Zobrazují se příspěvky se štítkemNZ. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemNZ. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 17. února 2013

Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

neděle 9. prosince 2012

1 rok

Už je to rok, co jsem v zahraničí. Modří vědí, že to nemůže být najednou. Je to jednoduše součet pobytu na NZ a v UK. Teda včetně cesty a stopoveru v TH při návratu z NZ. Jinak to bude až na Vánoce, pokud by někdo byl puntíčkář.

Whooo-hooo!


Source: http://headphonenation.files.wordpress.com/2012/01/anniversary.jpg

Konec tohoto zbytečného hlášení.

sobota 21. listopadu 2009

Druhý nejoblíbenější novozélandský pták

Nejoblíbenější pták na NZ je samozřejmě legendární Kiwi, ale druhý v pořadí je neméně známý Tui, který je ovšem daleko oblíbenější lahvový. Je dokonce tak neodolatelný, že se na jeho výrobě nesmí podílet žádní muži...





...ti jsou ale schopní podstoupit nemalé riziko, aby se k němu dostali.


sobota 5. září 2009

O smradu

Včera jsem se zúčastnil kulturní akce v nejmenovaném pětihvězdičkovém podniku (© Aleš) a po příchodu jsem smrděl, dámy prominou, jako prase. Ne že bych měl problémy s hygienou, ale mé oblečení bylo doslova nasáklé cigaretovým kouřem.

Diskriminace není nikdy dost, a tak doufám, že i u nás už brzo zakáží kouření v restauracích/hospodách/barech atd. Většina majitelů zmíněných zařízení totiž kouření jen tak nezakáže, protože se bojí, že by přišli o zákazníky. To by se mohlo stát, ale v tom případě by bylo s daným občerstvovacím zařízením něco špatně. A pokud by přišli o většinu zákazníků, tak asi jejich podnik za moc nestál.

Na Novém Zélandu se v restauracích/hospodách/barech kouřit nesmí a vyrovnali se s tím. Většinou tam mají udělaný venkovní "výběh", kam si kuřáci mohli odskočit a bylo po problémech. Zákaz kouření zavedli už i Velká Británie, Irsko, Francie, Itálie, Norsko, Finsko, Švédsko...

Pokud se zákaz kouření zavede plošně, tak by úbytek zákazníků měl být pouze minimální. Z jednoho prostého důvodů, nepůjde přejít ke "kuřácké" konkurenci. Jak už jsem napsal, je to sice trochu diskriminace, ale kdybych přišel do restaurace s rádiem a pouštěl ho nahlas nebo všude okolo sebe stříkal Channel No. 5, tak mě taky vyhodí..

středa 4. března 2009

Vrácení daní z Nového Zélandu

Pokud se chcete pokusit získat něco málo peněz z daní nazpátek, tak postupujte následovně: Zaplaťte si to u některé profesionální agentury. Ba ne, dělám si srandu, protože to by vám z toho mála, co vám možná vrátí, asi moc nezbylo. Jde to i osobně a není to vůbec složité. Potřebujete na to cestovní pas, letenku, IRD number, číslo účtu (pokud si ho na NZ chcete ponechat) a zhruba tři hodiny času.

Pokud jste se polekali těch tří hodin, tak vězte, že většina z toho padne na cestu do Takapnuny na váš oblíbený úřad - Inland Revenue. Samotné vyplňování dvou formulářů a stání ve frontě mi trvalo asi 20 minut.

Poměrně zásadní informace je, že novozélandský finanční rok končí 31. března (tedy stejný termín jako poslední možnost podání přiznání v ČR). Vrátí vám tedy nejprve to, co jste si vydělali do 31.3. a příští rok možná i to, co jste si vydělali od 1.4. do 31.3. následujícího roku. Na webu Inland Revenue se píše, že je dobré podat přiznání o výši příjmu do konce dubna, ale já jsem něco málo dostal, i když jsem to podával až v červnu (těžko říct, jestli více nebo méně - hlavně jsem do té doby netušil, že finanční rok končí v březnu a ne v prosinci).

Po příchodu na úřad oznámíte paní za přepážkou, že hodláte opustit Nový Zéland a že byste rádi dostali něco zpět. Paní vám dá k vyplnění dva formuláře (IR3 + IR50) a oznámí, že bude potřebovat ofotit pas a letenku. Vyplnit formuláře není složité a paní vás upozorní předem, co všechno je nutné vyplnit a co naopak nutné není. Podle IRD number vám vytiskne vaše příjmy za loňský rok a zhruba dva měsíce staré údaje z letošního roku.

Vyplnit oba formuláře je poměrně jednoduché, protože tam nejsou žádné podivnosti jako v těch našich (zdravím naše zákonodárce!). První IR3 je vlastně samotné přiznání výše příjmu za loňský rok. Lze ho vyplnit i online, ale ručně mi to přišlo jednodušší a navíc se múžete zeptat, pokud vám něco není jasné. Papírovou verzi si můžete předem prohlédnout zde. Vyplňuje se pouze jeho první strana a podpis + datum na konci. Všechny údaje o vašich příjmech jsou na vytištěném papíře od paní z přepážky. Asi není nutné dodávat, že pokud při odjezdu žádáte o vrácení daní za minulý i aktuální rok, tak IR3 vyplňujete dvakrát.

S formulářem IR50 je to podobné. Tímto formulářem žádáte o vrácení daní z důvodu opuštění NZ. Opět si ho můžete prohlédnout na webu a má pouze dvě strany. Nejdůležitější je správně a čitelně vyplnit číslo účtu, pokud chcete zaslat peníze na NZ účet (do zahraničí to nejde). Případně bych kladl velký důraz na čitelné jméno a postal address, pokud preferujete šek. Ovšem paní mě před tím varovala, že to posílají pouze v kiwidolarech a většina lidí tak přijde o většinu drahým převodem na jejich domovskou měnu (v mém případě koruny). Ještě jsem si nebyl jistý u otázky č. 9 - jestli odjíždím na déle než 325 dní, tak jsem radši zaškrtnul ne. To pravděpodobně prodlouží dobu čekání na vrácené peníze.

Nakonec oba vyplněné formuláře, cestovní pas a letenku (stačí jen vytisknutá elektronická letenka) předáte paní na přepážce, která si vše ofotí a zkontroluje a je hotovo.



Aktualizace: První část peněz za rok 2007/2008 jsem dostal po slíbených cca dvou měsísích od podání přiznání a zbytek peněz za rok 2008/2009 jsem dostal už v listopadu. Takže ani nečekali, jestli se náhodou nevrátím zpět. Celkem mi vrátili cca 10% celkových příjmů, ale to zhruba odpovídá tomu, co jsem zaplatil navíc při vyšší sazbě daně (té odpovídal můj týdenní příjem, ale nakonec jsem se za celý rok dohromady nedostal z té nejnižší).

úterý 6. ledna 2009

Nástup do práce

Letos jsem ještě nic nesrovnával s NZ, tak to musím napravit. Bude to čerstvý příběh nástupu do zaměstnání.
Nástup do práce na NZ probíhá následovně:
  1. Dopoledne zajedete na Inland Revenue a vyplníte žádost o přidělení IRD.

  2. Poté zajedete do banky, kde si vyřídíte účet.

  3. Následně přijdete do budoucího zaměstnání, kde nahlásíte číslo účtu a že IRD budete mít během pár dnů.

  4. Pak vás buď pošlou na pár dní pryč, ale spíše vás rovnou zapojí do procesu.
Za tři hodiny se to dá stihnout a stojí to jen čas a náklady na dopravu.


Nástup do práce v ČR probíhá následovně:
  1. Dopoledne zajedete do budoucího zaměstnání a tam vám dají seznam dokumentů, které jsou nezbytně nutné pro přijetí do zaměstnání.

  2. Pokud je pondělí, středa nebo čtvrtek, tak si zajedete požádat o výpis z rejstříku trestů. Na internetu zjistíte, že je to na radnici někde v druhém patře. Po chvíli bloudění a hledání informací zjistíte, že to je v přízemí a na dveřích se píše něco úplně jiného. Požádáte a zaplatíte 50 Kč.

  3. Dále zajdete do banky požádat o účet.

  4. Zajdete za svým doktorem a požádáte ho o výpis ze zdravotní dokumentace. Zaplatíte 100 Kč.

  5. Seženete si zápočtový list, potvrzení o délce registrace na úřadu práce nebo potvrzení o studiu.

  6. Během čekání na některém úřadě vyplníte osobní dotazník.

  7. Zajdete se někam vyfotit. Zaplatíte 100 - 150 Kč.

  8. Pravděpodobně o několik dní později přinesete na personální oddělení občanský průkaz, originál výpisu z rejstříku trestů, výpis ze zdravotní dokumentace, originál dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání, vyplněný osobní dotazník, průkaz zdravotní pojišťovny, číslo bankovního účtu, zápočtový list/potvrzení o studiu/potvrzení z ÚP + foto pasového formátu.

  9. Zajdete s dokumentací za závodním doktorem.

  10. Přinesete potvrzení o schopnosti vykonávat danou práci od závodního doktora zpět na personální.

  11. Nejspíš o dalších několik dní přijdete opět na personální oddělení podepsat pracovní smlouvu.

  12. Volitelně lze ještě absolvovat vstupní bezpečnostní školení, podepsat daňové prohlášení atd.

Za tři dny se do dá zvládnout a stojí to minimálně 250 Kč, náklady na dopravu a kýbl nervů.

A to musím říct, že jsem na personálním oddělení narazil na velice rozumnou paní, která mi všechno řekla předem a pro nic jsem se nemusel vracet. Každý ale asi takové štěstí mít nebude.

Dále bych asi měl dodat, že při nástupu na nějakou "vyšší" pozici to asi na NZ bude dost podobné. Ale tady se ani u brigády nedostanu na ty zhruba tři hodiny a bude to dost podobné těm třem dnům...

pondělí 29. září 2008

Farmaření na Novém Zélandu

Pokud chcete úspěšně farmařit, tak musíte mít pořádný pick-up (nejlépe Toyota Hilux)...





... a na menší popojíždění ještě čtyřkolku, ideálně Grizzly od Yamahy.


neděle 14. září 2008

Jak získat práci (nejen) na Novém Zélandu

Teď asi zklamu davy čtenářů, kteří hledali zaručený recept pro nalezení a získání práce, ale asi jako ve všem, tak i při hledání práce musíte mít především štěstí.

Pravděpodobně nejjednodušší je najít práci přes "známého", to fungovalo, funguje a fungovat bude vždy. Takže se ptejte ve škole, v nynějším zaměstnání, v hospodě, na ulici, v autobuse, v rodině, prostě každého. Někdo třeba bude o něčem vědět a vás to bude stát minimum námahy. Pravděpodobnost přijetí přes "známého" je opět větší, než kdybyste se o místo ucházeli jako člověk takzvaně "z ulice".

Pokud se budeme bavit o Novém Zélandu, tak zde je situace na trhu práce usnadněná podstatně jednoduššími pravidly pro nástup do zaměstnání. Myslím zejména nutné papírování. Není problém nastoupit pouze na jeden den na zkoušku (pravděpodobně se budete ucházet spíše o méně kvalifikované práce) a pak buď můžete zaměstnání přijmout nebo jít o dům dál (nebo být odejiti). Takže asi nejvhodnější taktika je osobní návštěva zvoleného budoucího pracoviště a tvrdit, jak vás daná práce baví, že jste nikdy nechtěli dělat nic jiného a jakou máte velkou praxi. Vytištěný životopis není na škodu, ale není nutný - oni si vás vyzkouší.

Další postup je následující: Po nástupu do zaměstnání vyplníte jeden(!) formulář (IR330), na kterém je vaše jméno, IRD number a jakýsi daňový kód (je tam přehled a není složité vybrat ten správný - většinou to bude M). A to je vše! Pak už zbývá jen nahlásit číslo bankovního účtu a každý týden budete o pár dolarů bohatší. Ještě je vhodné zaměstnavatele upozornit, aby vám nestrhával příspěvek na Kiwisaver, což je obdoba našeho penzijního pojištění. Je to jen pro rezidenty, takže byste z toho stejně nic neměli.

Teoreticky po vás mohou chtít vidět pracovní povolení (tedy cestovní pas), ale mně se to nestalo. Navíc Inland Revenue a Immigration spolu nijak nespolupracují, takže nikdo nepozná, že pracujete s propadlým vízem. Jak říkal Jon: Dokud platíte účty a daně, tak si vás nikdo nevšímá.

Až budete chtít zaměstnání opustit, tak pouze nahlásíte, že hodláte zmizet a oni vám následující výplatní termín dají poslední mzdu + vyplatí dovolenou (někdy se přidává pár procent ke mzdě a na dovolenou není nárok).

Pokud hodláte na Novém Zélandu vykonávat nějakou kvalifikovanou práci, tak hledejte přes zprostředkovatelské servery. Namátkou třeba Seek.co.nz. Vystavte zde svůj životopis a pak už jen přijeďte podepsat smlouvu. S pracovním povolením nebude problém.

pátek 5. září 2008

Elektronický obchodní dům a tipy na výlety

Jedny z nejotravnějších reklam na Novém Zélandu jsou na Ferrit.co.nz, což je kiwi ekvivalent naší Vltava.cz. Jsou v televizi prakticky celý rok a v kteroukoli denní i noční hodinu. Naštěstí pro diváky, je několik z nich i poměrně zdařilých a pár dokonce velmi vtipných. Přičemž nejpovedenější je asi ta následující. No jen si poslechtěne si tu krásnou novozélandštinu.





V následujícím spotu můžete vidět všechna zajímavá místa na Novém Zélandu během jedné minuty a tím ušetříte spoustu peněz za letenku. Zároveň je i zde typický humor, který je místním obyvatelům vlastní - jsou na svoji zemi hrdí, ale přesto si ze sebe dokážou dělat legraci.


sobota 16. srpna 2008

Konec? Doufám, že ne...

Tak už je to tady: léto pravděpodobně skončilo. Poprvé po osmi měsících jsem na sebe mezi lidi vzal dlouhé kalhoty a ne kraťasy. Bylo krásných 12 °C, zataženo, vytrvalý déšť a jel jsem do vichřicemi a mrazem zmítaných Orlických hor. Na základě toho jsem usoudil, že už je na čase změnit styl oblékání. Ovšem připadal jsem si, že jsem zradil sám sebe a měl jsem pocit Eskymáka oblečeného do -30 °C.

Nelze nepoužít slova klasika: "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným." Na Novém Zélandu bylo podobné počasí na konci května - to odpovídá konci listopadu na této zemské polokouli. A to jsem si tam na počasí stěžoval...

PS: Do zmiňovaných Orlických hor jsme nedojeli, neb v Dejvicích přestaly fungovat stěrače a déšť byl stále vytrvalý...

pátek 18. července 2008

O dešti (NZ a Thajsko)

Nechci tvrdit, že by na Zélandu pršelo nonstop, to zase ne, ale počasí je tam přece jen chladnější a to mi příliš nevyhovovalo. Mluvím o severním ostrově a konkrétně o oblastech Auckland a Coromandel. V létě je 20° - 25° C a v zimě 5° - 10° C. Je to takové neslané nemastné a pršet může kdykoli.

Pokud v předpovědi hlásí déšť, tak bude pršet skoro určitě (a když ne, tak to příliš tak nevadí). Pokud hlásí přeháňky, tak bude opět pršet skoro určitě. Pokud občasný déšť, tak opět nejspíš bude pršet. Pokud hlásí jasno, tak možná bude pršet. Pokud hlásí jasno a žádný déšť alespoň následující tři dny, tak snad pršet nebude.

Ale zase abych místnímu počasí nekřivdil, tak musím dodat, že v případě (ne)hlášeného mírného deště prší třeba jen 15 minut a je po všem. Je to celkem fofr: 9:41 jasno, 9:57 zataženo, 10:01 prší hodně, 10:09 už jen kape, 10:17 polojasno a v 10:48 jsou suché chodníky. Jindy ale fouká a střídavě poprchává třeba tři čtyři dny. A pokud hlásí pořádný déšť, tak opravdu hodně prší i několik hodin a potom jsou všude krásné potůčky a ze střech se stávají zákeřné vodopády. To jsem zažil dvakrát v Coromandel + jednou v menším měřítku zrovna když jsem šel v Aucklandu do školy. Sedět šest hodin v mokrém oblečení je opravdu paráda.

Z Nového Zélandu žádnou deštivou fotku nemám, tak alespoň duha:




V Thajsku jsem byl na konci června, což je považováno za začátek sezóny dešťů a během 14 dní pršelo pouze první den a poslední dva. Opravdový déšť, do kterého není vhodné vycházet, byl naštěstí jen jednou a to poslední den, když jsem odjížděl autobusem na letiště. Ale možná jsem měl jen štěstí.

Když mrholilo nebo pršelo jen trochu, tak většina lidí ani nevytahovala deštníky, protože to vzhledem k horku okamžitě osychá. Sice poprchává, ale stále je 30 a víc stupňů. Ze začátku jsem byl trochu naštvaný, že nesvítí sluníčko, ale věřte mi - pokud nejste na pláži, tak je to takhle lepší.

Během letní sezóny je v Thajsku vedro a opravdu nepříjemné vlhko, takže kdo tohle počasí špatně snáší, tak by měl přijet jako většina turistů v zimě. To není takové horko a od konce prosince do začátku března prakticky neprší.

Následující fotky jsem vyfotil, když jsme přijížděli autobusem do Bangkoku. Vypadalo to sice hrozivě, ale nakonec podle pravidla "Pes, který štěká, nekouše." se zase tak moc nedělo.












A nakonec zmiňovaný déšť těsně před odjezdem, den po předchozích fotkách. Takhle ale pršelo asi jen čtvrt hodiny:

středa 2. července 2008

Zvídavá otázka

Tento reklamní spot na Mitsubishi Lancer byl údajně zvolen za jeden z nejpovedenějších v roce 2007.

sobota 21. června 2008

Auto - vlastnictví a prodej

Jak jsem psal dříve, tak automobil víceméně pouze žere peníze. Když si odmyslím stále stoupající cenu benzínu a nafty (během půl roku mého pobytu na NZ vzrostla cena z $1.55 na $2.15 za litr N95!), tak se občas naskytne nemilá příležitost navštívit autoservis i z jiného důvodu, než je nová "technická". Nebojte se, auto je v pořádku. Akorát jsem zapomněl zapnutá světla a tím jsem dodělal moji stařičkou autobaterii. Tady na vesnici jsem koupil novou za $146, jinde by možná byla o pár dolarů levnější.

Ale abych mu jen nekřivdil, tak mě moje auto také velmi potěšilo. Během necelých 2000 km, co jsem ho vlastnil, byla průměrná spotřeba pouze necelých 8l/100km. Z toho jsem zhruba 400 kilometrů najezdil po městě a okolí. Připomínám, že to byl obsah 2 litry a ročník 1986. Zkuste si cvičně koupit auto s 2l motorem za cca 15 tisíc korun a trumfnout mě!

Také jsem několik dní po koupi auta obdržel dopis z aukce, kde byly dokumenty o provedených výměnách spojky, klínového řemene a několika dalších drobností. Vše bylo vyměněno v poměrně nedávné době, takže se tím šance na pozdější prodej značně zvýšily. Navíc bylo zakoupeno jako nové na Novém Zélandu a mělo pouze jednoho předchozího majitele (v dokumentech byli dva, ale jen proto, že se přestěhoval a připsal jako spolumajitele i manželku).

Prodej auta je snad ještě jednodušší než koupě. Tedy pokud se budeme bavit o tzv. papírování. Potřebujete na to pouze potvrzení o převodu auta na vás, které vám přišlo po koupi auta. Je žlutá čtvrtka o velikosti A4, na které je vaše jméno - nový vlastník vozidla a výpis předchozích majitelů. Dále nevyplněné údaje o novém majiteli v případě prodeje, a to ve dvou provedeních - jedno pro vás a jedno pro něj. Při prodeji si pak do vaší části (prodejce - spodní třetina té A4) stačí opsat jméno a adresu toho, na koho bude auto přihlášené a podepsat jeho část. Se svojí částí zajdete opět na poštu, zaplatíte asi $8 a auto už má nového vlastníka. Pak už jen zrušit pojištění a to je vše.

Prodat auto je snad ještě více stresující než jeho koupě. Pravděpodobně ho budete chtít prodat co nejpozději, abyste mohli cestovat co nejdéle a nejpravděpodobněji to bude opět v Aucklandu. Proto vás asi nepotěším informací, kterou si nejspíš nechcete připustit, ale je to tak: budete to mít hodně těžké a nejspíš ho prodáte hodně pod cenou. Nejvyšší ceny jsou obecně v prosinci a lednu, kdy si auta kupuje nejvíce turistů a nejnižší od března/dubna dále, kdy se jich většina turistů zase zbavuje a poptávka je nejnižší. Pro zajímavost přikládám foto nástěnky z backpackeru.





Já naštěstí nejsem obyčejný turista, takže prodej mého auta probíhal trochu jinak. Původní plán byl, že přijedu do Aucklandu v neděli (odlet ve středu) a zkusím nejdříve tradiční aukci v Ellerslie. Když by to nevyšlo, tak bych ho dal zpět do Turners aukce a nechal mého kiwi kamaráda, ať vyřídí prodej. Po telefonátu s mým českým spolužákem a varování, jak šly ceny a poptávka hrozně dolů, jsem ze svého hloupého a naivního plánu upustil a přešel na plán B.

Auto jsem vlastně už k ničemu nepotřeboval, protože jsem bydlel 5 minut chůze od práce a už jsem nehodlal nikam cestovat. Podotýkám, že tohle bylo na začátku května a NZ jsem hodlal opustit v půlce června. Moje auto nemělo smysl inzerovat na Trade Me, kde bych s ročníkem výroby 1986 a požadovanou cenou minimálně $1000 neměl vůbec žádnou šanci. Po konzultaci s místními jsem usoudil, že nejlepší bude postavit auto na ulici přímo v Coromandel Town. Řádně ozdobené cedulí FOR SALE. Poprvé jsem považoval odlehlost tohoto městečka za výhodu a doufal jsem, že potenciální kupec nebude chtít jet do Aucklandu pro nějakého zajíce v pytli a zakoupí můj sice starý, ale jinak skoro dokonalý vůz.

Vyrobil jsem tedy fešné cedule s "životopisem" auta a postavil ho na frekventované místo u jediného pekařství. Měl jsem na prodej cca 5 týdnů a chtěl jsem za auto $1200, minimálně ale $1000. Na autě byla cena $1300, abych měl prostor pro vyjednávání. Po týdnu, kdy se nikdo neozval, jsem začal být nervózní, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Po necelých dvou týdnech se ozvali 3 zájemci během 24 hodin.

První zájemkyně si auto pouze prohlédla, zeptala se svých asi desetiletých dětí (!), jestli si ho má koupit na ježdění do práce a nabídla mi $1000 cash. To jsem statečně odmítl. Sice byla první zájemce po skoro dvou týdnech, ale pořád mi zbývaly více než tři týdny a trocha naděje. Hned na to mi řekla, že ho teda vezme, ale že si musí vybrat peníze a jestli můžu počkat do zítra. Lehce překvapeně jsem se zeptal, jestli ho tedy hodlá koupit za těch $1300 a ona že ano. Samozřejmě, že může! Paní asi nebyla moc zběhlá ve vyjednávání, protože za $1200 by ho určitě dostala a za $1100 nejspíš taky :). Nabídl jsem jí, jestli se chce s tím autem alespoň projet, ale ona nechtěla.

Druhý den přivezla požadovanou částku, podepsal jsem jí papír o prodeji a předal klíče a dokumenty o provedených opravách. Klíče předala svojí neteři s tím, že ona jde do práce a na první jízdu pojede neteř (!). Paní jsem potkal o několik dní později a usmívala se, tak asi byla s koupí mého bývalého auta spokojená.

neděle 15. června 2008

Do roka a do dne!

Jednou to přijít muselo: Dnes odpoledne jsem opustil Coromandel Town přesně po půl roce a jednom dni. V nadpise jsem tedy trošku lhal, omluvte prosím tento drobný marketingový trik. Dorazil jsem hned večer po ukončení školy dne 14. 12. 2007 a z původně plánovaných několika týdnů se stalo několik měsíců.

Jsem rád, že se mi povedlo zakotvit zrovna tady, protože jsem si to tady celkem užil. Když ovšem nepočítám poslední cca dva měsíce, kdy mě to tady už celkem nebavilo, ale i tak jsem nijak extrémně netrpěl. Nemusel jsem pracovat někde v zabahněném sadu, utratil jsem za jídlo pár dolarů měsíčně a přesto jsem jedl steaky a měl jsem pohodlné a relativně levné ubytování.

Doufám, že se ještě aspoň jednou podívám do světa a bude to aspoň z poloviny tak dobré...

sobota 24. května 2008

Strava na NZ - "100% fat free"

V předchozím článku jsem popsal typické stravovací návyky většiny obyvatel Nového Zélandu. Proti tomu působí jako pěst na oko všechny reklamy na produkty s nulovým obsahem tuku. A když už ne s nulovým, tak alespoň sníženým.

Například byste nevěřili, jak je složité koupit normální mléko. Většinou musíte koukat do okrajů spodních regálů a vůbec na místa, kde jsou produkty, které nikdo nekupuje, ale měly by být v nabídce. Naopak pokud chcete Light, Fat Free, 100% Fat Free, Trim, 99,5% Fat Free, Lite, Only 0,1% of Fat, Super Trim, tak nemáte s nákupem problém. S jogurty a sýry je to podobné.

Samozřejmě i McDonald's a spol mají v nabídce minimálně jeden produkt, který má o 20% nižší obsah tuku než typický produkt. Co na tom, že je v něm více cukrů a tím pádem i více energie.

Celkem mě šokovalo zjištění, že typická 0,6l láhev oblíbené limonády L&P obsahuje 65 gramů cukru (890 kB pdf)! Klasická Coca Cola je na tom víceméně stejně a Fanta obsahuje dokonce více než 70 g. Schválně si zkuste navážit 65 gramů cukru, je to slušná hromádka. Takže až si někdy budete objednávat třetí Colu, tak si na tohle vzpomeňte ;-).

Dále je na NZ k dostání mnoho Organic produktů (biopotravin). Osobně bych řekl, že snad každý výrobek z běžných potravin má svoji bio variantu. Tyto výrobky jsou obecně zhruba o 50 % drazší, ale co by člověk neudělal pro svoje zdraví.

úterý 20. května 2008

Strava na NZ - Fastfood rules!

Než jsem odjel na Nový Zéland, tak jsem si myslel, že většina tlustých lidí žije v USA. Po několika měsících pobytu na NZ musím dodat: zbytek žije tady. Hlavní viník otylosti obyvatel bude pravděpodobně nepříliš zdravý životní styl spojený se stravováním ve fastfoodech všeho druhu. V televizi je hrubým odhadem pětina reklam na různé fastfoody. Na Queen Street v ACL je na 300 metrech cca 20 fastfoodů a na jiných místech na Novém Zélandu to není o moc lepší.

Restaurací s rychlým občerstvením je tu nepřeberné množství: Burger King, Domino's Pizza, Dunkin' Donuts, KFC, Little Caesar's Pizza, McDonald's, Pizza Hut, Subway, Wendy's... To jsou známější mezinárodní řetězce restaurací, které jsem viděl a zapamatoval si. Dále je zde nepřeberné množství menších lokálních fastfoodů a takeaways. Vesměs se v nich prodávají oblíbené hamburgery nebo v zemích bývalého britského impéria neméně populární fish and chips.

Všechny uvedené restaurace prodávají menu složené z "hlavního jídla", přílohy a nápoje. To není nijak neobvyklé ani u nás, ale tady mají prakticky vždy v nabídce i rodinná menu, která obsahují mnoho hamburgerů/kuřecích kousků/pizzy, ještě více příloh (hranolků) a dvoulitrový nápoj (klidně i dva). Výhodná snídaňová menu s kávou jsou taktéž samozřejmostí. Kiwis se v podobných podnicích stravují poměrně pravidelně a když náhodou uvaří doma, tak je to velmi podobné.

Uvaří je v tomto případě možná dost honosné slovo. Většinou totiž jen ohřejí fazole z konzervy, špagety z konzervy, klobásky, vajíčka a k tomu samozřejmě hranolky. Případně zakoupí hotovou omáčku, hotové rizoto, hotovou pizzu, hotové plněné koláče a doma si to jen ohřejí/osmahnou/opečou a k tomu si dají sladkou limonádu nebo pár piv.

Průměrný Novozélanďan se tedy s odlišným jídlem setká pouze v restauraci a ani tady není výjimkou, že si z jídelníčku vybere opět fish and chips nebo steak s hranolky.

pátek 16. května 2008

NZ - Sport (nejen) v TV

Pořadí oblíbenosti je následující: 1. Ragby, 2. Kriket, 3. Dostihy.

Oblíbenost národního ragbyového týmu All Blacks je zhruba stejná jako byla u našeho hokejového týmu z Nagana. Oblíbenost All Blacks ale trvá několik (desítek) let. Každý domácí zápas je vyprodaný, obchody s dresy AB's jsou všude a dostat se do týmu je na Novém Zélandu nejvyšší možný sportovní úspěch. Každý hráč při svém prvním startu obdrží pořadové číslo a tím se nesmazatelně zapíše do dějin. Během více než 100 let se v All Blacks objevilo již přes 1000 různých sportovců. Pokud se zrovna nehraje nějaký mezinárodní zápas, tak je na programu buď jakási Liga mistrů, zápasy sedmičlenných týmů atd. Přehled všech hlavních soutěží je na Wikipedii.

Asi jediný sportovní tým, který v popularitě trochu "šlape na paty" All Blacks, jsou Black Caps, tedy kriketová reprezentace. Naštěstí pro ně se kriket hraje v létě a ragby v zimě. Takže je v televizi (novinách) buď ragby nebo kriket, většinou ale oboje. Kriket je velmi zdlouhavá hra podobná baseballu, neplést tedy s kroketem. Opět pokud se nahraje mezinárodní zápas, tak media přináší výsledky z místní ligy nebo z indické, která je velmi populární. Osobně jsem neviděl nikoho hrát v parku nebo na pláži ragby, ale za to kriket mnohokrát. Z toho usuzuji, že kriket je jako rekreační sport oblíbenější.

Na třetím místě mého pomyslného žebříčku se umístily dostihy. A to buď klasické koňské sprinty, závody klusáků nebo závody chrtů. Na Novém Zélandu je jeden televizní kanál věnovaný pouze koňským dostihům (ale někdo mi říkal, že je australský). Sázky na dostihy jsou pravděpodobně oblíbenější a častější než na jiné sporty.

O Novém Zélandu se říká, že každý prakticky každý Kiwi vlastní jachtu, což je do jisté míry pravda. Za pěkného dne jsou v okolí Aucklandu doslova námořní dopravní zácpy. A pokud náhodou nějaká rodina nemá jachtu, tak většinou alespoň vlastní menší motorový člun. Kdo nerybaří, jako by nebyl.

Z motoristické oblasti jsou nejoblíbenější závody cestovních vozů s osmiválcovými motory (tedy žádné Octavie s 2L motorem, ale dospělá auta). Občas se objeví zmínka o Formuli 1, ale jinak jsem jiné pořádné sporty nezaznamenal.

Z dalších sportů je výrazný netball, což je výhradně dívčí velice populární sport, o kterém běžný smrtelník ze Střední Evropy v životě neslyšel. Oni zase například neznají florbal. Kiwis obecně s těma klackama moc neumí - Nový Zéland je držitelem nejvyšší prohry v ledním hokeji na světové úrovni. Dostat gól každou minutu a dvě sekundy, to snad musí trénovat...

pátek 2. května 2008

Lifestyle in Coromandel is so cool, but...

To řekl domorodec Patrick o své rodné vísce, tedy o Coromandel Town. Všem se tam líbí, ale zároveň by všichni chtěli pryč. Jak jsem již napsal, Coromandel je malé městečko s 1300 - 1500 stálými obyvateli a mnoha tisíci turisty během letní sezony. Od Vánoc do Velikonoc je Coromandel výletní centrum mnoha obyvatel Aucklandu, ale zbytek roku zde lidově řečeno "chcíp pes".

Naštěstí ne úplně, protože prakticky každý víkend se zde konají live koncerty. A to buď v Admirals Arms Hotel nebo ve Star & Garter Hotel. (Nenechte se zmást slovem "hotel", na NZ je to obyčejný hostinec s několika pokoji pro hosty.) Vstup je většinou zdarma a sejde se zde skoro celá vesnice. Dovedou se tu skvěle bavit lidé od 20ti let až po šedesátníky. Tohle si u nás nedovedu dost dobře představit a celkem jim to závidím.

Mládež ve věku 15 - 20 let se většinou opíjí někde v ústraní. Za prvé nechtějí být ve stejném podniku se "staříky" a za druhé je to do 18ti nelegální. To je u nás sice stejné a přesto se pije, ale na malé vesnici si policie nezletilce lehce pamatuje a moc jim to netoleruje. Pokuty za porušení jsou zhruba stejné jako v ČR (200 - 2000,-), ovšem tady je to v dolarech.

Případně se zde ve výše zmíněných hospodách hotelech hromadně sleduje fotbal, což je stejné jako u nás. (Nenechte se zmást slovem "fotbal", na NZ je to obyčejné ragby.) Národní tým All Blacks jsou polobozi, jejichž popularitě se přibližují pouze Black Caps, což je národní kriketový tým.

Další oblíbenou kratochvílí je rybaření. V tomto případě rybaření na moři. A to buď ze břehu, z lodi nebo z kajaku. Tady asi není někdo, kdo by nikdy nerybařil, a proto zde naleznete mnoho obchodů s rybářskými potřebami a nabídky společností pořádajících rybářské výlety visí na každém rohu.

Život tady je na můj vkus až příliš poklidný a pohodový. Ovšem jen co se dostanu do důchodového věku a začnu rybařit, tak se sem okamžitě stěhuji. A to myslím celkem vážně.

středa 30. dubna 2008

Oz nebo NZ?


Našel jsem pro vás malou pozvánku do této odlehlé části světa. Sami si můžete vybrat, zda je leší jet do Austrálie nebo na Nový Zéland. Ale musím vás varovat rovnou, že obě země mají něco do sebe, a tak bude asi nejlepší navštívit obě dvě.

Do Austrálie?


Nebo na Zéland?


Obě možnosti jsou bezesporu lákavé. Jen abych předešel dotazům, tak P-labs jsou laboratoře na výrobu pervitinu a na NZ objevili látku, která vytvoří barevný kouř, pokud někdo v domě vaří "perník".

pondělí 21. dubna 2008

Doprava v Aucklandu - trajekty

Protože se Auckland rozprostírá v úžině mezi Tichým oceánem a Tasmánským mořem, tak jsou zde používané jako městská hromadná doprava i trajekty. A to mezi čtrvtí Devonport a centrem (Midtown). Devonport rozhodně stojí za to navštívit a pokochat se domky postavenými v klasické koloniální architektuře. Nehledě na to, že je odtud nádherný výhled na centrum Aucklandu a okolní záliv s ostrovem Rangitoto.

Dostat se Devonportu je velice jednoduché. Stačí najít starobylou Ferry Building na břehu mezi Albert Street a Queen Street a za ní se blíže ke Queen Street nachází "zastávka" pro odjezdy do Devoportu. V pokladně si koupíte zpáteční lástek a můžete vyrazit. Zpáteční lístek momentálně stojí 9$. Pak už jen ukážete osobě u brány lístek a najdete ceduli s nápisem Devonport, kde se nachází/bude nacházet váš trajekt. Po 12-minutové plavbě budete v úplně odlišné části města.

Pokud máte čipovou kartu nabitou All Zones Monthly Pass a chcete jet trajektem do Devonportu a nerozumíte anglicky/stydíte se/jste brouk Pytlík, tak se budete tvářit hrozně zkušeně a ukážete čipovou kartu osobě, která kontroluje lístky v bráně vedle prodeje. Následně projdete a hned za bránou je strojek na lístky (skoro stejný jako v autobuse) do kterého strčíte kartu a stisknete Issue. Pokud bude jízdenka aktuální, tak vám vyjede lístek a osoba u brány bude spokojená.

Nevím, jestli je to běžné, ale já jsem při cestě zpět do centra nenašel žádnou pokladnu ani bránu, u které bych si mohl koupit lístek, a tak jsem jel "na černo". Abych se přiznal, tak jsem pokladnu ani nehledal, protože jsem sice měl čipovou kartu, ale zase jsem neměl čas. Ale jak jsem zjistil zpět v centru, tak se pokladna v Devonportu buď vůbec nenachází nebo během víkendu nefunguje. Ovšem neradujte se, zadarmo nepojedete. Cestující se po příjezdu poslušně řadí u východu a ti, co nemají jízdenku si ji koupí v místní pokladně. A ti šťasnější, co už mají jízdenku, ji ukážou osobě u brány a je to. V případně vlastnictví čipové karty následuje stejný postup s tisknutím jízdenky jako při odjezdu.



Zajímavou možnost poznat víkendový cíl mnoha obyvatel Aucklandu nabízí společnost 360 Discovery. A to konkrétně výlet do Coromandel Town a okolí. Za $144 máte možnost navštívit všechny nejzajímavější atrakce na západním pobřeží poloostrova Coromandel. Ušetříte si tím několikahodinovou cestu do Coromandel Town, kde v podstatě nic jiného není a navíc vám nehrozí, že odsud, jako už mnoho výletníků, už nikdy neodjedete... ;)