Měl jsem 4 dny volna, nechtěl jsem sedět doma a např. Řím byl nesmyslně drahý nebo tam byla úplně hloupá spojení. Takže když už mám trávit život v letadle a platit hodně peněz, ať se taky někam podívám. A ještě lépe ať z toho kápnou nějaké míle. Ano, jsem magor. Minimálně občas.
Dalo to trochu práce, ale po dvou dnech hledání jsem našel geniální spojení LHR-ORD-IAH-GRU-IAD-LHR s United Airlines. Pro normální lidi: Londýn – Chicago – Houston – Sao Paulo – Washington – Londýn. Další možnosti jako Peking nebo Johannesburg měly opět nesmyslná spojení nebo cenu a v Hong Kongu už jsem byl. Jiné destinace byly mimo finanční a časové možnosti.
Původně jsem to chtěl dát na jeden zátah, tzn. Londýn – Sao Paulo a hned zpět, ale pak jsem usoudil, že jeden den v Chicagu by se hodil, když už se táhnu takovou dálku a je to za stejnou cenu. Navíc jsem tam nikdy nebyl. Původně jsem chtěl jednu noc v Sao Paulu, ale to jsem zavrhnul po přečtení několika recenzí, které zrovna nevyzdvihovaly Sao Paulo jako bezpečnou destinaci.
Nakonec jsem přidal i půl dne ve Washingtonu, páč máma tvrdila, že to tam je pěkný a maminky mají vždycky pravdu. Tím jsem to natáhnul na 4 a půl dne – v pátek v poledne odlet a v úterý brzy ráno návrat. Tedy rovnou do práce.
Naivně jsem si myslel, že si budu moct vybrat lepší sedačky Economy Plus bez poplatku, ale ne, nemohl (musíte být United Silver a výš, Star Gold nepomůže). V době nákupu letenky (pondělí večer) už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že to jednou přežiju a koupil to i tak. Ještě jsem doufal, že by ty lepší místa mohly být za rozumný peníz, ale 149-219 USD mi moc rozumně nepřipadalo. Za jeden let...
Na celý výlet jsem potřeboval jen jednu noc v hostelu (v Chicagu), zbytek jsem seděl v letadle. Pokud to náhodou není zřejmé, tak jsem to celé odletěl úplně vzadu. Horor. Každopádně to časově moc pěkně navazovalo: denní let do Chicaga, cca 30 hodin na místě, odpoledne odlet do Houstonu a hned přes noc do Sao Paula, 12 hodin na místě, přes noc do Washingtonu, 12 hodin na místě a přes noc zpátky do Londýna.
Při každém přestupu v USA musíte projít imigračním, vyzvednout si kufry (pokud nějaké máte) a zase je vrátit, takže musíte mít vízum nebo ESTA. V mém případě byl průchod imigračním v Chicagu i pak cestou zpátky ve Washingtonu relativně bez problémů. Jen v Chicagu jsem nemohl zjistit, kam se mám zařadit. Paní, co řídila imigrační dopravu, v pravidelných intervalech halekala, že všichni s již použitou ESTA mají jít dál do další sekce a máchala rukou někam dozadu, ale dál v tomhle případě znamenalo na konec její ruky. Ve Washingtonu se mě nikdo nesnažil zmást a navíc United tam má pro sebe speciální imigrační, takže žádné zmatky a za pár minut jsem byl venku. Ehm, v USA.
Cestu jsem nečekaně přežil ve zdraví a taky jsem měl štěstí, že lety byly poloprázdné (jinak by to taky bylo mnohem dražší). Jen na prvním dlouhém letu jsem měl souseda, na zbylých třech jsem vedle sebe měl místo. Na tom posledním jsem dokonce dostal to lepší místo. Pak jsem taky měl přístup do salónků, což cestování hodně usnadní. No a taky United v ekonomu nedává zadarmo alko nápoje, takže jsem se choval slušně.
To jsem naštěstí nemusel dělat na zemi, takže jsem si v Londýně naložil dost jídla a pití, aby mi to vystačilo až do pohovoru s imigračním úředníkem. Star Alliance, jejíž je United členem, odlétá v Londýně z Heathow Terminal 2, tedy z toho nejnovějšího. United a Lufthansa tu mají velice pěkné salónky, na které budete v USA vzpomínat se slzou v oku. Takže jsem si dal vydatnou snídani, smoothie a větší trochu Prosecca.
Nevím proč jsem si vsugeroval, že v Chicagu má salónek Lufthansa, takže jsem se těšil na sprchu, jídlo a samoobslužný bar. Realita je taková, že Lufthansa tam nic svého nemá a používá salónky United, které sice mají sprchy, ale o jídle se moc mluvit nedá.
V Houstonu to bylo ještě horší, takže jsem po snědení hromádky sýra, mrkve a cookies šel do terminálu nabít telefon (ne, nemají USB nabíječky) a už jsem tam zůstal.
Opěvovaný salónek Star Alliance v Sao Paulu vypadá na obrázcích výrazně lépe než ve skutečnosti, ale mají sprchy, nikterak úžasný bar a k jídlu byly palačinky plněné salámem a sýrem nebo mini sendviče.
Ve Washingtonu je konečně Lufthansa, kde měli parádní kuřecí křídla a ještě lepší jehněčí guláš, plus pár dalších dobrot. Samoobslužný bar se tu sice nekoná, ale obsluha vám naleje i bez pravidelné výměny nápojů za dolarové bankovky... Pak jsem tam teda nechal víc, než bych dal normálně.
Už v pátek večer hned po příletu do Chicaga jsem se odbavil na všechny následující lety. Můj další let byl <24 hodin a všechny zbylé byly v podstatě navazující lety, tak to šlo. Na posledním letu mi ovšem nešlo vybrat místo a dostal jsem okýnko. Před odletem z Washingtonu jsem se šel zeptat, jestli to náhodou nejde změnit na uličku a ono jo. United vás nechá změnit místa i po check-inu, takže jsem si vybral poslední volné místo na kraji poslední řady.
O pár hodin později při nástupu do letadla jsem dostal nové místo, což mě dost vyděsilo, protože upgrade byl vysoce nepravděpodobný. Naštěstí potřebovali tu poslední řadu pro přebytečné letušky (neptejte se mě proč, tak mi to vysvětlili) a já díky tomu dostal místo v Economy Plus. Což bylo velké štěstí, protože mě mohli vmáčknout někam jinam.
Návrat do Londýna byl brzo ráno, takže jsem mohl jít domů, vytřídit emaily, na tři hodiny se vyspat, udělat ze sebe člověka a jít zpátky na letiště, pracovat do půl sedmé a odlet na služební cestu.
Kupodivu nenastal moment, kdy jsem se nenáviděl za svoje debilní nápady a dokonce jsem došel k závěru, že mít víc volna a mnohem víc peněz, tak si dám něco podobného znova. Mno, v době publikace článku už jsem i dal, ale to jsem koupil už před tímhle výletem.
