A mám to zadarmo!

Ač jsem na druhé straně světa a víceméně mě nemusí zajímat, co se vlastně děje v mé rodné zemi (a ani mě to moc nazajímá, protože s tím stejně nemůžu nic dělat a jen mě to zbytečně stresuje), tak jsem zjistil, že mBank už zahájila provoz. Je to první banka v ČR, kde by běžný účet měl být opravdu zdarma. Pěkné shrnutí situace okolo mBank si můžete přečíst na MaLer.cz.

Nabídka mne zaujala, a tak jsem se rozhodl, že si tam na zkoušku založím účet. Jen tak. Koneckonců je to zdarma, tak proč to nezkusit. Důležité je, že je zdarma vedení účtu, veškeré převody peněz a internetové bankovnictví. Vydání platební karty k účtu je také zdarma a dokonce i výběry z bankomatů jsou zdarma. Zdarma = neomezené výběry hotovosti v zahraničí + 3 výběry měsíčně z jakéhokoli bankomatu v ČR (mBank zatím žádné nemá). A to je obrovské plus pro všechny turisty, protože jim odpadnou problémy s výměnou hotovosti.

Účet můžu v klidu založit na dálku a pak nechat ležet ladem, aniž bych se zruinoval jako např. v České spořitelně. Což mne mimochodem čeká poměrně brzy, až jim docvakne, že jsem nepřinesl potvrzení o studiu na další rok.

Jak založit účet on-line? - Potřebujete na to jen občanský průkaz, mobilní telefon a pár minut času. A samozřejmě internet. Vše jsem naklikal během pár minut a nyní už jsem mohl být vlastníkem zbrusu nového extra levného účtu v mBank, kdyby nebylo nutné podepsat smlouvu o založení účtu a převzít aktivační balíček...

Ach jo. Ale jednou snad půjde založit účet čistě on-line a od "Matrixu" už budeme jen malý krůček.

Zemětřesení na Novém Zélandu

Na Novém Zélandu je ročně několik tisíc více či méně silných zemětřesení. Většina je velmi slabá, takže si jich nikdo ani nevšimne. To poslední větší zemětřesení bylo v Gisborne, které je na východním pobřeží severního ostrova. Já jsem od toho místa asi 400 km, takže se tu opravdu nic ani nepohnulo. Je to asi jako kdyby bylo zemětřesení v Budapešti.

V místních novinách jsem zahlédl, že to bylo poměrně silné - 6,8 st., ale na hlavní straně novin byla fotka knihovny v Gisborne, kde popadaly knihy z regálů... Celkové škody se odhadují na nejméně 30 mil. dolarů, několik osob bylo zraněno, 1 osoba zemřela. Ale abych to uvedl na pravou míru: Zemřela jedna starší dáma, kterou to vyděsilo natolik, že ji postihl srdeční infarkt.

Zhruba polovina Nového Zálendu je jedna velká sopka a spousta vulkánů je stále aktivních. Poslední velká erupce na severním ostrově byla tuším v září a jeden vysokohorský turista při ní přišel o půlku pravé nohy, ale přežil.

Pro někoho bohudík, pro většinu samozřejmě bohužel: Já se v okolí sopek pohybovat nebudu, takže jsem v bezpečí a je tu poměrně solidní šance, že se někdy vrátím a nebude to igelitovém pytli.

PS: zprávy proběhlY ;-)

Bez práce nejsou koláče

Pár hodin po napsání předchozího článku mi volal John "the chef" (šéfkuchař), že je se mnou spokojený (ostatně jako každý můj zaměstnavatel ;-)) a že není problém pracovat skoro pořád, což potřebuji na zaplacení prázdnin, ehm, studií jsem chtěl napsat. Je to sice místy celkem záhul, ale parta je dobrá a navíc mám jedno jídlo + limonádu zdarma, no co víc si přát. Mno, například víc peněz, ale to přijde časem. Doufám.

Práce by snad mělo být dost celou letní sezónu (konec prosince - začátek února), takže se tady nejspíš na celou tu dobu usadím. Po skončení sezóny se opět přesunu dále do nitra Nového Zélandu.

Navíc je tu jistá šance, že si část platby za ubytování v backpackeru odpracuji. Za dvě hodiny lehké práce budu ten den bydlet zadarmo. Pokud budu mít odpolední a bude tu nějaká práce, tak na to vlítnu a zabiji dvě mouchy jednou ranou - nebudu se nudit a ještě mi to vydělá peníze.

Coromandel Town

V předchozím článku jsem nelhal a vydal jsem se směr Coromandel. Hned první den jsem zahlédl ceduli nabízející práci na léto, tak jsem neváhal a druhý den jsem se tam vydal. Protože přímo miluji mytí nádobí, tak teď dělám poskoka v kuchyni hotelu Admiral Arms. Zatím není jisté, jestli tu bude dost práce, tak netuším, zda tu opravdu budu celé léto nebo pofrčím dál na jih. To se uvidí během příštího týdne. Jinak momentálně bydlím v Anchor Lodge Backpackeru, který je asi 200m od toho hotelu. Je to pěkný nový backpacker a jsou tu opět asiati a spousta Němců.

Taky jsem nelhal s tím předraženým internetem, protože stojí $2/15minut!!! Děs a hrůza. Jenže já jsem chytrej a napíšu si předem co potřebuju a pak to odešlu. Z toho vyplývá, že na sáhodlouhý emaily okamžitě neodpovídám, leda během několika dnů, protože každý den připojovat určitě nebudu... (vidím to tak max. 1x týdně, pokud nenajdu nějaký způsob).

Konec prázdnin aneb Welcome to reality, baby

Tak už je to tady - končí mi prázdniny. Jinak se můj dosavadní pobyt ani nazvat nedá, protože jsem měl zajištěné ubytování s jídlem a jediný rozdíl byl odlišný jazkyk (+ škola, ale já mám školu rád ;-)). Od dnešního dne se vrhám vstříc novým zážitkům, tak mi držte palce, ať si rychle najdu nějakou pěknou práci a neumřu tady hlady.

S aktualizací blogu to asi nebude moc žhavý, protože internetový kavárny jsou tady kapánek předražený, ale nebojte se, mám v zásobě ještě pár článků, který vám budu postupně dávkovat.

Teď se rozloučím s rodinou, která si mě asi i oblíbila, protože mi nakonec upekli nejpopulárnější novozélandský dezert od ruské baleríny: Pavlova, pak nakoupím něco k jídlu a vyrážím směr Coromandel Town a pak se uvidí...

Auto - žrout peněz

Auto je jedna z nejdražších hraček, jakou si můžete pořídit. Na zakoupení potřebujete spoustu peněz a tím to zdaleka nekončí, protože to je pouze začátek nekonečného kolotoče výdajů. Auto vlastním celé dva týdny a když nepočítám změnu majitele auta (9,20$), tak už jsem musel zaplatit "technickou" (zde se nazývá Warrant of Fitness - WOF) - 40$ a prodloužit registraci auta, což je jakási obdoba dálniční známky - 110$ na 7 měsíců.

Změna majitele a registrace se vyřizují na poště. Potřebujete na to pouze pas, adresu na NZ a vědět poznávací značku auta (registration plate). A pozor: nelze platit klasickou platební kartou - musíte mít místní (platba EFTPOS) nebo zaplatit cash. Registrace se se standardně platí na 6 nebo 12 měsíců, ale můžete zvolit i jinou dobu v rozsahu 3 - 12 měsíců. A údajně lze požádat i o speciální formulář, kde si určíte přesné datum, do kdy bude registrace platit. Ovšem je lepší utratit o pár dolarů více za delší registraci, protože později je jednodušší prodat auto s dosud platnou registrací. Po převedení auta vám na vaši adresu zašlou oznámení o změně majitele a výpis předchozích majitelů.

Technická se vyřizuje skoro v jakémkoli autoservisu. Poznáte to podle velké cedule WOF, která je skoro u každého autoservisu. Co jsem se dočetl předem, tak získat novou WOF by neměl být problém, protože kontroly nejsou příliš přísné a koukají hlavně korozi. A asi je to pravda, protože na mém autě údajně nebyl jediný problém. Buď mám tak skvělé auto nebo se s tím opravdu moc nepárají. Nutno dodat, že rezavé nikde není a vzhledem k tomu jak je staré, vypadá opravdu zachovale.

Turangi - peaceful village

Můj předposlední víkend v rodině jsem strávil v Turangi, což jak můžete vidět, je malé městečko na jihu jezera Taupo. Byl jsem tu jen s Billem, protože děti to tu nesnáší (absence internetu a kamarádů) a paní učitelka musela být v práci (byli jsme tu od pátku do úterý). Bill o Turangi říká, že je to peaceful village - poklidná vesnička (no je to díra, co si budeme povídat). Žije zde možná i pár tisíc obyvatel, ale v centru je jen jeden supermarket (a to jen půl roku) a cca 20 obchodů převážně se suvenýry a rybářskými potřebami. Toť vše.

Pokud není letní nebo zimní sezóna, tak je to tu víceméně mrtvé. Ovšem během sezony je tu poměrně živo, protože Turangi leží na úpatí centrálního pohoří severního ostrova a je to nedaleko od zimního lyžarského střediska. A co je pro většinu návštěvníků ještě zajímavější: městečkem protéká řeka Tongariro, o které se říká, že je to nejlepší místo na světě pro lov pstruhů.

Lov pstruhů je tu velice populární a nejsou to "rybičky" jako u nás, ale běžná velikost je okolo 50 cm. Pokud si chcete ulovenou rybu ponechat k večeři, tak musí být delší než 35 cm, častěji však 40 nebo 45 cm (podle oblasti). A ryba se neměří od hlavy po ocas, jak jsem předpokládal, ale od hlavy po začátek ocasu, tj. kde se ocas začíná rozšiřovat. A to už je při 45 cm pořádný macek.

Billa zajímá především rybaření, takže lyžování ho ponechává chladným a dokonce i v zimě se vrhá do ještě chladnějších vod Tongarira a loví a loví a loví... Případně loví v okolních jezerech. Byl jsem několikrát s ním a stal jsem se svědkem historické události, protože v sobotu chytil svého prvního pstruha na dry fly - suchou návnadu (nevím přesný český název, protože já jsem lyžař). Neloví se běžným způsobem jako ČR, tj. sedět několik hodin na břehu rybníka a čekat, ale používá se fly fishing - muškaření. V neděli jsme, kde jinde než u řeky, potkali Slováka žijícího na NZ a ten mi povídal, že muškaření je v poslední době na velkém vzestupu v celé Evropě včetně ČR.

Pokud jsem nebyl na rybách, tak jsem se válel u televize, která tam naštěstí byla, nebo jsem seděl na terase a opaloval se. Ba ne, zase tak líný ještě nejsem, a tak jsem chodil na procházky, protože to konečně bylo něco jiného než mrakodrapy v centru Aucklandu, případně skoro stejné domy jako všude jinde v ACL. Na Novém Zélandu je nejzajímavější, že se příroda mění každých 500 metrů během krátké procházky. Chvíli je to skoro stejný les jako v ČR, o 500 metrů dál jsou subtropy, o kousek dál je to džungle a o dalších 500 metrů dál je to krajina jako v Alpách. Ačkoli jsem se to snažil vyfotit, tak na fotkách to není tak vidět. Pokud zkusíte několikadenní trek, tak je to ještě výraznější rozdíl.

Turangi je také nedaleko Tongariro Crossing, což je údajně nejlepší jednodenní great walk na NZ. Great walk znamená, že to opravdu stojí za to vidět. Já nejsem příliš velký turistický nadšenec, ale Tongariro Crossing bych si chtěl zkusit, jestli mi to počasí, zdraví a finanční situace dovolí. Pokud jste nikdy nešli dál než než z parkoviště do supermarketu a nehodláte se na dovolené zničit, tak si zkuste pouze krátkou dvouhodinovou procházku skoro kdekoli na NZ. Prakticky u všech zajímavějších míst se nějaká nachází a věřím, že se vám to bude alespoň trochu líbit.

Malý krok pro dopravu, velký skok pro North Shore

Dnes jsem poprvé jel do školy po nové silnici vyhrazené pouze pro autobusy! Teď si asi myslíte, že jsem blázen, ale ona je to zde opravdu velká a poměrně zásadní událost.

Jak jsem již psal, nyní bydlím v části města zvané North Shore. Už z názvu je jasné, že je to na severu Aucklandu. Konkrétně bydlím ve čtvrti Albany, což je prakticky úplně nová čtvrť, z velké části postavená v průběhu posledních pěti let. A protože většina místních obyvatel pracuje v centru nebo minimálně směrem do centra, tak jsou tu ráno brutální zácpy. Cesta z Kladna do Prahy je proti tomu pohodová. Jěště to bylo umocněné právě stavbou speciální trasy pouze pro autobusy, která dočasně ubrala jeden jízdní pruh.

Kompletní trasa, včetně nových zastávek, by měla být otevřena tuším v únoru, ale již dnes jí autobusy projíždějí. Je to paráda, krásně plynulý průjezd a je to o deset minut rychlejší - do centra cca 35 minut (v hlavních stanicích se pár minut čeká). Autem je to podstatně pomalejší, protože i dřív autobusy využívaly zbytky postranního pruhu, kam auta nesmějí. A opravdu tam nejezdí, ne jako v čechách. Kéž by tohle někdy bylo i u nás...

Let na Nový Zéland

Jestli mám stručně popsat popsat let a celou cestu na Nový Zéland, tak ze všeho nejvíc je vyčerpávající. Let samotný trvá cca 22 - 25 hodin a to nemluvím o možném čekání na přestupu (či přestupech), protože přímo se nelétá. Já jsem letěl po trase Vídeň - Bangkok - Taipei - Auckland s taiwanskou společností Eva Air. Letět z Vídně bylo o cca 5000 levnější než z Prahy a navíc let, který jsem chtěl já, nebylo možné realizovat z Prahy. Abych byl přesný, tak ho nebylo možné realizovat za rozumnou cenu, tj. méně než 40000 Kč.

Dostat se do Vídně přece nemůže být problém, vždyť tam jezdí například autobus Student Agency každý den. A to byl hned první problém. Sice tam jezdí každý den, ale příjezd do Vídně je buď 5:45 nebo 16:00 a odlet letadla byl 13:30. Takže tato možnost padla. Další možnost bylo auto, jenže shodou okoloností bylo zrovna v servisu a mělo tam strávit ještě pár dní. Uff, uff. Další možnost byl vlak, který opět jezdí každý den a je ve Vídni v 10 hodin. Sice na autobusovém nádraží, ale odtud jezdí pravidelné autobusy na letiště. Ovšem vlak stojí 950 Kč + cca 10€ za bus. Nic moc. Ale také mi nabídli kamarádi, že by mě tam vzali, takže radši dám jim 1500 na naftu, než se trmácet vlakem. No jo, jenže rodina mi chce na letišti zamávat a podívat se do Vídně... Zkrátím to - nakonec se auto podačilo sehnat a já jsem se tedy vezl za spokojenosti většiny zúčastněných.

Pro jistotu jsme vyjížděli už v šest hodin ráno, protože Fabiím se nedá zase tak moc věřit a 1,4 MPI není zrovna "závoďák". Ta naše se celkem činila a po pár hodinách a celkem bezproblémovém průjezdu Vídní, jsme byli v deset hodin na letišti. Tady jsme si dali dvě kolečka okolo letiště, než jsme trefili parkoviště a cca 5 průjezdů několika patry parkoviště, než jsme našli místo. První část mise byla splněna. Tady už jen stačilo najít přepážky společnosti Eva Air, které se naštěstí nijak neskrývaly. Po odbavení mé veletašky jsem zamával půlce rodiny, která tam byla se mnou a šel jsem poprvé čekat na letadlo. Byly to slabé dvě hodiny a hrozně jsem se nudil. Necelou hodinu před odletem jsem si poprvé prošel předletovou prohlídkou spojenou s vyprázdňováním kapes a za chvíli už jsem seděl v letadle. Byl to Airbus A330-200 a měl jsem před sebou prvních 10,5 hodiny v letadle.

Seděl jsem v prostřední řadě u uličky vedle dvou užvaněných Slováků. Můj bližší soused si celou cestu hrozně pochvaloval rajčatový džus a neustále mu padalo jídlo na zem a na mě. Naštěstí jsem se nemusel poslouchat, protože každý pasažér měl před sebou vlastní obrazovku, kde si mohl pouštět filmy, sledovat údaje o průběhu letu nebo poslouchat nejnovější mandarínské hity. V nabídce filmů byla například Smrtonosná zbraň 4 nebo Obsluhoval jsem anglického krále. Zajímavé byly informace o letu, kde byla doba letu, aktuální výška a rychlost nebo kde se právě nacházíme.

Televizi jsem ani nestačil zapnout a letušky už rozdávaly ubrousky na otření obličeje a osvěžení. Po pár minutách se na uvítanou rozdávaly sáčky se směsí oříšků a pití. Asi po hodině letu přislo na řadu první jídlo. Vždy bylo na výběr ze dvou jídel a jelikož je Eva Air taiwanská společnost, tak to byla asijská jídla. Menu se skládalo z hlavního chodu, salátu, housky a dezertu. A bylo to moc dobré. Pak jsem chvíli studoval možnosti interaktivní obrazovky a už tu bylo další jídlo, tentokrát jen lehká svačina. Na výběr byla buď čínská nudlová polévka nebo sendvič. Následovalo několik hodin s obrazovkou a pokusy o spánek. Zhruba dvě hodiny před přistáním se rozespalým pasažérům rozdávaly ubrousky na osvěžení a následovalo druhé jídlo. Pak jsem už jen sledoval klesání letadla a ubývající kilometry do Bangkoku.

Přistáli jsem zhruba v pět hodin ráno místního času. Cestující se rozdělili na tři skupiny: první letěla za hodinu dál na Taiwan, další zůstávala v Thajsku a pár chudáků, s nimi bohužel i já, zůstávalo na letišti a čekalo na další let. V Bangkoku jsem čekal 7 hodin a ukrutně jsem nudil. Nejdřív jsem se snažil usnout, ale protože nemůžu spát v sedě, tak to moc nešlo. Tak jsem hledal nějaké pěkné místo, kde bych se mohl relativně pohodlně natáhnout. Nic jsem nenašel, ale zjistil jsem, že přejít celé letiště trvá 13 minut, takže to není žádný drobeček. Nakonec jsem našel volné sedačky, kde nebylo moc lidí a 4 jsem zabral. Spal jsem skoro hodinu, paráda. Pak jsem si vyzvedl nové palubní lístky pro následující dva lety a již zkušeně proběhl kontrolou. Akorát jsem zapomněl mobil v kapse, takže jsem pípal a malá Thajka mě kontrolovala ručním detektorem kovu. Měli tam připravené stupínky pro malé asiaty, ale já moc asijskou postavu nemám a tak jsem byl asi o metr vyšší než ona. Poté jsem spal půl hodiny na zemi, protože tam nebyly zádné sedačky. A pak šup do letadla.

Tentokrát to byl Boeing 777-300, který lišil hlavně tím, že měl o necelé 2" větší obrazovku. Let trval jen necelých pět hodin a rozdávali se ubrousky, oříšky, hlavní jídlo, ubrousky a už jsem byli na Taiwanu. Přistáli jsme v 17 hodin místního času a měl jsem tedy před sebou dalších 5 hodin nudy.

Taiwan je hlavní sídlo Eva Air, takže nám jako pozornost dali poukázku na jídlo za 6$. Po chvilce jsem našel resturaci, kde se poukázka dala uplatnit a vybral si hezky vypadající hromádku jídla. Asi za minutu jsem dostal obří misku s polévkou (byla to spíš menší mísa na salát), ve které byla ta hromádka jídla. Asi jsem vypadal dost vyděšeně, když mi ukázali, kde si mám vzít hůlky a tak jsem dostal vidličku a lžíci. Skoro jsem umřel, ale snědl jsem to. Nebylo toho bylo zase tak moc, ale žaludek byl mírně rozhozen cestováním, měl jsem v tu dobu ráno a spal jsem asi dvě hodiny. Naštěstí v mají v Taipei pohodlné a dlouhé gauče, na kterém jsem si mohl schrupnout na necelé dvě hodiny.

Těsně před odletem jsem našel bezplatný internet, tak jsem rozeslal pár sms a šel čekat na odlet. Letadlo mělo zpoždění asi půl hodiny. Byl to opět Airbus A330, ve kterém během jedenáctihodinového letu následovalo kolečko ubrousky, oříšky, jídlo, bez svačiny! (nebo jsem to už zapomněl, byl jsem v agónii), filmy, pokusy o spánek, ubrousky, druhé jídlo, vyplnit kartu pro celníky a už jsme v Aucklandu. Byli jsme tu dokonce zbytečně brzo, protože jsem neviděl happy end jakéhosi korejského filmu. Poslední jídlo bylo nejhorší, protože jsem si říkal, že si přece nebudu dávat omeletu, když si můžu dát rybu. Ale byla to nějaká divná ryba s ještě divnější rýžovou kaší a sušeným masem, ble.

Na letišti stačilo vystát hodinovou frontu před kontrolou pasu a udělení pracovního víza, další hodinovou frontu před kontrolou stanu a pak půl hodiny čekání na stan. Proceduru příletu a kontrol podrobně popisuji v dalším článku.

Naštěstí jsem byl tak rozumný, že jsem si zaplatil transport z letiště do mé nové rodiny, takže jsem byl už netrpělivě očekáván. První zjištění bylo, že mluví se zvláštním přízvukem, což se později potvrdilo. A taky že jim díky tomu skoro nerozumím. Do rodiny jsem dorazil zhruba v šest hodin večer, takže jsem byl na cestě krásných 48 hodin. Dostal jsem večeři, ukázali mi pokoj a můj ručník, já se osprchoval a usnul jak miminko...