neděle 30. prosince 2012

Anglická snídaně / English breakfast

Jsem sliboval to jídlo a kde nic tu nic, že? Já vás varoval, že to zase tak rychle nepůjde. Ale vybičoval jsem se a tady je první vlaštovka (pokud nepočítám rychlovku ze Soulu) - English breakfast.

English breakfast, tedy anglická snídaně, asi nepotřebuje sáhodlouhé představování. Jako u čehokoli existuje několik různých variant, ale každý vám bude tvrdit, že pouze ta jeho je ta správná. Můj osobní favorit je následující: Set BIG Breakfast at The Walpole cafe.

Za ne úplně malý peníz (6,50 GBP) dostanete následující nálož: 2 Fried Eggs, 2 Back Bacon, 1 Pork Sausage, Heinz Baked Beans, Mushrooms, Grilled Tomato, Bubble and Squeak, 2 Buttered Toast and choice of Tea or Nescafe. Takže z pozdní snídaně se rázem může stát i svačina, oběd a druhá svačina.

Většinu ingrediencí asi netřeba představovat a slovník vám nebude podsouvat žádné šílenosti. Takže jen k bublání a pískání (ehm, Bubble and Squeak) - to je v podstatě obdoba šťouchaných brambor. Vezmete brambory nebo bramborovou kaši, pečenou zeleninu ze včerejších hodů a smícháte to na pánvi dohromady. No a při tom to může vydávat dost podivné zvuky, odtud tedy ten zvláštní název.

Bubble and Squeak je možná ne příliš oku lahodící, ale je to jednoduché a dobré. A stejně jako šťouchané brambory se to používá i jako hlavní příloha. Čaj samozřejmě dostanete s mlékem. Koneckonců jste v Anglii. Nescafé je stejné 3v1 jako doma. Pokud chcete opravdové kafe, tak si musíte připlatit.

Ještě jsem nezmínil, že Walpole je trochu pajzlík, kde máte na stolech papírové ubrusy a kuchař má břuch více než obřích rozměrů. Ale jinak je tam čisto a ten zbytek si musíte vysvětlovat tak, že prostě vaří dobře a chutná mu to. Také kde vás nechají si kreslit na stůl? Tady jsou pastelky na každém!

Abych jen netlachal, tady je foto jejich velebené anglické snídaně:


Jak můžete vidět, ve skutečnosti to vypadá podobně jako na jejich webových stránkách (fazole jsou schované pod vajíčky), chutná to výborně a s pastelkama jsem také nelhal. Bohužel jsem zatím neměl šanci vyzkoušet jejich večeři, ale jednou to prubnu. Pár dalších "denních" jídel odtud představím později.

sobota 29. prosince 2012

BA Silver Member

Zadařilo se! Povýšil jsem na další stupeň. Zatímco bronzový status je spíše na parádu (i když 25 % Avios navíc a výběr sedačky i jen 7 dní dopředu můžou hodně pomoct), tak stříbrný status už je něčem jiném.

Za prvé těch Avios (mil) navíc je rovnou 100 %. Což už je znát. U dálkových linek poměrně hodně.

Drobná odbočka - samozřejmě vím, že 100 procent z něčeho je pořád to samé číslo. Nezávisle na tom, jestli se to zdvojnásobí jako celek nebo jednotlivé kousky. Tedy více krátkých linek vs. jedna dlouhá o stejné vzdálenosti vám logicky dají stejný počet mil. Takže ne jako když se v Čechách volí prezident.

Za druhé je výběr sedačky možný už v okamžiku vytvoření rezervace, takže se výběr většinou rozšiřuje. Nouzové východy jsou sice stále zpoplatněné, ale s tím už se dá žít.

A za třetí, z čehož mám největší radost, konečně můžu do salonku. Nezávisle na tom, jestli letím jako člověk nebo ne. Přesněji řečeno do všech salonků aliance oneworld, pokud letím na oneworld letu. Úplně přesněji řečeno do všech byznys salonků oneworld, protože do first mě nepustí. Zase tak moc si vyskakovat nemůžu.

Priorita při nástupu do letadla také potěší. Opět u všech letů aliance. U British Airways je dobré, že dovolují 1 kabinové a 1 příruční zavazadlo, ale občas to způsobí drobný přetlak v odkládacích prostorech. Takhle se tomu elegantně vyhnu.

Závěrem jsou v "ceně" vždy minimálně 2 odbavená zavazadla o max. hmotnosti 32 kg. Takže jedno extra v obyčejné ekonomické třídě + standardní nadváha zdarma. S mým odporem k odbavování zavazadel to asi moc nevyužiju, ale darovanýmu koni... jednou se to může hodit.

No a tohle všechno až do září 2014!

středa 19. prosince 2012

BIO, kam se podíváš

Něco podobného jsem psal i na NZ, ale tady je toho snad ještě víc. Jestli tam bylo hodně BIO (organic) věcí, tak tady je toho pětkrát tolik. I když doba se mění a 5 let mediální masáže asi také udělá svoje. Ale BIO je prostě lepší, žáno. Jediné, co jsem zatím neviděl v BIO verzi, je pivo. Ale nebál bych se, že ho neseženu. Jinak jsem viděl následující:

  • Ovoce – jablka, hrušky, banány z banánových republik, melouny, jahody, kiwi, maliny, fíky, datle...
  • Zelenina – pórek, mrkev, pastinák, rajčata, papriky, několikero druhů normálních brambor, sladké brambory, brokolice, česnek, cibule, rebarbora, dýně...
  • Svačinové věci – sendviče, dortíky, koláče, buchty, bagety, chleba, sušenky všeho druhu, müsli na milion a dva způsoby, sušené ovoce, oříšky, vločky...
  • Jídlo – mléko, jogurty, máslo, slanina, salámy, šunka, maso, ryby, konzervované cokoli od kukuřice po polévku, sýry, těstoviny, rýže...
  • Pochutiny – marmelády, džemy, burákové máslo a spol. (kešu máslo!), med, sirup z agáve/javoru/jiné šťavnaté rostliny, „něcojakonutella“, nakládané olivy, kečupy, majonézy, olivové a jiné oleje, kokosové mléko, dresingy, zmrzliny, dorty, víno, čaje, čokolády...
  • Drogy atd. – různé suplementy, rybí tuk z kdejaké potvory, vitamíny, pleťové masky, krémy na jakoukoli část těla...

... a cokoli jiného vás napadne. Kromě piva.

A půlka z těch produktů je navíc Fair Trade, což v zásadě znamená, že otrok na plantáži byl zbičovaný jen pokud si to opravdu zasloužil. A možná dostal i zaplaceno (= misku rýže nebo pár BIO banánů; v závislosti na poloze plantáže a pěstované plodině).

No není ten svět rok od roku lepší?

Aktualizace: Pivo jsem samozřejmě také sehnal. Stačilo si pořádně prohlédnout regál s vínem a pivo bylo nalezeno na jeho konci. Po letmém průzkumu nabídky byl zakoupen ležák značky Freedom. Mé obavy se naštěstí nepotvrdily, protože je celkem poživatelné. Chutná to zhruba jako Carlsberg nebo Grolsch, tedy takový lepší Heineken (všechno myšleno lahvové).

A dokonce místní pivovar Fuller's prodává i točené biopivo (Honey Dew). Ovšem když jsem si ho chtěl koupit, tak akorát došlo. Nevím, jestli to náhodou nebylo znamení. Ale já to v rámci průzkumu prostě udělám a ochutnám!

Aktualizace č.2: Mise splněna – biopivo Honey Dew ochutnáno! Žádný zázrak ovšem, asi to bylo znamení. On už název napovídá, že to bude mít něco společného s medem a taky že jo. Už dávno nejsem odpůrce podivných chutí a příchutí, ale tohle mi nějak zvlášť nejelo. Je to takové podivně sladké, ve smyslu ne příjemně nasládlé. Možná tomu ještě dám jednu šanci někdy v létě na zahrádce. Mohlo by to fungovat místo limonády.

To je tak, když píšete článek 2 měsíce...

pondělí 10. prosince 2012

Omluva

Tímto bych se chtěl veřejně omluvit předchozímu nájemníkovi. V příspěvku o nastěhování jsem ho neméně veřejně nařkl z neuklízení prachu na místech, kam neviděl.

To sice mohla být částečně pravda (ostatně kdo to občas nedělá), ale soudě podle rychlosti obnovy a množství chuchvalců prachu, jsem mu asi křivdil. Ten prach se tady někde vyrábí nebo co.

Teď mám dilema, jestli tu mám prakticky nepřetržitě uklízet nebo to jednou za měsíc až dva vyházet lopatou. Asi s tím chvíli zkusím ještě chvíli bojovat, ale nebude to lehké.

Každopádně případné návštěvy přezůvky s sebou, denně tu fakt vytírat nebudu a dýl to nevydrží.

neděle 9. prosince 2012

1 rok

Už je to rok, co jsem v zahraničí. Modří vědí, že to nemůže být najednou. Je to jednoduše součet pobytu na NZ a v UK. Teda včetně cesty a stopoveru v TH při návratu z NZ. Jinak to bude až na Vánoce, pokud by někdo byl puntíčkář.

Whooo-hooo!


Source: http://headphonenation.files.wordpress.com/2012/01/anniversary.jpg

Konec tohoto zbytečného hlášení.

středa 5. prosince 2012

BA Bronze Member

Hurá, jsem BA Bronze Member.

To znamená, že můžu používat Business check-in, i když poletím dřevěnkou. Já se ovšem k check-inu nepřibližuju, pokud to není nezbytně nutné...

Také to znamená o 25 % více Avios za každý let s British Airways, což už se hodí. Avios není nikdy dost. Při chytrém výběru letů to může solidně vylepšit dovolenou o letenky za mrzký peníz.

Dále výběr sedačky až 7 dní před odletem, což je ještě lepší. Ale co jsem na ty výběry (placené) koukal dříve, tak se nabídka chovala dost podivně. Pro jistotu jsem si to hned vyzkoušel a vybral si sedačku na další let. Uvidíme.

A pokud náhodou budu mít drahou letenku, tak mi to zabere konkrétní sedačku. Ovšem tady bude ve většině případů spousta lidí, co má vyšší pririotu, takže tohle asi taky moc fungovat nebude.

No a ještě mírná priorita u reklamací zpožděných zavazadel... co k tomu dodat :)

úterý 4. prosince 2012

Jeden se Soulu...

Přiletěl jsem do Soulu a měl jsem hlad. Teda ani ne tak hlad, protože jsem se celou cestu cpal, ale spíš chuť konečně něco místního ochutnat. Ostatně jídlo byl jeden z důvodů, proč jsem si pro dovolenou vybral zrovna Soul. Výběr byl samozřejmě jen minimálně ovlivněný faktem, že letenka stála cca třetinu normální ceny. Mrk, mrk.

Obešel jsme pár zařízení restauračního typu v blízkém okolí mého grandhotelu a hned na druhý pokus jsem zakotvil u stolu na zemi. Abych to upřesnil - sedělo se na zemi, žádné násilí ani nemírná konzumace místních lihovin se (zatím) nekonaly. První pokus nevyšel, protože tam zcela nečekaně nikdo neuměl anglicky a neměli menu, takže jsem nemohl provést ruskou ruletu s výběrem.

Ve druhé reštyce už měli krásný obrázek, tak jsem neváhal a ukázal. A modlil se. Člověk nikdy neví, co to ve finále bude. Pro ukázku se můžete podívat na fotku z reklamy:


Asi vám nemusím namlouvat, že jsem byl trochu překvapen, když přede mnou přistálo tohle všechno:


Je sice pravda, že jsem léta páně 2008 byl několik mnoho hodin v Soulu na letišti, a měl mimo jiné i něco podobného, ale skleróza se mi nezlepšuje a to samé jídlo "na letišti" a "na ulici" nebývá úplně stejné. V Jižní Koreji prostě dávají k jídlu spoustu minipříloh. Některé byly zajímavé více, některé méně, některé jsem vůbec nedokázal identifikovat.

Přibližný popis je následující: První řada - asi nakládané buráky, sušené rybičky (vypadalo to jak neonky) s nějakou zeleninou, asi nakládaný vodní špenát (morning glory). Druhá řada - hovězí kousky se sladkou omáčkou, asi kimči, v malé mističce nějaká dobrá neidentifikovatelná omáčka (chutnala trochu jako červené víno, sójová omáčka a kdo ví co ještě), samotný "hlavní chod" tj. smažené vepřové se zeleninou. Třetí řada - vývar z mořských potvor s tofu, rýže. Úplně vpravo pak zelí, kopřivy (?!) a asi feferonka. Na fotce chybí pečené sladké brambory, které přinesli až později.

Vesměs to bylo dobré, akorát kimči je takové.. řekněme zvláštní. A kopřiva mě taky moc neuchvátila. Feferonku jsem z bezpečnostních raději důvodů neochutnával.

Trochu jsem se bál, abych si neudělal ostudu při jídle s hůlkami, a při jídle obecně, ale zvládl jsem to. První relativně bez problémů, druhé asi taky (čti: nikdo se na mě nedíval s vyloženým opovržením a nebyl jsem vykázán). Po čtyřiceti minutách distingovaného pojídání to dopadlo takto:


Takže dobrý start tohoto gastrovýletu. A teď to nejlepší: Samozřejmě to všechno bylo v ceně (včetně vody z vodovodu) a stálo to 6000 wonů. Tj. méně než 3,5 libry!!! Asi se sem odstěhuju.

středa 28. listopadu 2012

Lahodný čokosýr

Slíbenou sérii o jídle bych začal takovou menší podivností – Philadelphia cheese with Cadbury [chocolate]. Tedy smetanový sýr s čokoládou. Ano, sýr. Ano, s čokoládou. Na první pohled si řeknete, že to je slušná prasárna. Ovšem kdo se nad tím trochu zamyslí a měl někdy cheesecake, ten si řekne: „hmmm?“.

Mimochodem cheesecake = dort ze sýra. Ano, dort. Ano, ze sýra. Samozřejmě smetanového. Z Ementálu by to nebylo úplně ono a plesnivý dort z Camembertu by asi taky zrovna nelákal ke hříchu. Musím furt všechno vysvětlovat?!

Každopádně když je to za poloviční cenu, tak ho koupíte i bez přemýšlení nad sýrovými dorty. Zvědavost je prostě silnější. Navíc pak zjistíte, že to je super! Kam se hrabe Nutella.

Reakce místních spotřebitelů po uvedení na trh (jaro 2012) byly dle očekávání rozporuplné. Na rozdíl od Nutelly to jde lehce roztírat a chutná to hezky čokoládově ("sýrová chuť" se nekoná), na druhou stranu je zde bariéra neznámého.

Teoreticky je čokoPhiladelphia i o nějaké to procento zdravější, protože je to vlastně pořád sýr a do něj je namíchaná relativně kvalitní čokoláda. Kdežto Nutella je něco na způsob „hodně palmového oleje, ještě víc cukru, trochu oříšků a zaprášit kakaem“. I když nebudu zapírat, že jsem v životě pár kilo Nutelly snědl.

Když se bezpečnostní kontrola na letišti dobře vyspí a nevyhodnotí to jako semtex, tak jich pár přivezu. Protože to je opravdu dobrota. Tedy ne, že by mi to jen chutnalo a ostatní to při náhodné konzumaci zabije nebo jinak fyzicky či psychicky poškodí. Což je třeba případ Marmite, ale o tom až někdy jindy.

Nějak se mi začaly sbíhat sliny, takže si půjdu namazat toast čokosýrem. Není nad to si v jedenáct večer dát něco podobného na dobrou noc. Člověk musí jíst pravidelně.

úterý 27. listopadu 2012

Jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo, jídlo!

Chtěl jsem napsat, jestli jste si všimli, že se většina mých příspěvků týká jídla. Ale pak jsem zkontroloval štítky a zjistil jsem, že je jich o jídle pouhých třináct z celkových stojednaosmdesáti (bez tohoto a za předpokladu, že v tom mám pořádek, ehm). Nezbývá tedy nic jiného, než to napravit!

V blízké (?) budoucnosti by se tedy mělo objevit několik příspěvků o jídle. O místním, o "zahraničním", o dobrém, o špatném, o neobvyklém, o běžném, o jakémkoli.

Bude to ale dost záležet na úrovni mojí lenosti, která je občas (občas?!, pozn. aut.) poměrně velká. A taky si to můžu rozmyslet a uchránit vás od svých rozumů. Ale to se asi nestane. Já mám jídlo prostě rááááád a občas trpím grafomanií.

pátek 16. listopadu 2012

Jak jsem se dal na charitu

Za poslední dva týdny jsem přispěl celých 13 liber na charitu. Není to sice moc, ale nemusel jsem dát nic, že jo? Aby to nevypadlo, že jsem se nějak rozvášnil, tak to bylo na čtyřikrát. Takže ano, jsem stále skrblík.

První dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Práglu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Další dvě libry jsem daroval při koupi letenky do Soulu. Když si člověk kupuje business class, tak ty dvě libry v nabídce prostě odklikne. Co by člověk pro British Airways, potažmo chudé dětičky, neudělal.

Asi jsem úplně nezmínil, že letím do Soulu, tak to teď napravuji. Původně jsem si říkal, kdo by tam v zimě lítal? Ovšem 776 liber za zpáteční letenku v byznyse změní otázku na „kdo by tam neletěl?“. Teď (ani ne o týden později) to stojí 4741 liber na ty samé lety. Co se dalo dělat. Zavazadlový prostor a zavazadlový prostor deluxe byly za ještě nižší cenu, ale já se během deseti až dvanáctihodinového letu trápit nehodlám a musím se trochu rozmazlovat.

Do třetice všeho dobrého jsme včera měli v práci tradiční charitativní akci „dortový vozík“. Tj. upeč třeba chleba dort, kolegové si ho koupí a zaplacený drobný obnos bude odeslán jiným chudým dětičkám. Koupil jsem si tedy porci čokoládového dortu za tři libry.

Odpoledne kouzelný vozík přijel znova a měl novou várku dobrot. Přispěl jsem tedy další libru za neidentifikovatelný, leč vynikající, sladký křupavý koláč. Svačinka musí být. A co by člověk pro ty dětičky neudělal.

Naštěstí bylo pekařů víc, než první den strávníků, tak můj oblíbený vozík plný dobrot přijel i dnes. Hurá! Upřímně jsem v to doufal celou noc. Daroval jsem tedy dalších pět liber za jiný, ještě mnohem lepší čokoládový dort a čokoládový cupcake. Asi jsem pociťoval akutní nedostatek čokolády nebo co.

Odpoledne už dorty bohužel nedorazily. Naštěstí pro mě se kolega rozhodl nesníst svůj čokoládový cupcake a pod pohrůžkou jeho vyhození (!) mi ho prakticky vnutil. Co se dalo dělat. Například ho sníst. A to dřív, než si vzpomene, že by ho vlastně chtěl. Což se za zhruba hodinu a půl stalo. Ale to už byl cupcake cca hodinu v sacharidovém nebi a já v sedmém.

Takže už ty selebrity celkem chápu, charita je poměrně vyčerpávající.

středa 14. listopadu 2012

Jak jsem se nastěhoval

Všechno bylo zaplaceno, takže už zbývá jen si začít nově nabytý pronajatý majetek začít užívat. Den D byla sobota ráno. Za prvé jsem se musel vypakovat z hotelu a za druhé přece nebudu platit za něco, co nepoužívám. No a hlavně jsem chtěl vidět, jestli předchozí nájemník náhodou nepořádal nějakou divokou rozlučku.

Potěšilo mě, že rozlučka proběhla v klidu a byt nelehnul popelem, ani nejevil jiné známky destrukce. Dokonce tu zůstaly navíc 2 židle a něco málo nádobí. Něco málo = jeden talíř, jedna miska, dvě skleničky, dva hrnky a nějaké příbory. Což ve spojení mikrovlnná trouba + toaster dává solidní základ moderní kuchyni. Lednička chladila, světla svítila, voda tekla i teplá, takže asi dobré.

Trochu mě nepotěšilo, že v topení byla vzduchová bublina, takže jeho okraj byl neustále studený až vlažný. A nepotěšil mě ani stav (ne)pružinové matrace, protože ta už má nejlepší léta za sebou. Nicméně jakožto momentálně chudý přistěhovalec musím spát na tom, co je. I špatná matrace je pořád lepší než dobrá podlaha.

V průběhu dalších dní jsem objevoval další drobnosti jako nemálo zvýšenou akumulaci prachu v oblastech, kam předchozí nájemník neviděl nebo že tu mám dokonce dvě žehličky. Jako kdybych nějakou potřeboval. Vysavač vydává zvuk a saje, takže asi funguje. Ale radši ho používat nebudu, protože ho podezřívám z pouhého přemísťování prachu na dobře přístupných místech do všech ostatních. Navíc by se mohl pokazit.

Při prohledávání pokladů v kuchyňské lince jsem našel kleště, takže jsem si mohl hrát i s topením. To jsem nejdříve zavrhl, nicméně se ve mě probudil kutil a po pár hodinách marného boje se svědomím si topení odvzdušnil. Bez ztráty kytičky nebo chcete-li, kapaliny a zraku. Teď to topí bleskurychle a po celé ploše. Dále jsem našel 4 přípravky na čištění kuchyní a koupelen (ta to trochu potřebovala).

A zjistil jsem, že myl nádobí dezinfekčním prostředkem na mycí houbičky. Ehm. Vyzkoušel jsem a nádobí to myje. Ehm. Já ale nejsem trubka, tak jsem zakoupil správný prostředek na mytí nádobí. Po dlouhém výběru, sledování reklam, studiu srovnávacích testů a zjišťování osobních zkušeností, jsem vybral Tesco Jar za £0.33. Podivnou shodou okolností ten nejlevnější... :-)

Bohužel tu není žádný sušák na prádlo, tak jsem si ho musel vyrobit z Tesco provázku, dveří od koupelny a držáku na televizi. Nyní je to tedy občasný držák na prádlo. Příjem má skvělý na barevné i černobílé. Dále jsem vyšrouboval většinu funkčních žárovek, protože v mém minibytě opravdu není potřeba jich mít 12. Funkčních jich zase tolik nebylo, ale i tak tyto 50W halogeny celkem příjemně prohřívaly byt. Ovšem teorie je taková, že topit plynem bude levnější.

úterý 6. listopadu 2012

Těch tisíc mil... Konkrétně sto.

Nějak jsem zapomněl zmínit další radostnou událost ze svého života. Nalétal jsem již více než sto tisíc mil, takže se zadařilo (viz předchozí oslava). Třikrát hurá.

Jsem totiž převelice zaneprázdněný, a tak to zmiňuji až teď. Nebylo tedy zrovna včera nebo třeba minulý týden. Nebo minulý měsíc. Bylo to loni. Ehm. V únoru. Ehm, ehm. Kdesi nad Kavkazem při mém dosud nejdelším letu BKK-MAD (6340 mil a 13:40 dle letového řádu).

pátek 2. listopadu 2012

Jak jsem zařizoval účet v bance (UK style)

Tohle také nebylo úplně jednoduché, přestože nejsem v tomhle směru žádný nováček. Koneckonců mám bankovních účtů tuším dohromady devět (a to nepočítám stavební spoření a dva již zrušené). Účet v zahraničí jsem již otevíral, takže jsem nepředpokládal žádné velké drama. Bohužel Spojené království není to samé jako Nový Zéland a míra byrokracie je zde o hodně vyšší. Nemluvě o tom, že všichni jsou potenciální teroristi, což se pozná podle toho, že si tu chtějí otevřít účet.

Předem jsem věděl, že je potřeba něco jako potvrzení od zaměstnavatele, ale bylo mi řečeno, že to si místní pobočka NatWest vyžádá automaticky. Naběhl jsem tedy do pobočky, že chci účet. Bylo mi řečeno, že tak jednoduché to není a kde mám potvrzení od zaměstnavatele a adresu bydliště. Vysypu hromadu dokladů, tj. pas a občanku, adresu hotelu a marně se snažím vysvětlit, že u nich dříve bylo dobrým zvykem se mého zaměstnavatele zeptat. No nic, papír si seženu, na personálním prý budou vědět jaký.

Dobrá zpráva je, že na personálním věděli. Špatná zpráva je, že při druhé návštěvě NatWest byla paní na přepážce ještě vzdorovitější než ta předchozí. Prý jestli mám sjednanou schůzku s paní, co dělá účty. Tuhle drobnost se mi včera nenamáhali sdělit, a tak jsem pochopitelně nic sjednaného neměl. A potvrzení od zaměstnavatele je prý sice pěkné, ale nemám bydliště. Ehm. Marně se jí snažím vysvětlit, že jsem se teď přistěhoval, bydlím v hotelu a těžko budu mít bydliště v UK, když nemám účet a tudíž nebudu dostávat výplatu. Nakonec jsem ji aspoň donutil, ať mi paní přes účty zavolá, co mám jako dělat.

Když už jsem byl tak pěkně rozjetý a měl potvrzení od zaměstnavatele, tak jsem šel do Barclay’s, kde třeba nebudou tak přísní a dostanu z nich účet před uzávěrkou. Barclay’s otvírali až za 15 minut. Tak jsem šel do vedlejší Lloyds TSB, tam už bylo otevřeno. Paní na přepážce se tradičně mírně vyděsila, ale byla asi tak o 10000 % ochotnější a prý mi na to zavolá vedoucího až dotelefonuje.

Asi deset minut jsem počkal a vedoucí dotelefonoval. Vysvětlil jsem mu situaci, že jsem tu nový, že potřebuji účet a že v NatWest nic nevědí. To ho potěšilo a jal se jednat. Zavolal na jejich HelpDesk, co se s tím (mnou) dá dělat. Prý jen stačí upravit dopis od zaměstnavatele, aby byl adresován správné bance (stávající byl pro NatWest) a bydliště v hotelu musí obsahovat číslo pokoje. Pak už se jen modlit, aby to jejich bezpečnost nějak nezarazila, ale to by se prý stát nemělo.

Nebohou kolegyni na personálním jsem poprosil o další potvrzení, tentokrát pro Lloyds, protože NatWest se mnou nekamarádí. To ji trochu udivilo, ale potvrzení mi přepsala. Mezitím mi volala paní přes účty z NatWest. Ta byla taktéž výrazně ochotnější než její kolegyně a sdělila mi, že když nemám bydliště v UK, tak budu muset doložit bydliště v ČR dvěma doklady. Což bohužel nejde, protože ho mám jen na občance a nikde jinde. V tom případě bude potřeba výpis z účtu nebo doklad o placení telefonu, nájmu, plynu atd. Naneštěstí to musí být originál, takže jsem jí řekl, že se ozvu, až to seženu.

Byl nejvyšší čas na návštěvu Lloyds č. 2 (celkově č. 4). Tady už bych mohl dostat účet. Dostavil jsem se ve smluvenou hodinu a čekal, protože s vedoucím jednal někdo jiný. Těsně před zavírací hodinou jsem přišel na řadu. Vedoucí mi sdělil, že předchozí klient je na tom stejně jako já – přistěhoval se, snaží se otevřít účet a jinde ho nechtějí. Ale on, Liam, je tu, aby pomáhal. A že prý mám vyřídit na personálním, že pomůže všem novým kolegům. Tak mu slibuji, že až budu mít účet, tak to rozhodně sdělím.

Stačilo si vybrat základní účet bez pojištění auta a podobných zbytečností, přečíst smlouvu, podepsat a deset minut počkat, než to nadatluje to počítače. Pak si nastavit hesla to internetového bankovnictví a bylo to. Pro teď. Byl jsem varován, ať účet ještě dva dny nepoužívám, kdyby náhodou došlo k protiteroristickému zablokování. Měl jsem se mu ozvat za dva dny, že zkontroluje, jestli bylo vše schváleno.

To bylo ve středu a ve čtvrtek. V pondělí jsem se marně snažil dovolat na pobočku, protože už jsem chtěl účet konečně začít používat a odříznout se od ždímání mého českého účtu. Nicméně nepodařilo se. V úterý ráno jsem byl shodou okolností vyřizovat věci okolo bytu a jedna pobočka Lloyds byla poblíž, takže jsem tam vběhnul, vystál si frontu a optal se, jestli je vše v pořádku. Údajně ano. Nebyl jsem si úplně jistý, jestli zkontrolovali to, co měli, ale usoudil jsem, že vědí, co dělají a že jim budu věřit.

Vyběhl jsem tedy nadšeně k bankomatu, podojil ho a vložil peníze na účet. Teorie je taková, že to je výrazně levnější a hlavně rychlejší než převod ze zahraničí. Asi bych měl dodat, že zase tak jednoduché to nebylo, protože místní bankomaty vydávají vesměs max. dvacetilibrovky a máte štěstí, když vám dá celých 800 liber najednou.

Další den jsem se konečně dovolal Liamovi a ověřil, že účet už je opravdu v pořádku. Mohl jsem ho tedy vesele začít používat. Tzn. nahlásit jeho číslo v práci a pak už jen provádět machinace, za které by se ani teroristi nemuseli stydět. Což také není úplně jednoduché, protože i na založení příjemce musíte mít vyplněné místní telefonní číslo, na což vás nikdo předem neupozorní. Asi aby si mohli ověřit, jestli opravdu chcete poslat svoje poctivě nabyté peníze nějaké zločinecké organizaci nebo co.

No a nakonec bylo nutné počkat, až dorazí platební karta, kterážto je odeslána na adresu vašeho bydliště v době otevření účtu. V mém případě do hotelu. Samým nadšením jsem se po uplynutí 6 pracovních dnů od založení účtu chodil ptát na recepci, jestli mi náhodou nepřišel dopis. Přišel až v pátek, tj. den před tím, než jsem se měl stěhovat pryč. Bylo to těsné.

A když jsme u toho, jak tady všechno ověřují, na všechno je potřeba potvrzení nebo reference apod., tak platební karta a PIN mi dorazily v jeden den a hezky to tam leželo na hromádce i s přihlašovacím jménem do internetového bankovnictví (ke podivu bez hesla). Asi nemusím dodávat, že karta byla rovnou připravená k používání, žádná aktivace nebyla potřeba. Takže suma sumárum s bezpečností je to tady dost vocaď pocaď.

Když to srovnám s otevřením účtu u Air Bank, kde mě nikdy neviděli, tak to je trochu rozdíl. Je samozřejmě pravda, že jsem v tu dobu už měl jiný účet v ČR a byl jsem občanem tohoto prestižního státu, ale stejně. Úplným závěrem bych dodal, že ač to možná nevypadá, tak historka byla redakčně zkrácena a tudíž neobsahuje několikanásobnou pomoc kolegů, hledání poboček, mírné deprese a několikeré pobíhání po městě.

neděle 28. října 2012

Jak jsem platil byt

Abyste si nemysleli, že je to zase tak jednoduché, tak přidávám veselou historku o tom, jak jsem podepisoval smlouvu a platil. Teď teprve začíná ten porod. Už vidíme hlavičku, ale to nic neznamená a ta hlavní sranda teprve přijde. Jak jsem psal minule, zní to poměrně jednoduše: ověřit si reference (zda člověk pracuje), podepsat smlouvu, zaplatit první nájem, deposit a zaplatit poplatek agentuře.

Start jsem měl poměrně dobrý – papír s potvrzením o zaměstnání jsem měl kvůli bance, tak jsem ho jen odevzdal a připsal email na šéfovou, ať si to ověří. Smlouva by měla být připravená k podpisu v úterý ráno, takže nakročeno bylo slušně.

Hned v pátek v poledne mi agent volal, že papír od zaměstnavatele se landlordovi líbí, ale že by chtěl smlouvu na 12 měsíců, místo původně plánovaných a standardních šesti. To se mi nelíbilo, protože byt zase tak krásný nebyl a bůh ví, co bude za půl roku, natož za rok. Odpoledne přišel email, že šest měsíců prostě ne.

Tak jsem jim napsal, že to je pro mě něco úplně nového a že mi to neřekli (přesněji řečeno mi řekli těch 6 měsíců), ale pokud zlevní, tak se o tom můžeme dál bavit. Landlord prý ale stále trval na svém znění smlouvy, což je 12 měsíců a možný break po uplynutí šesti měsíců. Ha, nová informace. Tak se ptám, proč mě, jakožto slušného pracujícího občana, tlačí do roční smlouvy a jaký je rozdíl mezi půlročním kontraktem a tím jejich brejkem.

Tím se ukázalo, že to je smlouva na rok, ale po 6 měsících je možné ukončit s dvouměsíční výpovědní lhůtou (standard je 1 měsíc). Což už nezní vůbec špatně, ale pořád je to něco nového, tak jsem chtěl alespoň symbolickou slevu z nájmu. Na to se samozřejme agent musí zeptat majitele, protože oni o ničem nerozhodují. Pro jistotu jsem rychle napsal, že to stejně podepíšu, ale že jim věřím a ať se snaží zlevnit. V této fázi už by zaváhání mohlo přijít draho.

V pondělí se agent ozval, že sleva nebude a že smlouva bude zítra, jak jsme se původně domluvili. V úterý ráno naběhnu do kanceláře, rychlopřečtu si deset stran textu, nenacházím žádnou záludnost a podepisuji. Načež zjišťuji, že oni to teď pošlou landlordovi k podpisu. Pošlou. Takže to bude až za pár dní. Což zatím nevadí, protože byt je stejně volný až v sobotu. Vysolím 240 liber poplatek a jdu do práce.

Ve středu odpoledne dostanu mailem scan, že landlord podepsal a poslal smlouvu k nim. Bohužel ne tu moji, ale čistou. Takže pořád nemám nic. Ve čtvrtek píšou, že smlouva dorazila k nim. Hurá. Obratem domlouvám schůzku na pátek ráno, kdy všechno podepíšu, zaplatím a dostanu klíče.

V pátek ráno se dostavím na obvyklé místo v obvyklou dobu a nikde nikdo. Asi nemají píchačky. Po půl hodině dorazí obvyklá osoba s tím, že sorry a že tam měl být někdo jiný, ale musel za zákazníkem. No nic, vrháme se opět na podpisy a předání klíčů. Teď už stačí jen zaplatit a je to. Skoro. Protože zjišťuji takovou drobnost, jako že platbu za elektřinu si musím někde obstarat sám.

Elektřina počká, teď se musí zaplatit. Jdu tedy do banky, že chci převést peníze ze svého účtu na agenturní. Tady bych jen podotknul, že dobrovolně bych to tímto buranským způsobem v dnešní době neudělal, ale tlačil mě čas a chtěl jsem mít potvrzení, že peníze převedli. Screenshot z on-line banking by se jim nemusel líbit.

V bance jsem zjistil, že převod stojí krásných třicet kaček. Ovšem místních. Ne že bych byl zrovna skrblík a to potvrzení z banky jsem opravdu chtěl, abych se nemusel dohadovat a vše už bylo vyřešené, ale tohle bylo trochu moc. Šel jsem tedy zpět do agentury, jestli nemají wifi, že to udělám on-line. Prý není problém, a tak jsem začal dolovat převod z internet banking, který jsem před tím pořádně neviděl, nicméně měl být plně funkční.

Po cca 10 minutách snažení jsem došel k závěru, že bez místního telefonního čísla ani nevytvořím příjemce. Asi nemá cenu dodávat, že číslo jsem v tu dobu neměl, protože jsem čekal, jak se vyvrbí služební telefon. Byl tedy nejvyšší čas na plán č. 3. A to převod většího než malého množství peněz ze spořícího účtu v ČR na běžný, následný výběr z bankomatu a vklad do banky. Proč bychom v dnešní době neudělali něco takového, že.

Převedl jsem tedy peníze, šel vybrat peníze (opět), zašel do banky a vložil požadovanou sumu na účet agentury. Následně jsem obdržel kýžené potvrzení o v kladu, které jsem vítězoslavně ukázal v agentuře a bylo hotovo. Porod to tedy byl nakonec poměrně hladký, ale když ta potvora leze ven, tak vám to tak rozhodně nepřipadá :-)

středa 24. října 2012

Jak jsem sháněl byt

Jak říkáme tady: Long story short – byl to porod, ale protože jsem měl štěstí jako sviňa, tak to nakonec bylo poměrně jednoduché. Minimálně v porovnání s tím, co se všechno mohlo stát a jak dlouho to mohlo trvat, to byla procházka růžovým sadem.

Původní plán byl, že budu bydlet blízko práce, tj. na vesnici. Ceny celkem přívětivé, poloha nebyla nejhorší a člověk ušetří za dopravu, když může do práce chodit pěšky. Tak to vypadalo z domova podle internetu. Realita byla trochu jiná.

Hned po příjezdu do hotelu (v pondělí) jsem se vrhnul na objevitelskou tůru. Za prvé jsem chtěl vědět, jak se druhý den dostanu do práce a za druhé jsem chtěl vidět svoje budoucí bydliště. S prací to bylo snadné, protože byla vidět z hotelu. Blbé bylo to, že jsem musel obejít půlku areálu, abych se dostal ke vchodu. Ovšem pět minut chůze navíc ještě nikoho nezabilo. Nejmenovaný voják z Maratonu by možná nesouhlasil, ale co se dá dělat.

To bychom měli cestu do práce. Když už jsem byl tak pěkně rozeběhnutý, tak jsem pokračoval dál směrem kde jsem tušil civilizaci. Domů tam bylo spoustu. Dokonce víc než spoustu. A asi proto, že jich tam bylo tolik, se tam už nevešlo nic jiného. Na rozloze o velikosti našeho sídliště bylo jedno miniTesco, jedna pumpa s M&S food, jedna indiánská večerka, asi tři zbytečné obchody (lékárna apod.), jedna restaurace u hotelu a celá jedna hospoda.

Nutno dodat, že lidi se v tomto ghettu netvářili úplně nejpřátelštěji a do práce to byla pěkná štreka. Tím by padnul původní plán a mohl jsem si užívat depresi. Kolegové se druhý taky smáli, když jsem jim říkal o svém původním plánu. Naprostá většina jich totiž dojíždí z civilizace. Bylo nutné přejít na plán B.

Tzn. najít si něco v blízkém okolí Picadilly line. Abych to ještě upřesnil: něco v blízkém okolí její první třetiny. V té druhé jsou nájmy vyšší než můj plat a v té třetí se mi zrovna bydlet nechtělo. Dojíždět do práce hodinu a půl není zrovna můj sen. A su rozmazlené, co si budeme povídat.

Po večerech jsem tedy vesele surfoval po internetu a sháněl ubytování. Nejdřív jsem si říkal, že si vezmu něco trochu většího a hezčího, ale když jsem zjistil, jaké jsou ceny a nabídka vs. poptávka, tak jsem od toho poměrně rychle upustil. Pak už jsem hledal víceméně cokoli, co je obyvatelné. Ovšem ty lepší kousky byly okamžitě pryč a ty horší kupodivu nikdo nechtěl.

Rozesílal jsem tedy dotazy, párkrát i zkoušel volat (neúspěšně), přijímal hovory od agentů (u poloviny jsem ani moc nepoznal, jestli vůbec mluví anglicky) a čekal. Ve středu a ve čtvrtek se ozvali ze dvou agentur, že by mi mohli ukázat byty. První jsem domluvil na pátek ráno a druhý předběžně na pátek odpoledne s tím, že se ještě ozvou. V práci mi vyšli vstříc a ještě mě popoháněli, ať na nic nečekám a sháním co to dá.

Mezitím jsem zjistil, že ten druhý byt nabízí i jiná agentura za nižší cenu. Navíc to nevypadalo úplně pěkně a místo také nebylo zrovna ideální. Tím zájem opadl. Návštěva prvního bytu na Google streetview dopadla dobře, tak jsem se těšil i na realitu. Nemálo mne potěšilo, že ve skutečnosti to bylo ke stanici metra ještě blíž, než jsem si myslel. Okolí fajn a byt byl v rámci možností a situace na trhu také dobrý.

Rovnou jsem tedy řekl, že to beru a co je potřeba udělat. V zásadě jen místní standard – ověřit si reference (zda člověk pracuje), podepsat smlouvu, zaplatit první nájem, deposit a zaplatit poplatek agentuře. Takže celkem jednoduché a na první dobrou. Odpoledne se ozvali ze druhé agentury, že prohlídka v pátek padá, ale šlo by to v sobotu. Tak jsem jim řekl, že už to nepotřebuji a že jim přeji hezký víkend.

neděle 21. října 2012

Jsem zpět!

Bystrý čtenář si jistě povšiml, že jsem poměrně dlouho nepřispíval. Hlavní důvody jsou dva. Lenost a absence internetového připojení. S tou leností se dá jakž takž bojovat, ale internet si sami nevykouzlíte. Tedy ne tady a už vůbec ne za rozumné peníze.

Od 28. srpna až do 13. října jsem žil ve světě, kde se nemůžete podívat on-line, kdy si jen vzpomenete. Hrozivá zkušenost. Ne že bych si nemohl zasurfovat v práci, ale trávit 3 hodiny denně na FB a hledáním koncertů nepůsobí na kolegy úplně povzbudivě.

Ovšem doba temna je za námi, a tak se můžete těšit na zbrusu nové příspěvky, které jsem napsal během mého odloučení od vnějšího světa. Oba dva budu publikovat brzy :))

neděle 2. září 2012

Jak jsem se stal zaměstnaným

Také poměrně jednoduše. I když poslední dobou nikoho moc nezajímalo, co vlastně dělám, tak jsem pořád dělal. Jak to nejlépe šlo a co bylo pro firmu nejlepší. Což naštěstí, občas, bylo dobré i pro mě.

V poslední době jsem se soustředil převážně na jediný projekt, který mohl ušetřit nějaké peníze a nikdo mi u toho nenadával, že mu remcám do jeho práce. Pod pojmem práce myslím náplň práce, nikoli práci samotnou. O té tady nemohla být moc řeč. Ono ani o té náplni, ale což...

No a protože jsem se do toho pustil akčně jako vždy, tak jsem se i něco málo naučil. A v průběhu bičování dodavatelů asi i udělal trochu povědomí o své maličkosti. Že nesu uplně blbé.

No a když jsem, již na ústupu ze scény, narazil na inzerát, že hledají kolegu, tak jsem optal svých "starých známých", jestli o tom něco nevědí. Věděli. Dokonce to bylo přímo pro ně. Pak už jen stačilo si jednou zavolat, oficiálně se přihlásit, zaletět si na pohovor, pokec s personálním, podepsat smlouvu a tadá!

Dobře, těch telefonátů a emailů nakonec bylo trochu víc. Taky bylo nutné projít přes reference, ze kteréžto bývalým kolegům děkuji. Ale jinak to bylo celkem snadné. Stačí se jen snažit. I když to už možná nemá cenu. Když už to vůbec nemá cenu, tak prostě odejít. Tím samozřejmě nechci nikomu nic naznačovat (Davide!!!).

čtvrtek 16. srpna 2012

Foo Fighters v Praze (15.8.2012)

Už jsem si dlouho nestěžoval, takže jdeme na věc. Včera byla v Praze užskorolegendární kapela Foo Fighters a já se rozhodl, že si jejich koncert nenechám ujít. Pro burany bych dodal, že jejich frontman je Dave Grohl - z uždávnolegendární Nirvany. V Nirváně to byl ten šílenec za bicíma, ve Foo Fighters ten zpívající šílenec s kytarou.

A to byl asi ten největší problém. Zpěv nebyl pořádně slyšet, natož aby mu bylo rozumět. Nevím, jestli je na tohle (momentálně O2) ufo arena tak špatně, ale každopádně u pódia nešlo najít místo, kde by to znělo dobře. Podle většiny recenzí to prý na místech k sezení nebylo vůbec špatné. Ovšem v jedné (musicserver.cz) z nich se píše, že se od poloviny zhoršilo. U pódia se to v tu dobu naopak mírně zlepšilo, takže asi něco špatně bylo... A chudák předskokam Bob Mould to měl úplně mizerné.

Druhý problém bylo publikum. Ne že bych měl něco proti puberťákům, kteří si za 600 CZK koupili tričko s FF a slyšeli všech 7 desek, ale nějaké větší nadšení bylo vidět jen když hráli velké hity. Pokud to nebylo příliš známé, ale pořád to bylo opravdu luxusně zahrané (například Dear Rosemary feat. Bob Mould), tak to na náctileté publikum nemělo moc velký efekt. Což mě, jakožto fanouška jakéhokoli kvalitního zábavného výkonu, hrubě zklamalo.

Nemluvě o tom, že polovinu koncertu někteří trávili tím, že kapelu fotili. A když se náhodou Dave Grohl přiblížil na rampě k divákům, tak ho fotilo cca 97,61% přítomných mlaďochů. (Já to také zkoušel, ale ty fotky ve tmě moc nevyšly.) Za diváky ovšem nemůže kapela. Těžko jim vyčítat, že je hrajou na MTV. Kapela hrála parádně. Žádný zbytečný světýlka a ohýnky, prostě nářez jak má být. Ostatně v tom se všechny recenze shodují. Jen škoda toho zvuku. Takže závěrem bych řekl, že jít bylo lepší než nejít.

Tady je pár dalších recenzí, veskrze pochvalných: novinky.cz, idnes.cz, tyden.cz a ireport.cz.

A málem bych zapomněl na ceny piva. Už o tom bylo napsáno hodně a pozitivní je, že od otevření se ceny nezvýšily, ale 40 CZK za 0,4l není úplně ideální cena. Pozitivní je, že v jednom baru (asi omylem) prodávali Stellu za cenu Staropramenu (jinak stojí rovnou 45 CZK). Ceny jídla taky nejsou úplně OK (větší kus pizzy za 75 CZK, kombo pizza + nápoj za 100 CZK, hranolky za 45 CZK, hamburger nevím, klobása za 55 CZK). Tip: Venku před arénou pivo za 29 CZK, malinovka za 25 CZK a klobása za 35 CZK ;-)

No a abych jen neremcal, tak svým způsobem pozitivní je, že se dovnitř na plochu nesmí s pivem, takže jsem po koncertě nebyl voňavý a lepkavý jako obvykle. Plus je tam dobrá klimatizace, takže jsem byl zpocený jen hodně a ne jako prase jindy.

úterý 3. července 2012

Jak jsem se stal nezaměstnaným

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila sličná sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli, abych zaplatil 5000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5000 Kčs pohřbím celý ÚV sám.

Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603. Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že kdybych vědel, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem.

Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si dělal sám. Na zdi jsem měl obraz Husáka a Lollobrigidy. Řekli mi, abych tu kurvu sundal. Sundal jsem Husáka a od té doby jsem pracoval ve výkopu.

Do práce jsem jezdil na kole a kávu si nosil v termosce. Když jsem kopal, přisli za mnou, abych si uklidil kolo, že pojede sovětská delegace. Řekl jsem, že kolo mám zamčené a pojištěné.

A od té doby jsem nezaměstnaný...

© Miloslav Šimek & Jiří Grossmann


To by byla klasika v podání Šimka a Grossmana. Já to měl trochu jednodušší. Prostě jsem odešel. Už bylo na čase najít si něco jiného a posunout se dál. Stay tuned.