Kampak se nám ti čerchmanti schovali?

Neschovali se, děti. Umřeli.
(c) Cimrman

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 4.

Poslední výlet, na kterém jsem byl, byla návštěva jeskyně v Chiang Dao Mountain. Jedna kamarádova thajská kamarádka pochází z městečka Chiang Dao, které se nachází asi hodinu jízdy na sever od Chiang Mai. Asi 5 kilometrů odsud je velká jeskyně, kterou jsme se rozhodli navštívit. Kamarádka se bez velkého přemlouvání rozhodla stát naším horským vůdcem a bylo to. Ještě jsme s sebou vzali Francouzku, která beztak neměla co dělat a jelo se.

Ač to nebylo organizované, tak jsme museli vstát už v nepřirozených deset hodin. Měli jsme sraz u Francouzky v hotelu, kde jsme nechali motorky a vydali se na nedaleké autobusové nádraží. Cestou jsem si koupili svačinu, vodu a ušli asi dva bloky ke zmiňovanému nádraží. Tady jsme si koupili lístky na autobus. Při nákupu jsem byli upozorněni, že si máme sednout přesně na ta místa, která jsem dostali. Naštěstí jsme dostali dvakrát dvě místa a ne tři plus jedno jako měli místní. Nicméně když jsme vlezli do autobusu, tak jsme zjistili, že "naše" místa jsou obsazená a že na nějaký zasedací pořádek se tu nehraje. Inu Thajsko, ani nás to nepřekvapilo.

Asi po hodině jízdy jsme vystoupili uprostřed ničeho. Naštěstí pro nás na nás už čekala máma naší nové nejlepší kamarádky, která nás odvezla k nim domů. Tady jsme slušně odmítli oběd, půjčili si rodinné autíčko (obří pick-up) a vyrazili do jeskyně. Autem to bylo jen asi 5 minut jízdy. Zde jsme zaplatili 20 B na "elektřinu" a vlezli dovnitř. Průvodci měli být až uvnitř a platí se zvlášť.

Při vzpomínce na studené evropské jeskyně jsem si ráno sbalil mikinu, abych tam nemrznul. To jsem netušil, že v této jeskyni je neuvěřitelné horko a vlhko. Některé části jeskyně jsou totiž v období dešťů zatopené a navíc tam není žádný průvan, takže tam bylo klima podobné skleníku. A to nemluvím o tom, že je tam skoro všude tma. To zní celkem logicky, protože v jeskyni okna nebývají, ale tady nebylo ani osvětlení.

Průvodce s plynovou lampou nás asi půl hodiny proháněl po poměrně rozlehlé jeskyni s nízkými průchody a pak nám sdělil, že do další části se můžeme jít podívat sami, protože tam už je osvětlení. Dalších 600 metrů jsme tedy ušli sami, prohlédli si asi čtvrtý oltář, který v té jeskyni byl a šli zpět. U východu jsme podruhé zaplatili průvodci "dobrovolníkovi", protože první příspěvek sbalil někdo jiný a bylo po prohlídce.

Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě pár hodin času a já se vnucoval s tím, že bych konečně rád viděl trochu větší vodopád, jsme vyrazili směr vodopád Srisungwan. Ten měl být konečně trochu větší než ty dosud navštívené a alespoň vzdáleně připomínat vodopády z reklamních letáků. Byl vzdálený zhruba 20 kilometrů, což s autem nebyl problém.

Nejprve bylo nutné nakoupit zásoby na náročný výstup k vodopádu. Protože jsme ten den ještě neobědvali, tak jsme zajeli na tržiště a nakoupili místní dobroty s tím, že si je vezmeme s sebou a uděláme si u vodopádu piknik. Koupili jsme Chiang Mai sausage, pečené kuře, lepkavou rýži, papaya salad, mandarinky, vodu a jedno vysokovoltážní pivo Chang Classic (prosím neplést s Chang Draught - tohle je poživatelné, ač má 6,4% obsah alkoholu).

Po cestě jsem se ještě stavili pro nádobí, abychom jako správní aristokraté jedli stříbrnými příbory z porcelánu. To ale průměrná thajská rodina buď nevlastní, nebo nepůjčuje, takže jsme museli vzít zavděk hliníkem a plastem. Po příjezdu k vodopádu jsme se ještě díky Thajce vyhnuli poplatku za parkování a výstupu k vodopádu již nic nestálo v cestě. Vyložili jsme tedy všechny zásoby a vyrazili směr vodopád. Ten "náročný" výstup představuje asi 100 metrů, a to od auta až do vody. A navíc je to mírný sestup.

Thajská specialita je pobíhat po (ve) vodopádu oblečený. Před tím jsem to viděl na několika fotografiích a nyní i na vlastní oči. Ne že by naše vysokoškolsky vzdělaná thajská kamarádka při pohledu na padající vodu zešílela a vběhla do ní, ale místní školou povinná mládež to praktikovala v hojném počtu. My jsme se místo bujarého pobíhání distingovaně naobědvali, prohlédli si okolí a do vody vběhli až když domorodá děcka odešla. Samozřejmě jen po kolena (tedy až na některé). Zajímavé bylo, že ten vodopád vůbec neklouzal. Čekal jsem kluzké kameny plné řas, ale dalo se po nich poměrně lehce chodit a noha vám neujela ani když to bylo dost prudké. Škodolibě bych připomenul, že ten první thajský vodopád naopak klouzal, což některé zaskočilo :-)

Udělali jsme pár fotek, v klidu si vypili pivo uprostřed vodopádu a byl čas na cestu zpět. Měli jsme půl hodiny na to, abychom stihli poslední autobus zpět do Chiang Mai. Sbalili jsme tedy věci a odjeli zpět směr Chiang Dao. Tady jsme hezky poděkovali za půjčení auta (peníze na benzín několikrát odmítli) a ještě jsme byli odvezeni zpět doprostřed ničeho, kde byla autobusová zastávka. Autobus kupodivu přijel přesně včas a my jsem se mohli vydat zpět do civilizace.

Byl to dobrý den a opět mě to utvrdilo v tom, že není důležité kde jste byli, ale s kým jste tam byli. Kdybychom tam neměli známé, tak si dovedu živě představit, že organizovaný výlet na stejné místo by byl asi utrpením. To samé platilo i pro skoro všechny mé ostatní výlety, a to jak v Thajsku tak třeba na Novém Zélandu. Jak říkám: Není důležité kde jste byli, ale koho jste tam potkali.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 3.

Ke druhému výletu jsme přišli trochu jako slepí k houslím. Byli jsme v cestovní kanceláři sepsat doporučení na první výlet (pro reklamní účely). No a kamarád potřeboval jet do Barmy, protože mu končilo vízum, a tak jsme sháněli pronájem auta nebo levný autobus. Na autobusové lístky jsme se mimo jiné ptali v cestovní kanceláři a oni nám za cenu autobusového lístku nabídli jednodenní poznávací zájezd, který obsahoval mimo jiné i návštěvu nejsevernějšího bodu Thajska, což je shodou okolností hraniční přechod do Barmy.

To znamenalo opět vstávat okolo šesté. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Horší bylo, že to byl opravdu rychlo-poznávací zájezd, kde se někde zastavíte na půl hodiny a jedeme dál. Klasická honička, kterou nesnáším. Naštěstí jsem den před tím moc nespal, takže jsem byl docela unavený. To byla výhoda, protože jsem většinu přejezdů mezi jednotlivými "atrakcemi" prospal.

Probíhalo to následovně: V sedm hodin příjezd k cestovní kanceláři. O dvacet minut později odjezd mikrobusem na místo, kde byl sraz s další skupinou turistů. Přeskočili jsme si do druhého mikrobusu a vyrazili směr horké prameny. Když jsme po hodině a půl dorazili k horkým pramenům, tak jsme měli 30 minut na prohlídku minigejzíru a svačinu. Udělal jsem tři fotky a šli jsme se najíst.

Pak další hodina a půl zběsilé jízdy. Thajci totiž opravdu nedodržují povolenou rychlost, ale na druhou stranu jsem nezažil žádný problém. To jsme dorazili k "bílému chrámu" Wat Rong Khun, oběhli chrám a okolí a za půl hodiny frčeli dál. Za hodinu jsme dorazili ke Zlatému trojúhelníku, který už dávno není co býval, takže jsme žádné opium nenakoupili. Místo něj se tam teď vydělává v kasinech a prodává známá whisky Johnny Walken.

My jsme se tu projeli lodí, na půl hodiny zastavili v Laosu, kde jsem nakoupil trička a odvážní ochutnali whisky s naloženou ještěrkou a už byl čas oběda. Na ten jsem se samozřejmě opět přesunuli mikrobusem. Oběd byl zajištěný v restauraci, která se specializuje na podobné zájezdy, takže to nebyl žádný zázrak. Po obědě jsme odjeli směr Barma. Tady jsme dostali na hodinu rozchod s tím, že většina si něco nakoupí a pár lidí si přeběhne hranici kvůli vízu.

Za hodinu jsme se s nakoupenými věcmi a vízy sešli u mikrobusu a odjeli na poslední atrakci, kterou byla návštěva horského kmene (hill tribe). Tohle byla největší blamáž, protože to vypadalo, jak kdyby každé ráno přijeli na motorce, otevřeli stánky se suvenýry a předstírali, jak se starají o mimina uvázaná v šátcích. Mimo jiné tu byla i část vesnice s "dlouhými krky" (long neck), ale o to jsem opravdu nestál, nehledě na to, že za vstup do této "lidské ZOO" chtěli dalších 200 bahtů. Nakonec jsme jeli asi tři hodiny domů a tím se můj první a na dlouhou dobu poslední poznávací zájezd ukončil.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 2.

Mít někde známé je vždy výhoda, o tom není sporu. A když jste v Thajsku a jedna ze známých je z rodiny vlastnící cestovní kancelář, tak to znamená výlety za nižší ceny a hlavně podle vašich představ. Samozřejmě v rámci možností.

Majitelé cestovní kanceláře před pár měsíci postavili nové lanové centrum King of Flight. Ovšem není to lanové centrum jaké známe z ČR, ale především jízda na kladkách (zipline). A samozřejmě za zlomek ceny. I když ani tady to není úplně levné (dvoudenní výlet oficiálně vyjde na cca 1000 Kč), ale je to mnohokrát lepší. No řekněte sami, kde se tady za litr "proletíte" na dvaceti kladkách, uvidíte vodopád a ještě svezete na slonovi? S jídlem, noclehem a pojištěním.

Slon je mi ukradený, takže jsme chtěli jen zipline a možná vodopád. Sice jsme to měli za poloviční cenu, ale zase jsme si moc nemohli vybírat termín. Thajci nejsou hloupí a zadarmo, nebo aby na tom prodělali, vám samozřejmě nic nedají. Takže jsem museli jet s jedním Holanďanem, který by zase nemohl jet bez nás, protože byl sám a bylo by to pro něj moc drahé. To nám samozřejmě nevadilo, takže jsme souhlasili.

Zatímco Holanďan šel na trek s přespáním v džungli, my líní pouze na zipline. Takže jediný rozdíl byl v tom, že jsme kvůli jeho treku museli vstávat asi o dvě hodiny dřív. Nakonec nás jelo pět: dva Češi, jedna Francouzka a dvě Thajky. Další Francouz, Thajci a Číňani z různých důvodů nemohli nebo nechtěli.

Cestou tam jsme na trhu nakoupili jídlo na večer, zděsili se, že tam budou mít pouze Chang Draught, což je místní voda s příchutí piva a objednali si Leo, což je místní pivo, které chutná jako pivo. Chudák Holanďan byl poprvé na thajském trhu a byl trochu v šoku. Asi mu vadilo, že po mase lezou mouchy nebo co. Ale když mu pak jeho horský vůdce Mr. P. v džungli uvařil večeři v bambusu, tak si dle vlastních slov pochutnal.

Okolo poledne jsme dorazili do vesnice, kde jsem dostali oběd (smaženou rýži a Chiang Mai sausage) a náš evropský kamarád se svým průvodcem odklusali na jednu z místních hor. My jsme opět naskočili do našeho luxusního vozidla, což byla nesmrtelná Toyota Hilux, a jeli vzhůru do horské vesničky, kde se nachází zipline. Po více než hodině skákání jsme konečně dorazili na místo.

Protože na zipline měla dorazit ještě jedna skupina turistů, tak jsme nejdříve šli na vodopád. Ten měl být asi hodinu pěšky od naší chatrče. Což v Thajsku znamená cokoli mezi 30 minutami a 2 hodinami. Jedna Thajka to vzdala bez boje s tím, že musí počkat na ty turisty. Šlo nás tedy pět: dva Češi, jedna Francouzka a Thajka a Thajský průvodce, co neuměl ani slovo anglicky.

Nejprve jsme si vykračovali po pěkných cestách, ale po deseti minutách náš průvodce zahnul do největšího kopce, který tam byl. Do patnácti minutách výstupu nás opustila Francouzka. Kouření holt škodí zdraví. Zbytky skupiny šly statečně dál. Těsně pod vrcholem byla lavička, kde jsme načerpali síly na zbytek cesty vzhůru. To už si i náš průvodce odložil bundu. V džungli bylo jen asi 30 stupňů a vlhkost nižší než 100 procent, takže nebylo nutné to udělat dříve.

Pak už to bylo jen kousek nahoru a dlouho dolů. To mě trochu děsilo, protože se dalo předpokládat, že tou samou cestou půjdeme i zpět. Když jsme konečně došli k řece (říčce, bylo období sucha), tak nám oznámil, že už je to jen kousek. No dobrá, ale to už jsme jednou slyšeli a vodopád stále nikde. Po dalším kilometru džunglí podél koryta řeky jsme se dostali ke slíbenému vodopádu. Samozřejmě nic moc, ale byl větší, než ten můj první. Období sucha je holt období sucha.

Smočili jsme zbídačené nohy, odpočinuli si a vydali se na cestu zpět. Nutno dodat, že podél řeky jsem šli stále z kopce, takže zpět to bylo většinu cesty do kopce. Já jsem dva dny před tím slušně nastydnul od klimatizace, takže jsem měl hroznou rýmu. To znamená, že jsem funěl jak lokomotiva a jel na kyslíkový dluh zhruba od té doby, co jsme udělali první tři kroky do kopce. Nicméně jsme po cestě už nikoho neztratili a dorazili v rámci možností v pořádku zpět do kempu.

Další turisté samozřejmě nedorazili a to znamenalo, že jsme byli odkázáni pouze na odporný Chang Draught. Nicméně jsem byli ujištěni, že Leo dorazí později. Mně to bylo vcelku jedno, protože mi nebylo dobře a šel jsem si schrupnout. Když jsem se probudil, tak byla večeře na stole (pad thai, tom yum kung, smažené vepřové a sticky rice). Jako aperitiv jsem dostal místní whisky, která mi hezky protáhla ucpané nosní dutiny a po jídle bylo zase dobře :-)

Nakonec dorazilo i Leo, takže ve spojení s průběžným ochutnáváním místní whisky bylo večer veselo. Místní ochutnávali průběžně již několik hodin, takže najednou všichni uměli anglicky. Zajímavé je, že všichni v Thajsku věří na duchy a někteří se jich hrozně bojí. No a každý zná minimálně jednoho člověka, kdo ducha viděl. Byl to dobrý večírek.

Ráno jsme se nasnídali a začali se připravovat na hlavní atrakci, tj. zipline. Dostali jsme slušivé postroje, neméně slušivé helmy a vyrazili opět do džungle. Začátek zipline byl cca v jedné třetině prvního kopce směrem k vodopádu, takže to nyní zvládli i západoevropané. Před vlastním výjezdem jsme byli poučeni, že na karabiny a kladky nemáme vůbec šahat, že to za nás udělají instruktoři, a že budeme po celou dobou bezpečně připoutaní, což se také stalo.

První kladka byla jen taková rozcvička, ale již druhá byla moc pěkná. Zhruba 80 metrů mezi stromy a přibližně 15 metrů nad zemí. No a takových tam bylo 20 plus dvě slaňování. Nejdelší "let" měl od oka 120 metrů a bylo to asi 30 metrů nad zemí. Závěrečné slaňování z cca 20 metrů pěkně zakončilo dvouhodinové "létání" po džungli.

Po obědě dorazil unavený, ale spokojený Holanďan a jelo se domů. To opět znamenalo hodinové skákání, s drobnou přestávkou na zahnání zmije, a pak ještě cca dvě hodiny zpět do města a domů. Musím říct, že to bylo docela dobré. Žádná honička v časovém presu, pohodový večer a viděli jsme všechno, co jsme vidět chtěli. To druhý organizovaný výlet už byl podstatně horší, ale o tom až příště.

Bude zima, bude mráz a Foukej, foukej větříčku

Když jsem se chystal na cestu do Tokia, tak mě trochu vyděsila předpoveď. Měla být docela zima :-)

A když na to tak koukám, tak před tajfunem mě to varovalo, ale jaksi jsem tomu nevěnoval pozornost.. Ale nic zajímavého se nedělo. Nejvíce to foukalo ve středu a nebylo to nic hrozného. Jen silný vítr, žadní poletující Japonci se nekonali. Takže to nakonec buď Tokio minulo nebo tajfun Melor prostě oslabil.

Planeta opic

Přišlo to dříve, než to většina z nás očekávala. Opice zahájily první kroky k nadvládě nad světem a lidmi. Sice ještě nemluví (snad), ale naše pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-vnoučata už by měla být nervózní.

Originální článek na BBC News

Překlad na Aktuálně.cz

Šestý smysl

Slyšeli jste někdy o tom, že zvířata vytuší nebezpečí předem a začnou se schovávat? Například při blížícím se zemětřesení jsou neklidná a snaží se najít bezpečné místo. No a tohle je přesně ten případ:

Přírodě neporučíš ani ty, soudruhu...

PS: Možná je to fotomontáž, ale to poselství nijak neubírá na kvalitě.

Turangi a okolí - fotky

Turangi - Tongariro River a okolí (wiki - Turangi - Tongariro River):

Lake Taupo (wiki - Lake Taupo):

Lake Rotoaira (wiki - Lake Rotoaira):

Huka Falls (wiki - Huka Falls):

Turangi - peaceful village

Můj předposlední víkend v rodině jsem strávil v Turangi, což jak můžete vidět, je malé městečko na jihu jezera Taupo. Byl jsem tu jen s Billem, protože děti to tu nesnáší (absence internetu a kamarádů) a paní učitelka musela být v práci (byli jsme tu od pátku do úterý). Bill o Turangi říká, že je to peaceful village - poklidná vesnička (no je to díra, co si budeme povídat). Žije zde možná i pár tisíc obyvatel, ale v centru je jen jeden supermarket (a to jen půl roku) a cca 20 obchodů převážně se suvenýry a rybářskými potřebami. Toť vše.

Pokud není letní nebo zimní sezóna, tak je to tu víceméně mrtvé. Ovšem během sezony je tu poměrně živo, protože Turangi leží na úpatí centrálního pohoří severního ostrova a je to nedaleko od zimního lyžarského střediska. A co je pro většinu návštěvníků ještě zajímavější: městečkem protéká řeka Tongariro, o které se říká, že je to nejlepší místo na světě pro lov pstruhů.

Lov pstruhů je tu velice populární a nejsou to "rybičky" jako u nás, ale běžná velikost je okolo 50 cm. Pokud si chcete ulovenou rybu ponechat k večeři, tak musí být delší než 35 cm, častěji však 40 nebo 45 cm (podle oblasti). A ryba se neměří od hlavy po ocas, jak jsem předpokládal, ale od hlavy po začátek ocasu, tj. kde se ocas začíná rozšiřovat. A to už je při 45 cm pořádný macek.

Billa zajímá především rybaření, takže lyžování ho ponechává chladným a dokonce i v zimě se vrhá do ještě chladnějších vod Tongarira a loví a loví a loví... Případně loví v okolních jezerech. Byl jsem několikrát s ním a stal jsem se svědkem historické události, protože v sobotu chytil svého prvního pstruha na dry fly - suchou návnadu (nevím přesný český název, protože já jsem lyžař). Neloví se běžným způsobem jako ČR, tj. sedět několik hodin na břehu rybníka a čekat, ale používá se fly fishing - muškaření. V neděli jsme, kde jinde než u řeky, potkali Slováka žijícího na NZ a ten mi povídal, že muškaření je v poslední době na velkém vzestupu v celé Evropě včetně ČR.

Pokud jsem nebyl na rybách, tak jsem se válel u televize, která tam naštěstí byla, nebo jsem seděl na terase a opaloval se. Ba ne, zase tak líný ještě nejsem, a tak jsem chodil na procházky, protože to konečně bylo něco jiného než mrakodrapy v centru Aucklandu, případně skoro stejné domy jako všude jinde v ACL. Na Novém Zélandu je nejzajímavější, že se příroda mění každých 500 metrů během krátké procházky. Chvíli je to skoro stejný les jako v ČR, o 500 metrů dál jsou subtropy, o kousek dál je to džungle a o dalších 500 metrů dál je to krajina jako v Alpách. Ačkoli jsem se to snažil vyfotit, tak na fotkách to není tak vidět. Pokud zkusíte několikadenní trek, tak je to ještě výraznější rozdíl.

Turangi je také nedaleko Tongariro Crossing, což je údajně nejlepší jednodenní great walk na NZ. Great walk znamená, že to opravdu stojí za to vidět. Já nejsem příliš velký turistický nadšenec, ale Tongariro Crossing bych si chtěl zkusit, jestli mi to počasí, zdraví a finanční situace dovolí. Pokud jste nikdy nešli dál než než z parkoviště do supermarketu a nehodláte se na dovolené zničit, tak si zkuste pouze krátkou dvouhodinovou procházku skoro kdekoli na NZ. Prakticky u všech zajímavějších míst se nějaká nachází a věřím, že se vám to bude alespoň trochu líbit.