Po minulém článku jsem spíše doufal, že to nebyly pouhé náhody a zázraky ve světě autobusové dopravy už nebudou jen ojedinělé ostrůvky naděje v jinak nelítostné džungli, jakou doprava u nás jistě je. Po dalších pár dnech musím dodat, že se to možná ještě zlepšuje. Tentokrát se to týká dobíhání.
Komu po vysilujícím běhu nikdy neujel autobus/tramvaj/parník/vlak zrovna ve chvíli, kdy už byl jen několik metrů od dveří, ten asi nikdy nepoužil hromadnou dopravu. Tito (velmi nepravděpodobní) čtenáři mohou klidně přestat číst, protože si stejně nedokáží představit jakou nenávist a nutkání zabíjet dokáže toto jednání vyvolat. Leč časy se mění i v této oblasti.
První případ se stal před pár dny. Autobus, ve kterém jsem seděl, se blížil k zastávce, na kterou měla shodou okolností namířeno i vetchá stařenka. Stařenka neváhala a v rámci svých možností se rozeběhla. Ač měl autobus dobrých 100 metrů náskok a její snaha se ve světle mých zkušeností zdála marná, tak jsem stejně doufal, že by mohl počkat. Viděl ji, další autobus by hned tak nejel a byl poloprázdný - to vše hrálo pro ni. Nebudu vás déle napínat - počkal. Stařenka chvátala rychlostí zhruba 6 kilometrů za hodinu, takže se objevila ve dveřích asi za minutu :).
Druhý případ je ještě neuvěřitelnější. Tentokrát se to netýkalo mého autobusu, ale kolemjedoucího. Seděl jsem v tom svém na zastávce, protože plánovaný odjezd byl až za několik minut, a vteřiny před tradičním usnutím jsem trávil pozorováním okolního cvrkotu. Zpoza mého autobusu se rozjížděl jiný, ale místo aby vyrazil vstříc svému osudu, se zase opět zařadil před ten můj. Už mimo autobusovou zastávku. Potom jsem zahlédl běžící a mávající osobu, která ho dobíhala. A on opravdu zastavil kvůli ní. Neuvěřitelné. Poté přiběhli ještě další dva šťastlivci a autobus již vyrazil svou obvyklou cestou.
Nezbývá než věřit, že za to nemůže nedostatek cestujících, ale zlepšující se situace na silnicích a snad i jinde...
