Do Chiang Mai jsem přijel akorát v době, kdy vrcholily přípravy na slavnostní promoce. Že to nebude jedno až dvouhodinová sranda jako u nás, mi mohlo dojít už v době, kdy jsem sháněl ubytování. Všechny levné apartmány byly obsazené, a tak jsem chudáka Jakuba obtěžoval celé dva týdny.
Začalo to tím, že jsme se náhodou vetřeli na vysokoškolský "maturitní" večírek. Pro jistotu jsme se ptali, jestli tam můžeme zůstat, ale nikomu to nevadilo a navíc jim to ani nepřišlo divné. Sice jsme tam byli bílí jenom dva, ale asi deset lidí se mě ptalo, jaký obor jsem studoval. Zdarma jsem se najedli, napili a nechali se pozvat i na samotnou promoci. Nakonec jsme organizátorovi dali nějaké peníze, nechceme přece slevu zadarmo.
Promoce byla o pár dní později, celkem logicky přímo v areálu Chiang Mai University. Areál je sice oplocený a tím jakoby oddělený od okolního světa, ale jinak je veřejně přístupný a dokonce přes něj vede jedna z hlavních silnic. Už na první pohled bylo vidět, že se zde děje něco neobvyklého, protože množství zde zaparkovaných aut a motorek se zvýšilo o stovky procent.
Průběh promoce je podobný tomu českému. Nejprve oficiální předávání diplomů a pak focení v areálu školy. Je tu ovšem několik drobných rozdílů. Ten první je, že diplomy zde nerozdává rektor nebo jiný děkan, ale princezna. A protože princezna je jen jedna a studentů ročně desítky tisíc, tak se na promoci čeká i několik měsíců.
Samotné předávání diplomů je veřejnosti nepřístupné a velmi oficiální. Studenti například nesmí při samotném předávání pohlédnout princezně do očí. Jak jsem později zjistil, tak princeznu pochopitelně předávací rituál zmáhá a byla velmi unavená. No a jakmile se rozdají diplomy, tak se vyrazí do areálu univerzity udělat pár (stovky) fotografií se spolužáky, rodinou, přáteli a kolemjdoucími.
Minimálně jeden obrovský puget a plyšová hračka se zdají být tím pravým dárkem pro právě odpromovaného. A to rovnou dvakrát. Trochu mě šokovalo, že celý rituál předávání diplomů vlastně probíhá dvakrát. Nanečisto a naostro. A to včetně focení a obřích pugetů. To, co jsem viděli, bylo teprve nacvičování na "pravou" promoci, která byla o den později. Ale fotografování probíhalo jako kdyby to bylo poprvé a zároveň naposledy.
Takže celé to šílenství se opakuje druhý den znova a jediný rozdíl je v tom, že při opravdové promoci již dostanou opravdový diplom od opravdové princezny. Následuje předání nových darů a focení s kamarády, rodinou, učiteli a tak dále. Několik tisíc lidí jde hned dvakrát na "stejnou" promoci. Thajci jsou prostě zvláštní národ.
