Requiescat in pace

Pro burany, co neumějí latinsky a koukají jen na americké seriály, to znamená rest in peace. A pro ty, co na ně koukají v češtině, to znamená odpočívej v pokoji.

Jakože R.I.P., kapište?!

Zpět k jádru pudla: nemožné se stalo skutečností a legenda mezi legendami nás opustila. A nebylo to nic menšího než báječné, všemi milované, tisíci příznivců velebené "Céčko".

Pokud náhodou nevíte, o co jde, tak vězte, že "Céčko" bylo nejnavštěvovanější kulturní zařízení v areálu jedné velice prestižní univerzity. Řekl bych dokonce nejprestižnější. Prostě náš suchdolský klenot. A nyní tento klenot přišel o své kulturní centrum...

Nebohé "Céčko" muselo ustoupit výstavbě nové fakulty/posluchárny/čehosi. Já ale nevím, k čemu jim bude další kapacita, když se nebozí studenti nebudou moci kde houfovat a studovat. Nebudou mít si kde vyměňovat znalosti, navazovat známosti, psát si studijní poznámky, dělat domácí úkoly, stát frontu na pivo a jiné nezbytně nutné studijní aktivity.

Na první pohled se to může zdát jako krok kupředu, ale nenechte se mýlit. Svět na Suchdole už nikdy nebude jako dřív. Další generace už prostě nemohou vystudovat s tak kvalitním základem jako ty před zpustošením této studovny. Protože nebýt "Céčka", tak jsem pravděpodobně nedostudovaný, nezaměstnaný, někde na ulici nebo nedejbože ve státní správě.

Ale což, my jsme si to užili plnými doušky, život jde dál a aspoň budeme mít menší konkurenci na trhu práce. Nezbývá, než zatlačit slzu v oku a naposledy zvolat:

Sekaná!

A vítězem se stává...

...já! Nechci se chlubit, ale nějakým nedopatřením jsem se stal pracovníkem měsíce našeho oddělení. Ještě jsem se snažil přemluvit porotu, že by to měla dát někomu jinému, ale nepovedlo se. Co se dá dělat, snad se s tím nějak vyrovnám. Koneckonců 27 už mi bylo, takže jako zfetovaná legenda neumřu.

A zásluhy jsou asi jen to, že pracuju (ano, pracuju), jsem zvědavý (hodně), do všeho kecám (přiměřeně) a mlčím, když mám (občas). To poslední mi ještě moc nejde, ale snažím se. To by bylo, abych to nevyhrával pořád :-))
(ehm, ehm, tady nám někdo zpychnul! - pozn. aut.)

Děkuji tedy kolegům za podporu, rodičům za občasné večeře a vesmíru za tento ojedinělý úkaz. S pozdravem a zvoláním práci zdar, díky!

2x Všechno nejlepší!

Za prvé přeji všechno nejlepší mé sestřence, kterážto má patnácté narozeniny. Gratuluji k tomuto významnému životnímu jubileu. Tedy bydlet na Novém Zélandu, tak v pondělí může řídit auto. Ovšem tady u nás si jen půjde vystát frontu na ouřad kvůli občance :)

Pak tu máme druhého, neméně významného oslavence: můj mobilní přístroj. Někteří z vás ho možná zahlédli v muzeu nebo u prarodičů, je to totiž legendární Nokia 3310. A ten můj fešák slaví 10 let! Používání, samozřejmě. V šuplíku bydlí jen v (ne)civilizovaných státech, kde jeho dual band nestačí...

Nuže pohleďte sami: originální kryt, originální(!) folie na displeji, skoro neošoupaná písmenka (bo jsem líný psát zprávy) a jen pár škrábnutí z války. A to nepočítaněkrát spadl na zem, rozpadl se na atomy a následně byl zase složen.

Mno, abych ho jen nechválil, tak má už asi pátou nebo šestou baterii a jeden z důvodů, proč mě nebaví psát zprávy, je ten, že například "trojka" a "C" úplně dobře nefungují a musí se trochu přemlouvat...

A asi bych také měl dodat, že jeho starší brácha Mitsubushi Trium Aria, který po narození Nokie zdědila maminka (ehm, odkoupila za 2500), též stále funguje a dokonce s původní baterií. Nicméně s ním například nikdo na Božím Daru nepadal na zem v -10°C a po deseti metrech letu. Pozorný čtenář se jistě dovtípil, že některé skoky mi nevyšly. Ještě pozornější čtenář se nyní dovtípil, že se mi to nepovedlo víckrát... :)

Dalších 10 let bych mu asi přál zbytečně, protože tak dlouho to pravděpodobně už nevydrží. Bo lépe řečeno já. Páč co si budeme povídat, chlapec už nám trochu (ehm, ehm) zastarává a některé funkce mu prostě chybí. Ale co, stejně vesměs jen volám a občas napíšu sms. No a taky mám služební telefon. I když jen o šest let mladší, takže také žádný zázrak. Asi bych si měl říct o lepší.

Narita - Tokyo and back

Aby si táta nestěžoval, že to tady není, tak tento bez 16 dnů dva roky starý příspěvek konečně zveřejním :-)

Možností, jak se dostat z mezinárodního letiště Narita do centra Tokia, máte několik. Je to taxi, autobus nebo vlak. Taxi je drahé (okolo 170 €), autobus také ponecháme stranou, protože o něm nevím zhola nic, a přejdeme rovnou k nejjednodušší a zárověň nejlevnější možnosti: vlaky.

Nejlevnější varianta je použít Limited express na Keisei Line. Lístky prodávají na letišti přímo u vchodu do stanice. Je možné si rovnou zaplatit i na navazující jízdu metrem společnosti Toei. U návazných spojů JR East už si nejsem jistý, minimálně na cestu zpět na letiště to údajně nejde.

Pokud chcete jet do části Tokia, kterou obsluhuje některá z Toei line (typicky např. Asakusa, s přestupem třeba i Shinjuku), tak pojedete pouze do stanice Aoto, kde následně přestoupíte na metro. V tu chvíli to ještě není tak docela metro, protože nejede pod zemí, ale nemusíte se bát, ono tam za deset minut zahučí. Pokud chcete pokračovat dále vlakem JR, tak je nejlepší jet až do Nippori.

Jednosměrný lístek na Limited Express rovnou do stanice Asakusa stojí 1060 jenů (1000 základ + 60 příplatek za metro). Pokud byste to kupovali zvlášť, tak to bude o něco dražší. Dejte si pozor na Skyliner od stejné společnosti, který je sice o něco rychlejší, ale skoro dvakrát tak drahý. Jezdí po stejné trase, ale oba vlaky jsou myslím poměrně jasně označené.

Pokud jste pohodlní a jedete rovnou do stanice Tokyo nebo Shinjuku, tak je nejlepší použít Narita Express. Je sice zhruba třikrát tak drahý, ale jede přímo a je to nejrychlejší způsob. Do stanice Shinjuku stojí 3110 jenů a do stanice Tokyo, odkud jezdí shinkanzeny, stojí 2940 jenů.

Zpět na letiště Narita jsem jel ze Shinjuku, ale protože jsem skrblík, tak jsem jel opět Limited Express. Lze to udělat dvěma způsoby: buď s jedním přestupem pomocí Yamanote line (JR) nebo se dvěma přes Shinjuku/Oedo a Asakusa line (Toei). Lístek do Narita by měl jít u Toei koupít rovnou, u JR jsem si ho koupil až na přestupu v Nippori (alespoň mi tvrdili, že dříve nejde). U Toei cenu nevím, ale tipuji okolo 1200 jenů. Pomocí JR to bylo 160 jenů do Nippori a pak klasických 1000 jenů.

Všechny názvy stanic jsou psány anglicky, takže se neděste, že občas píši Tokio (česky) vs. Tokyo (anglicky).

Jak chutnají žáby?

Asi ne mnoho lidí někdy napadlo ochutnat žábu, takovou tu velkou hnusnou ropuchu odpornou. A jen málokdo to opravdu udělal. A asi jen pár lidem chutnala. Nedej bože tak, aby to udělali znova. Když teda nepočítám možné halucinogenní účinky.

I když to vlastně asi platí jen pro dospělé. Pravděpodobně každý zná někoho, kdo někdy v mládí olizoval nebo dokonce nafukoval ty nebohé tvorečky. Nebo ho zná minimálně z vyprávění. Teda aspoň my, děti z vesnice, někoho známe/slyšeli jsme o něm.

Někdo by mohl říct, že jedl žabí stehýnka a že mu chutnaly, ale to už bych dost odbočoval. O co mi vlastně jde. Jedná se o knihu Eat That Frog! 21 Great Ways to Stop Procrastinating and Get More Done in Less Time. Tedy "Snězte tu žábu! aneb 21 rad, jak přestat věci odkládat, ale dělat".

Zde autor přirovnává plnění úkolů k jedení žab: pochopitelně se vám do toho (někdy) nechce, ale co se dá dělat, žáby se občas z různých důvodů jíst musí. A mělo by se začít těma velkýma hnusnýma ropuchama odpornýma. Pak ten zbytek už nebude problém.

Což mě přivádí zpět k těm dětem. Děti to prostě udělají, protože je to hrozně zajímavé a určitě to bude super. Zatímco dospělí o všem přemýšlí, odkládají to, protože je času dost, nebude to úplně super atd atd atd.

Tím neříkám, že bychom neměli přemýšlet (všimněte si, že o sobě píšu jako o dospělém :)), ale že bychom měli některé věci prostě udělat, protože je to jednodušší než odkládat a pak to hrnout před sebou. Navíc jeden může zjistit, že to vlastně je super. A přináší to výsledky.

Je to jedna z nejgeniálnějších knih, co jsem kdy četl. Není tam v zásadě nic světoborného, ale každý přece ví, že geniální věci jsou jednoduché. Jeden kamarád se nedávno rozhodl, že bude posouvat své hranice, tak snad mu to pomůže. A ostatním taky. Osobně mám ověřeno, že to funguje velmi dobře. Neříkám, že jedu na 100 %, ale snaha tu je.

Odkaz na PDF verzi

Upozornění: odkaz slouží pro čtení knihy pouze do doby, než vám dorazí zásilka z Amazonu ;-)

Takže jak chutnají žáby? Překvapivě dobře.