Zobrazují se příspěvky se štítkemSeoul. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemSeoul. Zobrazit všechny příspěvky

pátek 1. února 2013

Kafe, kafe, kafe...! A koblihy!

Mladá generace Korejců se evidentně shlédla v módě Starbucks a jim podobných. Pokud jsem vlezl do jakéhokoli obchodního centra nebo nákupní zóny v Soulu, tak mi připadalo, že zhruba 70 procent všech obchodů, restaurací a fastfoodů tvoří nějaká napodobenina prvně jmenovaného řetězce. Když o tom tak přemýšlím, tak originálů tam asi ani moc nebylo.

V nabídce mají plus mínus to samé jako kdekoli jinde, ceny jsou podobné, takže pro Evropana nic moc zajímavého. Navíc nejsem fanoušek pravé brazilské kávy z fast foodu. Vlastně ji vůbec nepiju. Ale třeba jednou začnu.

Každopádně to bylo zajímavé sledovat. Do těchto „kaváren“ totiž chodí jen Korejci pod 30 let a Američani. Ti samozřejmě jen do toho jediného pravého řetězce. Asi jim to dodává klid. Podobně jako McDonald's. Předpokládám, že to mají rozdělené: mladí (duchem) intelektuálové do Starbucks a nad 100 kg do McDonald's.

Ruku v ruce s kavárenským fastfood stylem jde v Soulu móda donuts. Opět americká záležitost, protože slušní lidé říkají doughnuts. Nebo koblihy. V horším případě pak „donuty“. Donuts se prodávají všude a mají všechny možné polevy a posypy. Opět nic moc zajímavého (tedy pro někoho, kdo to vidí denně v Tescu).

Ale kde jsou donuts, tam bývají i cupcakes. Opět všechny možné barvy, ozdoby, příchutě, polevy a posypy. Něco takového jsem neviděl ani v USA. Ale zase proč bych si to tam kupoval, když cena je podobná a můžu jíst místní dobroty. Jako byly tyto kuličky (ulice před Deoksugung palace, jedna porce 2000 wonů(?) už napůl snězeno):


Nevím, z čeho se to vyrábělo, ale chutnalo to trochu jako skořicový piškot. Peče se to v takové otočné formě, kde na jednom konci nalijete těsto a na druhém vydloubnete kuličku. Takže na povrchu to bylo trochu do křupava a uvnitř měkké a moc dobré. Podobně jako tahle sladká ryba (COEX Mall, tuším 3500 wonů):


V té byly kousky něčeho, ale nebyl jsem schopný to identifikovat. A vzhledem k tomu, že moje komunikace s prodavači se omezovala na bíden a dekuji pani, tak jsem se to ani nemohl dozvědět. Nicméně i to dekuji pani dědu prodávajícího piškotové kuličky tak potěšilo, že mi přihodil tři navíc. Suší pani, suší!

úterý 4. prosince 2012

Jeden se Soulu...

Přiletěl jsem do Soulu a měl jsem hlad. Teda ani ne tak hlad, protože jsem se celou cestu cpal, ale spíš chuť konečně něco místního ochutnat. Ostatně jídlo byl jeden z důvodů, proč jsem si pro dovolenou vybral zrovna Soul. Výběr byl samozřejmě jen minimálně ovlivněný faktem, že letenka stála cca třetinu normální ceny. Mrk, mrk.

Obešel jsme pár zařízení restauračního typu v blízkém okolí mého grandhotelu a hned na druhý pokus jsem zakotvil u stolu na zemi. Abych to upřesnil - sedělo se na zemi, žádné násilí ani nemírná konzumace místních lihovin se (zatím) nekonaly. První pokus nevyšel, protože tam zcela nečekaně nikdo neuměl anglicky a neměli menu, takže jsem nemohl provést ruskou ruletu s výběrem.

Ve druhé reštyce už měli krásný obrázek, tak jsem neváhal a ukázal. A modlil se. Člověk nikdy neví, co to ve finále bude. Pro ukázku se můžete podívat na fotku z reklamy:


Asi vám nemusím namlouvat, že jsem byl trochu překvapen, když přede mnou přistálo tohle všechno:


Je sice pravda, že jsem léta páně 2008 byl několik mnoho hodin v Soulu na letišti, a měl mimo jiné i něco podobného, ale skleróza se mi nezlepšuje a to samé jídlo "na letišti" a "na ulici" nebývá úplně stejné. V Jižní Koreji prostě dávají k jídlu spoustu minipříloh. Některé byly zajímavé více, některé méně, některé jsem vůbec nedokázal identifikovat.

Přibližný popis je následující: První řada - asi nakládané buráky, sušené rybičky (vypadalo to jak neonky) s nějakou zeleninou, asi nakládaný vodní špenát (morning glory). Druhá řada - hovězí kousky se sladkou omáčkou, asi kimči, v malé mističce nějaká dobrá neidentifikovatelná omáčka (chutnala trochu jako červené víno, sójová omáčka a kdo ví co ještě), samotný "hlavní chod" tj. smažené vepřové se zeleninou. Třetí řada - vývar z mořských potvor s tofu, rýže. Úplně vpravo pak zelí, kopřivy (?!) a asi feferonka. Na fotce chybí pečené sladké brambory, které přinesli až později.

Vesměs to bylo dobré, akorát kimči je takové.. řekněme zvláštní. A kopřiva mě taky moc neuchvátila. Feferonku jsem z bezpečnostních raději důvodů neochutnával.

Trochu jsem se bál, abych si neudělal ostudu při jídle s hůlkami, a při jídle obecně, ale zvládl jsem to. První relativně bez problémů, druhé asi taky (čti: nikdo se na mě nedíval s vyloženým opovržením a nebyl jsem vykázán). Po čtyřiceti minutách distingovaného pojídání to dopadlo takto:


Takže dobrý start tohoto gastrovýletu. A teď to nejlepší: Samozřejmě to všechno bylo v ceně (včetně vody z vodovodu) a stálo to 6000 wonů. Tj. méně než 3,5 libry!!! Asi se sem odstěhuju.