Zobrazují se příspěvky se štítkemletadla. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemletadla. Zobrazit všechny příspěvky

sobota 13. srpna 2016

Mobilní telefonování v Thajsku (a jinde na cestách)

Jako tradičně, vrozená lenost mi bránila v psaní dalších příspěvků, ale přemohl jsem se a tady máte něco snad i užitečného.

Většina lidí, mě nevyjímaje, je v dnešní době závislá na internetu, což se nijak nezlepšuje ani na dovolené. Ba naopak. Přece nedopustíme, aby nás fejsbukový kamarádi promeškali při jízdě na surfu, motorce nebo slonovi.

Pokud nemáte mobilní tarif, který umožňuje používat vaše domácí minuty a megabajty v cizině za drobný paušální poplatek nebo obecně za hubičku, případně jedete do nějaké obskurní země, tak je většinou výhodnější si pořídit místní sim kartu.

V každém případě vám to ušetří spoustu problémů a peněz, pokud jste si pořádně nepřečetli ty malý písmenka ve vaší smlouvě a operátor vám bude z nějakého důvodu účtovat horentní sumy za ty fotky slonů a telefonát babičce, jestli už je viděla.

Já se na dovolený stresovat nehodlám, jsem závislej na internetu a nemám žádný hogo fogo tarif, takže jsem si po příletu do Thajska pořídil první sim kartu, kterou jsem viděl. Dobře, trochu kecám, protože jsem si zjistil co a jak ještě před odletem. V Thajsku mají turisty (čti: jejich peníze) rádi a mají jich hodně (turistů, peněz není nikdy dost), takže pro ně nabízí speciální předplacené karty/tarify.

Pro právě přicestovalého faranga je tudíž nejjednodušší si koupit některý ze speciálních balíčků, které nabízí všichni místní operátoři. Já jsem jako první narazil na True Move, ale podobnou nabídku má i DTAC nebo AIS. Posledně jmenovaný nabízí jakýsi skupinový balíček, kde si můžete volat mezi sebou 7 dní zdarma a navzájem sdílíte 3 GB dat.

Já jsem si koupil sedmidenní sim kartu s 1,5 GB dat a wifi, které je všude možně, plus 100 THB kredit, za 300 THB. Za to se sice dá pořídit jedna noc v ho(s)telu a jídlo na celý den, ale jednou jste závislý, tak prostě platíte. A on se ten internet hodí, když se ztratíte a potřebujete mapu. Nebo na kontrolu, jestli vaši kamarádi nenahráli nový fotky slonů během těch deseti hodin, co jste byli v letadle.

V Bangkoku na hlavním letišti Suvarnabhumi mají údajně obchody všichni výše uvedení operátoři, ale já viděl jen True Move dole u příletů. Na nákup je potřeba cash (jako prakticky všude v Thajsku, pokud nebydlíte ve Four Seasons) a pas. Velký thajský bratr totiž chce mít přehled. Mají všechny běžné velikosti sim karet, takže nemusíte vědět, jakou máte.

Pak stačí ukázat na obrázku, jaký tarif chcete, předat cash + pas + telefon prodejci, který na něm začne zuřivě klikat všemožné kódy a za chvíli jste online. Pokud máte telefon na dvě sim karty, tak tu druhou simku deaktivujte před předáním telefonu prodejci, protože ač jsou zkušení klikači, můžou aktivovat data na vaší sim kartě, což je přesně to, co nechcete.

Taky byste měli vědět, že ta doba, kdy je daný tarif aktivní (tzn. například ty data nebo wifi zdarma), se počítá od začátku dne nákupu, a tak nákup v sobotu večer znamená, že vám to něco vyprší už v pátek o půlnoci. Každopádně mně po utracení 20 bahtů za data z kreditu den po skočení lhůty přišla sms, že za 49 THB můžu mít dalších 320 MB dat na den. Poslal jsem kód a vesele surfoval dalších pár hodin do odletu.

neděle 6. března 2016

400000 mil

Loni z toho nakonec bylo lehce přes 119000 mil, takže překonání čtvrté stovky na sebe nedalo dlouho čekat.

Co na sebe nechalo dlouho čekat, je tenhle příspěvek, takže jsem v mezičase překonal krásných dvacet procent z poslední stovky do půlmelounu.

Na druhou stranu teď zrovna nemám jedinou rezervaci, takže to může chvíli trvat. Ale spíš ne.

sobota 12. prosince 2015

Nový mil-ník: sto tisíc za rok

Loni jsem udělal lehce přes 77000 mil, což byl dosavadní rekord. Letos jsem už překonal 100000 mil a to mám ještě deset letů před sebou.

Pokud si náhodou někdo myslí, že jsem si pořád lítal v businesse nebo něco podobného, tak bohužel… A pokud si někdo myslí, že to za mě platila firma, tak taky ne. Ale zase mi do sbírky přibyly exkluzivní záznamy typu Iran Air.

Teď teda doufám, že mě firma příští rok párkrát do světa pošle. To by snad mohla být trochu větší kultura cestování. Doufám.

neděle 22. listopadu 2015

London Gatwick Airport - cestování na Oyster card

Když mám teď ty automatické opravy, tak můžu oběma čtenářům sdělit (statistika návštěvnosti napovídá, že nemůžu mířit moc vysoko), že v Londýně se od ledna 2016 umožní jízdu na letiště v Gatwicku za pomocí Oyster card nebo bezkontaktní platební karty.

Více info v angličtině zde:


From the New Year, many customers will be able to benefit from cheaper fares. Currently, a single journey paper peak-time ticket costs £15.40 from London Terminals to Gatwick Airport (excluding Gatwick Express). With pay as you go, a rush hour trip will cost £14.00 and £8.00 off-peak.

  • Gatwick Express single journey on pay as you go will be £19.80. The current single fare when purchased at London Gatwick or London Victoria is £19.90. 
  • Redhill to London Victoria or London Bridge single journey on pay as you go will be £10.30 peak and £5.80 off-peak. The current anytime day single is £10.50.
  • East Croydon to Gatwick Airport single journey on pay as you go will be £5.20 peak and £3.00 off-peak. The current paper anytime single (excl. Thameslink only fares) is £5.20.


To je skvělá zpráva a znamená to velké zjednodušení cestování po Londýně:
  1. Za prvé už žádné fronty u automatu na lístky a zuřivé hledání toho správného spojení za správnou cenu – jen přiložíte kartu a jedete.
  2. Za druhé to zlevňuje jízdy – pouze £8 mimo špičku z Gatwicku do Londýna a naopak. To "pouze" se asi zdá vtipné, ale v UK je to poměrně dobrá cena.
  3. Za třetí vám tak stačí jen Oyster card nebo bezkontaktní platební karta na všechno cestování po Londýně pokud přiletíte na Heathrow, London City nebo Gatwick – nenapadá mě případ, kdy byste potřebovali jiný lístek (kromě předraženého Heathrow Express).

Takže už žádná hromádka různých jízdenek a zjišťování, jaký způsob cesty je zrovna výhodnější, protože Oyster card vám to ohlídá. Bankovní karta nyní už také, ale musíte si dát pozor, abyste používali stále tu samou.

Tím u mě Gatwick o něco málo stoupnul v ceně a jednou ho možná i uznám jako letiště v Londýně a ne někde na konci světa. Luton a Stansted by se nad tím měli zamyslet.

středa 7. října 2015

100 dní

Dlouho jsem nic nepsal, protože mi v tom bránila lenost. Bestie.

Zatím se mě nepustila, takže jen rychlovka: Během následujích cca 100 dní mám před sebou přes 30 letů a zhruba 100 000 kilometrů v letadle(ch).

Mám drobné obavy o svou sedací část těla, ale snad to nějak zvládnu. Když se mi podaří vyhrát boj s leností, tak o tom možná i něco napíšu.

úterý 5. května 2015

Velikonoční roadtrip – cesta

Měl jsem 4 dny volna, nechtěl jsem sedět doma a např. Řím byl nesmyslně drahý nebo tam byla úplně hloupá spojení. Takže když už mám trávit život v letadle a platit hodně peněz, ať se taky někam podívám. A ještě lépe ať z toho kápnou nějaké míle. Ano, jsem magor. Minimálně občas.

Dalo to trochu práce, ale po dvou dnech hledání jsem našel geniální spojení LHR-ORD-IAH-GRU-IAD-LHR s United Airlines. Pro normální lidi: Londýn – Chicago – Houston – Sao Paulo – Washington – Londýn. Další možnosti jako Peking nebo Johannesburg měly opět nesmyslná spojení nebo cenu a v Hong Kongu už jsem byl. Jiné destinace byly mimo finanční a časové možnosti.

Původně jsem to chtěl dát na jeden zátah, tzn. Londýn – Sao Paulo a hned zpět, ale pak jsem usoudil, že jeden den v Chicagu by se hodil, když už se táhnu takovou dálku a je to za stejnou cenu. Navíc jsem tam nikdy nebyl. Původně jsem chtěl jednu noc v Sao Paulu, ale to jsem zavrhnul po přečtení několika recenzí, které zrovna nevyzdvihovaly Sao Paulo jako bezpečnou destinaci.

Nakonec jsem přidal i půl dne ve Washingtonu, páč máma tvrdila, že to tam je pěkný a maminky mají vždycky pravdu. Tím jsem to natáhnul na 4 a půl dne – v pátek v poledne odlet a v úterý brzy ráno návrat. Tedy rovnou do práce.

Naivně jsem si myslel, že si budu moct vybrat lepší sedačky Economy Plus bez poplatku, ale ne, nemohl (musíte být United Silver a výš, Star Gold nepomůže). V době nákupu letenky (pondělí večer) už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že to jednou přežiju a koupil to i tak. Ještě jsem doufal, že by ty lepší místa mohly být za rozumný peníz, ale 149-219 USD mi moc rozumně nepřipadalo. Za jeden let...

Na celý výlet jsem potřeboval jen jednu noc v hostelu (v Chicagu), zbytek jsem seděl v letadle. Pokud to náhodou není zřejmé, tak jsem to celé odletěl úplně vzadu. Horor. Každopádně to časově moc pěkně navazovalo: denní let do Chicaga, cca 30 hodin na místě, odpoledne odlet do Houstonu a hned přes noc do Sao Paula, 12 hodin na místě, přes noc do Washingtonu, 12 hodin na místě a přes noc zpátky do Londýna.

Při každém přestupu v USA musíte projít imigračním, vyzvednout si kufry (pokud nějaké máte) a zase je vrátit, takže musíte mít vízum nebo ESTA. V mém případě byl průchod imigračním v Chicagu i pak cestou zpátky ve Washingtonu relativně bez problémů. Jen v Chicagu jsem nemohl zjistit, kam se mám zařadit. Paní, co řídila imigrační dopravu, v pravidelných intervalech halekala, že všichni s již použitou ESTA mají jít dál do další sekce a máchala rukou někam dozadu, ale dál v tomhle případě znamenalo na konec její ruky. Ve Washingtonu se mě nikdo nesnažil zmást a navíc United tam má pro sebe speciální imigrační, takže žádné zmatky a za pár minut jsem byl venku. Ehm, v USA.

Cestu jsem nečekaně přežil ve zdraví a taky jsem měl štěstí, že lety byly poloprázdné (jinak by to taky bylo mnohem dražší). Jen na prvním dlouhém letu jsem měl souseda, na zbylých třech jsem vedle sebe měl místo. Na tom posledním jsem dokonce dostal to lepší místo. Pak jsem taky měl přístup do salónků, což cestování hodně usnadní. No a taky United v ekonomu nedává zadarmo alko nápoje, takže jsem se choval slušně.

To jsem naštěstí nemusel dělat na zemi, takže jsem si v Londýně naložil dost jídla a pití, aby mi to vystačilo až do pohovoru s imigračním úředníkem. Star Alliance, jejíž je United členem, odlétá v Londýně z Heathow Terminal 2, tedy z toho nejnovějšího. United a Lufthansa tu mají velice pěkné salónky, na které budete v USA vzpomínat se slzou v oku. Takže jsem si dal vydatnou snídani, smoothie a větší trochu Prosecca.

Nevím proč jsem si vsugeroval, že v Chicagu má salónek Lufthansa, takže jsem se těšil na sprchu, jídlo a samoobslužný bar. Realita je taková, že Lufthansa tam nic svého nemá a používá salónky United, které sice mají sprchy, ale o jídle se moc mluvit nedá.

V Houstonu to bylo ještě horší, takže jsem po snědení hromádky sýra, mrkve a cookies šel do terminálu nabít telefon (ne, nemají USB nabíječky) a už jsem tam zůstal.

Opěvovaný salónek Star Alliance v Sao Paulu vypadá na obrázcích výrazně lépe než ve skutečnosti, ale mají sprchy, nikterak úžasný bar a k jídlu byly palačinky plněné salámem a sýrem nebo mini sendviče.

Ve Washingtonu je konečně Lufthansa, kde měli parádní kuřecí křídla a ještě lepší jehněčí guláš, plus pár dalších dobrot. Samoobslužný bar se tu sice nekoná, ale obsluha vám naleje i bez pravidelné výměny nápojů za dolarové bankovky... Pak jsem tam teda nechal víc, než bych dal normálně.

Už v pátek večer hned po příletu do Chicaga jsem se odbavil na všechny následující lety. Můj další let byl <24 hodin a všechny zbylé byly v podstatě navazující lety, tak to šlo. Na posledním letu mi ovšem nešlo vybrat místo a dostal jsem okýnko. Před odletem z Washingtonu jsem se šel zeptat, jestli to náhodou nejde změnit na uličku a ono jo. United vás nechá změnit místa i po check-inu, takže jsem si vybral poslední volné místo na kraji poslední řady.

O pár hodin později při nástupu do letadla jsem dostal nové místo, což mě dost vyděsilo, protože upgrade byl vysoce nepravděpodobný. Naštěstí potřebovali tu poslední řadu pro přebytečné letušky (neptejte se mě proč, tak mi to vysvětlili) a já díky tomu dostal místo v Economy Plus. Což bylo velké štěstí, protože mě mohli vmáčknout někam jinam.

Návrat do Londýna byl brzo ráno, takže jsem mohl jít domů, vytřídit emaily, na tři hodiny se vyspat, udělat ze sebe člověka a jít zpátky na letiště, pracovat do půl sedmé a odlet na služební cestu.

Kupodivu nenastal moment, kdy jsem se nenáviděl za svoje debilní nápady a dokonce jsem došel k závěru, že mít víc volna a mnohem víc peněz, tak si dám něco podobného znova. Mno, v době publikace článku už jsem i dal, ale to jsem koupil už před tímhle výletem.

sobota 2. května 2015

300000

Nechtěl jsem narušovat moji dubnovou sérii a taky aby to náhodou nezapadlo – o Velikonocích jsem kdesi nad Brazílií překonal 300000 mil a víc než měsíc v letadlech!

Asi bych měl začít dělat něco normálního, protože v Brazílii jsem nebyl pracovně nebo na dovolené. Byl to takový velikonoční roadtrip. V letadle.

neděle 3. srpna 2014

Vychladnutí

Asi to znáte – vidíte něco na internetu, ve výloze, v prodejně nebo kdekoli jinde, a prostě to musíte mít. No, možná si to trochu rozmyslíte, ale zase ne tak moc a koupíte. A pak si to rozmyslíte ještě jednou a pořádně, a zjistíte, že ty hrnce/marmeládu/šestou kabelku od Vuittona/letenku do NYC zase tak moc nepotřebujete.

Nebo že máte jeden let se špatnou společností. Teda ani ne tak se špatnou, jako že vás nepustí do salonku po příletu. Což je poměrně zásadní nevýhoda, pokud hodláte jít po příletu rovnou do práce. Tím nechci naznačovat, že se cestující v cattle class nemyjí, ale přece jen je lepší se ráno opláchnout, ať se vás kolegové nebojí.

Já znám jednoho (nebudu se jmenovat), co si takovou letenku koupil. Úvodní radost z vyzkoušení jiného terminálu vystřídala chmura, když jsem si druhý den ráno uvědomil, že salonek po příletu ne e. Jakožto kořeněný cestující (pěkný doslovný překlad seasoned traveller, pozn. aut.) jsem věděl, že British Airways vás nechají zrušit letenku během 24 hodin od vytvoření rezervace. No questions asked.

Když to dělá jedna společnost, tak by to přece mohla dělat i jiná, ne? Chvilka vyhledávání vyústila v mírný pesimismus – u letenek tzv. cooling-off period, tedy vychladnutí, není povinnost. Ale tím se nebudeme stresovat a zkusíme to online nebo si zatelefonujeme, že ano.

Nuže v online aplikaci US Airways jsem kliknul na magické tlačítko cancel a vyskočila na mě zpráva "Chcete zrušit rezervaci v rámci 24 hodin a je to víc než 7 dní do odletu, tak nám zavolejte na (americké číslo) a my vám vrátíme peníze." No vida, ono to půjde. Chvíli mi trvalo, než jsem našel číslo na US Airways v UK, ale dál to šlo relativně hladce.

Ještě jsem si ověřil, že jsou místa pořád volná a už jsem tam volal, že jsem trubka a jestli by to šlo změnit. Pracovník kontaktního centra na mě rovnou vybalil, že jsem v limitu a že to není problém. Během pár minut zařídil zrušení rezervace a vyžádal vrácení peněz, které prý bude trvat až 5 pracovních dní. To mi nevadilo, hlavně když je dostanu zpět.

Pak jsem si rychle udělal novou rezervaci na zpáteční let s BA místo AA, ušetřil £1.70 díky změně kurzu a netrpělivě očekával vrácení peněz. To nakonec trvalo celých 11 dní místo slibovaných pěti pracovních, ale peníze jsou doma. Takže pro tentokrát jsem za svou blbost neplatil a příště si to (doufám) pohlídám.

neděle 18. května 2014

Není mi 50, ale byl jsem v Rusku

Rusko mám za sebou, takže teď už ještě pár let počkat a budu nejchytřejší na světě. Rozuměj, bude mi padesát a byl jsem v Rusku.

Podíval jsem se do Petrohradu a Moskvy a asi se nedá říct, že by mě to nějak uchvátilo. Na druhou stranu to nebylo nic hroznýho, ale že bych tam teď jezdil každý rok na dovolenou, to fakt ne.

Ceny od celkem nízkých po nesmyslně vysoké (a to jsem neviděl ty opravdu nesmyslně vysoké), lidi celkem normální, provoz na ulicích obří až ještě větší a Rudé náměstí je malé. Azbuku přečtu, takže doprava nebyl zase takový problém, ale kromě metra tam nic moc opravdu zajímavého nebylo.

Takže pokud není vaše poslední přání vidět Auroru, Kreml a metro v Moskvě, tak klidně ušetřete kupu peněz za vízum a jeďte někam jinam. Třeba taková Barcelona...

Jo a v salonku na letišti neměli ruskou vodku, jen Absolutku. Byl jsem nemálo zklamán, protože jsem se během pobytu vodky ani nedotkl. Asi tam přece jen budu muset ještě jednou.

úterý 14. ledna 2014

200000

Další oslava – tolik mil jsem už uletěl letadlem, johoho.

Ono s ohledem na moji rychlost přidávání příspěvků to taky už není úplně aktuální, mezitím dalších přes deset tisíc přibylo. Ale tentokrát mám zpozdění v hlášení jeden cca týden.

neděle 20. října 2013

Gatwick - In a galaxy far far away

A teď jedna neužitečná, leč veselá příhoda. Spousta lidí nadává na Gatwick Airport (LGW), ale mně po několika návštěvách nepřijde nijak strašný. Hlavní problém je umístění – Gatwick, nečekaně. Což někoho, kdo bydlí pár stanic metra od Heathrow, úplně netěší. Nicméně když člověk dostane letenku zadarmo, tak se pro jednou obětuje.

Každopádně odlet v 11:20 je celkem rozumný a k přesunu není nutné využít služeb nočních autobusů jako třeba při cestě do Soluně. Stačí si koupit o něco dražší jízdenku na Gatwick Express, odejít mezi půl osmou a osmou z domova a i kdyby to náhodou nenavazovalo, tak ještě bezpečně zbude hodina na snídani v salonku (dvě, když se zadaří).

Mno, plán byl dobrý. Realita zpočátku taky. Koupil jsem zpáteční jízdenky přes internet se slevou asi 35 procent s tím, že si je vyzvednu na nádraží (London Victoria). Přece si je nenechám poslat poštou, aby se někde ztratily. Buď se tam vyskytnu někdy před odjezdem a vyzvednu je, nebo na to bude dost času ráno.

Ale co se nestalo, díky mojí vrozené lenosti a neochotě strávit dvě hodiny v metru jen kvůli jízdenkám, dále shodou náhod (spletl jsem si v mailu svoje vlastní telefonní číslo), jsem jízdenky samozřejmě nevyzvedl. No co, nebude to poprvé a stejně Express jezdí každou chvíli, takže vlak sem, vlak tam. No stress.

Ráno odchod dle plánu a okolo 7:50 koukám na nehybný vlak metra na peróně. Asi tam začíná, takže se jen chvíli motá a pak nás buď naloží nebo zmizí a přijede normální souprava. Tak jsem se podíval na web TfL, kdy nás hodlá nějaký vlak naložit. Web podával dost neurčité informace o časech a dost určitou informaci o "severe delays" (velká zpoždění). To ale taky není nic, co bych ještě neviděl. Navíc jsem v takových případech měl vesměs štěstí, že se mě to nijak nedotklo.

Další vlak přijel za 10 minut a pár minutách čekání už frčíme směr východ. Problém byl, že vlak frčel jen jednu stanici. A tam se na deset minut zastavil. A nic. Po dalších pěti minutách Maschinenführer oznámil, že je rozbitá signalizace a že absolutně netuší, kdy pojede. V tu chvíli už několik lidí zmizelo na povrch zemský (asi dvacet schodů a ani metro tam není pod zemí, ale zní to dramatičtěji) a jalo se hledat alternativní dopravu.

Usoudil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Takhle tam ten vlak může stát klidně hodinu a pak ještě další tři. Na povrchu byly všechny taxi rozebrané pohotovějšími nebo méně trpělivými spolucestujícími, takže varianta přejet na tu další stanici a tam odsud pokračovat jinou linkou padla. Ovšem o kus dál je jiná stanice metra, ze které se dá dostat do London Victoria přímo.

Autobus má zastávku přímo u metra, takže stačilo pár minut počkat a namačkat se do něj. A pak si dalších pár minut počkat, až si jedna zmatená cestující ujasní s řidičem, jestli teda jako může jet tímhle autobusem, kam potřebuje nebo ne. Po pěti minutách se rozhodla, že ano. Welcome aboard!

Po nějakých patnácti minutách a jen drobných zdržováním tou samou paní autobus dorazil k alternativní stanici metra. Tady člověk zamává právě ujíždějící soupravě metra a v duchu proklíná tu paní s dotazama. Další vlak by teoreticky měl jet za deset minut. V tu chvíli už začínalo být jasné, že to nebude tak jednoduché. Ona totiž ta část metra s výpadkem signalizace je částečně společná s tou alternativní trasou a když se to pokazí na dýl, tak se zpozdění následně objeví i zde. No a to se akorát začalo dít. Následuje další proklínání paní s dotazama.

Naštěstí se jeden vlak probije skrz a svítá naděje. Ne zas tak moc, protože sice přijel, ale úplně nehodlá odjet... Po pár minutách napínání se ale rozhodne, že pojede. Cestou na tu původní trasu si dá už jen jednu zastávku nad plán a pak už to frčí bez nehod až do Victoria. Výlez z metra byl 9:26, odjezd dalšího Expressu za 4 minuty. To se dá a i kdyby, tak za 15 minut by měl jet další.

Lehký klus a vyzvednout jízdenky. Jízdenky jsem obdržel 9:32, abych následně zjistil, že vlak v 9:30 je v čoudu. To mě zase tak nepřekvapilo. Co mě ale dost překvapilo byl fakt, že Express nejezdí každý den v inzerovaných 15ti minutových intervalech. Naivně jsem předpokládal, že v ranní špičce to tak pojede i v sobotu. A další Express jel až v deset, což znamená, že v ideálním případě přijede v 10:30. To je samo o sobě dost pozdě a ještě k tomu to přijede na jiný terminál.

Co se dá dělat, zkusit se to musí, přece jsem si nebalil plavky jen tak nadarmo. Desátá hodina odbila a Express se dal do pohybu. Připadalo mi, že se tak trochu courá a letmá kontrola času to potvrdila. Když pak čekal na jedné signalizaci a předjel ho obyčejný vlak, tak jsem pomalu rychle a jistě ztrácel naději. Pořád totiž zbývalo se dostat na správný terminál a odbavit kufr.

Express se uráčil dorazit do Gatwicku s krásným desetiminutovým zpožděním. Tj. 40 minut před plánovaným odletem. To je 5 minut poté, co vás na Heathrow už neodbaví a 5 minut před tím, co vás nepustí k bezpečnostní kontrole. A dostat se z vlaku k odbavení trvá cca 10 minut. Když všechno jde podle plánu.

Takže opět lehký poklus k vláčku na druhý terminál. Tady 2 minuty čekání, vydýchání a příprava na finální sprint k odbavení kufru. Z vláčku je to asi jen 200 metrů a dvě patra převýšení. S letem jsem se tou dobou už v duchu rozloučil, ale přece to nevzdám. Takže si jen vzít kufr k odbavení do rukou, nasměrovat spolucestující za davem a pak doleva dozadu s mým kabinovým cvalíkem, a doufat.


Vláček zastavil, dveře se otevírají a já běžím vzhůru a doleva dozadu. Tam se nachází check-in pro mastňáky s první třídou, případně pro socky se správně barevnou kartou. Tady by mohla být jistá šance, že mě rovnou nepošlou do...domů. Přiřítím se a vrhnu se s pozdravem a křečovitým úsměvem (nejsem zrovna trénovaný běžec) na milou paní za přepážkou s dotazem, jestli ještě odbavují. Paní ťuká, ťuká a že prej jo a že je času dost. Hurá!

Té části o čase jsem moc nevěřil, protože podobně mi bylo nedávno sděleno, že bych možná měl jít do letadla, i když už bylo po nástupu, ehm, ehm. Ovšem už jsem byl o něco málo klidnější, protože fast track přes bezpečnostní kontrolu byl 50 metrů odsud a pak už by to mělo být v pohodě. Kontrola byla naštěstí liduprázdná, takže tuším v 10:56 koukám na telefon a hledám kudy tudy cestička k letadlu.

Naštěstí parkovalo hned na okraji, takže žádný výklus přes most. Ještě mi trochu rozhodilo tep slyšet svoje jméno mezi posledními chybějícími pasažéry, ale bylo to hned za rohem. V gate mi oznámili, že už fakt nemusím běhat a že mám jít v klidu. Tomu už jsem věřil, tam by mi to snad už neuletělo. A neuletělo. Po nějakých třech hodinách a dvaceti minutách na cestě jsem byl v letadle.

Nejsem si úplně jistý, jak by to dopadlo, kdybych nehodlal vysávat BA v salonku nebo kdybych nebyl na LGW už několikrát před tím. Asi smolík pacholík. Takže nakonec se předchozí výlety celkem vyplatily. A to nemluvím o tom, že upgrade do Premium Economy taky potěšil. Ale i bez něj bych se s tím počátečním stresem po týdnu v Karibiku dokázal vyrovnat.

Asi. Život je boj.

středa 25. září 2013

Two flies, to serve

Nadpis je vtipná úprava hesla British Airways: To Fly. To serve. Tedy Pomáhat a Chránit Létat a Sloužit v originále, Dvě mouchy na talíři hodně volně přeloženo.

Trocha informací na úvod - British Airways v dubnu-květnu změnili provozovatele salonků a pravděpodobně (nechtějí to přiznat) hodně skrouhli rozpočet. Takže kvalita šla hrubě dolů a všechno ostatní špatné nahoru. Jak už to jen bývá při úsporách.

Hodně se to řešilo, a stále řeší, na Flyertalk, kde se schází různí pošuci, co nemají na práci nic jiného, než řešit něco jako úroveň stravování při cestování.

No a jednoho krásného dne dostal místní Blesk, ehm, Daily Mail, dost udání emailů na to, že se rozhodl napsat reportáž. Napsat = zkopírovat, co bylo napsáno na Flyertalk (říkám, že to je místní Blesk). Nicméně všechno to je pravda (takže možná ne úplně Blesk).

Anglický originál - Two flies, to serve.

Vtipný český strojový překlad - Dvě mouchy, které slouží.

Zatím tedy nikdo neumřel a ani neočekávám, že umře, ale cesta dolů je strmá a nabraná rychlost je solidní. Já už jsem bohužel staré dobré časy nezažil (taky se remcalo, ale ne tolik) a teď už ani neočekávám, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.

Asi se to dalo čekat, když jsou letenky pořád levnější, všechno ostatní pořád dražší a aerolinky na zákazníky vesměs z vysoka prdí. Jen se to až na jednu Irskou výjimku stydí přiznat. Ale proč bych si nemohl postěžovat, že? Jednou je to národní sport, tak musím trénovat. Páč jestli mi BA sáhnou na šumák...!!!


PS: Mě osobně u této "aféry" nejvíc překvapilo, že Plane Food, které provozuje Gordon Ramsey, dostalo stejně mizerné hodnocení od hygieny, tj. 2 z 5. A kdybyste viděli, jak Gordon v televizi nadává na špinavé provozovny - Zdenda je jen špatná kopie...

pátek 28. června 2013

BA Gold Member

Mno, nakonec to ani netrvalo tak dlouho a tadá, je to tu. Zlatá kartička dorazila, přístup do obyč salónků se mi natáhl na dva roky a já se můžu konečně uklidnit a tiše čekat na slevu na Havaj. Pak honba bodů začne znova, hohoho.


Mezitím si budu užívat aktuálně mírně narušeného pohostinství ve oneworld First lounge pro (j)elitu (vtipný překlad zde) a koumat, jak se dostat do salónků Star Alliance. Šance tu jsou, tak držte palce. To by mi dost ulehčilo služební cesty a 3 hodiny v Bruselu by mě pak děsily o něco míň.

Ski Team je bohužel aktuálně v nedohlednu, ale ten zase tak moc nepoužívám (zákon schválnosti říká, že s nikým jiným nebudu v nejbližší době lítat).

Kromě nadcházející nemírné konzumace šampaňského lektvaru můžu k check-inu pro první třídu (pokud bych k němu chodil), teoreticky si vybrat jakékoli místo v letadle v dané třídě (jo!), nárok na rádoby masáž před dálkovým letem z Londýna nebo JFK v dřevěnce (tam budu spíš potřebovat namazat zevnitř než zvenku), nárok na extra zavazadlo (pokud bych někdy nějaké měl) a to nejlepší nakonec: změny bonusových letenek bez poplatku (třikrát jo!).

Konečně svobodné cestování. Jen škoda, že se budou navyšovat ceny po Evropě z 30 liber na 35. Ale pořád je to pod cenou letištních poplatků, takže nemám co remcat. Ale mohl bych, že jo?

neděle 19. května 2013

Možná to je tak trochu pravda...

Každou chvíli mi někdo říká, že pořád někde lítám. Teď toho bylo trochu víc, tak jsem si udělal statistiku et voilà, ono na tom asi něco bude.

  • 01-Apr - London (UK)
  • 02-Apr - Vilnius (LT)
  • 03-Apr - Vilnius (LT)
  • 04-Apr - Vilnius (LT)
  • 05-Apr - London (UK)
  • 06-Apr - London (UK)
  • 07-Apr - London (UK)
  • 08-Apr - London (UK)
  • 09-Apr - Praha (CZ)
  • 10-Apr - Brno (CZ)
  • 11-Apr - Praha (CZ)
  • 12-Apr - Praha (CZ)
  • 13-Apr - Praha (CZ)
  • 14-Apr - Praha (CZ)
  • 15-Apr - Praha (CZ)
  • 16-Apr - Praha (CZ)
  • 17-Apr - London (UK)
  • 18-Apr - London (UK)
  • 19-Apr - London (UK)
  • 20-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 21-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 22-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 23-Apr - London (UK)
  • 24-Apr - London (UK)
  • 25-Apr - London (UK)
  • 26-Apr - London (UK)
  • 27-Apr - Jersey (UK)
  • 28-Apr - Jersey (UK)
  • 29-Apr - East London (UK)
  • 30-Apr - London (UK)
  • 01-May - Wokingham (UK)
  • 02-May - London (UK)
  • 03-May - Barcelona (ES)
  • 04-May - Barcelona (ES)
  • 05-May - Barcelona (ES)
  • 06-May - Barcelona (ES)
  • 07-May - London (UK)
  • 08-May - London (UK)
  • 09-May - London (UK)
  • 10-May - London (UK)
  • 11-May - Agadir (MA)
  • 12-May - Agadir (MA)
  • 13-May - London (UK)
  • 14-May - London (UK)
  • 15-May - London (UK)
  • 16-May - London (UK)
  • 17-May - Amsterdam (NL)
  • 18-May - London (UK)
  • 19-May - London (UK)

Jen 24 dní z předchozích 49 dní jsem byl doma nebo "normálně" v práci. Tzn. 51 % mimo aktuální domov nebo office. Což asi není úplně obvyklé.

Ale jinak to zase takový drama není. Ona je ta statistika trochu zmanipulovaná. Kdybych sem dal celý rok, tak se nedostanu ani na 21 % někde v tahu.

Navíc jsem jednou cestoval metrem a dvakrát (!) autobusem (!!!). Takže jakýpak lítání pořád... :)

sobota 13. dubna 2013

Star Silver

Opět se zadařilo a dotáhl jsem to na Silver úroveň u Star Alliance. Je to sice prakticky k ničemu (prioritu na čekací listině asi úplně nevyužiju), ale ten pocit!

Star Gold, jdu si pro tebe. Do roka a do dne! Salónky už se určitě nemůžou dočkat. Pak se možná přestanu vyhýbat Brussels Airlines a podobným aerolinkám bez jídla a pití na palubě (myslím to zdarma).

neděle 27. ledna 2013

Nehrajte si s nastavením!

Ještě jedna drobnost ohledně věrnostního programu BA (British Airways Executive Club) – neměňte adresu bydliště. Pokud jste se náhodu přestěhovali, tak samozřejmě ano, ale jinak vězte, že změna státu je možná pouze jednou za půl roku. V rámci státu si můžete dělat, co chcete.

Tahle prevence je hlavně z dřívější doby, kdy občané UK měli jiné (vyšší) limity na postup "výše" v hierarchii než zbytek světa. Teď jsou limity už stejné, takže je to asi kvůli různým bonusovým akcím. Což úplně nechápu, protože přihlášky do všech bonusových akcí by se změnou bydliště do jiného státu měly anulovat.

Každopádně online nastavení vám změnu umožní a jediné, co vám napíše, je upozornění na změnu kontaktního centra. A pak šmitec. Další změna není možná online, obraťte se prosím na vaše nové kontaktní centrum. Zaměstnanec kontaktního centra vám následně sdělí, že s tím nejde nic dělat a že si máte počkat půl roku na další pokus.

Ovšem pokud se náhodou přehoupnete do dalšího "stupně", tj. Blue → Bronze, Bronze → Silver nebo Silver → Gold, tak se ten půl rok z nějakého důvodu anuluje a změna jde. Takže ihned po postupu změníte adresu na váš oblíbený stát a všechno je jako dřív. Pokud máte extra štěstí, tak se vám načtou i bonusové body, které by vám jinak utekly. Říkal kamarád.

sobota 29. prosince 2012

BA Silver Member

Zadařilo se! Povýšil jsem na další stupeň. Zatímco bronzový status je spíše na parádu (i když 25 % Avios navíc a výběr sedačky i jen 7 dní dopředu můžou hodně pomoct), tak stříbrný status už je něčem jiném.

Za prvé těch Avios (mil) navíc je rovnou 100 %. Což už je znát. U dálkových linek poměrně hodně.

Drobná odbočka - samozřejmě vím, že 100 procent z něčeho je pořád to samé číslo. Nezávisle na tom, jestli se to zdvojnásobí jako celek nebo jednotlivé kousky. Tedy více krátkých linek vs. jedna dlouhá o stejné vzdálenosti vám logicky dají stejný počet mil. Takže ne jako když se v Čechách volí prezident.

Za druhé je výběr sedačky možný už v okamžiku vytvoření rezervace, takže se výběr většinou rozšiřuje. Nouzové východy jsou sice stále zpoplatněné, ale s tím už se dá žít.

A za třetí, z čehož mám největší radost, konečně můžu do salonku. Nezávisle na tom, jestli letím jako člověk nebo ne. Přesněji řečeno do všech salonků aliance oneworld, pokud letím na oneworld letu. Úplně přesněji řečeno do všech byznys salonků oneworld, protože do first mě nepustí. Zase tak moc si vyskakovat nemůžu.

Priorita při nástupu do letadla také potěší. Opět u všech letů aliance. U British Airways je dobré, že dovolují 1 kabinové a 1 příruční zavazadlo, ale občas to způsobí drobný přetlak v odkládacích prostorech. Takhle se tomu elegantně vyhnu.

Závěrem jsou v "ceně" vždy minimálně 2 odbavená zavazadla o max. hmotnosti 32 kg. Takže jedno extra v obyčejné ekonomické třídě + standardní nadváha zdarma. S mým odporem k odbavování zavazadel to asi moc nevyužiju, ale darovanýmu koni... jednou se to může hodit.

No a tohle všechno až do září 2014!

středa 5. prosince 2012

BA Bronze Member

Hurá, jsem BA Bronze Member.

To znamená, že můžu používat Business check-in, i když poletím dřevěnkou. Já se ovšem k check-inu nepřibližuju, pokud to není nezbytně nutné...

Také to znamená o 25 % více Avios za každý let s British Airways, což už se hodí. Avios není nikdy dost. Při chytrém výběru letů to může solidně vylepšit dovolenou o letenky za mrzký peníz.

Dále výběr sedačky až 7 dní před odletem, což je ještě lepší. Ale co jsem na ty výběry (placené) koukal dříve, tak se nabídka chovala dost podivně. Pro jistotu jsem si to hned vyzkoušel a vybral si sedačku na další let. Uvidíme.

A pokud náhodou budu mít drahou letenku, tak mi to zabere konkrétní sedačku. Ovšem tady bude ve většině případů spousta lidí, co má vyšší pririotu, takže tohle asi taky moc fungovat nebude.

No a ještě mírná priorita u reklamací zpožděných zavazadel... co k tomu dodat :)

pátek 16. listopadu 2012

Jak jsem se dal na charitu

Za poslední dva týdny jsem přispěl celých 13 liber na charitu. Není to sice moc, ale nemusel jsem dát nic, že jo? Aby to nevypadlo, že jsem se nějak rozvášnil, tak to bylo na čtyřikrát. Takže ano, jsem stále skrblík.

První dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Práglu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Další dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Soulu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Asi jsem úplně nezmínil, že letím do Soulu, tak to teď napravuji. Původně jsem si říkal, kdo by tam v zimě lítal? Ovšem 776 liber za zpáteční letenku v byznyse změní otázku na „kdo by tam neletěl?“. Teď (ani ne o týden později) to stojí 4741 liber na ty samé lety. Co se dalo dělat. Zavazadlový prostor a zavazadlový prostor deluxe byly za ještě nižší cenu, ale já se během deseti až dvanáctihodinového letu trápit nehodlám a musím se trochu rozmazlovat.

Do třetice všeho dobrého jsme včera měli v práci tradiční charitativní akci „dortový vozík“. Tj. upeč třeba chleba dort, kolegové si ho koupí a zaplacený drobný obnos bude odeslán jiným chudým dětičkám. Koupil jsem si tedy porci čokoládového dortu za tři libry.

Odpoledne kouzelný vozík přijel znova a měl novou várku dobrot. Přispěl jsem tedy další libru za neidentifikovatelný, leč vynikající, sladký křupavý koláč. Svačinka musí být. A co by člověk pro ty dětičky neudělal.

Naštěstí bylo pekařů víc, než první den strávníků, tak můj oblíbený vozík plný dobrot přijel i dnes. Hurá! Upřímně jsem v to doufal celou noc. Daroval jsem tedy dalších pět liber za jiný, ještě mnohem lepší čokoládový dort a čokoládový cupcake. Asi jsem pociťoval akutní nedostatek čokolády nebo co.

Odpoledne už dorty bohužel nedorazily. Naštěstí pro mě se kolega rozhodl nesníst svůj čokoládový cupcake a pod pohrůžkou jeho vyhození (!) mi ho prakticky vnutil. Co se dalo dělat. Například ho sníst. A to dřív, než si vzpomene, že by ho vlastně chtěl. Což se za zhruba hodinu a půl stalo. Ale to už byl cupcake cca hodinu v sacharidovém nebi a já v sedmém.

Takže už ty selebrity celkem chápu, charita je poměrně vyčerpávající.

úterý 6. listopadu 2012

Těch tisíc mil... Konkrétně sto.

Nějak jsem zapomněl zmínit další radostnou událost ze svého života. Nalétal jsem již více než sto tisíc mil, takže se zadařilo (viz předchozí oslava). Třikrát hurá.

Jsem totiž převelice zaneprázdněný, a tak to zmiňuji až teď. Nebylo tedy zrovna včera nebo třeba minulý týden. Nebo minulý měsíc. Bylo to loni. Ehm. V únoru. Ehm, ehm. Kdesi nad Kavkazem při mém dosud nejdelším letu BKK-MAD (6340 mil a 13:40 dle letového řádu).