Druhý nejoblíbenější novozélandský pták

Nejoblíbenější pták na NZ je samozřejmě legendární Kiwi, ale druhý v pořadí je neméně známý Tui, který je ovšem daleko oblíbenější lahvový. Je dokonce tak neodolatelný, že se na jeho výrobě nesmí podílet žádní muži...

...ti jsou ale schopní podstoupit nemalé riziko, aby se k němu dostali.

Vrácení daní z Nového Zélandu

Pokud se chcete pokusit získat něco málo peněz z daní nazpátek, tak postupujte následovně: Zaplaťte si to u některé profesionální agentury. Ba ne, dělám si srandu, protože to by vám z toho mála, co vám možná vrátí, asi moc nezbylo. Jde to i osobně a není to vůbec složité. Potřebujete na to cestovní pas, letenku, IRD number, číslo účtu (pokud si ho na NZ chcete ponechat) a zhruba tři hodiny času.

Pokud jste se polekali těch tří hodin, tak vězte, že většina z toho padne na cestu do Takapnuny na váš oblíbený úřad - Inland Revenue. Samotné vyplňování dvou formulářů a stání ve frontě mi trvalo asi 20 minut.

Poměrně zásadní informace je, že novozélandský finanční rok končí 31. března (tedy stejný termín jako poslední možnost podání přiznání v ČR). Vrátí vám tedy nejprve to, co jste si vydělali do 31.3. a příští rok možná i to, co jste si vydělali od 1.4. do 31.3. následujícího roku. Na webu Inland Revenue se píše, že je dobré podat přiznání o výši příjmu do konce dubna, ale já jsem něco málo dostal, i když jsem to podával až v červnu (těžko říct, jestli více nebo méně - hlavně jsem do té doby netušil, že finanční rok končí v březnu a ne v prosinci).

Po příchodu na úřad oznámíte paní za přepážkou, že hodláte opustit Nový Zéland a že byste rádi dostali něco zpět. Paní vám dá k vyplnění dva formuláře (IR3 + IR50) a oznámí, že bude potřebovat ofotit pas a letenku. Vyplnit formuláře není složité a paní vás upozorní předem, co všechno je nutné vyplnit a co naopak nutné není. Podle IRD number vám vytiskne vaše příjmy za loňský rok a zhruba dva měsíce staré údaje z letošního roku.

Vyplnit oba formuláře je poměrně jednoduché, protože tam nejsou žádné podivnosti jako v těch našich (zdravím naše zákonodárce!). První IR3 je vlastně samotné přiznání výše příjmu za loňský rok. Lze ho vyplnit i online, ale ručně mi to přišlo jednodušší a navíc se múžete zeptat, pokud vám něco není jasné. Papírovou verzi si můžete předem prohlédnout zde. Vyplňuje se pouze jeho první strana a podpis + datum na konci. Všechny údaje o vašich příjmech jsou na vytištěném papíře od paní z přepážky. Asi není nutné dodávat, že pokud při odjezdu žádáte o vrácení daní za minulý i aktuální rok, tak IR3 vyplňujete dvakrát.

S formulářem IR50 je to podobné. Tímto formulářem žádáte o vrácení daní z důvodu opuštění NZ. Opět si ho můžete prohlédnout na webu a má pouze dvě strany. Nejdůležitější je správně a čitelně vyplnit číslo účtu, pokud chcete zaslat peníze na NZ účet (do zahraničí to nejde). Případně bych kladl velký důraz na čitelné jméno a postal address, pokud preferujete šek. Ovšem paní mě před tím varovala, že to posílají pouze v kiwidolarech a většina lidí tak přijde o většinu drahým převodem na jejich domovskou měnu (v mém případě koruny). Ještě jsem si nebyl jistý u otázky č. 9 - jestli odjíždím na déle než 325 dní, tak jsem radši zaškrtnul ne. To pravděpodobně prodlouží dobu čekání na vrácené peníze.

Nakonec oba vyplněné formuláře, cestovní pas a letenku (stačí jen vytisknutá elektronická letenka) předáte paní na přepážce, která si vše ofotí a zkontroluje a je hotovo.

Aktualizace: První část peněz za rok 2007/2008 jsem dostal po slíbených cca dvou měsísích od podání přiznání a zbytek peněz za rok 2008/2009 jsem dostal už v listopadu. Takže ani nečekali, jestli se náhodou nevrátím zpět. Celkem mi vrátili cca 10% celkových příjmů, ale to zhruba odpovídá tomu, co jsem zaplatil navíc při vyšší sazbě daně (té odpovídal můj týdenní příjem, ale nakonec jsem se za celý rok dohromady nedostal z té nejnižší).

Farmaření na Novém Zélandu

Pokud chcete úspěšně farmařit, tak musíte mít pořádný pick-up (nejlépe Toyota Hilux)...

... a na menší popojíždění ještě čtyřkolku, ideálně Grizzly od Yamahy.

Elektronický obchodní dům a tipy na výlety

Jedny z nejotravnějších reklam na Novém Zélandu jsou na Ferrit.co.nz, což je kiwi ekvivalent naší Vltava.cz. Jsou v televizi prakticky celý rok a v kteroukoli denní i noční hodinu. Naštěstí pro diváky, je několik z nich i poměrně zdařilých a pár dokonce velmi vtipných. Přičemž nejpovedenější je asi ta následující. No jen si poslechtěne si tu krásnou novozélandštinu.

V následujícím spotu můžete vidět všechna zajímavá místa na Novém Zélandu během jedné minuty a tím ušetříte spoustu peněz za letenku. Zároveň je i zde typický humor, který je místním obyvatelům vlastní - jsou na svoji zemi hrdí, ale přesto si ze sebe dokážou dělat legraci.

Zvídavá otázka

Tento reklamní spot na Mitsubishi Lancer byl údajně zvolen za jeden z nejpovedenějších v roce 2007.

Auto - vlastnictví a prodej

Jak jsem psal dříve, tak automobil víceméně pouze žere peníze. Když si odmyslím stále stoupající cenu benzínu a nafty (během půl roku mého pobytu na NZ vzrostla cena z $1.55 na $2.15 za litr N95!), tak se občas naskytne nemilá příležitost navštívit autoservis i z jiného důvodu, než je nová "technická". Nebojte se, auto je v pořádku. Akorát jsem zapomněl zapnutá světla a tím jsem dodělal moji stařičkou autobaterii. Tady na vesnici jsem koupil novou za $146, jinde by možná byla o pár dolarů levnější.

Ale abych mu jen nekřivdil, tak mě moje auto také velmi potěšilo. Během necelých 2000 km, co jsem ho vlastnil, byla průměrná spotřeba pouze necelých 8l/100km. Z toho jsem zhruba 400 kilometrů najezdil po městě a okolí. Připomínám, že to byl obsah 2 litry a ročník 1986. Zkuste si cvičně koupit auto s 2l motorem za cca 15 tisíc korun a trumfnout mě!

Také jsem několik dní po koupi auta obdržel dopis z aukce, kde byly dokumenty o provedených výměnách spojky, klínového řemene a několika dalších drobností. Vše bylo vyměněno v poměrně nedávné době, takže se tím šance na pozdější prodej značně zvýšily. Navíc bylo zakoupeno jako nové na Novém Zélandu a mělo pouze jednoho předchozího majitele (v dokumentech byli dva, ale jen proto, že se přestěhoval a připsal jako spolumajitele i manželku).

Prodej auta je snad ještě jednodušší než koupě. Tedy pokud se budeme bavit o tzv. papírování. Potřebujete na to pouze potvrzení o převodu auta na vás, které vám přišlo po koupi auta. Je žlutá čtvrtka o velikosti A4, na které je vaše jméno - nový vlastník vozidla a výpis předchozích majitelů. Dále nevyplněné údaje o novém majiteli v případě prodeje, a to ve dvou provedeních - jedno pro vás a jedno pro něj. Při prodeji si pak do vaší části (prodejce - spodní třetina té A4) stačí opsat jméno a adresu toho, na koho bude auto přihlášené a podepsat jeho část. Se svojí částí zajdete opět na poštu, zaplatíte asi $8 a auto už má nového vlastníka. Pak už jen zrušit pojištění a to je vše.

Prodat auto je snad ještě více stresující než jeho koupě. Pravděpodobně ho budete chtít prodat co nejpozději, abyste mohli cestovat co nejdéle a nejpravděpodobněji to bude opět v Aucklandu. Proto vás asi nepotěším informací, kterou si nejspíš nechcete připustit, ale je to tak: budete to mít hodně těžké a nejspíš ho prodáte hodně pod cenou. Nejvyšší ceny jsou obecně v prosinci a lednu, kdy si auta kupuje nejvíce turistů a nejnižší od března/dubna dále, kdy se jich většina turistů zase zbavuje a poptávka je nejnižší. Pro zajímavost přikládám foto nástěnky z backpackeru.

Já naštěstí nejsem obyčejný turista, takže prodej mého auta probíhal trochu jinak. Původní plán byl, že přijedu do Aucklandu v neděli (odlet ve středu) a zkusím nejdříve tradiční aukci v Ellerslie. Když by to nevyšlo, tak bych ho dal zpět do Turners aukce a nechal mého kiwi kamaráda, ať vyřídí prodej. Po telefonátu s mým českým spolužákem a varování, jak šly ceny a poptávka hrozně dolů, jsem ze svého hloupého a naivního plánu upustil a přešel na plán B.

Auto jsem vlastně už k ničemu nepotřeboval, protože jsem bydlel 5 minut chůze od práce a už jsem nehodlal nikam cestovat. Podotýkám, že tohle bylo na začátku května a NZ jsem hodlal opustit v půlce června. Moje auto nemělo smysl inzerovat na Trade Me, kde bych s ročníkem výroby 1986 a požadovanou cenou minimálně $1000 neměl vůbec žádnou šanci. Po konzultaci s místními jsem usoudil, že nejlepší bude postavit auto na ulici přímo v Coromandel Town. Řádně ozdobené cedulí FOR SALE. Poprvé jsem považoval odlehlost tohoto městečka za výhodu a doufal jsem, že potenciální kupec nebude chtít jet do Aucklandu pro nějakého zajíce v pytli a zakoupí můj sice starý, ale jinak skoro dokonalý vůz.

Vyrobil jsem tedy fešné cedule s "životopisem" auta a postavil ho na frekventované místo u jediného pekařství. Měl jsem na prodej cca 5 týdnů a chtěl jsem za auto $1200, minimálně ale $1000. Na autě byla cena $1300, abych měl prostor pro vyjednávání. Po týdnu, kdy se nikdo neozval, jsem začal být nervózní, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Po necelých dvou týdnech se ozvali 3 zájemci během 24 hodin.

První zájemkyně si auto pouze prohlédla, zeptala se svých asi desetiletých dětí (!), jestli si ho má koupit na ježdění do práce a nabídla mi $1000 cash. To jsem statečně odmítl. Sice byla první zájemce po skoro dvou týdnech, ale pořád mi zbývaly více než tři týdny a trocha naděje. Hned na to mi řekla, že ho teda vezme, ale že si musí vybrat peníze a jestli můžu počkat do zítra. Lehce překvapeně jsem se zeptal, jestli ho tedy hodlá koupit za těch $1300 a ona že ano. Samozřejmě, že může! Paní asi nebyla moc zběhlá ve vyjednávání, protože za $1200 by ho určitě dostala a za $1100 nejspíš taky :). Nabídl jsem jí, jestli se chce s tím autem alespoň projet, ale ona nechtěla.

Druhý den přivezla požadovanou částku, podepsal jsem jí papír o prodeji a předal klíče a dokumenty o provedených opravách. Klíče předala svojí neteři s tím, že ona jde do práce a na první jízdu pojede neteř (!). Paní jsem potkal o několik dní později a usmívala se, tak asi byla s koupí mého bývalého auta spokojená.

Strava na NZ - "100% fat free"

V předchozím článku jsem popsal typické stravovací návyky většiny obyvatel Nového Zélandu. Proti tomu působí jako pěst na oko všechny reklamy na produkty s nulovým obsahem tuku. A když už ne s nulovým, tak alespoň sníženým.

Například byste nevěřili, jak je složité koupit normální mléko. Většinou musíte koukat do okrajů spodních regálů a vůbec na místa, kde jsou produkty, které nikdo nekupuje, ale měly by být v nabídce. Naopak pokud chcete Light, Fat Free, 100% Fat Free, Trim, 99,5% Fat Free, Lite, Only 0,1% of Fat, Super Trim, tak nemáte s nákupem problém. S jogurty a sýry je to podobné.

Samozřejmě i McDonald's a spol mají v nabídce minimálně jeden produkt, který má o 20% nižší obsah tuku než typický produkt. Co na tom, že je v něm více cukrů a tím pádem i více energie.

Celkem mě šokovalo zjištění, že typická 0,6l láhev oblíbené limonády L&P obsahuje 65 gramů cukru (890 kB pdf)! Klasická Coca Cola je na tom víceméně stejně a Fanta obsahuje dokonce více než 70 g. Schválně si zkuste navážit 65 gramů cukru, je to slušná hromádka. Takže až si někdy budete objednávat třetí Colu, tak si na tohle vzpomeňte ;-).

Dále je na NZ k dostání mnoho Organic produktů (biopotravin). Osobně bych řekl, že snad každý výrobek z běžných potravin má svoji bio variantu. Tyto výrobky jsou obecně zhruba o 50 % drazší, ale co by člověk neudělal pro svoje zdraví.

Strava na NZ - Fastfood rules!

Než jsem odjel na Nový Zéland, tak jsem si myslel, že většina tlustých lidí žije v USA. Po několika měsících pobytu na NZ musím dodat: zbytek žije tady. Hlavní viník otylosti obyvatel bude pravděpodobně nepříliš zdravý životní styl spojený se stravováním ve fastfoodech všeho druhu. V televizi je hrubým odhadem pětina reklam na různé fastfoody. Na Queen Street v ACL je na 300 metrech cca 20 fastfoodů a na jiných místech na Novém Zélandu to není o moc lepší.

Restaurací s rychlým občerstvením je tu nepřeberné množství: Burger King, Domino's Pizza, Dunkin' Donuts, KFC, Little Caesar's Pizza, McDonald's, Pizza Hut, Subway, Wendy's... To jsou známější mezinárodní řetězce restaurací, které jsem viděl a zapamatoval si. Dále je zde nepřeberné množství menších lokálních fastfoodů a takeaways. Vesměs se v nich prodávají oblíbené hamburgery nebo v zemích bývalého britského impéria neméně populární fish and chips.

Všechny uvedené restaurace prodávají menu složené z "hlavního jídla", přílohy a nápoje. To není nijak neobvyklé ani u nás, ale tady mají prakticky vždy v nabídce i rodinná menu, která obsahují mnoho hamburgerů/kuřecích kousků/pizzy, ještě více příloh (hranolků) a dvoulitrový nápoj (klidně i dva). Výhodná snídaňová menu s kávou jsou taktéž samozřejmostí. Kiwis se v podobných podnicích stravují poměrně pravidelně a když náhodou uvaří doma, tak je to velmi podobné.

Uvaří je v tomto případě možná dost honosné slovo. Většinou totiž jen ohřejí fazole z konzervy, špagety z konzervy, klobásky, vajíčka a k tomu samozřejmě hranolky. Případně zakoupí hotovou omáčku, hotové rizoto, hotovou pizzu, hotové plněné koláče a doma si to jen ohřejí/osmahnou/opečou a k tomu si dají sladkou limonádu nebo pár piv.

Průměrný Novozélanďan se tedy s odlišným jídlem setká pouze v restauraci a ani tady není výjimkou, že si z jídelníčku vybere opět fish and chips nebo steak s hranolky.

NZ - Sport (nejen) v TV

Pořadí oblíbenosti je následující: 1. Ragby, 2. Kriket, 3. Dostihy.

Oblíbenost národního ragbyového týmu All Blacks je zhruba stejná jako byla u našeho hokejového týmu z Nagana. Oblíbenost All Blacks ale trvá několik (desítek) let. Každý domácí zápas je vyprodaný, obchody s dresy AB's jsou všude a dostat se do týmu je na Novém Zélandu nejvyšší možný sportovní úspěch. Každý hráč při svém prvním startu obdrží pořadové číslo a tím se nesmazatelně zapíše do dějin. Během více než 100 let se v All Blacks objevilo již přes 1000 různých sportovců. Pokud se zrovna nehraje nějaký mezinárodní zápas, tak je na programu buď jakási Liga mistrů, zápasy sedmičlenných týmů atd. Přehled všech hlavních soutěží je na Wikipedii.

Asi jediný sportovní tým, který v popularitě trochu "šlape na paty" All Blacks, jsou Black Caps, tedy kriketová reprezentace. Naštěstí pro ně se kriket hraje v létě a ragby v zimě. Takže je v televizi (novinách) buď ragby nebo kriket, většinou ale oboje. Kriket je velmi zdlouhavá hra podobná baseballu, neplést tedy s kroketem. Opět pokud se nahraje mezinárodní zápas, tak media přináší výsledky z místní ligy nebo z indické, která je velmi populární. Osobně jsem neviděl nikoho hrát v parku nebo na pláži ragby, ale za to kriket mnohokrát. Z toho usuzuji, že kriket je jako rekreační sport oblíbenější.

Na třetím místě mého pomyslného žebříčku se umístily dostihy. A to buď klasické koňské sprinty, závody klusáků nebo závody chrtů. Na Novém Zélandu je jeden televizní kanál věnovaný pouze koňským dostihům (ale někdo mi říkal, že je australský). Sázky na dostihy jsou pravděpodobně oblíbenější a častější než na jiné sporty.

O Novém Zélandu se říká, že každý prakticky každý Kiwi vlastní jachtu, což je do jisté míry pravda. Za pěkného dne jsou v okolí Aucklandu doslova námořní dopravní zácpy. A pokud náhodou nějaká rodina nemá jachtu, tak většinou alespoň vlastní menší motorový člun. Kdo nerybaří, jako by nebyl.

Z motoristické oblasti jsou nejoblíbenější závody cestovních vozů s osmiválcovými motory (tedy žádné Octavie s 2L motorem, ale dospělá auta). Občas se objeví zmínka o Formuli 1, ale jinak jsem jiné pořádné sporty nezaznamenal.

Z dalších sportů je výrazný netball, což je výhradně dívčí velice populární sport, o kterém běžný smrtelník ze Střední Evropy v životě neslyšel. Oni zase například neznají florbal. Kiwis obecně s těma klackama moc neumí - Nový Zéland je držitelem nejvyšší prohry v ledním hokeji na světové úrovni. Dostat gól každou minutu a dvě sekundy, to snad musí trénovat...

Lifestyle in Coromandel is so cool, but...

To řekl domorodec Patrick o své rodné vísce, tedy o Coromandel Town. Všem se tam líbí, ale zároveň by všichni chtěli pryč. Jak jsem již napsal, Coromandel je malé městečko s 1300 - 1500 stálými obyvateli a mnoha tisíci turisty během letní sezony. Od Vánoc do Velikonoc je Coromandel výletní centrum mnoha obyvatel Aucklandu, ale zbytek roku zde lidově řečeno "chcíp pes".

Naštěstí ne úplně, protože prakticky každý víkend se zde konají live koncerty. A to buď v Admirals Arms Hotel nebo ve Star & Garter Hotel. (Nenechte se zmást slovem "hotel", na NZ je to obyčejný hostinec s několika pokoji pro hosty.) Vstup je většinou zdarma a sejde se zde skoro celá vesnice. Dovedou se tu skvěle bavit lidé od 20ti let až po šedesátníky. Tohle si u nás nedovedu dost dobře představit a celkem jim to závidím.

Mládež ve věku 15 - 20 let se většinou opíjí někde v ústraní. Za prvé nechtějí být ve stejném podniku se "staříky" a za druhé je to do 18ti nelegální. To je u nás sice stejné a přesto se pije, ale na malé vesnici si policie nezletilce lehce pamatuje a moc jim to netoleruje. Pokuty za porušení jsou zhruba stejné jako v ČR (200 - 2000,-), ovšem tady je to v dolarech.

Případně se zde ve výše zmíněných hospodách hotelech hromadně sleduje fotbal, což je stejné jako u nás. (Nenechte se zmást slovem "fotbal", na NZ je to obyčejné ragby.) Národní tým All Blacks jsou polobozi, jejichž popularitě se přibližují pouze Black Caps, což je národní kriketový tým.

Další oblíbenou kratochvílí je rybaření. V tomto případě rybaření na moři. A to buď ze břehu, z lodi nebo z kajaku. Tady asi není někdo, kdo by nikdy nerybařil, a proto zde naleznete mnoho obchodů s rybářskými potřebami a nabídky společností pořádajících rybářské výlety visí na každém rohu.

Život tady je na můj vkus až příliš poklidný a pohodový. Ovšem jen co se dostanu do důchodového věku a začnu rybařit, tak se sem okamžitě stěhuji. A to myslím celkem vážně.

Oz nebo NZ?

Našel jsem pro vás malou pozvánku do této odlehlé části světa. Sami si můžete vybrat, zda je leší jet do Austrálie nebo na Nový Zéland. Ale musím vás varovat rovnou, že obě země mají něco do sebe, a tak bude asi nejlepší navštívit obě dvě.

Do Austrálie?

Nebo na Zéland?

Obě možnosti jsou bezesporu lákavé. Jen abych předešel dotazům, tak P-labs jsou laboratoře na výrobu pervitinu a na NZ objevili látku, která vytvoří barevný kouř, pokud někdo v domě vaří "perník".

Strava na NZ - Kde utrácet těžce vydělané peníze

Sladký život v rodině mi skončil nějaký ten pátek zpátky a nyní se musím o sebe starat sám. To pro mě znamená především neumřít hlady a zajistit si dostatek potravin. A pokud možno co nejlevnějších potravin. Jídlo za 5$, co jsem si kupoval ve škole, je sice na místní poměry levné, ale pokud chci vydělat co nejvíc peněz na drahá studia, tak potřebuji jíst ještě levněji. Ještě před opuštěním mé adoptivní rodiny jsem se vypravil na obhlídku a jako správný ekonom jsem porovnal zvolený spotřební koš mezi supermarketem New World a superdiskontem Pak'n Save.

Jak se můžete dočíst i jinde, tak nejlevnější supermarket na Novém Zélandu je Pak'n Save. Náš učitel o něm řekl, že je to "the shittiest supermaket in NZ, but the cheapest" (nejhnusnější, ale nejlevnější). Opravdu to není zrovna krasavec - představte si horší Lidl o velikosti Tesca, ale jídlo je zde opravdu bezkonkurenčně nejlevnější. Dokonce i když je třeba v New World nějaké jídlo "v akci", tak je v Pak'n Save většinou levnější.

Pak'n Save je tak levný, protože nakoupí ohromné množství zboží a to následně s nízkou marží prodá. Z toho důvodu musí mít co nejnižší náklady. Jak jsem již napsal, tak uvnitř to není zrovna dvakrát krásné, protože je to víceméně skladiště. Navíc je jen ve velkých městech, kde je větší šance prodat více zboží a sníží se náklady na distribuci.

Pravděpodobně všechny supermarkety na NZ mají uzavřenou dohodou s nějakým řetězcem čerpacích stanic a když nakoupíte jídlo za více než 40$, tak dostanete poukaz slevu 4c (0,04$) z každého litru benzínu. Pokud utratíte více než 70$, tak už je sleva 10c (0,1$) z každého litru. To znamená, že byste si měli nákup pečlivě naplánovat, abyste se kvůli chybějícím třem dolarům nepřipravili o slevu. I když kvůli slevě 4c/1l asi nemá cenu se moc stresovat a zbytečně nakupovat věci, které nepotřebujete (benzín momentálně stojí okolo 1,70$/1l - 10.12.07; 2,15$/1l - 10.6.08).

Samozřejmě nejvýhodnější jsou velká balení čehokoli, tak je to dobré se domluvit se spoludlícím(i) a nakoupit společně. Dobré jsou také multi balení, např. 5 plechovek fazolí za speciální cenu apod. Ale musíte si to opět pořádně spočítat, jestli se to opravdu vyplatí, protože zrovna třeba v Pak'n Save prodávají 3 plechovky Watties fazolí za 3,60$ a jednotlivě stojí jen 1$... Všechno je třeba dělat s rozmyslem, abyste v honbě za pár ušetřenými dolary a levnějšímu benzínu nenakoupili hromadu zbytečností a kupu supervelkých balení, které se vám následně zkazí dřív, než vůbec projíte cenu menšího a levnějšího balení.

Ovoce a zeleninu je nejlepší nakupovat ve specializovaných prodejnách jako je Fruit World nebo něčem podobném. Je tu větší výběr, asi i lepší kvalita a nižší ceny.

Ceny a další informace můžete opět najít na novzel.softis.cz. Ceny jsou v roce 2008 víceméně stejné nebo jen mírně vyšší.

Výlet do Thames

Jednoho krásného dne, a to konkrétně 11.1.2008, jsem pracoval až od 17:00 a tudíž jsem měl volné celé dopoledne i odpoledne. Jelikož jsem skrblík a zároveň jsem chtěl nějaké dobrodružství (+ trochu stresu), tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem do Thames, což je jediné "město" (6700 obyvatel) v okruhu 70 km. Mým cílem byl samozřejmě Pak'n Save - prodejce nejlevnějšího burákového másla a dalších levných potravin. Stal jsem se totiž závislým na burákovém másle. Burákové máslo není nic jiného než arašídy rozdrcené na kaši. A dokonce i podivný Marmite mi chutná, ale když jsem ho ochutnal poprvé, tak jsem si říkal: "Pane Bože, co to jedí?!? Vařené pneumatiky?" Chuť je totiž opravdu zvláštní hořkoslaná a těžko přirovnatelná k čemukoli jinému. Možná "pendrek".

Ale to jsem trochu odbočil od popisu mého výletu. Ráno nebylo zase tak úplně krásné, takže jsem si s sebou vzal bundu, kdyby náhodou pršelo. Také jsem byl líný vyndávat z batohu všechny možné letáky, a tak jsem s sebou měl asi 1 kg papírů. Toho jsem později samozřejmě litoval. Váha batohu při "odletu" byla cca 5 kg (batoh 1 kg, letáky 1 kg, bunda 1,5 kg, voda 1,5 kg).

Slyšel jsem, že na Novém Zélandu je údajně jednoduché cestovat stopem, tak jsem si to chtěl ověřit v praxi. Měl jsem cca 7 hodin na celou cestu tam i zpět, přičemž cesta samotná do 55 km vzdáleného Thames zabere zhruba 1 hodinu. Vydal jsem se z backpackeru směrem na Thames a na prvním vhodném místě pro stopování jsem narazil na dvojici, která opustila backpacker asi hodinu přede mnou. Pomyslel jsem si, že ono to s tím stopováním asi zase tak jednoduché nebude, ale nenechal jsem se odradit. Oni byli dva a měli obří batohy. Já byl sám a měl jsem jen malý zatím pětikilový batoh.

Ušel jsem zhruba kilometr a našel pěkné místo, kde na mě bylo z dálky vidět (takže řidiči měli dost času se nade mnou slitovat) a kde se dalo bez problémů zastavit (protože občas vidím lidi stopovat na absolutně nesmyslných místech, kde se zastavit prostě nedá). Asi po deseti minutách stopování už jsem začínal být nervózní a říkal jsem si, že mám občas šílené nápady. Po dalších pěti minutách mi zastavila dodávka plná nářadí. Řidič naštěstí jel až do Thames, tak jsem nemusel "přestupovat". Naneštěstí dodávka nebyla plná jen nářadí, ale taky bláta, takže jsem si hned při nastupování umazal kraťasy. No co, je to zadarmo a kraťasy potřebují vyprat tak jako tak.

Řidič byl asi 45ti-letý hippie, který se živil převážně stavbou domů apod. Mimo jiné měl malou organic farmu. Do Thames jel dělat nějaký "byznys". Chtěl jsem vystoupit u "shopping centre", což nebyl problém. Zastavil, poslal mě směrem do shopping centre a jel dál. Já jsem se nenechal zmást lstivým hippíkem, který si pod pojmem "shopping centre" vysvětloval centrum města s kupou obchodů (které mě samozřejmě nezajímaly) a vydal jsem se na druhou stranu, kde by měl být můj "shopping centre" s Pak'n Save. P'nS byl nalezen hned po 100 metrech a zároveň zde byl i The Warehouse (where everyone gets a bargain - moc jsem koukal na televizi), což je roztomilý kříženeček Tesca a Baumaxu (Srstka mě pronásleduje i tady.).

Mé první kroky vedly do P'nS, protože jsem zde byl především pro lahodnou arašídovou pomazánku a pár dalších dobrot. Koupil jsem si dvě Pam's Peanut Butter - no added salt za 1,75$, špagety, rýži, ovesné vločky a fazole. Váha batohu rázem narostla na cca 12 kg (batoh 1 kg, letáky 1 kg, bunda 1,5 kg, voda 1,2 kg, vločky 3 kg, špagety 1 kg, rýže 1 kg, burákové máslo 0,8 kg, fazole 1 kg). A to jsem se ještě chtěl podívat do The Warehouse, kde jsem viděl strojek na stříhání vlasů za 12,98$. Po svačině a chvíli hledání jsem nalezl vytoužený strojek za 12,98$. Ještě jsem chtěl podívat na nějaké levné "pracovní" kraťasy, ale nalezl jsem jen nepříliš levné, ale fešné kraťasy za 25$. Takže mám nové levné nepracovní. Cestou do The Warehouse jsem procházel okolo Postie+ (Což je něco jako Kenvelo před 10 lety, tj. prodávají levné obleěení, které na sebe může vzít většina lidí a ne jen ujetí teenageři a ještě ujetější kdokoli jiný.) a tady byl novoroční výprodej. Fešné kraťasy za 15$. To už bylo levnější, ale na pracovní kraťasy stále dost. Takže mám dvoje nové levné nepracovní a stále žádné pracovní kraťasy.

Měl jsem nakoupeno všechno potřebné + něco navíc a mohl jsem se vesele vrátit domů. Zbývaly mi asi 4 hodiny do nástupu do práce. Vydal jsem se směrem Coromandel Town hledat vhodné místo pro stopování. To jsem již vypadal jak velbloud se zbožím, protože jsem měl úplně narvaný batoh + zbytečná bunda + taška s kraťasy a strojkem na vlasy. Celkem cca 14 kg. Aktuální teplota asi 25 st. a azuro - zrovna když se to hodí nejméně.

Konec města byl vzdálený cca 1 kilometr. Zde bylo celkem pěkné místo pro stopování, ale zároveň to bylo přímo na slunci. Po dvaceti minutách, během kterých samozřejmě nikdo nezastavil, jsem se vydal dále směrem na Coromandel Town, doufaje, že nepůjdu až tam. Po zhruba kilometru mi zastavila opět dodávka, ve které se aktivní důchodkyně vracela z občasné práce. Úplně přesně jsem nepochopil, co vlastně dělá, ale asi to bylo něco jako úěetní. Jinak se věnuje především pěstování stromů a květin, které prodává. Naneštěstí bydlela v cca 7 km vzdálené vesnici… Tady jsem si našel pěkné stinné místo a zastavilo mi asi desáté auto. A kupodivu to nebyla dodávka, kterých tu jezdí zhruba 20 %, ale Audi 80. Řídil to cca 30ti-letý chlápek z Aucklandu, který byl na dovolené ve vesnici za Coromadel Town, takže jsem jel přímo. Zde jsem mu ještě ukázal, kde jsou v Coromandel záchody a spokojeně jsem se vydal do backapackeru. Zbývalo mi ještě asi 2,5 hodiny, tak jsem si mohl dát svačinu, podívat se na TV a vesele vyrazit do práce.

Strava na NZ - Dojmy po pár týdnech na NZ

Pokud jste turisté a máte rádi asijskou kuchyni, tak budete v Aucklandu maximálně spokojeni. V ACL totiž žije několik stovek tisíc přistěhovalců z Asie a mnoho z nich tu provozuje restauraci. Takže pokud nepočítám klasiku jako McD nebo KFC a Burger King, tak tu na jinou restauraci než thajskou, čínskou, indickou nebo sushi bar skoro nenarazíte. Jen občas nějaký steak house. Běžná cena jídla je ve zmíněných asijských restauracích v obchodních centrech nebo tzv. Food Court (něco jako jídleny, několik restaurací pohromadě) je 8-12 kiwi dolarů a sushi je tu levnější než u nás. Jídlo v klasické restauraci s obsluhou stojí 20 - 30$.

Cheeseburger stojí u McD 2$ a je, dle mého názoru, lepší než v ČR, v Burger Kingu 2,20$ a je největší, Wendy's už 2,40$ a je asi chuťově nejlepší. Cheese v BK je trochu výživnější než od McD, protože houska se víc podobá klasické české housce a jsou v něm dvě okurky, cheese od Wendy's je něco mezi McD a BK + víc cibule. Menu stojí od cca 6,50$ až po 20$ za opravdu solidní nálož ruzných burgerů, takže za 10 - 15 dolarů se dá v ACL bez problémů najíst. Jen tak pro představu, minimální mzda je tu cca 12$ na hodinu, takže žádná drahota.

Běžná strava Novozélanďanů je následující:

• Snídaně - většinou opečené toasty s marmeládou nebo místní "dobrotou" zvanou Marmite. Je to odporná kvasnicová pomazánka vzhledem podobná nutele, ovšem chuť je mnohem horší než lahodné droždí (taky co byste chtěli od nezralého piva, ze kterého se to vyrábí). Případně různé obilné vločky s mlékem a spol. Místní verze čehokoli jsou inspirované chutěmi anglicky mluvících národů a tedy mírně odlišné od středoevropských. Například meruňková marmeláda je ochucená zázvorem.


• Svačina - opět toasty s něčím: marmeláda, kvasnicový blivajz, šunka, sýr... Dětičky většinou papají sušenky.


• Oběd - většinou jen lehký oběd při kterém se recyklují zbytky od večeře, čili opečené toasty s masovou náplní apod. nebo to samé co snídaně, případně svačina.


• Večeře - hlavní jídlo dne, při kterém převažuje množství masa na přílohou :). Většinou grilované maso, zapečené mleté maso nebo obalované rybí filé + nějaká obdoba hranolků či opečených brambor. Těch hranolků (brambor) je pro celou šestičlenou rodinu asi tolik, jako bych snědl já, když bych se chtěl pořádně nacpat (rodina si zvykla asi tak za týden, že toho sním nejvíc a teď se diví, když si nepřidám). K tomu ještě fazole z plechovky nebo špagety v omáčce z téhož. Alespoň v mé rodině je běžná zeleninová obloha z čínského zelí, obyč. zelí, mrkve, okurky nebo rajčat (většinou all-in-one). Dále kyselé okurky a červená řepa, které mají prakticky stejnou chuť jako doma. Z ovoce to jsou avokádo a ananas (oboje čerstvé a tedy nesrovnatelně lepší než ty běžné parodie v plechovce), banány, kiwi a jablka (samozřejmě Produced in New Zealand).


• Dezerty a jiné dobroty - je tu poměrně dost levná zmrzlina (2 - 5$ za vaničku dobré zrmzky), dále různé muffiny nebo dorty s ovocem (skoro stejné jako naše bublanina).

Málem bych zapomněl na chřest, který se zde v sezoně prodává na každém rohu a je hezky zelený a šťavnaný. Opět mnohem lepší než ty naložené vybledlé kousky u nás. Chřest má mimochodem jednu zajímavou vlasnost (na NZ se nazývá Asparagus), kterou potvrzuji a mohu se, nevím jestli hrdě, přihlásit ke 40% populace... Mimochodem s tou rychlostí taky nelžou.

Za sebe můžu říct, že jsem tady se stravou a možnostmi stravování poměrně spokojený, protože svíčkovou jsem tady nečekal a asijskou kuchyni mám rád. A teď už i kiwi pokrmy.

PS: Marmite už dokážu sníst, protože je to veeeelmi zdravé ;)

Život v kiwi rodině

Tento článek byl napsaný zhruba v půlce listopadu. Tj. po cca 4 týdnech pobytu na NZ.

Při objednávání jazykového kurzu jsem se rozhodl, že budu první měsíc pobytu bydlet v rodině. Odpadnou mi starosti se sháněním ubytování, budu mít co jíst a zjístím od nich lecjaké informace o NZ. Po několika týdnech v kiwi rodině mohu zodpovědně říct, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohl udělat. Rodiny jsou většinou pečlivě vybírané a není to jen reklamní oznámení, ale pravda. Zezačátku se ve škole stále ptají, jestli jsem v rodině spokojený a po prvním týdnu se odevzdává dotazník ohledně spokojenosti.

Život v rodině je velmi užitečný, neboť kromě zmíněných výhod, jako je strava a pohodlná postel, se procvičí angličtina. A to především ve smyslu porozumět, protože kiwis (tak si říkají Novozélanďani) mluví poměrně rychle a moc při tom neotvírají ústa. Prvních pár dnů jsem si říkal, jestli jsem vůbec někdy slyšel angličtinu, protože tohle se jí moc nepodobalo. Naštěstí se to každý den zlepšuje a jednou se jich třeba nebudu muset ptát desetkrát, co mi vlastně říkají. V případě bydlení v bytě s hromadou cizinců (s největší pravděpodobností Korejců), tohle všechno odpadá. Teda rozhodně ne snaha porozumět, jako spíš nějaký pokrok v porozumění anglicky mluvícím domorodcům. Nemám nic proti asiatům, ale mluví hrozně, protože nedokáží vyslovit asi tak polovinu písmen abecedy :).

Já bydlím u Taylorů ve čvrti Albany, Auckland. Rodina se skládá z těchto členů:

• Táta Bill (48, majitel psů pro hledání drog, pracuje pro několik ACL vězení),


• máma Ronwyn (50, učitelka na střední škole),


• synové Kurt (21, univerzitní student - studuje účetnictví) a Brad (17, hraje a trénuje squash, příští rok chce jet do USA),


• dcery Zara (19, kosmetička, už se odstěhovala) a Erin (14, studentka střední školy).


• Plus až tři cizinci-studenti, jejichž aktuální stav je Hussan (17, Arab, skoroneumíanglicky), moje maličkost (24, umíanglickytrochuvícnežArab) a chvíli tu byl Diego z Chile (cca 17). Takže plný dům lidí.

Všechna pozitiva i negativa pobytu v rodině se liší podle konkrétní rodiny. V některých rodinách se s vámi moc bavit nebudou a dají vám jen najíst a místo na spaní, v jiné se můžete stát právoplatnými členy rodiny.

Já jsem s nimi žil celkem bez problémů, akorát mě po čase moc nebavilo být doma okolo 19h na večeři + otrava s dopravou do centra a celkově se to moc nepodobalo mé představě o samostatném životě. Ale kdybych jel na podobný studijní pobyt znova, tak prvních pár týdnů strávím opět v rodině.

Doprava v Aucklandu - autobusy

Auckland je největší město na Novém Zélandu. Žije zde cca 1,5 milionu obyvatel a z nich asi tak 1,49 milionu v rodinných domech. Z toho vyplývá, že je AKL velmi rozlehlý. Od severu na jih má cca 50 km a na šířku odhadem až 30km. Já osobně to mám z Albany do centra, kde je škola, zhruba 17 km. Do školy a ze školy jezdím každý den autobusem a trvá to, v závislosti na dopravní zácpě, cca 50 - 80 minut z domu do domu.

Autobusová doprava není na NZ příliš rozšířená. Městskou hromadnou dopravu mají především větší města a pravidelnější spojení je opět pouze mezi většími městy. Navíc není zrovna levná. Já jezdím přes 4 pásma (stages) a 10 jízd pro studenty stojí 43,20$, což je jeden týden. Za měsíc tedy 172,80$ a to už se mi vyplatí koupit si "All Zones Monthly Pass", tj. měsíční jízdenku za 175$ (respektive 170$, pokud ji koupíte na "hlavním nádraží" - Britomart). Platí jeden měsíc ode dne zakoupení a mohu s ní cestovat kolikrát chci.

Ovšem je tu několik "ale". Za prvé to nejmenší zlo - musíte si koupit čipovou kartu za 7,50$ (ale tu si musíte koupit už pro těch 10 jízd). Další věc už je horší: Je možné ji využívat jen v autobusech společností Stagecoach a North Star, přičemž je tu hned několik dalších společností (Ritchies Transport, Birkenhead Transport, Urban Express atd.). Stagecoach a North Star navíc jezdí pouze v severní části města zvané North Shore a odtud do centra. Musíte tedy pečlivě prostudovat jízdní řád, jestli potřebný spoj obsluhuje opravdu "vaše" společnost. Je to napsané pod nědělním jízdním řádem v poznámkách, např. This service is provided by North Star. A také neplatí pro noční autobusy zvané NiteRider.

Ale abych si jen nestěžoval, tak je tu kromě neomezených jízd i jedno plus. Je možné ji využívat i na trajekty z centra do Devonportu. Tady ušetříte pár dolarů, protože Devonport je nejhezčí čvtrť v Aucklandu a rozhodně stojí za návštěvu, protože většina domků je zde v klasickém koloniálním stylu. Nachází se na druhé straně zálivu než je centrum a je odtud nádherný výhled na centrum a okolí.

Po nastoupení do autobusu nahlásíte řidiči do jaké zastávky nebo kolik stages (pásem) jedete a on vám řekne cenu. Běžná cena pro 4 stages je 5,40$. Pokud máte nabitou čipovou kartu, tak ji vrazíte do strojku a on vám vyjede lístek. U řidiče ji můžete dokonce i nabít, ale pouze klasické jízdné, neprodá vám studentské. Pokud musíte přestupovat, tak si můžete zaplatit jízdu až na konec a pak v dalším autobuse jen ukázat lístek - je to levnější než kupovat nadvakrát.

Jízdní řády - to je kapitola sama pro sebe. Pokud vás někdy někde stresovalo několikaminutové zpoždění nebo naopak dřívější odjezd autobusu, tak tady vás to zabije během několika dnů. Na jízdních řádech je "důležitá" poznámka: Times in bold are scheduled, all other times are approximate (Zvýrazněné časy jsou dané, ostatní jsou jen přibližné). A zvýrazněné jsou jen časy odjezdu z první stanice...

Po dvou měsících takřka denního používání autobusů mohu zodpovědně prohlásit, že úplně všechny časy jsou přibližné. Není výjimka, že už ve třetí stanici z centra (cca 500 m) má autobus zpoždění 15 minut. Nutno dodat, že se to pak většinou zase dožene, protože naplánované časy jsou furt stejné a dopravní zácpa se mění v průběhu dne, ale spoléhat se na to rozhodně nedá. Empiricky ověřený čas příjezdu autobusu do požadované stanice je -10 minut až +30 minut. Poměrně často přijedou ve stejnou dobu dva autobusy, jejichž příjezdy/odjezdy se liší o půl hodiny.

Další důležitá věc je, že téměř všechny zastávky jsou na znamení. Pouze na některých hlavních zastávkách se zastavuje a čeká, i když nikdo nenastupuje nebo nevystupuje. Ale toto se děje jen pokud je tam autobus výrazně dřív, než by měl. Také je třeba odhodit stud stranou a mírně zvýšeným hlasem upozornit řidiče na fakt, že právě projel zastávku, ve které chcete vystupovat. Samozřejmě předtím musíte použít signalizaci pro řidiče, což je buď některé z mnoha tlačítek na madlech nebo provázek se zvonkem nad okny :)

Pokud čekáte na zastávce, tak musíte na autobus mávnout, protože jinak profrčí okolo a budete čekat dál. Ani po mávnutí není nic jisté. Měli byste bedlivě sledovat, jestli autobus opravdu zpomaluje a hodlá vás naložit. Pokud ne, tak mávejte co vám síly stačí. Skoro jako kdybyste mávali na letadlo. Poněvadž v opačném případě budete opět čekat dále.

Na několikadenní návštěvu Aucklandu lze také zakoupit speciální jedno- nebo třídenní jízdenky. Pro bližší info okoukněte letáky v Britomartu, je jich tu opravdu hodně a jsou zdarma, takže si můžete vozit jízdní řád s mapkou s sebou.

Wiki - Městská hromadná doprava v Aucklandu (anglicky)

Auto - žrout peněz

Auto je jedna z nejdražších hraček, jakou si můžete pořídit. Na zakoupení potřebujete spoustu peněz a tím to zdaleka nekončí, protože to je pouze začátek nekonečného kolotoče výdajů. Auto vlastním celé dva týdny a když nepočítám změnu majitele auta (9,20$), tak už jsem musel zaplatit "technickou" (zde se nazývá Warrant of Fitness - WOF) - 40$ a prodloužit registraci auta, což je jakási obdoba dálniční známky - 110$ na 7 měsíců.

Změna majitele a registrace se vyřizují na poště. Potřebujete na to pouze pas, adresu na NZ a vědět poznávací značku auta (registration plate). A pozor: nelze platit klasickou platební kartou - musíte mít místní (platba EFTPOS) nebo zaplatit cash. Registrace se se standardně platí na 6 nebo 12 měsíců, ale můžete zvolit i jinou dobu v rozsahu 3 - 12 měsíců. A údajně lze požádat i o speciální formulář, kde si určíte přesné datum, do kdy bude registrace platit. Ovšem je lepší utratit o pár dolarů více za delší registraci, protože později je jednodušší prodat auto s dosud platnou registrací. Po převedení auta vám na vaši adresu zašlou oznámení o změně majitele a výpis předchozích majitelů.

Technická se vyřizuje skoro v jakémkoli autoservisu. Poznáte to podle velké cedule WOF, která je skoro u každého autoservisu. Co jsem se dočetl předem, tak získat novou WOF by neměl být problém, protože kontroly nejsou příliš přísné a koukají hlavně korozi. A asi je to pravda, protože na mém autě údajně nebyl jediný problém. Buď mám tak skvělé auto nebo se s tím opravdu moc nepárají. Nutno dodat, že rezavé nikde není a vzhledem k tomu jak je staré, vypadá opravdu zachovale.