Zobrazují se příspěvky se štítkemprace. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemprace. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 19. května 2013

Možná to je tak trochu pravda...

Každou chvíli mi někdo říká, že pořád někde lítám. Teď toho bylo trochu víc, tak jsem si udělal statistiku et voilà, ono na tom asi něco bude.

  • 01-Apr - London (UK)
  • 02-Apr - Vilnius (LT)
  • 03-Apr - Vilnius (LT)
  • 04-Apr - Vilnius (LT)
  • 05-Apr - London (UK)
  • 06-Apr - London (UK)
  • 07-Apr - London (UK)
  • 08-Apr - London (UK)
  • 09-Apr - Praha (CZ)
  • 10-Apr - Brno (CZ)
  • 11-Apr - Praha (CZ)
  • 12-Apr - Praha (CZ)
  • 13-Apr - Praha (CZ)
  • 14-Apr - Praha (CZ)
  • 15-Apr - Praha (CZ)
  • 16-Apr - Praha (CZ)
  • 17-Apr - London (UK)
  • 18-Apr - London (UK)
  • 19-Apr - London (UK)
  • 20-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 21-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 22-Apr - Thessaloniki (GR)
  • 23-Apr - London (UK)
  • 24-Apr - London (UK)
  • 25-Apr - London (UK)
  • 26-Apr - London (UK)
  • 27-Apr - Jersey (UK)
  • 28-Apr - Jersey (UK)
  • 29-Apr - East London (UK)
  • 30-Apr - London (UK)
  • 01-May - Wokingham (UK)
  • 02-May - London (UK)
  • 03-May - Barcelona (ES)
  • 04-May - Barcelona (ES)
  • 05-May - Barcelona (ES)
  • 06-May - Barcelona (ES)
  • 07-May - London (UK)
  • 08-May - London (UK)
  • 09-May - London (UK)
  • 10-May - London (UK)
  • 11-May - Agadir (MA)
  • 12-May - Agadir (MA)
  • 13-May - London (UK)
  • 14-May - London (UK)
  • 15-May - London (UK)
  • 16-May - London (UK)
  • 17-May - Amsterdam (NL)
  • 18-May - London (UK)
  • 19-May - London (UK)

Jen 24 dní z předchozích 49 dní jsem byl doma nebo "normálně" v práci. Tzn. 51 % mimo aktuální domov nebo office. Což asi není úplně obvyklé.

Ale jinak to zase takový drama není. Ona je ta statistika trochu zmanipulovaná. Kdybych sem dal celý rok, tak se nedostanu ani na 21 % někde v tahu.

Navíc jsem jednou cestoval metrem a dvakrát (!) autobusem (!!!). Takže jakýpak lítání pořád... :)

pátek 4. ledna 2013

Cupcakes & cookies

Výlet do Atlanty byly dle předpokladu takové menší gastronomické orgie. Někdo by řekl prasárny, ale já preferuji sofistikovanější názvy. Mimo jiné jsem zde ochutnal svůj první cupcake.

Nevzdělanec by mohl namítnout, že to je muffin se šlehačkou, ale není tomu tak. Těsto je trochu jiné a je to obecně víc dort než buchta v případě muffinu. Ostatně název říká: hrnek-dort. A jako každý dobrý dort, si i tyto minidortíky zaslouží zmínku v tomto prestižním blogu. Za prvé jsou teď v módě a za druhé jsou v módě dobré.

Co si budeme povídat, jídlo mají Američani zmáknuté. Najde se zde spousta (velká spousta) chyb, ale pokud se jen trochu snažíte, tak si bez problémů vyberete to dobré. A to jsou třeba cupcakes. Tuto delikatesu můžete koupit klidně v supermarketu a neurazí vaše chuťové pohárky. Což by se v ČR asi nestalo. Na druhou stranu je můžete odpravit odporně sladkými variantami, takže je to loterie, ale šance na výhru je poměrně velká.

Něco podobného jsou cookies – buchtové sušenky. Krásný název, že? Vlastní výroba. Je to totiž něco mezi. Nesmíte se nechat zmást Maryland cookies, kteréžto jsou ve skutečnosti biscuits, tj. sušenky. Takže na rozdíl od „marylendů“ jsou poměrně měkké, prostě jako kdybyste zkřížili buchtu a sušenky. A přidali tam kousky čokolády. A extra porci kousků čokolády. A ještě jednu. A ješ... to by už stačilo, ani Američani nejsou takoví čuníci.

Níže je tedy zmíněný lahodný první cupcake ze supermarketu. Myslel jsem si, že aspoň v práci se nebudu pořád cpát, ale kolega měl narozeniny. Co se dalo dělat. Pak jsem také spořádal několik cookies, ale ty jsem v rozrušení zapomněl vyfotit. Oba dva dny, co jsem se jimi cpal. A americký jablkový koláč jsem taky nevyfotil (ale ten byl nic moc, přeslazený a podivně drobivý).



pátek 16. listopadu 2012

Jak jsem se dal na charitu

Za poslední dva týdny jsem přispěl celých 13 liber na charitu. Není to sice moc, ale nemusel jsem dát nic, že jo? Aby to nevypadlo, že jsem se nějak rozvášnil, tak to bylo na čtyřikrát. Takže ano, jsem stále skrblík.

První dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Práglu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Další dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Soulu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Asi jsem úplně nezmínil, že letím do Soulu, tak to teď napravuji. Původně jsem si říkal, kdo by tam v zimě lítal? Ovšem 776 liber za zpáteční letenku v byznyse změní otázku na „kdo by tam neletěl?“. Teď (ani ne o týden později) to stojí 4741 liber na ty samé lety. Co se dalo dělat. Zavazadlový prostor a zavazadlový prostor deluxe byly za ještě nižší cenu, ale já se během deseti až dvanáctihodinového letu trápit nehodlám a musím se trochu rozmazlovat.

Do třetice všeho dobrého jsme včera měli v práci tradiční charitativní akci „dortový vozík“. Tj. upeč třeba chleba dort, kolegové si ho koupí a zaplacený drobný obnos bude odeslán jiným chudým dětičkám. Koupil jsem si tedy porci čokoládového dortu za tři libry.

Odpoledne kouzelný vozík přijel znova a měl novou várku dobrot. Přispěl jsem tedy další libru za neidentifikovatelný, leč vynikající, sladký křupavý koláč. Svačinka musí být. A co by člověk pro ty dětičky neudělal.

Naštěstí bylo pekařů víc, než první den strávníků, tak můj oblíbený vozík plný dobrot přijel i dnes. Hurá! Upřímně jsem v to doufal celou noc. Daroval jsem tedy dalších pět liber za jiný, ještě mnohem lepší čokoládový dort a čokoládový cupcake. Asi jsem pociťoval akutní nedostatek čokolády nebo co.

Odpoledne už dorty bohužel nedorazily. Naštěstí pro mě se kolega rozhodl nesníst svůj čokoládový cupcake a pod pohrůžkou jeho vyhození (!) mi ho prakticky vnutil. Co se dalo dělat. Například ho sníst. A to dřív, než si vzpomene, že by ho vlastně chtěl. Což se za zhruba hodinu a půl stalo. Ale to už byl cupcake cca hodinu v sacharidovém nebi a já v sedmém.

Takže už ty selebrity celkem chápu, charita je poměrně vyčerpávající.

pátek 2. listopadu 2012

Jak jsem zařizoval účet v bance (UK style)

Tohle také nebylo úplně jednoduché, přestože nejsem v tomhle směru žádný nováček. Koneckonců mám bankovních účtů tuším dohromady devět (a to nepočítám stavební spoření a dva již zrušené). Účet v zahraničí jsem již otevíral, takže jsem nepředpokládal žádné velké drama. Bohužel Spojené království není to samé jako Nový Zéland a míra byrokracie je zde o hodně vyšší. Nemluvě o tom, že všichni jsou potenciální teroristi, což se pozná podle toho, že si tu chtějí otevřít účet.

Předem jsem věděl, že je potřeba něco jako potvrzení od zaměstnavatele, ale bylo mi řečeno, že to si místní pobočka NatWest vyžádá automaticky. Naběhl jsem tedy do pobočky, že chci účet. Bylo mi řečeno, že tak jednoduché to není a kde mám potvrzení od zaměstnavatele a adresu bydliště. Vysypu hromadu dokladů, tj. pas a občanku, adresu hotelu a marně se snažím vysvětlit, že u nich dříve bylo dobrým zvykem se mého zaměstnavatele zeptat. No nic, papír si seženu, na personálním prý budou vědět jaký.

Dobrá zpráva je, že na personálním věděli. Špatná zpráva je, že při druhé návštěvě NatWest byla paní na přepážce ještě vzdorovitější než ta předchozí. Prý jestli mám sjednanou schůzku s paní, co dělá účty. Tuhle drobnost se mi včera nenamáhali sdělit, a tak jsem pochopitelně nic sjednaného neměl. A potvrzení od zaměstnavatele je prý sice pěkné, ale nemám bydliště. Ehm. Marně se jí snažím vysvětlit, že jsem se teď přistěhoval, bydlím v hotelu a těžko budu mít bydliště v UK, když nemám účet a tudíž nebudu dostávat výplatu. Nakonec jsem ji aspoň donutil, ať mi paní přes účty zavolá, co mám jako dělat.

Když už jsem byl tak pěkně rozjetý a měl potvrzení od zaměstnavatele, tak jsem šel do Barclay’s, kde třeba nebudou tak přísní a dostanu z nich účet před uzávěrkou. Barclay’s otvírali až za 15 minut. Tak jsem šel do vedlejší Lloyds TSB, tam už bylo otevřeno. Paní na přepážce se tradičně mírně vyděsila, ale byla asi tak o 10000 % ochotnější a prý mi na to zavolá vedoucího až dotelefonuje.

Asi deset minut jsem počkal a vedoucí dotelefonoval. Vysvětlil jsem mu situaci, že jsem tu nový, že potřebuji účet a že v NatWest nic nevědí. To ho potěšilo a jal se jednat. Zavolal na jejich HelpDesk, co se s tím (mnou) dá dělat. Prý jen stačí upravit dopis od zaměstnavatele, aby byl adresován správné bance (stávající byl pro NatWest) a bydliště v hotelu musí obsahovat číslo pokoje. Pak už se jen modlit, aby to jejich bezpečnost nějak nezarazila, ale to by se prý stát nemělo.

Nebohou kolegyni na personálním jsem poprosil o další potvrzení, tentokrát pro Lloyds, protože NatWest se mnou nekamarádí. To ji trochu udivilo, ale potvrzení mi přepsala. Mezitím mi volala paní přes účty z NatWest. Ta byla taktéž výrazně ochotnější než její kolegyně a sdělila mi, že když nemám bydliště v UK, tak budu muset doložit bydliště v ČR dvěma doklady. Což bohužel nejde, protože ho mám jen na občance a nikde jinde. V tom případě bude potřeba výpis z účtu nebo doklad o placení telefonu, nájmu, plynu atd. Naneštěstí to musí být originál, takže jsem jí řekl, že se ozvu, až to seženu.

Byl nejvyšší čas na návštěvu Lloyds č. 2 (celkově č. 4). Tady už bych mohl dostat účet. Dostavil jsem se ve smluvenou hodinu a čekal, protože s vedoucím jednal někdo jiný. Těsně před zavírací hodinou jsem přišel na řadu. Vedoucí mi sdělil, že předchozí klient je na tom stejně jako já – přistěhoval se, snaží se otevřít účet a jinde ho nechtějí. Ale on, Liam, je tu, aby pomáhal. A že prý mám vyřídit na personálním, že pomůže všem novým kolegům. Tak mu slibuji, že až budu mít účet, tak to rozhodně sdělím.

Stačilo si vybrat základní účet bez pojištění auta a podobných zbytečností, přečíst smlouvu, podepsat a deset minut počkat, než to nadatluje to počítače. Pak si nastavit hesla to internetového bankovnictví a bylo to. Pro teď. Byl jsem varován, ať účet ještě dva dny nepoužívám, kdyby náhodou došlo k protiteroristickému zablokování. Měl jsem se mu ozvat za dva dny, že zkontroluje, jestli bylo vše schváleno.

To bylo ve středu a ve čtvrtek. V pondělí jsem se marně snažil dovolat na pobočku, protože už jsem chtěl účet konečně začít používat a odříznout se od ždímání mého českého účtu. Nicméně nepodařilo se. V úterý ráno jsem byl shodou okolností vyřizovat věci okolo bytu a jedna pobočka Lloyds byla poblíž, takže jsem tam vběhnul, vystál si frontu a optal se, jestli je vše v pořádku. Údajně ano. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli zkontrolovali to, co měli, ale usoudil jsem, že vědí, co dělají a že jim budu věřit.

Vyběhl jsem tedy nadšeně k bankomatu, podojil ho a vložil peníze na účet. Teorie je taková, že to je výrazně levnější a hlavně rychlejší než převod ze zahraničí. Asi bych měl dodat, že zase tak jednoduché to nebylo, protože místní bankomaty vydávají vesměs max. dvacetilibrovky a máte štěstí, když vám dá celých 800 liber najednou.

Další den jsem se konečně dovolal Liamovi a ověřil, že účet už je opravdu v pořádku. Mohl jsem ho tedy vesele začít používat. Tzn. nahlásit jeho číslo v práci a pak už jen provádět machinace, za které by se ani teroristi nemuseli stydět. Což také není úplně jednoduché, protože i na založení příjemce musíte mít vyplněné místní telefonní číslo, na což vás nikdo předem neupozorní. Asi aby si mohli ověřit, jestli opravdu chcete poslat svoje poctivě nabyté peníze nějaké zločinecké organizaci nebo co.

No a nakonec bylo nutné počkat, až dorazí platební karta, kterážto je odeslána na adresu vašeho bydliště v době otevření účtu. V mém případě do hotelu. Samým nadšením jsem se po uplynutí 6 pracovních dnů od založení účtu chodil ptát na recepci, jestli mi náhodou nepřišel dopis. Přišel až v pátek, tj. den před tím, než jsem se měl stěhovat pryč. Bylo to těsné.

A když jsme u toho, jak tady všechno ověřují, na všechno je potřeba potvrzení nebo reference apod., tak platební karta a PIN mi dorazily v jeden den a hezky to tam leželo na hromádce i s přihlašovacím jménem do internetového bankovnictví (ke podivu bez hesla). Asi nemusím dodávat, že karta byla rovnou připravená k používání, žádná aktivace nebyla potřeba. Takže suma sumárum s bezpečností je to tady dost vocaď pocaď.

Když to srovnám s otevřením účtu u Air Bank, kde mě nikdy neviděli, tak to je trochu rozdíl. Je samozřejmě pravda, že jsem v tu dobu už měl jiný účet v ČR a byl jsem občanem tohoto prestižního státu, ale stejně. Úplným závěrem bych dodal, že ač to možná nevypadá, tak historka byla redakčně zkrácena a tudíž neobsahuje několikanásobnou pomoc kolegů, hledání poboček, mírné deprese a několikeré pobíhání po městě.

neděle 2. září 2012

Jak jsem se stal zaměstnaným

Také poměrně jednoduše. I když poslední dobou nikoho moc nezajímalo, co vlastně dělám, tak jsem pořád dělal. Jak to nejlépe šlo a co bylo pro firmu nejlepší. Což naštěstí, občas, bylo dobré i pro mě.

V poslední době jsem se soustředil převážně na jediný projekt, který mohl ušetřit nějaké peníze a nikdo mi u toho nenadával, že mu remcám do jeho práce. Pod pojmem práce myslím náplň práce, nikoli práci samotnou. O té tady nemohla být moc řeč. Ono ani o té náplni, ale což...

No a protože jsem se do toho pustil akčně jako vždy, tak jsem se i něco málo naučil. A v průběhu bičování dodavatelů asi i udělal trochu povědomí o své maličkosti. Že nesu uplně blbé.

No a když jsem, již na ústupu ze scény, narazil na inzerát, že hledají kolegu, tak jsem optal svých "starých známých", jestli o tom něco nevědí. Věděli. Dokonce to bylo přímo pro ně. Pak už jen stačilo si jednou zavolat, oficiálně se přihlásit, zaletět si na pohovor, pokec s personálním, podepsat smlouvu a tadá!

Dobře, těch telefonátů a emailů nakonec bylo trochu víc. Taky bylo nutné projít přes reference, ze kteréžto bývalým kolegům děkuji. Ale jinak to bylo celkem snadné. Stačí se jen snažit. I když to už možná nemá cenu. Když už to vůbec nemá cenu, tak prostě odejít. Tím samozřejmě nechci nikomu nic naznačovat (Davide!!!).

úterý 3. července 2012

Jak jsem se stal nezaměstnaným

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5000 Kčs pohřbím celý ÚV sám.

Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych vědel, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem.

Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si dělal sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu.

Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, přisli za mnou, abych si uklidil kolo, že pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné.

A od té doby jsem nezaměstnaný...

© Miloslav Šimek & Jiří Grossmann


To by byla klasika v podání Šimka a Grossmana. Já to měl trochu jednodušší. Prostě jsem odešel. Už bylo na čase najít si něco jiného a posunout se dál. Stay tuned.

úterý 1. listopadu 2011

A vítězem se stává...

...já! Nechci se chlubit, ale nějakým nedopatřením jsem se stal pracovníkem měsíce našeho oddělení. Ještě jsem se snažil přemluvit porotu, že by to měla dát někomu jinému, ale nepovedlo se. Co se dá dělat, snad se s tím nějak vyrovnám. Koneckonců 27 už mi bylo, takže jako zfetovaná legenda neumřu.

A zásluhy jsou asi jen to, že pracuju (ano, pracuju), jsem zvědavý (hodně), do všeho kecám (přiměřeně) a mlčím, když mám (občas). To poslední mi ještě moc nejde, ale snažím se. To by bylo, abych to nevyhrával pořád :-))
(ehm, ehm, tady nám někdo zpychnul! - pozn. aut.)



Děkuji tedy kolegům za podporu, rodičům za občasné večeře a vesmíru za tento ojedinělý úkaz. S pozdravem a zvoláním práci zdar, díky!


pátek 9. září 2011

Jak chutnají žáby?

Asi ne mnoho lidí někdy napadlo ochutnat žábu, takovou tu velkou hnusnou ropuchu odpornou. A jen málokdo to opravdu udělal. A asi jen pár lidem chutnala. Nedej bože tak, aby to udělali znova. Když teda nepočítám možné halucinogenní účinky.

I když to vlastně asi platí jen pro dospělé. Pravděpodobně každý zná někoho, kdo někdy v mládí olizoval nebo dokonce nafukoval ty nebohé tvorečky. Nebo ho zná minimálně z vyprávění. Teda aspoň my, děti z vesnice, někoho známe/slyšeli jsme o něm.

Někdo by mohl říct, že jedl žabí stehýnka a že mu chutnaly, ale to už bych dost odbočoval. O co mi vlastně jde. Jedná se o knihu Eat That Frog! 21 Great Ways to Stop Procrastinating and Get More Done in Less Time. Tedy "Snězte tu žábu! aneb 21 rad, jak přestat věci odkládat, ale dělat".

Zde autor přirovnává plnění úkolů k jedení žab: pochopitelně se vám do toho (někdy) nechce, ale co se dá dělat, žáby se občas z různých důvodů jíst musí. A mělo by se začít těma velkýma hnusnýma ropuchama odpornýma. Pak ten zbytek už nebude problém.

Což mě přivádí zpět k těm dětem. Děti to prostě udělají, protože je to hrozně zajímavé a určitě to bude super. Zatímco dospělí o všem přemýšlí, odkládají to, protože je času dost, nebude to úplně super atd atd atd.

Tím neříkám, že bychom neměli přemýšlet (všimněte si, že o sobě píšu jako o dospělém :)), ale že bychom měli některé věci prostě udělat, protože je to jednodušší než odkládat a pak to hrnout před sebou. Navíc jeden může zjistit, že to vlastně je super. A přináší to výsledky.

Je to jedna z nejgeniálnějších knih, co jsem kdy četl. Není tam v zásadě nic světoborného, ale každý přece ví, že geniální věci jsou jednoduché. Jeden kamarád se nedávno rozhodl, že bude posouvat své hranice, tak snad mu to pomůže. A ostatním taky. Osobně mám ověřeno, že to funguje velmi dobře. Neříkám, že jedu na 100 %, ale snaha tu je.


Upozornění: odkaz slouží pro čtení knihy pouze do doby, než vám dorazí zásilka z Amazonu ;-)

Takže jak chutnají žáby? Překvapivě dobře.

pátek 19. listopadu 2010

Už nejsem Manager

Asi si budu muset nechat vytisknout nové vizitky, protože teď už jsem Senior Manager. A proč? No protože si to zasloužím, to je přece jasné. Život je boj, já to říkám pořád.

pátek 30. července 2010

Pracovní moudro dne

- Asi bys ji (vysoce postavenou nadřízenou) měl hlídat, aby si tě pamatovala a udělala to co nejdřív.
- Ja jí budu stát za zadkem.
- No, možná bys měl být ještě o krok dál.

úterý 9. února 2010

Už nejsem "ajťák"

Dnes jsem přesně po půl roce opustil řady "ajtý" (IT).

Posledních pár let studia informatiky jsem každému vykládal, že to nejspíše nikdy dělat nebudu, protože mě to nebaví. Nicméně náhoda tomu chtěla, že jsem si našel práci sice na marketingovém oddělení, ale poměrně blízkou IT. Pokud si přesto myslíte, že mi léta strávená studiem informatiky k ničemu nebyla, tak se mýlíte. Dost mi to pomohlo a především ulehčilo práci.

Další shodou náhod jsem se dostal dokonce přímo do úseku informačních technologií. Někteří to možná ani nezaregistrovali, že jsem se tam počátkem srpna přesunul, ale nebojte se ničeho, přežil jsem to a jsem zpět na marketingu/prodeji. A práce je to o něco vzdálenější IT než byla původně.

Já "ajťák" prostě nebudu a hotovo :-)




úterý 1. prosince 2009

London Calling

Pro nadpis jsem si vypůjčil název nejlepšího alba od The Clash. To jen tak na okraj. Jinak to samozřejmě bude o Londýně. Přesněji řečeno o mé cestě do Londýna.

Již někdy na začátku října jsme dostali pozvánku na konferenci konající se v Londýně. Koná se několikrát ročně, ale poněvadž tento rok jsme tam ještě nebyli, tak jsme neváhali a začali si vyřizovat vše potřebné. Poučeni minulým neúspěchem, při vytváření slušné rezervace, jsme tentokrát nic nepodcenili a již měsíc předem jsme měli potvrzenou rezervaci od British Airways (BA).

Poněvadž a protože máme nárok na business class, tak jsme si samozřejmě udělali rezervaci v této třídě. I s měsíčním předstihem to bylo celkem napínavé, protože jsem doslova urval poslední volné místo na zpátečním letu.

Asi týden před odletem jsem zjistil, že zpáteční let je již kompletně vyprodaný. To znamená, že je i velmi pravděpodobně překnihovaný. A to znamená, že máme problém. Běžný platící cestující BA má totiž přednost. Další den ráno to ale bylo volné a já měl na ten den nahlášenou dovolenou, takže mi to bylo víceméně jedno.

Ještě jsme měli jednu šanci, a to zkusit odbavení přes web den předem. Oba jsme měli klasickou papírovou letenku, takže nejdříve bylo nutné převystavit letenky na elektronické. To není problém a dělá se to poměrně běžně. Drobný problém nastal, když se zjistilo, že každý máme jinou cenu letenky. Špatná byla samozřejmě ta moje. Takže u mé letenky se ještě vystavil doklad na vrácení zbytečně vybrané taxy.

Asi za půl hodiny se vše vyřešilo, já měl doklad, oba elektronickou letenku, a tak jsme se vrhli na odbavení. To se nám samozřejmě nepovedlo, protože BA to mají chytře udělané a spekulanti mají smůlu. Druhý den na letišti se nám to opět nepovedlo a pán na check-inu nás také nepotěšil, protože nám oznámil, že se na zaplnění zpátečního letu vůbec nic nezměnilo.

Nevadí, to se nějak vyřeší. Dostali jsme palubní vstupenky, nálepku, že můžeme jít na rychloodbavení (Fast Track) a do salonku. Prošli jsme pasovou a bezpečnostní kontrolou a šli na snídani do salonku. Tady jsem si dal vodu a sušenku! (Ač tam mají pět druhů whisky a pivo, holt jsem slušný chlapec ;-))

Let PRG-LHR pak ubíhal poměrně bez problémů a navíc v byznyse jsme byli jenom čtyři, takže se o nás moc pěkně starali. Letěli jsme Airbusem A319, takže už mi do sbírky chybí pouze nejmenší A318. Ale tím nejspíše jen tak nepoletím, protože létá málokde.

...

V zimě bohužel nelétá večerní let ČSA, takže po 17:30 byla jediná šance, jak se dostat z Londýna do Prahy, náš let BA858 v 19:05. Ten plný. Do půl páté to jde ještě přes Paříž nebo Frankfurt, ale to by vyšlo cenově na stejno jako zaplatit hotel.

Přišli jsme na letiště o něco dříve a hned jsme se zkusili odbavit, třeba mají v Londýně hloupější terminály než v Praze. Nemají. Zeptali jsme se tedy paní z BA, jestli by se mohla podívat, jak to vypadá s naším odletem. Bledě. Z naší potvrzené rezervace se stala pouze stand-by a bylo to stále plné. Prý máme přijít v 18:15, kdy se zavírá check-in pro tento let.

Čekání na odlet jsem si původně chtěl zkrátit v restauraci Plane Food, jejímž provozovatelem není nikdy jiný než rebel Gordon Ramsay. Jaké bylo mé zklamání, když mi došlo, že restaurace je v prostoru pro odbavené cestující, asi nemusím vysvětlovat. Nadával jsem asi hodinu. V jediném okamžiku jsem přišel o zajištěnou cestu domů a o teoreticky největší gastronomický zážitek podzimu.

Šli jsme tedy do jediné restaurace, která byla ve veřejném prostoru. Tady jsem si jako útěchu chtěl koupit pivo Guinness, které jsem chtěl vyzkoušet už hodně dlouho. Ten ale akorát došel. Tak jsem objednal Carlsberg, kterýžto je ze zahraničních piv jediný pitelný až dobrý. Dva natočené Carlsbergy jsem záhy dostal se slovy, že Guinness bude za 10 minut. Pane bože. To mi to nemohl říct dřív?!

Carlbergy jsem vypili a šli znova prosit o místa na vysněné lince BA858. Neúspěšně. A dřív než v 18:15 to prý už ani nemusíme zkoušet. No nic, šli jsme zpět do jediné restaurace. Tentokrát už Guinness byl. Pil jsem ho tedy poprvé a nejspíše i naposledy, protože chutná asi jako kdybyste do sklenice dali několik lžic popela a zalili to pivem. Fuj.

V 18:15 jsem byli opět na check-inu. Prý možná bude místo. Protože jsme neměli žádná zavazadla, tak jsme mohli jít dále a doufat. Naštěstí jsme prošli bezpečnostní kontrolou (už z té minule kolegy vyhodili, protože přišli pozdě) a šli prosit do gate A12. Tady jsme se dozvěděli, že místa možná budou. Paní stále zuřivě telefonovala a něco ťukala do počítače. Ve chvíli, kdy se uzavřelo odbavení tohoto letu, nám oznámila, že poletíme. Já jsem dostal sedalo 1C a kolega jumpseat. Ano, to je to "sedadlo" pro letušky.

Nakonec to ale bylo skoro vyvážené. Já měl normální sedadlo a teplou večeří. Kolega měl "sedadlo" a k večeři dvě sušenky, ale obskakovaly ho dvě letušky :-)


sobota 21. listopadu 2009

To be continued...

Prodloužili mi smlouvu, hurá. Nevyhodili mne, ale tak to snad ani nikdo nemohl přepokládat ;-). Teď mám relativně zajištěnou budoucnost na pár dalších měsíců a pak se uvidí. Život je boj.

pátek 19. června 2009

Cesta na Riviéru

Sice jsem tam byl již na konci března, ale vzpomínky na létající krabičku od sardinek jsou stále živé. Jak to tedy bylo. S kolegou jsme byli vysláni na školení do Nice. To se mi zamlouvalo, protože jsem tam ještě nebyl a také to vypadalo, že tam už bude hezky teplo. Což se rozhodně nadalo říct o počasí, které tehdy panovalo v naší kotlině. Navíc na služební cestě máme nárok na upgrade do Business Class, takže nemusíme vždy letět dřevěnkou jako běžní smrtelníci. Ale jak se později ukázalo, všechno bylo jinak.

Do Nice jsme letěli přes Lyon s Air France. Naštěstí jsme měli potvrzenou rezervaci, takže jsme se nemuseli bát, že zůstaneme doma. Ovšem upgrade se nekonal, neboť oba lety byly plné. A i kdyby nebyly, tak jsme měli smůlu, protože tam letěli Bombardier CRJ700 (PRG-LYS) a Fokker 100 (LYS-NCE) bez Business Class. Navíc ten Bombardier je výše zmíněná krabička od sardinek. Jsem sice zvyklý, že místo na nohy při své výšce 190+ většinou nemám, ale že bych seděl 2 hodiny v pozoru a stejně mě to tlačilo do kolen, to jsem nečekal. K jídlu byly pouze hnusné slané oříšky nebo hnusná sušenka. Z Lyonu do Nice už to bylo o dost lepší. Sice staré letadlo, ale sedačky pohodlné a místa dost. Ke svačině byl docela dobrý toast a navíc let trval jen něco přes hodinu.

Původní plán byl, že poletíme dřívějším letem přes Paříž, kam létají dospělá letadla a je mnohem větší šance na upgrade, ale nestihli jsme si včas vyřídit všechna potvrzení nutná pro vyslání na služební cestu a rezervaci letenek, a tak už byla Paříž vyprodaná. Ale věřte mi, že znovu tu samou chybu už neudělám a poletím třeba ráno přes Londýn, než večer přes Lyon.

Zpáteční cesta byla s Lufthansou přes Frankfurt. Za prvé tam létají letadla normální velikosti a za druhé to bylo jediné možné spojení :-). Obě cesty (NCE-FRA-PRG) operoval Airbus A320, tedy větší z těch menších. To bylo dobré, protože u Lufthansy jsme neměli potvrzenou rezervaci, a tak byla větší šance, že tam nezůstaneme přes noc.

U Lufthansy je možný upgrade pouze když se slečna u přepážky velmi dobře vyspí. My jsme byli rádi, že nás vůbec naložili, protože slečna naše letenky viděla asi poprvé v životě. Naštěstí její méně zmatená kolegyně všechno vyřídila a palubní lístky byly naše. Sice opět dřevěnka, ale zajištěná cesta domů.

Když jsme konečně odlétali z pobřežního Nice, tak se letadlo ve větru asi pět minut klepalo tak, že jsem si myslel, že z něj něco odpadne. Ale neodpadlo nic. Minimálně nic důležitého, protože jsme do Frankfurtu doletěli včas a v pořádku. Navíc k občerstvení podávají všechny možné druhy nealka, vína a ne/alko piva, takže to uteklo rychle. Při odletu z Frankfurtu už to neházelo, takže to vypadalo na poklidnou cestu. Ovšem házet to začalo přesně v okamžiku, kdy jsme dostali svačinu a pivo. Kolega ho nechal odvážně stát na stolečku a to se mu nevyplatilo. Já jsem ho srabsky držel v ruce, a tak jsem se nepolil. Po pár minutách to naštěstí přestalo a pak už byla cesta bezproblémová až do Prahy.

čtvrtek 23. dubna 2009

Jak se jedná o korunách, které přináší miliardy

Pár dní až týdnů před tím si pozvete zástupce svého obchodního partnera k sobě na jednání.

Dva dny předem jim zamluvíte hotel.

Den před jednáním je pozvete na pracovně-společenskou večeři do restaurace.

Ráno přednesete připravenou prezentaci o tom, jak si představujete průběh jednoho projektu.

Poté o něm 3 hodiny diskutujete.

Odchod zbytečných zástupců vaší firmy.

Pozvete zástupce svého obchodního partnera na oběd.

Po obědě se necháte cca 2 hodiny masírovat nabídkou možných i nemožných produktů.

Odchod několika zástupců vaší firmy a vašeho obchodního partnera.

Poté se zhruba hodinu navzájem "plácáte po rameni" a tvrdíte, jak je všechno skvělé.

Poté přidáte pár drobných výčitek, ale stále se "plácáte po rameni".

Další hodinu za stálého "plácání po rameni" zkusíte přidat dalších pár výčitek a lehkých argumentů.

Zjistíte, že zástupce obchodního partnera si je vědom své převahy a nehodlá ustupovat.

Domluvíte se, že jednání budou pokračovat.

Odchod posledního zástupce obchodního partnera.

Bitva je prohraná, nikoli však válka.

Odchod dalších zástupců vaší firmy.

Zbytek zástupců vaší firmy jedná o dalším postupu.

Výše je uveden popis jednoho z mnoha jednání, při kterém se nepodařilo se vyjednat slevu několika centů.

Podařilo se ujasnit si podmínky zavedení jednoho projektu.

Náklady za jeden rok: stovky milionů korun

Výnosy za jeden rok: několik miliard korun

pondělí 16. března 2009

Konec dobrý, všechno dobré

Skončila mi zkušební doba, hurá. A nevyhodili mne, ale tak to snad ani nikdo nemohl přepokládat ;-). Teď mám relativně zajištěnou budoucnost na pár dalších měsíců a pak se uvidí. Život je boj.

středa 4. března 2009

Vrácení daní z Nového Zélandu

Pokud se chcete pokusit získat něco málo peněz z daní nazpátek, tak postupujte následovně: Zaplaťte si to u některé profesionální agentury. Ba ne, dělám si srandu, protože to by vám z toho mála, co vám možná vrátí, asi moc nezbylo. Jde to i osobně a není to vůbec složité. Potřebujete na to cestovní pas, letenku, IRD number, číslo účtu (pokud si ho na NZ chcete ponechat) a zhruba tři hodiny času.

Pokud jste se polekali těch tří hodin, tak vězte, že většina z toho padne na cestu do Takapnuny na váš oblíbený úřad - Inland Revenue. Samotné vyplňování dvou formulářů a stání ve frontě mi trvalo asi 20 minut.

Poměrně zásadní informace je, že novozélandský finanční rok končí 31. března (tedy stejný termín jako poslední možnost podání přiznání v ČR). Vrátí vám tedy nejprve to, co jste si vydělali do 31.3. a příští rok možná i to, co jste si vydělali od 1.4. do 31.3. následujícího roku. Na webu Inland Revenue se píše, že je dobré podat přiznání o výši příjmu do konce dubna, ale já jsem něco málo dostal, i když jsem to podával až v červnu (těžko říct, jestli více nebo méně - hlavně jsem do té doby netušil, že finanční rok končí v březnu a ne v prosinci).

Po příchodu na úřad oznámíte paní za přepážkou, že hodláte opustit Nový Zéland a že byste rádi dostali něco zpět. Paní vám dá k vyplnění dva formuláře (IR3 + IR50) a oznámí, že bude potřebovat ofotit pas a letenku. Vyplnit formuláře není složité a paní vás upozorní předem, co všechno je nutné vyplnit a co naopak nutné není. Podle IRD number vám vytiskne vaše příjmy za loňský rok a zhruba dva měsíce staré údaje z letošního roku.

Vyplnit oba formuláře je poměrně jednoduché, protože tam nejsou žádné podivnosti jako v těch našich (zdravím naše zákonodárce!). První IR3 je vlastně samotné přiznání výše příjmu za loňský rok. Lze ho vyplnit i online, ale ručně mi to přišlo jednodušší a navíc se múžete zeptat, pokud vám něco není jasné. Papírovou verzi si můžete předem prohlédnout zde. Vyplňuje se pouze jeho první strana a podpis + datum na konci. Všechny údaje o vašich příjmech jsou na vytištěném papíře od paní z přepážky. Asi není nutné dodávat, že pokud při odjezdu žádáte o vrácení daní za minulý i aktuální rok, tak IR3 vyplňujete dvakrát.

S formulářem IR50 je to podobné. Tímto formulářem žádáte o vrácení daní z důvodu opuštění NZ. Opět si ho můžete prohlédnout na webu a má pouze dvě strany. Nejdůležitější je správně a čitelně vyplnit číslo účtu, pokud chcete zaslat peníze na NZ účet (do zahraničí to nejde). Případně bych kladl velký důraz na čitelné jméno a postal address, pokud preferujete šek. Ovšem paní mě před tím varovala, že to posílají pouze v kiwidolarech a většina lidí tak přijde o většinu drahým převodem na jejich domovskou měnu (v mém případě koruny). Ještě jsem si nebyl jistý u otázky č. 9 - jestli odjíždím na déle než 325 dní, tak jsem radši zaškrtnul ne. To pravděpodobně prodlouží dobu čekání na vrácené peníze.

Nakonec oba vyplněné formuláře, cestovní pas a letenku (stačí jen vytisknutá elektronická letenka) předáte paní na přepážce, která si vše ofotí a zkontroluje a je hotovo.



Aktualizace: První část peněz za rok 2007/2008 jsem dostal po slíbených cca dvou měsísích od podání přiznání a zbytek peněz za rok 2008/2009 jsem dostal už v listopadu. Takže ani nečekali, jestli se náhodou nevrátím zpět. Celkem mi vrátili cca 10% celkových příjmů, ale to zhruba odpovídá tomu, co jsem zaplatil navíc při vyšší sazbě daně (té odpovídal můj týdenní příjem, ale nakonec jsem se za celý rok dohromady nedostal z té nejnižší).

sobota 10. ledna 2009

Oznámení

Dne 9.1. jsem dostal svou první oficiální výplatu za svou první oficální práci. Sice už jsem dostal výplat mnoho a občas i mnohem vyšších, ale tahle je taková jiná. Lepší.

úterý 6. ledna 2009

Nástup do práce

Letos jsem ještě nic nesrovnával s NZ, tak to musím napravit. Bude to čerstvý příběh nástupu do zaměstnání.
Nástup do práce na NZ probíhá následovně:
  1. Dopoledne zajedete na Inland Revenue a vyplníte žádost o přidělení IRD.

  2. Poté zajedete do banky, kde si vyřídíte účet.

  3. Následně přijdete do budoucího zaměstnání, kde nahlásíte číslo účtu a že IRD budete mít během pár dnů.

  4. Pak vás buď pošlou na pár dní pryč, ale spíše vás rovnou zapojí do procesu.
Za tři hodiny se to dá stihnout a stojí to jen čas a náklady na dopravu.


Nástup do práce v ČR probíhá následovně:
  1. Dopoledne zajedete do budoucího zaměstnání a tam vám dají seznam dokumentů, které jsou nezbytně nutné pro přijetí do zaměstnání.

  2. Pokud je pondělí, středa nebo čtvrtek, tak si zajedete požádat o výpis z rejstříku trestů. Na internetu zjistíte, že je to na radnici někde v druhém patře. Po chvíli bloudění a hledání informací zjistíte, že to je v přízemí a na dveřích se píše něco úplně jiného. Požádáte a zaplatíte 50 Kč.

  3. Dále zajdete do banky požádat o účet.

  4. Zajdete za svým doktorem a požádáte ho o výpis ze zdravotní dokumentace. Zaplatíte 100 Kč.

  5. Seženete si zápočtový list, potvrzení o délce registrace na úřadu práce nebo potvrzení o studiu.

  6. Během čekání na některém úřadě vyplníte osobní dotazník.

  7. Zajdete se někam vyfotit. Zaplatíte 100 - 150 Kč.

  8. Pravděpodobně o několik dní později přinesete na personální oddělení občanský průkaz, originál výpisu z rejstříku trestů, výpis ze zdravotní dokumentace, originál dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání, vyplněný osobní dotazník, průkaz zdravotní pojišťovny, číslo bankovního účtu, zápočtový list/potvrzení o studiu/potvrzení z ÚP + foto pasového formátu.

  9. Zajdete s dokumentací za závodním doktorem.

  10. Přinesete potvrzení o schopnosti vykonávat danou práci od závodního doktora zpět na personální.

  11. Nejspíš o dalších několik dní přijdete opět na personální oddělení podepsat pracovní smlouvu.

  12. Volitelně lze ještě absolvovat vstupní bezpečnostní školení, podepsat daňové prohlášení atd.

Za tři dny se do dá zvládnout a stojí to minimálně 250 Kč, náklady na dopravu a kýbl nervů.

A to musím říct, že jsem na personálním oddělení narazil na velice rozumnou paní, která mi všechno řekla předem a pro nic jsem se nemusel vracet. Každý ale asi takové štěstí mít nebude.

Dále bych asi měl dodat, že při nástupu na nějakou "vyšší" pozici to asi na NZ bude dost podobné. Ale tady se ani u brigády nedostanu na ty zhruba tři hodiny a bude to dost podobné těm třem dnům...

neděle 14. září 2008

Jak získat práci (nejen) na Novém Zélandu

Teď asi zklamu davy čtenářů, kteří hledali zaručený recept pro nalezení a získání práce, ale asi jako ve všem, tak i při hledání práce musíte mít především štěstí.

Pravděpodobně nejjednodušší je najít práci přes "známého", to fungovalo, funguje a fungovat bude vždy. Takže se ptejte ve škole, v nynějším zaměstnání, v hospodě, na ulici, v autobuse, v rodině, prostě každého. Někdo třeba bude o něčem vědět a vás to bude stát minimum námahy. Pravděpodobnost přijetí přes "známého" je opět větší, než kdybyste se o místo ucházeli jako člověk takzvaně "z ulice".

Pokud se budeme bavit o Novém Zélandu, tak zde je situace na trhu práce usnadněná podstatně jednoduššími pravidly pro nástup do zaměstnání. Myslím zejména nutné papírování. Není problém nastoupit pouze na jeden den na zkoušku (pravděpodobně se budete ucházet spíše o méně kvalifikované práce) a pak buď můžete zaměstnání přijmout nebo jít o dům dál (nebo být odejiti). Takže asi nejvhodnější taktika je osobní návštěva zvoleného budoucího pracoviště a tvrdit, jak vás daná práce baví, že jste nikdy nechtěli dělat nic jiného a jakou máte velkou praxi. Vytištěný životopis není na škodu, ale není nutný - oni si vás vyzkouší.

Další postup je následující: Po nástupu do zaměstnání vyplníte jeden(!) formulář (IR330), na kterém je vaše jméno, IRD number a jakýsi daňový kód (je tam přehled a není složité vybrat ten správný - většinou to bude M). A to je vše! Pak už zbývá jen nahlásit číslo bankovního účtu a každý týden budete o pár dolarů bohatší. Ještě je vhodné zaměstnavatele upozornit, aby vám nestrhával příspěvek na Kiwisaver, což je obdoba našeho penzijního pojištění. Je to jen pro rezidenty, takže byste z toho stejně nic neměli.

Teoreticky po vás mohou chtít vidět pracovní povolení (tedy cestovní pas), ale mně se to nestalo. Navíc Inland Revenue a Immigration spolu nijak nespolupracují, takže nikdo nepozná, že pracujete s propadlým vízem. Jak říkal Jon: Dokud platíte účty a daně, tak si vás nikdo nevšímá.

Až budete chtít zaměstnání opustit, tak pouze nahlásíte, že hodláte zmizet a oni vám následující výplatní termín dají poslední mzdu + vyplatí dovolenou (někdy se přidává pár procent ke mzdě a na dovolenou není nárok).

Pokud hodláte na Novém Zélandu vykonávat nějakou kvalifikovanou práci, tak hledejte přes zprostředkovatelské servery. Namátkou třeba Seek.co.nz. Vystavte zde svůj životopis a pak už jen přijeďte podepsat smlouvu. S pracovním povolením nebude problém.