Slepé mapy!

Někde jsem narazil na tuhle studijní pomůcku (slepé mapy) a je s tím docela zábava. Samozřejmě za předpokladu, že máte minimální zájem o zeměpis.

Aplikace sleduje vaše výsledky a podle toho upravuje náročnost. Dále vám ukazuje úspěšnost v jednotlivých oblastech, případně co jste ještě neprocvičovali. A že tam toho je opravdu hodně.

Mě tam nejvíc baví státy USA. Ze zcela sobeckých důvodů – můžu si z Amíků dělat srandu, že netuší, kde jsou všemožné státy v Evropě, zatímco já vím, kde je Iowa, Delaware nebo jiné podobně (bez)významné státy.

Na druhou stranu s Českou republikou mám velké problémy – hory jsou relativně bez problémů, u měst většinou trefím alespoň sousední, ale vodní nádrže nebo nedej bože řeky skoro netuším. Kraje snad pozná každý.

Takže budu muset pilně studovat, abych nebyl za burana.

Velikonoční roadtrip – Washington

Washington mě hodně bavil a věřím, že každý si tam něco najde. Je tam milión památek, které mě obecně moc neberou, ale jsou pěkné a hezky pohromadě. Celé centrum se dá za půl dne obejít pěšky a kousek od centra je Ronald Reagan Washington National Airport, takže je odevšad pěkný pohled na skoro pořád přistávající letadla. Už jsem říkal, že jsem magor?

Ač se na rozdíl od jiných měst snaží prodloužit metro až na letiště (Praho, mluvím k tobě!), ještě jim to bude trvat zhruba tři roky. Takže z levných možností jsou na výběr jsou buď Silver Line Express k nejbližší stanici metra za 5 USD nebo Airport Express 5A do L’Enfant Plaza station za 7 USD, což je dvě minuty chůze od centra (National Mall). Navíc na L’Enfant Plaza je nákupní centrum, takže i food court, záchody a wifi. Co víc si člověk může přát.

Netuším, jak dlouho trvá bus+metro, ale můj bus 5A jel zhruba hodinu a to jsme strávili dost času v zácpě. Pokud bych jel znova jen do centra, tak beru opět 5A, protože nepředpokládám, že ušetřím výrazné množství času použitím metra. Navíc denní jízdenky zdražily na 14.50 USD a na centrum to fakt není potřeba, protože se to dá obejít pěšky a Pentagon je vidět z toho autobusu.

Já jsem si dal okruh L’Enfant Plaza, Thomas Jefferson Memorial, Franklin D. Roosevelt Memorial, Arlington National Cemetery, Lincoln Memorial, Vietnam Veterans Memorial, White House, Washington Monument, Smithsonian Castle, the Capitol, National Gallery of Art a odtud zpět na L’Enfant Plaza. Celé mi to trvalo cca 6 hodin včetně food court a ušel jsem asi 18 kilometrů. Nijak jsem nespěchal, ale ani jsem nikde moc neokouněl.

Hřbitov je plný turistů a studentíků, kteří chtějí vidět hrob Kennedyů a zbytek je evidentně moc nezajímá, ač se je národní pýchou se dmoucí průvodci snaží z plna hrdla zaujmout. Lincoln Memorial je plný lidí, Washington Monument je zdarma, ale "vyprodaný" už od rána a Capitol se opravuje, takže z něj moc pěkných fotek mít nebudete. Navíc se nedá jít až k němu, takže jsem nezjistil, za kolik vteřin vyběhnu schody nahoru bez dopomoci od ochranky.

Velká část National Mall se taky opravuje, takže je tam trošku zmatek a má to tak být ještě asi 2 roky. V centru je také spousta muzeí a galerií a minimálně National Gallery of Art je zadara (a mají záchody a wifi). Bílý dům byl v obklíčení 30000 dětiček čekajících na tradiční velikonoční radovánky (tady a tady), takže jsem ho viděl jen z dálky. Ale i tak to stálo za to.

Po tomhle všem jsem byl docela předávkovaný kulturou, spálený od sluníčka, smradlavý a nemytý, takže jsem frčel zpátky na letiště, abych si dal sprchu a vyrazil zpět do reality.

Velikonoční roadtrip – Chicago

Chicago se mi celkem líbilo – není to sice New York a byla zrovna hrozná zima, ale jinak to bylo výrazně přívětivější než jakékoli jiné americké město, co jsem zatím navštívil. Z letiště O'Hare jezdí do centra metro, takže doprava není problém. Cena byla 10 USD za 24 hodin jízd metrem a autobusy (20 USD za 3 dny). Více info zde.

Večeři jsem měl v Portillo's na 100 W. Ontario Street a jako jo, dobrý burgery. Hned vedle mého hostelu byl non-stop obchod, kde měli spoustu místních piv, takže člověk nemusí pít nepitelný falešný Budvary. Hostel měl střešní terasu, což je vždycky záruka zábavy, ale byly cca dva stupně, takže pro mě byla neobyvatelná. Ráno klasické americké palačinky k snídani (jsou to vlastně lívance) s Nutellou a hurá na dvě hodiny do města.

Pokud máte rádi vyhlídky, tak buď the Sky Deck na kdysi nejvyšší budově světa Willis Tower (dříve Sears Tower) za 19.50 USD, nebo 360Chicago na John Hancock Center za 19 USD, nebo The Signature Lounge tamtéž, pokud máte rádi drinky a nechcete platit vstupné (a taky je to o dvě patra výš). Ale může se stát, že budete mít místa na špatnou stranu. Dámy teda o nic nepřijdou, protože z jejich záchodů je vidět centrum a Navy Pier. Páni mají smůlu nebo si musí vzít paruku.

Bohužel jsem nevyzkoušel místní klasiku deep dish pizza, takže asi budu muset přijet znova. Ale až bude teplo.

Velikonoční roadtrip – cesta

Měl jsem 4 dny volna, nechtěl jsem sedět doma a např. Řím byl nesmyslně drahý nebo tam byla úplně hloupá spojení. Takže když už mám trávit život v letadle a platit hodně peněz, ať se taky někam podívám. A ještě lépe ať z toho kápnou nějaké míle. Ano, jsem magor. Minimálně občas.

Dalo to trochu práce, ale po dvou dnech hledání jsem našel geniální spojení LHR-ORD-IAH-GRU-IAD-LHR s United Airlines. Pro normální lidi: Londýn – Chicago – Houston – Sao Paulo – Washington – Londýn. Další možnosti jako Peking nebo Johannesburg měly opět nesmyslná spojení nebo cenu a v Hong Kongu už jsem byl. Jiné destinace byly mimo finanční a časové možnosti.

Původně jsem to chtěl dát na jeden zátah, tzn. Londýn – Sao Paulo a hned zpět, ale pak jsem usoudil, že jeden den v Chicagu by se hodil, když už se táhnu takovou dálku a je to za stejnou cenu. Navíc jsem tam nikdy nebyl. Původně jsem chtěl jednu noc v Sao Paulu, ale to jsem zavrhnul po přečtení několika recenzí, které zrovna nevyzdvihovaly Sao Paulo jako bezpečnou destinaci.

Nakonec jsem přidal i půl dne ve Washingtonu, páč máma tvrdila, že to tam je pěkný a maminky mají vždycky pravdu. Tím jsem to natáhnul na 4 a půl dne – v pátek v poledne odlet a v úterý brzy ráno návrat. Tedy rovnou do práce.

Naivně jsem si myslel, že si budu moct vybrat lepší sedačky Economy Plus bez poplatku, ale ne, nemohl (musíte být United Silver a výš, Star Gold nepomůže). V době nákupu letenky (pondělí večer) už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že to jednou přežiju a koupil to i tak. Ještě jsem doufal, že by ty lepší místa mohly být za rozumný peníz, ale 149-219 USD mi moc rozumně nepřipadalo. Za jeden let...

Na celý výlet jsem potřeboval jen jednu noc v hostelu (v Chicagu), zbytek jsem seděl v letadle. Pokud to náhodou není zřejmé, tak jsem to celé odletěl úplně vzadu. Horor. Každopádně to časově moc pěkně navazovalo: denní let do Chicaga, cca 30 hodin na místě, odpoledne odlet do Houstonu a hned přes noc do Sao Paula, 12 hodin na místě, přes noc do Washingtonu, 12 hodin na místě a přes noc zpátky do Londýna.

Při každém přestupu v USA musíte projít imigračním, vyzvednout si kufry (pokud nějaké máte) a zase je vrátit, takže musíte mít vízum nebo ESTA. V mém případě byl průchod imigračním v Chicagu i pak cestou zpátky ve Washingtonu relativně bez problémů. Jen v Chicagu jsem nemohl zjistit, kam se mám zařadit. Paní, co řídila imigrační dopravu, v pravidelných intervalech halekala, že všichni s již použitou ESTA mají jít dál do další sekce a máchala rukou někam dozadu, ale dál v tomhle případě znamenalo na konec její ruky. Ve Washingtonu se mě nikdo nesnažil zmást a navíc United tam má pro sebe speciální imigrační, takže žádné zmatky a za pár minut jsem byl venku. Ehm, v USA.

Cestu jsem nečekaně přežil ve zdraví a taky jsem měl štěstí, že lety byly poloprázdné (jinak by to taky bylo mnohem dražší). Jen na prvním dlouhém letu jsem měl souseda, na zbylých třech jsem vedle sebe měl místo. Na tom posledním jsem dokonce dostal to lepší místo. Pak jsem taky měl přístup do salónků, což cestování hodně usnadní. No a taky United v ekonomu nedává zadarmo alko nápoje, takže jsem se choval slušně.

To jsem naštěstí nemusel dělat na zemi, takže jsem si v Londýně naložil dost jídla a pití, aby mi to vystačilo až do pohovoru s imigračním úředníkem. Star Alliance, jejíž je United členem, odlétá v Londýně z Heathow Terminal 2, tedy z toho nejnovějšího. United a Lufthansa tu mají velice pěkné salónky, na které budete v USA vzpomínat se slzou v oku. Takže jsem si dal vydatnou snídani, smoothie a větší trochu Prosecca.

Nevím proč jsem si vsugeroval, že v Chicagu má salónek Lufthansa, takže jsem se těšil na sprchu, jídlo a samoobslužný bar. Realita je taková, že Lufthansa tam nic svého nemá a používá salónky United, které sice mají sprchy, ale o jídle se moc mluvit nedá.

V Houstonu to bylo ještě horší, takže jsem po snědení hromádky sýra, mrkve a cookies šel do terminálu nabít telefon (ne, nemají USB nabíječky) a už jsem tam zůstal.

Opěvovaný salónek Star Alliance v Sao Paulu vypadá na obrázcích výrazně lépe než ve skutečnosti, ale mají sprchy, nikterak úžasný bar a k jídlu byly palačinky plněné salámem a sýrem nebo mini sendviče.

Ve Washingtonu je konečně Lufthansa, kde měli parádní kuřecí křídla a ještě lepší jehněčí guláš, plus pár dalších dobrot. Samoobslužný bar se tu sice nekoná, ale obsluha vám naleje i bez pravidelné výměny nápojů za dolarové bankovky... Pak jsem tam teda nechal víc, než bych dal normálně.

Už v pátek večer hned po příletu do Chicaga jsem se odbavil na všechny následující lety. Můj další let byl <24 hodin a všechny zbylé byly v podstatě navazující lety, tak to šlo. Na posledním letu mi ovšem nešlo vybrat místo a dostal jsem okýnko. Před odletem z Washingtonu jsem se šel zeptat, jestli to náhodou nejde změnit na uličku a ono jo. United vás nechá změnit místa i po check-inu, takže jsem si vybral poslední volné místo na kraji poslední řady.

O pár hodin později při nástupu do letadla jsem dostal nové místo, což mě dost vyděsilo, protože upgrade byl vysoce nepravděpodobný. Naštěstí potřebovali tu poslední řadu pro přebytečné letušky (neptejte se mě proč, tak mi to vysvětlili) a já díky tomu dostal místo v Economy Plus. Což bylo velké štěstí, protože mě mohli vmáčknout někam jinam.

Návrat do Londýna byl brzo ráno, takže jsem mohl jít domů, vytřídit emaily, na tři hodiny se vyspat, udělat ze sebe člověka a jít zpátky na letiště, pracovat do půl sedmé a odlet na služební cestu.

Kupodivu nenastal moment, kdy jsem se nenáviděl za svoje debilní nápady a dokonce jsem došel k závěru, že mít víc volna a mnohem víc peněz, tak si dám něco podobného znova. Mno, v době publikace článku už jsem i dal, ale to jsem koupil už před tímhle výletem.

Jak jsem byl okraden

22.1.2015 – V odpoledních hodinách neznámá osoba utrácí něco přes tisíc dolarů během devíti transakcí kdesi v hloubi Pensylvánie. Dobrá, bylo to konkrétně zde. A bylo to mojí kartou.

23.1.2015 – Ráno v 07:15 mi zvoní budík. Zamáčknu ho (no dobře, jen posunu zvonění o 5 minut) a provedu bleskurychlé rozhodnutí o prodloužení spánku do 08:00. Je konec konců pátek. Během toho si všímám, že mi přišla sms. To se moc často nestává, ale rozhodnu se ten spam přečíst.

Z podivného čísla 67744 přišlo upozornění na možný podvod s mojí Amex kartou a jestli jsem se právě pokoušel nakoupit v Sheetz 0421. "Odpovězte 1, pokud Ano. 2 pro spojení s Amex."

Říkám si spam, jak jsem předpokládal a teď už mi zbývá jen 43 minut drahocenného spánku. Během pokusu o usnutí můj rozespalý mozek zpracoval informaci, že tam byl i kus čísla mojí karty. To přece není možné. Tak se podívám znova a jo. Teď jim odpovím, oni budou mít i číslo telefonu a bůh ví, co se bude dít dál. To bylo první, co mě napadlo.

Po menším vnitřním boji posílám dvojku, přece nebudu paranoidní. Okamžitě přišla další sms "Pro podrobnosti volejte kontrolní oddělení Amex na čísle +44(0)1273576806 nebo na číslo na kartě." Tak, teď v záchvatu paniky zavolám na to první, zadám číslo karty, okradou mě a můžu zažádat o hypotéku na splátky něčí dovolené v Karibiku. Chytrej spam.

Ale zase na druhou stranu, aby měli moje číslo karty, to už by museli bejt hodně dobrý podvodníci. Zavolám teda na číslo na kartě a uvidíme. Protože mám smysl pro konspirační teorie, tak už jsem si představoval, jak mi přesměrovali číslo jinam, ač volám na oficiální Amex linku, tam zadám to číslo karty a jsem zase u splácení té dovolené v Karibiku. A televize k tomu.

Nicméně jsem zavolal a zadal. Povídám, že jsem dostal zprávu a že si nic nekupuju. Operátor se mě ptá, jestli jsem si právě chtěl něco koupit v Sheetz a já, že opravdu ne. Hm, hm, hm, prej jestli nejsem v USA. Ne, jsem v posteli v Londýně. Tak mi oznamuje, že moje karta včera vesele utrácela na různých místech Pensylvánie 5 až 200 dolarů a až desátá transakce byla zamítnutá.

Dobré zprávy po ránu vždycky potěší.

Pak se mě ptá, jestli jsem nakupoval v Sainsbury's Local. Ano, to je moje, jedno mlíko za £1.10. Operátor je spokojený, že našel nějakou opravdovou transakci a ptá se mě, jestli jsem byl někdy v USA. Ano, byl jsem tam v říjnu. To mu stačilo ke spokojenosti a říká, že karta je zablokovaná, nová je za chvíli na cestě a transakce jsou reklamované.

Ještě se ptá, jestli tu kartu nutně potřebuju, protože ta nová přijde do čtyřech dnů. Odpovídám, že to bez ní chvíli přežiju. Tím je prý všechno vyřízeno. Transakce mi prý za chvíli vyskočí na seznamu útrat, ale nemusím nic dělat, protože je všechno zařízené a za tři dny dostanu peníze zpátky. Dobrá. Akorát už mám jen 29 minut spánku.

V práci se podívám a na účtu nic. Třeba mě přece jen hrozně mazaně okradli a já si teď myslím, že jsem v bezpečí? Něčí Karibik a k tomu televize... Pak koukám, že mi už ve čtvrtek před půlnocí přišel i email o podvodu, kde je opět kus čísla karty a vypadá opravdově (tzn. ne jako od Nigerijského dědice), takže třeba fakt nic platit nebudu.

24.1.2015 – Ráno najdu v poště novou kartu (doručená cca 26 hodin po nahlášení podvodu), takže by ten komplot byl opravdu hodně propracovaný.

Na účtu se objevuje všech devět transakcí za dohromady £692.60. Všímám si nového čísla karty. Ale chybí mi moje těžce nastřádané body (nemám přece kartu proto, abych platil bance, ale ona mě).

Volám tedy Amex a ptám se, jestli musím něco dělat. S refundováním peněz prý ne, ale body budou muset převést ze zrušené karty. To může trvat až dva týdny. Teď jsem nervózní. Žít 4 dny bez karty se dá, ale 2 týdny bez mých bodíků?!

25.1.2015 – Body jsou zpět!

26.1.2015 – Peníze zatím nikde.

Táta mi v poledne píše email a sms, že mu volali z banky, že v hotelu Country Inn došlo k úniku dat, a tak mu zablokovali kartu. Že já jsem tam platil. Ano, mohu potvrdit, že k úniku došlo. Nejen dat.

27.1.2015 – Jsem v práci a pak v pivovaru s kolegama a zákazníkama, nemám čas na blbosti.

28.1.2015 – Vrátilo se mi všech £692.60 s datem 25.1.2015. Přišel dopis datovaný 23.1.2015, že všechny informace byly předány k prošetření a nová karta je na cestě.

30.1.2015 – Dostal jsem dopis, že mi vrátili všechny peníze. Radši ještě zavolám, jestli nemusím znova zadat inkaso. Nemusím. Happy end. Dávám tuto veselou příhodu na blog.

Vychladnutí

Asi to znáte – vidíte něco na internetu, ve výloze, v prodejně nebo kdekoli jinde, a prostě to musíte mít. No, možná si to trochu rozmyslíte, ale zase ne tak moc a koupíte. A pak si to rozmyslíte ještě jednou a pořádně, a zjistíte, že ty hrnce/marmeládu/šestou kabelku od Vuittona/letenku do NYC zase tak moc nepotřebujete.

Nebo že máte jeden let se špatnou společností. Teda ani ne tak se špatnou, jako že vás nepustí do salonku po příletu. Což je poměrně zásadní nevýhoda, pokud hodláte jít po příletu rovnou do práce. Tím nechci naznačovat, že se cestující v cattle class nemyjí, ale přece jen je lepší se ráno opláchnout, ať se vás kolegové nebojí.

Já znám jednoho (nebudu se jmenovat), co si takovou letenku koupil. Úvodní radost z vyzkoušení jiného terminálu vystřídala chmura, když jsem si druhý den ráno uvědomil, že salonek po příletu ne e. Jakožto kořeněný cestující (pěkný doslovný překlad seasoned traveller, pozn. aut.) jsem věděl, že British Airways vás nechají zrušit letenku během 24 hodin od vytvoření rezervace. No questions asked.

Když to dělá jedna společnost, tak by to přece mohla dělat i jiná, ne? Chvilka vyhledávání vyústila v mírný pesimismus – u letenek tzv. cooling-off period, tedy vychladnutí, není povinnost. Ale tím se nebudeme stresovat a zkusíme to online nebo si zatelefonujeme, že ano.

Nuže v online aplikaci US Airways jsem kliknul na magické tlačítko cancel a vyskočila na mě zpráva "Chcete zrušit rezervaci v rámci 24 hodin a je to víc než 7 dní do odletu, tak nám zavolejte na (americké číslo) a my vám vrátíme peníze." No vida, ono to půjde. Chvíli mi trvalo, než jsem našel číslo na US Airways v UK, ale dál to šlo relativně hladce.

Ještě jsem si ověřil, že jsou místa pořád volná a už jsem tam volal, že jsem trubka a jestli by to šlo změnit. Pracovník kontaktního centra na mě rovnou vybalil, že jsem v limitu a že to není problém. Během pár minut zařídil zrušení rezervace a vyžádal vrácení peněz, které prý bude trvat až 5 pracovních dní. To mi nevadilo, hlavně když je dostanu zpět.

Pak jsem si rychle udělal novou rezervaci na zpáteční let s BA místo AA, ušetřil £1.70 díky změně kurzu a netrpělivě očekával vrácení peněz. To nakonec trvalo celých 11 dní místo slibovaných pěti pracovních, ale peníze jsou doma. Takže pro tentokrát jsem za svou blbost neplatil a příště si to (doufám) pohlídám.

1-4-7-9

Už jsem dlouho nikde neukradl žádné moudro, tak tady jich je hned několik. Nalezeno na FB (díky Cajte), následně zkopírováno ze seberizeni.cz. Tam si ani nenamáhali zjišťovat, nebo prostě ignorovali, že originál je ve skutečnosti z Amy Morin LCSW.

Kdyby lidi praktikovali byť jen body 1, 4, 7 a 9, tak je to nic nestojí a jejich životy budou mnohem jednodušší. Ale stěžovat si je asi snazší a zábavnější. Konec konců jsme Češi, že jo?

1. Neztrácejí čas litováním se

Mentálně silné osobnosti se neutápí v sebelítosti ohledně své situace nebo toho, jak se k nim ostatní zachovali. Namísto toho jsou připraveni převzít zodpovědnost za svou roli v životě a chápou, že život není ani spravedlivý, ani jednoduchý.

2. Nenechají se ovládat

Nedovolí ostatním, aby je ovládali, ani jim nad sebou nedávají moc. Neříkají věci jako: „Kvůli šéfovi se cítím tak špatně“, protože chápou, že jen oni sami mají kontrolu nad svými emocemi a rozhodují o tom, jak se zachovat.

3. Nebojí se změny

Psychicky silní lidé se nesnaží vyhýbat změnám. Naopak, vítají pozitivní změny a jsou ochotní být flexibilní. Ví, že změny jsou nevyhnutelné a věří ve svou schopnost adaptovat se.

4. Neplýtvají silami na skutečnostech, jež neovlivní

Neuslyšíte psychicky silného člověka nadávat na dopravní zácpu nebo vyšilovat kvůli ztracenému zavazadlu. Namísto toho se soustředí na to, co může ovlivnit. Je schopný si uvědomit, že někdy může ovlivnit jedinou věc, a to přístup.

5. Nesnaží se všem zavděčit

Psychicky silní lidé si připustí, že se nemohou zavděčit vždy a všem. Nebojí se říci ne či za sebe vystoupit, pokud je to potřeba. Snaží se být laskaví a spravedliví, ale snesou své selhání ve snaze někoho učinit šťastným.

6. Nebojí se podstoupit promyšlené riskování

Nepodstupují nedbalé a hloupé risky, ale nevadí jim riskovat promyšleně. Psychicky silní lidé věnují dost času zvážení risku a možných výhod před tím, než vykonají velké rozhodnutí. Uvědomí si před tím i stinné stránky a možné špatné následky.

7. Nelpí na minulosti

Mentálně silný člověk neztrácí čas lpěním na minulosti a přáním si, aby události proběhly jinak. Je si své minulosti dobře vědom a dokáže se z ní poučit. Neprožívá znovu a znovu špatné zkušenosti a nefantazíruje o slavných momentech. Namísto toho žije v přítomnosti a plánuje budoucnost.

8. Nedělají pořád dokola stejné chyby

Psychicky silní lidé přijímají zodpovědnost za své chování a umí se poučit z minulých chyb. Důsledkem toho již své chyby neopakují. Namísto toho se posouvají dále a rozhodují se v budoucnosti lépe.

9. Nezazlívají ostatním jejich úspěch

Psychicky silný člověk dokáže ocenit a oslavovat úspěchy jiných lidí. Nezávidí a necítí se podražený, pokud ho někdo překoná. Místo toho si uvědomí, že úspěch přichází s úsilím, a to je ochotný vynaložit pro budoucí úspěch ve svém životě.

10. Nevzdávají se po prvním neúspěchu

Psychicky silný člověk nevidí neúspěch jako důvod ke složení zbraní. Naopak, využije svůj neúspěch k dalšímu zlepšení a růstu. Je ochotný zkoušet tak dlouho, dokud to neudělá správně.

11. Nebojí se být sami

Dalším znakem psychické síly je schopnost být sám. Nebojí se ticha. Neobávají se zůstat o samotě jen se svými myšlenkami a využijí prostor, aby byli produktivní. Užívají si být sami se sebou a nejsou závislí na přítomnosti a rozptýlení ostatních. Dokážou být šťastní i sami.

12. Necítí, že by jim svět něco dlužil

Mentálně silní lidé nevnímají věci v životě jako jistotu. Nenarodili se s přesvědčením, že se o ně každý postará a že jim svět dá všechno, nač si vzpomenou. Namísto toho vyhledávají příležitosti dle svých vlastních zásluh a možností.

13. Neočekávají okamžité výsledky

Pokaždé, když se o něco snaží, ať už jde o zlepšení svého zdraví nebo třeba rozjíždění podniku, psychicky silní lidé neočekávají okamžité výsledky. Pracují však na tom jak nejlépe dovedou a chápou, že opravdová změna potřebuje čas.

Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

Kafe, kafe, kafe...! A koblihy!

Mladá generace Korejců se evidentně shlédla v módě Starbucks a jim podobných. Pokud jsem vlezl do jakéhokoli obchodního centra nebo nákupní zóny v Soulu, tak mi připadalo, že zhruba 70 procent všech obchodů, restaurací a fastfoodů tvoří nějaká napodobenina prvně jmenovaného řetězce. Když o tom tak přemýšlím, tak originálů tam asi ani moc nebylo.

V nabídce mají plus mínus to samé jako kdekoli jinde, ceny jsou podobné, takže pro Evropana nic moc zajímavého. Navíc nejsem fanoušek pravé brazilské kávy z fast foodu. Vlastně ji vůbec nepiju. Ale třeba jednou začnu.

Každopádně to bylo zajímavé sledovat. Do těchto „kaváren“ totiž chodí jen Korejci pod 30 let a Američani. Ti samozřejmě jen do toho jediného pravého řetězce. Asi jim to dodává klid. Podobně jako McDonald's. Předpokládám, že to mají rozdělené: mladí (duchem) intelektuálové do Starbucks a nad 100 kg do McDonald's.

Ruku v ruce s kavárenským fastfood stylem jde v Soulu móda donuts. Opět americká záležitost, protože slušní lidé říkají doughnuts. Nebo koblihy. V horším případě pak „donuty“. Donuts se prodávají všude a mají všechny možné polevy a posypy. Opět nic moc zajímavého (tedy pro někoho, kdo to vidí denně v Tescu).

Ale kde jsou donuts, tam bývají i cupcakes. Opět všechny možné barvy, ozdoby, příchutě, polevy a posypy. Něco takového jsem neviděl ani v USA. Ale zase proč bych si to tam kupoval, když cena je podobná a můžu jíst místní dobroty. Jako byly tyto kuličky (ulice před Deoksugung palace, jedna porce 2000 wonů(?) už napůl snězeno):

Nevím, z čeho se to vyrábělo, ale chutnalo to trochu jako skořicový piškot. Peče se to v takové otočné formě, kde na jednom konci nalijete těsto a na druhém vydloubnete kuličku. Takže na povrchu to bylo trochu do křupava a uvnitř měkké a moc dobré. Podobně jako tahle sladká ryba (COEX Mall, tuším 3500 wonů):

V té byly kousky něčeho, ale nebyl jsem schopný to identifikovat. A vzhledem k tomu, že moje komunikace s prodavači se omezovala na bíden a dekuji pani, tak jsem se to ani nemohl dozvědět. Nicméně i to dekuji pani dědu prodávajícího piškotové kuličky tak potěšilo, že mi přihodil tři navíc. Suší pani, suší!

Cupcakes & cookies

Výlet do Atlanty byly dle předpokladu takové menší gastronomické orgie. Někdo by řekl prasárny, ale já preferuji sofistikovanější názvy. Mimo jiné jsem zde ochutnal svůj první cupcake.

Nevzdělanec by mohl namítnout, že to je muffin se šlehačkou, ale není tomu tak. Těsto je trochu jiné a je to obecně víc dort než buchta v případě muffinu. Ostatně název říká: hrnek-dort. A jako každý dobrý dort, si i tyto minidortíky zaslouží zmínku v tomto prestižním blogu. Za prvé jsou teď v módě a za druhé jsou v módě dobré.

Co si budeme povídat, jídlo mají Američani zmáknuté. Najde se zde spousta (velká spousta) chyb, ale pokud se jen trochu snažíte, tak si bez problémů vyberete to dobré. A to jsou třeba cupcakes. Tuto delikatesu můžete koupit klidně v supermarketu a neurazí vaše chuťové pohárky. Což by se v ČR asi nestalo. Na druhou stranu je můžete odpravit odporně sladkými variantami, takže je to loterie, ale šance na výhru je poměrně velká.

Něco podobného jsou cookies – buchtové sušenky. Krásný název, že? Vlastní výroba. Je to totiž něco mezi. Nesmíte se nechat zmást Maryland cookies, kteréžto jsou ve skutečnosti biscuits, tj. sušenky. Takže na rozdíl od „marylendů“ jsou poměrně měkké, prostě jako kdybyste zkřížili buchtu a sušenky. A přidali tam kousky čokolády. A extra porci kousků čokolády. A ještě jednu. A ješ... to by už stačilo, ani Američani nejsou takoví čuníci.

Níže je tedy zmíněný lahodný první cupcake ze supermarketu. Myslel jsem si, že aspoň v práci se nebudu pořád cpát, ale kolega měl narozeniny. Co se dalo dělat. Pak jsem také spořádal několik cookies, ale ty jsem v rozrušení zapomněl vyfotit. Oba dva dny, co jsem se jimi cpal. A americký jablkový koláč jsem taky nevyfotil (ale ten byl nic moc, přeslazený a podivně drobivý).

Jak chutnají žáby?

Asi ne mnoho lidí někdy napadlo ochutnat žábu, takovou tu velkou hnusnou ropuchu odpornou. A jen málokdo to opravdu udělal. A asi jen pár lidem chutnala. Nedej bože tak, aby to udělali znova. Když teda nepočítám možné halucinogenní účinky.

I když to vlastně asi platí jen pro dospělé. Pravděpodobně každý zná někoho, kdo někdy v mládí olizoval nebo dokonce nafukoval ty nebohé tvorečky. Nebo ho zná minimálně z vyprávění. Teda aspoň my, děti z vesnice, někoho známe/slyšeli jsme o něm.

Někdo by mohl říct, že jedl žabí stehýnka a že mu chutnaly, ale to už bych dost odbočoval. O co mi vlastně jde. Jedná se o knihu Eat That Frog! 21 Great Ways to Stop Procrastinating and Get More Done in Less Time. Tedy "Snězte tu žábu! aneb 21 rad, jak přestat věci odkládat, ale dělat".

Zde autor přirovnává plnění úkolů k jedení žab: pochopitelně se vám do toho (někdy) nechce, ale co se dá dělat, žáby se občas z různých důvodů jíst musí. A mělo by se začít těma velkýma hnusnýma ropuchama odpornýma. Pak ten zbytek už nebude problém.

Což mě přivádí zpět k těm dětem. Děti to prostě udělají, protože je to hrozně zajímavé a určitě to bude super. Zatímco dospělí o všem přemýšlí, odkládají to, protože je času dost, nebude to úplně super atd atd atd.

Tím neříkám, že bychom neměli přemýšlet (všimněte si, že o sobě píšu jako o dospělém :)), ale že bychom měli některé věci prostě udělat, protože je to jednodušší než odkládat a pak to hrnout před sebou. Navíc jeden může zjistit, že to vlastně je super. A přináší to výsledky.

Je to jedna z nejgeniálnějších knih, co jsem kdy četl. Není tam v zásadě nic světoborného, ale každý přece ví, že geniální věci jsou jednoduché. Jeden kamarád se nedávno rozhodl, že bude posouvat své hranice, tak snad mu to pomůže. A ostatním taky. Osobně mám ověřeno, že to funguje velmi dobře. Neříkám, že jedu na 100 %, ale snaha tu je.

Odkaz na PDF verzi

Upozornění: odkaz slouží pro čtení knihy pouze do doby, než vám dorazí zásilka z Amazonu ;-)

Takže jak chutnají žáby? Překvapivě dobře.

Nejwepší vyhwedávač v Japonsku

Američané si rádi dělají srandu z Japonců, protože ti nedokáží správně vyslovit R a L. V japonštině totiž ani jedno z těchto písmen neexistuje. Zato v angličtině je takových slov spousta, a tak se přímo nabízí si z nich utahovat. Že se tak děje ve filmech, mě vůbec nepřekvapuje, ale že je parodují přímo na domácí půdě, to jsem nečekal :-)

Níže uvedený screenshot hlavní obrazovky japonské verze Google mě opravdu pobavil. A abyste se mohli pobavit také, tak jsem neváhal a uložil jsem si ho. Ovšem je vidět, že Japonci to berou s humorem, protože jinak by se určitě již proti tomu ohradili. Nebo jsou tak zdvořilí, že to neudělají, i když je to třeba uráží. Nebo tomu prostě nerozumí. Ať už je pravda jakákoli, já jsem starý cynik a zasmál jsem se.

PS: Zrovna bylo výročí vynalezení čárového kódu, takže je Google "zakódovaný".

Výroční loga Google.com

Poměrně dlouho jsem si říkal, že bych mohl najít stránky, kde jsou uložená všechna výroční loga Google.com. Stačilo jen pár let, já přešel od myšlenek k činům a můžete se pokochat sami: Holiday Logos and Events - Google style! Většinou jsou opravdu povedená a stojí minimálně za letmé prolistování.

Asi netřeba dodávat, že například Seznam.cz také používá speciální loga k různým příležitostem, ale netuším, kde by mohla být pěkně pohromadě. Ovšem třeba je za dalších pár let také najdu a přidám.

PS: Když jsem psal tenhle článek, tak jsem díky výročnímu logu Google zjistil, že zrovna bylo 25. výročí uvedení legendární hry Tetris na trh.

The Bouncing Souls - True Believers

I've met some people along the way,
Some of them split some of them stay,
Some of them walk some walk on by,
I've got a few friends I'll love till I die
From all of these people I try to learn,
Some of them shine some of them burn,
Some of them rise some of them fall,
For good or bad I've known them all

We live our life in our own way,
Never really listened to what they say,
The kind of faith that doesn't fade away
We are the true believers

Well you can fight or you can run,
Hide under a rock till the war is won,
Play it safe and don't make a sound,
But not us we won't back down
True believers all the way,
You and I...

We live our life in our own way,
Never really listened to what they say,
The kind of faith that doesn't fade away
We are the true believers
We are the true believers
True believers

Přehrát

Silnější pes...

Světová ekonomika se nám vesele hroutí a kdo to všechno zaplatí? Hloupá otázka. Rozhodně my všichni.

Mnoho firem krachuje a které budou zachráněny? Hloupá otázka. Rozhodně ne všechny.

Pouze ty opravdu velké, u kterých by opravdu "bolelo", kdyby zanikly. Ostatní mají opravdovou smůlu. A je celkem jedno, jestli už několik let prodělávají nebo jestli to na ně dolehlo až teď. Prostě jsou to velké firmy a zaměstnávají tolik lidí a mají takový podíl na HDP, že jejich krach by přinesl dočasně více škody než užitku. Dlouhodobě asi ne, ale kdo by chtěl davy demonstrantů v ulicích. Tak to fungovalo vždy a nejspíš vždy fungovat bude.

PS: Hlavní je neztrácet humor! Nikdy.

Olde English

Kamarád mi poslal odkaz na video I Hate Nature a díky němu jsem následně objevil zábavnou partu s krycím jménem Olde English. Humor je sice poměrně "anglický", jak napovídá i název, avšak původem jsou z New Yorku. A svou existenci přede mnou dokázali tajit dlouhých 6 let...

Dost bylo písmenek, posuďte sami: www.oldeenglish.org