Jak dědeček měnil až vyměnil - cesta zpět

Zpátky to bohužel nejkratší možnou cestou, tedy přes Soul, nešlo, takže jsem musel vymyslet náhradní variantu. Jak už jsem napsal, plánovaný odlet byl s Air France přes Paříž-CDG a odtud s ČSA domů. Sice se mi nechtělo letět tisíc kilometrů za Prahu a pak dalších tisíc kilometrů zpět, ale zůstat přes noc v Soulu už vůbec ne.

Air France měli z Tokio-Narita tři odlety během dvanácti hodin, z toho první dva během hodiny a půl, a navíc se letenka vystavená na AF dá poměrně lehce použít na jakéhokoli jiného dopravce. Naneštěstí už nebylo tak jednoduché zjistit obsazenost letů, takže jsem věděl jen to, že je tam se mnou celkem 12 neplatičů, z toho 8 přímo z AF. Údajně byla stále ještě nadprůměrná šance na odlet, ale věřte tomu ;-). Aktualizace - dá se to zjistit ještě snadněji než na KE, ale to jsem jako mladý a nezkušený cestovatel ještě nevěděl.

Na letiště jsem dorazil asi 3 hodiny před plánovaným odletem a po chvíli zjišťování, jak projít záludným bludištěm k check-inu jsem byl na místě. Bludiště bylo tvořeno klasickými pásy vymezujícími frontu pro čekající, ale nemělo žádný zřejmý začátek, pouze několik východů. To ovšem nemůže průměrného Středoevropana ohrozit. U přepážky jsem zjistil, že místo je a já tedy pravděpodobně poletím hned prvním letem. To se mi zamlouvalo, protože jsem v Airbus A340 ještě neletěl.

Nebudu vás dále napínat, po cca patnácti hodinách od vydání palubní vstupenky jsem z toho Airbusu vystoupil v Paříži. Zaplaťpánbůh jsem měl vedle sebe během letu neobsazené místo, takže jsem těch 12 hodin přežil. Také tomu pomohlo šampaňské (nikoli sekt, šampaňské) a dvě minilahvičky vína. Frantíci se holt umí postarat.

Z letadla jsem se rychlým krokem vydal vyzvednout tašku. Řítil jsem se podle cedulí jako když malé děti hledají poklad. Ne že bych měl málo času, ale přece jen je CDG co do počtu cestujících páté až sedmé největší letiště na světě a hlavně jsem chtěl vyměnit letenku na další let AF, abych se dostal domů dříve.

Moje taška vyjela na pásu asi desátá ze tří set (což se mi už asi nikdy nepovede), a tak jsem měl relativně hodně času na přesun mezi terminály. Vůbec jsem neměl představu, jak je to letiště veliké, takže jsem si říkal, že použiji autobus. Šel jsem, šel jsem a najednou jsem byl tam, kde jsem potřeboval. Takže vězte, že na CDG na přesun mezi terminály 2E a 2D stačí 20 minut. A jde to suchou nohou.

Na terminálu 2D jsem se vrhnul na první přepážku, kde bylo Air France. Ti mě poslali na odbavení "za rohem". Šel jsem tedy "za roh". Tady jsem ukázal letenku a řekl jsem, že chci Air France. Poslali mě na odbavení číslo 10. Tam se nic nedělo. Po chvíli čekání jsem si šel prohlédnout ostatní a co nevidím: na odbavení číslo šest byl odbavován let AF do Prahy. Na desítce byl samozřejmě let ČSA. Ověřil jsem si již poněkolikáté - nikdy nikomu neukazujte letenku, pošle vás jinam.. :-)

Kontrola u odbavení číslo 6 mě poslala do kanceláře ČSA, kde mi prý vymění letenku. Divné, ale co jsem měl dělat. Několikrát jsem se zeptal, dvakrát jsem prošel oblast, kde byl se měla kancelář nacházet a nic. Zeptal jsem se ještě jednou a už jsem měl skoro jistý směr. Napotřetí jsem našel hledaný pidikiosek, který byl samozřejmě zavřený. Prý když bude zavřeno, tak mám jít k AF. Šel jsem tedy zpět první přepážku na 2D.

Tady mi řekli, že jsem trubka a že mám jít rovnou k odbavení. Znova jsem dorazil na odbavení číslo 6. Zde jsem udivené kontrole na začátku bludiště oznámil, že se jdu na výměnu letenky zeptat k přepážce, protože to ví jedině tam. Byl jsem vpuštěn. O tři minuty později jsem měl palubní vstupenku na vysněný let.

Trochu jsem se divil, že vysněné letadlo už nestálo připravené, ale času bylo dost. Po hodině bylo jasné, že pojedeme autobusem. Ne do Prahy, k letadlu. Autobus nás k němu dopravil asi za pět minut. Kupodivu nestálo někde na ploše, ale přímo u terminálu 2F. Trochu nechápu, proč jsme nemohli jít rovnou na tento terminál, ale asi nechtějí, aby se jim míchali cestující z domácích a mezinárodních letů a je jednodušší přesunout pár desítek až stovek lidí, než jedno letadlo.

To byl naštěstí poslední přesun tohoto dne a za hodinu a půl jsem vystoupil v deštivé a mrazivé Praze. Po teplém a slunečném Tokiu to byl nepěkný šok. Brrrr.

Jak dědeček měnil až vyměnil

Na dálný východ jsem se vydal s Korean Air, protože jsou nejlevnější, letí z Prahy a nedělají drahoty s prozrazením aktuální obsazenosti letů. Nazpátek s Air France, protože v den plánovaného odletu měli tři lety a hlavně s Korejci bych v Soulu nestihl navazující let.

Původní plán byl tedy Praha - Soul a pak Soul - Tokio, oba lety s Korean Air. S prvním letem nebyl problém, protože byl poloprázdný, ale na druhém bylo pouze 10 volných míst, což mě lehce překvapilo. Předpokládal jsem mnohem více. O den později to bylo ještě horší (20 lidí nad kapacitu), takže jsem se rozhodl, že to prostě vyjde.

Ráno před odletem jsem ještě jednou zjišťoval, jak to vypadá u KE. Naštěstí to bylo stále stejné. To mě trochu uklidnilo. Navíc, když si mohou dovolit můj navazující let překnihovat o 20 lidí, tak je velká pravděpodobnost, že nakonec bude více než 10 volných míst.

Směle jsem přiběhl na check-in a nechal se odbavit. Trochu mě překvapilo, že mě odbavili až do Tokia. Ale paní mne hned zchladila, že bych ze Soulu radši měl zkusit dřívější odlet s Japan Airlines. Mnou zvolený korejský let byl totiž ten den poslední. No co, zkusím se nacpat jinam a když to nevyjde, tak pořád mám těch 10+ míst u Korejců.

Z Prahy létá do Soulu Boeing 777-200, takže jsem se těšil, že poletím zánovním strojem. Ale ouha, letadlo nemělo předpokládanou konfiguraci 3+3+3, ale ďábelskou 2+5+2. Naštěstí jsem měl uličku na "dvojce". Druhé ouha bylo, když jsem zjistil, že tento zánovní stroj nemá(!) obrazovky v opěradlech sedaček. Druhé naštěstí bylo, že letadlo letělo opravdu poloprázdné, a tak jsem se (poučen z chyby při letu AKL-TPE) ihned vrhnul na nejbližsí volnou "pětku" a celou ji zabral.

Po večeři jsem se rozhodl, že se pokusím usnout a to se nakonec chvílemi asi i povedlo, protože jsem si nevšiml, že roznáší snídani. Po probuzení mi bylo řečeno, že už je jen porridge, což v Asii znamená "nechutná rýžová kaše", která mě mučila už při letu na Nový Zéland. Nicméně hlad byl silnější, a tak jsem si ji dal. Nebyla se sušeným masem jako tenkrát (nebo co to vlastně bylo), ale se zeleným čajem. To je neméně zvláštní kombonace, ale bylo to poživatelné. Tak jsem po jedenácti hodinách utrpení dorazil do Soul-Incheon.

V Soulu jsem si zjistil odkud letí nejbližší odlet Japan Airlines a vydal se hledat příslušný gate. Sice to bylo na stejném terminálu, ale v jeho druhém patře. Záhy jsem zjistil, že "druhé patro" znamená jet asi kilometr vláčkem :-). Tady jsem se vrhnul na zástupce JL, ale ten za prvé neuměl pořádně anglicky a za druhé netušil o co jde, takže mi letenku na KE nechtěl akceptovat a hnal mě ke Korejcům, na které byla letenka vystavená. Ti mě hnali zpět, protože když chci letět s JL, tak pro mě nemůžou nic udělat.

Už jsem na ně nechtěl tlačit, protože jsem stejně neměl na doplatek mezi cenou KE a JL. No nic, schrupnu si a pak prostě poletím jak mám naplánováno, protože stále bylo deset volných míst. Mimochodem v Soulu mají pěkné odpočinkové zóny v obou "patrech" mezinárodního terminálu. Po půl hodině odpočinku jsem se rozhodl, že se nevzdám bez boje a šel jsem shánět jiné lety.

První na ráně byl let All Nippon Airways, které mají stejnou cenu jako KE a letí co nevidět. Přeběhl jsem k nim a nebyl jsem vyhozen okamžitě, což je vždy úspěch. Naneštěstí mi bylo oznámeno, že už nikoho dalšího nevezmou, a tak jsem měl opět smůlu.

Další let byl s Asiana Airlines. Bohužel z původního "patra". Původní let Korean byl tamtéž, tak jsem se jal hledat vláček nazpět. Původní cestou to nešlo, protože byla jednosměrná a standardní vchod byl asi jen z transitu v jiném patře tohoto "patra". Našel jsem si tedy prvního člověka v uniformě a řekl mu, že chci vláčkem zpět na původní "patro". Ten si mě zapsal jako nějakého zločince a odvedl k vláčku. Nutno dodat, že na jeho seznamu jsem nebyl první a pár minut po mně přišel další zoufalec.

Na původním "patře" jsem se nejdřív vrhl na agenty Asiany (OZ) v gatu, zda-li by mě laskavě vzali na palubu. Ti mě opět nechtěli vyslyšet a když mám letenku na KE, tak mám letět s nimi. Když jsem se ptal, kde je kancelář OZ, tak mě zákeřně poslali do kanceláře KE. Ale já jsem jejich trik prokoukl a našel si ji sám.

Tady jsem se nejprve optal nic nedělající pána, jestli by to šlo. Ten mi řekl, že nic takového nejde. Pche. Optal jsem se o dva metry dál a paní mi řekla, že to zjistí. Po chvilce telefonování mi řekla, že místa jsou a vezmou mě a jestli chci zrušit rezervaci na KE. Řekl jsem, že ano a bylo to. Za dvě hodiny jsem již seděl v A321-200 a díky tomu jsem dorazil do Tokia o krásnou hodinu a půl dříve, takže byla daleko menší šance, že v noci uvíznu v hromadné dopravě kdesi mezi Naritou a vlastním Tokiem.

Neuvízl jsem a v deset hodin večer místního času jsem byl v mém novém příbytku v centru starého Tokia.

Bezpečnost především

1. Roušky

Že Japonci nosí roušky, asi každý ví, ale málokdo tuší proč přesně. Nejdříve jsem si myslel, že je to kvůli smogu, ale toho je v Tokiu možná méně než v Praze. Pak se nabízí ptačí nebo prasečí chřipka. Ovšem ani jedna z nich momentálně nepředstavuje závažný problém. Takže je to buď podivná móda, přílišná ohleduplnost nebo jsou to prostě jen citlivky. Ale aby to nevyznělo, že roušky nosí úplně všichni - to rozhodně ne, ale 10 procent to být může.

2. Práce na silnici

Kolik Japonců je potřeba na výměnu žárovky? Mnoho.. Neviděl jsem je sice měnit žárovku, ale drobné práce na silnici jsem zažil několikrát. Složitý úkon typu "podíváme se do kanálu" vyžaduje účast minimálně 9 lidí: tři stojí podél silnice a mávají na okolojedoucí řidiče výstražnými světly, dva je kontrolují, dva hlídají otevřený kanál, jeden je v kanále a jeden to všechno řídí.

3. Dezinfikovat, dezinfikovat, dezinfikovat

Prakticky u každého vstupu na nějakou atrakci, nebo kdekoli na atrakci, kde se lidé něčeho dotýkají, se nachází nádoby s dezinfekcí. A Japonci se dezinfikují často a rádi. Z toho vyplývá, že nošení roušek je buď přehnaná ohleduplnost nebo jsou to opravdu citlivky. Následující fotografie byla pořízena na vrcholu Tokyo Tower. Stejné dávkovače naleznete například v mořském akváriu, aby se návštěvníci mohli důkladně očistit poté, co si hráli s nečistými mořskými ježky..

Na závěr návod z plážových záchodů, jak si správně umít ruce...

Jak do Japonska

To je poměrně jednoduché: koupíte si letenku a letíte. No a teď vážně, protože jsem chtěl po dlouhé době konečně vidět něco jiného než naši českou kotlinu, tak jsem se rozhodl, že pojedu do Japonska. Přesněji řečeno do Tokia. To není tak úplně Japonsko, ale trochu ho připomíná (asi jako Praha není Česká republika, Londýn není Velká Británie a Auckland není Nový Zéland). A proč jsem si vybral zrovna Japonsko? Prostě jen tak. Je to daleko, měl jsem levnou letenku a chtěl jsem si dát sushi.

Není potřeba žádné vízum, je tam tepleji než tady, je to technická velmoc, prostě ideální destinace. Z toho vyplývá, že naplánovat se to dá rychle. Ve středu jsem se právě navrátivšího se kolegy optal na možnosti přežití mezi domorodci. Ve čtvrtek jsem si zjistil obsazenost letadel a rezervoval hotel. V pátek si nechal podepsat dovolenou a koupil letenky. Tím pádem mám dva a půl dne na sbalení všeho potřebného a mohu vyrazit na dálný východ.

Protože dva a půl dne je na balení věcí zbytečně mnoho, tak jsem na víkend odjel na třídní sraz. Půl dne musí stačit. Během pondělního dopoledne ještě zjišťoval další informace o pobytu v Tokiu, naplánoval, co všechno chci vidět (nejsem fanoušek pobíhání po městě, ale když už se vláčím takovou dálku, tak se jednou obětuji) a nebalil. Na to musí stačit půl hodiny.

Sbalit oblečení, foťák, nabíječku, náhradní baterku, letenky, pas a svačinu zase není tak složité, a tak se mi to za půl hodiny samozřejmě povedlo. Měl jsem krásný pětikilový batůžek, kde bylo vše potřebné. To znamená, že jsem si ho mohl vzít jako kabinové zavazadlo a nemusel se stresovat, že mi ho někde ztratí už na cestě tam.

Na letiště jsem přijel s dvouapůlhodinovým předstihem a hned jsem zjistil, že letedlo má více než hodinové zpoždění. Nevadí, nechal jsem se odbavit a šel se podívat do práce. Asi dvacet minut před plánovaným odchodem začala kolegyně mluvit o dovolené a o tom, že musí pojistit děti. Asi tušíte, kdo v tu chvíli pojištěný nebyl. Neváhal jsem, nažhavil internet a za deset minut byl problém vyřešen. Tím bylo vše potřebné vyřízené a mohl jsem naší zemičce na týden udělat pá pá.