaše domácí minuty a megabajty v cizině za drobný paušální poplatek nebo obecně za hubičku, případně jedete do nějaké obskurní země, tak je většinou výhodnější si pořídit místní sim kartu.

V každém případě vám to ušetří spoustu problémů a peněz, pokud jste si pořádně nepřečetli ty malý písmenka ve vaší smlouvě a operátor vám bude z nějakého důvodu účtovat horentní sumy za ty fotky slonů a telefonát babičce, jestli už je viděla.

Já se na dovolený stresovat nehodlám, jsem závislej na internetu a nemám žádný hogo fogo tarif, takže jsem si po příletu do Thajska pořídil první sim kartu, kterou jsem viděl. Dobře, trochu kecám, protože jsem si zjistil co a jak ještě před odletem. V Thajsku mají turisty (čti: jejich peníze) rádi a mají jich hodně (turistů, peněz není nikdy dost), takže pro ně nabízí speciální předplacené karty/tarify.

Pro právě přicestovalého faranga je tudíž nejjednodušší si koupit některý ze speciálních balíčků, které nabízí všichni místní operátoři. Já jsem jako první narazil na True Move, ale podobnou nabídku má i DTAC nebo AIS. Posledně jmenovaný nabízí jakýsi skupinový balíček, kde si můžete volat mezi sebou 7 dní zdarma a navzájem sdílíte 3 GB dat.

Já jsem si koupil sedmidenní sim kartu s 1,5 GB dat a wifi, které je všude možně, plus 100 THB kredit, za 300 THB. Za to se sice dá pořídit jedna noc v ho(s)telu a jídlo na celý den, ale jednou jste závislý, tak prostě platíte. A on se ten internet hodí, když se ztratíte a potřebujete mapu. Nebo na kontrolu, jestli vaši kamarádi nenahráli nový fotky slonů během těch deseti hodin, co jste byli v letadle.

V Bangkoku na hlavním letišti Suvarnabhumi mají údajně obchody všichni výše uvedení operátoři, ale já viděl jen True Move dole u příletů. Na nákup je potřeba cash (jako prakticky všude v Thajsku, pokud nebydlíte ve Four Seasons) a pas. Velký thajský bratr totiž chce mít přehled. Mají všechny běžné velikosti sim karet, takže nemusíte vědět, jakou máte.

Pak stačí ukázat na obrázku, jaký tarif chcete, předat cash + pas + telefon prodejci, který na něm začne zuřivě klikat všemožné kódy a za chvíli jste online. Pokud máte telefon na dvě sim karty, tak tu druhou simku deaktivujte před předáním telefonu prodejci, protože ač jsou zkušení klikači, můžou aktivovat data na vaší sim kartě, což je přesně to, co nechcete.

Taky byste měli vědět, že ta doba, kdy je daný tarif aktivní (tzn. například ty data nebo wifi zdarma), se počítá od začátku dne nákupu, a tak nákup v sobotu večer znamená, že vám to něco vyprší už v pátek o půlnoci. Každopádně mně po utracení 20 bahtů za data z kreditu den po skočení lhůty přišla sms, že za 49 THB můžu mít dalších 320 MB dat na den. Poslal jsem kód a vesele surfoval dalších pár hodin do odletu.

Slepé mapy!

Někde jsem narazil na tuhle studijní pomůcku (slepé mapy) a je s tím docela zábava. Samozřejmě za předpokladu, že máte minimální zájem o zeměpis.

Aplikace sleduje vaše výsledky a podle toho upravuje náročnost. Dále vám ukazuje úspěšnost v jednotlivých oblastech, případně co jste ještě neprocvičovali. A že tam toho je opravdu hodně.

Mě tam nejvíc baví státy USA. Ze zcela sobeckých důvodů – můžu si z Amíků dělat srandu, že netuší, kde jsou všemožné státy v Evropě, zatímco já vím, kde je Iowa, Delaware nebo jiné podobně (bez)významné státy.

Na druhou stranu s Českou republikou mám velké problémy – hory jsou relativně bez problémů, u měst většinou trefím alespoň sousední, ale vodní nádrže nebo nedej bože řeky skoro netuším. Kraje snad pozná každý.

Takže budu muset pilně studovat, abych nebyl za burana.

Dobrovolné(?) okrádání při platbách kartou - DCC

Dobré odpoledne. Dříve než přistoupíme k otázkám prospěchu, musím vás, ač nerada, upozornit na jednu velice nepříjemnou věc. Rozmohl se nám tady takový nešvar. Děti velice často používají sprostá slovíčka. Zejména pak jedno slovo. Je to slovíčko:

DCC – Dynamic Currency Conversion – “transakce v měně bankovní karty“

Dobře, nebylo to slovíčko, o kterém mluvila soudružka učitelka v Pelíškách, ale o nic menší sprosťárna. Minimálně pokud nevíte, o co jde.

Na DCC v poslední době narazíte skoro kdekoli, kde se dá platit kartou – online, v restauraci, v hotelu, u pumpy, v McD nebo v bankomatu.

Pokud jakýkoli prodejce nabízí platbu kartou, tak musí umožnit platbu v místní měně za cenu prezentovanou v nabídce. Pokud jsou tam nějaké příplatky, tak na to musí upozornit předem. Dále vám může nabídnout platbu v jiné měně, typicky v měně vaší karty, pokud máte kartu vedenou v jiné měně, než v jaké provádíte danou platbu.

Tady vám musí ukázat směnný kurz, ale upřímně, kdo z vás ví, jaký je aktuální kurz a dokáže během dvou vteřin spočítat, jestli vás prodejce chce obrat nebo je lidumil, jak se tváří?

Já vám to ulehčím: Prakticky nikdy to není výhodné. Pro vás. Pro prodejce rozhodně ano.

Může se samozřejmě stát, že vaše banka nabízí tak hrůzný kurz, že se to opravdu vyplatí, nebo kurz vaší měny zrovna padá jako v Argentině, ale v obou případech bude rozumnější to řešit jinak. Tzn. buď změníte banku nebo pravděpodobně přestanete nakupovat, protože budete mít spoustu jiných problémů.

Tohle je příklad DCC z bankomatu v Malajsii – byla mi nabídnuta možnost si nechat výběr naúčtovat v librách (karta je vedena v librách). Na první pohled to možná vypadá výhodně, protože kurz je plus mínus podobný. Ale protože jsem to už jednou omylem použil a moje karta přepočítává platby v cizích měnách skoro středovým kurzem (tzn. prakticky bez poplatků), tak jsem zamítl.

Místo nabídnutých 167 liber jsem tedy zaplatil jen lehce přes 155. Pokud bych zvolil platbu v librách, tak by mě bankomat s mým laskavým svolením obral o 12 liber nebo 7,55 % navíc. A to je docela ranec.

Nicméně si dávejte pozor, co volíte – jakmile něco vyberete, tak není cesty zpět a občas není tak úplně jasné, co vlastně vybíráte. Mně se povedlo vybrat opačnou volbu, když jsem nedával moc pozor. Hledejte tedy “without conversion / bez směny” nebo “local currency / místní měna” (ono to s českou kartou občas bude mluvit česky).

V tomhle článku na Head for Points je (ne)pěkný příběh, že ani luxusní hotely se neštítí obírat zákazníky tímto způsobem. Ve zkratce: Platební terminál v hotelu byl přednastavený na platbu v měně karty, tzn. na automatické okrádání. Pokud si toho nevšimnete, tak máte smůlu. Je o tom spousta článků i v češtině, takže před dovolenou doporučuju alespoň zběžně nastudovat. A hlavně pamatovat!

London Gatwick Airport - cestování na Oyster card

Když mám teď ty automatické opravy, tak můžu oběma čtenářům sdělit (statistika návštěvnosti napovídá, že nemůžu mířit moc vysoko), že v Londýně se od ledna 2016 umožní jízdu na letiště v Gatwicku za pomocí Oyster card nebo bezkontaktní platební karty.

Více info v angličtině zde:

https://www.gov.uk/government/news/contactless-payments-and-oyster-to-make-travel-to-and-from-gatwick-airport-seamless

From the New Year, many customers will be able to benefit from cheaper fares. Currently, a single journey paper peak-time ticket costs £15.40 from London Terminals to Gatwick Airport (excluding Gatwick Express). With pay as you go, a rush hour trip will cost £14.00 and £8.00 off-peak.

• Gatwick Express single journey on pay as you go will be £19.80. The current single fare when purchased at London Gatwick or London Victoria is £19.90. 
• Redhill to London Victoria or London Bridge single journey on pay as you go will be £10.30 peak and £5.80 off-peak. The current anytime day single is £10.50.
• East Croydon to Gatwick Airport single journey on pay as you go will be £5.20 peak and £3.00 off-peak. The current paper anytime single (excl. Thameslink only fares) is £5.20.

To je skvělá zpráva a znamená to velké zjednodušení cestování po Londýně:

1. Za prvé už žádné fronty u automatu na lístky a zuřivé hledání toho správného spojení za správnou cenu – jen přiložíte kartu a jedete.
2. Za druhé to zlevňuje jízdy – pouze £8 mimo špičku z Gatwicku do Londýna a naopak. To "pouze" se asi zdá vtipné, ale v UK je to poměrně dobrá cena.
3. Za třetí vám tak stačí jen Oyster card nebo bezkontaktní platební karta na všechno cestování po Londýně pokud přiletíte na Heathrow, London City nebo Gatwick – nenapadá mě případ, kdy byste potřebovali jiný lístek (kromě předraženého Heathrow Express).

Takže už žádná hromádka různých jízdenek a zjišťování, jaký způsob cesty je zrovna výhodnější, protože Oyster card vám to ohlídá. Bankovní karta nyní už také, ale musíte si dát pozor, abyste používali stále tu samou.

Tím u mě Gatwick o něco málo stoupnul v ceně a jednou ho možná i uznám jako letiště v Londýně a ne někde na konci světa. Luton a Stansted by se nad tím měli zamyslet.

Piccolo neexistuje!

Zvídavost a zuřivé klikání na kdejaký odkaz nebo článek mě dostaly na stránky projektu Piccolo neexistuje! aneb reinstalace kávové kultury. Nadpis je poměrně specifický v tom, o co se tento projekt snaží. Ve zkratce – český turek je kafe asi jako je jídlo většina receptů od Ládi Hrušky.

Já teda kafe nepiju, ale to, co píšou, vesměs dává smysl a píšou to i jinde na internetu, tak to musí být pravda! Další klikání mě dostalo (opět po delší době) na stránky Cuketka.cz, konkrétně tuhle: Zapomeňte na espresso. Podle toho článku jsem ve skupině a) nepijete kávu, protože je hořká.

Na jednu stranu jsem rád, že nejsem závislý na kávě jako cca polovina lidí, co znám. Na druhou stranu bych rád ochutnal něco nového dobrého. Já jsem nikdy pořádný kafe neměl a pokud bych posuzoval všechno podle toho, jak chutnal "guláš" ve školce, tak teď nejím skoro nic. Ostatně ono to tak i hodně dlouhou dobu bylo...

Na druhou stranu mi toho chutná až dost i tak a tohle vypadá jako komplikovaná závislost. Nicméně je to asi o dost levnější než třeba víno. A co si budeme povídat, je společensky tolerovanější vypít 4 kafe než láhev vína, i když kofein se zdá být také poměrně nebezpečná droga – minimálně pro pavouky (ještě parodie pro odlehčení).

V Sao Paulu na letišti jsem nedávno ochutnal Cappuccino (protože brazilská káva přece nemůže být špatná!) a asi bych to dokázal vypít, ale že bych se z toho zbláznil, to ne. Každopádně to chutnalo výrazně jinak než turek. Jednou se k tomu třeba dopracuju, pivo mi ve školce taky nechutnalo :)

Velikonoční roadtrip – Washington

Washington mě hodně bavil a věřím, že každý si tam něco najde. Je tam milión památek, které mě obecně moc neberou, ale jsou pěkné a hezky pohromadě. Celé centrum se dá za půl dne obejít pěšky a kousek od centra je Ronald Reagan Washington National Airport, takže je odevšad pěkný pohled na skoro pořád přistávající letadla. Už jsem říkal, že jsem magor?

Ač se na rozdíl od jiných měst snaží prodloužit metro až na letiště (Praho, mluvím k tobě!), ještě jim to bude trvat zhruba tři roky. Takže z levných možností jsou na výběr jsou buď Silver Line Express k nejbližší stanici metra za 5 USD nebo Airport Express 5A do L’Enfant Plaza station za 7 USD, což je dvě minuty chůze od centra (National Mall). Navíc na L’Enfant Plaza je nákupní centrum, takže i food court, záchody a wifi. Co víc si člověk může přát.

Netuším, jak dlouho trvá bus+metro, ale můj bus 5A jel zhruba hodinu a to jsme strávili dost času v zácpě. Pokud bych jel znova jen do centra, tak beru opět 5A, protože nepředpokládám, že ušetřím výrazné množství času použitím metra. Navíc denní jízdenky zdražily na 14.50 USD a na centrum to fakt není potřeba, protože se to dá obejít pěšky a Pentagon je vidět z toho autobusu.

Já jsem si dal okruh L’Enfant Plaza, Thomas Jefferson Memorial, Franklin D. Roosevelt Memorial, Arlington National Cemetery, Lincoln Memorial, Vietnam Veterans Memorial, White House, Washington Monument, Smithsonian Castle, the Capitol, National Gallery of Art a odtud zpět na L’Enfant Plaza. Celé mi to trvalo cca 6 hodin včetně food court a ušel jsem asi 18 kilometrů. Nijak jsem nespěchal, ale ani jsem nikde moc neokouněl.

Hřbitov je plný turistů a studentíků, kteří chtějí vidět hrob Kennedyů a zbytek je evidentně moc nezajímá, ač se je národní pýchou se dmoucí průvodci snaží z plna hrdla zaujmout. Lincoln Memorial je plný lidí, Washington Monument je zdarma, ale "vyprodaný" už od rána a Capitol se opravuje, takže z něj moc pěkných fotek mít nebudete. Navíc se nedá jít až k němu, takže jsem nezjistil, za kolik vteřin vyběhnu schody nahoru bez dopomoci od ochranky.

Velká část National Mall se taky opravuje, takže je tam trošku zmatek a má to tak být ještě asi 2 roky. V centru je také spousta muzeí a galerií a minimálně National Gallery of Art je zadara (a mají záchody a wifi). Bílý dům byl v obklíčení 30000 dětiček čekajících na tradiční velikonoční radovánky (tady a tady), takže jsem ho viděl jen z dálky. Ale i tak to stálo za to.

Po tomhle všem jsem byl docela předávkovaný kulturou, spálený od sluníčka, smradlavý a nemytý, takže jsem frčel zpátky na letiště, abych si dal sprchu a vyrazil zpět do reality.

Velikonoční roadtrip – Sao Paulo

Sao Paulo se mi naopak nijak nelíbilo. Prakticky všechny recenze říkají, že to není zrovna bezpečná destinace (dobře, Rio je mnohem horší), ale centrum je prý v pohodě. Každopádně vás to zrovna nenabudí. Navíc předpověď hlásila menší tropickou bouři, ale poučen ze Singapuru, kde hlásili non-stop déšť a pak pršelo každý den jen hodinu přesně ve čtyři odpoledne, jsem nepanikařil.

Normálně používám nejlevnější dopravní prostředky a hromadnou dopravu, ale tady jsem se rozhodl použít Airport Bus Service, který jede přímo do centra. Jedna cesta je 42 BRL (cca 350 CZK), šlo platit kartou a jejich autobusy mají wifi. Jinak to jde jiným busem a metrem ani ne za polovinu, ale bankomat mi chtěl naúčtovat 170 korun za výběr a nebyl jsem si jistý, jestli je metro ten nejlepší nápad.

Přijel jsem na Praca de Republica, pokusil se zapamatovat, kde je zastávka autobusu a vyrazil směr Praca de Se. Nebo aspoň tam, kde jsem si myslel, že to je. Prošel jsem si to na Google street view, takže jsem zhruba tušil a neviděl jsem tam žádný gangy nebo hořící auta, takže by to neměl být problém.

Podivných individuí a bezdomovců je v Sao Paulu opravdu hodně, ale cestou na Praca de Se a pak přímo tam jich bylo zdaleka nejvíc. Všude je i spousta policajtů, ale že bych se tam cítil extra bezpečně, to nemůžu říct. Na druhou stranu zbytek cesty byl v pohodě, i když to byly od pohledu opuštěnější místa.

Šel jsem na jihozápad po Avenida da Liberdade až na Avenida Paulista, což má být podle Tripadvisoru prakticky největší atrakce světa. Mno, znova mě to utvrdilo v tom, že Tripadvisoru se nedá moc věřit, protože to je jen obyčejná velká ulice, kde je pár bank a pár obchodů. Byl jsem tam teda v neděli, ale nedovedu si představit, že jindy se tam děje něco mimořádného.

Ale dle předpokladů jsem tam našel obchodní centrum (Shopping Centre 3) a v něm food court, kde šlo platit kartou. Takže jsem si našel restauraci s největší frontou místních lidí (Divino Fogao) a zařadil se do té fronty. Nečekal jsem, že se domluvím, ale lidi si nabírali sami z bufetu a evidentně to jídlo platili podle váhy, tudíž žádná komunikace nebude potřeba. A nebyla. Nandal jsem si na talíř přiměřené množství jídla, přidal desert, zaplatil 32.56 místních šušňů a šel dlabat.

Na výběr bylo všechno možné od zeleniny, salátů a neidentifikovatelných příloh, přes různá masa a masové směsi, až po dorty. Ten talíř jídla vyšel o cca 20-50 % dráž než v okolních restauracích a McDonaldech, ale vypadalo to líp a mohl jsem ochutnat mnohem víc věcí. To hovězí vypadalo sušší a trochu bylo, ale upřímně chutnalo daleko líp než většina svíčkových v ČR.

S plným pupkem jsem vyrazil přes Rua da Consolacao zpět na Praca de Republica, tam jsem nakouknul do metra, jestli je to plné zlodějů a vrahů (není, tvářilo se to bezpečněji než povrch) a pak už jsem jen hledal zastávku autobusu. Tu jsem dvakrát úspěšně obešel, ale napotřetí se zadařilo. Ještě bylo potřeba přemluvit řidiče, aby mě vzal o dvě hodiny dřív, ale to nebyl problém, protože to je stejná cena a autobus byl prázdný.

Sao Paulo na Wikitravel

Shrnutí: Sao Paulo je drahé, nic moc k vidění a ne zrovna bezpečné. Pokud tam nemáte známé, tak se asi ani nesnažte. Tropická bouře se dle předpokladů nekonala, jen asi hodinu trochu kapalo, ale furt bylo 26 stupňů.

Velikonoční roadtrip – Chicago

Chicago se mi celkem líbilo – není to sice New York a byla zrovna hrozná zima, ale jinak to bylo výrazně přívětivější než jakékoli jiné americké město, co jsem zatím navštívil. Z letiště O'Hare jezdí do centra metro, takže doprava není problém. Cena byla 10 USD za 24 hodin jízd metrem a autobusy (20 USD za 3 dny). Více info zde.

Večeři jsem měl v Portillo's na 100 W. Ontario Street a jako jo, dobrý burgery. Hned vedle mého hostelu byl non-stop obchod, kde měli spoustu místních piv, takže člověk nemusí pít nepitelný falešný Budvary. Hostel měl střešní terasu, což je vždycky záruka zábavy, ale byly cca dva stupně, takže pro mě byla neobyvatelná. Ráno klasické americké palačinky k snídani (jsou to vlastně lívance) s Nutellou a hurá na dvě hodiny do města.

Pokud máte rádi vyhlídky, tak buď the Sky Deck na kdysi nejvyšší budově světa Willis Tower (dříve Sears Tower) za 19.50 USD, nebo 360Chicago na John Hancock Center za 19 USD, nebo The Signature Lounge tamtéž, pokud máte rádi drinky a nechcete platit vstupné (a taky je to o dvě patra výš). Ale může se stát, že budete mít místa na špatnou stranu. Dámy teda o nic nepřijdou, protože z jejich záchodů je vidět centrum a Navy Pier. Páni mají smůlu nebo si musí vzít paruku.

Bohužel jsem nevyzkoušel místní klasiku deep dish pizza, takže asi budu muset přijet znova. Ale až bude teplo.

1-4-7-9

Už jsem dlouho nikde neukradl žádné moudro, tak tady jich je hned několik. Nalezeno na FB (díky Cajte), následně zkopírováno ze seberizeni.cz. Tam si ani nenamáhali zjišťovat, nebo prostě ignorovali, že originál je ve skutečnosti z Amy Morin LCSW.

Kdyby lidi praktikovali byť jen body 1, 4, 7 a 9, tak je to nic nestojí a jejich životy budou mnohem jednodušší. Ale stěžovat si je asi snazší a zábavnější. Konec konců jsme Češi, že jo?

1. Neztrácejí čas litováním se

Mentálně silné osobnosti se neutápí v sebelítosti ohledně své situace nebo toho, jak se k nim ostatní zachovali. Namísto toho jsou připraveni převzít zodpovědnost za svou roli v životě a chápou, že život není ani spravedlivý, ani jednoduchý.

2. Nenechají se ovládat

Nedovolí ostatním, aby je ovládali, ani jim nad sebou nedávají moc. Neříkají věci jako: „Kvůli šéfovi se cítím tak špatně“, protože chápou, že jen oni sami mají kontrolu nad svými emocemi a rozhodují o tom, jak se zachovat.

3. Nebojí se změny

Psychicky silní lidé se nesnaží vyhýbat změnám. Naopak, vítají pozitivní změny a jsou ochotní být flexibilní. Ví, že změny jsou nevyhnutelné a věří ve svou schopnost adaptovat se.

4. Neplýtvají silami na skutečnostech, jež neovlivní

Neuslyšíte psychicky silného člověka nadávat na dopravní zácpu nebo vyšilovat kvůli ztracenému zavazadlu. Namísto toho se soustředí na to, co může ovlivnit. Je schopný si uvědomit, že někdy může ovlivnit jedinou věc, a to přístup.

5. Nesnaží se všem zavděčit

Psychicky silní lidé si připustí, že se nemohou zavděčit vždy a všem. Nebojí se říci ne či za sebe vystoupit, pokud je to potřeba. Snaží se být laskaví a spravedliví, ale snesou své selhání ve snaze někoho učinit šťastným.

6. Nebojí se podstoupit promyšlené riskování

Nepodstupují nedbalé a hloupé risky, ale nevadí jim riskovat promyšleně. Psychicky silní lidé věnují dost času zvážení risku a možných výhod před tím, než vykonají velké rozhodnutí. Uvědomí si před tím i stinné stránky a možné špatné následky.

7. Nelpí na minulosti

Mentálně silný člověk neztrácí čas lpěním na minulosti a přáním si, aby události proběhly jinak. Je si své minulosti dobře vědom a dokáže se z ní poučit. Neprožívá znovu a znovu špatné zkušenosti a nefantazíruje o slavných momentech. Namísto toho žije v přítomnosti a plánuje budoucnost.

8. Nedělají pořád dokola stejné chyby

Psychicky silní lidé přijímají zodpovědnost za své chování a umí se poučit z minulých chyb. Důsledkem toho již své chyby neopakují. Namísto toho se posouvají dále a rozhodují se v budoucnosti lépe.

9. Nezazlívají ostatním jejich úspěch

Psychicky silný člověk dokáže ocenit a oslavovat úspěchy jiných lidí. Nezávidí a necítí se podražený, pokud ho někdo překoná. Místo toho si uvědomí, že úspěch přichází s úsilím, a to je ochotný vynaložit pro budoucí úspěch ve svém životě.

10. Nevzdávají se po prvním neúspěchu

Psychicky silný člověk nevidí neúspěch jako důvod ke složení zbraní. Naopak, využije svůj neúspěch k dalšímu zlepšení a růstu. Je ochotný zkoušet tak dlouho, dokud to neudělá správně.

11. Nebojí se být sami

Dalším znakem psychické síly je schopnost být sám. Nebojí se ticha. Neobávají se zůstat o samotě jen se svými myšlenkami a využijí prostor, aby byli produktivní. Užívají si být sami se sebou a nejsou závislí na přítomnosti a rozptýlení ostatních. Dokážou být šťastní i sami.

12. Necítí, že by jim svět něco dlužil

Mentálně silní lidé nevnímají věci v životě jako jistotu. Nenarodili se s přesvědčením, že se o ně každý postará a že jim svět dá všechno, nač si vzpomenou. Namísto toho vyhledávají příležitosti dle svých vlastních zásluh a možností.

13. Neočekávají okamžité výsledky

Pokaždé, když se o něco snaží, ať už jde o zlepšení svého zdraví nebo třeba rozjíždění podniku, psychicky silní lidé neočekávají okamžité výsledky. Pracují však na tom jak nejlépe dovedou a chápou, že opravdová změna potřebuje čas.

Bydlení je hra

Včera jsem po více než roce opět mocně zainvestoval do svého holobytu. Předchozí vylepšení byl nákup LED žárovek, které mají spotřebu nula nula nic a neohřívají mi hlavu, když pod nima stojím.

Na druhou stranu nemají úplně nejlepší rozptyl světla, a tak je z nich takové pološero. Což mi většinu roku nevadí, ale občas se trochu světla hodí. Burákové máslo na útěku se na podlaze samo nenajde.

Tentokrát jsem si koupil detektor CO. Nikoli civilní obrany, alébrž oxidu uhelnatého. Nikdy jsem k plynovým kotlům v bytě neměl důvěru a s přibližujícím se důchodovým věkem se to nezlepšuje. Takže jsem zagůglil, hned v prvním výsledku zjistil, že ho prodává i Tesco, následně že mi ho doručí zdarma do blízkého miniTesca a bylo objednáno.

Dnes jsem ho otestoval a můžu už spát v klidu. Teď teda možná spíš ve stresu, že se ten krám ozve a já budu jednou nohou v hrobě. Ale co se dá dělat, co by člověk pro bezpečnost neudělal. Chlapec už bydlí na chodbě na pojistkách, kouká na kotel a při tom spokojeně bliká.

Spotřeba plynu a elektřiny v UK

Prší, prší, jen se leje, takže nemůžu ven a musím sedět doma u počítače. Takže jedna užitečná informace pro ty, kdož se chystají bydlet v UK: za rok jsem ve svém minibytě (cca 20 m2) spotřeboval zhruba 400 m3 plynu a 640 kWh elektřiny.

Než se začnete radovat jako já, že to je poměrně málo, tak vězte, že plyn tady účtují vtipně po kilowatthodinách. Je na to hrozně složitý vzorec na přepočet, nicméně zjednodušeně jeden metr krychlový plynu je zhruba 11 kWh. Et voilà, je z toho rázem 4500 kWh za plyn. Což společně s elektřinou stojí okolo 500 liber za rok.

Takže až si budete plánovat výdaje, tak si měsíčně musíte dát o 10 piv méně, jinak byste při vyúčtování mohli mít problém. Já upřímně doufám, že to po mně nikdy nikdo chtít nebude, páč můj landlord na dotazy nijak neodpověděl a ostatní sousedi také neplatí... Takže už se taky neptám.

Two flies, to serve

Nadpis je vtipná úprava hesla British Airways: To Fly. To serve. Tedy Pomáhat a Chránit Létat a Sloužit v originále, Dvě mouchy na talíři hodně volně přeloženo.

Trocha informací na úvod - British Airways v dubnu-květnu změnili provozovatele salonků a pravděpodobně (nechtějí to přiznat) hodně skrouhli rozpočet. Takže kvalita šla hrubě dolů a všechno ostatní špatné nahoru. Jak už to jen bývá při úsporách.

Hodně se to řešilo, a stále řeší, na Flyertalk, kde se schází různí pošuci, co nemají na práci nic jiného, než řešit něco jako úroveň stravování při cestování.

No a jednoho krásného dne dostal místní Blesk, ehm, Daily Mail, dost udání emailů na to, že se rozhodl napsat reportáž. Napsat = zkopírovat, co bylo napsáno na Flyertalk (říkám, že to je místní Blesk). Nicméně všechno to je pravda (takže možná ne úplně Blesk).

Anglický originál - Two flies, to serve.

Vtipný český strojový překlad - Dvě mouchy, které slouží.

Zatím tedy nikdo neumřel a ani neočekávám, že umře, ale cesta dolů je strmá a nabraná rychlost je solidní. Já už jsem bohužel staré dobré časy nezažil (taky se remcalo, ale ne tolik) a teď už ani neočekávám, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.

Asi se to dalo čekat, když jsou letenky pořád levnější, všechno ostatní pořád dražší a aerolinky na zákazníky vesměs z vysoka prdí. Jen se to až na jednu Irskou výjimku stydí přiznat. Ale proč bych si nemohl postěžovat, že? Jednou je to národní sport, tak musím trénovat. Páč jestli mi BA sáhnou na šumák...!!!

PS: Mě osobně u této "aféry" nejvíc překvapilo, že Plane Food, které provozuje Gordon Ramsey, dostalo stejně mizerné hodnocení od hygieny, tj. 2 z 5. A kdybyste viděli, jak Gordon v televizi nadává na špinavé provozovny - Zdenda je jen špatná kopie...

10 nejčastějších lží o komunistech a socialismu

Trochu zjednodušené (nejen gramaticky, ehm), ale zajímavé shrnutí:

Jak to tedy bylo? Stálo to pěkně za hovno. Ale byli jsme mladší.

Pro jistotu bych upozornil, že ostatní články jsem nečetl, protože název webu zase zavání jiným extrémem. Takže bych jen řekl: "Lidi, uvažujte trochu a nevěřte všemu, co vám říkají v televizi a čtete v novinách."

Komentáře jsou klasicky slušná sbírka exotů, ale toho času (24.6.) to má ještě relativně hlavu a patu. Když se na to podíváte trochu s odstupem (času a politické příslušnosti), tak všichni mají částečně pravdu. Nicméně za to, v jakém byl a je stát stavu, může hlavně naše lenost:

"Socialistický občan věděl, že když bude hodný, bude mít plný talíř a nebude se muset o nic starat. Na co jsou mu nějaké svobody, když si za ně nic nekoupí. To je stigma většiny současných voličů levice, kdy alfou a omegou je plný žaludek a minimum zodpovědnosti."

A tohle rozhodně nezmizelo. Ono se vlastně vůbec moc nezměnilo, jen se o všem víc mluví (už to není trestné, hurá (většinou teda)). Ale když člověk jen sedí u televize a nadává, tak se těžko něco změní. Pak se diví, že mu pár chytrolínů ukradne pěníze. Přesněji řečeno jim ve většině případů dobrovolně odevzdá peníze. A to už je jiný problém...

"Je absurdní, že o týhle zkurvený době jednou budou lidi mluvit jako o zlatejch časech."

200

Toto je dvoustý (a jako mnohdy zbytečný) příspěvek, heč.

Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

Kafe, kafe, kafe...! A koblihy!

Mladá generace Korejců se evidentně shlédla v módě Starbucks a jim podobných. Pokud jsem vlezl do jakéhokoli obchodního centra nebo nákupní zóny v Soulu, tak mi připadalo, že zhruba 70 procent všech obchodů, restaurací a fastfoodů tvoří nějaká napodobenina prvně jmenovaného řetězce. Když o tom tak přemýšlím, tak originálů tam asi ani moc nebylo.

V nabídce mají plus mínus to samé jako kdekoli jinde, ceny jsou podobné, takže pro Evropana nic moc zajímavého. Navíc nejsem fanoušek pravé brazilské kávy z fast foodu. Vlastně ji vůbec nepiju. Ale třeba jednou začnu.

Každopádně to bylo zajímavé sledovat. Do těchto „kaváren“ totiž chodí jen Korejci pod 30 let a Američani. Ti samozřejmě jen do toho jediného pravého řetězce. Asi jim to dodává klid. Podobně jako McDonald's. Předpokládám, že to mají rozdělené: mladí (duchem) intelektuálové do Starbucks a nad 100 kg do McDonald's.

Ruku v ruce s kavárenským fastfood stylem jde v Soulu móda donuts. Opět americká záležitost, protože slušní lidé říkají doughnuts. Nebo koblihy. V horším případě pak „donuty“. Donuts se prodávají všude a mají všechny možné polevy a posypy. Opět nic moc zajímavého (tedy pro někoho, kdo to vidí denně v Tescu).

Ale kde jsou donuts, tam bývají i cupcakes. Opět všechny možné barvy, ozdoby, příchutě, polevy a posypy. Něco takového jsem neviděl ani v USA. Ale zase proč bych si to tam kupoval, když cena je podobná a můžu jíst místní dobroty. Jako byly tyto kuličky (ulice před Deoksugung palace, jedna porce 2000 wonů(?) už napůl snězeno):

Nevím, z čeho se to vyrábělo, ale chutnalo to trochu jako skořicový piškot. Peče se to v takové otočné formě, kde na jednom konci nalijete těsto a na druhém vydloubnete kuličku. Takže na povrchu to bylo trochu do křupava a uvnitř měkké a moc dobré. Podobně jako tahle sladká ryba (COEX Mall, tuším 3500 wonů):

V té byly kousky něčeho, ale nebyl jsem schopný to identifikovat. A vzhledem k tomu, že moje komunikace s prodavači se omezovala na bíden a dekuji pani, tak jsem se to ani nemohl dozvědět. Nicméně i to dekuji pani dědu prodávajícího piškotové kuličky tak potěšilo, že mi přihodil tři navíc. Suší pani, suší!

Cupcakes & cookies

Výlet do Atlanty byly dle předpokladu takové menší gastronomické orgie. Někdo by řekl prasárny, ale já preferuji sofistikovanější názvy. Mimo jiné jsem zde ochutnal svůj první cupcake.

Nevzdělanec by mohl namítnout, že to je muffin se šlehačkou, ale není tomu tak. Těsto je trochu jiné a je to obecně víc dort než buchta v případě muffinu. Ostatně název říká: hrnek-dort. A jako každý dobrý dort, si i tyto minidortíky zaslouží zmínku v tomto prestižním blogu. Za prvé jsou teď v módě a za druhé jsou v módě dobré.

Co si budeme povídat, jídlo mají Američani zmáknuté. Najde se zde spousta (velká spousta) chyb, ale pokud se jen trochu snažíte, tak si bez problémů vyberete to dobré. A to jsou třeba cupcakes. Tuto delikatesu můžete koupit klidně v supermarketu a neurazí vaše chuťové pohárky. Což by se v ČR asi nestalo. Na druhou stranu je můžete odpravit odporně sladkými variantami, takže je to loterie, ale šance na výhru je poměrně velká.

Něco podobného jsou cookies – buchtové sušenky. Krásný název, že? Vlastní výroba. Je to totiž něco mezi. Nesmíte se nechat zmást Maryland cookies, kteréžto jsou ve skutečnosti biscuits, tj. sušenky. Takže na rozdíl od „marylendů“ jsou poměrně měkké, prostě jako kdybyste zkřížili buchtu a sušenky. A přidali tam kousky čokolády. A extra porci kousků čokolády. A ještě jednu. A ješ... to by už stačilo, ani Američani nejsou takoví čuníci.

Níže je tedy zmíněný lahodný první cupcake ze supermarketu. Myslel jsem si, že aspoň v práci se nebudu pořád cpát, ale kolega měl narozeniny. Co se dalo dělat. Pak jsem také spořádal několik cookies, ale ty jsem v rozrušení zapomněl vyfotit. Oba dva dny, co jsem se jimi cpal. A americký jablkový koláč jsem taky nevyfotil (ale ten byl nic moc, přeslazený a podivně drobivý).

Anglická snídaně / English breakfast

Jsem sliboval to jídlo a kde nic tu nic, že? Já vás varoval, že to zase tak rychle nepůjde. Ale vybičoval jsem se a tady je první vlaštovka (pokud nepočítám rychlovku ze Soulu) - English breakfast.

English breakfast, tedy anglická snídaně, asi nepotřebuje sáhodlouhé představování. Jako u čehokoli existuje několik různých variant, ale každý vám bude tvrdit, že pouze ta jeho je ta správná. Můj osobní favorit je následující: Set BIG Breakfast at The Walpole cafe.

Za ne úplně malý peníz (6,50 GBP) dostanete následující nálož: 2 Fried Eggs, 2 Back Bacon, 1 Pork Sausage, Heinz Baked Beans, Mushrooms, Grilled Tomato, Bubble and Squeak, 2 Buttered Toast and choice of Tea or Nescafe. Takže z pozdní snídaně se rázem může stát i svačina, oběd a druhá svačina.

Většinu ingrediencí asi netřeba představovat a slovník vám nebude podsouvat žádné šílenosti. Takže jen k bublání a pískání (ehm, Bubble and Squeak) - to je v podstatě obdoba šťouchaných brambor. Vezmete brambory nebo bramborovou kaši, pečenou zeleninu ze včerejších hodů a smícháte to na pánvi dohromady. No a při tom to může vydávat dost podivné zvuky, odtud tedy ten zvláštní název.

Bubble and Squeak je možná ne příliš oku lahodící, ale je to jednoduché a dobré. A stejně jako šťouchané brambory se to používá i jako hlavní příloha. Čaj samozřejmě dostanete s mlékem. Koneckonců jste v Anglii. Nescafé je stejné 3v1 jako doma. Pokud chcete opravdové kafe, tak si musíte připlatit.

Ještě jsem nezmínil, že Walpole je trochu pajzlík, kde máte na stolech papírové ubrusy a kuchař má břuch více než obřích rozměrů. Ale jinak je tam čisto a ten zbytek si musíte vysvětlovat tak, že prostě vaří dobře a chutná mu to. Také kde vás nechají si kreslit na stůl? Tady jsou pastelky na každém!

Abych jen netlachal, tady je foto jejich velebené anglické snídaně:

Jak můžete vidět, ve skutečnosti to vypadá podobně jako na jejich webových stránkách (fazole jsou schované pod vajíčky), chutná to výborně a s pastelkama jsem také nelhal. Bohužel jsem zatím neměl šanci vyzkoušet jejich večeři, ale jednou to prubnu. Pár dalších "denních" jídel odtud představím později.

BIO, kam se podíváš

Něco podobného jsem psal i na NZ, ale tady je toho snad ještě víc. Jestli tam bylo hodně BIO (organic) věcí, tak tady je toho pětkrát tolik. I když doba se mění a 5 let mediální masáže asi také udělá svoje. Ale BIO je prostě lepší, žáno. Jediné, co jsem zatím neviděl v BIO verzi, je pivo. Ale nebál bych se, že ho neseženu. Jinak jsem viděl následující:

• Ovoce – jablka, hrušky, banány z banánových republik, melouny, jahody, kiwi, maliny, fíky, datle...
• Zelenina – pórek, mrkev, pastinák, rajčata, papriky, několikero druhů normálních brambor, sladké brambory, brokolice, česnek, cibule, rebarbora, dýně...
• Svačinové věci – sendviče, dortíky, koláče, buchty, bagety, chleba, sušenky všeho druhu, müsli na milion a dva způsoby, sušené ovoce, oříšky, vločky...
• Jídlo – mléko, jogurty, máslo, slanina, salámy, šunka, maso, ryby, konzervované cokoli od kukuřice po polévku, sýry, těstoviny, rýže...
• Pochutiny – marmelády, džemy, burákové máslo a spol. (kešu máslo!), med, sirup z agáve/javoru/jiné šťavnaté rostliny, „něcojakonutella“, nakládané olivy, kečupy, majonézy, olivové a jiné oleje, kokosové mléko, dresingy, zmrzliny, dorty, víno, čaje, čokolády...
• Drogy atd. – různé suplementy, rybí tuk z kdejaké potvory, vitamíny, pleťové masky, krémy na jakoukoli část těla...

... a cokoli jiného vás napadne. Kromě piva.

A půlka z těch produktů je navíc Fair Trade, což v zásadě znamená, že otrok na plantáži byl zbičovaný jen pokud si to opravdu zasloužil. A možná dostal i zaplaceno (= misku rýže nebo pár BIO banánů; v závislosti na poloze plantáže a pěstované plodině).

No není ten svět rok od roku lepší?

Aktualizace: Pivo jsem samozřejmě také sehnal. Stačilo si pořádně prohlédnout regál s vínem a pivo bylo nalezeno na jeho konci. Po letmém průzkumu nabídky byl zakoupen ležák značky Freedom. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, protože je celkem poživatelné. Chutná to zhruba jako Carlsberg nebo Grolsch, tedy takový lepší Heineken (všechno myšleno lahvové).

A dokonce místní pivovar Fuller's prodává i točené biopivo (Honey Dew). Ovšem když jsem si ho chtěl koupit, tak akorát došlo. Nevím, jestli to náhodou nebylo znamení. Ale já to v rámci průzkumu prostě udělám a ochutnám!

Aktualizace č.2: Mise splněna – biopivo Honey Dew ochutnáno! Žádný zázrak ovšem, asi to bylo znamení. On už název napovídá, že to bude mít něco společného s medem a taky že jo. Už dávno nejsem odpůrce podivných chutí a příchutí, ale tohle mi nějak zvlášť nejelo. Je to takové podivně sladké, ve smyslu ne příjemně nasládlé. Možná tomu ještě dám jednu šanci někdy v létě na zahrádce. Mohlo by to fungovat místo limonády.

To je tak, když píšete článek 2 měsíce...

Lahodný čokosýr

Slíbenou sérii o jídle bych začal takovou menší podivností – Philadelphia cheese with Cadbury [chocolate]. Tedy smetanový sýr s čokoládou. Ano, sýr. Ano, s čokoládou. Na první pohled si řeknete, že to je slušná prasárna. Ovšem kdo se nad tím trochu zamyslí a měl někdy cheesecake, ten si řekne: „hmmm?“.

Mimochodem cheesecake = dort ze sýra. Ano, dort. Ano, ze sýra. Samozřejmě smetanového. Z Ementálu by to nebylo úplně ono a plesnivý dort z Camembertu by asi taky zrovna nelákal ke hříchu. Musím furt všechno vysvětlovat?!

Každopádně když je to za poloviční cenu, tak ho koupíte i bez přemýšlení nad sýrovými dorty. Zvědavost je prostě silnější. Navíc pak zjistíte, že to je super! Kam se hrabe Nutella.

Reakce místních spotřebitelů po uvedení na trh (jaro 2012) byly dle očekávání rozporuplné. Na rozdíl od Nutelly to jde lehce roztírat a chutná to hezky čokoládově ("sýrová chuť" se nekoná), na druhou stranu je zde bariéra neznámého.

Teoreticky je čokoPhiladelphia i o nějaké to procento zdravější, protože je to vlastně pořád sýr a do něj je namíchaná relativně kvalitní čokoláda. Kdežto Nutella je něco na způsob „hodně palmového oleje, ještě víc cukru, trochu oříšků a zaprášit kakaem“. I když nebudu zapírat, že jsem v životě pár kilo Nutelly snědl.

Když se bezpečnostní kontrola na letišti dobře vyspí a nevyhodnotí to jako semtex, tak jich pár přivezu. Protože to je opravdu dobrota. Tedy ne, že by mi to jen chutnalo a ostatní to při náhodné konzumaci zabije nebo jinak fyzicky či psychicky poškodí. Což je třeba případ Marmite, ale o tom až někdy jindy.

Nějak se mi začaly sbíhat sliny, takže si půjdu namazat toast čokosýrem. Není nad to si v jedenáct večer dát něco podobného na dobrou noc. Člověk musí jíst pravidelně.