V poslední době mě mile překvapilo chování řidičů autobusu. Nejen, že mi většinou odpoví na pozdrav, ale dokonce mi ani nenadávají, pokud chci platit větší bankovkou než padesátikorunou.
Před pár týdny jsem opatrně nastoupil do autobusu s tisícikorunou v ruce. S prosebným výrazem ve tváři jsem se zeptal: "Prosím vás, budete mít zpátky na tisícovku?". Jako zkušený cestující jsem jednou nohou stál venku, připraven rychle uhnout před prskajícím přívalem důvodů zamítnutí mého drzého požadavku nebo například letící botou, ale nebylo třeba. Řidič mi totiž odpověděl: "Ale samozřejmě, to není problém". Byl jsem v šoku, klepala se mi kolena a slzy tekly po tvářích.
Náhoda tomu chtěla a tento týden jsem musel opět platit tisícovkou (jsem prostě boháč, co si budeme povídat). Podpořen předchozím úspěchem jsem neváhal a zkusil zaplatit modrou bankovkou již ráno! V předchozích letech byl neúspěch zaručen, ale já byl pln optimismu a šel jsem do toho. Opět se opakovala procedura s prosebným výrazem + odvážný výstup dokonce až na druhý schod. Řidič opět nenadával, leč to byla jeho první jízda a měl u sebe dohromady asi sedm set korun. Vylovil jsem tedy poslední drobné a místo zpáteční jízdenky jsem si koupil jen jednosměrnou.
Na zpáteční cestě jsem už koupil jízdenku, aniž bych očekával agresi namířenou vůči mé drzé osobě. Snad už nikdy nenarazím na řidiče ze starých časů, protože reflexy polevují a bota by jistě zasáhla cíl, tedy mne.
Na závěr přidám ještě jednu historku z cestování autobusem. Včera jsem pospíchal na autobus, který měl jet v 17:15. Přibližně v 17:15:59 jsem se teprve blížil k zastávce, ale autobus ji už opouštěl. Zhruba v místě, kde jsem stál a mocně oddychoval po předchozím běhu, zastavil tentýž autobus na červenou. Nechtělo se mi v zimě čekat na další, takže jsem neváhal a zaklepal na dveře, jestli mne náhodou nepustí dovnitř. Pustil! Příval dojetí, radosti a vysokého tepu mi skoro přivodil infarkt myokardu. Svět se snad opravdu stává lepším.
