Poslední výlet, na kterém jsem byl, byla návštěva jeskyně v Chiang Dao Mountain. Jedna kamarádova thajská kamarádka pochází z městečka Chiang Dao, které se nachází asi hodinu jízdy na sever od Chiang Mai. Asi 5 kilometrů odsud je velká jeskyně, kterou jsme se rozhodli navštívit. Kamarádka se bez velkého přemlouvání rozhodla stát naším horským vůdcem a bylo to. Ještě jsme s sebou vzali Francouzku, která beztak neměla co dělat a jelo se.
Ač to nebylo organizované, tak jsme museli vstát už v nepřirozených deset hodin. Měli jsme sraz u Francouzky v hotelu, kde jsme nechali motorky a vydali se na nedaleké autobusové nádraží. Cestou jsem si koupili svačinu, vodu a ušli asi dva bloky ke zmiňovanému nádraží. Tady jsme si koupili lístky na autobus. Při nákupu jsem byli upozorněni, že si máme sednout přesně na ta místa, která jsem dostali. Naštěstí jsme dostali dvakrát dvě místa a ne tři plus jedno jako měli místní. Nicméně když jsme vlezli do autobusu, tak jsme zjistili, že "naše" místa jsou obsazená a že na nějaký zasedací pořádek se tu nehraje. Inu Thajsko, ani nás to nepřekvapilo.
Asi po hodině jízdy jsme vystoupili uprostřed ničeho. Naštěstí pro nás na nás už čekala máma naší nové nejlepší kamarádky, která nás odvezla k nim domů. Tady jsme slušně odmítli oběd, půjčili si rodinné autíčko (obří pick-up) a vyrazili do jeskyně. Autem to bylo jen asi 5 minut jízdy. Zde jsme zaplatili 20 B na "elektřinu" a vlezli dovnitř. Průvodci měli být až uvnitř a platí se zvlášť.
Při vzpomínce na studené evropské jeskyně jsem si ráno sbalil mikinu, abych tam nemrznul. To jsem netušil, že v této jeskyni je neuvěřitelné horko a vlhko. Některé části jeskyně jsou totiž v období dešťů zatopené a navíc tam není žádný průvan, takže tam bylo klima podobné skleníku. A to nemluvím o tom, že je tam skoro všude tma. To zní celkem logicky, protože v jeskyni okna nebývají, ale tady nebylo ani osvětlení.
Průvodce s plynovou lampou nás asi půl hodiny proháněl po poměrně rozlehlé jeskyni s nízkými průchody a pak nám sdělil, že do další části se můžeme jít podívat sami, protože tam už je osvětlení. Dalších 600 metrů jsme tedy ušli sami, prohlédli si asi čtvrtý oltář, který v té jeskyni byl a šli zpět. U východu jsme podruhé zaplatili průvodci "dobrovolníkovi", protože první příspěvek sbalil někdo jiný a bylo po prohlídce.
Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě pár hodin času a já se vnucoval s tím, že bych konečně rád viděl trochu větší vodopád, jsme vyrazili směr vodopád Srisungwan. Ten měl být konečně trochu větší než ty dosud navštívené a alespoň vzdáleně připomínat vodopády z reklamních letáků. Byl vzdálený zhruba 20 kilometrů, což s autem nebyl problém.
Nejprve bylo nutné nakoupit zásoby na náročný výstup k vodopádu. Protože jsme ten den ještě neobědvali, tak jsme zajeli na tržiště a nakoupili místní dobroty s tím, že si je vezmeme s sebou a uděláme si u vodopádu piknik. Koupili jsme Chiang Mai sausage, pečené kuře, lepkavou rýži, papaya salad, mandarinky, vodu a jedno vysokovoltážní pivo Chang Classic (prosím neplést s Chang Draught - tohle je poživatelné, ač má 6,4% obsah alkoholu).
Po cestě jsem se ještě stavili pro nádobí, abychom jako správní aristokraté jedli stříbrnými příbory z porcelánu. To ale průměrná thajská rodina buď nevlastní, nebo nepůjčuje, takže jsme museli vzít zavděk hliníkem a plastem. Po příjezdu k vodopádu jsme se ještě díky Thajce vyhnuli poplatku za parkování a výstupu k vodopádu již nic nestálo v cestě. Vyložili jsme tedy všechny zásoby a vyrazili směr vodopád. Ten "náročný" výstup představuje asi 100 metrů, a to od auta až do vody. A navíc je to mírný sestup.
Thajská specialita je pobíhat po (ve) vodopádu oblečený. Před tím jsem to viděl na několika fotografiích a nyní i na vlastní oči. Ne že by naše vysokoškolsky vzdělaná thajská kamarádka při pohledu na padající vodu zešílela a vběhla do ní, ale místní školou povinná mládež to praktikovala v hojném počtu. My jsme se místo bujarého pobíhání distingovaně naobědvali, prohlédli si okolí a do vody vběhli až když domorodá děcka odešla. Samozřejmě jen po kolena (tedy až na některé). Zajímavé bylo, že ten vodopád vůbec neklouzal. Čekal jsem kluzké kameny plné řas, ale dalo se po nich poměrně lehce chodit a noha vám neujela ani když to bylo dost prudké. Škodolibě bych připomenul, že ten první thajský vodopád naopak klouzal, což některé zaskočilo :-)
Udělali jsme pár fotek, v klidu si vypili pivo uprostřed vodopádu a byl čas na cestu zpět. Měli jsme půl hodiny na to, abychom stihli poslední autobus zpět do Chiang Mai. Sbalili jsme tedy věci a odjeli zpět směr Chiang Dao. Tady jsme hezky poděkovali za půjčení auta (peníze na benzín několikrát odmítli) a ještě jsme byli odvezeni zpět doprostřed ničeho, kde byla autobusová zastávka. Autobus kupodivu přijel přesně včas a my jsem se mohli vydat zpět do civilizace.
Byl to dobrý den a opět mě to utvrdilo v tom, že není důležité kde jste byli, ale s kým jste tam byli. Kdybychom tam neměli známé, tak si dovedu živě představit, že organizovaný výlet na stejné místo by byl asi utrpením. To samé platilo i pro skoro všechny mé ostatní výlety, a to jak v Thajsku tak třeba na Novém Zélandu. Jak říkám: Není důležité kde jste byli, ale koho jste tam potkali.
