Už nejsem "ajťák"

Dnes jsem přesně po půl roce opustil řady "ajtý" (IT).

Posledních pár let studia informatiky jsem každému vykládal, že to nejspíše nikdy dělat nebudu, protože mě to nebaví. Nicméně náhoda tomu chtěla, že jsem si našel práci sice na marketingovém oddělení, ale poměrně blízkou IT. Pokud si přesto myslíte, že mi léta strávená studiem informatiky k ničemu nebyla, tak se mýlíte. Dost mi to pomohlo a především ulehčilo práci.

Další shodou náhod jsem se dostal dokonce přímo do úseku informačních technologií. Někteří to možná ani nezaregistrovali, že jsem se tam počátkem srpna přesunul, ale nebojte se ničeho, přežil jsem to a jsem zpět na marketingu/prodeji. A práce je to o něco vzdálenější IT než byla původně.

Já "ajťák" prostě nebudu a hotovo :-)

Thajsko - 0. díl

Následující text jsem napsal již před rokem a půl, ale jaksi jsem ho nedopsal. Publikuji ho až teď (stále nedopsaný), protože si myslím, že to nikomu neublíží a na tom, co jsem napsal tenkrát, se pochopitelně nic nezměnilo. Nové zážitky přidám později (s mojí produktivitou tipuji okolo roku 2012 - 2013).

Backpacker na Novém Zélandu jsem opustil okolo desáté hodiny dopolední a po vyřízení všech formalit jsem odlétal v půl třetí odpoledne. Do země zaslíbené jsem dorazil v půl druhé ráno místního času (tj. v půl šesté ráno na NZ), nevyspalý, hladový a ještě jednou nevyspalý.

Po vyřízení všech formalit jsem se vydal hledat dopravní pás, ze kterého měla vypadnout moje obří taška (váha při odletu z NZ: 22 kg + malý batoh: 6,5 kg). Bylo mi divné, že na tabuli jsou všechny možné lety a můj, který přistál už před hodinou, není k nalezení. Zeptal jsem se tedy ospalého policisty, kde by mohlo být. Po prvním zjištění, že s angličtinou v Thajsku moc nepochodím, jsem se vydal směrem k místu, kde jsem tušil výskyt mé tašky. Paní u pasové kontroly říkala, že tašku najdu, když jí ukážu pas a ona mě pustí dál. Dobrá. Ukázal jsem, pustila mě. Dál bylo liduprázdno a skoro všechny pásy byly prázdné. Na letištního zřízence jsem vybafnul: "Tašky!" a on odpověděl: "Taiwan, Taiwan?" a ukázal na pár tašek, které se krčily na konci haly. Člověk se domluví všude. Asi bych měl dodat, že jsem přiletěl přes Taiwan, takže to v thajštině neznamená "Už ses koukal támhle to rohu?".

Pak jsem vydal k obávané kontrole, kde jsem čekal nalezení nejméně tří kil heroinu umístěného do mé tašky během mé nepřítomnosti a prodloužení zdejšího pobytu o 50 let. Kontrola byla ospalá a velmi laxní. Tašky pouze projely prehistorickým rentgenem, který jsem viděl naposledy někdy v roce 1994, a já byl volný.

Nejdřív jsem se chtěl vyspat, tak jsem vyhledal první volnou lavičku daleko od dosahu otravných taxikářů, kteří vám "chtějí pomoct". Po 4 hodinách mizerného spánku jsem si do batohu nacpal všechny nutné věci na dva týdny pobytu a uložil velkou tašku do úschovny (za 100 bahtů na den - cca 50 Kč). Úschovna je v prvním patře, tedy o patro níž, než vylezete po příletu. Zde jsou i všechny možné informační stánky. U jednoho z nich jsem se optal, jak se dostanu co nejlevněji do centra a výsledek zní: autobusem č. 505 k Victory Monument. Autobus odjíždí každých 10 - 20 minut od exitu 8 v přízemí.

Cestou na autobus jsem si vzal u dalšího stánku mapu Bangkoku a pokochal jsem se, co všechno uvidím. Když jsem opustil klimatizovanou budovu letiště, tak jsem si připadal, jak kdybych vešel do vyhřátého skleníku, kde se před chvílí zalévalo. Inu období dešťů. Do autobusu tady naskočíte, usadíte se a čekáte. Po chvíli přijde paní průvodčí a ukážete jí na ulovené mapě Bangkoku, kam byste rádi dojeli. Cesta z letiště k Victory Monument stojí 35B (asi 17 Kč). Taxi by stálo zhruba 350B a lepší autobus 130 - 150B až do Khao San Road.

Zbývající text jsem připsal až teď, abyste viděli, jak to s těmi kilogramy dopadlo. Pokračovat v popisu pobytu se mi už nechtělo, takže máte smůlu. Ale kdo ví, třeba to jednou napíšu a přidám.

Když jsem se po dvou týdnech poflakování po východě Thajska vrátil na letiště, tak jsem zaplatil brutálních 1400 bahtů za úschovnu. Brutálních zejména proto, že to byla nejvyšší položka, jakou jsem tam tenkrát platil. Vízum stálo 1000B, nejdražší jízdenka 350B, nejdražší ubytování 150B na noc. Nákupy dárků byly celkem tuším okolo 1000B. Celkem jsem utratil něco přes 10 000 bahtů. Za 14 dní pobytu a cca 2000 km cestování. Dobré, ne?

Ale zpět k těm kilogramům. Když jsem se vracel, tak jsem toho měl pochopitelně ještě více, než když jsem do Thajska přijel. Na letišti jsem se tedy pořádně nabalil, co se dalo, jsem nacpal do batohu a doufal, že velká taška nebude moc těžká. Když jsem čekal na check-in, tak jsem si vyhlédl pána, který vypadal rozumně a postavil se k němu do fronty. Co čert nechtěl, paní u vedlejší přepážky byla rychlejší a zavolala si mě k sobě.

Podal jsem jí pas, cár papíru, co býval letenkou a s předstíranou lehkostí jsem položil moji obří tašku na váhu. Krásných 25,6 kilogramu. Sice pod ní byla nějaká přepravka, ale pořád solidní čtyřkilová nadváha. Už jsem si v duchu představoval, co všechno ještě můžu narvat do batohu (nic, byl úplně plný), co si můžu obléknout na sebe (tak jedno triko, mikinu a bundu už jsem měl) a co vyhodím (nic, proboha!).

A říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych šel k tomu hodnému pánovi vedle. Ovšem jen do té doby, než začal tepat právě odbavovaného pána, že má sedm kilo nadváhu. To je sice dost, ale pán se bránil tím, že nemá žádné další zavazadlo. Což neměl. Ještě před chvílí hodný pán z check-in byl nekompromisní a poslal ho koupit si batoh. V tu chvíli jsem už v duchu vybíral věci, které vyhodím, protože platit nadváhu vyjde mnohem draž.

Moje paní se mě zeptala, jestli si batoh beru do kabiny. Řekl jsem, že ano a ona ať jí ho podám. V tu chvíli jsem se loučil s další várkou věcí, protože jestli mi zváží batoh, tak vyhazuji dalších pár kilo. S předstíranou lehkostí jsem jí podal batoh a ona mi na něj jen nalepila cedulku "cabin baggage". Naštěstí ho nebrala, ani nevážila. Poté mi dala mi palubní vtupenky a mou obří tašku s úsměvem poslala do útrob letiště.

Když jsem si o chvíli později jsem přečetl nově zavedené omezení váhy kabinového zavazadla na 7,5 kg, tak jsem si opravdu oddychl. Dohromady jsem měl minimálně 7 kilogramů navíc. To by mi v dnešní době už neprošlo...

Kdo si počká, ten se dočká!

Před odjezdem jsem trochu gůglil, abych zjistil, kam se mám vydat na nejlepší sushi v Tokiu. To by mělo být přímo u zdroje, to jest na rybím trhu v Tsukiji. Zde seženete prakticky cokoli, co den před tím plavalo v moři a dá se sníst: od řas, přes ústřice a různé kraby, až po tuňáky v ceně nového Mercedesu. A konečně je zde také několik sushi barů.

Nejslavnější sushi bary v Tsukiji jsou následující dva: Sushi Dai a Daiwa Sushi. Já jsem se rozhodl pro prvně jmenovaný podnik, protože měl mírně lepší recenze a více sushi za stejné peníze (3500 - 3800 JPY). A nelitoval jsem.

Základní rada pro návštěvu Tsukiji je všude stejná a platí stále: přivstaňte si. Dá se říci, že v šest už jste tam pozdě. Já tam byl před sedmou hodinou. Sice by mě aukce tuňáků zajímala také, ale já tu byl hlavně kvůli sushi. Takže jsem hned po příchodu začal hledat Sushi Dai.

Zhruba jsem tušil, kde by mohlo být a vydal jsem se tím směrem. Po chvíli hledání jsem našel dlouhou frontu před restaurací, která měla v názvu podobně rozsypaný čaj jako jsem znal z fotek a po ověření, že to je ona, jsem se rovnou zařadil na konec fronty. Pro usnadnění hledání: je to blízko hlavního vchodu, budova číslo šest, hlavní fronta je z boku této budovy.

To bylo zhruba sedm hodin a přede mnou asi 15 metrů čekajících lidí. Vypadalo to nadějně, standardní doba čekání je údajně asi 1,5 hodiny. O hodinu později a čtyři metry dále už to tak nadějně nevypadalo. Čas jsem si krátil pozorováním okolního cvrkotu. Jezdí zde neuvěřitelné množství podivných vozítek, která se proplétají mezi sebou jako hadi.

Naštěstí jsem si den předem koupil svačinu, takže jsem posvačil a trpělivě čekal dále. V 8:30 jsem se již dostal na konec první části fronty. Hurá. Začalo pršet. Už ne hurá. Dostal jsem erární deštník. Hurá. Přestalo pršet. Hurá. Nicméně bylo devět hodin a já jsem by byl stále na tom samém místě. O dvě minuty později jsem se konečně dostal před vchod.

Přesněji řečeno do fronty před vchodem. Přede mnou bylo cca dvanáct dalších sushi-chtivých lidí. Tady už to ubíhalo nekonečně pomalu. Objednávka výběru šéfkuchaře (omakase) moje utrpení pouze zhoršila. Už jsem se těšil jak malé dítě na Vánoce, ale přede mnou bylo stále asi šest lidí.

Poslední minuty čekání byly nejhorší. Stojíte těsně před vchodem, sledujete lidi uvnitř, jak se cpou tím vynikajícím sushi a vy musíte čekat, až dojedí. Uvnitř je totiž pouze dvanáct míst k sezení a celé Sushi Dai má rozlohu přibližně 3x10 metrů.

V cca 9:45 jsem byl vpuštěn dovnitř! Usadil jsem se na právě uvolněné místo, dostal ručník na utření rukou, hůlky, talířek na sojovou omáčku a zelený čaj. Gastronomické orgie mohou začít.

A začaly. Hned první kousek byl O-toro, tedy břicho tuňáka (jeho nejtučnější část), což je ta největší klasika. A samozřejmě byl vynikající. Následující kousek sushi jsem snědl tak rychle, že jsem ho ani nevyfotil a ani netuším, co to bylo :-). Pak jsme dostali polévku miso, která byla mimochodem nejlepší, jakou jsem v Japonsku k jídlu dostal. Ostatně jako cokoli v této restauraci.

Dále následovali další kousky jako Tamago, Tai, Uni, Magurozuke, Akagai, Aji, Ikura, Shiraebi, Kajiki, dva druhy maki a Anago. Jejich obrázky a popis si můžete prohlédnout v této reportáži nebo na Wikipedii. Jako poslední kousek jsem si mohl vybrat cokoli z jídelního lístku. Nebylo to jednoduché a touha zopakovat si tuňáka byla hodně silná. Ovšem ovládl jsem se a vybral si syrovou krevetu. Nebylo jednoduché ji sníst, protože měla ocásek a hlavičku, které se nejedí, ale byla to velmi dobrá volba. Na úplný konec jsem si za příplatek vybral ještě tuším Hiramasa.

Asi nemusím dodávat, že všechno bylo minimálně dobré. Některé kousky přímo nesutečně dobré. Jeden z nich byl samozřejmě klasický tuňák O-toro, dále Tai - Red Snapper, marinovaný tuňák Magurozuke, nebo Anago - mořský úhoř. Poslední kousek, tedy kreveta, byla také výborná. Co mě ale překvapilo, že třeba horké Tamago, což je v podstatě omeleta, může být srovnatelně dobrá, jako klasické rybí sushi. Makrela a mladé krevetky byly také velmi dobré.

Co dodat na konec? Asi už není co. Po dvou a třičtvrtě hodinách čekání jsem měl nejlepší sushi ve svém životě. Převelice spokojen jsem tedy mohl vyrazit na obhlídku utichajícího rybího trhu. V jedenáct hodin se zde ovšem už pouze balí věci nebo se v nekonečných frontách čeká na to nejlepší sushi.

Bude zima, bude mráz a Foukej, foukej větříčku

Když jsem se chystal na cestu do Tokia, tak mě trochu vyděsila předpoveď. Měla být docela zima :-)

A když na to tak koukám, tak před tajfunem mě to varovalo, ale jaksi jsem tomu nevěnoval pozornost.. Ale nic zajímavého se nedělo. Nejvíce to foukalo ve středu a nebylo to nic hrozného. Jen silný vítr, žadní poletující Japonci se nekonali. Takže to nakonec buď Tokio minulo nebo tajfun Melor prostě oslabil.

London Calling

Pro nadpis jsem si vypůjčil název nejlepšího alba od The Clash. To jen tak na okraj. Jinak to samozřejmě bude o Londýně. Přesněji řečeno o mé cestě do Londýna.

Již někdy na začátku října jsme dostali pozvánku na konferenci konající se v Londýně. Koná se několikrát ročně, ale poněvadž tento rok jsme tam ještě nebyli, tak jsme neváhali a začali si vyřizovat vše potřebné. Poučeni minulým neúspěchem, při vytváření slušné rezervace, jsme tentokrát nic nepodcenili a již měsíc předem jsme měli potvrzenou rezervaci od British Airways (BA).

Poněvadž a protože máme nárok na business class, tak jsme si samozřejmě udělali rezervaci v této třídě. I s měsíčním předstihem to bylo celkem napínavé, protože jsem doslova urval poslední volné místo na zpátečním letu.

Asi týden před odletem jsem zjistil, že zpáteční let je již kompletně vyprodaný. To znamená, že je i velmi pravděpodobně překnihovaný. A to znamená, že máme problém. Běžný platící cestující BA má totiž přednost. Další den ráno to ale bylo volné a já měl na ten den nahlášenou dovolenou, takže mi to bylo víceméně jedno.

Ještě jsme měli jednu šanci, a to zkusit odbavení přes web den předem. Oba jsme měli klasickou papírovou letenku, takže nejdříve bylo nutné převystavit letenky na elektronické. To není problém a dělá se to poměrně běžně. Drobný problém nastal, když se zjistilo, že každý máme jinou cenu letenky. Špatná byla samozřejmě ta moje. Takže u mé letenky se ještě vystavil doklad na vrácení zbytečně vybrané taxy.

Asi za půl hodiny se vše vyřešilo, já měl doklad, oba elektronickou letenku, a tak jsme se vrhli na odbavení. To se nám samozřejmě nepovedlo, protože BA to mají chytře udělané a spekulanti mají smůlu. Druhý den na letišti se nám to opět nepovedlo a pán na check-inu nás také nepotěšil, protože nám oznámil, že se na zaplnění zpátečního letu vůbec nic nezměnilo.

Nevadí, to se nějak vyřeší. Dostali jsme palubní vstupenky, nálepku, že můžeme jít na rychloodbavení (Fast Track) a do salonku. Prošli jsme pasovou a bezpečnostní kontrolou a šli na snídani do salonku. Tady jsem si dal vodu a sušenku! (Ač tam mají pět druhů whisky a pivo, holt jsem slušný chlapec ;-))

Let PRG-LHR pak ubíhal poměrně bez problémů a navíc v byznyse jsme byli jenom čtyři, takže se o nás moc pěkně starali. Letěli jsme Airbusem A319, takže už mi do sbírky chybí pouze nejmenší A318. Ale tím nejspíše jen tak nepoletím, protože létá málokde.

...

V zimě bohužel nelétá večerní let ČSA, takže po 17:30 byla jediná šance, jak se dostat z Londýna do Prahy, náš let BA858 v 19:05. Ten plný. Do půl páté to jde ještě přes Paříž nebo Frankfurt, ale to by vyšlo cenově na stejno jako zaplatit hotel.

Přišli jsme na letiště o něco dříve a hned jsme se zkusili odbavit, třeba mají v Londýně hloupější terminály než v Praze. Nemají. Zeptali jsme se tedy paní z BA, jestli by se mohla podívat, jak to vypadá s naším odletem. Bledě. Z naší potvrzené rezervace se stala pouze stand-by a bylo to stále plné. Prý máme přijít v 18:15, kdy se zavírá check-in pro tento let.

Čekání na odlet jsem si původně chtěl zkrátit v restauraci Plane Food, jejímž provozovatelem není nikdy jiný než rebel Gordon Ramsay. Jaké bylo mé zklamání, když mi došlo, že restaurace je v prostoru pro odbavené cestující, asi nemusím vysvětlovat. Nadával jsem asi hodinu. V jediném okamžiku jsem přišel o zajištěnou cestu domů a o teoreticky největší gastronomický zážitek podzimu.

Šli jsme tedy do jediné restaurace, která byla ve veřejném prostoru. Tady jsem si jako útěchu chtěl koupit pivo Guinness, které jsem chtěl vyzkoušet už hodně dlouho. Ten ale akorát došel. Tak jsem objednal Carlsberg, kterýžto je ze zahraničních piv jediný pitelný až dobrý. Dva natočené Carlsbergy jsem záhy dostal se slovy, že Guinness bude za 10 minut. Pane bože. To mi to nemohl říct dřív?!

Carlbergy jsem vypili a šli znova prosit o místa na vysněné lince BA858. Neúspěšně. A dřív než v 18:15 to prý už ani nemusíme zkoušet. No nic, šli jsme zpět do jediné restaurace. Tentokrát už Guinness byl. Pil jsem ho tedy poprvé a nejspíše i naposledy, protože chutná asi jako kdybyste do sklenice dali několik lžic popela a zalili to pivem. Fuj.

V 18:15 jsem byli opět na check-inu. Prý možná bude místo. Protože jsme neměli žádná zavazadla, tak jsme mohli jít dále a doufat. Naštěstí jsme prošli bezpečnostní kontrolou (už z té minule kolegy vyhodili, protože přišli pozdě) a šli prosit do gate A12. Tady jsme se dozvěděli, že místa možná budou. Paní stále zuřivě telefonovala a něco ťukala do počítače. Ve chvíli, kdy se uzavřelo odbavení tohoto letu, nám oznámila, že poletíme. Já jsem dostal sedalo 1C a kolega jumpseat. Ano, to je to "sedadlo" pro letušky.

Nakonec to ale bylo skoro vyvážené. Já měl normální sedadlo a teplou večeří. Kolega měl "sedadlo" a k večeři dvě sušenky, ale obskakovaly ho dvě letušky :-)