Narita - Tokyo and back

Aby si táta nestěžoval, že to tady není, tak tento bez 16 dnů dva roky starý příspěvek konečně zveřejním :-)

Možností, jak se dostat z mezinárodního letiště Narita do centra Tokia, máte několik. Je to taxi, autobus nebo vlak. Taxi je drahé (okolo 170 €), autobus také ponecháme stranou, protože o něm nevím zhola nic, a přejdeme rovnou k nejjednodušší a zárověň nejlevnější možnosti: vlaky.

Nejlevnější varianta je použít Limited express na Keisei Line. Lístky prodávají na letišti přímo u vchodu do stanice. Je možné si rovnou zaplatit i na navazující jízdu metrem společnosti Toei. U návazných spojů JR East už si nejsem jistý, minimálně na cestu zpět na letiště to údajně nejde.

Pokud chcete jet do části Tokia, kterou obsluhuje některá z Toei line (typicky např. Asakusa, s přestupem třeba i Shinjuku), tak pojedete pouze do stanice Aoto, kde následně přestoupíte na metro. V tu chvíli to ještě není tak docela metro, protože nejede pod zemí, ale nemusíte se bát, ono tam za deset minut zahučí. Pokud chcete pokračovat dále vlakem JR, tak je nejlepší jet až do Nippori.

Jednosměrný lístek na Limited Express rovnou do stanice Asakusa stojí 1060 jenů (1000 základ + 60 příplatek za metro). Pokud byste to kupovali zvlášť, tak to bude o něco dražší. Dejte si pozor na Skyliner od stejné společnosti, který je sice o něco rychlejší, ale skoro dvakrát tak drahý. Jezdí po stejné trase, ale oba vlaky jsou myslím poměrně jasně označené.

Pokud jste pohodlní a jedete rovnou do stanice Tokyo nebo Shinjuku, tak je nejlepší použít Narita Express. Je sice zhruba třikrát tak drahý, ale jede přímo a je to nejrychlejší způsob. Do stanice Shinjuku stojí 3110 jenů a do stanice Tokyo, odkud jezdí shinkanzeny, stojí 2940 jenů.

Zpět na letiště Narita jsem jel ze Shinjuku, ale protože jsem skrblík, tak jsem jel opět Limited Express. Lze to udělat dvěma způsoby: buď s jedním přestupem pomocí Yamanote line (JR) nebo se dvěma přes Shinjuku/Oedo a Asakusa line (Toei). Lístek do Narita by měl jít u Toei koupít rovnou, u JR jsem si ho koupil až na přestupu v Nippori (alespoň mi tvrdili, že dříve nejde). U Toei cenu nevím, ale tipuji okolo 1200 jenů. Pomocí JR to bylo 160 jenů do Nippori a pak klasických 1000 jenů.

Všechny názvy stanic jsou psány anglicky, takže se neděste, že občas píši Tokio (česky) vs. Tokyo (anglicky).

Jídlo v Tokiu

Na co jiného jet do Tokia, když ne na sushi? I když Japonci samozřejmě jedí i něco jiného než sushi. Dokonce bych řekl, že většinou jedí něco jiného. Překvapilo mě, že sushi barů tam mnoho nebylo. Zato jiných restaurací asi milion. Obecně vzato, najíst se v Tokiu není žádný problém. Pro odpůrce japonské kuchyně je tu dostatek McDonaldů, Burger Kingů a Wendy's. Ceny zhruba jako v Praze (jídlo za 400 - 1000 jenů, tedy zhruba 80 - 200 Kč).

Místní jídlo bych rozdělil do několika skupin: polévky a spol., tempura, kari (curry), těstoviny všeho druhu, hamburgery a samozřejmě sushi. Skoro každá levnější restaurace má ve výloze vystavené nabízené jídlo zalité v plastu, takže vypadá jako "živé", a tak víte, co si zde můžete objednat. Bohužel nevíte jak, protože nemají anglické názvy a neumí anglicky :-)

V zásadě bych řekl, že ať už si objednáte cokoli, tak to bude relativně snadno poživatelné. Žádný vývar z kuřecích pařátků jako v Thajsku jsem tady neviděl. Začal bych tedy s polévkami a spol. To jsou většinou misky s nudlemi a nějakou další přísadou (vajíčkem, kuřecím/vepřovým masem, krevetami, tofu, masovými kuličkami, zeleninou, bambusovými výhonky, řasami nebo vším dohromady), zalité vývarem. A je to opravdu vývar, žádná parodie z "kostky". Asi nejznámější polévka je miso (která se ovšem typicky podává bez nudlí).

Další na řadě je tempura. Je to v podstatě fritovaná zelenina, nebo mořské plody, obalené v těstíčku. Podává se s rýží, s kari, s nudlemi, nudlovou polévkou, na sushi. Prostě na všechny možné způsoby.

Již jsem zmínil kari (curry), které se do Japonska dostalo pochopitelně z Indie. Nemají tolik různých druhů jako v Indii, protože většinou rozlišují pouze normal/hot. Tedy normální a ostré. Navíc mi připadalo, že všechny chutnaly tak nějak nijak. Ne že by byly špatné, ale moc dobré také ne.

Viděl jsem zde poměrně mnoho restaurací, které nabízely italská jídla, tj. těstoviny na tisíc a jeden způsob a občas i pizzu. Zároveň jsem zde nikdy neviděl mnoho lidí, takže těžko říct, jestli je to jen módní vlna, která se převalila přes Tokio a teď již odeznívá a nebo jsou to restaurace jen pro pár vyvolených. Ceny zde podle vystavených menu byly plus mínus stejné jako jinde, ale nejedl jsem tam ani jednou, takže bližší reference nemohu podat.

Pro zapřisáhlé pojídače západní kuchyně je jistě dobrá zpráva, že zde není problém koupit hamburger. Kdykoli, kdekoli. Kromě již vyjmenovaných fast food řetězců jsou zde i místní restaurace nabízející hambáče. Ať si říká kdo chce co chce, dobrý hamburger je vynikající jídlo. Vyzkoušel jsem a umí to, kluci japonští.

Na závěr klasika v podobě sushi. Ač sushi bary nejsou zdaleka tak rozšířené, jak jsem si, možná naivně, představoval, tak sehnat sushi samozřejmě není problém. Prodává se totiž ve velmi slušné kvalitě v každém supermarketu (těch ovšem není zdaleka tolik, jako v Evropě). Navíc zde sushi nesuší několik dní jako u nás, ale prodávají ho pouze jeden den a již večer se nabízí se slevou 10 - 50 %, takže se do druhého dne vyprodají. Dobrota za pár korun.

Restaurace specializující se na sushi mi přisly poněkud drahé, ale díky Fuxoftovi jsem navštívil levný a dobrý sushi bar. Nachází se hned u stanice metra Shinjuku, tuším mezi východy B10 a B11, z druhé strany bloku (na google maps není vidět, protože před ním stojí dodávka). Je to takzvané running sushi, kde před vámi jezdí dobroty na pásu a vy si berete na co máte zrovna chuť. Tak můžete ochutnat různé druhy sushi aniž byste museli umět japonsky. Nakonec vám jen spočítají talířky a vy zaplatíte, co jste snědli. Jděte tam ale odpoledne (tak do šesti hodin), to je největší výběr. Později už jídlo na pásu ubývá a vy si musíte objednávat.

No a to nejlepší sushi v Tokiu (a na světě) koupíte na rybím trhu v Tsukiji.

Ještě přidám pár poznatků z nakupování v obchodech a supermarketech. Jako Evropana zvyklého na prodejny všeho druhu na každém rohu mě nejvíce překvapilo, že tu je málo obchodů s jídlem. Na druhou stranu jsem tak překvapený být nemusel, protože vařit se tu prostě nevyplatí. Není problém koupit jídlo kdekoli a víceméně kdykoli. Když už ale na nějaký obchod narazíte, tak stejně asi budete překvapeni. Moc jídel, která by šla ihned konzumovat, se tu neprodává. Je to samá nudlová polévka v pytlíku/kelímku, jídlo do mikrovlnné trouby apod. A když už najdete pěkné tvarohové buchty, tak třeba zjistíte, že je to buchta se salámem, sýrem a majonézou, jako se to stalo mně :-)

Ovoce a zelenina jsou tu čerstvé, ale drahé. Je tu obrovský výběr chipsů všeho druhu, syrových ryb, omáček a podobných věcí, které jako hladový turista moc neoceníte. A Evian tu stojí stejně nebo méně než doma, což je po 10 000 kilometrech minimálně zajímavé a opět vás utvrdí v tom, že nás doma okrádají.

Ještě jsem si vzpomněl na jeden druh restaurací, které vám mohou přinést horké chvilky. Jedná se svým způsobem samoobslužné restaurace, přičemž ta samoobsluha spočívá v tom, že si požadované jídlo vyberete na displeji automatu u vchodu, zaplatíte a pak předáte lístek s objednávkou kuchaři. Vtipné jsou zejména ty automaty, které mají pouze japonské popisky bez obrázků a podle ceny poznáte jen to, zda-li si objednáváte malou, střední nebo velkou porci. Já to risknul dvakrát a pokaždé to bylo dobré, takže není důvod se bát ;-)

Kdo si počká, ten se dočká!

Před odjezdem jsem trochu gůglil, abych zjistil, kam se mám vydat na nejlepší sushi v Tokiu. To by mělo být přímo u zdroje, to jest na rybím trhu v Tsukiji. Zde seženete prakticky cokoli, co den před tím plavalo v moři a dá se sníst: od řas, přes ústřice a různé kraby, až po tuňáky v ceně nového Mercedesu. A konečně je zde také několik sushi barů.

Nejslavnější sushi bary v Tsukiji jsou následující dva: Sushi Dai a Daiwa Sushi. Já jsem se rozhodl pro prvně jmenovaný podnik, protože měl mírně lepší recenze a více sushi za stejné peníze (3500 - 3800 JPY). A nelitoval jsem.

Základní rada pro návštěvu Tsukiji je všude stejná a platí stále: přivstaňte si. Dá se říci, že v šest už jste tam pozdě. Já tam byl před sedmou hodinou. Sice by mě aukce tuňáků zajímala také, ale já tu byl hlavně kvůli sushi. Takže jsem hned po příchodu začal hledat Sushi Dai.

Zhruba jsem tušil, kde by mohlo být a vydal jsem se tím směrem. Po chvíli hledání jsem našel dlouhou frontu před restaurací, která měla v názvu podobně rozsypaný čaj jako jsem znal z fotek a po ověření, že to je ona, jsem se rovnou zařadil na konec fronty. Pro usnadnění hledání: je to blízko hlavního vchodu, budova číslo šest, hlavní fronta je z boku této budovy.

To bylo zhruba sedm hodin a přede mnou asi 15 metrů čekajících lidí. Vypadalo to nadějně, standardní doba čekání je údajně asi 1,5 hodiny. O hodinu později a čtyři metry dále už to tak nadějně nevypadalo. Čas jsem si krátil pozorováním okolního cvrkotu. Jezdí zde neuvěřitelné množství podivných vozítek, která se proplétají mezi sebou jako hadi.

Naštěstí jsem si den předem koupil svačinu, takže jsem posvačil a trpělivě čekal dále. V 8:30 jsem se již dostal na konec první části fronty. Hurá. Začalo pršet. Už ne hurá. Dostal jsem erární deštník. Hurá. Přestalo pršet. Hurá. Nicméně bylo devět hodin a já jsem by byl stále na tom samém místě. O dvě minuty později jsem se konečně dostal před vchod.

Přesněji řečeno do fronty před vchodem. Přede mnou bylo cca dvanáct dalších sushi-chtivých lidí. Tady už to ubíhalo nekonečně pomalu. Objednávka výběru šéfkuchaře (omakase) moje utrpení pouze zhoršila. Už jsem se těšil jak malé dítě na Vánoce, ale přede mnou bylo stále asi šest lidí.

Poslední minuty čekání byly nejhorší. Stojíte těsně před vchodem, sledujete lidi uvnitř, jak se cpou tím vynikajícím sushi a vy musíte čekat, až dojedí. Uvnitř je totiž pouze dvanáct míst k sezení a celé Sushi Dai má rozlohu přibližně 3x10 metrů.

V cca 9:45 jsem byl vpuštěn dovnitř! Usadil jsem se na právě uvolněné místo, dostal ručník na utření rukou, hůlky, talířek na sojovou omáčku a zelený čaj. Gastronomické orgie mohou začít.

A začaly. Hned první kousek byl O-toro, tedy břicho tuňáka (jeho nejtučnější část), což je ta největší klasika. A samozřejmě byl vynikající. Následující kousek sushi jsem snědl tak rychle, že jsem ho ani nevyfotil a ani netuším, co to bylo :-). Pak jsme dostali polévku miso, která byla mimochodem nejlepší, jakou jsem v Japonsku k jídlu dostal. Ostatně jako cokoli v této restauraci.

Dále následovali další kousky jako Tamago, Tai, Uni, Magurozuke, Akagai, Aji, Ikura, Shiraebi, Kajiki, dva druhy maki a Anago. Jejich obrázky a popis si můžete prohlédnout v této reportáži nebo na Wikipedii. Jako poslední kousek jsem si mohl vybrat cokoli z jídelního lístku. Nebylo to jednoduché a touha zopakovat si tuňáka byla hodně silná. Ovšem ovládl jsem se a vybral si syrovou krevetu. Nebylo jednoduché ji sníst, protože měla ocásek a hlavičku, které se nejedí, ale byla to velmi dobrá volba. Na úplný konec jsem si za příplatek vybral ještě tuším Hiramasa.

Asi nemusím dodávat, že všechno bylo minimálně dobré. Některé kousky přímo nesutečně dobré. Jeden z nich byl samozřejmě klasický tuňák O-toro, dále Tai - Red Snapper, marinovaný tuňák Magurozuke, nebo Anago - mořský úhoř. Poslední kousek, tedy kreveta, byla také výborná. Co mě ale překvapilo, že třeba horké Tamago, což je v podstatě omeleta, může být srovnatelně dobrá, jako klasické rybí sushi. Makrela a mladé krevetky byly také velmi dobré.

Co dodat na konec? Asi už není co. Po dvou a třičtvrtě hodinách čekání jsem měl nejlepší sushi ve svém životě. Převelice spokojen jsem tedy mohl vyrazit na obhlídku utichajícího rybího trhu. V jedenáct hodin se zde ovšem už pouze balí věci nebo se v nekonečných frontách čeká na to nejlepší sushi.

Bude zima, bude mráz a Foukej, foukej větříčku

Když jsem se chystal na cestu do Tokia, tak mě trochu vyděsila předpoveď. Měla být docela zima :-)

A když na to tak koukám, tak před tajfunem mě to varovalo, ale jaksi jsem tomu nevěnoval pozornost.. Ale nic zajímavého se nedělo. Nejvíce to foukalo ve středu a nebylo to nic hrozného. Jen silný vítr, žadní poletující Japonci se nekonali. Takže to nakonec buď Tokio minulo nebo tajfun Melor prostě oslabil.

Bezpečnost především

1. Roušky

Že Japonci nosí roušky, asi každý ví, ale málokdo tuší proč přesně. Nejdříve jsem si myslel, že je to kvůli smogu, ale toho je v Tokiu možná méně než v Praze. Pak se nabízí ptačí nebo prasečí chřipka. Ovšem ani jedna z nich momentálně nepředstavuje závažný problém. Takže je to buď podivná móda, přílišná ohleduplnost nebo jsou to prostě jen citlivky. Ale aby to nevyznělo, že roušky nosí úplně všichni - to rozhodně ne, ale 10 procent to být může.

2. Práce na silnici

Kolik Japonců je potřeba na výměnu žárovky? Mnoho.. Neviděl jsem je sice měnit žárovku, ale drobné práce na silnici jsem zažil několikrát. Složitý úkon typu "podíváme se do kanálu" vyžaduje účast minimálně 9 lidí: tři stojí podél silnice a mávají na okolojedoucí řidiče výstražnými světly, dva je kontrolují, dva hlídají otevřený kanál, jeden je v kanále a jeden to všechno řídí.

3. Dezinfikovat, dezinfikovat, dezinfikovat

Prakticky u každého vstupu na nějakou atrakci, nebo kdekoli na atrakci, kde se lidé něčeho dotýkají, se nachází nádoby s dezinfekcí. A Japonci se dezinfikují často a rádi. Z toho vyplývá, že nošení roušek je buď přehnaná ohleduplnost nebo jsou to opravdu citlivky. Následující fotografie byla pořízena na vrcholu Tokyo Tower. Stejné dávkovače naleznete například v mořském akváriu, aby se návštěvníci mohli důkladně očistit poté, co si hráli s nečistými mořskými ježky..

Na závěr návod z plážových záchodů, jak si správně umít ruce...

Jak do Japonska

To je poměrně jednoduché: koupíte si letenku a letíte. No a teď vážně, protože jsem chtěl po dlouhé době konečně vidět něco jiného než naši českou kotlinu, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Japonska. Přesněji řečeno do Tokia. To není tak úplně Japonsko, ale trochu ho připomíná (asi jako Praha není Česká republika, Londýn není Velká Británie a Auckland není Nový Zéland). A proč jsem si vybral zrovna Japonsko? Prostě jen tak. Je to daleko, měl jsem levnou letenku a chtěl jsem si dát sushi.

Není potřeba žádné vízum, je tam tepleji než tady, je to technická velmoc, prostě ideální destinace. Z toho vyplývá, že naplánovat se to dá rychle. Ve středu jsem se právě navrátivšího se kolegy optal na možnosti přežití mezi domorodci. Ve čtvrtek jsem si zjistil obsazenost letadel a rezervoval hotel. V pátek si nechal podepsat dovolenou a koupil letenky. Tím pádem mám dva a půl dne na sbalení všeho potřebného a mohu vyrazit na dálný východ.

Protože dva a půl dne je na balení věcí zbytečně mnoho, tak jsem na víkend odjel na třídní sraz. Půl dne musí stačit. Během pondělního dopoledne ještě zjišťoval další informace o pobytu v Tokiu, naplánoval, co všechno chci vidět (nejsem fanoušek pobíhání po městě, ale když už se vláčím takovou dálku, tak se jednou obětuji) a nebalil. Na to musí stačit půl hodiny.

Sbalit oblečení, foťák, nabíječku, náhradní baterku, letenky, pas a svačinu zase není tak složité, a tak se mi to za půl hodiny samozřejmě povedlo. Měl jsem krásný pětikilový batůžek, kde bylo vše potřebné. To znamená, že jsem si ho mohl vzít jako kabinové zavazadlo a nemusel se stresovat, že mi ho někde ztratí už na cestě tam.

Na letiště jsem přijel s dvouapůlhodinovým předstihem a hned jsem zjistil, že letedlo má více než hodinové zpoždění. Nevadí, nechal jsem se odbavit a šel se podívat do práce. Asi dvacet minut před plánovaným odchodem začala kolegyně mluvit o dovolené a o tom, že musí pojistit děti. Asi tušíte, kdo v tu chvíli pojištěný nebyl. Neváhal jsem, nažhavil internet a za deset minut byl problém vyřešen. Tím bylo vše potřebné vyřízené a mohl jsem naší zemičce na týden udělat pá pá.