Jak jsem byl okraden

22.1.2015 – V odpoledních hodinách neznámá osoba utrácí něco přes tisíc dolarů během devíti transakcí kdesi v hloubi Pensylvánie. Dobrá, bylo to konkrétně zde. A bylo to mojí kartou.

23.1.2015 – Ráno v 07:15 mi zvoní budík. Zamáčknu ho (no dobře, jen posunu zvonění o 5 minut) a provedu bleskurychlé rozhodnutí o prodloužení spánku do 08:00. Je konec konců pátek. Během toho si všímám, že mi přišla sms. To se moc často nestává, ale rozhodnu se ten spam přečíst.

Z podivného čísla 67744 přišlo upozornění na možný podvod s mojí Amex kartou a jestli jsem se právě pokoušel nakoupit v Sheetz 0421. "Odpovězte 1, pokud Ano. 2 pro spojení s Amex."

Říkám si spam, jak jsem předpokládal a teď už mi zbývá jen 43 minut drahocenného spánku. Během pokusu o usnutí můj rozespalý mozek zpracoval informaci, že tam byl i kus čísla mojí karty. To přece není možné. Tak se podívám znova a jo. Teď jim odpovím, oni budou mít i číslo telefonu a bůh ví, co se bude dít dál. To bylo první, co mě napadlo.

Po menším vnitřním boji posílám dvojku, přece nebudu paranoidní. Okamžitě přišla další sms "Pro podrobnosti volejte kontrolní oddělení Amex na čísle +44(0)1273576806 nebo na číslo na kartě." Tak, teď v záchvatu paniky zavolám na to první, zadám číslo karty, okradou mě a můžu zažádat o hypotéku na splátky něčí dovolené v Karibiku. Chytrej spam.

Ale zase na druhou stranu, aby měli moje číslo karty, to už by museli bejt hodně dobrý podvodníci. Zavolám teda na číslo na kartě a uvidíme. Protože mám smysl pro konspirační teorie, tak už jsem si představoval, jak mi přesměrovali číslo jinam, ač volám na oficiální Amex linku, tam zadám to číslo karty a jsem zase u splácení té dovolené v Karibiku. A televize k tomu.

Nicméně jsem zavolal a zadal. Povídám, že jsem dostal zprávu a že si nic nekupuju. Operátor se mě ptá, jestli jsem si právě chtěl něco koupit v Sheetz a já, že opravdu ne. Hm, hm, hm, prej jestli nejsem v USA. Ne, jsem v posteli v Londýně. Tak mi oznamuje, že moje karta včera vesele utrácela na různých místech Pensylvánie 5 až 200 dolarů a až desátá transakce byla zamítnutá.

Dobré zprávy po ránu vždycky potěší.

Pak se mě ptá, jestli jsem nakupoval v Sainsbury's Local. Ano, to je moje, jedno mlíko za £1.10. Operátor je spokojený, že našel nějakou opravdovou transakci a ptá se mě, jestli jsem byl někdy v USA. Ano, byl jsem tam v říjnu. To mu stačilo ke spokojenosti a říká, že karta je zablokovaná, nová je za chvíli na cestě a transakce jsou reklamované.

Ještě se ptá, jestli tu kartu nutně potřebuju, protože ta nová přijde do čtyřech dnů. Odpovídám, že to bez ní chvíli přežiju. Tím je prý všechno vyřízeno. Transakce mi prý za chvíli vyskočí na seznamu útrat, ale nemusím nic dělat, protože je všechno zařízené a za tři dny dostanu peníze zpátky. Dobrá. Akorát už mám jen 29 minut spánku.

V práci se podívám a na účtu nic. Třeba mě přece jen hrozně mazaně okradli a já si teď myslím, že jsem v bezpečí? Něčí Karibik a k tomu televize... Pak koukám, že mi už ve čtvrtek před půlnocí přišel i email o podvodu, kde je opět kus čísla karty a vypadá opravdově (tzn. ne jako od Nigerijského dědice), takže třeba fakt nic platit nebudu.

24.1.2015 – Ráno najdu v poště novou kartu (doručená cca 26 hodin po nahlášení podvodu), takže by ten komplot byl opravdu hodně propracovaný.

Na účtu se objevuje všech devět transakcí za dohromady £692.60. Všímám si nového čísla karty. Ale chybí mi moje těžce nastřádané body (nemám přece kartu proto, abych platil bance, ale ona mě).

Volám tedy Amex a ptám se, jestli musím něco dělat. S refundováním peněz prý ne, ale body budou muset převést ze zrušené karty. To může trvat až dva týdny. Teď jsem nervózní. Žít 4 dny bez karty se dá, ale 2 týdny bez mých bodíků?!

25.1.2015 – Body jsou zpět!

26.1.2015 – Peníze zatím nikde.

Táta mi v poledne píše email a sms, že mu volali z banky, že v hotelu Country Inn došlo k úniku dat, a tak mu zablokovali kartu. Že já jsem tam platil. Ano, mohu potvrdit, že k úniku došlo. Nejen dat.

27.1.2015 – Jsem v práci a pak v pivovaru s kolegama a zákazníkama, nemám čas na blbosti.

28.1.2015 – Vrátilo se mi všech £692.60 s datem 25.1.2015. Přišel dopis datovaný 23.1.2015, že všechny informace byly předány k prošetření a nová karta je na cestě.

30.1.2015 – Dostal jsem dopis, že mi vrátili všechny peníze. Radši ještě zavolám, jestli nemusím znova zadat inkaso. Nemusím. Happy end. Dávám tuto veselou příhodu na blog.

Vychladnutí

Asi to znáte – vidíte něco na internetu, ve výloze, v prodejně nebo kdekoli jinde, a prostě to musíte mít. No, možná si to trochu rozmyslíte, ale zase ne tak moc a koupíte. A pak si to rozmyslíte ještě jednou a pořádně, a zjistíte, že ty hrnce/marmeládu/šestou kabelku od Vuittona/letenku do NYC zase tak moc nepotřebujete.

Nebo že máte jeden let se špatnou společností. Teda ani ne tak se špatnou, jako že vás nepustí do salonku po příletu. Což je poměrně zásadní nevýhoda, pokud hodláte jít po příletu rovnou do práce. Tím nechci naznačovat, že se cestující v cattle class nemyjí, ale přece jen je lepší se ráno opláchnout, ať se vás kolegové nebojí.

Já znám jednoho (nebudu se jmenovat), co si takovou letenku koupil. Úvodní radost z vyzkoušení jiného terminálu vystřídala chmura, když jsem si druhý den ráno uvědomil, že salonek po příletu ne e. Jakožto kořeněný cestující (pěkný doslovný překlad seasoned traveller, pozn. aut.) jsem věděl, že British Airways vás nechají zrušit letenku během 24 hodin od vytvoření rezervace. No questions asked.

Když to dělá jedna společnost, tak by to přece mohla dělat i jiná, ne? Chvilka vyhledávání vyústila v mírný pesimismus – u letenek tzv. cooling-off period, tedy vychladnutí, není povinnost. Ale tím se nebudeme stresovat a zkusíme to online nebo si zatelefonujeme, že ano.

Nuže v online aplikaci US Airways jsem kliknul na magické tlačítko cancel a vyskočila na mě zpráva "Chcete zrušit rezervaci v rámci 24 hodin a je to víc než 7 dní do odletu, tak nám zavolejte na (americké číslo) a my vám vrátíme peníze." No vida, ono to půjde. Chvíli mi trvalo, než jsem našel číslo na US Airways v UK, ale dál to šlo relativně hladce.

Ještě jsem si ověřil, že jsou místa pořád volná a už jsem tam volal, že jsem trubka a jestli by to šlo změnit. Pracovník kontaktního centra na mě rovnou vybalil, že jsem v limitu a že to není problém. Během pár minut zařídil zrušení rezervace a vyžádal vrácení peněz, které prý bude trvat až 5 pracovních dní. To mi nevadilo, hlavně když je dostanu zpět.

Pak jsem si rychle udělal novou rezervaci na zpáteční let s BA místo AA, ušetřil £1.70 díky změně kurzu a netrpělivě očekával vrácení peněz. To nakonec trvalo celých 11 dní místo slibovaných pěti pracovních, ale peníze jsou doma. Takže pro tentokrát jsem za svou blbost neplatil a příště si to (doufám) pohlídám.

Wimbledon, národní hrdost, daně a tak

Tak zase jednou nějaký Čech, ehm Češka, vyhrála Wimbledon. Jako vždy to vyvolalo vlnu vášní, vlajících vlajek, nadšení, pocitu národní hrdosti a všech těch věcí okolo. Teda jak u koho. Na mě asi klasický koncept chléb a hry moc nefunguje. Já radši steaky a hrát si, kdy uznám za vhodné.

Ale zpět k národní hrdosti. Petra Kvitová vyhrála nejen titul (druhý), ale i 1,76 milionu liber. Toho času cca 60 milionů korun českých. To už Češi tolik neocení, ale ona na to holka určitě dřela, tak si to možná zaslouží. No dobře, trochu ty tenisty přeplácí, ale pořád je to Češka, že jo?

No a pak se zjistí, že milá tenistka má trvalé bydliště v Monaku, kde má i takzvanou daňovou rezidenci a tudíž platí daně tam. Nic zvláštního – prostě podávám daňové přiznání tam, kde bydlím víc než 6 měsíců v roce a zaplatím kupu peněz státu.

Jenomže v Monaku se daň z příjmů neplatí. A to se v Čechách neodpouští. Jak si to jako představuje, že začne vydělávat a přestane platit daně? Nám, Čechům, co jsme ji tu celá ta léta živili, podporovali, fandili a teď tohle! A ještě nepokrytě přiznává, že tam je právě kvůli nižším žádným daním.

Peníze/daně jako vždy zvednou ještě větší vlnu vášní než kdejaký titul a hrdost je rázem fuč. Lidi si vždycky spíš všimnou, když jim berou než když jim dávaj. Takže se volá po odebrání občanství, zákazu vstupu, že bůh za každou nezaplacenou korunu zabije koťátko, že my všichni poctivě platíme a vůbec že je ten svět nespravedlivej.

Když pominu to, že naprostá většina z nás nikdy neměla ani minimální vliv na trénink teď již nemilé tenistky, natož aby jí to platila, tak budu optimisticky předpokládat, že z předchozích pár desítek milionů výpalné daň z příjmů zaplatila. Takže už pravděpodobně zaplatila víc, než kolik většina křiklounů zaplatí za celý život. A to většina těch křiklounů používá školky, silnice, vlaky a podobné drobnosti placené z daní. Na rozdíl od někoho, kdo je v ČR jen pár týdnů v roce.

Ale co, jednou je to Češka, tak bude platit a ne že ne.

Podobnou logikou by se měly vybírat daně na hranicích, když jedete někam na dovolenou – budete jim přece šlapat po chodníku, co si místní nebožáci zaplatili ze svého. Nebo by se daň z nemovitosti mohla platit podle místa narození. Celý život. Samozřejmě plus to, kde aktuálně bydlíte. Spravedlnost musí být.

Nerad bych zapomněl na výkřiky, že jinde platí daně vyšší a vůbec jim to nevadí (buď jsou podobně nadšení nebo za to dostanou něco zpět) a že v ČR je to jen 15 %. Za prvé je základ ve skutečnosti 20,25 % z hrubého platu, za druhé tu je 7% přirážka pro pracháče (proč by měl někdo platit větší procento, jen proto, že vydělá víc než průměr?!) a za třetí mi jako platiči 40% daně v cizině zbyde procentuálně víc než v ČR... zajímavé, že?

Asi se nikdy nedočkáme toho, aby lidi uvažovali trochu racionálně. Zabývat se nesmyslama je totiž zábavnější a jednodušší než řešit opravdové problémy, kde nás někdo opravdu okrádá.

Bydlení je hra

Včera jsem po více než roce opět mocně zainvestoval do svého holobytu. Předchozí vylepšení byl nákup LED žárovek, které mají spotřebu nula nula nic a neohřívají mi hlavu, když pod nima stojím.

Na druhou stranu nemají úplně nejlepší rozptyl světla, a tak je z nich takové pološero. Což mi většinu roku nevadí, ale občas se trochu světla hodí. Burákové máslo na útěku se na podlaze samo nenajde.

Tentokrát jsem si koupil detektor CO. Nikoli civilní obrany, alébrž oxidu uhelnatého. Nikdy jsem k plynovým kotlům v bytě neměl důvěru a s přibližujícím se důchodovým věkem se to nezlepšuje. Takže jsem zagůglil, hned v prvním výsledku zjistil, že ho prodává i Tesco, následně že mi ho doručí zdarma do blízkého miniTesca a bylo objednáno.

Dnes jsem ho otestoval a můžu už spát v klidu. Teď teda možná spíš ve stresu, že se ten krám ozve a já budu jednou nohou v hrobě. Ale co se dá dělat, co by člověk pro bezpečnost neudělal. Chlapec už bydlí na chodbě na pojistkách, kouká na kotel a při tom spokojeně bliká.

Gatwick - In a galaxy far far away

A teď jedna neužitečná, leč veselá příhoda. Spousta lidí nadává na Gatwick Airport (LGW), ale mně po několika návštěvách nepřijde nijak strašný. Hlavní problém je umístění – Gatwick, nečekaně. Což někoho, kdo bydlí pár stanic metra od Heathrow, úplně netěší. Nicméně když člověk dostane letenku zadarmo, tak se pro jednou obětuje.

Každopádně odlet v 11:20 je celkem rozumný a k přesunu není nutné využít služeb nočních autobusů jako třeba při cestě do Soluně. Stačí si koupit o něco dražší jízdenku na Gatwick Express, odejít mezi půl osmou a osmou z domova a i kdyby to náhodou nenavazovalo, tak ještě bezpečně zbude hodina na snídani v salonku (dvě, když se zadaří).

Mno, plán byl dobrý. Realita zpočátku taky. Koupil jsem zpáteční jízdenky přes internet se slevou asi 35 procent s tím, že si je vyzvednu na nádraží (London Victoria). Přece si je nenechám poslat poštou, aby se někde ztratily. Buď se tam vyskytnu někdy před odjezdem a vyzvednu je, nebo na to bude dost času ráno.

Ale co se nestalo, díky mojí vrozené lenosti a neochotě strávit dvě hodiny v metru jen kvůli jízdenkám, dále shodou náhod (spletl jsem si v mailu svoje vlastní telefonní číslo), jsem jízdenky samozřejmě nevyzvedl. No co, nebude to poprvé a stejně Express jezdí každou chvíli, takže vlak sem, vlak tam. No stress.

Ráno odchod dle plánu a okolo 7:50 koukám na nehybný vlak metra na peróně. Asi tam začíná, takže se jen chvíli motá a pak nás buď naloží nebo zmizí a přijede normální souprava. Tak jsem se podíval na web TfL, kdy nás hodlá nějaký vlak naložit. Web podával dost neurčité informace o časech a dost určitou informaci o "severe delays" (velká zpoždění). To ale taky není nic, co bych ještě neviděl. Navíc jsem v takových případech měl vesměs štěstí, že se mě to nijak nedotklo.

Další vlak přijel za 10 minut a pár minutách čekání už frčíme směr východ. Problém byl, že vlak frčel jen jednu stanici. A tam se na deset minut zastavil. A nic. Po dalších pěti minutách Maschinenführer oznámil, že je rozbitá signalizace a že absolutně netuší, kdy pojede. V tu chvíli už několik lidí zmizelo na povrch zemský (asi dvacet schodů a ani metro tam není pod zemí, ale zní to dramatičtěji) a jalo se hledat alternativní dopravu.

Usoudil jsem, že je nejvyšší čas zmizet. Takhle tam ten vlak může stát klidně hodinu a pak ještě další tři. Na povrchu byly všechny taxi rozebrané pohotovějšími nebo méně trpělivými spolucestujícími, takže varianta přejet na tu další stanici a tam odsud pokračovat jinou linkou padla. Ovšem o kus dál je jiná stanice metra, ze které se dá dostat do London Victoria přímo.

Autobus má zastávku přímo u metra, takže stačilo pár minut počkat a namačkat se do něj. A pak si dalších pár minut počkat, až si jedna zmatená cestující ujasní s řidičem, jestli teda jako může jet tímhle autobusem, kam potřebuje nebo ne. Po pěti minutách se rozhodla, že ano. Welcome aboard!

Po nějakých patnácti minutách a jen drobných zdržováním tou samou paní autobus dorazil k alternativní stanici metra. Tady člověk zamává právě ujíždějící soupravě metra a v duchu proklíná tu paní s dotazama. Další vlak by teoreticky měl jet za deset minut. V tu chvíli už začínalo být jasné, že to nebude tak jednoduché. Ona totiž ta část metra s výpadkem signalizace je částečně společná s tou alternativní trasou a když se to pokazí na dýl, tak se zpozdění následně objeví i zde. No a to se akorát začalo dít. Následuje další proklínání paní s dotazama.

Naštěstí se jeden vlak probije skrz a svítá naděje. Ne zas tak moc, protože sice přijel, ale úplně nehodlá odjet... Po pár minutách napínání se ale rozhodne, že pojede. Cestou na tu původní trasu si dá už jen jednu zastávku nad plán a pak už to frčí bez nehod až do Victoria. Výlez z metra byl 9:26, odjezd dalšího Expressu za 4 minuty. To se dá a i kdyby, tak za 15 minut by měl jet další.

Lehký klus a vyzvednout jízdenky. Jízdenky jsem obdržel 9:32, abych následně zjistil, že vlak v 9:30 je v čoudu. To mě zase tak nepřekvapilo. Co mě ale dost překvapilo byl fakt, že Express nejezdí každý den v inzerovaných 15ti minutových intervalech. Naivně jsem předpokládal, že v ranní špičce to tak pojede i v sobotu. A další Express jel až v deset, což znamená, že v ideálním případě přijede v 10:30. To je samo o sobě dost pozdě a ještě k tomu to přijede na jiný terminál.

Co se dá dělat, zkusit se to musí, přece jsem si nebalil plavky jen tak nadarmo. Desátá hodina odbila a Express se dal do pohybu. Připadalo mi, že se tak trochu courá a letmá kontrola času to potvrdila. Když pak čekal na jedné signalizaci a předjel ho obyčejný vlak, tak jsem pomalu rychle a jistě ztrácel naději. Pořád totiž zbývalo se dostat na správný terminál a odbavit kufr.

Express se uráčil dorazit do Gatwicku s krásným desetiminutovým zpožděním. Tj. 40 minut před plánovaným odletem. To je 5 minut poté, co vás na Heathrow už neodbaví a 5 minut před tím, co vás nepustí k bezpečnostní kontrole. A dostat se z vlaku k odbavení trvá cca 10 minut. Když všechno jde podle plánu.

Takže opět lehký poklus k vláčku na druhý terminál. Tady 2 minuty čekání, vydýchání a příprava na finální sprint k odbavení kufru. Z vláčku je to asi jen 200 metrů a dvě patra převýšení. S letem jsem se tou dobou už v duchu rozloučil, ale přece to nevzdám. Takže si jen vzít kufr k odbavení do rukou, nasměrovat spolucestující za davem a pak doleva dozadu s mým kabinovým cvalíkem, a doufat.

We shall never surrender.

Vláček zastavil, dveře se otevírají a já běžím vzhůru a doleva dozadu. Tam se nachází check-in pro mastňáky s první třídou, případně pro socky se správně barevnou kartou. Tady by mohla být jistá šance, že mě rovnou nepošlou do...domů. Přiřítím se a vrhnu se s pozdravem a křečovitým úsměvem (nejsem zrovna trénovaný běžec) na milou paní za přepážkou s dotazem, jestli ještě odbavují. Paní ťuká, ťuká a že prej jo a že je času dost. Hurá!

Té části o čase jsem moc nevěřil, protože podobně mi bylo nedávno sděleno, že bych možná měl jít do letadla, i když už bylo po nástupu, ehm, ehm. Ovšem už jsem byl o něco málo klidnější, protože fast track přes bezpečnostní kontrolu byl 50 metrů odsud a pak už by to mělo být v pohodě. Kontrola byla naštěstí liduprázdná, takže tuším v 10:56 koukám na telefon a hledám kudy tudy cestička k letadlu.

Naštěstí parkovalo hned na okraji, takže žádný výklus přes most. Ještě mi trochu rozhodilo tep slyšet svoje jméno mezi posledními chybějícími pasažéry, ale bylo to hned za rohem. V gate mi oznámili, že už fakt nemusím běhat a že mám jít v klidu. Tomu už jsem věřil, tam by mi to snad už neuletělo. A neuletělo. Po nějakých třech hodinách a dvaceti minutách na cestě jsem byl v letadle.

Nejsem si úplně jistý, jak by to dopadlo, kdybych nehodlal vysávat BA v salonku nebo kdybych nebyl na LGW už několikrát před tím. Asi smolík pacholík. Takže nakonec se předchozí výlety celkem vyplatily. A to nemluvím o tom, že upgrade do Premium Economy taky potěšil. Ale i bez něj bych se s tím počátečním stresem po týdnu v Karibiku dokázal vyrovnat.

Asi. Život je boj.

Spotřeba plynu a elektřiny v UK

Prší, prší, jen se leje, takže nemůžu ven a musím sedět doma u počítače. Takže jedna užitečná informace pro ty, kdož se chystají bydlet v UK: za rok jsem ve svém minibytě (cca 20 m2) spotřeboval zhruba 400 m3 plynu a 640 kWh elektřiny.

Než se začnete radovat jako já, že to je poměrně málo, tak vězte, že plyn tady účtují vtipně po kilowatthodinách. Je na to hrozně složitý vzorec na přepočet, nicméně zjednodušeně jeden metr krychlový plynu je zhruba 11 kWh. Et voilà, je z toho rázem 4500 kWh za plyn. Což společně s elektřinou stojí okolo 500 liber za rok.

Takže až si budete plánovat výdaje, tak si měsíčně musíte dát o 10 piv méně, jinak byste při vyúčtování mohli mít problém. Já upřímně doufám, že to po mně nikdy nikdo chtít nebude, páč můj landlord na dotazy nijak neodpověděl a ostatní sousedi také neplatí... Takže už se taky neptám.

Two flies, to serve

Nadpis je vtipná úprava hesla British Airways: To Fly. To serve. Tedy Pomáhat a Chránit Létat a Sloužit v originále, Dvě mouchy na talíři hodně volně přeloženo.

Trocha informací na úvod - British Airways v dubnu-květnu změnili provozovatele salonků a pravděpodobně (nechtějí to přiznat) hodně skrouhli rozpočet. Takže kvalita šla hrubě dolů a všechno ostatní špatné nahoru. Jak už to jen bývá při úsporách.

Hodně se to řešilo, a stále řeší, na Flyertalk, kde se schází různí pošuci, co nemají na práci nic jiného, než řešit něco jako úroveň stravování při cestování.

No a jednoho krásného dne dostal místní Blesk, ehm, Daily Mail, dost udání emailů na to, že se rozhodl napsat reportáž. Napsat = zkopírovat, co bylo napsáno na Flyertalk (říkám, že to je místní Blesk). Nicméně všechno to je pravda (takže možná ne úplně Blesk).

Anglický originál - Two flies, to serve.

Vtipný český strojový překlad - Dvě mouchy, které slouží.

Zatím tedy nikdo neumřel a ani neočekávám, že umře, ale cesta dolů je strmá a nabraná rychlost je solidní. Já už jsem bohužel staré dobré časy nezažil (taky se remcalo, ale ne tolik) a teď už ani neočekávám, že by se to v blízké budoucnosti změnilo.

Asi se to dalo čekat, když jsou letenky pořád levnější, všechno ostatní pořád dražší a aerolinky na zákazníky vesměs z vysoka prdí. Jen se to až na jednu Irskou výjimku stydí přiznat. Ale proč bych si nemohl postěžovat, že? Jednou je to národní sport, tak musím trénovat. Páč jestli mi BA sáhnou na šumák...!!!

PS: Mě osobně u této "aféry" nejvíc překvapilo, že Plane Food, které provozuje Gordon Ramsey, dostalo stejně mizerné hodnocení od hygieny, tj. 2 z 5. A kdybyste viděli, jak Gordon v televizi nadává na špinavé provozovny - Zdenda je jen špatná kopie...

Šmarjá panno, ono už je září!

Moje vrozená lenost mi zabránila oznámit, že jsem v UK už víc než rok. Ono to asi taky bylo způsobené tím, ze jsem tady v tu dobu nebyl a byl doma doma. No nic, takže to teď napravuji a oznamuji: jsem tu rok a skoro měsíc.

Po tuto dobu se nic významného nestalo. Moje slovní zásoba v jakémkoli jazyce se i nadále zhoršuje (čili nic nového), počet dětí se nezměnil (+/- 0) a práce taky ne. Tam jsem vlastně dostal přidáno, ale už je to taky pár měsíců. Takže asi dobrý.

BA Gold Member

Mno, nakonec to ani netrvalo tak dlouho a tadá, je to tu. Zlatá kartička dorazila, přístup do obyč salónků se mi natáhl na dva roky a já se můžu konečně uklidnit a tiše čekat na slevu na Havaj. Pak honba bodů začne znova, hohoho.

Mezitím si budu užívat aktuálně mírně narušeného pohostinství ve oneworld First lounge pro (j)elitu (vtipný překlad zde) a koumat, jak se dostat do salónků Star Alliance. Šance tu jsou, tak držte palce. To by mi dost ulehčilo služební cesty a 3 hodiny v Bruselu by mě pak děsily o něco míň.

Ski Team je bohužel aktuálně v nedohlednu, ale ten zase tak moc nepoužívám (zákon schválnosti říká, že s nikým jiným nebudu v nejbližší době lítat).

Kromě nadcházející nemírné konzumace šampaňského lektvaru můžu k check-inu pro první třídu (pokud bych k němu chodil), teoreticky si vybrat jakékoli místo v letadle v dané třídě (jo!), nárok na rádoby masáž před dálkovým letem z Londýna nebo JFK v dřevěnce (tam budu spíš potřebovat namazat zevnitř než zvenku), nárok na extra zavazadlo (pokud bych někdy nějaké měl) a to nejlepší nakonec: změny bonusových letenek bez poplatku (třikrát jo!).

Konečně svobodné cestování. Jen škoda, že se budou navyšovat ceny po Evropě z 30 liber na 35. Ale pořád je to pod cenou letištních poplatků, takže nemám co remcat. Ale mohl bych, že jo?

Možná to je tak trochu pravda...

Každou chvíli mi někdo říká, že pořád někde lítám. Teď toho bylo trochu víc, tak jsem si udělal statistiku et voilà, ono na tom asi něco bude.

• 01-Apr - London (UK)
• 02-Apr - Vilnius (LT)
• 03-Apr - Vilnius (LT)
• 04-Apr - Vilnius (LT)
• 05-Apr - London (UK)
• 06-Apr - London (UK)
• 07-Apr - London (UK)
• 08-Apr - London (UK)
• 09-Apr - Praha (CZ)
• 10-Apr - Brno (CZ)
• 11-Apr - Praha (CZ)
• 12-Apr - Praha (CZ)
• 13-Apr - Praha (CZ)
• 14-Apr - Praha (CZ)
• 15-Apr - Praha (CZ)
• 16-Apr - Praha (CZ)
• 17-Apr - London (UK)
• 18-Apr - London (UK)
• 19-Apr - London (UK)
• 20-Apr - Thessaloniki (GR)
• 21-Apr - Thessaloniki (GR)
• 22-Apr - Thessaloniki (GR)
• 23-Apr - London (UK)
• 24-Apr - London (UK)
• 25-Apr - London (UK)
• 26-Apr - London (UK)
• 27-Apr - Jersey (UK)
• 28-Apr - Jersey (UK)
• 29-Apr - East London (UK)
• 30-Apr - London (UK)
• 01-May - Wokingham (UK)
• 02-May - London (UK)
• 03-May - Barcelona (ES)
• 04-May - Barcelona (ES)
• 05-May - Barcelona (ES)
• 06-May - Barcelona (ES)
• 07-May - London (UK)
• 08-May - London (UK)
• 09-May - London (UK)
• 10-May - London (UK)
• 11-May - Agadir (MA)
• 12-May - Agadir (MA)
• 13-May - London (UK)
• 14-May - London (UK)
• 15-May - London (UK)
• 16-May - London (UK)
• 17-May - Amsterdam (NL)
• 18-May - London (UK)
• 19-May - London (UK)

Jen 24 dní z předchozích 49 dní jsem byl doma nebo "normálně" v práci. Tzn. 51 % mimo aktuální domov nebo office. Což asi není úplně obvyklé.

Ale jinak to zase takový drama není. Ona je ta statistika trochu zmanipulovaná. Kdybych sem dal celý rok, tak se nedostanu ani na 21 % někde v tahu.

Navíc jsem jednou cestoval metrem a dvakrát (!) autobusem (!!!). Takže jakýpak lítání pořád... :)

Prašivá zima

Jsem si už dlouho nestěžoval. Ono se totiž už docela nadějně oteplovalo a začínalo to vypadat poměrně pěkně. Ale ne, ona bude znova ta hnusná zima.

Než jsem se dozvěděl, že tady má touhle dobou být okolo patnácti stupňů, tak jsem to snášel relativně dobře. Ale časy se mění. A nezmění se k lepšímu následující týden a víc...

Sakra. Já už chci teplo! Proč já nebydlím třeba na Floridě?!

Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

Dostal jsem deku... (díl druhý)

Nebojte se ničeho, nikdo mě nezbil. Prostě jsem dostal deku. Dlouhou. Konečně mi nemrznou nohy :-)

Poněvadž a protože jsem nechal svoji velkou deku doma (schválně, co kdybych potřeboval narychlo utéct před zákonem), tak jsem si musel koupit novou. Velkou. Větší. Největší! Ta doma sice byla velká, ale já su taky velké, a tak mi občas vykoukla nožka. Jestli se tak moje ploutve dají vůbec nazvat.

Pobyt v hotelových zařízeních napovídal, že jsou k dispozici i větší kousky. Tedy na to nemusí být člověk zrovna genius, ani pobývat po hotelech, stačí uvažovat a trochu zasurfovat na internetu. Případně stačí ochlazení a ono to přijde samo. A když se přidá 20% sleva a načtení mil, tak je rozhodnuto.

Spásu poskytl nejmenovaný řetezec zabývající se prodejem všeho možného od oblečení, přes sendviče, až po ručníky (Marks and Spencer, pozn. aut.). Kromě výše uvedeného tedy prodává i deky. A to v rozměru Super King.

Což je krásných 260x218 cm. Na "šířku" to pak konečně udělá deku s rozumnou délkou. A protože to byly dvě deky v jednom balení, tak mám tenkou na léto, středně tlustou na podzim a obě najednou na zimu. Whoo-hoo! Snad tedy místní holomrazy přežiju.

Aktualizace č.1 (listopad): Jak praví moudré přísloví: Neříkej hop, dokup nepřeskočíš. Většinu tohoto článku jsem napsal v takřka extatickém rozrušení z objednávky nové deky. A taky trochu z toho, že mi brzo nebudou mrznout nohy. Ovšem co se nestalo: Deky vtipně vyprodali a na mě se nedostalo. Takže jsem si na musel ještě nějaký ten pátek počkat.

Aktualizace č.2 (únor): Čekal jsem, kdy deky konečně zase zlevní a nic. Navíc mnou požadovaný obří rozměr byl skoro permanentně vyprodaný. Pak jsem ovšem objevil Quidco, kde vám někteří prodejci vrátí část peněz za nákup, pokud se k nim prokliknete přes Quidco. Obří deka byla nečekaně v nabídce, akce "10 % zpět za nákup" také, tak jsem už neváhal a deku jsem koupil. Konečně mi nemrznou nohy!

Něco jako English breakfast

Tady si můžete prohlédnout domácí variaci na English breakfast, pokud jste chudí líní. Z klasických ingrediencí obsahuje toasty, fazole a slaninu. Slanina je ozdobena neméně klasickou hnědou omáčkou od HP (HP sauce).

Nahoře se ještě krčí crisps, tj. brambůrky. Samozřejmě v opět klasické octovo-slané příchuti. Když pominu ne úplně standardní příchuť (na evropské poměry), tak brambůrky jsou asi nejzvláštnější příloha v Anglii. Ne že by jedli fazole nebo třeba smažená vajíčka přímo s brambůrkama, ale místní si je k obědu dávají úplně běžně jako přílohu / dezert.

Nový rok v Londýně (jakože Nový, ne nový)

Když už jsem v tom Londýně a viděl jsem (částečně) ten slavný ohňostroj, tak se přece půjdu podívat i na tradiční novoroční průvod – London's New Year's Day Parade. Očekávání a nadšení bylo zhruba podobné jako u Silvestra, ale co bych pro svých několik čtenářů neudělal. Všimněte si, že nepíšu “pár“ čtenářů, už mířím vysoko.

Novoroční průvod je kupodivu na Nový rok a začíná v poledne. Takže pokud se na Silvestra chováte slušně jako já a probudíte se v půl jedenácté, tak můžete směle vyrazit. Pokud se nechováte slušně a probudíte se někde v okolí Piccadilly, tak nemusíte vyrážet nikam, protože už jste na místě. Standardní trasa je totiž z Green Park přes Piccadilly na Trafalgar Square a pak k Westminster Abbey. Taková ta turistická klasika.

V průvodu jsou kapely, roztleskávačky, parní mašinky, motorky, double-deckery, Miss Junior (?!), rádoby tanečnice z Ria, skauti, důchodci, fotografové a bůh ví kdo ještě. Sledoval jsem to na Piccadilly Circus asi půl hodiny a pak jsem usoudil, že už toho bylo dost. Nehledě na to, že se přede mnou stále někdo pletl a já pořádně neviděl. Ne že by bylo po mašinkách na co koukat.

Což mi připomíná, že tam byla jedna trubka v první řadě, která si přinesla stoličku, aby lépe viděla. Z první řady. Takže se stoličkou měla trubka cca 180cm + obří kulich a jsme na 190cm. Bez stoličky měla 160cm. Zábradlí mělo 110cm. Ach jo. Znechucen faktem, že si někdo jiný než já dovolí překážet svojí výškou, jsem se vydal na východ, abych obešel davy a dostal se na nábřeží.

Původně jsem teda chtěl zase domů, ale zase mi přišlo blbé zaplatit za metro 150 korun pro pár fotek průvodu, který mě moc nezajímal. Tak jsem tedy poslušně cupital oklikou na to nábřeží. Po pár stech metrech jsem přišel na West End. Všimněte si, že jsem šel na východ – zázrak! Tady jsem zjistil, kde se to schovávají všechny ty divadla a prodeje levných zlevněných last minute vstupenek. Odpověď je tady všude.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že by blízko měl být novozélandský obchod skrývající se pod názvem Aussie shop. Ono je to teda spíš obráceně, ale nebudeme v tom šťourat. Ten měl bohužel na Nový rok zavřeno, tak jsem si jen prohlédl poloprázdné regály, jiné zklamané turisty a šel nyní na jih za sluncem.

Cestou jsem několikrát odolal pokušení si koupit oběd a přes Charing Cross jsem došel na Trafalgar. Tady jsem opět snědl Horalku (už asi tradice), udělal pár fotek a donutil turistu, ať vyfotí mě. Krásně jsem se našteloval do kompozice, aby ten amatér udělal úplně mizernou fotku. Co si neuděláš sám...

Podél davů a průvodu jsem prošel až k Westminster a tedy i parlamentu. A Big Benu, který k němu přidělaný (kdyby to četl nějaký Američan). Na Westminster Bridge jsem vyfotil nepovedené nestydatosti (na lepší fotky si nestydové musí počkat na jindy) a kolo ve dne. Tím jsem v zásadě měl splněno. Další plán byl najít Tesco, zakoupit a vyfotit vám "meal deal", a tento poté snísti. Nebudu to prodlužovat, nepovedlo se.

Oklikou jsem došel až k Tate Modern Gallery, v tu chvíli už mírně hladový. Ovšem dobře jsem si pamatoval, že dole bylo něco jako kavárna, kde měli poměrně solidně vypadající sendviče za 4 libry. To není úplně hezká cena, ale mohlo by to být i horší. Nicméně nekoupil jsem. V šestém patře by totiž měla být restaurace s výhledem.

Po přečtení motivačního nápisu jsem vyběhl se vyplazil do šestého patra, abych našel jen mírně odlišnou verzi spodní kavárny s jednou ciabattou a oddělenou "restaurační plochou". Po letmém průzkumu menu a informaci, že za chvíli budou podávat odpolední čaj s čímsi (za 15 liber!!), jsem se rozhodl pro ciabattu. Urval jsem tedy ten jediný "sendvič", co tam byl.

A když už jsem měl ciabattu za 6 liber, tak proč nepřihodit sklenku britského vína za 4,50. V galerii se musí jíst na úrovni. Výsledné menu tedy bylo: ciabatta s uzeným lososem a garnáty, avokádem, rukolou a majonézou + Limney Horsmonden 2010. Ač rozhodně nejsem fanoušek rukoly, tak jako doplněk to fungovalo víc než dobře. Byl to jeden z nejlepších "sendvičů", co jsem kdy měl a to víno s tím také nebylo vůbec špatné.

S plným břichem a odlehčenou kreditní kartou jsem se vydal do nižších pater za kulturou. V galerii moderního umění můžete očekávat spoustu pseudoumění, nějaké smetí, pár zajímavých kousků a pár věcí, u kterých nevíte jestli jsou exponát, zaměstnanec muzea nebo nábytek. Bylo tam všechno. A jako všechny státní muzea v UK, je větší část expozic zdarma.

Se stále plným břichem a navíc pln dojmů jsem se vydal přes Millenium Bridge ke katedrále Saint Paul's. Na mostě jsem se snažil udělat pár fotek večerního nábřeží, ale můj pravěký foťák nemá mnoho možností nastavení, na jeho displeji to vypadá úplně jinak než ve skutečnosti a k tomu se ten most houpe. Takže se fotky zrovna nepovedly. Mno, někdy příště.

A když jsem fotil St. Paul's tak se mi vybila baterie. To by neměl být problém, protože jsem s sebou bral náhradní. Tu jsem ovšem nenašel, tak jsem usoudil, že jsem ji buď ztratil nebo jsem byl sprostě okraden. Ani jedno mě moc netěšilo. Hlavně kdo ten muzejní kousek má shánět. A platit.

Po příchodu domů jsem zjistil, že jsem blb a náhradní baterii jsem hodil zpátky do šuplíku. Na maximálně hodinové focení průvodu přece nebude potřeba. To ale nesmíte zůstat o 5 hodin déle a vyfotit pětkrát tolik fotek.

Takže místo dvou až tříhodinového zírání na průvod jsem ušel asi 8 kilometrů, parádně se najedl a viděl spoustu nesmyslů. Já bych si dal palec nahoru, ignorováním původního cíle cesty jsem těch 150 korun nakonec investoval poměrně dobře. Jak by řekl klasik Robert Louis Stevenson: For my part, I travel not to go anywhere, but to go. I travel for travel's sake.

Aneb Cesta je cíl, jak by to samé řekl český klasik.

Silvestr v Londýně

Následující článek obsahuje subjektivní názor autora, se kterým nemusíte souhlasit. Ale bude vám to houby platné a autorovi ukradené.

Pokud si toho tedy náhodou někdo za posledních 15 let nevšiml, tak Silvestra nemám rád, přijde mi ujetý a celkově je to období za trest. Nicméně jednou jsem ve světové metropoli, tak tomu dám šanci. Možná.

Odhodlání nebylo bůhví jak veliké, ale nakonec jsem se v půl jedenácté dokopal k odchodu. To už bylo skoro pozdě, protože jsem těsně před tím zjistil, že vypadla signalizace na mojí lince metra, a tak jsou hlášená velká zpozdění. Ať už to znamená cokoli.

Byl jsem asi dítě štěstěny, protože jeden vlak přijel, zrovna když jsem se blížil ke stanici. Byl úplně prázdný, takže jsem s dalšími 3-4 nastupivšími tvořil nemalé procento cestujících. Už o stanici později ale nastoupila hromada občanů z oblasti někde mezi Tureckem a Indií (moc se to nedá poznat).

O další stanici později nastoupil občan z východní Evropy (to se dalo poznat), který byl úplně na plech (to se také dalo poznat) a měl s sebou tašku se zbytky jídla. V tašce a různě na sobě. Zvláště efektní byla cibule přilepená na bradě. Asi měl kebab. Tašku záhy upustil a k mojí radosti začal klimbat a nechtěl se se mnou dál kamarádit.

Ještě větší radost jsem měl o stanici později, když zase vystoupil. Zbytek cesty už nebyl nijak zajímavý a po půl hodině jsem byl na Piccadilly Circus, kde byly i davy. Aby se usnadnilo proudění davů, tak otevřeli turnikety a já proplul bez placení. Původně to mělo být zdarma až od půlnoci, ale dřívější odpuštění poplatků jim vyčítat nebudu. Později v noci jsem aktivně zkontroloval, kolik se mi naúčtovalo a měl jsem tam asi dvojnásobek jízdného... Nicméně o den později to bylo anulováno a tímto TFL děkuji.

Zpět k davům. Plán byl takový, že od Piccadilly seběhnu někam dolů k parlamentu, kde měl být ohňostroj. Tam je sice přímo stanice Westminster, ale to jsem ani nezkoušel. Zhruba na úrovni Trafalgar Square (asi 500m na jih) se začaly davy hromadit. Usoudil jsem, že před další cestou směrem k nábřeží bych měl udělat technickou zastávku. Odsud už bylo vidět svítící London Eye, takže jsem měl napůl splněno.

Po 20 minutách čekání na mobilní záchodek a návštěvě tohoto skvostu jsem byl připraven na pokračování. Na co jsem ale nebyl připraven, byl fakt, že cestu k nábřeží ohradili a následně zavřeli. Aby se dav nedávil. To mě trochu nakrklo, protože mně přece nebudou upírat něco, co vlastně ani nechci vidět.

Tak jsem se jal zjistit, kudy dovnitř. Cestu přes klimbající se oplocení jsem zavrhl. Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé nejsem chuligán. Za třetí by to se mnou spadlo, ale musím to podat trochu vznešeně. Při chůzi okolo plotu jsem zjistil: a) že občas někdo otevře nehlídaná vrata; b) že jsem nemusel stát frontu na plastovou boudičku, protože tam byly i pánské pisoáry (zdálky to podle obložení flaškami vypadalo jako popelnice); c) že na Trafalgar je bambilion lidí.

Stačilo chvíli bloumat okolo a asi napotřetí jsem proběhl nově otevřenou dírou v oplocení kamsi do parku. Prvotní radost byla záhy uhašena, protože tam byl ještě jeden plot a místní policie odtud začala vyhánět menší davy, které tam neměly co dělat. Bohužel jsem byl součástí tohoto minidavu. Tím se ovšem nebudeme stresovat a uděláme si pár fotek.

Pak už policie začala být agresivní a bylo nutné uposlechnout příkazů příslušníků. Dokonce na nás byl mírně zvýšen hlas. Opakovaně! Sice to dělal jen jeden z asi pěti příslušníků, ale i tak je to neslýchané. Jestli to takhle půjde dál, tak se jim to úplně vymkne z rukou a bude to hotový policejní stát. A třeba začnou rozdávat i pokárání nebo nedej bože pokuty. Ale tak daleko to snad nezajde.

Každopádně jsem se pod drtivým policejním tlakem společně s minidavem šoural zpět k plotu. Nechtěl jsem být svědkem policejní brutality, tak jsem udělal už jen pár fotek. Stejně tam nebylo nic vidět. Navíc by ten zlý příslušník třeba neváhal použít i hanlivý přívlastek a nevím, ale jestli by se mi jeho kolegové za něj omluvili dostatečně rychle, než bych se býval urazil.

To bylo cca 23:58, jak jsem byl informován spolupachateli tohoto odporného činu během úprku před spravedlností. Minidav se pak dokonce rozeběhl, protože chtěl vidět začátek ohňostroje zevnitř druhého plotu. Já ne, protože jsem ten den už jednou běžel a policie se zastavila, protože násilí už bylo na jeden rok až příliš.

V klidu jsem si tedy došel k druhému plotu, obešel ho k davu vyvolených čumilů a akorát to bouchlo. Jakože ohňostroj. Tak jsem udělal pár fotek a zahájil ústup. Neuváženě jsem se rozhodl, že si udělám dalších pár fotek zaplněného Trafalgaru. Bohužel dle očekávání zhruba ve třetině cesty podél davu ten nesmysl na obloze skončil a čumilové se vydali zpět k Piccadilly Circus.

Dvacetitisícový dav byl naštěstí ukázněný, protože tam bylo minimálně dvanáct příslušníků policie, takže nebylo radno si zahrávat. Z radosti z nově nabytého pocitu bezpečí a zároveň deprese, že budu někde tvrdnout v davu, jsem snědl Horalku. Po pár desítkách metrů se to ale relativně uvolnilo, takže tam bylo lidí jako o běžný víkend. Tzn. už jen hrozně moc.

Byl jsem mile překvapen, že vchod do metra byl neblokován a dokonce průchozí. Skoro líp než ve dne. Vběhl jsem tedy do metra a našel si správné nástupiště. Vlak přijel za dvě minuty a ještě jsem si sednul. Paráda. Cestou jsem ještě vyřídil telekonferenci z mého oblíbeného báru a mohl jsem jít spát. Silvestr v Londýně je tedy stejně zbytečný jako kdekoli jinde.

PS: Abych jen neremcal, ten ohňostroj podle fotek vypadal na nábřeží opravdu dobře, ale na to se tam musí stát odhadem nejpozději v osm. Po jedenácté už nemáte šanci se tam normálně dostat. Kolega mi pak vyprávěl, jak jednou chtěl být v New Yorku na Times Square a tam je to prý plné už v pět odpoledne. Že to ty lidi baví.

Anglická snídaně / English breakfast

Jsem sliboval to jídlo a kde nic tu nic, že? Já vás varoval, že to zase tak rychle nepůjde. Ale vybičoval jsem se a tady je první vlaštovka (pokud nepočítám rychlovku ze Soulu) - English breakfast.

English breakfast, tedy anglická snídaně, asi nepotřebuje sáhodlouhé představování. Jako u čehokoli existuje několik různých variant, ale každý vám bude tvrdit, že pouze ta jeho je ta správná. Můj osobní favorit je následující: Set BIG Breakfast at The Walpole cafe.

Za ne úplně malý peníz (6,50 GBP) dostanete následující nálož: 2 Fried Eggs, 2 Back Bacon, 1 Pork Sausage, Heinz Baked Beans, Mushrooms, Grilled Tomato, Bubble and Squeak, 2 Buttered Toast and choice of Tea or Nescafe. Takže z pozdní snídaně se rázem může stát i svačina, oběd a druhá svačina.

Většinu ingrediencí asi netřeba představovat a slovník vám nebude podsouvat žádné šílenosti. Takže jen k bublání a pískání (ehm, Bubble and Squeak) - to je v podstatě obdoba šťouchaných brambor. Vezmete brambory nebo bramborovou kaši, pečenou zeleninu ze včerejších hodů a smícháte to na pánvi dohromady. No a při tom to může vydávat dost podivné zvuky, odtud tedy ten zvláštní název.

Bubble and Squeak je možná ne příliš oku lahodící, ale je to jednoduché a dobré. A stejně jako šťouchané brambory se to používá i jako hlavní příloha. Čaj samozřejmě dostanete s mlékem. Koneckonců jste v Anglii. Nescafé je stejné 3v1 jako doma. Pokud chcete opravdové kafe, tak si musíte připlatit.

Ještě jsem nezmínil, že Walpole je trochu pajzlík, kde máte na stolech papírové ubrusy a kuchař má břuch více než obřích rozměrů. Ale jinak je tam čisto a ten zbytek si musíte vysvětlovat tak, že prostě vaří dobře a chutná mu to. Také kde vás nechají si kreslit na stůl? Tady jsou pastelky na každém!

Abych jen netlachal, tady je foto jejich velebené anglické snídaně:

Jak můžete vidět, ve skutečnosti to vypadá podobně jako na jejich webových stránkách (fazole jsou schované pod vajíčky), chutná to výborně a s pastelkama jsem také nelhal. Bohužel jsem zatím neměl šanci vyzkoušet jejich večeři, ale jednou to prubnu. Pár dalších "denních" jídel odtud představím později.

BIO, kam se podíváš

Něco podobného jsem psal i na NZ, ale tady je toho snad ještě víc. Jestli tam bylo hodně BIO (organic) věcí, tak tady je toho pětkrát tolik. I když doba se mění a 5 let mediální masáže asi také udělá svoje. Ale BIO je prostě lepší, žáno. Jediné, co jsem zatím neviděl v BIO verzi, je pivo. Ale nebál bych se, že ho neseženu. Jinak jsem viděl následující:

• Ovoce – jablka, hrušky, banány z banánových republik, melouny, jahody, kiwi, maliny, fíky, datle...
• Zelenina – pórek, mrkev, pastinák, rajčata, papriky, několikero druhů normálních brambor, sladké brambory, brokolice, česnek, cibule, rebarbora, dýně...
• Svačinové věci – sendviče, dortíky, koláče, buchty, bagety, chleba, sušenky všeho druhu, müsli na milion a dva způsoby, sušené ovoce, oříšky, vločky...
• Jídlo – mléko, jogurty, máslo, slanina, salámy, šunka, maso, ryby, konzervované cokoli od kukuřice po polévku, sýry, těstoviny, rýže...
• Pochutiny – marmelády, džemy, burákové máslo a spol. (kešu máslo!), med, sirup z agáve/javoru/jiné šťavnaté rostliny, „něcojakonutella“, nakládané olivy, kečupy, majonézy, olivové a jiné oleje, kokosové mléko, dresingy, zmrzliny, dorty, víno, čaje, čokolády...
• Drogy atd. – různé suplementy, rybí tuk z kdejaké potvory, vitamíny, pleťové masky, krémy na jakoukoli část těla...

... a cokoli jiného vás napadne. Kromě piva.

A půlka z těch produktů je navíc Fair Trade, což v zásadě znamená, že otrok na plantáži byl zbičovaný jen pokud si to opravdu zasloužil. A možná dostal i zaplaceno (= misku rýže nebo pár BIO banánů; v závislosti na poloze plantáže a pěstované plodině).

No není ten svět rok od roku lepší?

Aktualizace: Pivo jsem samozřejmě také sehnal. Stačilo si pořádně prohlédnout regál s vínem a pivo bylo nalezeno na jeho konci. Po letmém průzkumu nabídky byl zakoupen ležák značky Freedom. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, protože je celkem poživatelné. Chutná to zhruba jako Carlsberg nebo Grolsch, tedy takový lepší Heineken (všechno myšleno lahvové).

A dokonce místní pivovar Fuller's prodává i točené biopivo (Honey Dew). Ovšem když jsem si ho chtěl koupit, tak akorát došlo. Nevím, jestli to náhodou nebylo znamení. Ale já to v rámci průzkumu prostě udělám a ochutnám!

Aktualizace č.2: Mise splněna – biopivo Honey Dew ochutnáno! Žádný zázrak ovšem, asi to bylo znamení. On už název napovídá, že to bude mít něco společného s medem a taky že jo. Už dávno nejsem odpůrce podivných chutí a příchutí, ale tohle mi nějak zvlášť nejelo. Je to takové podivně sladké, ve smyslu ne příjemně nasládlé. Možná tomu ještě dám jednu šanci někdy v létě na zahrádce. Mohlo by to fungovat místo limonády.

To je tak, když píšete článek 2 měsíce...

Omluva

Tímto bych se chtěl veřejně omluvit předchozímu nájemníkovi. V příspěvku o nastěhování jsem ho neméně veřejně nařkl z neuklízení prachu na místech, kam neviděl.

To sice mohla být částečně pravda (ostatně kdo to občas nedělá), ale soudě podle rychlosti obnovy a množství chuchvalců prachu, jsem mu asi křivdil. Ten prach se tady někde vyrábí nebo co.

Teď mám dilema, jestli tu mám prakticky nepřetržitě uklízet nebo to jednou za měsíc až dva vyházet lopatou. Asi s tím chvíli zkusím ještě chvíli bojovat, ale nebude to lehké.

Každopádně případné návštěvy přezůvky s sebou, denně tu fakt vytírat nebudu a dýl to nevydrží.

1 rok

Už je to rok, co jsem v zahraničí. Modří vědí, že to nemůže být najednou. Je to jednoduše součet pobytu na NZ a v UK. Teda včetně cesty a stopoveru v TH při návratu z NZ. Jinak to bude až na Vánoce, pokud by někdo byl puntíčkář.

Whooo-hooo!

Source: http://headphonenation.files.wordpress.com/2012/01/anniversary.jpg

Konec tohoto zbytečného hlášení.