Nový mil-ník: sto tisíc za rok

Loni jsem udělal lehce přes 77000 mil, což byl dosavadní rekord. Letos jsem už překonal 100000 mil a to mám ještě deset letů před sebou.

Pokud si náhodou někdo myslí, že jsem si pořád lítal v businesse nebo něco podobného, tak bohužel… A pokud si někdo myslí, že to za mě platila firma, tak taky ne. Ale zase mi do sbírky přibyly exkluzivní záznamy typu Iran Air.

Teď teda doufám, že mě firma příští rok párkrát do světa pošle. To by snad mohla být trochu větší kultura cestování. Doufám.

London Gatwick Airport - cestování na Oyster card

Když mám teď ty automatické opravy, tak můžu oběma čtenářům sdělit (statistika návštěvnosti napovídá, že nemůžu mířit moc vysoko), že v Londýně se od ledna 2016 umožní jízdu na letiště v Gatwicku za pomocí Oyster card nebo bezkontaktní platební karty.

Více info v angličtině zde:

https://www.gov.uk/government/news/contactless-payments-and-oyster-to-make-travel-to-and-from-gatwick-airport-seamless

From the New Year, many customers will be able to benefit from cheaper fares. Currently, a single journey paper peak-time ticket costs £15.40 from London Terminals to Gatwick Airport (excluding Gatwick Express). With pay as you go, a rush hour trip will cost £14.00 and £8.00 off-peak.

• Gatwick Express single journey on pay as you go will be £19.80. The current single fare when purchased at London Gatwick or London Victoria is £19.90. 
• Redhill to London Victoria or London Bridge single journey on pay as you go will be £10.30 peak and £5.80 off-peak. The current anytime day single is £10.50.
• East Croydon to Gatwick Airport single journey on pay as you go will be £5.20 peak and £3.00 off-peak. The current paper anytime single (excl. Thameslink only fares) is £5.20.

To je skvělá zpráva a znamená to velké zjednodušení cestování po Londýně:

1. Za prvé už žádné fronty u automatu na lístky a zuřivé hledání toho správného spojení za správnou cenu – jen přiložíte kartu a jedete.
2. Za druhé to zlevňuje jízdy – pouze £8 mimo špičku z Gatwicku do Londýna a naopak. To "pouze" se asi zdá vtipné, ale v UK je to poměrně dobrá cena.
3. Za třetí vám tak stačí jen Oyster card nebo bezkontaktní platební karta na všechno cestování po Londýně pokud přiletíte na Heathrow, London City nebo Gatwick – nenapadá mě případ, kdy byste potřebovali jiný lístek (kromě předraženého Heathrow Express).

Takže už žádná hromádka různých jízdenek a zjišťování, jaký způsob cesty je zrovna výhodnější, protože Oyster card vám to ohlídá. Bankovní karta nyní už také, ale musíte si dát pozor, abyste používali stále tu samou.

Tím u mě Gatwick o něco málo stoupnul v ceně a jednou ho možná i uznám jako letiště v Londýně a ne někde na konci světa. Luton a Stansted by se nad tím měli zamyslet.

Viva la čeština

Na asi osmnáctý pokus se mi podařilo nainstalovat kontrolu pravopisu v češtině do Microsoft Office. Předchozí (firemní) verze to neumožňovala (kdo by chtěl v cizině češtinu, že jo) a ta nová se tvářila, že je všechno v pořádku, ale pak skutek utek. Dnes jsem to zkusil opět a tadá, opravy fungují.

Tím chci říct, že se mi mírně zjednodušilo přidávání článků, protože Open Office nemá tak dobré opravy a podtrhává kde co. Ne že bych neuměl česky (pár mých učitelek ze základní školy by se teď určitě hystericky smálo a ten zbytek by omdlel), ale dělám větší než malé množství překlepů a tohle mi dost usnadní život.

A jak to teď píšu, tak opravy jsou v Office 365 (2013) dost vylepšené. Aspoň něco, protože jinak jsou nejnovější Office dle mého skromného názoru katastrofa – vypadají naprosto nechutně a co hůř, jsou výrazně pomalejší než předchozí Office 2010. Hlavně Excel mě vytáčí do nepříčetnosti. Pokrok nezastavíš...

Závěrem bych rád upozornil, že výše uvedené má sice pozitivní přínos pro samotné psaní, ale nijak nemění moji osobní lenost, která mi v psaní brání daleko víc... :)

100 dní

Dlouho jsem nic nepsal, protože mi v tom bránila lenost. Bestie.

Zatím se mě nepustila, takže jen rychlovka: Během následujích cca 100 dní mám před sebou přes 30 letů a zhruba 100 000 kilometrů v letadle(ch).

Mám drobné obavy o svou sedací část těla, ale snad to nějak zvládnu. Když se mi podaří vyhrát boj s leností, tak o tom možná i něco napíšu.

50000

Tak dalších deset tisíc trvalo víc než rok, asi jsem loni měl velký oči. Teď se trochu bojím, že Last.fm propaguje beta verzi nových stránek a tam je přehrávání ze Spotify. Což by po mě mohlo chtít platit. No uvidíme.

Letos se vítězem stala kapela PVRIS s písničkou My House. Ani jedno jsem v životě neslyšel, v tu chvíli jsem poslouchal stanici Twenty one pilots a podobní umělci, a bylo mi to podstrčeno. Ale nebylo to špatný.

Piccolo neexistuje!

Zvídavost a zuřivé klikání na kdejaký odkaz nebo článek mě dostaly na stránky projektu Piccolo neexistuje! aneb reinstalace kávové kultury. Nadpis je poměrně specifický v tom, o co se tento projekt snaží. Ve zkratce – český turek je kafe asi jako je jídlo většina receptů od Ládi Hrušky.

Já teda kafe nepiju, ale to, co píšou, vesměs dává smysl a píšou to i jinde na internetu, tak to musí být pravda! Další klikání mě dostalo (opět po delší době) na stránky Cuketka.cz, konkrétně tuhle: Zapomeňte na espresso. Podle toho článku jsem ve skupině a) nepijete kávu, protože je hořká.

Na jednu stranu jsem rád, že nejsem závislý na kávě jako cca polovina lidí, co znám. Na druhou stranu bych rád ochutnal něco nového dobrého. Já jsem nikdy pořádný kafe neměl a pokud bych posuzoval všechno podle toho, jak chutnal "guláš" ve školce, tak teď nejím skoro nic. Ostatně ono to tak i hodně dlouhou dobu bylo...

Na druhou stranu mi toho chutná až dost i tak a tohle vypadá jako komplikovaná závislost. Nicméně je to asi o dost levnější než třeba víno. A co si budeme povídat, je společensky tolerovanější vypít 4 kafe než láhev vína, i když kofein se zdá být také poměrně nebezpečná droga – minimálně pro pavouky (ještě parodie pro odlehčení).

V Sao Paulu na letišti jsem nedávno ochutnal Cappuccino (protože brazilská káva přece nemůže být špatná!) a asi bych to dokázal vypít, ale že bych se z toho zbláznil, to ne. Každopádně to chutnalo výrazně jinak než turek. Jednou se k tomu třeba dopracuju, pivo mi ve školce taky nechutnalo :)

Velikonoční roadtrip – Washington

Washington mě hodně bavil a věřím, že každý si tam něco najde. Je tam milión památek, které mě obecně moc neberou, ale jsou pěkné a hezky pohromadě. Celé centrum se dá za půl dne obejít pěšky a kousek od centra je Ronald Reagan Washington National Airport, takže je odevšad pěkný pohled na skoro pořád přistávající letadla. Už jsem říkal, že jsem magor?

Ač se na rozdíl od jiných měst snaží prodloužit metro až na letiště (Praho, mluvím k tobě!), ještě jim to bude trvat zhruba tři roky. Takže z levných možností jsou na výběr jsou buď Silver Line Express k nejbližší stanici metra za 5 USD nebo Airport Express 5A do L’Enfant Plaza station za 7 USD, což je dvě minuty chůze od centra (National Mall). Navíc na L’Enfant Plaza je nákupní centrum, takže i food court, záchody a wifi. Co víc si člověk může přát.

Netuším, jak dlouho trvá bus+metro, ale můj bus 5A jel zhruba hodinu a to jsme strávili dost času v zácpě. Pokud bych jel znova jen do centra, tak beru opět 5A, protože nepředpokládám, že ušetřím výrazné množství času použitím metra. Navíc denní jízdenky zdražily na 14.50 USD a na centrum to fakt není potřeba, protože se to dá obejít pěšky a Pentagon je vidět z toho autobusu.

Já jsem si dal okruh L’Enfant Plaza, Thomas Jefferson Memorial, Franklin D. Roosevelt Memorial, Arlington National Cemetery, Lincoln Memorial, Vietnam Veterans Memorial, White House, Washington Monument, Smithsonian Castle, the Capitol, National Gallery of Art a odtud zpět na L’Enfant Plaza. Celé mi to trvalo cca 6 hodin včetně food court a ušel jsem asi 18 kilometrů. Nijak jsem nespěchal, ale ani jsem nikde moc neokouněl.

Hřbitov je plný turistů a studentíků, kteří chtějí vidět hrob Kennedyů a zbytek je evidentně moc nezajímá, ač se je národní pýchou se dmoucí průvodci snaží z plna hrdla zaujmout. Lincoln Memorial je plný lidí, Washington Monument je zdarma, ale "vyprodaný" už od rána a Capitol se opravuje, takže z něj moc pěkných fotek mít nebudete. Navíc se nedá jít až k němu, takže jsem nezjistil, za kolik vteřin vyběhnu schody nahoru bez dopomoci od ochranky.

Velká část National Mall se taky opravuje, takže je tam trošku zmatek a má to tak být ještě asi 2 roky. V centru je také spousta muzeí a galerií a minimálně National Gallery of Art je zadara (a mají záchody a wifi). Bílý dům byl v obklíčení 30000 dětiček čekajících na tradiční velikonoční radovánky (tady a tady), takže jsem ho viděl jen z dálky. Ale i tak to stálo za to.

Po tomhle všem jsem byl docela předávkovaný kulturou, spálený od sluníčka, smradlavý a nemytý, takže jsem frčel zpátky na letiště, abych si dal sprchu a vyrazil zpět do reality.

Velikonoční roadtrip – Sao Paulo

Sao Paulo se mi naopak nijak nelíbilo. Prakticky všechny recenze říkají, že to není zrovna bezpečná destinace (dobře, Rio je mnohem horší), ale centrum je prý v pohodě. Každopádně vás to zrovna nenabudí. Navíc předpověď hlásila menší tropickou bouři, ale poučen ze Singapuru, kde hlásili non-stop déšť a pak pršelo každý den jen hodinu přesně ve čtyři odpoledne, jsem nepanikařil.

Normálně používám nejlevnější dopravní prostředky a hromadnou dopravu, ale tady jsem se rozhodl použít Airport Bus Service, který jede přímo do centra. Jedna cesta je 42 BRL (cca 350 CZK), šlo platit kartou a jejich autobusy mají wifi. Jinak to jde jiným busem a metrem ani ne za polovinu, ale bankomat mi chtěl naúčtovat 170 korun za výběr a nebyl jsem si jistý, jestli je metro ten nejlepší nápad.

Přijel jsem na Praca de Republica, pokusil se zapamatovat, kde je zastávka autobusu a vyrazil směr Praca de Se. Nebo aspoň tam, kde jsem si myslel, že to je. Prošel jsem si to na Google street view, takže jsem zhruba tušil a neviděl jsem tam žádný gangy nebo hořící auta, takže by to neměl být problém.

Podivných individuí a bezdomovců je v Sao Paulu opravdu hodně, ale cestou na Praca de Se a pak přímo tam jich bylo zdaleka nejvíc. Všude je i spousta policajtů, ale že bych se tam cítil extra bezpečně, to nemůžu říct. Na druhou stranu zbytek cesty byl v pohodě, i když to byly od pohledu opuštěnější místa.

Šel jsem na jihozápad po Avenida da Liberdade až na Avenida Paulista, což má být podle Tripadvisoru prakticky největší atrakce světa. Mno, znova mě to utvrdilo v tom, že Tripadvisoru se nedá moc věřit, protože to je jen obyčejná velká ulice, kde je pár bank a pár obchodů. Byl jsem tam teda v neděli, ale nedovedu si představit, že jindy se tam děje něco mimořádného.

Ale dle předpokladů jsem tam našel obchodní centrum (Shopping Centre 3) a v něm food court, kde šlo platit kartou. Takže jsem si našel restauraci s největší frontou místních lidí (Divino Fogao) a zařadil se do té fronty. Nečekal jsem, že se domluvím, ale lidi si nabírali sami z bufetu a evidentně to jídlo platili podle váhy, tudíž žádná komunikace nebude potřeba. A nebyla. Nandal jsem si na talíř přiměřené množství jídla, přidal desert, zaplatil 32.56 místních šušňů a šel dlabat.

Na výběr bylo všechno možné od zeleniny, salátů a neidentifikovatelných příloh, přes různá masa a masové směsi, až po dorty. Ten talíř jídla vyšel o cca 20-50 % dráž než v okolních restauracích a McDonaldech, ale vypadalo to líp a mohl jsem ochutnat mnohem víc věcí. To hovězí vypadalo sušší a trochu bylo, ale upřímně chutnalo daleko líp než většina svíčkových v ČR.

S plným pupkem jsem vyrazil přes Rua da Consolacao zpět na Praca de Republica, tam jsem nakouknul do metra, jestli je to plné zlodějů a vrahů (není, tvářilo se to bezpečněji než povrch) a pak už jsem jen hledal zastávku autobusu. Tu jsem dvakrát úspěšně obešel, ale napotřetí se zadařilo. Ještě bylo potřeba přemluvit řidiče, aby mě vzal o dvě hodiny dřív, ale to nebyl problém, protože to je stejná cena a autobus byl prázdný.

Sao Paulo na Wikitravel

Shrnutí: Sao Paulo je drahé, nic moc k vidění a ne zrovna bezpečné. Pokud tam nemáte známé, tak se asi ani nesnažte. Tropická bouře se dle předpokladů nekonala, jen asi hodinu trochu kapalo, ale furt bylo 26 stupňů.

Velikonoční roadtrip – Chicago

Chicago se mi celkem líbilo – není to sice New York a byla zrovna hrozná zima, ale jinak to bylo výrazně přívětivější než jakékoli jiné americké město, co jsem zatím navštívil. Z letiště O'Hare jezdí do centra metro, takže doprava není problém. Cena byla 10 USD za 24 hodin jízd metrem a autobusy (20 USD za 3 dny). Více info zde.

Večeři jsem měl v Portillo's na 100 W. Ontario Street a jako jo, dobrý burgery. Hned vedle mého hostelu byl non-stop obchod, kde měli spoustu místních piv, takže člověk nemusí pít nepitelný falešný Budvary. Hostel měl střešní terasu, což je vždycky záruka zábavy, ale byly cca dva stupně, takže pro mě byla neobyvatelná. Ráno klasické americké palačinky k snídani (jsou to vlastně lívance) s Nutellou a hurá na dvě hodiny do města.

Pokud máte rádi vyhlídky, tak buď the Sky Deck na kdysi nejvyšší budově světa Willis Tower (dříve Sears Tower) za 19.50 USD, nebo 360Chicago na John Hancock Center za 19 USD, nebo The Signature Lounge tamtéž, pokud máte rádi drinky a nechcete platit vstupné (a taky je to o dvě patra výš). Ale může se stát, že budete mít místa na špatnou stranu. Dámy teda o nic nepřijdou, protože z jejich záchodů je vidět centrum a Navy Pier. Páni mají smůlu nebo si musí vzít paruku.

Bohužel jsem nevyzkoušel místní klasiku deep dish pizza, takže asi budu muset přijet znova. Ale až bude teplo.

Velikonoční roadtrip – cesta

Měl jsem 4 dny volna, nechtěl jsem sedět doma a např. Řím byl nesmyslně drahý nebo tam byla úplně hloupá spojení. Takže když už mám trávit život v letadle a platit hodně peněz, ať se taky někam podívám. A ještě lépe ať z toho kápnou nějaké míle. Ano, jsem magor. Minimálně občas.

Dalo to trochu práce, ale po dvou dnech hledání jsem našel geniální spojení LHR-ORD-IAH-GRU-IAD-LHR s United Airlines. Pro normální lidi: Londýn – Chicago – Houston – Sao Paulo – Washington – Londýn. Další možnosti jako Peking nebo Johannesburg měly opět nesmyslná spojení nebo cenu a v Hong Kongu už jsem byl. Jiné destinace byly mimo finanční a časové možnosti.

Původně jsem to chtěl dát na jeden zátah, tzn. Londýn – Sao Paulo a hned zpět, ale pak jsem usoudil, že jeden den v Chicagu by se hodil, když už se táhnu takovou dálku a je to za stejnou cenu. Navíc jsem tam nikdy nebyl. Původně jsem chtěl jednu noc v Sao Paulu, ale to jsem zavrhnul po přečtení několika recenzí, které zrovna nevyzdvihovaly Sao Paulo jako bezpečnou destinaci.

Nakonec jsem přidal i půl dne ve Washingtonu, páč máma tvrdila, že to tam je pěkný a maminky mají vždycky pravdu. Tím jsem to natáhnul na 4 a půl dne – v pátek v poledne odlet a v úterý brzy ráno návrat. Tedy rovnou do práce.

Naivně jsem si myslel, že si budu moct vybrat lepší sedačky Economy Plus bez poplatku, ale ne, nemohl (musíte být United Silver a výš, Star Gold nepomůže). V době nákupu letenky (pondělí večer) už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že to jednou přežiju a koupil to i tak. Ještě jsem doufal, že by ty lepší místa mohly být za rozumný peníz, ale 149-219 USD mi moc rozumně nepřipadalo. Za jeden let...

Na celý výlet jsem potřeboval jen jednu noc v hostelu (v Chicagu), zbytek jsem seděl v letadle. Pokud to náhodou není zřejmé, tak jsem to celé odletěl úplně vzadu. Horor. Každopádně to časově moc pěkně navazovalo: denní let do Chicaga, cca 30 hodin na místě, odpoledne odlet do Houstonu a hned přes noc do Sao Paula, 12 hodin na místě, přes noc do Washingtonu, 12 hodin na místě a přes noc zpátky do Londýna.

Při každém přestupu v USA musíte projít imigračním, vyzvednout si kufry (pokud nějaké máte) a zase je vrátit, takže musíte mít vízum nebo ESTA. V mém případě byl průchod imigračním v Chicagu i pak cestou zpátky ve Washingtonu relativně bez problémů. Jen v Chicagu jsem nemohl zjistit, kam se mám zařadit. Paní, co řídila imigrační dopravu, v pravidelných intervalech halekala, že všichni s již použitou ESTA mají jít dál do další sekce a máchala rukou někam dozadu, ale dál v tomhle případě znamenalo na konec její ruky. Ve Washingtonu se mě nikdo nesnažil zmást a navíc United tam má pro sebe speciální imigrační, takže žádné zmatky a za pár minut jsem byl venku. Ehm, v USA.

Cestu jsem nečekaně přežil ve zdraví a taky jsem měl štěstí, že lety byly poloprázdné (jinak by to taky bylo mnohem dražší). Jen na prvním dlouhém letu jsem měl souseda, na zbylých třech jsem vedle sebe měl místo. Na tom posledním jsem dokonce dostal to lepší místo. Pak jsem taky měl přístup do salónků, což cestování hodně usnadní. No a taky United v ekonomu nedává zadarmo alko nápoje, takže jsem se choval slušně.

To jsem naštěstí nemusel dělat na zemi, takže jsem si v Londýně naložil dost jídla a pití, aby mi to vystačilo až do pohovoru s imigračním úředníkem. Star Alliance, jejíž je United členem, odlétá v Londýně z Heathow Terminal 2, tedy z toho nejnovějšího. United a Lufthansa tu mají velice pěkné salónky, na které budete v USA vzpomínat se slzou v oku. Takže jsem si dal vydatnou snídani, smoothie a větší trochu Prosecca.

Nevím proč jsem si vsugeroval, že v Chicagu má salónek Lufthansa, takže jsem se těšil na sprchu, jídlo a samoobslužný bar. Realita je taková, že Lufthansa tam nic svého nemá a používá salónky United, které sice mají sprchy, ale o jídle se moc mluvit nedá.

V Houstonu to bylo ještě horší, takže jsem po snědení hromádky sýra, mrkve a cookies šel do terminálu nabít telefon (ne, nemají USB nabíječky) a už jsem tam zůstal.

Opěvovaný salónek Star Alliance v Sao Paulu vypadá na obrázcích výrazně lépe než ve skutečnosti, ale mají sprchy, nikterak úžasný bar a k jídlu byly palačinky plněné salámem a sýrem nebo mini sendviče.

Ve Washingtonu je konečně Lufthansa, kde měli parádní kuřecí křídla a ještě lepší jehněčí guláš, plus pár dalších dobrot. Samoobslužný bar se tu sice nekoná, ale obsluha vám naleje i bez pravidelné výměny nápojů za dolarové bankovky... Pak jsem tam teda nechal víc, než bych dal normálně.

Už v pátek večer hned po příletu do Chicaga jsem se odbavil na všechny následující lety. Můj další let byl <24 hodin a všechny zbylé byly v podstatě navazující lety, tak to šlo. Na posledním letu mi ovšem nešlo vybrat místo a dostal jsem okýnko. Před odletem z Washingtonu jsem se šel zeptat, jestli to náhodou nejde změnit na uličku a ono jo. United vás nechá změnit místa i po check-inu, takže jsem si vybral poslední volné místo na kraji poslední řady.

O pár hodin později při nástupu do letadla jsem dostal nové místo, což mě dost vyděsilo, protože upgrade byl vysoce nepravděpodobný. Naštěstí potřebovali tu poslední řadu pro přebytečné letušky (neptejte se mě proč, tak mi to vysvětlili) a já díky tomu dostal místo v Economy Plus. Což bylo velké štěstí, protože mě mohli vmáčknout někam jinam.

Návrat do Londýna byl brzo ráno, takže jsem mohl jít domů, vytřídit emaily, na tři hodiny se vyspat, udělat ze sebe člověka a jít zpátky na letiště, pracovat do půl sedmé a odlet na služební cestu.

Kupodivu nenastal moment, kdy jsem se nenáviděl za svoje debilní nápady a dokonce jsem došel k závěru, že mít víc volna a mnohem víc peněz, tak si dám něco podobného znova. Mno, v době publikace článku už jsem i dal, ale to jsem koupil už před tímhle výletem.

300000

Nechtěl jsem narušovat moji dubnovou sérii a taky aby to náhodou nezapadlo – o Velikonocích jsem kdesi nad Brazílií překonal 300000 mil a víc než měsíc v letadlech!

Asi bych měl začít dělat něco normálního, protože v Brazílii jsem nebyl pracovně nebo na dovolené. Byl to takový velikonoční roadtrip. V letadle.

Day 30 – Your favorite song at this time last year

Vzhledem k tomu, že poslední dva roky poslouchám převážně to, co mi Last.fm náhodně předhodí, tak si nejsem uplně jistej. Tohle je jedna z mnoha písniček, co se v seznamu objevila a vypadá to, že jsem v tu dobu zrovna poslouchal "stanici" HammerFall.

HammerFall – HammerFall

Day 29 – A song from your childhood

Ego teenagera se pohybuje v nebeských výšinách, když poslouchá něco tak drsného jako 666. Alarmaaaaa!

666 – Alarma!

Day 28 – A song that makes you feel guilty

Nevíte, co máte, dokud o to nepřijdete. Naštěstí to funguje ve zlém i v dobrém smyslu, ale občas je to fuška se k tomu uvědomění dostat.

Passenger – Let Her Go

Day 27 – A song that you wish you could play

Koukám, že tu mám pokaždé kytaru. Umět hrát na klavír by ale taky neurazilo. Nebo na jakýkoli hudební nástroj.

Když jsem to nedávno někomu říkal, tak se mi smál, že bych mohl hrát na triangl. Tak ne, nemohl.

Tommy Emmanuel – Classical gas

Day 26 – A song that you can play on an instrument

Ne, hrát na to neumím, ale dokázal jsem z toho vyloudit souvislý zvuk. Což mě kvalifikuje víc než většinu obyvatel zeměkoule, ha!

How To Play The Didgeridoo – Lesson #1

Day 25 – A song that makes you laugh

Baumaxa je pán, hej.

Xavier Baumaxa – Ozajstný Hip Hop

Day 24 – A song that you want to play at your funeral

Doufám, že na výběr budu mít ještě pár let, ale tohle by mi nevadilo. Konec konců můj pohřeb má být zábava plná optimismu. Pak se můžou dědicové začít soudit o moje miliony.

The Killers – Mr Brightside (Jacques Lu Cont's T.W.Duke Remix)

Day 23 – A song that you want to play at your wedding

Rihanna by mi mohla hrát na svatbě. Osobně. Nebo klidně bejt u oltáře, nejsem vybíravej.

Rihanna – Te Amo

Day 22 – A song that you listen to when you’re sad

S usínáním moc problémy nemám, ale skoro pořád se mi něco zdá. A když zdánlivě celou noc pracujete, něco řešíte, bojujete nebo řídíte ponorku, tak je to docela vyčerpávající.

Upozornění: Klip obsahuje necenzurovanou nahotu. A jelena. Je to holt umění.

Tata Bojs – Usínací

Day 21 – A song that you listen to when you’re happy

Mňága má většinu písniček poměrně depresivních a zároveň optimistických. Tohle je jedna z těch pozitivnějších.

Mňága a Žďorp – A chce se žít!

Day 20 – A song that you listen to when you’re angry

Já samozřejmě nikdy naštvaný nejsem, ale kdybych byl, tak tohle by mohlo pomoct.

I'm screaming out, somebody listen,
It feels so good, this therapy!

The Unseen – Scream Out

Day 19 – A song from your favorite album

Slovenská pop-punková legenda a asi jejich nejlepší album.

Frontman kapely se v roce 2006 rozhodl, že se bude živit jako pilot. To jako fanoušek letadel chápu, jako fanouška kapely mě to nepotěšilo. Naštěstí ho to po čtyřech letech přestalo bavit a od roku 2010 máme Iné Kafe naspäť.

Iné Kafe – Ružová záhrada (album Príbeh)

Day 18 – A song that you wish you heard on the radio

Jo kdyby v rádiu hráli tohle nebo něco podobného, to by byla jiná.

Pro netrpělivé: Graduje to cca od sedmé minuty.

John Butler Trio – Ocean

Day 17 – A song that you hear often on the radio

One Direction! <3 <3 <3 Harry!!! <3 ..a ty ostatní!!

Nový řidič autobusu nám pouští jen zprávy a v práci nebo doma rádio neposlouchám, takže mám dost omezený přísun nedobrovolného poslechu. Tohle bylo jediné, co se mi vybavilo, že jsem někde slyšel. A ne, nebylo to na jejich koncertě.

One Direction – Story of My Life

Day 16 – A song that you used to love but now hate

Sice mi vyloženě nevadí, ale jsem touhle písničkou dost přesycený. Jednou chvíli bylo dost složité ji neposlouchat, protože se na vás valila ze všech stran.

Gotye – Somebody That I Used To Know (feat. Kimbra)

Day 15 – A song that describes you

Zlobivej kluk, no.

Ale zlepšuje se to!

Less Than Jake – Devil In My DNA

Day 14 – A song that no one would expect you to love

Tell me why? No prostě se mi líbí, co mám dělat. Stydět se budu jen trochu.

Backstreet Boys – I Want It That Way

Day 13 – A song that is a guilty pleasure

Srdceryvný popík, johoho.

Milky Chance – Stolen Dance

Day 12 – A song from a band you hate

Už jsem to říkal, ale když se mi to nelíbí, tak to neposlouchám, že jo?

Tahle písnička je ještě to lepší, co se v českém showbyznysu dá najít...

LuŠtěLa – Drsnej rock

Day 11 – A song from your favorite band

Nevím, jestli nejoblíbenější, ale jedna z hodně oblíbených kapel rozhodně ano.

Pozn: Toto není oficiální klip, ač to název tvrdí.

Foo Fighters – Dear Rosemary

Day 10 – A song that makes you fall asleep

Nemůžu si vybavit žádnou písničku, která by vyloženě uspávala. Většina mě spíš nakopává. Tahle je taky od obojího trochu.

U2 – Walk On

Day 09 – A song that you can dance to

Já jsem neobyčejně tanečně nadaný a tahle písnička mi dovolí se předvést v tom nejlepším světle. Nebo jakákoli podobná.

Judas Priest – Painkiller

Day 08 – A song that you know all the words to

Tohle je trochu podvod, ale kdo může říct, že si ty slova nepamatuju?

Mimochodem je to závěr Pražského jara 2015.

Antonín Dvořák – Symfonie č. 7 d moll op. 70

Day 07 – A song that reminds you of a certain event

Nevím přesně, co to bylo za akci, ale pamatuju si, že jsem chtěl zahrát černýho Majkla. Protože černej Majkl je legenda.

Tuto venkovní akci si ovšem pamatuju především proto, že jsem běžel od podia, abych slyšel telefon, přeskočil kládu (asi původně zamýšlenou jako sezení) a rozbil se o paletu cca 2 kroky za tou kládou. Ta už ve tmě a stínu od klády vidět nebyla. Naštěstí to odneslo jen odřený koleno.

Tuším, že mi kamarád volal něco životně důležitého, jako že stojí ve frontě na pivo. Smysl palety mi zůstal utajen. Žádná další zranění neproběhla.

Michael Jackson - Don't Stop 'Til You Get Enough

Day 06 – A song that reminds you of somewhere

Legendární rockotéky na Alma mater. Tenhle psycho-klip zrovna hrál, když jsme tam přišli.

Co hráli, když jsme odcházeli, opravdu netuším. Spolužák se naštěstí zrovna stěhoval z jedné koleje do druhé, takže tam byl volný jeden velepokoj/byt se čtyřma palandama, takže se tam pohodlně vešlo 8 lidí. To může vypadat jako normální, spát v posteli, ale na kolejích to obecně prostorem zrovna neoplývá a lino není ani vzdáleně tak pohodlné jako matrace (empiricky ověřeno v Plzni).

The Cure – Friday I'm in Love

Day 05 – A song that reminds you of someone

Nejsem si uplně jistej, koho mi to vlastně připomíná. Nicméně si vzpomínám, že někdy v osmé (?) třídě jsme byli na školním výletě neznámo kde a jedna spolužačka (nevím přesně která) srdceryvně vykřikla, že se jí tahle písnička od Metallicy nelíbí. Jiná spolužačka (nevím přesně která) ji politovala, že na ni má jistě špatné vzpomínky. Inu problémy čtrnáctiletých dětí. A já mám evidentně problémy s pamětí, protože si nejsem jistý, jestli to náhodou nebyla Nothing Else Matters. No nic.

Metallica - The Unforgiven

Day 04 – A song that makes you sad

Že by to na mě působilo nějak extra depresivně, to zase ne, ale asi bych si to nepouštěl před souboj o titul mistra světa v těžké váze.

R.E.M. – Nightswimming

Day 03 – A song that makes you happy

Jako správný buran jsem zjistil, že nějaký Ludovico existuje až díky filmu Nedotknutelní (Intouchables). Film je nejen velmi dobrý, ale především má výbornou hudbu, na které se podílel právě Ludovico Einaudi.

Primavera je jedna z nejpopulárnějších skladeb a tady je pro zájemce odkaz na celý koncert z Royal Albert Hall.

Ludovico Einaudi - Primavera

Day 02 – Your least favorite song

Lucka mi nikdy k srdci nepřirostla a kombinace playback + reality show VyVolení + špatná předělávka Bonnie Tyler - Holding Out For a Hero je záruka nekvality.

Lucie Vondráčková – Vítr

Day 01 – Your favorite song

Jako Adela dobrá, ale tahle verze je prostě lepší.

Adele – Hometown Glory (High Contrast remix)

30 day song challenge - 2015

Dubnová klasika, začínáme zítra a témata jsou opět následující:

day 01 - your favorite song
day 02 - your least favorite song
day 03 - a song that makes you happy
day 04 - a song that makes you sad
day 05 - a song that reminds you of someone
day 06 - a song that reminds you of somewhere
day 07 - a song that reminds you of a certain event
day 08 - a song that you know all the words to
day 09 - a song that you can dance to
day 10 - a song that makes you fall asleep
day 11 - a song from your favorite band
day 12 - a song from a band you hate
day 13 - a song that is a guilty pleasure
day 14 - a song that no one would expect you to love
day 15 - a song that describes you
day 16 - a song that you used to love but now hate
day 17 - a song that you hear often on the radio
day 18 - a song that you wish you heard on the radio
day 19 - a song from your favorite album
day 20 - a song that you listen to when you’re angry
day 21 - a song that you listen to when you’re happy
day 22 - a song that you listen to when you’re sad
day 23 - a song that you want to play at your wedding
day 24 - a song that you want to play at your funeral
day 25 - a song that makes you laugh
day 26 - a song that you can play on an instrument
day 27 - a song that you wish you could play
day 28 - a song that makes you feel guilty
day 29 - a song from your childhood
day 30 - your favorite song at this time last year

Duben se na to hezky hodí, takže ano, bude to zase obtěžovat celý měsíc.

Klasicky to nebyl jednoduchý výběr. Tady jsou roky 2013 a 2011.

Jak jsem byl okraden

22.1.2015 – V odpoledních hodinách neznámá osoba utrácí něco přes tisíc dolarů během devíti transakcí kdesi v hloubi Pensylvánie. Dobrá, bylo to konkrétně zde. A bylo to mojí kartou.

23.1.2015 – Ráno v 07:15 mi zvoní budík. Zamáčknu ho (no dobře, jen posunu zvonění o 5 minut) a provedu bleskurychlé rozhodnutí o prodloužení spánku do 08:00. Je konec konců pátek. Během toho si všímám, že mi přišla sms. To se moc často nestává, ale rozhodnu se ten spam přečíst.

Z podivného čísla 67744 přišlo upozornění na možný podvod s mojí Amex kartou a jestli jsem se právě pokoušel nakoupit v Sheetz 0421. "Odpovězte 1, pokud Ano. 2 pro spojení s Amex."

Říkám si spam, jak jsem předpokládal a teď už mi zbývá jen 43 minut drahocenného spánku. Během pokusu o usnutí můj rozespalý mozek zpracoval informaci, že tam byl i kus čísla mojí karty. To přece není možné. Tak se podívám znova a jo. Teď jim odpovím, oni budou mít i číslo telefonu a bůh ví, co se bude dít dál. To bylo první, co mě napadlo.

Po menším vnitřním boji posílám dvojku, přece nebudu paranoidní. Okamžitě přišla další sms "Pro podrobnosti volejte kontrolní oddělení Amex na čísle +44(0)1273576806 nebo na číslo na kartě." Tak, teď v záchvatu paniky zavolám na to první, zadám číslo karty, okradou mě a můžu zažádat o hypotéku na splátky něčí dovolené v Karibiku. Chytrej spam.

Ale zase na druhou stranu, aby měli moje číslo karty, to už by museli bejt hodně dobrý podvodníci. Zavolám teda na číslo na kartě a uvidíme. Protože mám smysl pro konspirační teorie, tak už jsem si představoval, jak mi přesměrovali číslo jinam, ač volám na oficiální Amex linku, tam zadám to číslo karty a jsem zase u splácení té dovolené v Karibiku. A televize k tomu.

Nicméně jsem zavolal a zadal. Povídám, že jsem dostal zprávu a že si nic nekupuju. Operátor se mě ptá, jestli jsem si právě chtěl něco koupit v Sheetz a já, že opravdu ne. Hm, hm, hm, prej jestli nejsem v USA. Ne, jsem v posteli v Londýně. Tak mi oznamuje, že moje karta včera vesele utrácela na různých místech Pensylvánie 5 až 200 dolarů a až desátá transakce byla zamítnutá.

Dobré zprávy po ránu vždycky potěší.

Pak se mě ptá, jestli jsem nakupoval v Sainsbury's Local. Ano, to je moje, jedno mlíko za £1.10. Operátor je spokojený, že našel nějakou opravdovou transakci a ptá se mě, jestli jsem byl někdy v USA. Ano, byl jsem tam v říjnu. To mu stačilo ke spokojenosti a říká, že karta je zablokovaná, nová je za chvíli na cestě a transakce jsou reklamované.

Ještě se ptá, jestli tu kartu nutně potřebuju, protože ta nová přijde do čtyřech dnů. Odpovídám, že to bez ní chvíli přežiju. Tím je prý všechno vyřízeno. Transakce mi prý za chvíli vyskočí na seznamu útrat, ale nemusím nic dělat, protože je všechno zařízené a za tři dny dostanu peníze zpátky. Dobrá. Akorát už mám jen 29 minut spánku.

V práci se podívám a na účtu nic. Třeba mě přece jen hrozně mazaně okradli a já si teď myslím, že jsem v bezpečí? Něčí Karibik a k tomu televize... Pak koukám, že mi už ve čtvrtek před půlnocí přišel i email o podvodu, kde je opět kus čísla karty a vypadá opravdově (tzn. ne jako od Nigerijského dědice), takže třeba fakt nic platit nebudu.

24.1.2015 – Ráno najdu v poště novou kartu (doručená cca 26 hodin po nahlášení podvodu), takže by ten komplot byl opravdu hodně propracovaný.

Na účtu se objevuje všech devět transakcí za dohromady £692.60. Všímám si nového čísla karty. Ale chybí mi moje těžce nastřádané body (nemám přece kartu proto, abych platil bance, ale ona mě).

Volám tedy Amex a ptám se, jestli musím něco dělat. S refundováním peněz prý ne, ale body budou muset převést ze zrušené karty. To může trvat až dva týdny. Teď jsem nervózní. Žít 4 dny bez karty se dá, ale 2 týdny bez mých bodíků?!

25.1.2015 – Body jsou zpět!

26.1.2015 – Peníze zatím nikde.

Táta mi v poledne píše email a sms, že mu volali z banky, že v hotelu Country Inn došlo k úniku dat, a tak mu zablokovali kartu. Že já jsem tam platil. Ano, mohu potvrdit, že k úniku došlo. Nejen dat.

27.1.2015 – Jsem v práci a pak v pivovaru s kolegama a zákazníkama, nemám čas na blbosti.

28.1.2015 – Vrátilo se mi všech £692.60 s datem 25.1.2015. Přišel dopis datovaný 23.1.2015, že všechny informace byly předány k prošetření a nová karta je na cestě.

30.1.2015 – Dostal jsem dopis, že mi vrátili všechny peníze. Radši ještě zavolám, jestli nemusím znova zadat inkaso. Nemusím. Happy end. Dávám tuto veselou příhodu na blog.