Bude zima, bude mráz a Foukej, foukej větříčku

Když jsem se chystal na cestu do Tokia, tak mě trochu vyděsila předpoveď. Měla být docela zima :-)

A když na to tak koukám, tak před tajfunem mě to varovalo, ale jaksi jsem tomu nevěnoval pozornost.. Ale nic zajímavého se nedělo. Nejvíce to foukalo ve středu a nebylo to nic hrozného. Jen silný vítr, žadní poletující Japonci se nekonali. Takže to nakonec buď Tokio minulo nebo tajfun Melor prostě oslabil.

London Calling

Pro nadpis jsem si vypůjčil název nejlepšího alba od The Clash. To jen tak na okraj. Jinak to samozřejmě bude o Londýně. Přesněji řečeno o mé cestě do Londýna.

Již někdy na začátku října jsme dostali pozvánku na konferenci konající se v Londýně. Koná se několikrát ročně, ale poněvadž tento rok jsme tam ještě nebyli, tak jsme neváhali a začali si vyřizovat vše potřebné. Poučeni minulým neúspěchem, při vytváření slušné rezervace, jsme tentokrát nic nepodcenili a již měsíc předem jsme měli potvrzenou rezervaci od British Airways (BA).

Poněvadž a protože máme nárok na business class, tak jsme si samozřejmě udělali rezervaci v této třídě. I s měsíčním předstihem to bylo celkem napínavé, protože jsem doslova urval poslední volné místo na zpátečním letu.

Asi týden před odletem jsem zjistil, že zpáteční let je již kompletně vyprodaný. To znamená, že je i velmi pravděpodobně překnihovaný. A to znamená, že máme problém. Běžný platící cestující BA má totiž přednost. Další den ráno to ale bylo volné a já měl na ten den nahlášenou dovolenou, takže mi to bylo víceméně jedno.

Ještě jsme měli jednu šanci, a to zkusit odbavení přes web den předem. Oba jsme měli klasickou papírovou letenku, takže nejdříve bylo nutné převystavit letenky na elektronické. To není problém a dělá se to poměrně běžně. Drobný problém nastal, když se zjistilo, že každý máme jinou cenu letenky. Špatná byla samozřejmě ta moje. Takže u mé letenky se ještě vystavil doklad na vrácení zbytečně vybrané taxy.

Asi za půl hodiny se vše vyřešilo, já měl doklad, oba elektronickou letenku, a tak jsme se vrhli na odbavení. To se nám samozřejmě nepovedlo, protože BA to mají chytře udělané a spekulanti mají smůlu. Druhý den na letišti se nám to opět nepovedlo a pán na check-inu nás také nepotěšil, protože nám oznámil, že se na zaplnění zpátečního letu vůbec nic nezměnilo.

Nevadí, to se nějak vyřeší. Dostali jsme palubní vstupenky, nálepku, že můžeme jít na rychloodbavení (Fast Track) a do salonku. Prošli jsme pasovou a bezpečnostní kontrolou a šli na snídani do salonku. Tady jsem si dal vodu a sušenku! (Ač tam mají pět druhů whisky a pivo, holt jsem slušný chlapec ;-))

Let PRG-LHR pak ubíhal poměrně bez problémů a navíc v byznyse jsme byli jenom čtyři, takže se o nás moc pěkně starali. Letěli jsme Airbusem A319, takže už mi do sbírky chybí pouze nejmenší A318. Ale tím nejspíše jen tak nepoletím, protože létá málokde.

...

V zimě bohužel nelétá večerní let ČSA, takže po 17:30 byla jediná šance, jak se dostat z Londýna do Prahy, náš let BA858 v 19:05. Ten plný. Do půl páté to jde ještě přes Paříž nebo Frankfurt, ale to by vyšlo cenově na stejno jako zaplatit hotel.

Přišli jsme na letiště o něco dříve a hned jsme se zkusili odbavit, třeba mají v Londýně hloupější terminály než v Praze. Nemají. Zeptali jsme se tedy paní z BA, jestli by se mohla podívat, jak to vypadá s naším odletem. Bledě. Z naší potvrzené rezervace se stala pouze stand-by a bylo to stále plné. Prý máme přijít v 18:15, kdy se zavírá check-in pro tento let.

Čekání na odlet jsem si původně chtěl zkrátit v restauraci Plane Food, jejímž provozovatelem není nikdy jiný než rebel Gordon Ramsay. Jaké bylo mé zklamání, když mi došlo, že restaurace je v prostoru pro odbavené cestující, asi nemusím vysvětlovat. Nadával jsem asi hodinu. V jediném okamžiku jsem přišel o zajištěnou cestu domů a o teoreticky největší gastronomický zážitek podzimu.

Šli jsme tedy do jediné restaurace, která byla ve veřejném prostoru. Tady jsem si jako útěchu chtěl koupit pivo Guinness, které jsem chtěl vyzkoušet už hodně dlouho. Ten ale akorát došel. Tak jsem objednal Carlsberg, kterýžto je ze zahraničních piv jediný pitelný až dobrý. Dva natočené Carlsbergy jsem záhy dostal se slovy, že Guinness bude za 10 minut. Pane bože. To mi to nemohl říct dřív?!

Carlbergy jsem vypili a šli znova prosit o místa na vysněné lince BA858. Neúspěšně. A dřív než v 18:15 to prý už ani nemusíme zkoušet. No nic, šli jsme zpět do jediné restaurace. Tentokrát už Guinness byl. Pil jsem ho tedy poprvé a nejspíše i naposledy, protože chutná asi jako kdybyste do sklenice dali několik lžic popela a zalili to pivem. Fuj.

V 18:15 jsem byli opět na check-inu. Prý možná bude místo. Protože jsme neměli žádná zavazadla, tak jsme mohli jít dále a doufat. Naštěstí jsme prošli bezpečnostní kontrolou (už z té minule kolegy vyhodili, protože přišli pozdě) a šli prosit do gate A12. Tady jsme se dozvěděli, že místa možná budou. Paní stále zuřivě telefonovala a něco ťukala do počítače. Ve chvíli, kdy se uzavřelo odbavení tohoto letu, nám oznámila, že poletíme. Já jsem dostal sedalo 1C a kolega jumpseat. Ano, to je to "sedadlo" pro letušky.

Nakonec to ale bylo skoro vyvážené. Já měl normální sedadlo a teplou večeří. Kolega měl "sedadlo" a k večeři dvě sušenky, ale obskakovaly ho dvě letušky :-)

To be continued...

Prodloužili mi smlouvu, hurá. Nevyhodili mne, ale tak to snad ani nikdo nemohl přepokládat ;-). Teď mám relativně zajištěnou budoucnost na pár dalších měsíců a pak se uvidí. Život je boj.

Druhý nejoblíbenější novozélandský pták

Nejoblíbenější pták na NZ je samozřejmě legendární Kiwi, ale druhý v pořadí je neméně známý Tui, který je ovšem daleko oblíbenější lahvový. Je dokonce tak neodolatelný, že se na jeho výrobě nesmí podílet žádní muži...

...ti jsou ale schopní podstoupit nemalé riziko, aby se k němu dostali.

Nejwepší vyhwedávač v Japonsku

Američané si rádi dělají srandu z Japonců, protože ti nedokáží správně vyslovit R a L. V japonštině totiž ani jedno z těchto písmen neexistuje. Zato v angličtině je takových slov spousta, a tak se přímo nabízí si z nich utahovat. Že se tak děje ve filmech, mě vůbec nepřekvapuje, ale že je parodují přímo na domácí půdě, to jsem nečekal :-)

Níže uvedený screenshot hlavní obrazovky japonské verze Google mě opravdu pobavil. A abyste se mohli pobavit také, tak jsem neváhal a uložil jsem si ho. Ovšem je vidět, že Japonci to berou s humorem, protože jinak by se určitě již proti tomu ohradili. Nebo jsou tak zdvořilí, že to neudělají, i když je to třeba uráží. Nebo tomu prostě nerozumí. Ať už je pravda jakákoli, já jsem starý cynik a zasmál jsem se.

PS: Zrovna bylo výročí vynalezení čárového kódu, takže je Google "zakódovaný".

Jak dědeček měnil až vyměnil - cesta zpět

Zpátky to bohužel nejkratší možnou cestou, tedy přes Soul, nešlo, takže jsem musel vymyslet náhradní variantu. Jak už jsem napsal, plánovaný odlet byl s Air France přes Paříž-CDG a odtud s ČSA domů. Sice se mi nechtělo letět tisíc kilometrů za Prahu a pak dalších tisíc kilometrů zpět, ale zůstat přes noc v Soulu už vůbec ne.

Air France měli z Tokio-Narita tři odlety během dvanácti hodin, z toho první dva během hodiny a půl, a navíc se letenka vystavená na AF dá poměrně lehce použít na jakéhokoli jiného dopravce. Naneštěstí už nebylo tak jednoduché zjistit obsazenost letů, takže jsem věděl jen to, že je tam se mnou celkem 12 neplatičů, z toho 8 přímo z AF. Údajně byla stále ještě nadprůměrná šance na odlet, ale věřte tomu ;-). Aktualizace - dá se to zjistit ještě snadněji než na KE, ale to jsem jako mladý a nezkušený cestovatel ještě nevěděl.

Na letiště jsem dorazil asi 3 hodiny před plánovaným odletem a po chvíli zjišťování, jak projít záludným bludištěm k check-inu jsem byl na místě. Bludiště bylo tvořeno klasickými pásy vymezujícími frontu pro čekající, ale nemělo žádný zřejmý začátek, pouze několik východů. To ovšem nemůže průměrného Středoevropana ohrozit. U přepážky jsem zjistil, že místo je a já tedy pravděpodobně poletím hned prvním letem. To se mi zamlouvalo, protože jsem v Airbus A340 ještě neletěl.

Nebudu vás dále napínat, po cca patnácti hodinách od vydání palubní vstupenky jsem z toho Airbusu vystoupil v Paříži. Zaplaťpánbůh jsem měl vedle sebe během letu neobsazené místo, takže jsem těch 12 hodin přežil. Také tomu pomohlo šampaňské (nikoli sekt, šampaňské) a dvě minilahvičky vína. Frantíci se holt umí postarat.

Z letadla jsem se rychlým krokem vydal vyzvednout tašku. Řítil jsem se podle cedulí jako když malé děti hledají poklad. Ne že bych měl málo času, ale přece jen je CDG co do počtu cestujících páté až sedmé největší letiště na světě a hlavně jsem chtěl vyměnit letenku na další let AF, abych se dostal domů dříve.

Moje taška vyjela na pásu asi desátá ze tří set (což se mi už asi nikdy nepovede), a tak jsem měl relativně hodně času na přesun mezi terminály. Vůbec jsem neměl představu, jak je to letiště veliké, takže jsem si říkal, že použiji autobus. Šel jsem, šel jsem a najednou jsem byl tam, kde jsem potřeboval. Takže vězte, že na CDG na přesun mezi terminály 2E a 2D stačí 20 minut. A jde to suchou nohou.

Na terminálu 2D jsem se vrhnul na první přepážku, kde bylo Air France. Ti mě poslali na odbavení "za rohem". Šel jsem tedy "za roh". Tady jsem ukázal letenku a řekl jsem, že chci Air France. Poslali mě na odbavení číslo 10. Tam se nic nedělo. Po chvíli čekání jsem si šel prohlédnout ostatní a co nevidím: na odbavení číslo šest byl odbavován let AF do Prahy. Na desítce byl samozřejmě let ČSA. Ověřil jsem si již poněkolikáté - nikdy nikomu neukazujte letenku, pošle vás jinam.. :-)

Kontrola u odbavení číslo 6 mě poslala do kanceláře ČSA, kde mi prý vymění letenku. Divné, ale co jsem měl dělat. Několikrát jsem se zeptal, dvakrát jsem prošel oblast, kde byl se měla kancelář nacházet a nic. Zeptal jsem se ještě jednou a už jsem měl skoro jistý směr. Napotřetí jsem našel hledaný pidikiosek, který byl samozřejmě zavřený. Prý když bude zavřeno, tak mám jít k AF. Šel jsem tedy zpět první přepážku na 2D.

Tady mi řekli, že jsem trubka a že mám jít rovnou k odbavení. Znova jsem dorazil na odbavení číslo 6. Zde jsem udivené kontrole na začátku bludiště oznámil, že se jdu na výměnu letenky zeptat k přepážce, protože to ví jedině tam. Byl jsem vpuštěn. O tři minuty později jsem měl palubní vstupenku na vysněný let.

Trochu jsem se divil, že vysněné letadlo už nestálo připravené, ale času bylo dost. Po hodině bylo jasné, že pojedeme autobusem. Ne do Prahy, k letadlu. Autobus nás k němu dopravil asi za pět minut. Kupodivu nestálo někde na ploše, ale přímo u terminálu 2F. Trochu nechápu, proč jsme nemohli jít rovnou na tento terminál, ale asi nechtějí, aby se jim míchali cestující z domácích a mezinárodních letů a je jednodušší přesunout pár desítek až stovek lidí, než jedno letadlo.

To byl naštěstí poslední přesun tohoto dne a za hodinu a půl jsem vystoupil v deštivé a mrazivé Praze. Po teplém a slunečném Tokiu to byl nepěkný šok. Brrrr.

Jak dědeček měnil až vyměnil

Na dálný východ jsem se vydal s Korean Air, protože jsou nejlevnější, letí z Prahy a nedělají drahoty s prozrazením aktuální obsazenosti letů. Nazpátek s Air France, protože v den plánovaného odletu měli tři lety a hlavně s Korejci bych v Soulu nestihl navazující let.

Původní plán byl tedy Praha - Soul a pak Soul - Tokio, oba lety s Korean Air. S prvním letem nebyl problém, protože byl poloprázdný, ale na druhém bylo pouze 10 volných míst, což mě lehce překvapilo. Předpokládal jsem mnohem více. O den později to bylo ještě horší (20 lidí nad kapacitu), takže jsem se rozhodl, že to prostě vyjde.

Ráno před odletem jsem ještě jednou zjišťoval, jak to vypadá u KE. Naštěstí to bylo stále stejné. To mě trochu uklidnilo. Navíc, když si mohou dovolit můj navazující let překnihovat o 20 lidí, tak je velká pravděpodobnost, že nakonec bude více než 10 volných míst.

Směle jsem přiběhl na check-in a nechal se odbavit. Trochu mě překvapilo, že mě odbavili až do Tokia. Ale paní mne hned zchladila, že bych ze Soulu radši měl zkusit dřívější odlet s Japan Airlines. Mnou zvolený korejský let byl totiž ten den poslední. No co, zkusím se nacpat jinam a když to nevyjde, tak pořád mám těch 10+ míst u Korejců.

Z Prahy létá do Soulu Boeing 777-200, takže jsem se těšil, že poletím zánovním strojem. Ale ouha, letadlo nemělo předpokládanou konfiguraci 3+3+3, ale ďábelskou 2+5+2. Naštěstí jsem měl uličku na "dvojce". Druhé ouha bylo, když jsem zjistil, že tento zánovní stroj nemá(!) obrazovky v opěradlech sedaček. Druhé naštěstí bylo, že letadlo letělo opravdu poloprázdné, a tak jsem se (poučen z chyby při letu AKL-TPE) ihned vrhnul na nejbližsí volnou "pětku" a celou ji zabral.

Po večeři jsem se rozhodl, že se pokusím usnout a to se nakonec chvílemi asi i povedlo, protože jsem si nevšiml, že roznáší snídani. Po probuzení mi bylo řečeno, že už je jen porridge, což v Asii znamená "nechutná rýžová kaše", která mě mučila už při letu na Nový Zéland. Nicméně hlad byl silnější, a tak jsem si ji dal. Nebyla se sušeným masem jako tenkrát (nebo co to vlastně bylo), ale se zeleným čajem. To je neméně zvláštní kombonace, ale bylo to poživatelné. Tak jsem po jedenácti hodinách utrpení dorazil do Soul-Incheon.

V Soulu jsem si zjistil odkud letí nejbližší odlet Japan Airlines a vydal se hledat příslušný gate. Sice to bylo na stejném terminálu, ale v jeho druhém patře. Záhy jsem zjistil, že "druhé patro" znamená jet asi kilometr vláčkem :-). Tady jsem se vrhnul na zástupce JL, ale ten za prvé neuměl pořádně anglicky a za druhé netušil o co jde, takže mi letenku na KE nechtěl akceptovat a hnal mě ke Korejcům, na které byla letenka vystavená. Ti mě hnali zpět, protože když chci letět s JL, tak pro mě nemůžou nic udělat.

Už jsem na ně nechtěl tlačit, protože jsem stejně neměl na doplatek mezi cenou KE a JL. No nic, schrupnu si a pak prostě poletím jak mám naplánováno, protože stále bylo deset volných míst. Mimochodem v Soulu mají pěkné odpočinkové zóny v obou "patrech" mezinárodního terminálu. Po půl hodině odpočinku jsem se rozhodl, že se nevzdám bez boje a šel jsem shánět jiné lety.

První na ráně byl let All Nippon Airways, které mají stejnou cenu jako KE a letí co nevidět. Přeběhl jsem k nim a nebyl jsem vyhozen okamžitě, což je vždy úspěch. Naneštěstí mi bylo oznámeno, že už nikoho dalšího nevezmou, a tak jsem měl opět smůlu.

Další let byl s Asiana Airlines. Bohužel z původního "patra". Původní let Korean byl tamtéž, tak jsem se jal hledat vláček nazpět. Původní cestou to nešlo, protože byla jednosměrná a standardní vchod byl asi jen z transitu v jiném patře tohoto "patra". Našel jsem si tedy prvního člověka v uniformě a řekl mu, že chci vláčkem zpět na původní "patro". Ten si mě zapsal jako nějakého zločince a odvedl k vláčku. Nutno dodat, že na jeho seznamu jsem nebyl první a pár minut po mně přišel další zoufalec.

Na původním "patře" jsem se nejdřív vrhl na agenty Asiany (OZ) v gatu, zda-li by mě laskavě vzali na palubu. Ti mě opět nechtěli vyslyšet a když mám letenku na KE, tak mám letět s nimi. Když jsem se ptal, kde je kancelář OZ, tak mě zákeřně poslali do kanceláře KE. Ale já jsem jejich trik prokoukl a našel si ji sám.

Tady jsem se nejprve optal nic nedělající pána, jestli by to šlo. Ten mi řekl, že nic takového nejde. Pche. Optal jsem se o dva metry dál a paní mi řekla, že to zjistí. Po chvilce telefonování mi řekla, že místa jsou a vezmou mě a jestli chci zrušit rezervaci na KE. Řekl jsem, že ano a bylo to. Za dvě hodiny jsem již seděl v A321-200 a díky tomu jsem dorazil do Tokia o krásnou hodinu a půl dříve, takže byla daleko menší šance, že v noci uvíznu v hromadné dopravě kdesi mezi Naritou a vlastním Tokiem.

Neuvízl jsem a v deset hodin večer místního času jsem byl v mém novém příbytku v centru starého Tokia.

Bezpečnost především

1. Roušky

Že Japonci nosí roušky, asi každý ví, ale málokdo tuší proč přesně. Nejdříve jsem si myslel, že je to kvůli smogu, ale toho je v Tokiu možná méně než v Praze. Pak se nabízí ptačí nebo prasečí chřipka. Ovšem ani jedna z nich momentálně nepředstavuje závažný problém. Takže je to buď podivná móda, přílišná ohleduplnost nebo jsou to prostě jen citlivky. Ale aby to nevyznělo, že roušky nosí úplně všichni - to rozhodně ne, ale 10 procent to být může.

2. Práce na silnici

Kolik Japonců je potřeba na výměnu žárovky? Mnoho.. Neviděl jsem je sice měnit žárovku, ale drobné práce na silnici jsem zažil několikrát. Složitý úkon typu "podíváme se do kanálu" vyžaduje účast minimálně 9 lidí: tři stojí podél silnice a mávají na okolojedoucí řidiče výstražnými světly, dva je kontrolují, dva hlídají otevřený kanál, jeden je v kanále a jeden to všechno řídí.

3. Dezinfikovat, dezinfikovat, dezinfikovat

Prakticky u každého vstupu na nějakou atrakci, nebo kdekoli na atrakci, kde se lidé něčeho dotýkají, se nachází nádoby s dezinfekcí. A Japonci se dezinfikují často a rádi. Z toho vyplývá, že nošení roušek je buď přehnaná ohleduplnost nebo jsou to opravdu citlivky. Následující fotografie byla pořízena na vrcholu Tokyo Tower. Stejné dávkovače naleznete například v mořském akváriu, aby se návštěvníci mohli důkladně očistit poté, co si hráli s nečistými mořskými ježky..

Na závěr návod z plážových záchodů, jak si správně umít ruce...

Jak do Japonska

To je poměrně jednoduché: koupíte si letenku a letíte. No a teď vážně, protože jsem chtěl po dlouhé době konečně vidět něco jiného než naši českou kotlinu, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Japonska. Přesněji řečeno do Tokia. To není tak úplně Japonsko, ale trochu ho připomíná (asi jako Praha není Česká republika, Londýn není Velká Británie a Auckland není Nový Zéland). A proč jsem si vybral zrovna Japonsko? Prostě jen tak. Je to daleko, měl jsem levnou letenku a chtěl jsem si dát sushi.

Není potřeba žádné vízum, je tam tepleji než tady, je to technická velmoc, prostě ideální destinace. Z toho vyplývá, že naplánovat se to dá rychle. Ve středu jsem se právě navrátivšího se kolegy optal na možnosti přežití mezi domorodci. Ve čtvrtek jsem si zjistil obsazenost letadel a rezervoval hotel. V pátek si nechal podepsat dovolenou a koupil letenky. Tím pádem mám dva a půl dne na sbalení všeho potřebného a mohu vyrazit na dálný východ.

Protože dva a půl dne je na balení věcí zbytečně mnoho, tak jsem na víkend odjel na třídní sraz. Půl dne musí stačit. Během pondělního dopoledne ještě zjišťoval další informace o pobytu v Tokiu, naplánoval, co všechno chci vidět (nejsem fanoušek pobíhání po městě, ale když už se vláčím takovou dálku, tak se jednou obětuji) a nebalil. Na to musí stačit půl hodiny.

Sbalit oblečení, foťák, nabíječku, náhradní baterku, letenky, pas a svačinu zase není tak složité, a tak se mi to za půl hodiny samozřejmě povedlo. Měl jsem krásný pětikilový batůžek, kde bylo vše potřebné. To znamená, že jsem si ho mohl vzít jako kabinové zavazadlo a nemusel se stresovat, že mi ho někde ztratí už na cestě tam.

Na letiště jsem přijel s dvouapůlhodinovým předstihem a hned jsem zjistil, že letedlo má více než hodinové zpoždění. Nevadí, nechal jsem se odbavit a šel se podívat do práce. Asi dvacet minut před plánovaným odchodem začala kolegyně mluvit o dovolené a o tom, že musí pojistit děti. Asi tušíte, kdo v tu chvíli pojištěný nebyl. Neváhal jsem, nažhavil internet a za deset minut byl problém vyřešen. Tím bylo vše potřebné vyřízené a mohl jsem naší zemičce na týden udělat pá pá.

ČSA - nezávislé(?) shrnutí situace

Dnes poprvé jsem viděl článek obsahující stručné shrnutí situace v ČSA. Tváří se to jako nezávislý pohled, ale kdo v něm bude chtít najít nějakou "strannost", ten ji tam samozřejmě najde. Nicméně já s ním souhlasím.

Ještě by se hodilo dodat, že prakticky všechny státní firmy jsou "hračky" politiků a v nejbližší době se na tom, bohužel, asi nic nezmění.

A názory, že ČSA jsou přezaměstnaná firma, jsou samozřejmě pravdivé. Ostatně jako většina státních firem. Absolutně nechápu, na co je potřeba stejný počet pilotů (letušek, pozemního personálu, kancelářských krys..), když se nebude využívat 5 letadel - což je přes 10 procent flotily pro pravidelnou přepravu. Proto upřímně doufám, že se to povede napravit dříve, než takzvaná krize skončí.

Článek na EURO.cz - Politici v kokpitu

O smradu

Včera jsem se zúčastnil kulturní akce v nejmenovaném pětihvězdičkovém podniku (© Aleš) a po příchodu jsem smrděl, dámy prominou, jako prase. Ne že bych měl problémy s hygienou, ale mé oblečení bylo doslova nasáklé cigaretovým kouřem.

Diskriminace není nikdy dost, a tak doufám, že i u nás už brzo zakáží kouření v restauracích/hospodách/barech atd. Většina majitelů zmíněných zařízení totiž kouření jen tak nezakáže, protože se bojí, že by přišli o zákazníky. To by se mohlo stát, ale v tom případě by bylo s daným občerstvovacím zařízením něco špatně. A pokud by přišli o většinu zákazníků, tak asi jejich podnik za moc nestál.

Na Novém Zélandu se v restauracích/hospodách/barech kouřit nesmí a vyrovnali se s tím. Většinou tam mají udělaný venkovní "výběh", kam si kuřáci mohli odskočit a bylo po problémech. Zákaz kouření zavedli už i Velká Británie, Irsko, Francie, Itálie, Norsko, Finsko, Švédsko...

Pokud se zákaz kouření zavede plošně, tak by úbytek zákazníků měl být pouze minimální. Z jednoho prostého důvodů, nepůjde přejít ke "kuřácké" konkurenci. Jak už jsem napsal, je to sice trochu diskriminace, ale kdybych přišel do restaurace s rádiem a pouštěl ho nahlas nebo všude okolo sebe stříkal Channel No. 5, tak mě taky vyhodí..

Rok a den (neskrývaná reklama)

Bohužel v deníčku nemám přesné datum, takže těch dnů bylo víc, ale to slavnostní chvíli nic neubírá. A jaká že je ta slavnostní chvíle? No přece uplynul rok od založení mého nového bankovního účtu.

Během tohoto roku jsem nezaplatil bance ani korunu. Naopak ona zaplatila mně. Tak se mi to líbí.

Jen tak dál.

mBank

Češi byli vždycky zvláštní

A opět se to potvrdilo. V ČR, jako jediné zemi v EU, nebyl nejzobrazovanější internetovou stránkou Google.com (nebo jeho místní mutace), ale tuzemský Seznam.cz. Ne že bych měl něco proti Seznamu, koneckonců to byl můj zaměstnavatel, ale mně z toho vyplývá, že Češi používají internet převážně na ptákoviny.

Seznam.cz sice má sice relativně slušný vyhledávač (ve srovnání s naprosto tragickým Centrum.cz), ale ten je použitelný pouze pro vyhledávání v rámci ČR. S Google.com se absolutně nedá srovnávat. A nic jiného na Seznamu není. No dobře, ještě je tam email a Super.cz..

Zde je pořadí nejzobrazovanějších internetových stránek v ČR tak, jak je uvedeno ve zprávě Evropské komise + stručný obsah těchto stránek:

1. Seznam.cz - plky + email
2. Lide.cz - plky, plky, plky
3. Youtube.com - plky + pohyblivé obrázky
4. Szn.cz - plky + email
   
5. Google.com - informace! (+ plky)

Článek ze serveru Novinky.cz (na Seznam.cz)

Zpráva Evropské komise (nalezena pomocí Google.com)

Vidíte ten rozdíl?!

F1 je mrtvá, ať žije Moto GP

Tak jsem opět neviděl Formuli 1. Ostatně nemám jediný důvod se na ni koukat. Už ani ty tlačenice po startu nejsou co bývaly a o zbytku "závodu" ani nemluvě. V uvozovkách je to záměrně, protože o nějakém závodění nemůže být řeč.

Pro závod je totiž nejdůležitější auto, které má něco, co jiná nemají, pak kvalifikace odjetá s přiměřeným množstvím paliva a nakonec počasí. A hlavně ten pán, co určuje týmovou strategii. Ten když se špatně vyspí, tak je všechno v ř... no prostě špatné.

Na dnešní Formuli 1 je nejzajímavější asi to, že z ní občas něco odpadne a nějaký chudák, jako Felipe Massa, to pak odnese..

Osobně si myslím, že celý šampionát by se mohl sfouknout během jednoho galavečera - například v Monte Carlu. Ani by nebylo nutné plýtvat palivem, protože by stačilo vítěze vylosovat. Přihlášené týmy by se rozdělily podle množství sponzorských peněz do několika košů a z nich by se losovalo pořadí v jednotlivých závodech. Samozřejmě by vyhrávaly především týmy s největším množstvím sponzorských peněz. Pouze občas by se šáhlo do jiného koše, protože i trpaslík se občas může slušně umístit.

Ušetřilo by se tím spoustu peněz, pneumatik, deštných pralesů a uvolnily by se vysílací časy pro zápasy v bahně.

...

Ovšem dnes se jely i závody Moto GP (závody motocyklů, pozn. red.), což je nesrovnatelně zajímavější podívaná. Slabší třídy 125ccm a 250ccm jsem prošvihnul, ale královskou třídu Moto GP jsem naštěstí viděl.

Sice se jelo opatrněji, protože mrholilo, ale i tak to stálo za to. Předjíždělo se mrholení nemrholení, a tak souboje o první a později o třetí místo byly velmi dobré. Můj oblíbenec Valentino Rossi bohužel 11 kol před cílem spadnul z prvního místa, ale i tak se dokázal vydrápat z jedenáctého až na páté místo.

Nakonec nejvyšší třídu poprvé v životě vyhrál Andrea Doviziozo, druhý byl Colin Edwards a třetí Randy De Puniet. Nikdo z favoritů tedy nebyl ani bedně (výsledky).

Jedinou drobnou vadou na kráse bylo, že dnes bohužel nemoderovali Miloš a Pepa (Miloš Čihák a Josef Kubíček), ale nejspíše Václav Svoboda a Petr Jansa. Ačkoli tito pánové používají obludné výrazy jako "fabrická Honda" a "reklamní brejk", tak tomu naštěstí evidentně rozumí a ví, o čem mluví.

Slavíme!

Už je to tady, před pár dny nastala ta slavná chvíle. Od té doby, co jsem přidal počítadlo, bylo na tomto blogu zaznamenáno již přes 1000 návstěv. Tímto bych rád poděkoval všem cca 3 návštěvníkům, kteří sem chodí :-).

Sympathy for Paroubek

Please allow me to introduce myself
I'm a man of wealth and taste
I've been around for a long, long year
Stole many mans soul and faith

And I was round when Jesus Christ
Had his moment of doubt and pain
Made damn sure that Pilate
Washed his hands and sealed his fate

Pleased to meet you
Hope you guess my name
But what's puzzling you
Is the nature of my game

I stuck around St. Petersburg
When I saw it was a time for a change
Killed the czar and his ministers
Anastasia screamed in vain

I rode a tank
Held a generals rank
When the blitzkrieg raged
And the bodies stank

Pleased to meet you
Hope you guess my name, oh yeah
Ah, what's puzzling you
Is the nature of my game, oh yeah

I watched with glee
While your kings and queens
Fought for ten decades
For the gods they made

I shouted out,
Who killed the Kennedys?
When after all
It was you and me

Let me please introduce myself
I'm a man of wealth and taste
And I laid traps for troubadours
Who get killed before they reached bombay

Pleased to meet you
Hope you guessed my name, oh yeah
But what's puzzling you
Is the nature of my game, oh yeah, get down, baby

Pleased to meet you
Hope you guessed my name, oh yeah
But what's confusing you
Is just the nature of my game

Just as every cop is a criminal
And all the sinners saints
As heads is tails
Just call me Lucifer
cause I'm in need of some restraint

So if you meet me
Have some courtesy
Have some sympathy, and some taste
Use all your well-learned politesse
Or I'll lay your soul to waste, um yeah

Pleased to meet you
Hope you guessed my name, um yeah
But what's puzzling you
Is the nature of my game, um mean it, get down

Woo, who
Oh yeah, get on down
Oh yeah
Oh yeah!

Tell me baby, what's my name
Tell me honey, can ya guess my name
Tell me baby, what's my name
I tell you one time, you're to blame

Oh, yeah
What's my name
Tell me, baby, what's my name
Tell me, sweetie, what's my name

Oh, yeah...

Cesta na Riviéru

Sice jsem tam byl již na konci března, ale vzpomínky na létající krabičku od sardinek jsou stále živé. Jak to tedy bylo. S kolegou jsme byli vysláni na školení do Nice. To se mi zamlouvalo, protože jsem tam ještě nebyl a také to vypadalo, že tam už bude hezky teplo. Což se rozhodně nadalo říct o počasí, které tehdy panovalo v naší kotlině. Navíc na služební cestě máme nárok na upgrade do Business Class, takže nemusíme vždy letět dřevěnkou jako běžní smrtelníci. Ale jak se později ukázalo, všechno bylo jinak.

Do Nice jsme letěli přes Lyon s Air France. Naštěstí jsme měli potvrzenou rezervaci, takže jsme se nemuseli bát, že zůstaneme doma. Ovšem upgrade se nekonal, neboť oba lety byly plné. A i kdyby nebyly, tak jsme měli smůlu, protože tam letěli Bombardier CRJ700 (PRG-LYS) a Fokker 100 (LYS-NCE) bez Business Class. Navíc ten Bombardier je výše zmíněná krabička od sardinek. Jsem sice zvyklý, že místo na nohy při své výšce 190+ většinou nemám, ale že bych seděl 2 hodiny v pozoru a stejně mě to tlačilo do kolen, to jsem nečekal. K jídlu byly pouze hnusné slané oříšky nebo hnusná sušenka. Z Lyonu do Nice už to bylo o dost lepší. Sice staré letadlo, ale sedačky pohodlné a místa dost. Ke svačině byl docela dobrý toast a navíc let trval jen něco přes hodinu.

Původní plán byl, že poletíme dřívějším letem přes Paříž, kam létají dospělá letadla a je mnohem větší šance na upgrade, ale nestihli jsme si včas vyřídit všechna potvrzení nutná pro vyslání na služební cestu a rezervaci letenek, a tak už byla Paříž vyprodaná. Ale věřte mi, že znovu tu samou chybu už neudělám a poletím třeba ráno přes Londýn, než večer přes Lyon.

Zpáteční cesta byla s Lufthansou přes Frankfurt. Za prvé tam létají letadla normální velikosti a za druhé to bylo jediné možné spojení :-). Obě cesty (NCE-FRA-PRG) operoval Airbus A320, tedy větší z těch menších. To bylo dobré, protože u Lufthansy jsme neměli potvrzenou rezervaci, a tak byla větší šance, že tam nezůstaneme přes noc.

U Lufthansy je možný upgrade pouze když se slečna u přepážky velmi dobře vyspí. My jsme byli rádi, že nás vůbec naložili, protože slečna naše letenky viděla asi poprvé v životě. Naštěstí její méně zmatená kolegyně všechno vyřídila a palubní lístky byly naše. Sice opět dřevěnka, ale zajištěná cesta domů.

Když jsme konečně odlétali z pobřežního Nice, tak se letadlo ve větru asi pět minut klepalo tak, že jsem si myslel, že z něj něco odpadne. Ale neodpadlo nic. Minimálně nic důležitého, protože jsme do Frankfurtu doletěli včas a v pořádku. Navíc k občerstvení podávají všechny možné druhy nealka, vína a ne/alko piva, takže to uteklo rychle. Při odletu z Frankfurtu už to neházelo, takže to vypadalo na poklidnou cestu. Ovšem házet to začalo přesně v okamžiku, kdy jsme dostali svačinu a pivo. Kolega ho nechal odvážně stát na stolečku a to se mu nevyplatilo. Já jsem ho srabsky držel v ruce, a tak jsem se nepolil. Po pár minutách to naštěstí přestalo a pak už byla cesta bezproblémová až do Prahy.

Vylepšené internetové bankovnictví mBank

mBank dnes nepatrně změnila vzhled svého internetového bankovnictví a myslím, že k lepšímu. Nyní lze otevřít historii transakcí nebo vstoupit do seznamu předdefinovaných příjemců jediným kliknutím přímo z úvodní obrazovky. Dále se zpřehlednilo hlavní menu, přibyl kalendář pro nastavení data splatnosti a pár dalších drobností.

Podrobnosti si můžete přečíst přímo na webu mBank.

Utrácení je opět o něco jednodušší :-)

Výroční loga Google.com

Poměrně dlouho jsem si říkal, že bych mohl najít stránky, kde jsou uložená všechna výroční loga Google.com. Stačilo jen pár let, já přešel od myšlenek k činům a můžete se pokochat sami: Holiday Logos and Events - Google style! Většinou jsou opravdu povedená a stojí minimálně za letmé prolistování.

Asi netřeba dodávat, že například Seznam.cz také používá speciální loga k různým příležitostem, ale netuším, kde by mohla být pěkně pohromadě. Ovšem třeba je za dalších pár let také najdu a přidám.

PS: Když jsem psal tenhle článek, tak jsem díky výročnímu logu Google zjistil, že zrovna bylo 25. výročí uvedení legendární hry Tetris na trh.

Jak se jedná o korunách, které přináší miliardy

Pár dní až týdnů před tím si pozvete zástupce svého obchodního partnera k sobě na jednání.

Dva dny předem jim zamluvíte hotel.

Den před jednáním je pozvete na pracovně-společenskou večeři do restaurace.

Ráno přednesete připravenou prezentaci o tom, jak si představujete průběh jednoho projektu.

Poté o něm 3 hodiny diskutujete.

Odchod zbytečných zástupců vaší firmy.

Pozvete zástupce svého obchodního partnera na oběd.

Po obědě se necháte cca 2 hodiny masírovat nabídkou možných i nemožných produktů.

Odchod několika zástupců vaší firmy a vašeho obchodního partnera.

Poté se zhruba hodinu navzájem "plácáte po rameni" a tvrdíte, jak je všechno skvělé.

Poté přidáte pár drobných výčitek, ale stále se "plácáte po rameni".

Další hodinu za stálého "plácání po rameni" zkusíte přidat dalších pár výčitek a lehkých argumentů.

Zjistíte, že zástupce obchodního partnera si je vědom své převahy a nehodlá ustupovat.

Domluvíte se, že jednání budou pokračovat.

Odchod posledního zástupce obchodního partnera.

Bitva je prohraná, nikoli však válka.

Odchod dalších zástupců vaší firmy.

Zbytek zástupců vaší firmy jedná o dalším postupu.

Výše je uveden popis jednoho z mnoha jednání, při kterém se nepodařilo se vyjednat slevu několika centů.

Podařilo se ujasnit si podmínky zavedení jednoho projektu.

Náklady za jeden rok: stovky milionů korun

Výnosy za jeden rok: několik miliard korun

Průzkumy nad zlato

Před chvílí jsem si přečetl článek o průběhu debaty v Otázkách Václava Moravce a jsem mírně znechucen. Jednalo se o bývalého ministra financí M. Kalouska a budoucího krále J. Paroubka. Podotýkám, že jsem zmíněný pořad neviděl, ale když už i rudé Novinky.cz píší o budoucím králi nepříliš lichotivě, tak je něco špatně.

Zdroj zmíněného článku.

K tématu pádu vlády ministr v demisi uvedl, že nebyly napáchány jen škody v rámci probíhajícího českého předsednictví v Evropské unii, ale také kvůli ekonomické krizi ve světě. „V době krize je ve světě na tento region nějaký pohled. S guvernérem centrální banky Zdeňkem Tůmou jsme dlouho vysvětlovali, že ČR není jako Maďarsko, které bankrotuje. Když se nám to začalo dařit, tak druhý den po pádu maďarské vlády padla vláda česká, a to se těžko vysvětluje,“ uvedl s poukazem na okamžitý pokles trhů po svržení kabinetu Mirka Topolánka (ODS).

Jiří se ovšem řídí především průzkumy a ty jsou pro něho svaté. Zajímalo by mě, kde ty průzkumy dělá. A také by mě zajímalo, jestli má vůbec nějaký svůj názor, ale to bych po něm asi chtěl příliš.

Kalouskův oponent v debatě, šéf ČSSD Jiří Paroubek, nesouhlasil. Podle něj nebyla směrem k zahraničí napáchána žádná škoda, trhy se rychle zotavily a negativní komentáře zahraničního tisku odmítl s tím, že zdaleka nepřevažují. „„Já čtu i jiné komentáře. To, co píší novináři z časopisů typu The Economist, to mě nechává klidným,“ řekl s tím, že pro něj je důležitější 56procentní podpora pádu vlády, kterou zjistil průzkum.

Někteří lidé si snad myslí, že když se toho ďábla Topolánka zbaví, tak najednou začne blahobyt. To se opravdu nestane. A pokud padne vláda uprostřed předsednictví EU, tak vypadáme jak banda rozhádaných dětí, do kterých opravdu nikdo investovat nebude, a tak především ti, kteří si přáli pád vlády, dřív nebo později přijdou o práci.

Kalousek odmítl, že by zahraničí chápalo rozpory na české politické scéně tak, jak naznačil Paroubek. „Od světa nemůžete chtít, aby rozlišoval, že je tady koalice a opozice, oni nás vidí jako jednu zemi,“ řekl s tím, že Češi jsou za hranicemi teď vnímáni jako „pitomci“.

Také bych rád řekl, že M. Kalousek není můj oblíbenec, ale dle mého názoru toho v rámci možností naší politické scény udělal více prospěšného než naopak. Nebo lépe řečeno: mohlo by to být mnohem, mnohem horší.

Rovněž neříkám, že by padlá vláda byla zrovna skvělá (k tomu se ani nepřiblížila), ale ve srovnání s tím, co se tu snaží vybudovat KSČSSD... Snad lidé dostanou rozum a Jiří I. nakonec korunován nebude, ale zatím k tomu má slušně nakročeno a absolutní monarchie tu bude co nevidět. A to se teprve začnou dít věci.

Konec dobrý, všechno dobré

Skončila mi zkušební doba, hurá. A nevyhodili mne, ale tak to snad ani nikdo nemohl přepokládat ;-). Teď mám relativně zajištěnou budoucnost na pár dalších měsíců a pak se uvidí. Život je boj.

Planeta opic

Přišlo to dříve, než to většina z nás očekávala. Opice zahájily první kroky k nadvládě nad světem a lidmi. Sice ještě nemluví (snad), ale naše pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-vnoučata už by měla být nervózní.

Originální článek na BBC News

Překlad na Aktuálně.cz

Vrácení daní z Nového Zélandu

Pokud se chcete pokusit získat něco málo peněz z daní nazpátek, tak postupujte následovně: Zaplaťte si to u některé profesionální agentury. Ba ne, dělám si srandu, protože to by vám z toho mála, co vám možná vrátí, asi moc nezbylo. Jde to i osobně a není to vůbec složité. Potřebujete na to cestovní pas, letenku, IRD number, číslo účtu (pokud si ho na NZ chcete ponechat) a zhruba tři hodiny času.

Pokud jste se polekali těch tří hodin, tak vězte, že většina z toho padne na cestu do Takapnuny na váš oblíbený úřad - Inland Revenue. Samotné vyplňování dvou formulářů a stání ve frontě mi trvalo asi 20 minut.

Poměrně zásadní informace je, že novozélandský finanční rok končí 31. března (tedy stejný termín jako poslední možnost podání přiznání v ČR). Vrátí vám tedy nejprve to, co jste si vydělali do 31.3. a příští rok možná i to, co jste si vydělali od 1.4. do 31.3. následujícího roku. Na webu Inland Revenue se píše, že je dobré podat přiznání o výši příjmu do konce dubna, ale já jsem něco málo dostal, i když jsem to podával až v červnu (těžko říct, jestli více nebo méně - hlavně jsem do té doby netušil, že finanční rok končí v březnu a ne v prosinci).

Po příchodu na úřad oznámíte paní za přepážkou, že hodláte opustit Nový Zéland a že byste rádi dostali něco zpět. Paní vám dá k vyplnění dva formuláře (IR3 + IR50) a oznámí, že bude potřebovat ofotit pas a letenku. Vyplnit formuláře není složité a paní vás upozorní předem, co všechno je nutné vyplnit a co naopak nutné není. Podle IRD number vám vytiskne vaše příjmy za loňský rok a zhruba dva měsíce staré údaje z letošního roku.

Vyplnit oba formuláře je poměrně jednoduché, protože tam nejsou žádné podivnosti jako v těch našich (zdravím naše zákonodárce!). První IR3 je vlastně samotné přiznání výše příjmu za loňský rok. Lze ho vyplnit i online, ale ručně mi to přišlo jednodušší a navíc se múžete zeptat, pokud vám něco není jasné. Papírovou verzi si můžete předem prohlédnout zde. Vyplňuje se pouze jeho první strana a podpis + datum na konci. Všechny údaje o vašich příjmech jsou na vytištěném papíře od paní z přepážky. Asi není nutné dodávat, že pokud při odjezdu žádáte o vrácení daní za minulý i aktuální rok, tak IR3 vyplňujete dvakrát.

S formulářem IR50 je to podobné. Tímto formulářem žádáte o vrácení daní z důvodu opuštění NZ. Opět si ho můžete prohlédnout na webu a má pouze dvě strany. Nejdůležitější je správně a čitelně vyplnit číslo účtu, pokud chcete zaslat peníze na NZ účet (do zahraničí to nejde). Případně bych kladl velký důraz na čitelné jméno a postal address, pokud preferujete šek. Ovšem paní mě před tím varovala, že to posílají pouze v kiwidolarech a většina lidí tak přijde o většinu drahým převodem na jejich domovskou měnu (v mém případě koruny). Ještě jsem si nebyl jistý u otázky č. 9 - jestli odjíždím na déle než 325 dní, tak jsem radši zaškrtnul ne. To pravděpodobně prodlouží dobu čekání na vrácené peníze.

Nakonec oba vyplněné formuláře, cestovní pas a letenku (stačí jen vytisknutá elektronická letenka) předáte paní na přepážce, která si vše ofotí a zkontroluje a je hotovo.

Aktualizace: První část peněz za rok 2007/2008 jsem dostal po slíbených cca dvou měsísích od podání přiznání a zbytek peněz za rok 2008/2009 jsem dostal už v listopadu. Takže ani nečekali, jestli se náhodou nevrátím zpět. Celkem mi vrátili cca 10% celkových příjmů, ale to zhruba odpovídá tomu, co jsem zaplatil navíc při vyšší sazbě daně (té odpovídal můj týdenní příjem, ale nakonec jsem se za celý rok dohromady nedostal z té nejnižší).

Proč dnes Praha nelehla popelem?

Protože jsem ji s nasazením vlastního života zachránil. Tento čin si vyžádal nemalé nasazení, odhodlání a odvahu, kterými v menší míře disponuje pouze několik vyvolených a v plné pouze Chuck Norris. Pohodlně se usaďte a já vám povyprávím, jak se to celé odehrálo.

Za devatero horami a ještě více lesami (hezké slovo, že?) bylo nebylo jedno městečko na okraji Kladna. A v něm vypukl požár. Toto městečko je shodou okolností naše hlavní město, tudíž k němu většina obyvatel ČR má určitý citový vztah a představa hořící (potažmo shořelé) Prahy je jen málokomu lhostejná. Z toho vyplývá, že jsem dnes nas..štval cca 8 milionů lidí. Nuže zpět k příběhu.

Jako každý pracovní den jsem i dnes pracoval. A jako každý den jsem i dnes jel z práce domů. Nic se totiž nemá přehánět. Občas je dobré se uložit ke spánku ve svém příbytku, popít žejdlík zlatavého moku s kamarády a to v práci z pochopitelných důvodů nelze. Čekal jsem tedy na svůj kočár, když v tom mě doslova praštil do nosu pronikavý zápach. Nepříjemná vůně hořícího materiálu, který není určen k hoření. Tedy žádná cigareta ani zaručeně pravý kubánský doutník z tržnice.

Byl jsem vychován během studené války a povinně navštěvoval školní brannou výchovu, takže jsem neváhal ani setinku vteřinky a začal jednat. Nejprve bylo nutné lokalizovat ohnisko požáru. Netrvalo to ani pár okamžiků (tedy (0;2>) a místo požáru bylo úspěšně lokalizováno. V mojí těsné blízkosti! Nyní přišla na řadu ta těžší část - oheň uhasit. Bylo třeba nepanikařit a jednat co nejrychleji. Zavolat profesionály nebo se pokusit požár uhasit samostatně? Rozhodnutí muselo padnout okamžitě. Situaci jsem vyhodnotil zkušeným okem znalce hollywoodských trháků a rozhodl jsem to vzít na sebe. Hasiči by přijeli nejdříve za několik minut a to už by mohlo být pozdě.

Opatrně jsem se přiblížil k ohni a ještě jednou jsem celou situaci vyhodnotil. Ne, nebylo možné jiné řešení než rychlá a přesná reakce. Další šance už možná nebude. Rozhodl jsem se tedy oheň uhasit. Buď on nebo já. Strhl jsem ze zad batoh a vylovil z něj láhev s vodou. Přiblížil jsem se k ohni tak blízko, co mi žár a strach dovolili. Potom jsem jedinou přesně mířenou střelou polil hořící papírový kapesník v odpadkovém koši. Bylo to těsné.

Raději ani nedomýšlet, jaké mohly být následky, kdyby se v okolí nenacházel nikdo tak odhodlaný jako já. Je to sotva 319 let od minulého požáru a Pražané už zase zapomínají. Stačí jediný cigaretový nedopalek a neštěstí je na světě.

Zazvonil zvonec a příběhu je konec. A všichni samozřejmě budou žít až do smrti.

выдержи (выдержай), пионер!

Po minulém článku jsem spíše doufal, že to nebyly pouhé náhody a zázraky ve světě autobusové dopravy už nebudou jen ojedinělé ostrůvky naděje v jinak nelítostné džungli, jakou doprava u nás jistě je. Po dalších pár dnech musím dodat, že se to možná ještě zlepšuje. Tentokrát se to týká dobíhání.

Komu po vysilujícím běhu nikdy neujel autobus/tramvaj/parník/vlak zrovna ve chvíli, kdy už byl jen několik metrů od dveří, ten asi nikdy nepoužil hromadnou dopravu. Tito (velmi nepravděpodobní) čtenáři mohou klidně přestat číst, protože si stejně nedokáží představit jakou nenávist a nutkání zabíjet dokáže toto jednání vyvolat. Leč časy se mění i v této oblasti.

První případ se stal před pár dny. Autobus, ve kterém jsem seděl, se blížil k zastávce, na kterou měla shodou okolností namířeno i vetchá stařenka. Stařenka neváhala a v rámci svých možností se rozeběhla. Ač měl autobus dobrých 100 metrů náskok a její snaha se ve světle mých zkušeností zdála marná, tak jsem stejně doufal, že by mohl počkat. Viděl ji, další autobus by hned tak nejel a byl poloprázdný - to vše hrálo pro ni. Nebudu vás déle napínat - počkal. Stařenka chvátala rychlostí zhruba 6 kilometrů za hodinu, takže se objevila ve dveřích asi za minutu :).

Druhý případ je ještě neuvěřitelnější. Tentokrát se to netýkalo mého autobusu, ale kolemjedoucího. Seděl jsem v tom svém na zastávce, protože plánovaný odjezd byl až za několik minut, a vteřiny před tradičním usnutím jsem trávil pozorováním okolního cvrkotu. Zpoza mého autobusu se rozjížděl jiný, ale místo aby vyrazil vstříc svému osudu, se zase opět zařadil před ten můj. Už mimo autobusovou zastávku. Potom jsem zahlédl běžící a mávající osobu, která ho dobíhala. A on opravdu zastavil kvůli ní. Neuvěřitelné. Poté přiběhli ještě další dva šťastlivci a autobus již vyrazil svou obvyklou cestou.

Nezbývá než věřit, že za to nemůže nedostatek cestujících, ale zlepšující se situace na silnicích a snad i jinde...

Svět se stává lepším

V poslední době mě mile překvapilo chování řidičů autobusu. Nejen, že mi většinou odpoví na pozdrav, ale dokonce mi ani nenadávají, pokud chci platit větší bankovkou než padesátikorunou.

Před pár týdny jsem opatrně nastoupil do autobusu s tisícikorunou v ruce. S prosebným výrazem ve tváři jsem se zeptal: "Prosím vás, budete mít zpátky na tisícovku?". Jako zkušený cestující jsem jednou nohou stál venku, připraven rychle uhnout před prskajícím přívalem důvodů zamítnutí mého drzého požadavku nebo například letící botou, ale nebylo třeba. Řidič mi totiž odpověděl: "Ale samozřejmě, to není problém". Byl jsem v šoku, klepala se mi kolena a slzy tekly po tvářích.

Náhoda tomu chtěla a tento týden jsem musel opět platit tisícovkou (jsem prostě boháč, co si budeme povídat). Podpořen předchozím úspěchem jsem neváhal a zkusil zaplatit modrou bankovkou již ráno! V předchozích letech byl neúspěch zaručen, ale já byl pln optimismu a šel jsem do toho. Opět se opakovala procedura s prosebným výrazem + odvážný výstup dokonce až na druhý schod. Řidič opět nenadával, leč to byla jeho první jízda a měl u sebe dohromady asi sedm set korun. Vylovil jsem tedy poslední drobné a místo zpáteční jízdenky jsem si koupil jen jednosměrnou.

Na zpáteční cestě jsem už koupil jízdenku, aniž bych očekával agresi namířenou vůči mé drzé osobě. Snad už nikdy nenarazím na řidiče ze starých časů, protože reflexy polevují a bota by jistě zasáhla cíl, tedy mne.

Na závěr přidám ještě jednu historku z cestování autobusem. Včera jsem pospíchal na autobus, který měl jet v 17:15. Přibližně v 17:15:59 jsem se teprve blížil k zastávce, ale autobus ji už opouštěl. Zhruba v místě, kde jsem stál a mocně oddychoval po předchozím běhu, zastavil tentýž autobus na červenou. Nechtělo se mi v zimě čekat na další, takže jsem neváhal a zaklepal na dveře, jestli mne náhodou nepustí dovnitř. Pustil! Příval dojetí, radosti a vysokého tepu mi skoro přivodil infarkt myokardu. Svět se snad opravdu stává lepším.

The Bouncing Souls - True Believers

I've met some people along the way,
Some of them split some of them stay,
Some of them walk some walk on by,
I've got a few friends I'll love till I die
From all of these people I try to learn,
Some of them shine some of them burn,
Some of them rise some of them fall,
For good or bad I've known them all

We live our life in our own way,
Never really listened to what they say,
The kind of faith that doesn't fade away
We are the true believers

Well you can fight or you can run,
Hide under a rock till the war is won,
Play it safe and don't make a sound,
But not us we won't back down
True believers all the way,
You and I...

We live our life in our own way,
Never really listened to what they say,
The kind of faith that doesn't fade away
We are the true believers
We are the true believers
True believers

Přehrát

Oznámení

Dne 9.1. jsem dostal svou první oficiální výplatu za svou první oficální práci. Sice už jsem dostal výplat mnoho a občas i mnohem vyšších, ale tahle je taková jiná. Lepší.

Nástup do práce

Letos jsem ještě nic nesrovnával s NZ, tak to musím napravit. Bude to čerstvý příběh nástupu do zaměstnání.
Nástup do práce na NZ probíhá následovně:

1. Dopoledne zajedete na Inland Revenue a vyplníte žádost o přidělení IRD.


2. Poté zajedete do banky, kde si vyřídíte účet.


3. Následně přijdete do budoucího zaměstnání, kde nahlásíte číslo účtu a že IRD budete mít během pár dnů.


4. Pak vás buď pošlou na pár dní pryč, ale spíše vás rovnou zapojí do procesu.
   

Za tři hodiny se to dá stihnout a stojí to jen čas a náklady na dopravu.

Nástup do práce v ČR probíhá následovně:

1. Dopoledne zajedete do budoucího zaměstnání a tam vám dají seznam dokumentů, které jsou nezbytně nutné pro přijetí do zaměstnání.


2. Pokud je pondělí, středa nebo čtvrtek, tak si zajedete požádat o výpis z rejstříku trestů. Na internetu zjistíte, že je to na radnici někde v druhém patře. Po chvíli bloudění a hledání informací zjistíte, že to je v přízemí a na dveřích se píše něco úplně jiného. Požádáte a zaplatíte 50 Kč.


3. Dále zajdete do banky požádat o účet.


4. Zajdete za svým doktorem a požádáte ho o výpis ze zdravotní dokumentace. Zaplatíte 100 Kč.


5. Seženete si zápočtový list, potvrzení o délce registrace na úřadu práce nebo potvrzení o studiu.


6. Během čekání na některém úřadě vyplníte osobní dotazník.


7. Zajdete se někam vyfotit. Zaplatíte 100 - 150 Kč.


8. Pravděpodobně o několik dní později přinesete na personální oddělení občanský průkaz, originál výpisu z rejstříku trestů, výpis ze zdravotní dokumentace, originál dokladu o nejvyšším dosaženém vzdělání, vyplněný osobní dotazník, průkaz zdravotní pojišťovny, číslo bankovního účtu, zápočtový list/potvrzení o studiu/potvrzení z ÚP + foto pasového formátu.


9. Zajdete s dokumentací za závodním doktorem.


10. Přinesete potvrzení o schopnosti vykonávat danou práci od závodního doktora zpět na personální.


11. Nejspíš o dalších několik dní přijdete opět na personální oddělení podepsat pracovní smlouvu.


12. Volitelně lze ještě absolvovat vstupní bezpečnostní školení, podepsat daňové prohlášení atd.

Za tři dny se do dá zvládnout a stojí to minimálně 250 Kč, náklady na dopravu a kýbl nervů.

A to musím říct, že jsem na personálním oddělení narazil na velice rozumnou paní, která mi všechno řekla předem a pro nic jsem se nemusel vracet. Každý ale asi takové štěstí mít nebude.

Dále bych asi měl dodat, že při nástupu na nějakou "vyšší" pozici to asi na NZ bude dost podobné. Ale tady se ani u brigády nedostanu na ty zhruba tři hodiny a bude to dost podobné těm třem dnům...

Opepříme!

Máme nový rok a hned jedna dobrá zpráva: V pátek dávají na ČT2 od cca 23:50 anglickou show Hale a Pace! Velmi milý návrat po mnoha letech. Naposledy jsem to viděl v televizi zhruba před deseti lety a když jsem si teď cvičně vyhledal pár scének na youtube, tak je to stále stejně dobré.

Navíc před tím od cca 23:10 dávají ruské skeče Gorodok. Také po letech. Z toho si sice nepamatuji skoro nic, ale vím, že to bylo taktéž dobré. Pěkný začátek nového roku.