Už nejsem Manager

Asi si budu muset nechat vytisknout nové vizitky, protože teď už jsem Senior Manager. A proč? No protože si to zasloužím, to je přece jasné. Život je boj, já to říkám pořád.

Dostal jsem deku...

Nebojte se ničeho, nikdo mě nezbil. Prostě jsem dostal deku. Dlouhou. Konečně mi nemrznou nohy :-)

Pracovní moudro dne

- Asi bys ji (vysoce postavenou nadřízenou) měl hlídat, aby si tě pamatovala a udělala to co nejdřív.
- Ja jí budu stát za zadkem.
- No, možná bys měl být ještě o krok dál.

I ty, (Brute) mBank?!?

Upozornění: V tomto článku se mohou vyskytovat vulgarismy, jejichž výskyt není náhodný, ale záměrný. Autor se tímto omlouvá všem citlivým povahám.

Není tomu tak dávno, co jsem z mBank raději převedl své úspory do ING Bank, než aby mi tam ležely ladem za nuzný úrok. Teď mi peníze leží ladem za nuzný úrok jinde, ale co si budeme povídat, ten aktuální je třikrát vyšší. A to není málo.

No a co se nestalo, mBank se mě snaží nas...štvat ještě více. A asi nejen mě. Když začínali, tak byly všechny běžné služby zdarma. Tak jako v civilizovaném světě. A tím si získali naprostou většinu zákazníků. Ovšem teď se jich pravděpodobně snaží zase zbavit.

Hlavní lákadla mBank byla dvě: 1) Poměrně vysoké úroky na spořícím účtu a skoro žádná omezení. 2) Naprostá většina služeb spojených s běžným bankovním účtem zdarma + výběry v zahraničí zdarma.

Jako první vzala za své takřka nulová omezení na spořícím účtu. Zpočátku bylo možné převádět peníze sem a tam bez omezení, ke spořícímu účtu byla platební karta a klient mohl mít až čtyři takové účty. Prostě luxus. Pak se ale spořící účet rozdělil na dva typy: "méně spořící méně omezený" a "více spořící více omezený". A s tím zařvalo neomezené převádění peněz mezi spořícím a běžným účtem.

No dobrá, to se celkem dalo čekat. Ale pak se začala postupně snižovat úroková míra. To se také dalo čekat. Ale když se úročení změnilo takovým způsobem, že se na jejich nejvyšší úrokovou míru (již dávno nikterak zajímavou) dostanete pouze při zůstatku vyšším než 600 000 korun, tak jsem byl rád, že v tu dobu už moje almužna byla na cestě do ING Bank.

Do té doby se pro mě v podstatě nic neměnilo. Kromě toho, že převod větší částky peněz mi nyní trvá dva dny místo dvou sekund. Ovšem co mě dokáže pořádně naštvat, ba přímo nasrat, je změna poplatků na běžném účtu. A ještě mají tu drzost, že na svém webu stále prezentují stará pravidla, i když už oznámili, že od 1. 8. 2010 budou platit nová. Tj. každý si na první pohled myslí, že jsou veškeré převody zdarma, že jsou tři výběry hotovosti zdarma, že jsou výběry hotovosti v zahraničí zdarma...

Je sice pravda, že za tyto změny mohou částečně klienti, kteří stávající systém zneužívali a používali běžný účet k podnikatelským účelům, případě vybírali z několika platebních karet, aby se mi vyhnuli poplatkům za výběr hotovosti z bankomatu atd. Ale to je mně, jakožto spořádanému klientovi, s prominutím u prdele.

Do této banky jsem šel především kvůli běžnému účtu, který na našem zkostnatělém trhu neměl konkurenci. Nyní začínám uvažovat o tom, že své peníze přesunu jinam a mBank si své kdysi dobré a hlavně levné služby může strčit za klobouk. Po tom, co se stalo se spořícím účtem, nemám důvod se nedomnívat, že se to nemůže stát i s běžným účtem. Tj. budou nabízet (pod)průměrný produkt za (nad)průměrnou cenu. Ne, díky.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 4.

Poslední výlet, na kterém jsem byl, byla návštěva jeskyně v Chiang Dao Mountain. Jedna kamarádova thajská kamarádka pochází z městečka Chiang Dao, které se nachází asi hodinu jízdy na sever od Chiang Mai. Asi 5 kilometrů odsud je velká jeskyně, kterou jsme se rozhodli navštívit. Kamarádka se bez velkého přemlouvání rozhodla stát naším horským vůdcem a bylo to. Ještě jsme s sebou vzali Francouzku, která beztak neměla co dělat a jelo se.

Ač to nebylo organizované, tak jsme museli vstát už v nepřirozených deset hodin. Měli jsme sraz u Francouzky v hotelu, kde jsme nechali motorky a vydali se na nedaleké autobusové nádraží. Cestou jsem si koupili svačinu, vodu a ušli asi dva bloky ke zmiňovanému nádraží. Tady jsme si koupili lístky na autobus. Při nákupu jsem byli upozorněni, že si máme sednout přesně na ta místa, která jsem dostali. Naštěstí jsme dostali dvakrát dvě místa a ne tři plus jedno jako měli místní. Nicméně když jsme vlezli do autobusu, tak jsme zjistili, že "naše" místa jsou obsazená a že na nějaký zasedací pořádek se tu nehraje. Inu Thajsko, ani nás to nepřekvapilo.

Asi po hodině jízdy jsme vystoupili uprostřed ničeho. Naštěstí pro nás na nás už čekala máma naší nové nejlepší kamarádky, která nás odvezla k nim domů. Tady jsme slušně odmítli oběd, půjčili si rodinné autíčko (obří pick-up) a vyrazili do jeskyně. Autem to bylo jen asi 5 minut jízdy. Zde jsme zaplatili 20 B na "elektřinu" a vlezli dovnitř. Průvodci měli být až uvnitř a platí se zvlášť.

Při vzpomínce na studené evropské jeskyně jsem si ráno sbalil mikinu, abych tam nemrznul. To jsem netušil, že v této jeskyni je neuvěřitelné horko a vlhko. Některé části jeskyně jsou totiž v období dešťů zatopené a navíc tam není žádný průvan, takže tam bylo klima podobné skleníku. A to nemluvím o tom, že je tam skoro všude tma. To zní celkem logicky, protože v jeskyni okna nebývají, ale tady nebylo ani osvětlení.

Průvodce s plynovou lampou nás asi půl hodiny proháněl po poměrně rozlehlé jeskyni s nízkými průchody a pak nám sdělil, že do další části se můžeme jít podívat sami, protože tam už je osvětlení. Dalších 600 metrů jsme tedy ušli sami, prohlédli si asi čtvrtý oltář, který v té jeskyni byl a šli zpět. U východu jsme podruhé zaplatili průvodci "dobrovolníkovi", protože první příspěvek sbalil někdo jiný a bylo po prohlídce.

Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě pár hodin času a já se vnucoval s tím, že bych konečně rád viděl trochu větší vodopád, jsme vyrazili směr vodopád Srisungwan. Ten měl být konečně trochu větší než ty dosud navštívené a alespoň vzdáleně připomínat vodopády z reklamních letáků. Byl vzdálený zhruba 20 kilometrů, což s autem nebyl problém.

Nejprve bylo nutné nakoupit zásoby na náročný výstup k vodopádu. Protože jsme ten den ještě neobědvali, tak jsme zajeli na tržiště a nakoupili místní dobroty s tím, že si je vezmeme s sebou a uděláme si u vodopádu piknik. Koupili jsme Chiang Mai sausage, pečené kuře, lepkavou rýži, papaya salad, mandarinky, vodu a jedno vysokovoltážní pivo Chang Classic (prosím neplést s Chang Draught - tohle je poživatelné, ač má 6,4% obsah alkoholu).

Po cestě jsem se ještě stavili pro nádobí, abychom jako správní aristokraté jedli stříbrnými příbory z porcelánu. To ale průměrná thajská rodina buď nevlastní, nebo nepůjčuje, takže jsme museli vzít zavděk hliníkem a plastem. Po příjezdu k vodopádu jsme se ještě díky Thajce vyhnuli poplatku za parkování a výstupu k vodopádu již nic nestálo v cestě. Vyložili jsme tedy všechny zásoby a vyrazili směr vodopád. Ten "náročný" výstup představuje asi 100 metrů, a to od auta až do vody. A navíc je to mírný sestup.

Thajská specialita je pobíhat po (ve) vodopádu oblečený. Před tím jsem to viděl na několika fotografiích a nyní i na vlastní oči. Ne že by naše vysokoškolsky vzdělaná thajská kamarádka při pohledu na padající vodu zešílela a vběhla do ní, ale místní školou povinná mládež to praktikovala v hojném počtu. My jsme se místo bujarého pobíhání distingovaně naobědvali, prohlédli si okolí a do vody vběhli až když domorodá děcka odešla. Samozřejmě jen po kolena (tedy až na některé). Zajímavé bylo, že ten vodopád vůbec neklouzal. Čekal jsem kluzké kameny plné řas, ale dalo se po nich poměrně lehce chodit a noha vám neujela ani když to bylo dost prudké. Škodolibě bych připomenul, že ten první thajský vodopád naopak klouzal, což některé zaskočilo :-)

Udělali jsme pár fotek, v klidu si vypili pivo uprostřed vodopádu a byl čas na cestu zpět. Měli jsme půl hodiny na to, abychom stihli poslední autobus zpět do Chiang Mai. Sbalili jsme tedy věci a odjeli zpět směr Chiang Dao. Tady jsme hezky poděkovali za půjčení auta (peníze na benzín několikrát odmítli) a ještě jsme byli odvezeni zpět doprostřed ničeho, kde byla autobusová zastávka. Autobus kupodivu přijel přesně včas a my jsem se mohli vydat zpět do civilizace.

Byl to dobrý den a opět mě to utvrdilo v tom, že není důležité kde jste byli, ale s kým jste tam byli. Kdybychom tam neměli známé, tak si dovedu živě představit, že organizovaný výlet na stejné místo by byl asi utrpením. To samé platilo i pro skoro všechny mé ostatní výlety, a to jak v Thajsku tak třeba na Novém Zélandu. Jak říkám: Není důležité kde jste byli, ale koho jste tam potkali.

Night life in Chiang Mai, part deux

Všechno to začalo tím, že jsem do Chiang Mai přiletěl navečer a kamarád mi oznámil, že on jde se svými místními kamarády na bowling. Tož jsem šel s ním. Přece nebudu doma chrápat, když se někde něco děje. Únava musela jít stranou. Navíc jsem měl prázdniny a druhý den nemusel vstávat, takže nebylo co řešit.

Na bowlingu jsem si dal thajskou večeři, své první skoropivo Chang Draught, druhou večeři v indické restauraci, první pivo - Leo a třetí večeři na ulici. A začal jsem ihned rozsévat dobro, protože jsem naučil Thajce a Francouze jíst indická jídla a oni mě pít thajská piva. Taková vzájemná hospodářská pomoc. Nutno dodat, že oni to měli podstatně jednodušší, protože indická jídla jsou vesměs dobrá...

Indická restaurace byla v samém centru Chiang Mai. No a v jejím nejbližším okolí byly důležité pamětihodnosti jako Heaven Beach Bar a Roots Rock Reggae Bar. Plus několik dalších objektů srovnatelné důležitosti. Také je tam relativně slavná socha Tří králů (Three Kings Monument), ale to asi nikoho nezajímá. Plus několik dalších objektů srovnatelné nedůležitosti. Ve druhém jmenovaném jsem místní naučil, že kdo neskáče, není Čech a neměl by chodit na ska.

V těchto barech, a obecně v barech, kde se vyskytuje více farangů (cizinců), to žije podobně jako v jakémkoli přímořském středisku. Kapely hrají, lidi se baví. Místa, kam chodí převážně Thajci, ovšem vypadají jinak. Tam, kde by člověk očekával taneční parket, jsou stolky. Ne že by Thajci neměli rádi hudbu, to naopak, protože živá kapela hraje i v obřích all you can eat restauracích, ale oni na diskotékách/koncertech prostě netancují. Tím nemyslím nutně salsu nebo valčík, ale něco, co vypadá jako pohyb v rytmu hudby.

Typická rocko/diskotéka vypadá tak, že na tom parketu je několik (desítek) stolků, kde se "na stojáka" popíjí. Když se popíjí tak tři hodiny, tak se někteří jedinci začnou mírně vlnit. Po dalších třech hodinách se někteří začnou i výrazněji hýbat, ale do něceho, co lze nazvat tancem, se pustí pouze několik nejodvážnějších. A to až v pozdních nočních/ranních hodinách. A nutno dodat, že se musí dost společensky unavit. Takže průměrná diskotéka je dav lehce se pohupujících Thajců, kteří popíjejí Walkera a konverzují. O to více bych chtěl vyzvednout své zásluhy z Roots Rock Reggae, protože jedna kamarádova kamarádka mi pak nadšeně hlásila, že "včera byla na parketu první". Já mám prostě na všechny kladný vliv :-)

V Chiang Mai je vlastně pouze jedno místo, které se dá považovat za klasickou diskotéku, případně klub, jak tomu honosně říkají Němci. Většina barů v Chiang Mai totiž zavírá v jednu hodinu ráno a pak jsou v zásadě tři místa, kam se dá jít: jeden klub, jehož jméno jsem zapomněl, na zmiňovanou diskotéku jménem Spicy anebo domů. Ten první klub je jakýsi honosnější podnik, kde se platí nehorázné vstupné (300 B), které ovšem lze vzápětí vyměnit za poukázku na nápoje a kde se vlní u stolů. No a pak je tu Spicy, což je ale díra všech děr.

Kamarád se sice zařekl, že už tam nikdy nevleze, ale že kvůli mně se obětuje, protože to prostě musím vidět. Povídal, že tam nemá smysl chodit dříve než po zavíračce ostatních podniků, protože to bude prázdné. Přišli jsme tam v půl druhé a nebyl tam skoro nikdo. Vrátili jsme se o dvě hodiny později s tím, že si tam jen dáme pivo a zase rychle půjdeme. No co vám budu povídat, je to velmi dekadentní podnik (hezké slovo pro pajzl, že?). Banda totálně ožralých lidí (Němců), hromada prostitutek všeho druhu (ženská, ženská-chlap, chlap-ženská, chlap), pár podivných existencí a my dva. No a ani to pivo jsme si nedali, ale jak říkal kamarád: "To se musí vidět".

No a abych přidal něco na své oblíbené téma, tj. jídlo, tak vězte, že jídlo se dá v Chiang Mai koupit kdekoli a hlavně kdykoli. Což jako věčně hladový nemálo oceňuji. Většinu barů v noci objíždějí pouliční prodavači špízů, sušených sépií a podobných jednohubek, nebo u těch barů rovnou stojí celý večer. Oblíbené místo na pozdní večeři je Midnight Chicken. Tady prodávají grilované kuřata, sladký Chiang Mai sausage, lepkavou rýži a jiné dobroty. U kuchaře si vyberete, co chcete, ukážete na to, ukážete kolik toho chcete, kuchař vám ukáže kolik peněz za to chce a vy si to pak zbaštíte u připravených stolků.

Pak je tu ještě jeden druh záludných restaurací/prodejen jídla. Ne že byste si nemohli taky objednat u kuchaře, ale slušní lidé si vyplní lístek s objednávkou a pak ho dají obsluze. Asi už vám došlo, že ta objednávka je pouze v thajštině. Kamarád se tedy naučil název jednoho jídla a to si tam již několik měsíců objednával. Já jsem pak zjistil, že to vyslovuje úplně jinak, ale oni už na toho divného faranga byli zvyklí a dávali mu to, co mu poprvé chutnalo... A všichni byli spokojení :-)

The best thai food experience aneb Jak se vaří ve Four Seasons

Už jsem napsal, že to dopadlo dobře. Jídla od kuchařky z Four Seasons se dobrovolně nevzdám. Ale bylo to o fous. První termín z nějakého důvodu nevyšel a náhradní byl plánovaný na můj teoreticky poslední den ve Chiang Mai. Naše galavečeře měla být u první kamarádky doma. A to hlavně proto, že bydlela v domě u amerických důchodců a jako jediná měla kuchyň. Jak jsem již psal dříve, kuchyň je v Thajsku zbytečný luxus.

Sraz jsme měli na místním trhu, kde bylo nutné nakoupit všechny potřebné suroviny. Na trhu je všechno pěkně čerstvé a výběr převeliký. Na druhou stranu je tam 35 stupňů a po jídle lezou mouchy a jiná havěť. Ale stejně je to dobré. Kdo nezažil, nepochopí.

Kuchařka měla napsaný seznam a vypadalo to, že ví co chce. To je dobré znamení. Po půlhodině nakupování jsme měli tolik nákupních tašek jako průměrná čtyřčlenná rodina právě vycházející z Tesca. Poněvadž jsem prozíravý, tak jsem si vzal batoh a před odjezdem na motorce, která pochopitelně nemá kufr, jsem množství igelitek snížil na průměrnou dvoučlennou rodinu. Zatímco děvčata šla koupit ještě nějaké drobnosti, my jeli napřed vyložit náklad a koupit něco k pití.

V domě jsme vyložili všechny věci, naplnili ledničku a jeli do supermarketu nakoupit kvalitní lihoviny a místní pivo. Při té příležitosti jsme vrátili DVD se snímkem Crank, což je jeden nejpotrhlejších filmů, jaké jsem kdy viděl. Koupili jsme nějaké alko, nějaké nealko a sušenky, abychom přežili čekání na thajské mňamky. Za pokladnami jsme ještě podlehli reklamní akci, koupili si dva kopečky zmrzliny za cenu jednoho a jeli jsme zpět.

Tady už byly přípravy v plném proudu. Krájelo se, sekalo se, drtilo se a v mém případě i očumovalo a vyptávalo. Tedy něco jsem také nakrájel a prsty to nebyly. Inu pokud jídlo nevyrábíte z prášku, tak příprava chvíli trvá. A to obzvláště, když ho děláte pro šest lidí a je to 6 různých jídel. Samozřejmě ne pro každého zvlášť, ale kdo by v Thajsku jedl jen jedno jídlo? Mimo jiné jsem zjistil, že rozdrtit chilli papričky tradiční metodou, tj. v ručně v hmoždíři, trvá asi tak sto let (půl hodiny). A ne, nezkusil jsem si to.

Ač jsem průběžně ujídal sušenky, tak jsem začal dostávat čím dál větší hlad. A pozorovat rýsující se jídla v podobě již připravených ingrediencí nijak nepomáhalo můj hlad zmenšovat, ba naopak. Kuchařce to ovšem odsejpalo a všechny si nás pěkně hlídala a v případě potřeby zotročila. Na začátku samotného vaření z nás byla trochu vystresovaná, takže do smažené rýže dala syrovou mrkev místo lehce povařené, ale pak už to jelo.

Smažená rýže se zeleninou a kuřecím masem, červené thajské curry, hustá asijská zeleninová polévka, polévka Tom Yum, papaya salad a dezert. Ten sice nebyl thajský, ale italský, nicméně to bylo taktéž převelice dobré. Jak jsme již dříve psal, thajské curry, Tom Yum ani papaya salad zrovna nemám na seznamu oblíbených jídel, nebo lépe řečeno neměl jsem, ale asi jsem změnil názor. Kuchařka vážně nelhala, když říkala, že umí dobře vařit a věřte mi, že já to poznám. Papaya salad sice byl tradičně kyselý, ale tak přiměřeně (takže se dostal z úrovně "dá se to sníst" na "to je docela dobré"), polévka Tom Yum taktéž a curry bylo výborné (obvykle jen "dobré, ale divné"). Prostě když to stručně shrnu, tak takhle dobré jídlo jsem v Thajsku ještě nejedl. Howgh.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 3.

Ke druhému výletu jsme přišli trochu jako slepí k houslím. Byli jsme v cestovní kanceláři sepsat doporučení na první výlet (pro reklamní účely). No a kamarád potřeboval jet do Barmy, protože mu končilo vízum, a tak jsme sháněli pronájem auta nebo levný autobus. Na autobusové lístky jsme se mimo jiné ptali v cestovní kanceláři a oni nám za cenu autobusového lístku nabídli jednodenní poznávací zájezd, který obsahoval mimo jiné i návštěvu nejsevernějšího bodu Thajska, což je shodou okolností hraniční přechod do Barmy.

To znamenalo opět vstávat okolo šesté. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Horší bylo, že to byl opravdu rychlo-poznávací zájezd, kde se někde zastavíte na půl hodiny a jedeme dál. Klasická honička, kterou nesnáším. Naštěstí jsem den před tím moc nespal, takže jsem byl docela unavený. To byla výhoda, protože jsem většinu přejezdů mezi jednotlivými "atrakcemi" prospal.

Probíhalo to následovně: V sedm hodin příjezd k cestovní kanceláři. O dvacet minut později odjezd mikrobusem na místo, kde byl sraz s další skupinou turistů. Přeskočili jsme si do druhého mikrobusu a vyrazili směr horké prameny. Když jsme po hodině a půl dorazili k horkým pramenům, tak jsme měli 30 minut na prohlídku minigejzíru a svačinu. Udělal jsem tři fotky a šli jsme se najíst.

Pak další hodina a půl zběsilé jízdy. Thajci totiž opravdu nedodržují povolenou rychlost, ale na druhou stranu jsem nezažil žádný problém. To jsme dorazili k "bílému chrámu" Wat Rong Khun, oběhli chrám a okolí a za půl hodiny frčeli dál. Za hodinu jsme dorazili ke Zlatému trojúhelníku, který už dávno není co býval, takže jsme žádné opium nenakoupili. Místo něj se tam teď vydělává v kasinech a prodává známá whisky Johnny Walken.

My jsme se tu projeli lodí, na půl hodiny zastavili v Laosu, kde jsem nakoupil trička a odvážní ochutnali whisky s naloženou ještěrkou a už byl čas oběda. Na ten jsem se samozřejmě opět přesunuli mikrobusem. Oběd byl zajištěný v restauraci, která se specializuje na podobné zájezdy, takže to nebyl žádný zázrak. Po obědě jsme odjeli směr Barma. Tady jsme dostali na hodinu rozchod s tím, že většina si něco nakoupí a pár lidí si přeběhne hranici kvůli vízu.

Za hodinu jsme se s nakoupenými věcmi a vízy sešli u mikrobusu a odjeli na poslední atrakci, kterou byla návštěva horského kmene (hill tribe). Tohle byla největší blamáž, protože to vypadalo, jak kdyby každé ráno přijeli na motorce, otevřeli stánky se suvenýry a předstírali, jak se starají o mimina uvázaná v šátcích. Mimo jiné tu byla i část vesnice s "dlouhými krky" (long neck), ale o to jsem opravdu nestál, nehledě na to, že za vstup do této "lidské ZOO" chtěli dalších 200 bahtů. Nakonec jsme jeli asi tři hodiny domů a tím se můj první a na dlouhou dobu poslední poznávací zájezd ukončil.

Ostrůvek v moři rýže

Kdyby se vám v Chiang Mai náhodou stalo, že už vám thajské jídlo poleze krkem (těžko uvěřitelné, leč stát se to může), tak je tu záchrana v podobě Amazing Sandwich. Skvělé sendviče, obložené bagety a hamburgery. Všechno čerstvé, vyrobené na přání a za velmi příznivé ceny. Nachází se na Huey Kaew Road, naproti nákupnímu centru Kad Suan Kaew (každý v Chiang Mai ví, kde to je).

V restauraci máte na stole jednoduché seznamy pečiva, obloh a příloh, ve kterých si zaškrtáte, jak máte svůj sendvič nebo bagetu rádi a odevzdáte obsluze. Stejné je to pro hamburger. Pak počkáte deset patnáct minut a nacpete se k prasknutí. Samozřejmě to nebude stát více než 200 bahtů. To se na první pohled a místní poměry může zdát hodně, ale stojí to za to.

U sendvičů nebo obložené bagety si nejprve vyberete druh a velikost pečiva. Pak si vyberete hlavní oblohu (šunku, grilované krůtí/kuřecí maso, slaninu, roastbeef, parmskou šunku, italský salám...) a sýr (čedar, gouda, ementál, tavený, smetanový...). Samozřejmě si to můžete udělat jen masové nebo jen sýrové. Pak tam šoupnete nějakou zeleninku (čerstvá rajčata, okurku, papriku, cibuli, nakládanou okurku, listový salát...), vyberete dresink (česnekový, smetanový, bylinkový...) nebo omáčku (kečup, majonéza, chilli...), přidáte koření (pepř, restovaný česnek, sůl, bylinky...) a máte hotovo!

Pokud si dáte nějakou menší bagetu, nebo velkou a neumřete na přežrání, tak si můžete ještě objednat jako přílohu porci hranolek, amerických brambor, bramborového salátu, fazolí nebo čerstvého salátu. Pokud dokážete ještě alespoň dýchat, tak si na závěr můžete dát ještě mléčný shake nebo kávu. A mimo to ještě nabízejí typickou anglickou, francouzskou, americkou, kontinentální nebo jinou snídani (celkem asi 10 druhů).

Podobné je to s hamburgerem. Také si můžete objednat počet mas, druhy sýrů, zeleninovou oblohu, omáčky a koření. Já jsem si dal ten největší dvoupatrový cheeseburger s pořádnou oblohou a se slaninkou navíc. Měl krásných 20 centimetrů na výšku a okoloprocházející Anglán mi popřál hodně zdaru při souboji s tou "bestií". Nutno dodat, že jsem se nepřejedl zdaleka tolik, jako když jsem pár dní před tím měl druhou největší bagetu. To jsem se pak dobré dvě hodiny nemohl hýbat a ještě další dvě hodiny funěl jako lokomotiva. Člověk holt musí občas něco vytrpět.

Proč se vyplatí občas chodit do baru

Jednoho krásného dne jsme jako většinu pobytu neměli co dělat byli unavení po spoustě intelektuální práce, a tak jsme se jako vždy výjimečně rozhodli, že půjdeme do baru. Bar, který venku vypadá jako vevnitř a uvnitř jako venku. Ten vnitřek tedy nemohu potvrdit, protože jsem tam jakožto slušný hoch nebyl. A když jsem tam chtěl jít jen na záchod, tak jsem byl varován, že tam je nebezpečně mnoho otravných transvestitů a že mám radši jít jinam.

Poklidně jsme popíjeli místní klasiku v podobě luxusní whisky 100 Pipers (místní tuzemák), poslouchali hudbu a jedli grilované maso. Asi po hodině přišla kamarádova kamarádka a říkala, že zase za chvíli půjde, protože bude mít sraz se svojí kamarádkou ze školy. Řekli jsme jí, že si kamarádku klidně může přivést, protože pití, hudby, jídla a transvestitů tam bylo dost pro každého.

Zatímco kamarádova kamarádka jela vyzvednout svoji kamarádku, my jsme hráli kulečník, který podle stavu nejspíše pamatoval králova předškolní léta a mimo drobných terénních nerovností a křivých tág ještě nevracel bílou kouli. Holky se kupodivu vrátily víceméně podle plánu, což je v Thajsku, kde je čas hodně relativní pojem, přinejmenším neobvyklé. Upřímně řečeno jsem je ani nečekal.

Nová kamarádka se naštěstí jmenovala stejně jako ta první, takže jsem neměl problém si zapamatovat její jméno. Pak jsem se jí ptal, co vlastně dělá. Říkala, že je kuchařka. To mě samozřejmě jako člověka z oboru (haha) zaujalo. Sice jsem jí pořádně nerozuměl, kde dělá, ale stejně to měl být nějaký hotelový resort kdesi za Chiang Mai. Takže jsem se o to nestaral a vyprávěl jí veselé příhody ze Zélandu. Naštěstí to nebyla jen "myčka na nádobí" a uměla slušně anglicky, takže se s ní celkem dalo bavit.

Dle svého vyprávění také přišla k vaření trochu jako slepá k houslím. Po škole nevěděla co dělat, tak se přihlásila na kuchařský kurz, začalo ji to bavit a už u toho zůstala. Pak se v rámci nějaké praxe dostala na svoje nynější místo a tam už přes rok pracuje. Její specializace bylo údajně thajské jídlo, což je chvályhodné. Jen ze srandy jsem se zeptal, jestli mi teda něco uvaří a ona že klidně.

Načež jsem jí vnucoval svoji teorii, že thajská jídla jsou sice dobrá, ale některá chutnají přinejmenším podivně, např. nakyslé thajské curry. A ona samozřejmě říkala, že ho umí moc dobré. Tak říkám, že to někdy prověřím, ale do hotelu kamsi za Chiang Mai se za ní nepoženu. To prý samozřejmě nevadí, že může uvařit u té první kamarádky doma. S tím nemohu než souhlasit a už jsem si objednával pad thai, smaženou rýži, to dobré curry a jiné místní dobroty.

Pak jsem se jen pro zajímavost ptal, kolik to pad thai stojí u nich v hotelu, když běžná cena je 20 - 60 bahtů. Odpověď byla, že 360 B. Říkám si, že to je celkem drahé a jak že se jmenuje ten resort, kde pracuje. Blablabla. Thajcům občas není vůbec rozumět. Jedné holce jsem rozuměl "Nissan" až na čtvrtý pokus a to jsem věděl, že pracuje pro nějakého prodejce aut. Tak se tedy naposledy ptám, co že to je za resort. Four Seasons.

No a jak to dopadlo? No samozřejmě dobře, jak mi někdo podá ruku s jídlem, tak mu ukousnu i hlavu. Detaily si přečtěte v jednom z dalších článků.

Night life in Chiang Mai

Abych po návratu z Thajska neměl problémy s pásmovou nemocí (hrůzný český název pro jet lag), tak jsem si chytře udržoval evropský denní/noční rytmus. Prostě se takovou drobností, jako je časový posun o šest hodin vpřed, nesmíte nechat rozhodit. Tj. v deset spát a v šest vstávat. Samozřejmě evropského času. To vám dává netušené možnosti poznat pouze místní noční život. No řekněte, kdo by nechtěl vědět, kam domorodci chodí pít, tancovat a jíst?

Thajci jsou tvorové společenští a rádi se houfují. Když nepočítám stávky a jiné revoluce, tak společně sledují například fotbalové přenosy. My jsme v tomhle směru celkem břídilové, a to proti asiatům obecně. Polovina Thajska miluje Manchester United, čtvrtina Liverpool a Arsenal a ten zbytek se podělí o Chelsea, Barcu, Real a thajský box (no dobře, to sice není fotbal, ale taky se tam kope :)). Ligové utkání Man Utd. vs. Liverpool nebo Arsenal je národní svátek srovnatelný s finále mistrovství světa u nás.

Když zrovna neprobíhá nějaká demonstrace proti režimu, tak se v Chiang Mai na parkovišti u nákupního centra Kad Suan Kaew postaví pódium s obří obrazovkou, před ním tribuny pro několik set fanoušků, rozestaví stany sponzorů a může se začít fandit. Estráda začíná minimálně hodinu předem, kdy probíhají soutěže o ceny sponzorů přímého přenosu. Samotný zápas pak komentují živě dva komentátoři přímo na místě, což je show sama o sobě. Jeden fandí milovanému ManU a druhý tomu zbytku světa. Já jsem jako jeden z mála fandil Arsenalu, ale byla to bída. A když vystřídali Rosického, tak už to nestálo za nic. No a výsledek vám radši říkat nebudu, protože bych si nerad sypal sůl do rány.

Co se týká alkoholu, tak to je asi jediná věc, která tu není levná. To ovšem nebrání místním prolévat hrdlem převážně Johnnieho Walkera. Ne že by se u nás nepil, ale tady ho mají a inzerují úplně všude. Ovšem pijí ho trochu zvláštním způsobem: do větší sklenice dají spoustu ledu, pak whisky, dolijí minerálkou a nakonec přidají colu jen na obarvení. Ptal jsem se proč a prý jsou tak prostě zvyklí.

Pivo pijí taky s ledem. Zní to jako barbarský čin, ale jejich pivo má minimálně 5 % alkoholu, takže to led srazí na normální úroveň a hlavně když necháte pivo bez ledu na stole déle než pět minut, tak pochopíte, že je to nutnost. Celkem mě překvapilo, že některá thajská piva chutnají celkem slušně. Nejlepší jsou asi Leo a Chang Classic. Nejspíše nejznámější Singha není žádný zázrak a Chang Draught je hnusná voda ochucená hnusným pivem. Pak jsem měl ještě nejlevnější místní pivo, jehož název si nepamatuji. I když "měl" je možná trochu silné slovo. Napil jsem se jednou a zjistil, že je to nepoživatelné. Podruhé jsem si ověřil, jestli mě nešálí smysly a pak už putovalo tam, kam patří.

Barů jsou tady mraky a není problém si najít ten "svůj". Jednou jsme objevili minibar, který měl cca 3 metry čtvereční a všech 5 židlí a jeden stolek byly venku na ulici. No ale udělali nám mojito za akční cenu 60 bahtů, takže si nemohu stěžovat. Teda trochu možná jo, protože jsem jednomu Číňanovi, co tam byl s námi, uvěřil, že ta chilli paprika na špízu nepálí. Zmetek jeden Sečuánský (tam jedí opravdu, ale opravdu pálivá jídla - pozn. aut.).

Do jiného baru jsme jezdili hrát kulečník a koukat na thajský box. Kulečník byl pro hosty zdarma a příležitostí se veřejně ztrapnit není nikdy dost. Jednou jsme tam byli, když si kamarád koupil od pouličního prodavače kouzlo s balíčkem dolarovek/papírů. On se ho snažil nacvičit a já se nudil, takže jsem se vetřel ke skupince místních, kteří hráli karty. Sice mi chvíli trvalo, než jsem pochopil pravidla, která mi vysvětlovali thajskoanglicky, ale nakonec jsem soupeře (mírně přestárlou barmanku, pravděpodobně vysloužilou prostitutku a transvestitu) začal porážet. Ale jinak tam chodili i normální lidé. No a kamarádovi se to kouzlo nikdy nepovedlo.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 2.

Mít někde známé je vždy výhoda, o tom není sporu. A když jste v Thajsku a jedna ze známých je z rodiny vlastnící cestovní kancelář, tak to znamená výlety za nižší ceny a hlavně podle vašich představ. Samozřejmě v rámci možností.

Majitelé cestovní kanceláře před pár měsíci postavili nové lanové centrum King of Flight. Ovšem není to lanové centrum jaké známe z ČR, ale především jízda na kladkách (zipline). A samozřejmě za zlomek ceny. I když ani tady to není úplně levné (dvoudenní výlet oficiálně vyjde na cca 1000 Kč), ale je to mnohokrát lepší. No řekněte sami, kde se tady za litr "proletíte" na dvaceti kladkách, uvidíte vodopád a ještě svezete na slonovi? S jídlem, noclehem a pojištěním.

Slon je mi ukradený, takže jsme chtěli jen zipline a možná vodopád. Sice jsme to měli za poloviční cenu, ale zase jsme si moc nemohli vybírat termín. Thajci nejsou hloupí a zadarmo, nebo aby na tom prodělali, vám samozřejmě nic nedají. Takže jsem museli jet s jedním Holanďanem, který by zase nemohl jet bez nás, protože byl sám a bylo by to pro něj moc drahé. To nám samozřejmě nevadilo, takže jsme souhlasili.

Zatímco Holanďan šel na trek s přespáním v džungli, my líní pouze na zipline. Takže jediný rozdíl byl v tom, že jsme kvůli jeho treku museli vstávat asi o dvě hodiny dřív. Nakonec nás jelo pět: dva Češi, jedna Francouzka a dvě Thajky. Další Francouz, Thajci a Číňani z různých důvodů nemohli nebo nechtěli.

Cestou tam jsme na trhu nakoupili jídlo na večer, zděsili se, že tam budou mít pouze Chang Draught, což je místní voda s příchutí piva a objednali si Leo, což je místní pivo, které chutná jako pivo. Chudák Holanďan byl poprvé na thajském trhu a byl trochu v šoku. Asi mu vadilo, že po mase lezou mouchy nebo co. Ale když mu pak jeho horský vůdce Mr. P. v džungli uvařil večeři v bambusu, tak si dle vlastních slov pochutnal.

Okolo poledne jsme dorazili do vesnice, kde jsem dostali oběd (smaženou rýži a Chiang Mai sausage) a náš evropský kamarád se svým průvodcem odklusali na jednu z místních hor. My jsme opět naskočili do našeho luxusního vozidla, což byla nesmrtelná Toyota Hilux, a jeli vzhůru do horské vesničky, kde se nachází zipline. Po více než hodině skákání jsme konečně dorazili na místo.

Protože na zipline měla dorazit ještě jedna skupina turistů, tak jsme nejdříve šli na vodopád. Ten měl být asi hodinu pěšky od naší chatrče. Což v Thajsku znamená cokoli mezi 30 minutami a 2 hodinami. Jedna Thajka to vzdala bez boje s tím, že musí počkat na ty turisty. Šlo nás tedy pět: dva Češi, jedna Francouzka a Thajka a Thajský průvodce, co neuměl ani slovo anglicky.

Nejprve jsme si vykračovali po pěkných cestách, ale po deseti minutách náš průvodce zahnul do největšího kopce, který tam byl. Do patnácti minutách výstupu nás opustila Francouzka. Kouření holt škodí zdraví. Zbytky skupiny šly statečně dál. Těsně pod vrcholem byla lavička, kde jsme načerpali síly na zbytek cesty vzhůru. To už si i náš průvodce odložil bundu. V džungli bylo jen asi 30 stupňů a vlhkost nižší než 100 procent, takže nebylo nutné to udělat dříve.

Pak už to bylo jen kousek nahoru a dlouho dolů. To mě trochu děsilo, protože se dalo předpokládat, že tou samou cestou půjdeme i zpět. Když jsme konečně došli k řece (říčce, bylo období sucha), tak nám oznámil, že už je to jen kousek. No dobrá, ale to už jsme jednou slyšeli a vodopád stále nikde. Po dalším kilometru džunglí podél koryta řeky jsme se dostali ke slíbenému vodopádu. Samozřejmě nic moc, ale byl větší, než ten můj první. Období sucha je holt období sucha.

Smočili jsme zbídačené nohy, odpočinuli si a vydali se na cestu zpět. Nutno dodat, že podél řeky jsem šli stále z kopce, takže zpět to bylo většinu cesty do kopce. Já jsem dva dny před tím slušně nastydnul od klimatizace, takže jsem měl hroznou rýmu. To znamená, že jsem funěl jak lokomotiva a jel na kyslíkový dluh zhruba od té doby, co jsme udělali první tři kroky do kopce. Nicméně jsme po cestě už nikoho neztratili a dorazili v rámci možností v pořádku zpět do kempu.

Další turisté samozřejmě nedorazili a to znamenalo, že jsme byli odkázáni pouze na odporný Chang Draught. Nicméně jsem byli ujištěni, že Leo dorazí později. Mně to bylo vcelku jedno, protože mi nebylo dobře a šel jsem si schrupnout. Když jsem se probudil, tak byla večeře na stole (pad thai, tom yum kung, smažené vepřové a sticky rice). Jako aperitiv jsem dostal místní whisky, která mi hezky protáhla ucpané nosní dutiny a po jídle bylo zase dobře :-)

Nakonec dorazilo i Leo, takže ve spojení s průběžným ochutnáváním místní whisky bylo večer veselo. Místní ochutnávali průběžně již několik hodin, takže najednou všichni uměli anglicky. Zajímavé je, že všichni v Thajsku věří na duchy a někteří se jich hrozně bojí. No a každý zná minimálně jednoho člověka, kdo ducha viděl. Byl to dobrý večírek.

Ráno jsme se nasnídali a začali se připravovat na hlavní atrakci, tj. zipline. Dostali jsme slušivé postroje, neméně slušivé helmy a vyrazili opět do džungle. Začátek zipline byl cca v jedné třetině prvního kopce směrem k vodopádu, takže to nyní zvládli i západoevropané. Před vlastním výjezdem jsme byli poučeni, že na karabiny a kladky nemáme vůbec šahat, že to za nás udělají instruktoři, a že budeme po celou dobou bezpečně připoutaní, což se také stalo.

První kladka byla jen taková rozcvička, ale již druhá byla moc pěkná. Zhruba 80 metrů mezi stromy a přibližně 15 metrů nad zemí. No a takových tam bylo 20 plus dvě slaňování. Nejdelší "let" měl od oka 120 metrů a bylo to asi 30 metrů nad zemí. Závěrečné slaňování z cca 20 metrů pěkně zakončilo dvouhodinové "létání" po džungli.

Po obědě dorazil unavený, ale spokojený Holanďan a jelo se domů. To opět znamenalo hodinové skákání, s drobnou přestávkou na zahnání zmije, a pak ještě cca dvě hodiny zpět do města a domů. Musím říct, že to bylo docela dobré. Žádná honička v časovém presu, pohodový večer a viděli jsme všechno, co jsme vidět chtěli. To druhý organizovaný výlet už byl podstatně horší, ale o tom až příště.

Thajská promoce. Dvakrát a stále ji... stejně?

Do Chiang Mai jsem přijel akorát v době, kdy vrcholily přípravy na slavnostní promoce. Že to nebude jedno až dvouhodinová sranda jako u nás, mi mohlo dojít už v době, kdy jsem sháněl ubytování. Všechny levné apartmány byly obsazené, a tak jsem chudáka Jakuba obtěžoval celé dva týdny.

Začalo to tím, že jsme se náhodou vetřeli na vysokoškolský "maturitní" večírek. Pro jistotu jsme se ptali, jestli tam můžeme zůstat, ale nikomu to nevadilo a navíc jim to ani nepřišlo divné. Sice jsme tam byli bílí jenom dva, ale asi deset lidí se mě ptalo, jaký obor jsem studoval. Zdarma jsem se najedli, napili a nechali se pozvat i na samotnou promoci. Nakonec jsme organizátorovi dali nějaké peníze, nechceme přece slevu zadarmo.

Promoce byla o pár dní později, celkem logicky přímo v areálu Chiang Mai University. Areál je sice oplocený a tím jakoby oddělený od okolního světa, ale jinak je veřejně přístupný a dokonce přes něj vede jedna z hlavních silnic. Už na první pohled bylo vidět, že se zde děje něco neobvyklého, protože množství zde zaparkovaných aut a motorek se zvýšilo o stovky procent.

Průběh promoce je podobný tomu českému. Nejprve oficiální předávání diplomů a pak focení v areálu školy. Je tu ovšem několik drobných rozdílů. Ten první je, že diplomy zde nerozdává rektor nebo jiný děkan, ale princezna. A protože princezna je jen jedna a studentů ročně desítky tisíc, tak se na promoci čeká i několik měsíců.

Samotné předávání diplomů je veřejnosti nepřístupné a velmi oficiální. Studenti například nesmí při samotném předávání pohlédnout princezně do očí. Jak jsem později zjistil, tak princeznu pochopitelně předávací rituál zmáhá a byla velmi unavená. No a jakmile se rozdají diplomy, tak se vyrazí do areálu univerzity udělat pár (stovky) fotografií se spolužáky, rodinou, přáteli a kolemjdoucími.

Minimálně jeden obrovský puget a plyšová hračka se zdají být tím pravým dárkem pro právě odpromovaného. A to rovnou dvakrát. Trochu mě šokovalo, že celý rituál předávání diplomů vlastně probíhá dvakrát. Nanečisto a naostro. A to včetně focení a obřích pugetů. To, co jsem viděli, bylo teprve nacvičování na "pravou" promoci, která byla o den později. Ale fotografování probíhalo jako kdyby to bylo poprvé a zároveň naposledy.

Takže celé to šílenství se opakuje druhý den znova a jediný rozdíl je v tom, že při opravdové promoci již dostanou opravdový diplom od opravdové princezny. Následuje předání nových darů a focení s kamarády, rodinou, učiteli a tak dále. Několik tisíc lidí jde hned dvakrát na "stejnou" promoci. Thajci jsou prostě zvláštní národ.

20000

Aby těch výročí nebylo málo, tak jsem včera završil 20000 poslechnutých písniček. To dělá při délce jedné písně 3,5 minuty zhruba 70000 minut, což je 1166 hodin a to je celkem přes 48 dní. Ve skutečnosti jsem jich v životě slyšel mnohem více, tohle je statistika pouze toho, co jsem slyšel doma u počítače. To jen abyste měli představu, jak často u toho vysedávám. Nebo spíš vysedával, teď už není čas. Statistika je navíc pouze za poslední tři roky. A to jsem tady 9 měsíců nebyl...

Jubilejní 20000. písní se stala náhodně vybraná Will You Love Me Tomorrow od skupiny The Shirelles. Že jste o(d) nich nikdy nic neslyšeli? Já také ne, alespoň to tvrdí statistika. Ale vězte, že je to 125. nejlepší píseň všech dob dle časopisu Rolling Stone.

Nalétal jsem sto tisíc a jeden kilometr

Ve skutečnosti jsem za celý život nalétal sto jedna tisíc a jeden kilometr, ale to by neznělo tak dobře. Také to ve skutečnosti asi bude trochu jiné číslo, protože server Flightmemory.com těžko změří skutečně uletěnou vzdálenost. A jestli mi to budou kazit sopky, tak lépe vypadajících sto tisíc mil hned tak nedám. Jako by nestačilo, že mě připravila o několik set kilometrů a jeden typ letadla.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 1.

Letos jsem do Thajska jel navštívit kamaráda, který tam nejprve studoval a následně zůstal. Z toho vyplývá, že už trochu věděl, jak to v Thajsku chodí a hlavně měl ze školy spoustu známých mezi místními. Takže tam byl někdo, kdo mi pomůže s ubytováním a má kontakty. Ideální situace.

Válet se u moře nebo jezdit po organizovaných zájezdech do "džungle" opravdu nesplňuje moje představy o ideálně strávené dovolené. Mě nikdy moc nezajímaly tzv. památky, protože 1000 let starý chrám je prostě jen 1000 let starý chrám. No dobře, některé jsou opravdu pěkné, ale proč jich vidět padesát. Mnohem zajímavější je potkat místní a víceméně s nimi žít. To se mi třeba povedlo na Novém Zélandu a je mi úplně ukradené, že jsem nebyl na Milford Track.

Jeden z prvních výletů byl na Doi Suthep, což je chrám na kopci nad Chiang Mai. Z centra je to údajně asi 15 km, ale my jsme bydleli blízko Suthep Road, která směřuje (leč nevede) ke chrámu, takže jsme to měli asi 10 km. Nic co by se nedalo za 15 minut ujet na skůtru. Když jsem vyjeli nahoru, tak mě nepotěšil sdělením, že je to ještě 300 schodů. On tam byl údajně již po osmé (desáté?), takže měl trénink. Když jsme vylezli nahoru tak prohlásil, že to nejlepší na tomto chrámu je výhled na letiště. Takže jsme asi 20 minut čekali, až poletí triple seven zpět do Bangkoku a zjistili jsme, že jeho apartmán je odsud vidět.

Pak jsme si koupili zmrzlinu a jeli zpět dolu. Cestou jsme se ještě zastavili zhruba v polovině kopce, že se pojedeme podívat na vodopád. Byli jsme tu po páté hodině, takže jsme už naplatili žádné vstupné do areálu. Odtud je to k vodopádu asi 3 km na motorce a pak další 2 kilometry pěšky do kopce. Asi po dvou stech metrech jsem začal mít podezření, že jedna kamarádka Thajka bude falešná, protože si jako jediná stěžovala na horko. To se později utvrdilo, když ji jako jedinou pálilo ostré jídlo a její tvrzení, že má sice ráda pálivá jídla, ale že je nemůže jíst, tomu moc nepomohlo. Prostě falešná Thajka. Asi za půl hodiny jsme se vyšplhali nahoru, kde byl pouze poměrně malý vodopád. To se ale dalo čekat. Vyfotili jsme se tedy na vodopádu, někteří z nás do něj spadli a šli jsme domů.

Cestou domů jsme míjeli ZOO a já jsem vykřikoval, že musím konečně vidět pandu. V Tokiu mi zákeřně umřela pár měsíců před mým příletem, takže teď to už musí vyjít. Po pár dnech brutálního nátlaku jsme se tedy vydali do ZOO. Shodou okolností se k nám zrovna přidala kamarádka kamarádky, která v ZOO dříve pracovala. Jak jsem zjistil, tak Chiang Mai ZOO není žádný zázrak a pražská nebo liberecká ZOO ji hravě strčí do kapsy. Jediná zajímavost je tedy panda. No a protože s námi byla bývalá zaměstnankyně, tak jsme pandu viděli zdarma (do jejich pavilonu se platí extra vstupné). A bylo přesně jak jsem očekával: baby panda s mámou byly schované a táta panda chrápal. No, ale viděl jsem pandu :-)

...

Už z dřívějška jsem věděl, že kamarád chodí občas trénovat Muay Thai (thajský box), a tak jsem si řekl, že to musím zkusit také. Zápasy jsem během pobytu viděl několikrát a chtěl jsem vidět i trénink. A v ideálním případě si i zatrénovat. Věděl jsem, že to probíhá v trochu jiném stylu než v Evropě. Netrénuje se slepě pouze jedna činnost, ale stále se udržuje pozornost a ověřuje reakce na nově vzniklé situace. To znamená, že trénujete 3 minuty nízké kopy a náhle vám trenér dá pěstí... :)

Kamarád mě pár dní před koncem pobytu seznámil s šéfem tělocvičny, kde trénoval. Tělocvična je možná trochu honosný název, jak můžete posoudit z fotek Lanna Muay Thai Boxing Camp, ale mají tam všechno potřebné. Tj. vybavení a hlavně lidi, kteří vědí, co dělají. Andy (šéf) mi nejdříve řekl, že nemusím před tréninkem běhat, ale stačí, když si půl hodiny zaskáču přes švihadlo. A sakra, toto začíná. Tak jsem se protáhl a skákal, skákal, skákal, skákal... No ale řeknu vám, skákat poprvé po patnácti letech přes švihadlo není jednoduché. Občas jsem se do něj pěkně zamotal. A jak mi řekl kamarád, ze začátku měl stejné problémy.

Pak mi Andy pověděl něco o základech Muay Thai a ukázal pár základních technik. Když jsem ho dokázal trochu napodobit, tak jsem si šel mou prachmizernou techniku pilovat před zrcadlo. Vypadá to sice jako hloupost, ale dost vám to pomůže. Po nějaké době jsem dostal omotávky, nasadil rukavice a šel zmlátit boxovací pytel. No a nakonec jsem šel na sparring do ringu. Jak jsem již řekl, thajští trenéři jsou zákeřní a párkrát mi ji pěkně nandal. Ale bylo to dobré.

Po cca 2,5 hodinách cvičení jsem byl pěkně vyřízený. Ještě, že jsem pár dní před tím trénoval skákání na koncertech, jinak bych teď asi umřel. Ono dělat poslední hodinu každých deset minut deset kliků nebylo pro moje líné tělo nijak jednoduché. Protáhl jsem se a jeli jsme domů. Pak jsme se najedli a šli na thajskou masáž. To mi sice pomohlo, ale i tak mě další tři dny všechno bolelo. Proto uvedu jednu ze základních rad, jak ustát případný souboj: "Usmívejte se. Buď ho to rozhodí a vy ho sejmete, nebo se usměje také a půjdete spolu místo bitky na pivo."

Thajsko? Thajsko! Jídlo? Jídlo!

Konečně jsem se zase dostal do Thajska a musím říct, že tam stále mají všechno levné a všechno dobré. Vzhledem k tomu, že jsem ulítlý na jídlo, tak jsem ochutnal co se dalo a budu o tom psát. Co na tom, že jsem byl na Thai boxu, v džungli, na vodopádech.. jídlo je zajímavější. Zatímco při první návštěvě jsem se pohyboval především na východě, tentokrát jsem byl na severu - v Chiang Mai a okolí.

Abych plynule navázal na japonské zážitky se sushi, tak vězte, že v Thajsku je sushi také poměrně populární a samozřejmě jako všechno jídlo i levné. Na trhu prodávají převážně nigiri sushi a samozřejmě i maki. Levnější kousky jsou za 5B, dražší za 10B. Samozřejmě to není tak dobré jako v Tsukuji (žádné jiné sushi není tak dobré jako v Tsukiji), ale to v žádném případě neznamená, že by bylo špatné. Ba naopak. Na výběr je většinou jen 4 - 12 druhů, ale je to čerstvé, dobré, levné, co víc si přát.

Když už jsme u toho Japonska, tak plynule naváži japonskými restauracemi. Ty jsou zde ze zahraničních kuchyní zdaleka nejpopulárnější a hojně navštěvované. Před jednou návštěvou místního japonského All you can eat jsme se zvážili a následně se naládovali dobrotami jako je tempura, smažené maso, polévka, samozřejmě sushi, zelenina, ovoce čerstvé i kompotované, džus, limonáda, čaj a nakonec zmrzlina. Po zaplacení a odkutálení se zpět k váze jsem se svými nově nabytými 2,2 kilogramy slavně zvítězil.

Restaurace typu All you can eat, zejména Hot pot, jsou zde velmi populární, protože to nejvíce odpovídá thajskému způsobu stolování. Na stůl se přinese několik různých jídlel a z nich si následně každý bere na co má zrovna chuť. V případě Hot pot se usadíte ke stolu, přinesou vám Hot pot, vy si vyberete si jaké maso/zeleninu budete smažit/vařit a může se začít. Můj oblíbený Hot pot vypadá trochu jinak než v předchozím odkazu. Bohužel na obrázku není příliš vidět jeho tvar - ta střední část je vypouklá vzhůru a na ní se smaží maso, zatímco okolo se nalije voda a postupně zde vznikne vývar. A nebylo by to správné All you can eat kdyby tu nebyl i velký výběr ovoce a dezertů. To vše za 139B + nápoje.

Jak jsem již řekl, jí se tu společně. Jedno jídlo v obyčejné restauraci stojí od 20 do 80 bahtů, typicky okolo 30 - 50B. Většinou si každý vybere něco menšího, na co má zrovna chuť, plus se domluví, co se objedná dohromady. Může to být smažená rýže, thai curry, polévka tom yum nebo cokoli jiného. Ale v zásadě platí, že společné je všechno :-)

Mně konkrétně populární polévka tom yum zrovna moc nechutná. Většinou je dost nakyslá a hodně pálivá. S tou ostrostí bych se ještě vyrovnal, ale ta kyselost mi vadí. Oni vůbec mají rádi kyselé věci, protože typické thajské curry je také nakyslé (s indickým nebo japonským nemá kromě jména nic společného) a místní papaya salad (som tam) je opět kyselý.

Ale aby to náhodou nevyznělo, že si hlavně stěžuji. To v žádném případě. Sice nesouhlasím s populárním názorem, že thajská kuchyně je nejlepší na světě, ale špatná není ani náhodou. Klasické pad thai musí chutnat snad každému, thajská smažená rýže nikoho neurazí, tom yum i thai curry mnoho lidí miluje a zákusek v podobě manga se sladkou lepkavou rýží (sticky rice) je úžasná třešnička na dortu.

Na druhou stranu se nesmíte nechat zaskočit tím, že některé chutě jsou zláštní - kyselý papaya salad, sladká klobása Chiang Mai sausage (sai oua) nebo přeslazené limonády. Dále tím, že občas dostanete polorozdrceného kraba, pečenou žábu nebo smažené kobylky (měl jsem vše a bylo to dobré). A návštěvu místního trhu bych slabším povahám rozhodně rozmlouval, zatímco odvážným rozhodně doporučoval.

A neptejte se místních, jestli jedí psy - nejedí. Ptal jsem se na to skoro všech, co jsem kdy potkal. Pokud chcete psa, tak jeďte do Činy nebo Jižní Koree - tam je jedí. Ptal jsem se na to skoro všech, co jsem kdy potkal.

A ještě odkaz na thajskou kuchyni na Wikipedii - Thai Cuisine.

Jídlo v Tokiu

Na co jiného jet do Tokia, když ne na sushi? I když Japonci samozřejmě jedí i něco jiného než sushi. Dokonce bych řekl, že většinou jedí něco jiného. Překvapilo mě, že sushi barů tam mnoho nebylo. Zato jiných restaurací asi milion. Obecně vzato, najíst se v Tokiu není žádný problém. Pro odpůrce japonské kuchyně je tu dostatek McDonaldů, Burger Kingů a Wendy's. Ceny zhruba jako v Praze (jídlo za 400 - 1000 jenů, tedy zhruba 80 - 200 Kč).

Místní jídlo bych rozdělil do několika skupin: polévky a spol., tempura, kari (curry), těstoviny všeho druhu, hamburgery a samozřejmě sushi. Skoro každá levnější restaurace má ve výloze vystavené nabízené jídlo zalité v plastu, takže vypadá jako "živé", a tak víte, co si zde můžete objednat. Bohužel nevíte jak, protože nemají anglické názvy a neumí anglicky :-)

V zásadě bych řekl, že ať už si objednáte cokoli, tak to bude relativně snadno poživatelné. Žádný vývar z kuřecích pařátků jako v Thajsku jsem tady neviděl. Začal bych tedy s polévkami a spol. To jsou většinou misky s nudlemi a nějakou další přísadou (vajíčkem, kuřecím/vepřovým masem, krevetami, tofu, masovými kuličkami, zeleninou, bambusovými výhonky, řasami nebo vším dohromady), zalité vývarem. A je to opravdu vývar, žádná parodie z "kostky". Asi nejznámější polévka je miso (která se ovšem typicky podává bez nudlí).

Další na řadě je tempura. Je to v podstatě fritovaná zelenina, nebo mořské plody, obalené v těstíčku. Podává se s rýží, s kari, s nudlemi, nudlovou polévkou, na sushi. Prostě na všechny možné způsoby.

Již jsem zmínil kari (curry), které se do Japonska dostalo pochopitelně z Indie. Nemají tolik různých druhů jako v Indii, protože většinou rozlišují pouze normal/hot. Tedy normální a ostré. Navíc mi připadalo, že všechny chutnaly tak nějak nijak. Ne že by byly špatné, ale moc dobré také ne.

Viděl jsem zde poměrně mnoho restaurací, které nabízely italská jídla, tj. těstoviny na tisíc a jeden způsob a občas i pizzu. Zároveň jsem zde nikdy neviděl mnoho lidí, takže těžko říct, jestli je to jen módní vlna, která se převalila přes Tokio a teď již odeznívá a nebo jsou to restaurace jen pro pár vyvolených. Ceny zde podle vystavených menu byly plus mínus stejné jako jinde, ale nejedl jsem tam ani jednou, takže bližší reference nemohu podat.

Pro zapřisáhlé pojídače západní kuchyně je jistě dobrá zpráva, že zde není problém koupit hamburger. Kdykoli, kdekoli. Kromě již vyjmenovaných fast food řetězců jsou zde i místní restaurace nabízející hambáče. Ať si říká kdo chce co chce, dobrý hamburger je vynikající jídlo. Vyzkoušel jsem a umí to, kluci japonští.

Na závěr klasika v podobě sushi. Ač sushi bary nejsou zdaleka tak rozšířené, jak jsem si, možná naivně, představoval, tak sehnat sushi samozřejmě není problém. Prodává se totiž ve velmi slušné kvalitě v každém supermarketu (těch ovšem není zdaleka tolik, jako v Evropě). Navíc zde sushi nesuší několik dní jako u nás, ale prodávají ho pouze jeden den a již večer se nabízí se slevou 10 - 50 %, takže se do druhého dne vyprodají. Dobrota za pár korun.

Restaurace specializující se na sushi mi přisly poněkud drahé, ale díky Fuxoftovi jsem navštívil levný a dobrý sushi bar. Nachází se hned u stanice metra Shinjuku, tuším mezi východy B10 a B11, z druhé strany bloku (na google maps není vidět, protože před ním stojí dodávka). Je to takzvané running sushi, kde před vámi jezdí dobroty na pásu a vy si berete na co máte zrovna chuť. Tak můžete ochutnat různé druhy sushi aniž byste museli umět japonsky. Nakonec vám jen spočítají talířky a vy zaplatíte, co jste snědli. Jděte tam ale odpoledne (tak do šesti hodin), to je největší výběr. Později už jídlo na pásu ubývá a vy si musíte objednávat.

No a to nejlepší sushi v Tokiu (a na světě) koupíte na rybím trhu v Tsukiji.

Ještě přidám pár poznatků z nakupování v obchodech a supermarketech. Jako Evropana zvyklého na prodejny všeho druhu na každém rohu mě nejvíce překvapilo, že tu je málo obchodů s jídlem. Na druhou stranu jsem tak překvapený být nemusel, protože vařit se tu prostě nevyplatí. Není problém koupit jídlo kdekoli a víceméně kdykoli. Když už ale na nějaký obchod narazíte, tak stejně asi budete překvapeni. Moc jídel, která by šla ihned konzumovat, se tu neprodává. Je to samá nudlová polévka v pytlíku/kelímku, jídlo do mikrovlnné trouby apod. A když už najdete pěkné tvarohové buchty, tak třeba zjistíte, že je to buchta se salámem, sýrem a majonézou, jako se to stalo mně :-)

Ovoce a zelenina jsou tu čerstvé, ale drahé. Je tu obrovský výběr chipsů všeho druhu, syrových ryb, omáček a podobných věcí, které jako hladový turista moc neoceníte. A Evian tu stojí stejně nebo méně než doma, což je po 10 000 kilometrech minimálně zajímavé a opět vás utvrdí v tom, že nás doma okrádají.

Ještě jsem si vzpomněl na jeden druh restaurací, které vám mohou přinést horké chvilky. Jedná se svým způsobem samoobslužné restaurace, přičemž ta samoobsluha spočívá v tom, že si požadované jídlo vyberete na displeji automatu u vchodu, zaplatíte a pak předáte lístek s objednávkou kuchaři. Vtipné jsou zejména ty automaty, které mají pouze japonské popisky bez obrázků a podle ceny poznáte jen to, zda-li si objednáváte malou, střední nebo velkou porci. Já to risknul dvakrát a pokaždé to bylo dobré, takže není důvod se bát ;-)

Jak jsem přeběhl

Šestého listopadu léta páně 2008 jsem se posmíval lidem, kteří se honí za vyšší úrokovou mírou a co se nestalo? Běžel jsem také. Na svoji obhajobu bych rád řekl, že jsem pro to nevyvinul skoro žádnou energii a úrok jsem zvýšil dokonce o 125 procent. Z původně zamýšlených 35 %. To jsem ale zjistil až při psaní tohoto článku a pořádném přečtení nového úrokového lístku...

Dokud mi nespadl úrok pod 2 procenta ročně, tak jsem neměl zvýšenou snahu s tím cokoli dělat. Měl jsem peníze hezky pohromadě, okamžitě dostupné a víceméně "slušně" úročené. Samozřejmě je mi jasné, že peníze v jakékoli bance jsou z hlediska ztráty hodnoty asi tak chytře uložené, jako kdyby ležely venku na louce, ale přece nebudu kupovat akcie, když mi to soudruzi po volbách zestátní a já nebudu mít za co emigrovat.

Když mi před časem v rodné mBank spadl úrok na 1,85 %, tak jsem začal být trochu nervózní. No vlastně nebyl, byl jsem v Thajsku a nevěděl jsem o tom, ale jinak bych byl! Pak jsem měl hodně práce, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Ovšem pak přišel den, kdy jsem se nudil a neměl do čeho píchnout. Jak vidíte, tyto dny přicházejí velmi, velmi výjimečně. Ten den mi blesklo hlavou, že ING Bank by mohla nabízet založení svého ING Konta online. Neváhal jsem, nažhavil google a hle, ono to šlo.

Máte dva doklady totožnosti? Hmmm, ano. Našel jsem dokonce všechny tři.
Máte běžný bankovní účet v ČR? Ano. Co je to za otázku, jsem snad buran?
Pak už se jen udělá klik, klik, klik, klik, klik (myší, není nutné cvičit) a je hotovo. Skoro.

Z pár dní vám přijde napěchovaná obálka s dalšími instrukcemi. Je to jednoduché: Stačí ofotit dva doklady totožnosti, nejpozději na druhý pokus podepsat přiloženou smlouvu svým budoucím podpisovým vzorem a převést na obdržené číslo účtu jakoukoli částku ze svého předem zaregistrovaného běžného bankovního účtu v ČR. A na to máte dva týdny.

Takže jsem si okopíroval občanský průkaz + řidičský průkaz (vejdou se na jeden papír), první podepsanou smlouvu si nechal (první pokus o podpis se tomu mému nepodobal ani vzdáleně), druhou pořádně podepsanou smlouvu vložil do obálky, zalepil a poslal zpět do ING. Platí příjemce, takže potud jsou jediné náklady na okopírování dokladů a trochu náplně do propisovací tužky na jeden až dva podpisy.

Jak jsem již napsal, kromě zaslání okopírovaných dokladů totožnosti a smlouvy, musíte splnit ještě jednu podmínku. A to převést z předem zaregistrovaného účtu jakoukoli částku na vaše nové ING Konto. Na to jsem zapomněl a tak se mi aktivace nového účtu mou vlastní vinou protáhla o týden.

Jakmile splníte všechny tři podmínky, tak vám poštou přijde potvrzení, že jste pro aktivaci účtu udělali vše potřebné. Dále vás upozorní, že do 7 dnů vám přijde dopis do vlastních rukou, kde bude přístupový PIN a heslo do internetového bankovnictví. Tohle je ta nejstrašnější část aktivace ING Konta, protože to znamená návštěvu pošty. To je hrůzný zážitek sám o sobě a když náhodou narazíte na bandu společensky nepřizpůsobivých individuí, které ignorují existenci internetové bankovnictví a snaží se platit složenkami, tak je to opravdové peklo.

Jakmile si vyzvednete přístupový PIN a heslo, tak se přihlásíte do svého nového ING Konta, pokocháte se a následně sem převedete všechno, co máte nyní na eMAX Plus. A je to, svět je zachráněn. Vám se zvýší úroková míra z 1,00 % na 2,25 %, Nizozemí se zvýší množství peněz a až se tady všechno zestátní, tak vás ve vězení bude hřát vědomí, že za pár desítek let budete mít ve svobodném(?) světě opravdu slušný balík peněz.

Pokud by to náhodou vypadalo, že mám najednou obavy z oplocení hranic atd., tak vězte, že ty mám pořád. Teď je to jenom silnější.

Už nejsem "ajťák"

Dnes jsem přesně po půl roce opustil řady "ajtý" (IT).

Posledních pár let studia informatiky jsem každému vykládal, že to nejspíše nikdy dělat nebudu, protože mě to nebaví. Nicméně náhoda tomu chtěla, že jsem si našel práci sice na marketingovém oddělení, ale poměrně blízkou IT. Pokud si přesto myslíte, že mi léta strávená studiem informatiky k ničemu nebyla, tak se mýlíte. Dost mi to pomohlo a především ulehčilo práci.

Další shodou náhod jsem se dostal dokonce přímo do úseku informačních technologií. Někteří to možná ani nezaregistrovali, že jsem se tam počátkem srpna přesunul, ale nebojte se ničeho, přežil jsem to a jsem zpět na marketingu/prodeji. A práce je to o něco vzdálenější IT než byla původně.

Já "ajťák" prostě nebudu a hotovo :-)

Thajsko - 0. díl

Následující text jsem napsal již před rokem a půl, ale jaksi jsem ho nedopsal. Publikuji ho až teď (stále nedopsaný), protože si myslím, že to nikomu neublíží a na tom, co jsem napsal tenkrát, se pochopitelně nic nezměnilo. Nové zážitky přidám později (s mojí produktivitou tipuji okolo roku 2012 - 2013).

Backpacker na Novém Zélandu jsem opustil okolo desáté hodiny dopolední a po vyřízení všech formalit jsem odlétal v půl třetí odpoledne. Do země zaslíbené jsem dorazil v půl druhé ráno místního času (tj. v půl šesté ráno na NZ), nevyspalý, hladový a ještě jednou nevyspalý.

Po vyřízení všech formalit jsem se vydal hledat dopravní pás, ze kterého měla vypadnout moje obří taška (váha při odletu z NZ: 22 kg + malý batoh: 6,5 kg). Bylo mi divné, že na tabuli jsou všechny možné lety a můj, který přistál už před hodinou, není k nalezení. Zeptal jsem se tedy ospalého policisty, kde by mohlo být. Po prvním zjištění, že s angličtinou v Thajsku moc nepochodím, jsem se vydal směrem k místu, kde jsem tušil výskyt mé tašky. Paní u pasové kontroly říkala, že tašku najdu, když jí ukážu pas a ona mě pustí dál. Dobrá. Ukázal jsem, pustila mě. Dál bylo liduprázdno a skoro všechny pásy byly prázdné. Na letištního zřízence jsem vybafnul: "Tašky!" a on odpověděl: "Taiwan, Taiwan?" a ukázal na pár tašek, které se krčily na konci haly. Člověk se domluví všude. Asi bych měl dodat, že jsem přiletěl přes Taiwan, takže to v thajštině neznamená "Už ses koukal támhle to rohu?".

Pak jsem vydal k obávané kontrole, kde jsem čekal nalezení nejméně tří kil heroinu umístěného do mé tašky během mé nepřítomnosti a prodloužení zdejšího pobytu o 50 let. Kontrola byla ospalá a velmi laxní. Tašky pouze projely prehistorickým rentgenem, který jsem viděl naposledy někdy v roce 1994, a já byl volný.

Nejdřív jsem se chtěl vyspat, tak jsem vyhledal první volnou lavičku daleko od dosahu otravných taxikářů, kteří vám "chtějí pomoct". Po 4 hodinách mizerného spánku jsem si do batohu nacpal všechny nutné věci na dva týdny pobytu a uložil velkou tašku do úschovny (za 100 bahtů na den - cca 50 Kč). Úschovna je v prvním patře, tedy o patro níž, než vylezete po příletu. Zde jsou i všechny možné informační stánky. U jednoho z nich jsem se optal, jak se dostanu co nejlevněji do centra a výsledek zní: autobusem č. 505 k Victory Monument. Autobus odjíždí každých 10 - 20 minut od exitu 8 v přízemí.

Cestou na autobus jsem si vzal u dalšího stánku mapu Bangkoku a pokochal jsem se, co všechno uvidím. Když jsem opustil klimatizovanou budovu letiště, tak jsem si připadal, jak kdybych vešel do vyhřátého skleníku, kde se před chvílí zalévalo. Inu období dešťů. Do autobusu tady naskočíte, usadíte se a čekáte. Po chvíli přijde paní průvodčí a ukážete jí na ulovené mapě Bangkoku, kam byste rádi dojeli. Cesta z letiště k Victory Monument stojí 35B (asi 17 Kč). Taxi by stálo zhruba 350B a lepší autobus 130 - 150B až do Khao San Road.

Zbývající text jsem připsal až teď, abyste viděli, jak to s těmi kilogramy dopadlo. Pokračovat v popisu pobytu se mi už nechtělo, takže máte smůlu. Ale kdo ví, třeba to jednou napíšu a přidám.

Když jsem se po dvou týdnech poflakování po východě Thajska vrátil na letiště, tak jsem zaplatil brutálních 1400 bahtů za úschovnu. Brutálních zejména proto, že to byla nejvyšší položka, jakou jsem tam tenkrát platil. Vízum stálo 1000B, nejdražší jízdenka 350B, nejdražší ubytování 150B na noc. Nákupy dárků byly celkem tuším okolo 1000B. Celkem jsem utratil něco přes 10 000 bahtů. Za 14 dní pobytu a cca 2000 km cestování. Dobré, ne?

Ale zpět k těm kilogramům. Když jsem se vracel, tak jsem toho měl pochopitelně ještě více, než když jsem do Thajska přijel. Na letišti jsem se tedy pořádně nabalil, co se dalo, jsem nacpal do batohu a doufal, že velká taška nebude moc těžká. Když jsem čekal na check-in, tak jsem si vyhlédl pána, který vypadal rozumně a postavil se k němu do fronty. Co čert nechtěl, paní u vedlejší přepážky byla rychlejší a zavolala si mě k sobě.

Podal jsem jí pas, cár papíru, co býval letenkou a s předstíranou lehkostí jsem položil moji obří tašku na váhu. Krásných 25,6 kilogramu. Sice pod ní byla nějaká přepravka, ale pořád solidní čtyřkilová nadváha. Už jsem si v duchu představoval, co všechno ještě můžu narvat do batohu (nic, byl úplně plný), co si můžu obléknout na sebe (tak jedno triko, mikinu a bundu už jsem měl) a co vyhodím (nic, proboha!).

A říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych šel k tomu hodnému pánovi vedle. Ovšem jen do té doby, než začal tepat právě odbavovaného pána, že má sedm kilo nadváhu. To je sice dost, ale pán se bránil tím, že nemá žádné další zavazadlo. Což neměl. Ještě před chvílí hodný pán z check-in byl nekompromisní a poslal ho koupit si batoh. V tu chvíli jsem už v duchu vybíral věci, které vyhodím, protože platit nadváhu vyjde mnohem draž.

Moje paní se mě zeptala, jestli si batoh beru do kabiny. Řekl jsem, že ano a ona ať jí ho podám. V tu chvíli jsem se loučil s další várkou věcí, protože jestli mi zváží batoh, tak vyhazuji dalších pár kilo. S předstíranou lehkostí jsem jí podal batoh a ona mi na něj jen nalepila cedulku "cabin baggage". Naštěstí ho nebrala, ani nevážila. Poté mi dala mi palubní vtupenky a mou obří tašku s úsměvem poslala do útrob letiště.

Když jsem si o chvíli později jsem přečetl nově zavedené omezení váhy kabinového zavazadla na 7,5 kg, tak jsem si opravdu oddychl. Dohromady jsem měl minimálně 7 kilogramů navíc. To by mi v dnešní době už neprošlo...