Piccolo neexistuje!

Zvídavost a zuřivé klikání na kdejaký odkaz nebo článek mě dostaly na stránky projektu Piccolo neexistuje! aneb reinstalace kávové kultury. Nadpis je poměrně specifický v tom, o co se tento projekt snaží. Ve zkratce – český turek je kafe asi jako je jídlo většina receptů od Ládi Hrušky.

Já teda kafe nepiju, ale to, co píšou, vesměs dává smysl a píšou to i jinde na internetu, tak to musí být pravda! Další klikání mě dostalo (opět po delší době) na stránky Cuketka.cz, konkrétně tuhle: Zapomeňte na espresso. Podle toho článku jsem ve skupině a) nepijete kávu, protože je hořká.

Na jednu stranu jsem rád, že nejsem závislý na kávě jako cca polovina lidí, co znám. Na druhou stranu bych rád ochutnal něco nového dobrého. Já jsem nikdy pořádný kafe neměl a pokud bych posuzoval všechno podle toho, jak chutnal "guláš" ve školce, tak teď nejím skoro nic. Ostatně ono to tak i hodně dlouhou dobu bylo...

Na druhou stranu mi toho chutná až dost i tak a tohle vypadá jako komplikovaná závislost. Nicméně je to asi o dost levnější než třeba víno. A co si budeme povídat, je společensky tolerovanější vypít 4 kafe než láhev vína, i když kofein se zdá být také poměrně nebezpečná droga – minimálně pro pavouky (ještě parodie pro odlehčení).

V Sao Paulu na letišti jsem nedávno ochutnal Cappuccino (protože brazilská káva přece nemůže být špatná!) a asi bych to dokázal vypít, ale že bych se z toho zbláznil, to ne. Každopádně to chutnalo výrazně jinak než turek. Jednou se k tomu třeba dopracuju, pivo mi ve školce taky nechutnalo :)

Velikonoční roadtrip – Washington

Washington mě hodně bavil a věřím, že každý si tam něco najde. Je tam milión památek, které mě obecně moc neberou, ale jsou pěkné a hezky pohromadě. Celé centrum se dá za půl dne obejít pěšky a kousek od centra je Ronald Reagan Washington National Airport, takže je odevšad pěkný pohled na skoro pořád přistávající letadla. Už jsem říkal, že jsem magor?

Ač se na rozdíl od jiných měst snaží prodloužit metro až na letiště (Praho, mluvím k tobě!), ještě jim to bude trvat zhruba tři roky. Takže z levných možností jsou na výběr jsou buď Silver Line Express k nejbližší stanici metra za 5 USD nebo Airport Express 5A do L’Enfant Plaza station za 7 USD, což je dvě minuty chůze od centra (National Mall). Navíc na L’Enfant Plaza je nákupní centrum, takže i food court, záchody a wifi. Co víc si člověk může přát.

Netuším, jak dlouho trvá bus+metro, ale můj bus 5A jel zhruba hodinu a to jsme strávili dost času v zácpě. Pokud bych jel znova jen do centra, tak beru opět 5A, protože nepředpokládám, že ušetřím výrazné množství času použitím metra. Navíc denní jízdenky zdražily na 14.50 USD a na centrum to fakt není potřeba, protože se to dá obejít pěšky a Pentagon je vidět z toho autobusu.

Já jsem si dal okruh L’Enfant Plaza, Thomas Jefferson Memorial, Franklin D. Roosevelt Memorial, Arlington National Cemetery, Lincoln Memorial, Vietnam Veterans Memorial, White House, Washington Monument, Smithsonian Castle, the Capitol, National Gallery of Art a odtud zpět na L’Enfant Plaza. Celé mi to trvalo cca 6 hodin včetně food court a ušel jsem asi 18 kilometrů. Nijak jsem nespěchal, ale ani jsem nikde moc neokouněl.

Hřbitov je plný turistů a studentíků, kteří chtějí vidět hrob Kennedyů a zbytek je evidentně moc nezajímá, ač se je národní pýchou se dmoucí průvodci snaží z plna hrdla zaujmout. Lincoln Memorial je plný lidí, Washington Monument je zdarma, ale "vyprodaný" už od rána a Capitol se opravuje, takže z něj moc pěkných fotek mít nebudete. Navíc se nedá jít až k němu, takže jsem nezjistil, za kolik vteřin vyběhnu schody nahoru bez dopomoci od ochranky.

Velká část National Mall se taky opravuje, takže je tam trošku zmatek a má to tak být ještě asi 2 roky. V centru je také spousta muzeí a galerií a minimálně National Gallery of Art je zadara (a mají záchody a wifi). Bílý dům byl v obklíčení 30000 dětiček čekajících na tradiční velikonoční radovánky (tady a tady), takže jsem ho viděl jen z dálky. Ale i tak to stálo za to.

Po tomhle všem jsem byl docela předávkovaný kulturou, spálený od sluníčka, smradlavý a nemytý, takže jsem frčel zpátky na letiště, abych si dal sprchu a vyrazil zpět do reality.

Velikonoční roadtrip – Sao Paulo

Sao Paulo se mi naopak nijak nelíbilo. Prakticky všechny recenze říkají, že to není zrovna bezpečná destinace (dobře, Rio je mnohem horší), ale centrum je prý v pohodě. Každopádně vás to zrovna nenabudí. Navíc předpověď hlásila menší tropickou bouři, ale poučen ze Singapuru, kde hlásili non-stop déšť a pak pršelo každý den jen hodinu přesně ve čtyři odpoledne, jsem nepanikařil.

Normálně používám nejlevnější dopravní prostředky a hromadnou dopravu, ale tady jsem se rozhodl použít Airport Bus Service, který jede přímo do centra. Jedna cesta je 42 BRL (cca 350 CZK), šlo platit kartou a jejich autobusy mají wifi. Jinak to jde jiným busem a metrem ani ne za polovinu, ale bankomat mi chtěl naúčtovat 170 korun za výběr a nebyl jsem si jistý, jestli je metro ten nejlepší nápad.

Přijel jsem na Praca de Republica, pokusil se zapamatovat, kde je zastávka autobusu a vyrazil směr Praca de Se. Nebo aspoň tam, kde jsem si myslel, že to je. Prošel jsem si to na Google street view, takže jsem zhruba tušil a neviděl jsem tam žádný gangy nebo hořící auta, takže by to neměl být problém.

Podivných individuí a bezdomovců je v Sao Paulu opravdu hodně, ale cestou na Praca de Se a pak přímo tam jich bylo zdaleka nejvíc. Všude je i spousta policajtů, ale že bych se tam cítil extra bezpečně, to nemůžu říct. Na druhou stranu zbytek cesty byl v pohodě, i když to byly od pohledu opuštěnější místa.

Šel jsem na jihozápad po Avenida da Liberdade až na Avenida Paulista, což má být podle Tripadvisoru prakticky největší atrakce světa. Mno, znova mě to utvrdilo v tom, že Tripadvisoru se nedá moc věřit, protože to je jen obyčejná velká ulice, kde je pár bank a pár obchodů. Byl jsem tam teda v neděli, ale nedovedu si představit, že jindy se tam děje něco mimořádného.

Ale dle předpokladů jsem tam našel obchodní centrum (Shopping Centre 3) a v něm food court, kde šlo platit kartou. Takže jsem si našel restauraci s největší frontou místních lidí (Divino Fogao) a zařadil se do té fronty. Nečekal jsem, že se domluvím, ale lidi si nabírali sami z bufetu a evidentně to jídlo platili podle váhy, tudíž žádná komunikace nebude potřeba. A nebyla. Nandal jsem si na talíř přiměřené množství jídla, přidal desert, zaplatil 32.56 místních šušňů a šel dlabat.

Na výběr bylo všechno možné od zeleniny, salátů a neidentifikovatelných příloh, přes různá masa a masové směsi, až po dorty. Ten talíř jídla vyšel o cca 20-50 % dráž než v okolních restauracích a McDonaldech, ale vypadalo to líp a mohl jsem ochutnat mnohem víc věcí. To hovězí vypadalo sušší a trochu bylo, ale upřímně chutnalo daleko líp než většina svíčkových v ČR.

S plným pupkem jsem vyrazil přes Rua da Consolacao zpět na Praca de Republica, tam jsem nakouknul do metra, jestli je to plné zlodějů a vrahů (není, tvářilo se to bezpečněji než povrch) a pak už jsem jen hledal zastávku autobusu. Tu jsem dvakrát úspěšně obešel, ale napotřetí se zadařilo. Ještě bylo potřeba přemluvit řidiče, aby mě vzal o dvě hodiny dřív, ale to nebyl problém, protože to je stejná cena a autobus byl prázdný.

Sao Paulo na Wikitravel

Shrnutí: Sao Paulo je drahé, nic moc k vidění a ne zrovna bezpečné. Pokud tam nemáte známé, tak se asi ani nesnažte. Tropická bouře se dle předpokladů nekonala, jen asi hodinu trochu kapalo, ale furt bylo 26 stupňů.

Velikonoční roadtrip – Chicago

Chicago se mi celkem líbilo – není to sice New York a byla zrovna hrozná zima, ale jinak to bylo výrazně přívětivější než jakékoli jiné americké město, co jsem zatím navštívil. Z letiště O'Hare jezdí do centra metro, takže doprava není problém. Cena byla 10 USD za 24 hodin jízd metrem a autobusy (20 USD za 3 dny). Více info zde.

Večeři jsem měl v Portillo's na 100 W. Ontario Street a jako jo, dobrý burgery. Hned vedle mého hostelu byl non-stop obchod, kde měli spoustu místních piv, takže člověk nemusí pít nepitelný falešný Budvary. Hostel měl střešní terasu, což je vždycky záruka zábavy, ale byly cca dva stupně, takže pro mě byla neobyvatelná. Ráno klasické americké palačinky k snídani (jsou to vlastně lívance) s Nutellou a hurá na dvě hodiny do města.

Pokud máte rádi vyhlídky, tak buď the Sky Deck na kdysi nejvyšší budově světa Willis Tower (dříve Sears Tower) za 19.50 USD, nebo 360Chicago na John Hancock Center za 19 USD, nebo The Signature Lounge tamtéž, pokud máte rádi drinky a nechcete platit vstupné (a taky je to o dvě patra výš). Ale může se stát, že budete mít místa na špatnou stranu. Dámy teda o nic nepřijdou, protože z jejich záchodů je vidět centrum a Navy Pier. Páni mají smůlu nebo si musí vzít paruku.

Bohužel jsem nevyzkoušel místní klasiku deep dish pizza, takže asi budu muset přijet znova. Ale až bude teplo.

Velikonoční roadtrip – cesta

Měl jsem 4 dny volna, nechtěl jsem sedět doma a např. Řím byl nesmyslně drahý nebo tam byla úplně hloupá spojení. Takže když už mám trávit život v letadle a platit hodně peněz, ať se taky někam podívám. A ještě lépe ať z toho kápnou nějaké míle. Ano, jsem magor. Minimálně občas.

Dalo to trochu práce, ale po dvou dnech hledání jsem našel geniální spojení LHR-ORD-IAH-GRU-IAD-LHR s United Airlines. Pro normální lidi: Londýn – Chicago – Houston – Sao Paulo – Washington – Londýn. Další možnosti jako Peking nebo Johannesburg měly opět nesmyslná spojení nebo cenu a v Hong Kongu už jsem byl. Jiné destinace byly mimo finanční a časové možnosti.

Původně jsem to chtěl dát na jeden zátah, tzn. Londýn – Sao Paulo a hned zpět, ale pak jsem usoudil, že jeden den v Chicagu by se hodil, když už se táhnu takovou dálku a je to za stejnou cenu. Navíc jsem tam nikdy nebyl. Původně jsem chtěl jednu noc v Sao Paulu, ale to jsem zavrhnul po přečtení několika recenzí, které zrovna nevyzdvihovaly Sao Paulo jako bezpečnou destinaci.

Nakonec jsem přidal i půl dne ve Washingtonu, páč máma tvrdila, že to tam je pěkný a maminky mají vždycky pravdu. Tím jsem to natáhnul na 4 a půl dne – v pátek v poledne odlet a v úterý brzy ráno návrat. Tedy rovnou do práce.

Naivně jsem si myslel, že si budu moct vybrat lepší sedačky Economy Plus bez poplatku, ale ne, nemohl (musíte být United Silver a výš, Star Gold nepomůže). V době nákupu letenky (pondělí večer) už jsem byl vnitřně rozhodnutý, že to jednou přežiju a koupil to i tak. Ještě jsem doufal, že by ty lepší místa mohly být za rozumný peníz, ale 149-219 USD mi moc rozumně nepřipadalo. Za jeden let...

Na celý výlet jsem potřeboval jen jednu noc v hostelu (v Chicagu), zbytek jsem seděl v letadle. Pokud to náhodou není zřejmé, tak jsem to celé odletěl úplně vzadu. Horor. Každopádně to časově moc pěkně navazovalo: denní let do Chicaga, cca 30 hodin na místě, odpoledne odlet do Houstonu a hned přes noc do Sao Paula, 12 hodin na místě, přes noc do Washingtonu, 12 hodin na místě a přes noc zpátky do Londýna.

Při každém přestupu v USA musíte projít imigračním, vyzvednout si kufry (pokud nějaké máte) a zase je vrátit, takže musíte mít vízum nebo ESTA. V mém případě byl průchod imigračním v Chicagu i pak cestou zpátky ve Washingtonu relativně bez problémů. Jen v Chicagu jsem nemohl zjistit, kam se mám zařadit. Paní, co řídila imigrační dopravu, v pravidelných intervalech halekala, že všichni s již použitou ESTA mají jít dál do další sekce a máchala rukou někam dozadu, ale dál v tomhle případě znamenalo na konec její ruky. Ve Washingtonu se mě nikdo nesnažil zmást a navíc United tam má pro sebe speciální imigrační, takže žádné zmatky a za pár minut jsem byl venku. Ehm, v USA.

Cestu jsem nečekaně přežil ve zdraví a taky jsem měl štěstí, že lety byly poloprázdné (jinak by to taky bylo mnohem dražší). Jen na prvním dlouhém letu jsem měl souseda, na zbylých třech jsem vedle sebe měl místo. Na tom posledním jsem dokonce dostal to lepší místo. Pak jsem taky měl přístup do salónků, což cestování hodně usnadní. No a taky United v ekonomu nedává zadarmo alko nápoje, takže jsem se choval slušně.

To jsem naštěstí nemusel dělat na zemi, takže jsem si v Londýně naložil dost jídla a pití, aby mi to vystačilo až do pohovoru s imigračním úředníkem. Star Alliance, jejíž je United členem, odlétá v Londýně z Heathow Terminal 2, tedy z toho nejnovějšího. United a Lufthansa tu mají velice pěkné salónky, na které budete v USA vzpomínat se slzou v oku. Takže jsem si dal vydatnou snídani, smoothie a větší trochu Prosecca.

Nevím proč jsem si vsugeroval, že v Chicagu má salónek Lufthansa, takže jsem se těšil na sprchu, jídlo a samoobslužný bar. Realita je taková, že Lufthansa tam nic svého nemá a používá salónky United, které sice mají sprchy, ale o jídle se moc mluvit nedá.

V Houstonu to bylo ještě horší, takže jsem po snědení hromádky sýra, mrkve a cookies šel do terminálu nabít telefon (ne, nemají USB nabíječky) a už jsem tam zůstal.

Opěvovaný salónek Star Alliance v Sao Paulu vypadá na obrázcích výrazně lépe než ve skutečnosti, ale mají sprchy, nikterak úžasný bar a k jídlu byly palačinky plněné salámem a sýrem nebo mini sendviče.

Ve Washingtonu je konečně Lufthansa, kde měli parádní kuřecí křídla a ještě lepší jehněčí guláš, plus pár dalších dobrot. Samoobslužný bar se tu sice nekoná, ale obsluha vám naleje i bez pravidelné výměny nápojů za dolarové bankovky... Pak jsem tam teda nechal víc, než bych dal normálně.

Už v pátek večer hned po příletu do Chicaga jsem se odbavil na všechny následující lety. Můj další let byl <24 hodin a všechny zbylé byly v podstatě navazující lety, tak to šlo. Na posledním letu mi ovšem nešlo vybrat místo a dostal jsem okýnko. Před odletem z Washingtonu jsem se šel zeptat, jestli to náhodou nejde změnit na uličku a ono jo. United vás nechá změnit místa i po check-inu, takže jsem si vybral poslední volné místo na kraji poslední řady.

O pár hodin později při nástupu do letadla jsem dostal nové místo, což mě dost vyděsilo, protože upgrade byl vysoce nepravděpodobný. Naštěstí potřebovali tu poslední řadu pro přebytečné letušky (neptejte se mě proč, tak mi to vysvětlili) a já díky tomu dostal místo v Economy Plus. Což bylo velké štěstí, protože mě mohli vmáčknout někam jinam.

Návrat do Londýna byl brzo ráno, takže jsem mohl jít domů, vytřídit emaily, na tři hodiny se vyspat, udělat ze sebe člověka a jít zpátky na letiště, pracovat do půl sedmé a odlet na služební cestu.

Kupodivu nenastal moment, kdy jsem se nenáviděl za svoje debilní nápady a dokonce jsem došel k závěru, že mít víc volna a mnohem víc peněz, tak si dám něco podobného znova. Mno, v době publikace článku už jsem i dal, ale to jsem koupil už před tímhle výletem.

300000

Nechtěl jsem narušovat moji dubnovou sérii a taky aby to náhodou nezapadlo – o Velikonocích jsem kdesi nad Brazílií překonal 300000 mil a víc než měsíc v letadlech!

Asi bych měl začít dělat něco normálního, protože v Brazílii jsem nebyl pracovně nebo na dovolené. Byl to takový velikonoční roadtrip. V letadle.