Proč dnes Praha nelehla popelem?

Protože jsem ji s nasazením vlastního života zachránil. Tento čin si vyžádal nemalé nasazení, odhodlání a odvahu, kterými v menší míře disponuje pouze několik vyvolených a v plné pouze Chuck Norris. Pohodlně se usaďte a já vám povyprávím, jak se to celé odehrálo.

Za devatero horami a ještě více lesami (hezké slovo, že?) bylo nebylo jedno městečko na okraji Kladna. A v něm vypukl požár. Toto městečko je shodou okolností naše hlavní město, tudíž k němu většina obyvatel ČR má určitý citový vztah a představa hořící (potažmo shořelé) Prahy je jen málokomu lhostejná. Z toho vyplývá, že jsem dnes nas..štval cca 8 milionů lidí. Nuže zpět k příběhu.

Jako každý pracovní den jsem i dnes pracoval. A jako každý den jsem i dnes jel z práce domů. Nic se totiž nemá přehánět. Občas je dobré se uložit ke spánku ve svém příbytku, popít žejdlík zlatavého moku s kamarády a to v práci z pochopitelných důvodů nelze. Čekal jsem tedy na svůj kočár, když v tom mě doslova praštil do nosu pronikavý zápach. Nepříjemná vůně hořícího materiálu, který není určen k hoření. Tedy žádná cigareta ani zaručeně pravý kubánský doutník z tržnice.

Byl jsem vychován během studené války a povinně navštěvoval školní brannou výchovu, takže jsem neváhal ani setinku vteřinky a začal jednat. Nejprve bylo nutné lokalizovat ohnisko požáru. Netrvalo to ani pár okamžiků (tedy (0;2>) a místo požáru bylo úspěšně lokalizováno. V mojí těsné blízkosti! Nyní přišla na řadu ta těžší část - oheň uhasit. Bylo třeba nepanikařit a jednat co nejrychleji. Zavolat profesionály nebo se pokusit požár uhasit samostatně? Rozhodnutí muselo padnout okamžitě. Situaci jsem vyhodnotil zkušeným okem znalce hollywoodských trháků a rozhodl jsem to vzít na sebe. Hasiči by přijeli nejdříve za několik minut a to už by mohlo být pozdě.

Opatrně jsem se přiblížil k ohni a ještě jednou jsem celou situaci vyhodnotil. Ne, nebylo možné jiné řešení než rychlá a přesná reakce. Další šance už možná nebude. Rozhodl jsem se tedy oheň uhasit. Buď on nebo já. Strhl jsem ze zad batoh a vylovil z něj láhev s vodou. Přiblížil jsem se k ohni tak blízko, co mi žár a strach dovolili. Potom jsem jedinou přesně mířenou střelou polil hořící papírový kapesník v odpadkovém koši. Bylo to těsné.

Raději ani nedomýšlet, jaké mohly být následky, kdyby se v okolí nenacházel nikdo tak odhodlaný jako já. Je to sotva 319 let od minulého požáru a Pražané už zase zapomínají. Stačí jediný cigaretový nedopalek a neštěstí je na světě.

Zazvonil zvonec a příběhu je konec. A všichni samozřejmě budou žít až do smrti.

выдержи (выдержай), пионер!

Po minulém článku jsem spíše doufal, že to nebyly pouhé náhody a zázraky ve světě autobusové dopravy už nebudou jen ojedinělé ostrůvky naděje v jinak nelítostné džungli, jakou doprava u nás jistě je. Po dalších pár dnech musím dodat, že se to možná ještě zlepšuje. Tentokrát se to týká dobíhání.

Komu po vysilujícím běhu nikdy neujel autobus/tramvaj/parník/vlak zrovna ve chvíli, kdy už byl jen několik metrů od dveří, ten asi nikdy nepoužil hromadnou dopravu. Tito (velmi nepravděpodobní) čtenáři mohou klidně přestat číst, protože si stejně nedokáží představit jakou nenávist a nutkání zabíjet dokáže toto jednání vyvolat. Leč časy se mění i v této oblasti.

První případ se stal před pár dny. Autobus, ve kterém jsem seděl, se blížil k zastávce, na kterou měla shodou okolností namířeno i vetchá stařenka. Stařenka neváhala a v rámci svých možností se rozeběhla. Ač měl autobus dobrých 100 metrů náskok a její snaha se ve světle mých zkušeností zdála marná, tak jsem stejně doufal, že by mohl počkat. Viděl ji, další autobus by hned tak nejel a byl poloprázdný - to vše hrálo pro ni. Nebudu vás déle napínat - počkal. Stařenka chvátala rychlostí zhruba 6 kilometrů za hodinu, takže se objevila ve dveřích asi za minutu :).

Druhý případ je ještě neuvěřitelnější. Tentokrát se to netýkalo mého autobusu, ale kolemjedoucího. Seděl jsem v tom svém na zastávce, protože plánovaný odjezd byl až za několik minut, a vteřiny před tradičním usnutím jsem trávil pozorováním okolního cvrkotu. Zpoza mého autobusu se rozjížděl jiný, ale místo aby vyrazil vstříc svému osudu, se zase opět zařadil před ten můj. Už mimo autobusovou zastávku. Potom jsem zahlédl běžící a mávající osobu, která ho dobíhala. A on opravdu zastavil kvůli ní. Neuvěřitelné. Poté přiběhli ještě další dva šťastlivci a autobus již vyrazil svou obvyklou cestou.

Nezbývá než věřit, že za to nemůže nedostatek cestujících, ale zlepšující se situace na silnicích a snad i jinde...