Mít někde známé je vždy výhoda, o tom není sporu. A když jste v Thajsku a jedna ze známých je z rodiny vlastnící cestovní kancelář, tak to znamená výlety za nižší ceny a hlavně podle vašich představ. Samozřejmě v rámci možností.
Majitelé cestovní kanceláře před pár měsíci postavili nové lanové centrum
King of Flight. Ovšem není to lanové centrum jaké známe z ČR, ale především jízda na kladkách (
zipline). A samozřejmě za zlomek ceny. I když ani tady to není úplně levné (dvoudenní výlet oficiálně vyjde na cca 1000 Kč), ale je to mnohokrát lepší. No řekněte sami, kde se tady za
litr "proletíte" na dvaceti kladkách, uvidíte vodopád a ještě svezete na slonovi? S jídlem, noclehem a pojištěním.
Slon je mi ukradený, takže jsme chtěli jen zipline a možná vodopád. Sice jsme to měli za poloviční cenu, ale zase jsme si moc nemohli vybírat termín. Thajci nejsou hloupí a zadarmo, nebo aby na tom prodělali, vám samozřejmě nic nedají. Takže jsem museli jet s jedním Holanďanem, který by zase nemohl jet bez nás, protože byl sám a bylo by to pro něj moc drahé. To nám samozřejmě nevadilo, takže jsme souhlasili.
Zatímco Holanďan šel na trek s přespáním v džungli, my líní pouze na zipline. Takže jediný rozdíl byl v tom, že jsme kvůli jeho treku museli vstávat asi o dvě hodiny dřív. Nakonec nás jelo pět: dva Češi, jedna Francouzka a dvě Thajky. Další Francouz, Thajci a Číňani z různých důvodů nemohli nebo nechtěli.
Cestou tam jsme na trhu nakoupili jídlo na večer, zděsili se, že tam budou mít pouze Chang Draught, což je místní voda s příchutí piva a objednali si Leo, což je místní pivo, které chutná jako pivo. Chudák Holanďan byl poprvé na thajském trhu a byl trochu v šoku. Asi mu vadilo, že po mase lezou mouchy nebo co. Ale když mu pak jeho horský vůdce Mr. P. v džungli uvařil večeři v bambusu, tak si dle vlastních slov pochutnal.
Okolo poledne jsme dorazili do vesnice, kde jsem dostali oběd (smaženou rýži a Chiang Mai sausage) a náš evropský kamarád se svým průvodcem odklusali na jednu z místních hor. My jsme opět naskočili do našeho luxusního vozidla, což byla nesmrtelná Toyota Hilux, a jeli vzhůru do horské vesničky, kde se nachází zipline. Po více než hodině skákání jsme konečně dorazili na místo.
Protože na zipline měla dorazit ještě jedna skupina turistů, tak jsme nejdříve šli na vodopád. Ten měl být asi hodinu pěšky od naší chatrče. Což v Thajsku znamená cokoli mezi 30 minutami a 2 hodinami. Jedna Thajka to vzdala bez boje s tím, že musí počkat na ty turisty. Šlo nás tedy pět: dva Češi, jedna Francouzka a Thajka a Thajský průvodce, co neuměl ani slovo anglicky.
Nejprve jsme si vykračovali po pěkných cestách, ale po deseti minutách náš průvodce zahnul do největšího kopce, který tam byl. Do patnácti minutách výstupu nás opustila Francouzka. Kouření holt škodí zdraví. Zbytky skupiny šly statečně dál. Těsně pod vrcholem byla lavička, kde jsme načerpali síly na zbytek cesty vzhůru. To už si i náš průvodce odložil bundu. V džungli bylo jen asi 30 stupňů a vlhkost nižší než 100 procent, takže nebylo nutné to udělat dříve.
Pak už to bylo jen kousek nahoru a dlouho dolů. To mě trochu děsilo, protože se dalo předpokládat, že tou samou cestou půjdeme i zpět. Když jsme konečně došli k řece (říčce, bylo období sucha), tak nám oznámil, že už je to jen kousek. No dobrá, ale to už jsme jednou slyšeli a vodopád stále nikde. Po dalším kilometru džunglí podél koryta řeky jsme se dostali ke slíbenému vodopádu. Samozřejmě nic moc, ale byl větší, než ten můj první. Období sucha je holt období sucha.
Smočili jsme zbídačené nohy, odpočinuli si a vydali se na cestu zpět. Nutno dodat, že podél řeky jsem šli stále z kopce, takže zpět to bylo většinu cesty do kopce. Já jsem dva dny před tím slušně nastydnul od klimatizace, takže jsem měl hroznou rýmu. To znamená, že jsem funěl jak lokomotiva a jel na kyslíkový dluh zhruba od té doby, co jsme udělali první tři kroky do kopce. Nicméně jsme po cestě už nikoho neztratili a dorazili v rámci možností v pořádku zpět do kempu.
Další turisté samozřejmě nedorazili a to znamenalo, že jsme byli odkázáni pouze na odporný Chang Draught. Nicméně jsem byli ujištěni, že Leo dorazí později. Mně to bylo vcelku jedno, protože mi nebylo dobře a šel jsem si schrupnout. Když jsem se probudil, tak byla večeře na stole (pad thai, tom yum kung, smažené vepřové a sticky rice). Jako aperitiv jsem dostal místní whisky, která mi hezky protáhla ucpané nosní dutiny a po jídle bylo zase dobře :-)
Nakonec dorazilo i Leo, takže ve spojení s průběžným ochutnáváním místní whisky bylo večer veselo. Místní ochutnávali průběžně již několik hodin, takže najednou všichni uměli anglicky. Zajímavé je, že všichni v Thajsku věří na duchy a někteří se jich hrozně bojí. No a každý zná minimálně jednoho člověka, kdo ducha viděl. Byl to dobrý večírek.
Ráno jsme se nasnídali a začali se připravovat na hlavní atrakci, tj. zipline. Dostali jsme slušivé postroje, neméně slušivé helmy a vyrazili opět do džungle. Začátek zipline byl cca v jedné třetině prvního kopce směrem k vodopádu, takže to nyní zvládli i západoevropané. Před vlastním výjezdem jsme byli poučeni, že na karabiny a kladky nemáme vůbec šahat, že to za nás udělají instruktoři, a že budeme po celou dobou bezpečně připoutaní, což se také stalo.
První kladka byla jen taková rozcvička, ale již druhá byla moc pěkná. Zhruba 80 metrů mezi stromy a přibližně 15 metrů nad zemí. No a takových tam bylo 20 plus dvě slaňování. Nejdelší "let" měl od oka 120 metrů a bylo to asi 30 metrů nad zemí. Závěrečné slaňování z cca 20 metrů pěkně zakončilo dvouhodinové "létání" po džungli.
Po obědě dorazil unavený, ale spokojený Holanďan a jelo se domů. To opět znamenalo hodinové skákání, s drobnou přestávkou na zahnání zmije, a pak ještě cca dvě hodiny zpět do města a domů. Musím říct, že to bylo docela dobré. Žádná honička v časovém presu, pohodový večer a viděli jsme všechno, co jsme vidět chtěli. To druhý organizovaný výlet už byl podstatně horší, ale o tom až příště.
