Protože jsem ji s nasazením vlastního života zachránil. Tento čin si vyžádal nemalé nasazení, odhodlání a odvahu, kterými v menší míře disponuje pouze několik vyvolených a v plné pouze Chuck Norris. Pohodlně se usaďte a já vám povyprávím, jak se to celé odehrálo.
Za devatero horami a ještě více lesami (hezké slovo, že?) bylo nebylo jedno městečko na okraji Kladna. A v něm vypukl požár. Toto městečko je shodou okolností naše hlavní město, tudíž k němu většina obyvatel ČR má určitý citový vztah a představa hořící (potažmo shořelé) Prahy je jen málokomu lhostejná. Z toho vyplývá, že jsem dnes nas..štval cca 8 milionů lidí. Nuže zpět k příběhu.
Jako každý pracovní den jsem i dnes pracoval. A jako každý den jsem i dnes jel z práce domů. Nic se totiž nemá přehánět. Občas je dobré se uložit ke spánku ve svém příbytku, popít žejdlík zlatavého moku s kamarády a to v práci z pochopitelných důvodů nelze. Čekal jsem tedy na svůj kočár, když v tom mě doslova praštil do nosu pronikavý zápach. Nepříjemná vůně hořícího materiálu, který není určen k hoření. Tedy žádná cigareta ani zaručeně pravý kubánský doutník z tržnice.
Byl jsem vychován během studené války a povinně navštěvoval školní brannou výchovu, takže jsem neváhal ani setinku vteřinky a začal jednat. Nejprve bylo nutné lokalizovat ohnisko požáru. Netrvalo to ani pár okamžiků (tedy (0;2>) a místo požáru bylo úspěšně lokalizováno. V mojí těsné blízkosti! Nyní přišla na řadu ta těžší část - oheň uhasit. Bylo třeba nepanikařit a jednat co nejrychleji. Zavolat profesionály nebo se pokusit požár uhasit samostatně? Rozhodnutí muselo padnout okamžitě. Situaci jsem vyhodnotil zkušeným okem znalce hollywoodských trháků a rozhodl jsem to vzít na sebe. Hasiči by přijeli nejdříve za několik minut a to už by mohlo být pozdě.
Opatrně jsem se přiblížil k ohni a ještě jednou jsem celou situaci vyhodnotil. Ne, nebylo možné jiné řešení než rychlá a přesná reakce. Další šance už možná nebude. Rozhodl jsem se tedy oheň uhasit. Buď on nebo já. Strhl jsem ze zad batoh a vylovil z něj láhev s vodou. Přiblížil jsem se k ohni tak blízko, co mi žár a strach dovolili. Potom jsem jedinou přesně mířenou střelou polil hořící papírový kapesník v odpadkovém koši. Bylo to těsné.
Raději ani nedomýšlet, jaké mohly být následky, kdyby se v okolí nenacházel nikdo tak odhodlaný jako já. Je to sotva 319 let od minulého požáru a Pražané už zase zapomínají. Stačí jediný cigaretový nedopalek a neštěstí je na světě.
Zazvonil zvonec a příběhu je konec. A všichni samozřejmě budou žít až do smrti.
