Narita - Tokyo and back

Aby si táta nestěžoval, že to tady není, tak tento bez 16 dnů dva roky starý příspěvek konečně zveřejním :-)

Možností, jak se dostat z mezinárodního letiště Narita do centra Tokia, máte několik. Je to taxi, autobus nebo vlak. Taxi je drahé (okolo 170 €), autobus také ponecháme stranou, protože o něm nevím zhola nic, a přejdeme rovnou k nejjednodušší a zárověň nejlevnější možnosti: vlaky.

Nejlevnější varianta je použít Limited express na Keisei Line. Lístky prodávají na letišti přímo u vchodu do stanice. Je možné si rovnou zaplatit i na navazující jízdu metrem společnosti Toei. U návazných spojů JR East už si nejsem jistý, minimálně na cestu zpět na letiště to údajně nejde.

Pokud chcete jet do části Tokia, kterou obsluhuje některá z Toei line (typicky např. Asakusa, s přestupem třeba i Shinjuku), tak pojedete pouze do stanice Aoto, kde následně přestoupíte na metro. V tu chvíli to ještě není tak docela metro, protože nejede pod zemí, ale nemusíte se bát, ono tam za deset minut zahučí. Pokud chcete pokračovat dále vlakem JR, tak je nejlepší jet až do Nippori.

Jednosměrný lístek na Limited Express rovnou do stanice Asakusa stojí 1060 jenů (1000 základ + 60 příplatek za metro). Pokud byste to kupovali zvlášť, tak to bude o něco dražší. Dejte si pozor na Skyliner od stejné společnosti, který je sice o něco rychlejší, ale skoro dvakrát tak drahý. Jezdí po stejné trase, ale oba vlaky jsou myslím poměrně jasně označené.

Pokud jste pohodlní a jedete rovnou do stanice Tokyo nebo Shinjuku, tak je nejlepší použít Narita Express. Je sice zhruba třikrát tak drahý, ale jede přímo a je to nejrychlejší způsob. Do stanice Shinjuku stojí 3110 jenů a do stanice Tokyo, odkud jezdí shinkanzeny, stojí 2940 jenů.

Zpět na letiště Narita jsem jel ze Shinjuku, ale protože jsem skrblík, tak jsem jel opět Limited Express. Lze to udělat dvěma způsoby: buď s jedním přestupem pomocí Yamanote line (JR) nebo se dvěma přes Shinjuku/Oedo a Asakusa line (Toei). Lístek do Narita by měl jít u Toei koupít rovnou, u JR jsem si ho koupil až na přestupu v Nippori (alespoň mi tvrdili, že dříve nejde). U Toei cenu nevím, ale tipuji okolo 1200 jenů. Pomocí JR to bylo 160 jenů do Nippori a pak klasických 1000 jenů.

Všechny názvy stanic jsou psány anglicky, takže se neděste, že občas píši Tokio (česky) vs. Tokyo (anglicky).

Jídlo v Tokiu

Na co jiného jet do Tokia, když ne na sushi? I když Japonci samozřejmě jedí i něco jiného než sushi. Dokonce bych řekl, že většinou jedí něco jiného. Překvapilo mě, že sushi barů tam mnoho nebylo. Zato jiných restaurací asi milion. Obecně vzato, najíst se v Tokiu není žádný problém. Pro odpůrce japonské kuchyně je tu dostatek McDonaldů, Burger Kingů a Wendy's. Ceny zhruba jako v Praze (jídlo za 400 - 1000 jenů, tedy zhruba 80 - 200 Kč).

Místní jídlo bych rozdělil do několika skupin: polévky a spol., tempura, kari (curry), těstoviny všeho druhu, hamburgery a samozřejmě sushi. Skoro každá levnější restaurace má ve výloze vystavené nabízené jídlo zalité v plastu, takže vypadá jako "živé", a tak víte, co si zde můžete objednat. Bohužel nevíte jak, protože nemají anglické názvy a neumí anglicky :-)

V zásadě bych řekl, že ať už si objednáte cokoli, tak to bude relativně snadno poživatelné. Žádný vývar z kuřecích pařátků jako v Thajsku jsem tady neviděl. Začal bych tedy s polévkami a spol. To jsou většinou misky s nudlemi a nějakou další přísadou (vajíčkem, kuřecím/vepřovým masem, krevetami, tofu, masovými kuličkami, zeleninou, bambusovými výhonky, řasami nebo vším dohromady), zalité vývarem. A je to opravdu vývar, žádná parodie z "kostky". Asi nejznámější polévka je miso (která se ovšem typicky podává bez nudlí).

Další na řadě je tempura. Je to v podstatě fritovaná zelenina, nebo mořské plody, obalené v těstíčku. Podává se s rýží, s kari, s nudlemi, nudlovou polévkou, na sushi. Prostě na všechny možné způsoby.

Již jsem zmínil kari (curry), které se do Japonska dostalo pochopitelně z Indie. Nemají tolik různých druhů jako v Indii, protože většinou rozlišují pouze normal/hot. Tedy normální a ostré. Navíc mi připadalo, že všechny chutnaly tak nějak nijak. Ne že by byly špatné, ale moc dobré také ne.

Viděl jsem zde poměrně mnoho restaurací, které nabízely italská jídla, tj. těstoviny na tisíc a jeden způsob a občas i pizzu. Zároveň jsem zde nikdy neviděl mnoho lidí, takže těžko říct, jestli je to jen módní vlna, která se převalila přes Tokio a teď již odeznívá a nebo jsou to restaurace jen pro pár vyvolených. Ceny zde podle vystavených menu byly plus mínus stejné jako jinde, ale nejedl jsem tam ani jednou, takže bližší reference nemohu podat.

Pro zapřisáhlé pojídače západní kuchyně je jistě dobrá zpráva, že zde není problém koupit hamburger. Kdykoli, kdekoli. Kromě již vyjmenovaných fast food řetězců jsou zde i místní restaurace nabízející hambáče. Ať si říká kdo chce co chce, dobrý hamburger je vynikající jídlo. Vyzkoušel jsem a umí to, kluci japonští.

Na závěr klasika v podobě sushi. Ač sushi bary nejsou zdaleka tak rozšířené, jak jsem si, možná naivně, představoval, tak sehnat sushi samozřejmě není problém. Prodává se totiž ve velmi slušné kvalitě v každém supermarketu (těch ovšem není zdaleka tolik, jako v Evropě). Navíc zde sushi nesuší několik dní jako u nás, ale prodávají ho pouze jeden den a již večer se nabízí se slevou 10 - 50 %, takže se do druhého dne vyprodají. Dobrota za pár korun.

Restaurace specializující se na sushi mi přisly poněkud drahé, ale díky Fuxoftovi jsem navštívil levný a dobrý sushi bar. Nachází se hned u stanice metra Shinjuku, tuším mezi východy B10 a B11, z druhé strany bloku (na google maps není vidět, protože před ním stojí dodávka). Je to takzvané running sushi, kde před vámi jezdí dobroty na pásu a vy si berete na co máte zrovna chuť. Tak můžete ochutnat různé druhy sushi aniž byste museli umět japonsky. Nakonec vám jen spočítají talířky a vy zaplatíte, co jste snědli. Jděte tam ale odpoledne (tak do šesti hodin), to je největší výběr. Později už jídlo na pásu ubývá a vy si musíte objednávat.

No a to nejlepší sushi v Tokiu (a na světě) koupíte na rybím trhu v Tsukiji.

Ještě přidám pár poznatků z nakupování v obchodech a supermarketech. Jako Evropana zvyklého na prodejny všeho druhu na každém rohu mě nejvíce překvapilo, že tu je málo obchodů s jídlem. Na druhou stranu jsem tak překvapený být nemusel, protože vařit se tu prostě nevyplatí. Není problém koupit jídlo kdekoli a víceméně kdykoli. Když už ale na nějaký obchod narazíte, tak stejně asi budete překvapeni. Moc jídel, která by šla ihned konzumovat, se tu neprodává. Je to samá nudlová polévka v pytlíku/kelímku, jídlo do mikrovlnné trouby apod. A když už najdete pěkné tvarohové buchty, tak třeba zjistíte, že je to buchta se salámem, sýrem a majonézou, jako se to stalo mně :-)

Ovoce a zelenina jsou tu čerstvé, ale drahé. Je tu obrovský výběr chipsů všeho druhu, syrových ryb, omáček a podobných věcí, které jako hladový turista moc neoceníte. A Evian tu stojí stejně nebo méně než doma, což je po 10 000 kilometrech minimálně zajímavé a opět vás utvrdí v tom, že nás doma okrádají.

Ještě jsem si vzpomněl na jeden druh restaurací, které vám mohou přinést horké chvilky. Jedná se svým způsobem samoobslužné restaurace, přičemž ta samoobsluha spočívá v tom, že si požadované jídlo vyberete na displeji automatu u vchodu, zaplatíte a pak předáte lístek s objednávkou kuchaři. Vtipné jsou zejména ty automaty, které mají pouze japonské popisky bez obrázků a podle ceny poznáte jen to, zda-li si objednáváte malou, střední nebo velkou porci. Já to risknul dvakrát a pokaždé to bylo dobré, takže není důvod se bát ;-)

Kdo si počká, ten se dočká!

Před odjezdem jsem trochu gůglil, abych zjistil, kam se mám vydat na nejlepší sushi v Tokiu. To by mělo být přímo u zdroje, to jest na rybím trhu v Tsukiji. Zde seženete prakticky cokoli, co den před tím plavalo v moři a dá se sníst: od řas, přes ústřice a různé kraby, až po tuňáky v ceně nového Mercedesu. A konečně je zde také několik sushi barů.

Nejslavnější sushi bary v Tsukiji jsou následující dva: Sushi Dai a Daiwa Sushi. Já jsem se rozhodl pro prvně jmenovaný podnik, protože měl mírně lepší recenze a více sushi za stejné peníze (3500 - 3800 JPY). A nelitoval jsem.

Základní rada pro návštěvu Tsukiji je všude stejná a platí stále: přivstaňte si. Dá se říci, že v šest už jste tam pozdě. Já tam byl před sedmou hodinou. Sice by mě aukce tuňáků zajímala také, ale já tu byl hlavně kvůli sushi. Takže jsem hned po příchodu začal hledat Sushi Dai.

Zhruba jsem tušil, kde by mohlo být a vydal jsem se tím směrem. Po chvíli hledání jsem našel dlouhou frontu před restaurací, která měla v názvu podobně rozsypaný čaj jako jsem znal z fotek a po ověření, že to je ona, jsem se rovnou zařadil na konec fronty. Pro usnadnění hledání: je to blízko hlavního vchodu, budova číslo šest, hlavní fronta je z boku této budovy.

To bylo zhruba sedm hodin a přede mnou asi 15 metrů čekajících lidí. Vypadalo to nadějně, standardní doba čekání je údajně asi 1,5 hodiny. O hodinu později a čtyři metry dále už to tak nadějně nevypadalo. Čas jsem si krátil pozorováním okolního cvrkotu. Jezdí zde neuvěřitelné množství podivných vozítek, která se proplétají mezi sebou jako hadi.

Naštěstí jsem si den předem koupil svačinu, takže jsem posvačil a trpělivě čekal dále. V 8:30 jsem se již dostal na konec první části fronty. Hurá. Začalo pršet. Už ne hurá. Dostal jsem erární deštník. Hurá. Přestalo pršet. Hurá. Nicméně bylo devět hodin a já jsem by byl stále na tom samém místě. O dvě minuty později jsem se konečně dostal před vchod.

Přesněji řečeno do fronty před vchodem. Přede mnou bylo cca dvanáct dalších sushi-chtivých lidí. Tady už to ubíhalo nekonečně pomalu. Objednávka výběru šéfkuchaře (omakase) moje utrpení pouze zhoršila. Už jsem se těšil jak malé dítě na Vánoce, ale přede mnou bylo stále asi šest lidí.

Poslední minuty čekání byly nejhorší. Stojíte těsně před vchodem, sledujete lidi uvnitř, jak se cpou tím vynikajícím sushi a vy musíte čekat, až dojedí. Uvnitř je totiž pouze dvanáct míst k sezení a celé Sushi Dai má rozlohu přibližně 3x10 metrů.

V cca 9:45 jsem byl vpuštěn dovnitř! Usadil jsem se na právě uvolněné místo, dostal ručník na utření rukou, hůlky, talířek na sojovou omáčku a zelený čaj. Gastronomické orgie mohou začít.

A začaly. Hned první kousek byl O-toro, tedy břicho tuňáka (jeho nejtučnější část), což je ta největší klasika. A samozřejmě byl vynikající. Následující kousek sushi jsem snědl tak rychle, že jsem ho ani nevyfotil a ani netuším, co to bylo :-). Pak jsme dostali polévku miso, která byla mimochodem nejlepší, jakou jsem v Japonsku k jídlu dostal. Ostatně jako cokoli v této restauraci.

Dále následovali další kousky jako Tamago, Tai, Uni, Magurozuke, Akagai, Aji, Ikura, Shiraebi, Kajiki, dva druhy maki a Anago. Jejich obrázky a popis si můžete prohlédnout v této reportáži nebo na Wikipedii. Jako poslední kousek jsem si mohl vybrat cokoli z jídelního lístku. Nebylo to jednoduché a touha zopakovat si tuňáka byla hodně silná. Ovšem ovládl jsem se a vybral si syrovou krevetu. Nebylo jednoduché ji sníst, protože měla ocásek a hlavičku, které se nejedí, ale byla to velmi dobrá volba. Na úplný konec jsem si za příplatek vybral ještě tuším Hiramasa.

Asi nemusím dodávat, že všechno bylo minimálně dobré. Některé kousky přímo nesutečně dobré. Jeden z nich byl samozřejmě klasický tuňák O-toro, dále Tai - Red Snapper, marinovaný tuňák Magurozuke, nebo Anago - mořský úhoř. Poslední kousek, tedy kreveta, byla také výborná. Co mě ale překvapilo, že třeba horké Tamago, což je v podstatě omeleta, může být srovnatelně dobrá, jako klasické rybí sushi. Makrela a mladé krevetky byly také velmi dobré.

Co dodat na konec? Asi už není co. Po dvou a třičtvrtě hodinách čekání jsem měl nejlepší sushi ve svém životě. Převelice spokojen jsem tedy mohl vyrazit na obhlídku utichajícího rybího trhu. V jedenáct hodin se zde ovšem už pouze balí věci nebo se v nekonečných frontách čeká na to nejlepší sushi.

Bude zima, bude mráz a Foukej, foukej větříčku

Když jsem se chystal na cestu do Tokia, tak mě trochu vyděsila předpoveď. Měla být docela zima :-)

A když na to tak koukám, tak před tajfunem mě to varovalo, ale jaksi jsem tomu nevěnoval pozornost.. Ale nic zajímavého se nedělo. Nejvíce to foukalo ve středu a nebylo to nic hrozného. Jen silný vítr, žadní poletující Japonci se nekonali. Takže to nakonec buď Tokio minulo nebo tajfun Melor prostě oslabil.

Nejwepší vyhwedávač v Japonsku

Američané si rádi dělají srandu z Japonců, protože ti nedokáží správně vyslovit R a L. V japonštině totiž ani jedno z těchto písmen neexistuje. Zato v angličtině je takových slov spousta, a tak se přímo nabízí si z nich utahovat. Že se tak děje ve filmech, mě vůbec nepřekvapuje, ale že je parodují přímo na domácí půdě, to jsem nečekal :-)

Níže uvedený screenshot hlavní obrazovky japonské verze Google mě opravdu pobavil. A abyste se mohli pobavit také, tak jsem neváhal a uložil jsem si ho. Ovšem je vidět, že Japonci to berou s humorem, protože jinak by se určitě již proti tomu ohradili. Nebo jsou tak zdvořilí, že to neudělají, i když je to třeba uráží. Nebo tomu prostě nerozumí. Ať už je pravda jakákoli, já jsem starý cynik a zasmál jsem se.

PS: Zrovna bylo výročí vynalezení čárového kódu, takže je Google "zakódovaný".

Jak dědeček měnil až vyměnil - cesta zpět

Zpátky to bohužel nejkratší možnou cestou, tedy přes Soul, nešlo, takže jsem musel vymyslet náhradní variantu. Jak už jsem napsal, plánovaný odlet byl s Air France přes Paříž-CDG a odtud s ČSA domů. Sice se mi nechtělo letět tisíc kilometrů za Prahu a pak dalších tisíc kilometrů zpět, ale zůstat přes noc v Soulu už vůbec ne.

Air France měli z Tokio-Narita tři odlety během dvanácti hodin, z toho první dva během hodiny a půl, a navíc se letenka vystavená na AF dá poměrně lehce použít na jakéhokoli jiného dopravce. Naneštěstí už nebylo tak jednoduché zjistit obsazenost letů, takže jsem věděl jen to, že je tam se mnou celkem 12 neplatičů, z toho 8 přímo z AF. Údajně byla stále ještě nadprůměrná šance na odlet, ale věřte tomu ;-). Aktualizace - dá se to zjistit ještě snadněji než na KE, ale to jsem jako mladý a nezkušený cestovatel ještě nevěděl.

Na letiště jsem dorazil asi 3 hodiny před plánovaným odletem a po chvíli zjišťování, jak projít záludným bludištěm k check-inu jsem byl na místě. Bludiště bylo tvořeno klasickými pásy vymezujícími frontu pro čekající, ale nemělo žádný zřejmý začátek, pouze několik východů. To ovšem nemůže průměrného Středoevropana ohrozit. U přepážky jsem zjistil, že místo je a já tedy pravděpodobně poletím hned prvním letem. To se mi zamlouvalo, protože jsem v Airbus A340 ještě neletěl.

Nebudu vás dále napínat, po cca patnácti hodinách od vydání palubní vstupenky jsem z toho Airbusu vystoupil v Paříži. Zaplaťpánbůh jsem měl vedle sebe během letu neobsazené místo, takže jsem těch 12 hodin přežil. Také tomu pomohlo šampaňské (nikoli sekt, šampaňské) a dvě minilahvičky vína. Frantíci se holt umí postarat.

Z letadla jsem se rychlým krokem vydal vyzvednout tašku. Řítil jsem se podle cedulí jako když malé děti hledají poklad. Ne že bych měl málo času, ale přece jen je CDG co do počtu cestujících páté až sedmé největší letiště na světě a hlavně jsem chtěl vyměnit letenku na další let AF, abych se dostal domů dříve.

Moje taška vyjela na pásu asi desátá ze tří set (což se mi už asi nikdy nepovede), a tak jsem měl relativně hodně času na přesun mezi terminály. Vůbec jsem neměl představu, jak je to letiště veliké, takže jsem si říkal, že použiji autobus. Šel jsem, šel jsem a najednou jsem byl tam, kde jsem potřeboval. Takže vězte, že na CDG na přesun mezi terminály 2E a 2D stačí 20 minut. A jde to suchou nohou.

Na terminálu 2D jsem se vrhnul na první přepážku, kde bylo Air France. Ti mě poslali na odbavení "za rohem". Šel jsem tedy "za roh". Tady jsem ukázal letenku a řekl jsem, že chci Air France. Poslali mě na odbavení číslo 10. Tam se nic nedělo. Po chvíli čekání jsem si šel prohlédnout ostatní a co nevidím: na odbavení číslo šest byl odbavován let AF do Prahy. Na desítce byl samozřejmě let ČSA. Ověřil jsem si již poněkolikáté - nikdy nikomu neukazujte letenku, pošle vás jinam.. :-)

Kontrola u odbavení číslo 6 mě poslala do kanceláře ČSA, kde mi prý vymění letenku. Divné, ale co jsem měl dělat. Několikrát jsem se zeptal, dvakrát jsem prošel oblast, kde byl se měla kancelář nacházet a nic. Zeptal jsem se ještě jednou a už jsem měl skoro jistý směr. Napotřetí jsem našel hledaný pidikiosek, který byl samozřejmě zavřený. Prý když bude zavřeno, tak mám jít k AF. Šel jsem tedy zpět první přepážku na 2D.

Tady mi řekli, že jsem trubka a že mám jít rovnou k odbavení. Znova jsem dorazil na odbavení číslo 6. Zde jsem udivené kontrole na začátku bludiště oznámil, že se jdu na výměnu letenky zeptat k přepážce, protože to ví jedině tam. Byl jsem vpuštěn. O tři minuty později jsem měl palubní vstupenku na vysněný let.

Trochu jsem se divil, že vysněné letadlo už nestálo připravené, ale času bylo dost. Po hodině bylo jasné, že pojedeme autobusem. Ne do Prahy, k letadlu. Autobus nás k němu dopravil asi za pět minut. Kupodivu nestálo někde na ploše, ale přímo u terminálu 2F. Trochu nechápu, proč jsme nemohli jít rovnou na tento terminál, ale asi nechtějí, aby se jim míchali cestující z domácích a mezinárodních letů a je jednodušší přesunout pár desítek až stovek lidí, než jedno letadlo.

To byl naštěstí poslední přesun tohoto dne a za hodinu a půl jsem vystoupil v deštivé a mrazivé Praze. Po teplém a slunečném Tokiu to byl nepěkný šok. Brrrr.

Jak dědeček měnil až vyměnil

Na dálný východ jsem se vydal s Korean Air, protože jsou nejlevnější, letí z Prahy a nedělají drahoty s prozrazením aktuální obsazenosti letů. Nazpátek s Air France, protože v den plánovaného odletu měli tři lety a hlavně s Korejci bych v Soulu nestihl navazující let.

Původní plán byl tedy Praha - Soul a pak Soul - Tokio, oba lety s Korean Air. S prvním letem nebyl problém, protože byl poloprázdný, ale na druhém bylo pouze 10 volných míst, což mě lehce překvapilo. Předpokládal jsem mnohem více. O den později to bylo ještě horší (20 lidí nad kapacitu), takže jsem se rozhodl, že to prostě vyjde.

Ráno před odletem jsem ještě jednou zjišťoval, jak to vypadá u KE. Naštěstí to bylo stále stejné. To mě trochu uklidnilo. Navíc, když si mohou dovolit můj navazující let překnihovat o 20 lidí, tak je velká pravděpodobnost, že nakonec bude více než 10 volných míst.

Směle jsem přiběhl na check-in a nechal se odbavit. Trochu mě překvapilo, že mě odbavili až do Tokia. Ale paní mne hned zchladila, že bych ze Soulu radši měl zkusit dřívější odlet s Japan Airlines. Mnou zvolený korejský let byl totiž ten den poslední. No co, zkusím se nacpat jinam a když to nevyjde, tak pořád mám těch 10+ míst u Korejců.

Z Prahy létá do Soulu Boeing 777-200, takže jsem se těšil, že poletím zánovním strojem. Ale ouha, letadlo nemělo předpokládanou konfiguraci 3+3+3, ale ďábelskou 2+5+2. Naštěstí jsem měl uličku na "dvojce". Druhé ouha bylo, když jsem zjistil, že tento zánovní stroj nemá(!) obrazovky v opěradlech sedaček. Druhé naštěstí bylo, že letadlo letělo opravdu poloprázdné, a tak jsem se (poučen z chyby při letu AKL-TPE) ihned vrhnul na nejbližsí volnou "pětku" a celou ji zabral.

Po večeři jsem se rozhodl, že se pokusím usnout a to se nakonec chvílemi asi i povedlo, protože jsem si nevšiml, že roznáší snídani. Po probuzení mi bylo řečeno, že už je jen porridge, což v Asii znamená "nechutná rýžová kaše", která mě mučila už při letu na Nový Zéland. Nicméně hlad byl silnější, a tak jsem si ji dal. Nebyla se sušeným masem jako tenkrát (nebo co to vlastně bylo), ale se zeleným čajem. To je neméně zvláštní kombonace, ale bylo to poživatelné. Tak jsem po jedenácti hodinách utrpení dorazil do Soul-Incheon.

V Soulu jsem si zjistil odkud letí nejbližší odlet Japan Airlines a vydal se hledat příslušný gate. Sice to bylo na stejném terminálu, ale v jeho druhém patře. Záhy jsem zjistil, že "druhé patro" znamená jet asi kilometr vláčkem :-). Tady jsem se vrhnul na zástupce JL, ale ten za prvé neuměl pořádně anglicky a za druhé netušil o co jde, takže mi letenku na KE nechtěl akceptovat a hnal mě ke Korejcům, na které byla letenka vystavená. Ti mě hnali zpět, protože když chci letět s JL, tak pro mě nemůžou nic udělat.

Už jsem na ně nechtěl tlačit, protože jsem stejně neměl na doplatek mezi cenou KE a JL. No nic, schrupnu si a pak prostě poletím jak mám naplánováno, protože stále bylo deset volných míst. Mimochodem v Soulu mají pěkné odpočinkové zóny v obou "patrech" mezinárodního terminálu. Po půl hodině odpočinku jsem se rozhodl, že se nevzdám bez boje a šel jsem shánět jiné lety.

První na ráně byl let All Nippon Airways, které mají stejnou cenu jako KE a letí co nevidět. Přeběhl jsem k nim a nebyl jsem vyhozen okamžitě, což je vždy úspěch. Naneštěstí mi bylo oznámeno, že už nikoho dalšího nevezmou, a tak jsem měl opět smůlu.

Další let byl s Asiana Airlines. Bohužel z původního "patra". Původní let Korean byl tamtéž, tak jsem se jal hledat vláček nazpět. Původní cestou to nešlo, protože byla jednosměrná a standardní vchod byl asi jen z transitu v jiném patře tohoto "patra". Našel jsem si tedy prvního člověka v uniformě a řekl mu, že chci vláčkem zpět na původní "patro". Ten si mě zapsal jako nějakého zločince a odvedl k vláčku. Nutno dodat, že na jeho seznamu jsem nebyl první a pár minut po mně přišel další zoufalec.

Na původním "patře" jsem se nejdřív vrhl na agenty Asiany (OZ) v gatu, zda-li by mě laskavě vzali na palubu. Ti mě opět nechtěli vyslyšet a když mám letenku na KE, tak mám letět s nimi. Když jsem se ptal, kde je kancelář OZ, tak mě zákeřně poslali do kanceláře KE. Ale já jsem jejich trik prokoukl a našel si ji sám.

Tady jsem se nejprve optal nic nedělající pána, jestli by to šlo. Ten mi řekl, že nic takového nejde. Pche. Optal jsem se o dva metry dál a paní mi řekla, že to zjistí. Po chvilce telefonování mi řekla, že místa jsou a vezmou mě a jestli chci zrušit rezervaci na KE. Řekl jsem, že ano a bylo to. Za dvě hodiny jsem již seděl v A321-200 a díky tomu jsem dorazil do Tokia o krásnou hodinu a půl dříve, takže byla daleko menší šance, že v noci uvíznu v hromadné dopravě kdesi mezi Naritou a vlastním Tokiem.

Neuvízl jsem a v deset hodin večer místního času jsem byl v mém novém příbytku v centru starého Tokia.

Bezpečnost především

1. Roušky

Že Japonci nosí roušky, asi každý ví, ale málokdo tuší proč přesně. Nejdříve jsem si myslel, že je to kvůli smogu, ale toho je v Tokiu možná méně než v Praze. Pak se nabízí ptačí nebo prasečí chřipka. Ovšem ani jedna z nich momentálně nepředstavuje závažný problém. Takže je to buď podivná móda, přílišná ohleduplnost nebo jsou to prostě jen citlivky. Ale aby to nevyznělo, že roušky nosí úplně všichni - to rozhodně ne, ale 10 procent to být může.

2. Práce na silnici

Kolik Japonců je potřeba na výměnu žárovky? Mnoho.. Neviděl jsem je sice měnit žárovku, ale drobné práce na silnici jsem zažil několikrát. Složitý úkon typu "podíváme se do kanálu" vyžaduje účast minimálně 9 lidí: tři stojí podél silnice a mávají na okolojedoucí řidiče výstražnými světly, dva je kontrolují, dva hlídají otevřený kanál, jeden je v kanále a jeden to všechno řídí.

3. Dezinfikovat, dezinfikovat, dezinfikovat

Prakticky u každého vstupu na nějakou atrakci, nebo kdekoli na atrakci, kde se lidé něčeho dotýkají, se nachází nádoby s dezinfekcí. A Japonci se dezinfikují často a rádi. Z toho vyplývá, že nošení roušek je buď přehnaná ohleduplnost nebo jsou to opravdu citlivky. Následující fotografie byla pořízena na vrcholu Tokyo Tower. Stejné dávkovače naleznete například v mořském akváriu, aby se návštěvníci mohli důkladně očistit poté, co si hráli s nečistými mořskými ježky..

Na závěr návod z plážových záchodů, jak si správně umít ruce...

Jak do Japonska

To je poměrně jednoduché: koupíte si letenku a letíte. No a teď vážně, protože jsem chtěl po dlouhé době konečně vidět něco jiného než naši českou kotlinu, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Japonska. Přesněji řečeno do Tokia. To není tak úplně Japonsko, ale trochu ho připomíná (asi jako Praha není Česká republika, Londýn není Velká Británie a Auckland není Nový Zéland). A proč jsem si vybral zrovna Japonsko? Prostě jen tak. Je to daleko, měl jsem levnou letenku a chtěl jsem si dát sushi.

Není potřeba žádné vízum, je tam tepleji než tady, je to technická velmoc, prostě ideální destinace. Z toho vyplývá, že naplánovat se to dá rychle. Ve středu jsem se právě navrátivšího se kolegy optal na možnosti přežití mezi domorodci. Ve čtvrtek jsem si zjistil obsazenost letadel a rezervoval hotel. V pátek si nechal podepsat dovolenou a koupil letenky. Tím pádem mám dva a půl dne na sbalení všeho potřebného a mohu vyrazit na dálný východ.

Protože dva a půl dne je na balení věcí zbytečně mnoho, tak jsem na víkend odjel na třídní sraz. Půl dne musí stačit. Během pondělního dopoledne ještě zjišťoval další informace o pobytu v Tokiu, naplánoval, co všechno chci vidět (nejsem fanoušek pobíhání po městě, ale když už se vláčím takovou dálku, tak se jednou obětuji) a nebalil. Na to musí stačit půl hodiny.

Sbalit oblečení, foťák, nabíječku, náhradní baterku, letenky, pas a svačinu zase není tak složité, a tak se mi to za půl hodiny samozřejmě povedlo. Měl jsem krásný pětikilový batůžek, kde bylo vše potřebné. To znamená, že jsem si ho mohl vzít jako kabinové zavazadlo a nemusel se stresovat, že mi ho někde ztratí už na cestě tam.

Na letiště jsem přijel s dvouapůlhodinovým předstihem a hned jsem zjistil, že letedlo má více než hodinové zpoždění. Nevadí, nechal jsem se odbavit a šel se podívat do práce. Asi dvacet minut před plánovaným odchodem začala kolegyně mluvit o dovolené a o tom, že musí pojistit děti. Asi tušíte, kdo v tu chvíli pojištěný nebyl. Neváhal jsem, nažhavil internet a za deset minut byl problém vyřešen. Tím bylo vše potřebné vyřízené a mohl jsem naší zemičce na týden udělat pá pá.