Na dálný východ jsem se vydal s Korean Air, protože jsou nejlevnější, letí z Prahy a nedělají drahoty s prozrazením aktuální obsazenosti letů. Nazpátek s Air France, protože v den plánovaného odletu měli tři lety a hlavně s Korejci bych v Soulu nestihl navazující let.
Původní plán byl tedy Praha - Soul a pak Soul - Tokio, oba lety s Korean Air. S prvním letem nebyl problém, protože byl poloprázdný, ale na druhém bylo pouze 10 volných míst, což mě lehce překvapilo. Předpokládal jsem mnohem více. O den později to bylo ještě horší (20 lidí nad kapacitu), takže jsem se rozhodl, že to prostě vyjde.
Ráno před odletem jsem ještě jednou zjišťoval, jak to vypadá u KE. Naštěstí to bylo stále stejné. To mě trochu uklidnilo. Navíc, když si mohou dovolit můj navazující let překnihovat o 20 lidí, tak je velká pravděpodobnost, že nakonec bude více než 10 volných míst.
Směle jsem přiběhl na check-in a nechal se odbavit. Trochu mě překvapilo, že mě odbavili až do Tokia. Ale paní mne hned zchladila, že bych ze Soulu radši měl zkusit dřívější odlet s Japan Airlines. Mnou zvolený korejský let byl totiž ten den poslední. No co, zkusím se nacpat jinam a když to nevyjde, tak pořád mám těch 10+ míst u Korejců.
Z Prahy létá do Soulu Boeing 777-200, takže jsem se těšil, že poletím zánovním strojem. Ale ouha, letadlo nemělo předpokládanou konfiguraci 3+3+3, ale ďábelskou 2+5+2. Naštěstí jsem měl uličku na "dvojce". Druhé ouha bylo, když jsem zjistil, že tento zánovní stroj nemá(!) obrazovky v opěradlech sedaček. Druhé naštěstí bylo, že letadlo letělo opravdu poloprázdné, a tak jsem se (poučen z chyby při letu AKL-TPE) ihned vrhnul na nejbližsí volnou "pětku" a celou ji zabral.
Po večeři jsem se rozhodl, že se pokusím usnout a to se nakonec chvílemi asi i povedlo, protože jsem si nevšiml, že roznáší snídani. Po probuzení mi bylo řečeno, že už je jen porridge, což v Asii znamená "nechutná rýžová kaše", která mě mučila už při letu na Nový Zéland. Nicméně hlad byl silnější, a tak jsem si ji dal. Nebyla se sušeným masem jako tenkrát (nebo co to vlastně bylo), ale se zeleným čajem. To je neméně zvláštní kombonace, ale bylo to poživatelné. Tak jsem po jedenácti hodinách utrpení dorazil do Soul-Incheon.
V Soulu jsem si zjistil odkud letí nejbližší odlet Japan Airlines a vydal se hledat příslušný gate. Sice to bylo na stejném terminálu, ale v jeho druhém patře. Záhy jsem zjistil, že "druhé patro" znamená jet asi kilometr vláčkem :-). Tady jsem se vrhnul na zástupce JL, ale ten za prvé neuměl pořádně anglicky a za druhé netušil o co jde, takže mi letenku na KE nechtěl akceptovat a hnal mě ke Korejcům, na které byla letenka vystavená. Ti mě hnali zpět, protože když chci letět s JL, tak pro mě nemůžou nic udělat.
Už jsem na ně nechtěl tlačit, protože jsem stejně neměl na doplatek mezi cenou KE a JL. No nic, schrupnu si a pak prostě poletím jak mám naplánováno, protože stále bylo deset volných míst. Mimochodem v Soulu mají pěkné odpočinkové zóny v obou "patrech" mezinárodního terminálu. Po půl hodině odpočinku jsem se rozhodl, že se nevzdám bez boje a šel jsem shánět jiné lety.
První na ráně byl let All Nippon Airways, které mají stejnou cenu jako KE a letí co nevidět. Přeběhl jsem k nim a nebyl jsem vyhozen okamžitě, což je vždy úspěch. Naneštěstí mi bylo oznámeno, že už nikoho dalšího nevezmou, a tak jsem měl opět smůlu.
Další let byl s Asiana Airlines. Bohužel z původního "patra". Původní let Korean byl tamtéž, tak jsem se jal hledat vláček nazpět. Původní cestou to nešlo, protože byla jednosměrná a standardní vchod byl asi jen z transitu v jiném patře tohoto "patra". Našel jsem si tedy prvního člověka v uniformě a řekl mu, že chci vláčkem zpět na původní "patro". Ten si mě zapsal jako nějakého zločince a odvedl k vláčku. Nutno dodat, že na jeho seznamu jsem nebyl první a pár minut po mně přišel další zoufalec.
Na původním "patře" jsem se nejdřív vrhl na agenty Asiany (OZ) v gatu, zda-li by mě laskavě vzali na palubu. Ti mě opět nechtěli vyslyšet a když mám letenku na KE, tak mám letět s nimi. Když jsem se ptal, kde je kancelář OZ, tak mě zákeřně poslali do kanceláře KE. Ale já jsem jejich trik prokoukl a našel si ji sám.
Tady jsem se nejprve optal nic nedělající pána, jestli by to šlo. Ten mi řekl, že nic takového nejde. Pche. Optal jsem se o dva metry dál a paní mi řekla, že to zjistí. Po chvilce telefonování mi řekla, že místa jsou a vezmou mě a jestli chci zrušit rezervaci na KE. Řekl jsem, že ano a bylo to. Za dvě hodiny jsem již seděl v A321-200 a díky tomu jsem dorazil do Tokia o krásnou hodinu a půl dříve, takže byla daleko menší šance, že v noci uvíznu v hromadné dopravě kdesi mezi Naritou a vlastním Tokiem.
Neuvízl jsem a v deset hodin večer místního času jsem byl v mém novém příbytku v centru starého Tokia.
