I ty, (Brute) mBank?!?

Upozornění: V tomto článku se mohou vyskytovat vulgarismy, jejichž výskyt není náhodný, ale záměrný. Autor se tímto omlouvá všem citlivým povahám.

Není tomu tak dávno, co jsem z mBank raději převedl své úspory do ING Bank, než aby mi tam ležely ladem za nuzný úrok. Teď mi peníze leží ladem za nuzný úrok jinde, ale co si budeme povídat, ten aktuální je třikrát vyšší. A to není málo.

No a co se nestalo, mBank se mě snaží nas...štvat ještě více. A asi nejen mě. Když začínali, tak byly všechny běžné služby zdarma. Tak jako v civilizovaném světě. A tím si získali naprostou většinu zákazníků. Ovšem teď se jich pravděpodobně snaží zase zbavit.

Hlavní lákadla mBank byla dvě: 1) Poměrně vysoké úroky na spořícím účtu a skoro žádná omezení. 2) Naprostá většina služeb spojených s běžným bankovním účtem zdarma + výběry v zahraničí zdarma.

Jako první vzala za své takřka nulová omezení na spořícím účtu. Zpočátku bylo možné převádět peníze sem a tam bez omezení, ke spořícímu účtu byla platební karta a klient mohl mít až čtyři takové účty. Prostě luxus. Pak se ale spořící účet rozdělil na dva typy: "méně spořící méně omezený" a "více spořící více omezený". A s tím zařvalo neomezené převádění peněz mezi spořícím a běžným účtem.

No dobrá, to se celkem dalo čekat. Ale pak se začala postupně snižovat úroková míra. To se také dalo čekat. Ale když se úročení změnilo takovým způsobem, že se na jejich nejvyšší úrokovou míru (již dávno nikterak zajímavou) dostanete pouze při zůstatku vyšším než 600 000 korun, tak jsem byl rád, že v tu dobu už moje almužna byla na cestě do ING Bank.

Do té doby se pro mě v podstatě nic neměnilo. Kromě toho, že převod větší částky peněz mi nyní trvá dva dny místo dvou sekund. Ovšem co mě dokáže pořádně naštvat, ba přímo nasrat, je změna poplatků na běžném účtu. A ještě mají tu drzost, že na svém webu stále prezentují stará pravidla, i když už oznámili, že od 1. 8. 2010 budou platit nová. Tj. každý si na první pohled myslí, že jsou veškeré převody zdarma, že jsou tři výběry hotovosti zdarma, že jsou výběry hotovosti v zahraničí zdarma...

Je sice pravda, že za tyto změny mohou částečně klienti, kteří stávající systém zneužívali a používali běžný účet k podnikatelským účelům, případě vybírali z několika platebních karet, aby se mi vyhnuli poplatkům za výběr hotovosti z bankomatu atd. Ale to je mně, jakožto spořádanému klientovi, s prominutím u prdele.

Do této banky jsem šel především kvůli běžnému účtu, který na našem zkostnatělém trhu neměl konkurenci. Nyní začínám uvažovat o tom, že své peníze přesunu jinam a mBank si své kdysi dobré a hlavně levné služby může strčit za klobouk. Po tom, co se stalo se spořícím účtem, nemám důvod se nedomnívat, že se to nemůže stát i s běžným účtem. Tj. budou nabízet (pod)průměrný produkt za (nad)průměrnou cenu. Ne, díky.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 4.

Poslední výlet, na kterém jsem byl, byla návštěva jeskyně v Chiang Dao Mountain. Jedna kamarádova thajská kamarádka pochází z městečka Chiang Dao, které se nachází asi hodinu jízdy na sever od Chiang Mai. Asi 5 kilometrů odsud je velká jeskyně, kterou jsme se rozhodli navštívit. Kamarádka se bez velkého přemlouvání rozhodla stát naším horským vůdcem a bylo to. Ještě jsme s sebou vzali Francouzku, která beztak neměla co dělat a jelo se.

Ač to nebylo organizované, tak jsme museli vstát už v nepřirozených deset hodin. Měli jsme sraz u Francouzky v hotelu, kde jsme nechali motorky a vydali se na nedaleké autobusové nádraží. Cestou jsem si koupili svačinu, vodu a ušli asi dva bloky ke zmiňovanému nádraží. Tady jsme si koupili lístky na autobus. Při nákupu jsem byli upozorněni, že si máme sednout přesně na ta místa, která jsem dostali. Naštěstí jsme dostali dvakrát dvě místa a ne tři plus jedno jako měli místní. Nicméně když jsme vlezli do autobusu, tak jsme zjistili, že "naše" místa jsou obsazená a že na nějaký zasedací pořádek se tu nehraje. Inu Thajsko, ani nás to nepřekvapilo.

Asi po hodině jízdy jsme vystoupili uprostřed ničeho. Naštěstí pro nás na nás už čekala máma naší nové nejlepší kamarádky, která nás odvezla k nim domů. Tady jsme slušně odmítli oběd, půjčili si rodinné autíčko (obří pick-up) a vyrazili do jeskyně. Autem to bylo jen asi 5 minut jízdy. Zde jsme zaplatili 20 B na "elektřinu" a vlezli dovnitř. Průvodci měli být až uvnitř a platí se zvlášť.

Při vzpomínce na studené evropské jeskyně jsem si ráno sbalil mikinu, abych tam nemrznul. To jsem netušil, že v této jeskyni je neuvěřitelné horko a vlhko. Některé části jeskyně jsou totiž v období dešťů zatopené a navíc tam není žádný průvan, takže tam bylo klima podobné skleníku. A to nemluvím o tom, že je tam skoro všude tma. To zní celkem logicky, protože v jeskyni okna nebývají, ale tady nebylo ani osvětlení.

Průvodce s plynovou lampou nás asi půl hodiny proháněl po poměrně rozlehlé jeskyni s nízkými průchody a pak nám sdělil, že do další části se můžeme jít podívat sami, protože tam už je osvětlení. Dalších 600 metrů jsme tedy ušli sami, prohlédli si asi čtvrtý oltář, který v té jeskyni byl a šli zpět. U východu jsme podruhé zaplatili průvodci "dobrovolníkovi", protože první příspěvek sbalil někdo jiný a bylo po prohlídce.

Vzhledem k tomu, že jsme měli ještě pár hodin času a já se vnucoval s tím, že bych konečně rád viděl trochu větší vodopád, jsme vyrazili směr vodopád Srisungwan. Ten měl být konečně trochu větší než ty dosud navštívené a alespoň vzdáleně připomínat vodopády z reklamních letáků. Byl vzdálený zhruba 20 kilometrů, což s autem nebyl problém.

Nejprve bylo nutné nakoupit zásoby na náročný výstup k vodopádu. Protože jsme ten den ještě neobědvali, tak jsme zajeli na tržiště a nakoupili místní dobroty s tím, že si je vezmeme s sebou a uděláme si u vodopádu piknik. Koupili jsme Chiang Mai sausage, pečené kuře, lepkavou rýži, papaya salad, mandarinky, vodu a jedno vysokovoltážní pivo Chang Classic (prosím neplést s Chang Draught - tohle je poživatelné, ač má 6,4% obsah alkoholu).

Po cestě jsem se ještě stavili pro nádobí, abychom jako správní aristokraté jedli stříbrnými příbory z porcelánu. To ale průměrná thajská rodina buď nevlastní, nebo nepůjčuje, takže jsme museli vzít zavděk hliníkem a plastem. Po příjezdu k vodopádu jsme se ještě díky Thajce vyhnuli poplatku za parkování a výstupu k vodopádu již nic nestálo v cestě. Vyložili jsme tedy všechny zásoby a vyrazili směr vodopád. Ten "náročný" výstup představuje asi 100 metrů, a to od auta až do vody. A navíc je to mírný sestup.

Thajská specialita je pobíhat po (ve) vodopádu oblečený. Před tím jsem to viděl na několika fotografiích a nyní i na vlastní oči. Ne že by naše vysokoškolsky vzdělaná thajská kamarádka při pohledu na padající vodu zešílela a vběhla do ní, ale místní školou povinná mládež to praktikovala v hojném počtu. My jsme se místo bujarého pobíhání distingovaně naobědvali, prohlédli si okolí a do vody vběhli až když domorodá děcka odešla. Samozřejmě jen po kolena (tedy až na některé). Zajímavé bylo, že ten vodopád vůbec neklouzal. Čekal jsem kluzké kameny plné řas, ale dalo se po nich poměrně lehce chodit a noha vám neujela ani když to bylo dost prudké. Škodolibě bych připomenul, že ten první thajský vodopád naopak klouzal, což některé zaskočilo :-)

Udělali jsme pár fotek, v klidu si vypili pivo uprostřed vodopádu a byl čas na cestu zpět. Měli jsme půl hodiny na to, abychom stihli poslední autobus zpět do Chiang Mai. Sbalili jsme tedy věci a odjeli zpět směr Chiang Dao. Tady jsme hezky poděkovali za půjčení auta (peníze na benzín několikrát odmítli) a ještě jsme byli odvezeni zpět doprostřed ničeho, kde byla autobusová zastávka. Autobus kupodivu přijel přesně včas a my jsem se mohli vydat zpět do civilizace.

Byl to dobrý den a opět mě to utvrdilo v tom, že není důležité kde jste byli, ale s kým jste tam byli. Kdybychom tam neměli známé, tak si dovedu živě představit, že organizovaný výlet na stejné místo by byl asi utrpením. To samé platilo i pro skoro všechny mé ostatní výlety, a to jak v Thajsku tak třeba na Novém Zélandu. Jak říkám: Není důležité kde jste byli, ale koho jste tam potkali.

Night life in Chiang Mai, part deux

Všechno to začalo tím, že jsem do Chiang Mai přiletěl navečer a kamarád mi oznámil, že on jde se svými místními kamarády na bowling. Tož jsem šel s ním. Přece nebudu doma chrápat, když se někde něco děje. Únava musela jít stranou. Navíc jsem měl prázdniny a druhý den nemusel vstávat, takže nebylo co řešit.

Na bowlingu jsem si dal thajskou večeři, své první skoropivo Chang Draught, druhou večeři v indické restauraci, první pivo - Leo a třetí večeři na ulici. A začal jsem ihned rozsévat dobro, protože jsem naučil Thajce a Francouze jíst indická jídla a oni mě pít thajská piva. Taková vzájemná hospodářská pomoc. Nutno dodat, že oni to měli podstatně jednodušší, protože indická jídla jsou vesměs dobrá...

Indická restaurace byla v samém centru Chiang Mai. No a v jejím nejbližším okolí byly důležité pamětihodnosti jako Heaven Beach Bar a Roots Rock Reggae Bar. Plus několik dalších objektů srovnatelné důležitosti. Také je tam relativně slavná socha Tří králů (Three Kings Monument), ale to asi nikoho nezajímá. Plus několik dalších objektů srovnatelné nedůležitosti. Ve druhém jmenovaném jsem místní naučil, že kdo neskáče, není Čech a neměl by chodit na ska.

V těchto barech, a obecně v barech, kde se vyskytuje více farangů (cizinců), to žije podobně jako v jakémkoli přímořském středisku. Kapely hrají, lidi se baví. Místa, kam chodí převážně Thajci, ovšem vypadají jinak. Tam, kde by člověk očekával taneční parket, jsou stolky. Ne že by Thajci neměli rádi hudbu, to naopak, protože živá kapela hraje i v obřích all you can eat restauracích, ale oni na diskotékách/koncertech prostě netancují. Tím nemyslím nutně salsu nebo valčík, ale něco, co vypadá jako pohyb v rytmu hudby.

Typická rocko/diskotéka vypadá tak, že na tom parketu je několik (desítek) stolků, kde se "na stojáka" popíjí. Když se popíjí tak tři hodiny, tak se někteří jedinci začnou mírně vlnit. Po dalších třech hodinách se někteří začnou i výrazněji hýbat, ale do něceho, co lze nazvat tancem, se pustí pouze několik nejodvážnějších. A to až v pozdních nočních/ranních hodinách. A nutno dodat, že se musí dost společensky unavit. Takže průměrná diskotéka je dav lehce se pohupujících Thajců, kteří popíjejí Walkera a konverzují. O to více bych chtěl vyzvednout své zásluhy z Roots Rock Reggae, protože jedna kamarádova kamarádka mi pak nadšeně hlásila, že "včera byla na parketu první". Já mám prostě na všechny kladný vliv :-)

V Chiang Mai je vlastně pouze jedno místo, které se dá považovat za klasickou diskotéku, případně klub, jak tomu honosně říkají Němci. Většina barů v Chiang Mai totiž zavírá v jednu hodinu ráno a pak jsou v zásadě tři místa, kam se dá jít: jeden klub, jehož jméno jsem zapomněl, na zmiňovanou diskotéku jménem Spicy anebo domů. Ten první klub je jakýsi honosnější podnik, kde se platí nehorázné vstupné (300 B), které ovšem lze vzápětí vyměnit za poukázku na nápoje a kde se vlní u stolů. No a pak je tu Spicy, což je ale díra všech děr.

Kamarád se sice zařekl, že už tam nikdy nevleze, ale že kvůli mně se obětuje, protože to prostě musím vidět. Povídal, že tam nemá smysl chodit dříve než po zavíračce ostatních podniků, protože to bude prázdné. Přišli jsme tam v půl druhé a nebyl tam skoro nikdo. Vrátili jsme se o dvě hodiny později s tím, že si tam jen dáme pivo a zase rychle půjdeme. No co vám budu povídat, je to velmi dekadentní podnik (hezké slovo pro pajzl, že?). Banda totálně ožralých lidí (Němců), hromada prostitutek všeho druhu (ženská, ženská-chlap, chlap-ženská, chlap), pár podivných existencí a my dva. No a ani to pivo jsme si nedali, ale jak říkal kamarád: "To se musí vidět".

No a abych přidal něco na své oblíbené téma, tj. jídlo, tak vězte, že jídlo se dá v Chiang Mai koupit kdekoli a hlavně kdykoli. Což jako věčně hladový nemálo oceňuji. Většinu barů v noci objíždějí pouliční prodavači špízů, sušených sépií a podobných jednohubek, nebo u těch barů rovnou stojí celý večer. Oblíbené místo na pozdní večeři je Midnight Chicken. Tady prodávají grilované kuřata, sladký Chiang Mai sausage, lepkavou rýži a jiné dobroty. U kuchaře si vyberete, co chcete, ukážete na to, ukážete kolik toho chcete, kuchař vám ukáže kolik peněz za to chce a vy si to pak zbaštíte u připravených stolků.

Pak je tu ještě jeden druh záludných restaurací/prodejen jídla. Ne že byste si nemohli taky objednat u kuchaře, ale slušní lidé si vyplní lístek s objednávkou a pak ho dají obsluze. Asi už vám došlo, že ta objednávka je pouze v thajštině. Kamarád se tedy naučil název jednoho jídla a to si tam již několik měsíců objednával. Já jsem pak zjistil, že to vyslovuje úplně jinak, ale oni už na toho divného faranga byli zvyklí a dávali mu to, co mu poprvé chutnalo... A všichni byli spokojení :-)