Auto - vlastnictví a prodej

Jak jsem psal dříve, tak automobil víceméně pouze žere peníze. Když si odmyslím stále stoupající cenu benzínu a nafty (během půl roku mého pobytu na NZ vzrostla cena z $1.55 na $2.15 za litr N95!), tak se občas naskytne nemilá příležitost navštívit autoservis i z jiného důvodu, než je nová "technická". Nebojte se, auto je v pořádku. Akorát jsem zapomněl zapnutá světla a tím jsem dodělal moji stařičkou autobaterii. Tady na vesnici jsem koupil novou za $146, jinde by možná byla o pár dolarů levnější.

Ale abych mu jen nekřivdil, tak mě moje auto také velmi potěšilo. Během necelých 2000 km, co jsem ho vlastnil, byla průměrná spotřeba pouze necelých 8l/100km. Z toho jsem zhruba 400 kilometrů najezdil po městě a okolí. Připomínám, že to byl obsah 2 litry a ročník 1986. Zkuste si cvičně koupit auto s 2l motorem za cca 15 tisíc korun a trumfnout mě!

Také jsem několik dní po koupi auta obdržel dopis z aukce, kde byly dokumenty o provedených výměnách spojky, klínového řemene a několika dalších drobností. Vše bylo vyměněno v poměrně nedávné době, takže se tím šance na pozdější prodej značně zvýšily. Navíc bylo zakoupeno jako nové na Novém Zélandu a mělo pouze jednoho předchozího majitele (v dokumentech byli dva, ale jen proto, že se přestěhoval a připsal jako spolumajitele i manželku).

Prodej auta je snad ještě jednodušší než koupě. Tedy pokud se budeme bavit o tzv. papírování. Potřebujete na to pouze potvrzení o převodu auta na vás, které vám přišlo po koupi auta. Je žlutá čtvrtka o velikosti A4, na které je vaše jméno - nový vlastník vozidla a výpis předchozích majitelů. Dále nevyplněné údaje o novém majiteli v případě prodeje, a to ve dvou provedeních - jedno pro vás a jedno pro něj. Při prodeji si pak do vaší části (prodejce - spodní třetina té A4) stačí opsat jméno a adresu toho, na koho bude auto přihlášené a podepsat jeho část. Se svojí částí zajdete opět na poštu, zaplatíte asi $8 a auto už má nového vlastníka. Pak už jen zrušit pojištění a to je vše.

Prodat auto je snad ještě více stresující než jeho koupě. Pravděpodobně ho budete chtít prodat co nejpozději, abyste mohli cestovat co nejdéle a nejpravděpodobněji to bude opět v Aucklandu. Proto vás asi nepotěším informací, kterou si nejspíš nechcete připustit, ale je to tak: budete to mít hodně těžké a nejspíš ho prodáte hodně pod cenou. Nejvyšší ceny jsou obecně v prosinci a lednu, kdy si auta kupuje nejvíce turistů a nejnižší od března/dubna dále, kdy se jich většina turistů zase zbavuje a poptávka je nejnižší. Pro zajímavost přikládám foto nástěnky z backpackeru.

Já naštěstí nejsem obyčejný turista, takže prodej mého auta probíhal trochu jinak. Původní plán byl, že přijedu do Aucklandu v neděli (odlet ve středu) a zkusím nejdříve tradiční aukci v Ellerslie. Když by to nevyšlo, tak bych ho dal zpět do Turners aukce a nechal mého kiwi kamaráda, ať vyřídí prodej. Po telefonátu s mým českým spolužákem a varování, jak šly ceny a poptávka hrozně dolů, jsem ze svého hloupého a naivního plánu upustil a přešel na plán B.

Auto jsem vlastně už k ničemu nepotřeboval, protože jsem bydlel 5 minut chůze od práce a už jsem nehodlal nikam cestovat. Podotýkám, že tohle bylo na začátku května a NZ jsem hodlal opustit v půlce června. Moje auto nemělo smysl inzerovat na Trade Me, kde bych s ročníkem výroby 1986 a požadovanou cenou minimálně $1000 neměl vůbec žádnou šanci. Po konzultaci s místními jsem usoudil, že nejlepší bude postavit auto na ulici přímo v Coromandel Town. Řádně ozdobené cedulí FOR SALE. Poprvé jsem považoval odlehlost tohoto městečka za výhodu a doufal jsem, že potenciální kupec nebude chtít jet do Aucklandu pro nějakého zajíce v pytli a zakoupí můj sice starý, ale jinak skoro dokonalý vůz.

Vyrobil jsem tedy fešné cedule s "životopisem" auta a postavil ho na frekventované místo u jediného pekařství. Měl jsem na prodej cca 5 týdnů a chtěl jsem za auto $1200, minimálně ale $1000. Na autě byla cena $1300, abych měl prostor pro vyjednávání. Po týdnu, kdy se nikdo neozval, jsem začal být nervózní, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Po necelých dvou týdnech se ozvali 3 zájemci během 24 hodin.

První zájemkyně si auto pouze prohlédla, zeptala se svých asi desetiletých dětí (!), jestli si ho má koupit na ježdění do práce a nabídla mi $1000 cash. To jsem statečně odmítl. Sice byla první zájemce po skoro dvou týdnech, ale pořád mi zbývaly více než tři týdny a trocha naděje. Hned na to mi řekla, že ho teda vezme, ale že si musí vybrat peníze a jestli můžu počkat do zítra. Lehce překvapeně jsem se zeptal, jestli ho tedy hodlá koupit za těch $1300 a ona že ano. Samozřejmě, že může! Paní asi nebyla moc zběhlá ve vyjednávání, protože za $1200 by ho určitě dostala a za $1100 nejspíš taky :). Nabídl jsem jí, jestli se chce s tím autem alespoň projet, ale ona nechtěla.

Druhý den přivezla požadovanou částku, podepsal jsem jí papír o prodeji a předal klíče a dokumenty o provedených opravách. Klíče předala svojí neteři s tím, že ona jde do práce a na první jízdu pojede neteř (!). Paní jsem potkal o několik dní později a usmívala se, tak asi byla s koupí mého bývalého auta spokojená.

Do roka a do dne!

Jednou to přijít muselo: Dnes odpoledne jsem opustil Coromandel Town přesně po půl roce a jednom dni. V nadpise jsem tedy trošku lhal, omluvte prosím tento drobný marketingový trik. Dorazil jsem hned večer po ukončení školy dne 14. 12. 2007 a z původně plánovaných několika týdnů se stalo několik měsíců.

Jsem rád, že se mi povedlo zakotvit zrovna tady, protože jsem si to tady celkem užil. Když ovšem nepočítám poslední cca dva měsíce, kdy mě to tady už celkem nebavilo, ale i tak jsem nijak extrémně netrpěl. Nemusel jsem pracovat někde v zabahněném sadu, utratil jsem za jídlo pár dolarů měsíčně a přesto jsem jedl steaky a měl jsem pohodlné a relativně levné ubytování.

Doufám, že se ještě aspoň jednou podívám do světa a bude to aspoň z poloviny tak dobré...

Lifestyle in Coromandel is so cool, but...

To řekl domorodec Patrick o své rodné vísce, tedy o Coromandel Town. Všem se tam líbí, ale zároveň by všichni chtěli pryč. Jak jsem již napsal, Coromandel je malé městečko s 1300 - 1500 stálými obyvateli a mnoha tisíci turisty během letní sezony. Od Vánoc do Velikonoc je Coromandel výletní centrum mnoha obyvatel Aucklandu, ale zbytek roku zde lidově řečeno "chcíp pes".

Naštěstí ne úplně, protože prakticky každý víkend se zde konají live koncerty. A to buď v Admirals Arms Hotel nebo ve Star & Garter Hotel. (Nenechte se zmást slovem "hotel", na NZ je to obyčejný hostinec s několika pokoji pro hosty.) Vstup je většinou zdarma a sejde se zde skoro celá vesnice. Dovedou se tu skvěle bavit lidé od 20ti let až po šedesátníky. Tohle si u nás nedovedu dost dobře představit a celkem jim to závidím.

Mládež ve věku 15 - 20 let se většinou opíjí někde v ústraní. Za prvé nechtějí být ve stejném podniku se "staříky" a za druhé je to do 18ti nelegální. To je u nás sice stejné a přesto se pije, ale na malé vesnici si policie nezletilce lehce pamatuje a moc jim to netoleruje. Pokuty za porušení jsou zhruba stejné jako v ČR (200 - 2000,-), ovšem tady je to v dolarech.

Případně se zde ve výše zmíněných hospodách hotelech hromadně sleduje fotbal, což je stejné jako u nás. (Nenechte se zmást slovem "fotbal", na NZ je to obyčejné ragby.) Národní tým All Blacks jsou polobozi, jejichž popularitě se přibližují pouze Black Caps, což je národní kriketový tým.

Další oblíbenou kratochvílí je rybaření. V tomto případě rybaření na moři. A to buď ze břehu, z lodi nebo z kajaku. Tady asi není někdo, kdo by nikdy nerybařil, a proto zde naleznete mnoho obchodů s rybářskými potřebami a nabídky společností pořádajících rybářské výlety visí na každém rohu.

Život tady je na můj vkus až příliš poklidný a pohodový. Ovšem jen co se dostanu do důchodového věku a začnu rybařit, tak se sem okamžitě stěhuji. A to myslím celkem vážně.

Strava na NZ - nákupy na vesnici

Nakupování v díře jako je Coromandel není tak jednoduché jako ve větším městě, kde je můj oblíbený "supersklad" Pak'n Save. Nejbližší P'nS je v Thames, což je největší město poloostrova Coromandel vzdálené 55 km. Na první pohled to vypadá, že 55 km zase není taková dálka, ale při průměrné rychlosti okolo 50km/h to zabere celkem dost času a jet 110 km pro svačinu... Prakticky celá cesta totiž vede podél pobřeží a je krásně klikatá. Na cestu do P'nS tedy potřebuji přibližně 11l benzínu a následně musím při nákupu ušetřit více než 19$ (11l x 1,7$ = 18.7$), abych "nechtěl slevu zadarmo". Navíc tady na vsi stojí benzín okolo 1,95$/l.

V Coromandelu jsou v centru tři minisupermarkety a jeden obchod se zdravou výživou. Ve vzdálenějších Coromandel Supermarket a Coromandel Super Saver je snad úplně všechno dražší než v bližším Four Square, takže nechápu, že tam ještě někdo chodí. Kdyby byli alespoň hezčí, tak se nedivím, ale opak je pravdou. Takže tam chodím jen občas zkontrolovat, jestli se něco nezměnilo a jinak chodím jen do bližšího a levnějšího Four Square Supermarket. Navíc v něm jsou každý týden slevy na určité zboží a díky nim se ceny dostanou občas i pod úroveň P'nS. Navíc den před skončením trvanlivosti prodávají chleby nebo buchty za 1$, takže jsem tam stálý zákazník. Chleba vydrží bez problémů o dva dny déle bez jakékoli změny chuti a navíc ho mohu dát do mrazáku. Marmelády zde stojí 2,4$ za 500g (2$ v P'nS a 2,9$ v jiném obchodě), margarín 2,2$ (2$) a sušenky 1,6$ (1,3$), takže pro běžné potraviny nemá smysl jezdit daleko. Kilogram sýra zde stojí cca 14$ (7,5$), ale v akci bývá za 9 - 10$. Maso je zde v řeznictví čerstvé za stejné ceny jako v P'nS a navíc lze koupit jen jeden kousek a ne celé obří balení. Kvalitní mleté hovězí stojí od 10$/kg, klobásky 6,5 - 13$/kg a steaky od 11$/kg.

V obchodě se zdravou výživou je i ovoce a zelenina s relativně slušným výběrem. Dále zde mají nejlevnější mléko - jen 3.50$ za 2l (dvě lahve jsou za 6$) a spoustu organic potravin. Ty jsou možná o hodně zdravější, ale také většinou o hodně dražší. Organic mléko stojí jen 3,50$/2l, takže mohu snídat superzdravé mléko se superzdravými cereáliemi a zdravými toasty se zdravou Marmite. Mohu, ale radši kupuji Full Cream Milk se 4% tuku, protože tuku není nikdy dost a navíc chutná tááák dobře.

Výlet do Thames

Jednoho krásného dne, a to konkrétně 11.1.2008, jsem pracoval až od 17:00 a tudíž jsem měl volné celé dopoledne i odpoledne. Jelikož jsem skrblík a zároveň jsem chtěl nějaké dobrodružství (+ trochu stresu), tak jsem se rozhodl, že pojedu stopem do Thames, což je jediné "město" (6700 obyvatel) v okruhu 70 km. Mým cílem byl samozřejmě Pak'n Save - prodejce nejlevnějšího burákového másla a dalších levných potravin. Stal jsem se totiž závislým na burákovém másle. Burákové máslo není nic jiného než arašídy rozdrcené na kaši. A dokonce i podivný Marmite mi chutná, ale když jsem ho ochutnal poprvé, tak jsem si říkal: "Pane Bože, co to jedí?!? Vařené pneumatiky?" Chuť je totiž opravdu zvláštní hořkoslaná a těžko přirovnatelná k čemukoli jinému. Možná "pendrek".

Ale to jsem trochu odbočil od popisu mého výletu. Ráno nebylo zase tak úplně krásné, takže jsem si s sebou vzal bundu, kdyby náhodou pršelo. Také jsem byl líný vyndávat z batohu všechny možné letáky, a tak jsem s sebou měl asi 1 kg papírů. Toho jsem později samozřejmě litoval. Váha batohu při "odletu" byla cca 5 kg (batoh 1 kg, letáky 1 kg, bunda 1,5 kg, voda 1,5 kg).

Slyšel jsem, že na Novém Zélandu je údajně jednoduché cestovat stopem, tak jsem si to chtěl ověřit v praxi. Měl jsem cca 7 hodin na celou cestu tam i zpět, přičemž cesta samotná do 55 km vzdáleného Thames zabere zhruba 1 hodinu. Vydal jsem se z backpackeru směrem na Thames a na prvním vhodném místě pro stopování jsem narazil na dvojici, která opustila backpacker asi hodinu přede mnou. Pomyslel jsem si, že ono to s tím stopováním asi zase tak jednoduché nebude, ale nenechal jsem se odradit. Oni byli dva a měli obří batohy. Já byl sám a měl jsem jen malý zatím pětikilový batoh.

Ušel jsem zhruba kilometr a našel pěkné místo, kde na mě bylo z dálky vidět (takže řidiči měli dost času se nade mnou slitovat) a kde se dalo bez problémů zastavit (protože občas vidím lidi stopovat na absolutně nesmyslných místech, kde se zastavit prostě nedá). Asi po deseti minutách stopování už jsem začínal být nervózní a říkal jsem si, že mám občas šílené nápady. Po dalších pěti minutách mi zastavila dodávka plná nářadí. Řidič naštěstí jel až do Thames, tak jsem nemusel "přestupovat". Naneštěstí dodávka nebyla plná jen nářadí, ale taky bláta, takže jsem si hned při nastupování umazal kraťasy. No co, je to zadarmo a kraťasy potřebují vyprat tak jako tak.

Řidič byl asi 45ti-letý hippie, který se živil převážně stavbou domů apod. Mimo jiné měl malou organic farmu. Do Thames jel dělat nějaký "byznys". Chtěl jsem vystoupit u "shopping centre", což nebyl problém. Zastavil, poslal mě směrem do shopping centre a jel dál. Já jsem se nenechal zmást lstivým hippíkem, který si pod pojmem "shopping centre" vysvětloval centrum města s kupou obchodů (které mě samozřejmě nezajímaly) a vydal jsem se na druhou stranu, kde by měl být můj "shopping centre" s Pak'n Save. P'nS byl nalezen hned po 100 metrech a zároveň zde byl i The Warehouse (where everyone gets a bargain - moc jsem koukal na televizi), což je roztomilý kříženeček Tesca a Baumaxu (Srstka mě pronásleduje i tady.).

Mé první kroky vedly do P'nS, protože jsem zde byl především pro lahodnou arašídovou pomazánku a pár dalších dobrot. Koupil jsem si dvě Pam's Peanut Butter - no added salt za 1,75$, špagety, rýži, ovesné vločky a fazole. Váha batohu rázem narostla na cca 12 kg (batoh 1 kg, letáky 1 kg, bunda 1,5 kg, voda 1,2 kg, vločky 3 kg, špagety 1 kg, rýže 1 kg, burákové máslo 0,8 kg, fazole 1 kg). A to jsem se ještě chtěl podívat do The Warehouse, kde jsem viděl strojek na stříhání vlasů za 12,98$. Po svačině a chvíli hledání jsem nalezl vytoužený strojek za 12,98$. Ještě jsem chtěl podívat na nějaké levné "pracovní" kraťasy, ale nalezl jsem jen nepříliš levné, ale fešné kraťasy za 25$. Takže mám nové levné nepracovní. Cestou do The Warehouse jsem procházel okolo Postie+ (Což je něco jako Kenvelo před 10 lety, tj. prodávají levné obleěení, které na sebe může vzít většina lidí a ne jen ujetí teenageři a ještě ujetější kdokoli jiný.) a tady byl novoroční výprodej. Fešné kraťasy za 15$. To už bylo levnější, ale na pracovní kraťasy stále dost. Takže mám dvoje nové levné nepracovní a stále žádné pracovní kraťasy.

Měl jsem nakoupeno všechno potřebné + něco navíc a mohl jsem se vesele vrátit domů. Zbývaly mi asi 4 hodiny do nástupu do práce. Vydal jsem se směrem Coromandel Town hledat vhodné místo pro stopování. To jsem již vypadal jak velbloud se zbožím, protože jsem měl úplně narvaný batoh + zbytečná bunda + taška s kraťasy a strojkem na vlasy. Celkem cca 14 kg. Aktuální teplota asi 25 st. a azuro - zrovna když se to hodí nejméně.

Konec města byl vzdálený cca 1 kilometr. Zde bylo celkem pěkné místo pro stopování, ale zároveň to bylo přímo na slunci. Po dvaceti minutách, během kterých samozřejmě nikdo nezastavil, jsem se vydal dále směrem na Coromandel Town, doufaje, že nepůjdu až tam. Po zhruba kilometru mi zastavila opět dodávka, ve které se aktivní důchodkyně vracela z občasné práce. Úplně přesně jsem nepochopil, co vlastně dělá, ale asi to bylo něco jako úěetní. Jinak se věnuje především pěstování stromů a květin, které prodává. Naneštěstí bydlela v cca 7 km vzdálené vesnici… Tady jsem si našel pěkné stinné místo a zastavilo mi asi desáté auto. A kupodivu to nebyla dodávka, kterých tu jezdí zhruba 20 %, ale Audi 80. Řídil to cca 30ti-letý chlápek z Aucklandu, který byl na dovolené ve vesnici za Coromadel Town, takže jsem jel přímo. Zde jsem mu ještě ukázal, kde jsou v Coromandel záchody a spokojeně jsem se vydal do backapackeru. Zbývalo mi ještě asi 2,5 hodiny, tak jsem si mohl dát svačinu, podívat se na TV a vesele vyrazit do práce.

Bez práce nejsou koláče

Pár hodin po napsání předchozího článku mi volal John "the chef" (šéfkuchař), že je se mnou spokojený (ostatně jako každý můj zaměstnavatel ;-)) a že není problém pracovat skoro pořád, což potřebuji na zaplacení prázdnin, ehm, studií jsem chtěl napsat. Je to sice místy celkem záhul, ale parta je dobrá a navíc mám jedno jídlo + limonádu zdarma, no co víc si přát. Mno, například víc peněz, ale to přijde časem. Doufám.

Práce by snad mělo být dost celou letní sezónu (konec prosince - začátek února), takže se tady nejspíš na celou tu dobu usadím. Po skončení sezóny se opět přesunu dále do nitra Nového Zélandu.

Navíc je tu jistá šance, že si část platby za ubytování v backpackeru odpracuji. Za dvě hodiny lehké práce budu ten den bydlet zadarmo. Pokud budu mít odpolední a bude tu nějaká práce, tak na to vlítnu a zabiji dvě mouchy jednou ranou - nebudu se nudit a ještě mi to vydělá peníze.

Coromandel Town

V předchozím článku jsem nelhal a vydal jsem se směr Coromandel. Hned první den jsem zahlédl ceduli nabízející práci na léto, tak jsem neváhal a druhý den jsem se tam vydal. Protože přímo miluji mytí nádobí, tak teď dělám poskoka v kuchyni hotelu Admiral Arms. Zatím není jisté, jestli tu bude dost práce, tak netuším, zda tu opravdu budu celé léto nebo pofrčím dál na jih. To se uvidí během příštího týdne. Jinak momentálně bydlím v Anchor Lodge Backpackeru, který je asi 200m od toho hotelu. Je to pěkný nový backpacker a jsou tu opět asiati a spousta Němců.

Taky jsem nelhal s tím předraženým internetem, protože stojí $2/15minut!!! Děs a hrůza. Jenže já jsem chytrej a napíšu si předem co potřebuju a pak to odešlu. Z toho vyplývá, že na sáhodlouhý emaily okamžitě neodpovídám, leda během několika dnů, protože každý den připojovat určitě nebudu... (vidím to tak max. 1x týdně, pokud nenajdu nějaký způsob).