Sice jsem tam byl již na konci března, ale vzpomínky na létající krabičku od sardinek jsou stále živé. Jak to tedy bylo. S kolegou jsme byli vysláni na školení do Nice. To se mi zamlouvalo, protože jsem tam ještě nebyl a také to vypadalo, že tam už bude hezky teplo. Což se rozhodně nadalo říct o počasí, které tehdy panovalo v naší kotlině. Navíc na služební cestě máme nárok na upgrade do Business Class, takže nemusíme vždy letět dřevěnkou jako běžní smrtelníci. Ale jak se později ukázalo, všechno bylo jinak.
Do Nice jsme letěli přes Lyon s Air France. Naštěstí jsme měli potvrzenou rezervaci, takže jsme se nemuseli bát, že zůstaneme doma. Ovšem upgrade se nekonal, neboť oba lety byly plné. A i kdyby nebyly, tak jsme měli smůlu, protože tam letěli Bombardier CRJ700 (PRG-LYS) a Fokker 100 (LYS-NCE) bez Business Class. Navíc ten Bombardier je výše zmíněná krabička od sardinek. Jsem sice zvyklý, že místo na nohy při své výšce 190+ většinou nemám, ale že bych seděl 2 hodiny v pozoru a stejně mě to tlačilo do kolen, to jsem nečekal. K jídlu byly pouze hnusné slané oříšky nebo hnusná sušenka. Z Lyonu do Nice už to bylo o dost lepší. Sice staré letadlo, ale sedačky pohodlné a místa dost. Ke svačině byl docela dobrý toast a navíc let trval jen něco přes hodinu.
Původní plán byl, že poletíme dřívějším letem přes Paříž, kam létají dospělá letadla a je mnohem větší šance na upgrade, ale nestihli jsme si včas vyřídit všechna potvrzení nutná pro vyslání na služební cestu a rezervaci letenek, a tak už byla Paříž vyprodaná. Ale věřte mi, že znovu tu samou chybu už neudělám a poletím třeba ráno přes Londýn, než večer přes Lyon.
Zpáteční cesta byla s Lufthansou přes Frankfurt. Za prvé tam létají letadla normální velikosti a za druhé to bylo jediné možné spojení :-). Obě cesty (NCE-FRA-PRG) operoval Airbus A320, tedy větší z těch menších. To bylo dobré, protože u Lufthansy jsme neměli potvrzenou rezervaci, a tak byla větší šance, že tam nezůstaneme přes noc.
U Lufthansy je možný upgrade pouze když se slečna u přepážky velmi dobře vyspí. My jsme byli rádi, že nás vůbec naložili, protože slečna naše letenky viděla asi poprvé v životě. Naštěstí její méně zmatená kolegyně všechno vyřídila a palubní lístky byly naše. Sice opět dřevěnka, ale zajištěná cesta domů.
Když jsme konečně odlétali z pobřežního Nice, tak se letadlo ve větru asi pět minut klepalo tak, že jsem si myslel, že z něj něco odpadne. Ale neodpadlo nic. Minimálně nic důležitého, protože jsme do Frankfurtu doletěli včas a v pořádku. Navíc k občerstvení podávají všechny možné druhy nealka, vína a ne/alko piva, takže to uteklo rychle. Při odletu z Frankfurtu už to neházelo, takže to vypadalo na poklidnou cestu. Ovšem házet to začalo přesně v okamžiku, kdy jsme dostali svačinu a pivo. Kolega ho nechal odvážně stát na stolečku a to se mu nevyplatilo. Já jsem ho srabsky držel v ruce, a tak jsem se nepolil. Po pár minutách to naštěstí přestalo a pak už byla cesta bezproblémová až do Prahy.
