Jestli mám stručně popsat popsat let a celou cestu na Nový Zéland, tak ze všeho nejvíc je vyčerpávající. Let samotný trvá cca 22 - 25 hodin a to nemluvím o možném čekání na přestupu (či přestupech), protože přímo se nelétá. Já jsem letěl po trase Vídeň - Bangkok - Taipei - Auckland s taiwanskou společností Eva Air. Letět z Vídně bylo o cca 5000 levnější než z Prahy a navíc let, který jsem chtěl já, nebylo možné realizovat z Prahy. Abych byl přesný, tak ho nebylo možné realizovat za rozumnou cenu, tj. méně než 40000 Kč.
Dostat se do Vídně přece nemůže být problém, vždyť tam jezdí například autobus Student Agency každý den. A to byl hned první problém. Sice tam jezdí každý den, ale příjezd do Vídně je buď 5:45 nebo 16:00 a odlet letadla byl 13:30. Takže tato možnost padla. Další možnost bylo auto, jenže shodou okoloností bylo zrovna v servisu a mělo tam strávit ještě pár dní. Uff, uff. Další možnost byl vlak, který opět jezdí každý den a je ve Vídni v 10 hodin. Sice na autobusovém nádraží, ale odtud jezdí pravidelné autobusy na letiště. Ovšem vlak stojí 950 Kč + cca 10€ za bus. Nic moc. Ale také mi nabídli kamarádi, že by mě tam vzali, takže radši dám jim 1500 na naftu, než se trmácet vlakem. No jo, jenže rodina mi chce na letišti zamávat a podívat se do Vídně... Zkrátím to - nakonec se auto podačilo sehnat a já jsem se tedy vezl za spokojenosti většiny zúčastněných.
Pro jistotu jsme vyjížděli už v šest hodin ráno, protože Fabiím se nedá zase tak moc věřit a 1,4 MPI není zrovna "závoďák". Ta naše se celkem činila a po pár hodinách a celkem bezproblémovém průjezdu Vídní, jsme byli v deset hodin na letišti. Tady jsme si dali dvě kolečka okolo letiště, než jsme trefili parkoviště a cca 5 průjezdů několika patry parkoviště, než jsme našli místo. První část mise byla splněna. Tady už jen stačilo najít přepážky společnosti Eva Air, které se naštěstí nijak neskrývaly. Po odbavení mé veletašky jsem zamával půlce rodiny, která tam byla se mnou a šel jsem poprvé čekat na letadlo. Byly to slabé dvě hodiny a hrozně jsem se nudil. Necelou hodinu před odletem jsem si poprvé prošel předletovou prohlídkou spojenou s vyprázdňováním kapes a za chvíli už jsem seděl v letadle. Byl to Airbus A330-200 a měl jsem před sebou prvních 10,5 hodiny v letadle.
Seděl jsem v prostřední řadě u uličky vedle dvou užvaněných Slováků. Můj bližší soused si celou cestu hrozně pochvaloval rajčatový džus a neustále mu padalo jídlo na zem a na mě. Naštěstí jsem se nemusel poslouchat, protože každý pasažér měl před sebou vlastní obrazovku, kde si mohl pouštět filmy, sledovat údaje o průběhu letu nebo poslouchat nejnovější mandarínské hity. V nabídce filmů byla například Smrtonosná zbraň 4 nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Zajímavé byly informace o letu, kde byla doba letu, aktuální výška a rychlost nebo kde se právě nacházíme.
Televizi jsem ani nestačil zapnout a letušky už rozdávaly ubrousky na otření obličeje a osvěžení. Po pár minutách se na uvítanou rozdávaly sáčky se směsí oříšků a pití. Asi po hodině letu přislo na řadu první jídlo. Vždy bylo na výběr ze dvou jídel a jelikož je Eva Air taiwanská společnost, tak to byla asijská jídla. Menu se skládalo z hlavního chodu, salátu, housky a dezertu. A bylo to moc dobré. Pak jsem chvíli studoval možnosti interaktivní obrazovky a už tu bylo další jídlo, tentokrát jen lehká svačina. Na výběr byla buď čínská nudlová polévka nebo sendvič. Následovalo několik hodin s obrazovkou a pokusy o spánek. Zhruba dvě hodiny před přistáním se rozespalým pasažérům rozdávaly ubrousky na osvěžení a následovalo druhé jídlo. Pak jsem už jen sledoval klesání letadla a ubývající kilometry do Bangkoku.
Přistáli jsem zhruba v pět hodin ráno místního času. Cestující se rozdělili na tři skupiny: první letěla za hodinu dál na Taiwan, další zůstávala v Thajsku a pár chudáků, s nimi bohužel i já, zůstávalo na letišti a čekalo na další let. V Bangkoku jsem čekal 7 hodin a ukrutně jsem nudil. Nejdřív jsem se snažil usnout, ale protože nemůžu spát v sedě, tak to moc nešlo. Tak jsem hledal nějaké pěkné místo, kde bych se mohl relativně pohodlně natáhnout. Nic jsem nenašel, ale zjistil jsem, že přejít celé letiště trvá 13 minut, takže to není žádný drobeček. Nakonec jsem našel volné sedačky, kde nebylo moc lidí a 4 jsem zabral. Spal jsem skoro hodinu, paráda. Pak jsem si vyzvedl nové palubní lístky pro následující dva lety a již zkušeně proběhl kontrolou. Akorát jsem zapomněl mobil v kapse, takže jsem pípal a malá Thajka mě kontrolovala ručním detektorem kovu. Měli tam připravené stupínky pro malé asiaty, ale já moc asijskou postavu nemám a tak jsem byl asi o metr vyšší než ona. Poté jsem spal půl hodiny na zemi, protože tam nebyly zádné sedačky. A pak šup do letadla.
Tentokrát to byl Boeing 777-300, který lišil hlavně tím, že měl o necelé 2" větší obrazovku. Let trval jen necelých pět hodin a rozdávali se ubrousky, oříšky, hlavní jídlo, ubrousky a už jsem byli na Taiwanu. Přistáli jsme v 17 hodin místního času a měl jsem tedy před sebou dalších 5 hodin nudy.
Taiwan je hlavní sídlo Eva Air, takže nám jako pozornost dali poukázku na jídlo za 6$. Po chvilce jsem našel resturaci, kde se poukázka dala uplatnit a vybral si hezky vypadající hromádku jídla. Asi za minutu jsem dostal obří misku s polévkou (byla to spíš menší mísa na salát), ve které byla ta hromádka jídla. Asi jsem vypadal dost vyděšeně, když mi ukázali, kde si mám vzít hůlky a tak jsem dostal vidličku a lžíci. Skoro jsem umřel, ale snědl jsem to. Nebylo toho bylo zase tak moc, ale žaludek byl mírně rozhozen cestováním, měl jsem v tu dobu ráno a spal jsem asi dvě hodiny. Naštěstí v mají v Taipei pohodlné a dlouhé gauče, na kterém jsem si mohl schrupnout na necelé dvě hodiny.
Těsně před odletem jsem našel bezplatný internet, tak jsem rozeslal pár sms a šel čekat na odlet. Letadlo mělo zpoždění asi půl hodiny. Byl to opět Airbus A330, ve kterém během jedenáctihodinového letu následovalo kolečko ubrousky, oříšky, jídlo, bez svačiny! (nebo jsem to už zapomněl, byl jsem v agónii), filmy, pokusy o spánek, ubrousky, druhé jídlo, vyplnit kartu pro celníky a už jsme v Aucklandu. Byli jsme tu dokonce zbytečně brzo, protože jsem neviděl happy end jakéhosi korejského filmu. Poslední jídlo bylo nejhorší, protože jsem si říkal, že si přece nebudu dávat omeletu, když si můžu dát rybu. Ale byla to nějaká divná ryba s ještě divnější rýžovou kaší a sušeným masem, ble.
Na letišti stačilo vystát hodinovou frontu před kontrolou pasu a udělení pracovního víza, další hodinovou frontu před kontrolou stanu a pak půl hodiny čekání na stan. Proceduru příletu a kontrol podrobně popisuji v dalším článku.
Naštěstí jsem byl tak rozumný, že jsem si zaplatil transport z letiště do mé nové rodiny, takže jsem byl už netrpělivě očekáván. První zjištění bylo, že mluví se zvláštním přízvukem, což se později potvrdilo. A taky že jim díky tomu skoro nerozumím. Do rodiny jsem dorazil zhruba v šest hodin večer, takže jsem byl na cestě krásných 48 hodin. Dostal jsem večeři, ukázali mi pokoj a můj ručník, já se osprchoval a usnul jak miminko...