The best thai food experience aneb Jak se vaří ve Four Seasons

Už jsem napsal, že to dopadlo dobře. Jídla od kuchařky z Four Seasons se dobrovolně nevzdám. Ale bylo to o fous. První termín z nějakého důvodu nevyšel a náhradní byl plánovaný na můj teoreticky poslední den ve Chiang Mai. Naše galavečeře měla být u první kamarádky doma. A to hlavně proto, že bydlela v domě u amerických důchodců a jako jediná měla kuchyň. Jak jsem již psal dříve, kuchyň je v Thajsku zbytečný luxus.

Sraz jsme měli na místním trhu, kde bylo nutné nakoupit všechny potřebné suroviny. Na trhu je všechno pěkně čerstvé a výběr převeliký. Na druhou stranu je tam 35 stupňů a po jídle lezou mouchy a jiná havěť. Ale stejně je to dobré. Kdo nezažil, nepochopí.

Kuchařka měla napsaný seznam a vypadalo to, že ví co chce. To je dobré znamení. Po půlhodině nakupování jsme měli tolik nákupních tašek jako průměrná čtyřčlenná rodina právě vycházející z Tesca. Poněvadž jsem prozíravý, tak jsem si vzal batoh a před odjezdem na motorce, která pochopitelně nemá kufr, jsem množství igelitek snížil na průměrnou dvoučlennou rodinu. Zatímco děvčata šla koupit ještě nějaké drobnosti, my jeli napřed vyložit náklad a koupit něco k pití.

V domě jsme vyložili všechny věci, naplnili ledničku a jeli do supermarketu nakoupit kvalitní lihoviny a místní pivo. Při té příležitosti jsme vrátili DVD se snímkem Crank, což je jeden nejpotrhlejších filmů, jaké jsem kdy viděl. Koupili jsme nějaké alko, nějaké nealko a sušenky, abychom přežili čekání na thajské mňamky. Za pokladnami jsme ještě podlehli reklamní akci, koupili si dva kopečky zmrzliny za cenu jednoho a jeli jsme zpět.

Tady už byly přípravy v plném proudu. Krájelo se, sekalo se, drtilo se a v mém případě i očumovalo a vyptávalo. Tedy něco jsem také nakrájel a prsty to nebyly. Inu pokud jídlo nevyrábíte z prášku, tak příprava chvíli trvá. A to obzvláště, když ho děláte pro šest lidí a je to 6 různých jídel. Samozřejmě ne pro každého zvlášť, ale kdo by v Thajsku jedl jen jedno jídlo? Mimo jiné jsem zjistil, že rozdrtit chilli papričky tradiční metodou, tj. v ručně v hmoždíři, trvá asi tak sto let (půl hodiny). A ne, nezkusil jsem si to.

Ač jsem průběžně ujídal sušenky, tak jsem začal dostávat čím dál větší hlad. A pozorovat rýsující se jídla v podobě již připravených ingrediencí nijak nepomáhalo můj hlad zmenšovat, ba naopak. Kuchařce to ovšem odsejpalo a všechny si nás pěkně hlídala a v případě potřeby zotročila. Na začátku samotného vaření z nás byla trochu vystresovaná, takže do smažené rýže dala syrovou mrkev místo lehce povařené, ale pak už to jelo.

Smažená rýže se zeleninou a kuřecím masem, červené thajské curry, hustá asijská zeleninová polévka, polévka Tom Yum, papaya salad a dezert. Ten sice nebyl thajský, ale italský, nicméně to bylo taktéž převelice dobré. Jak jsme již dříve psal, thajské curry, Tom Yum ani papaya salad zrovna nemám na seznamu oblíbených jídel, nebo lépe řečeno neměl jsem, ale asi jsem změnil názor. Kuchařka vážně nelhala, když říkala, že umí dobře vařit a věřte mi, že já to poznám. Papaya salad sice byl tradičně kyselý, ale tak přiměřeně (takže se dostal z úrovně "dá se to sníst" na "to je docela dobré"), polévka Tom Yum taktéž a curry bylo výborné (obvykle jen "dobré, ale divné"). Prostě když to stručně shrnu, tak takhle dobré jídlo jsem v Thajsku ještě nejedl. Howgh.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 3.

Ke druhému výletu jsme přišli trochu jako slepí k houslím. Byli jsme v cestovní kanceláři sepsat doporučení na první výlet (pro reklamní účely). No a kamarád potřeboval jet do Barmy, protože mu končilo vízum, a tak jsme sháněli pronájem auta nebo levný autobus. Na autobusové lístky jsme se mimo jiné ptali v cestovní kanceláři a oni nám za cenu autobusového lístku nabídli jednodenní poznávací zájezd, který obsahoval mimo jiné i návštěvu nejsevernějšího bodu Thajska, což je shodou okolností hraniční přechod do Barmy.

To znamenalo opět vstávat okolo šesté. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Horší bylo, že to byl opravdu rychlo-poznávací zájezd, kde se někde zastavíte na půl hodiny a jedeme dál. Klasická honička, kterou nesnáším. Naštěstí jsem den před tím moc nespal, takže jsem byl docela unavený. To byla výhoda, protože jsem většinu přejezdů mezi jednotlivými "atrakcemi" prospal.

Probíhalo to následovně: V sedm hodin příjezd k cestovní kanceláři. O dvacet minut později odjezd mikrobusem na místo, kde byl sraz s další skupinou turistů. Přeskočili jsme si do druhého mikrobusu a vyrazili směr horké prameny. Když jsme po hodině a půl dorazili k horkým pramenům, tak jsme měli 30 minut na prohlídku minigejzíru a svačinu. Udělal jsem tři fotky a šli jsme se najíst.

Pak další hodina a půl zběsilé jízdy. Thajci totiž opravdu nedodržují povolenou rychlost, ale na druhou stranu jsem nezažil žádný problém. To jsme dorazili k "bílému chrámu" Wat Rong Khun, oběhli chrám a okolí a za půl hodiny frčeli dál. Za hodinu jsme dorazili ke Zlatému trojúhelníku, který už dávno není co býval, takže jsme žádné opium nenakoupili. Místo něj se tam teď vydělává v kasinech a prodává známá whisky Johnny Walken.

My jsme se tu projeli lodí, na půl hodiny zastavili v Laosu, kde jsem nakoupil trička a odvážní ochutnali whisky s naloženou ještěrkou a už byl čas oběda. Na ten jsem se samozřejmě opět přesunuli mikrobusem. Oběd byl zajištěný v restauraci, která se specializuje na podobné zájezdy, takže to nebyl žádný zázrak. Po obědě jsme odjeli směr Barma. Tady jsme dostali na hodinu rozchod s tím, že většina si něco nakoupí a pár lidí si přeběhne hranici kvůli vízu.

Za hodinu jsme se s nakoupenými věcmi a vízy sešli u mikrobusu a odjeli na poslední atrakci, kterou byla návštěva horského kmene (hill tribe). Tohle byla největší blamáž, protože to vypadalo, jak kdyby každé ráno přijeli na motorce, otevřeli stánky se suvenýry a předstírali, jak se starají o mimina uvázaná v šátcích. Mimo jiné tu byla i část vesnice s "dlouhými krky" (long neck), ale o to jsem opravdu nestál, nehledě na to, že za vstup do této "lidské ZOO" chtěli dalších 200 bahtů. Nakonec jsme jeli asi tři hodiny domů a tím se můj první a na dlouhou dobu poslední poznávací zájezd ukončil.

Ostrůvek v moři rýže

Kdyby se vám v Chiang Mai náhodou stalo, že už vám thajské jídlo poleze krkem (těžko uvěřitelné, leč stát se to může), tak je tu záchrana v podobě Amazing Sandwich. Skvělé sendviče, obložené bagety a hamburgery. Všechno čerstvé, vyrobené na přání a za velmi příznivé ceny. Nachází se na Huey Kaew Road, naproti nákupnímu centru Kad Suan Kaew (každý v Chiang Mai ví, kde to je).

V restauraci máte na stole jednoduché seznamy pečiva, obloh a příloh, ve kterých si zaškrtáte, jak máte svůj sendvič nebo bagetu rádi a odevzdáte obsluze. Stejné je to pro hamburger. Pak počkáte deset patnáct minut a nacpete se k prasknutí. Samozřejmě to nebude stát více než 200 bahtů. To se na první pohled a místní poměry může zdát hodně, ale stojí to za to.

U sendvičů nebo obložené bagety si nejprve vyberete druh a velikost pečiva. Pak si vyberete hlavní oblohu (šunku, grilované krůtí/kuřecí maso, slaninu, roastbeef, parmskou šunku, italský salám...) a sýr (čedar, gouda, ementál, tavený, smetanový...). Samozřejmě si to můžete udělat jen masové nebo jen sýrové. Pak tam šoupnete nějakou zeleninku (čerstvá rajčata, okurku, papriku, cibuli, nakládanou okurku, listový salát...), vyberete dresink (česnekový, smetanový, bylinkový...) nebo omáčku (kečup, majonéza, chilli...), přidáte koření (pepř, restovaný česnek, sůl, bylinky...) a máte hotovo!

Pokud si dáte nějakou menší bagetu, nebo velkou a neumřete na přežrání, tak si můžete ještě objednat jako přílohu porci hranolek, amerických brambor, bramborového salátu, fazolí nebo čerstvého salátu. Pokud dokážete ještě alespoň dýchat, tak si na závěr můžete dát ještě mléčný shake nebo kávu. A mimo to ještě nabízejí typickou anglickou, francouzskou, americkou, kontinentální nebo jinou snídani (celkem asi 10 druhů).

Podobné je to s hamburgerem. Také si můžete objednat počet mas, druhy sýrů, zeleninovou oblohu, omáčky a koření. Já jsem si dal ten největší dvoupatrový cheeseburger s pořádnou oblohou a se slaninkou navíc. Měl krásných 20 centimetrů na výšku a okoloprocházející Anglán mi popřál hodně zdaru při souboji s tou "bestií". Nutno dodat, že jsem se nepřejedl zdaleka tolik, jako když jsem pár dní před tím měl druhou největší bagetu. To jsem se pak dobré dvě hodiny nemohl hýbat a ještě další dvě hodiny funěl jako lokomotiva. Člověk holt musí občas něco vytrpět.

Proč se vyplatí občas chodit do baru

Jednoho krásného dne jsme jako většinu pobytu neměli co dělat byli unavení po spoustě intelektuální práce, a tak jsme se jako vždy výjimečně rozhodli, že půjdeme do baru. Bar, který venku vypadá jako vevnitř a uvnitř jako venku. Ten vnitřek tedy nemohu potvrdit, protože jsem tam jakožto slušný hoch nebyl. A když jsem tam chtěl jít jen na záchod, tak jsem byl varován, že tam je nebezpečně mnoho otravných transvestitů a že mám radši jít jinam.

Poklidně jsme popíjeli místní klasiku v podobě luxusní whisky 100 Pipers (místní tuzemák), poslouchali hudbu a jedli grilované maso. Asi po hodině přišla kamarádova kamarádka a říkala, že zase za chvíli půjde, protože bude mít sraz se svojí kamarádkou ze školy. Řekli jsme jí, že si kamarádku klidně může přivést, protože pití, hudby, jídla a transvestitů tam bylo dost pro každého.

Zatímco kamarádova kamarádka jela vyzvednout svoji kamarádku, my jsme hráli kulečník, který podle stavu nejspíše pamatoval králova předškolní léta a mimo drobných terénních nerovností a křivých tág ještě nevracel bílou kouli. Holky se kupodivu vrátily víceméně podle plánu, což je v Thajsku, kde je čas hodně relativní pojem, přinejmenším neobvyklé. Upřímně řečeno jsem je ani nečekal.

Nová kamarádka se naštěstí jmenovala stejně jako ta první, takže jsem neměl problém si zapamatovat její jméno. Pak jsem se jí ptal, co vlastně dělá. Říkala, že je kuchařka. To mě samozřejmě jako člověka z oboru (haha) zaujalo. Sice jsem jí pořádně nerozuměl, kde dělá, ale stejně to měl být nějaký hotelový resort kdesi za Chiang Mai. Takže jsem se o to nestaral a vyprávěl jí veselé příhody ze Zélandu. Naštěstí to nebyla jen "myčka na nádobí" a uměla slušně anglicky, takže se s ní celkem dalo bavit.

Dle svého vyprávění také přišla k vaření trochu jako slepá k houslím. Po škole nevěděla co dělat, tak se přihlásila na kuchařský kurz, začalo ji to bavit a už u toho zůstala. Pak se v rámci nějaké praxe dostala na svoje nynější místo a tam už přes rok pracuje. Její specializace bylo údajně thajské jídlo, což je chvályhodné. Jen ze srandy jsem se zeptal, jestli mi teda něco uvaří a ona že klidně.

Načež jsem jí vnucoval svoji teorii, že thajská jídla jsou sice dobrá, ale některá chutnají přinejmenším podivně, např. nakyslé thajské curry. A ona samozřejmě říkala, že ho umí moc dobré. Tak říkám, že to někdy prověřím, ale do hotelu kamsi za Chiang Mai se za ní nepoženu. To prý samozřejmě nevadí, že může uvařit u té první kamarádky doma. S tím nemohu než souhlasit a už jsem si objednával pad thai, smaženou rýži, to dobré curry a jiné místní dobroty.

Pak jsem se jen pro zajímavost ptal, kolik to pad thai stojí u nich v hotelu, když běžná cena je 20 - 60 bahtů. Odpověď byla, že 360 B. Říkám si, že to je celkem drahé a jak že se jmenuje ten resort, kde pracuje. Blablabla. Thajcům občas není vůbec rozumět. Jedné holce jsem rozuměl "Nissan" až na čtvrtý pokus a to jsem věděl, že pracuje pro nějakého prodejce aut. Tak se tedy naposledy ptám, co že to je za resort. Four Seasons.

No a jak to dopadlo? No samozřejmě dobře, jak mi někdo podá ruku s jídlem, tak mu ukousnu i hlavu. Detaily si přečtěte v jednom z dalších článků.

Night life in Chiang Mai

Abych po návratu z Thajska neměl problémy s pásmovou nemocí (hrůzný český název pro jet lag), tak jsem si chytře udržoval evropský denní/noční rytmus. Prostě se takovou drobností, jako je časový posun o šest hodin vpřed, nesmíte nechat rozhodit. Tj. v deset spát a v šest vstávat. Samozřejmě evropského času. To vám dává netušené možnosti poznat pouze místní noční život. No řekněte, kdo by nechtěl vědět, kam domorodci chodí pít, tancovat a jíst?

Thajci jsou tvorové společenští a rádi se houfují. Když nepočítám stávky a jiné revoluce, tak společně sledují například fotbalové přenosy. My jsme v tomhle směru celkem břídilové, a to proti asiatům obecně. Polovina Thajska miluje Manchester United, čtvrtina Liverpool a Arsenal a ten zbytek se podělí o Chelsea, Barcu, Real a thajský box (no dobře, to sice není fotbal, ale taky se tam kope :)). Ligové utkání Man Utd. vs. Liverpool nebo Arsenal je národní svátek srovnatelný s finále mistrovství světa u nás.

Když zrovna neprobíhá nějaká demonstrace proti režimu, tak se v Chiang Mai na parkovišti u nákupního centra Kad Suan Kaew postaví pódium s obří obrazovkou, před ním tribuny pro několik set fanoušků, rozestaví stany sponzorů a může se začít fandit. Estráda začíná minimálně hodinu předem, kdy probíhají soutěže o ceny sponzorů přímého přenosu. Samotný zápas pak komentují živě dva komentátoři přímo na místě, což je show sama o sobě. Jeden fandí milovanému ManU a druhý tomu zbytku světa. Já jsem jako jeden z mála fandil Arsenalu, ale byla to bída. A když vystřídali Rosického, tak už to nestálo za nic. No a výsledek vám radši říkat nebudu, protože bych si nerad sypal sůl do rány.

Co se týká alkoholu, tak to je asi jediná věc, která tu není levná. To ovšem nebrání místním prolévat hrdlem převážně Johnnieho Walkera. Ne že by se u nás nepil, ale tady ho mají a inzerují úplně všude. Ovšem pijí ho trochu zvláštním způsobem: do větší sklenice dají spoustu ledu, pak whisky, dolijí minerálkou a nakonec přidají colu jen na obarvení. Ptal jsem se proč a prý jsou tak prostě zvyklí.

Pivo pijí taky s ledem. Zní to jako barbarský čin, ale jejich pivo má minimálně 5 % alkoholu, takže to led srazí na normální úroveň a hlavně když necháte pivo bez ledu na stole déle než pět minut, tak pochopíte, že je to nutnost. Celkem mě překvapilo, že některá thajská piva chutnají celkem slušně. Nejlepší jsou asi Leo a Chang Classic. Nejspíše nejznámější Singha není žádný zázrak a Chang Draught je hnusná voda ochucená hnusným pivem. Pak jsem měl ještě nejlevnější místní pivo, jehož název si nepamatuji. I když "měl" je možná trochu silné slovo. Napil jsem se jednou a zjistil, že je to nepoživatelné. Podruhé jsem si ověřil, jestli mě nešálí smysly a pak už putovalo tam, kam patří.

Barů jsou tady mraky a není problém si najít ten "svůj". Jednou jsme objevili minibar, který měl cca 3 metry čtvereční a všech 5 židlí a jeden stolek byly venku na ulici. No ale udělali nám mojito za akční cenu 60 bahtů, takže si nemohu stěžovat. Teda trochu možná jo, protože jsem jednomu Číňanovi, co tam byl s námi, uvěřil, že ta chilli paprika na špízu nepálí. Zmetek jeden Sečuánský (tam jedí opravdu, ale opravdu pálivá jídla - pozn. aut.).

Do jiného baru jsme jezdili hrát kulečník a koukat na thajský box. Kulečník byl pro hosty zdarma a příležitostí se veřejně ztrapnit není nikdy dost. Jednou jsme tam byli, když si kamarád koupil od pouličního prodavače kouzlo s balíčkem dolarovek/papírů. On se ho snažil nacvičit a já se nudil, takže jsem se vetřel ke skupince místních, kteří hráli karty. Sice mi chvíli trvalo, než jsem pochopil pravidla, která mi vysvětlovali thajskoanglicky, ale nakonec jsem soupeře (mírně přestárlou barmanku, pravděpodobně vysloužilou prostitutku a transvestitu) začal porážet. Ale jinak tam chodili i normální lidé. No a kamarádovi se to kouzlo nikdy nepovedlo.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 2.

Mít někde známé je vždy výhoda, o tom není sporu. A když jste v Thajsku a jedna ze známých je z rodiny vlastnící cestovní kancelář, tak to znamená výlety za nižší ceny a hlavně podle vašich představ. Samozřejmě v rámci možností.

Majitelé cestovní kanceláře před pár měsíci postavili nové lanové centrum King of Flight. Ovšem není to lanové centrum jaké známe z ČR, ale především jízda na kladkách (zipline). A samozřejmě za zlomek ceny. I když ani tady to není úplně levné (dvoudenní výlet oficiálně vyjde na cca 1000 Kč), ale je to mnohokrát lepší. No řekněte sami, kde se tady za litr "proletíte" na dvaceti kladkách, uvidíte vodopád a ještě svezete na slonovi? S jídlem, noclehem a pojištěním.

Slon je mi ukradený, takže jsme chtěli jen zipline a možná vodopád. Sice jsme to měli za poloviční cenu, ale zase jsme si moc nemohli vybírat termín. Thajci nejsou hloupí a zadarmo, nebo aby na tom prodělali, vám samozřejmě nic nedají. Takže jsem museli jet s jedním Holanďanem, který by zase nemohl jet bez nás, protože byl sám a bylo by to pro něj moc drahé. To nám samozřejmě nevadilo, takže jsme souhlasili.

Zatímco Holanďan šel na trek s přespáním v džungli, my líní pouze na zipline. Takže jediný rozdíl byl v tom, že jsme kvůli jeho treku museli vstávat asi o dvě hodiny dřív. Nakonec nás jelo pět: dva Češi, jedna Francouzka a dvě Thajky. Další Francouz, Thajci a Číňani z různých důvodů nemohli nebo nechtěli.

Cestou tam jsme na trhu nakoupili jídlo na večer, zděsili se, že tam budou mít pouze Chang Draught, což je místní voda s příchutí piva a objednali si Leo, což je místní pivo, které chutná jako pivo. Chudák Holanďan byl poprvé na thajském trhu a byl trochu v šoku. Asi mu vadilo, že po mase lezou mouchy nebo co. Ale když mu pak jeho horský vůdce Mr. P. v džungli uvařil večeři v bambusu, tak si dle vlastních slov pochutnal.

Okolo poledne jsme dorazili do vesnice, kde jsem dostali oběd (smaženou rýži a Chiang Mai sausage) a náš evropský kamarád se svým průvodcem odklusali na jednu z místních hor. My jsme opět naskočili do našeho luxusního vozidla, což byla nesmrtelná Toyota Hilux, a jeli vzhůru do horské vesničky, kde se nachází zipline. Po více než hodině skákání jsme konečně dorazili na místo.

Protože na zipline měla dorazit ještě jedna skupina turistů, tak jsme nejdříve šli na vodopád. Ten měl být asi hodinu pěšky od naší chatrče. Což v Thajsku znamená cokoli mezi 30 minutami a 2 hodinami. Jedna Thajka to vzdala bez boje s tím, že musí počkat na ty turisty. Šlo nás tedy pět: dva Češi, jedna Francouzka a Thajka a Thajský průvodce, co neuměl ani slovo anglicky.

Nejprve jsme si vykračovali po pěkných cestách, ale po deseti minutách náš průvodce zahnul do největšího kopce, který tam byl. Do patnácti minutách výstupu nás opustila Francouzka. Kouření holt škodí zdraví. Zbytky skupiny šly statečně dál. Těsně pod vrcholem byla lavička, kde jsme načerpali síly na zbytek cesty vzhůru. To už si i náš průvodce odložil bundu. V džungli bylo jen asi 30 stupňů a vlhkost nižší než 100 procent, takže nebylo nutné to udělat dříve.

Pak už to bylo jen kousek nahoru a dlouho dolů. To mě trochu děsilo, protože se dalo předpokládat, že tou samou cestou půjdeme i zpět. Když jsme konečně došli k řece (říčce, bylo období sucha), tak nám oznámil, že už je to jen kousek. No dobrá, ale to už jsme jednou slyšeli a vodopád stále nikde. Po dalším kilometru džunglí podél koryta řeky jsme se dostali ke slíbenému vodopádu. Samozřejmě nic moc, ale byl větší, než ten můj první. Období sucha je holt období sucha.

Smočili jsme zbídačené nohy, odpočinuli si a vydali se na cestu zpět. Nutno dodat, že podél řeky jsem šli stále z kopce, takže zpět to bylo většinu cesty do kopce. Já jsem dva dny před tím slušně nastydnul od klimatizace, takže jsem měl hroznou rýmu. To znamená, že jsem funěl jak lokomotiva a jel na kyslíkový dluh zhruba od té doby, co jsme udělali první tři kroky do kopce. Nicméně jsme po cestě už nikoho neztratili a dorazili v rámci možností v pořádku zpět do kempu.

Další turisté samozřejmě nedorazili a to znamenalo, že jsme byli odkázáni pouze na odporný Chang Draught. Nicméně jsem byli ujištěni, že Leo dorazí později. Mně to bylo vcelku jedno, protože mi nebylo dobře a šel jsem si schrupnout. Když jsem se probudil, tak byla večeře na stole (pad thai, tom yum kung, smažené vepřové a sticky rice). Jako aperitiv jsem dostal místní whisky, která mi hezky protáhla ucpané nosní dutiny a po jídle bylo zase dobře :-)

Nakonec dorazilo i Leo, takže ve spojení s průběžným ochutnáváním místní whisky bylo večer veselo. Místní ochutnávali průběžně již několik hodin, takže najednou všichni uměli anglicky. Zajímavé je, že všichni v Thajsku věří na duchy a někteří se jich hrozně bojí. No a každý zná minimálně jednoho člověka, kdo ducha viděl. Byl to dobrý večírek.

Ráno jsme se nasnídali a začali se připravovat na hlavní atrakci, tj. zipline. Dostali jsme slušivé postroje, neméně slušivé helmy a vyrazili opět do džungle. Začátek zipline byl cca v jedné třetině prvního kopce směrem k vodopádu, takže to nyní zvládli i západoevropané. Před vlastním výjezdem jsme byli poučeni, že na karabiny a kladky nemáme vůbec šahat, že to za nás udělají instruktoři, a že budeme po celou dobou bezpečně připoutaní, což se také stalo.

První kladka byla jen taková rozcvička, ale již druhá byla moc pěkná. Zhruba 80 metrů mezi stromy a přibližně 15 metrů nad zemí. No a takových tam bylo 20 plus dvě slaňování. Nejdelší "let" měl od oka 120 metrů a bylo to asi 30 metrů nad zemí. Závěrečné slaňování z cca 20 metrů pěkně zakončilo dvouhodinové "létání" po džungli.

Po obědě dorazil unavený, ale spokojený Holanďan a jelo se domů. To opět znamenalo hodinové skákání, s drobnou přestávkou na zahnání zmije, a pak ještě cca dvě hodiny zpět do města a domů. Musím říct, že to bylo docela dobré. Žádná honička v časovém presu, pohodový večer a viděli jsme všechno, co jsme vidět chtěli. To druhý organizovaný výlet už byl podstatně horší, ale o tom až příště.