30 day song challenge - 2015

Dubnová klasika, začínáme zítra a témata jsou opět následující:

day 01 - your favorite song
day 02 - your least favorite song
day 03 - a song that makes you happy
day 04 - a song that makes you sad
day 05 - a song that reminds you of someone
day 06 - a song that reminds you of somewhere
day 07 - a song that reminds you of a certain event
day 08 - a song that you know all the words to
day 09 - a song that you can dance to
day 10 - a song that makes you fall asleep
day 11 - a song from your favorite band
day 12 - a song from a band you hate
day 13 - a song that is a guilty pleasure
day 14 - a song that no one would expect you to love
day 15 - a song that describes you
day 16 - a song that you used to love but now hate
day 17 - a song that you hear often on the radio
day 18 - a song that you wish you heard on the radio
day 19 - a song from your favorite album
day 20 - a song that you listen to when you’re angry
day 21 - a song that you listen to when you’re happy
day 22 - a song that you listen to when you’re sad
day 23 - a song that you want to play at your wedding
day 24 - a song that you want to play at your funeral
day 25 - a song that makes you laugh
day 26 - a song that you can play on an instrument
day 27 - a song that you wish you could play
day 28 - a song that makes you feel guilty
day 29 - a song from your childhood
day 30 - your favorite song at this time last year

Duben se na to hezky hodí, takže ano, bude to zase obtěžovat celý měsíc.

Klasicky to nebyl jednoduchý výběr. Tady jsou roky 2013 a 2011.

Jak jsem byl okraden

22.1.2015 – V odpoledních hodinách neznámá osoba utrácí něco přes tisíc dolarů během devíti transakcí kdesi v hloubi Pensylvánie. Dobrá, bylo to konkrétně zde. A bylo to mojí kartou.

23.1.2015 – Ráno v 07:15 mi zvoní budík. Zamáčknu ho (no dobře, jen posunu zvonění o 5 minut) a provedu bleskurychlé rozhodnutí o prodloužení spánku do 08:00. Je konec konců pátek. Během toho si všímám, že mi přišla sms. To se moc často nestává, ale rozhodnu se ten spam přečíst.

Z podivného čísla 67744 přišlo upozornění na možný podvod s mojí Amex kartou a jestli jsem se právě pokoušel nakoupit v Sheetz 0421. "Odpovězte 1, pokud Ano. 2 pro spojení s Amex."

Říkám si spam, jak jsem předpokládal a teď už mi zbývá jen 43 minut drahocenného spánku. Během pokusu o usnutí můj rozespalý mozek zpracoval informaci, že tam byl i kus čísla mojí karty. To přece není možné. Tak se podívám znova a jo. Teď jim odpovím, oni budou mít i číslo telefonu a bůh ví, co se bude dít dál. To bylo první, co mě napadlo.

Po menším vnitřním boji posílám dvojku, přece nebudu paranoidní. Okamžitě přišla další sms "Pro podrobnosti volejte kontrolní oddělení Amex na čísle +44(0)1273576806 nebo na číslo na kartě." Tak, teď v záchvatu paniky zavolám na to první, zadám číslo karty, okradou mě a můžu zažádat o hypotéku na splátky něčí dovolené v Karibiku. Chytrej spam.

Ale zase na druhou stranu, aby měli moje číslo karty, to už by museli bejt hodně dobrý podvodníci. Zavolám teda na číslo na kartě a uvidíme. Protože mám smysl pro konspirační teorie, tak už jsem si představoval, jak mi přesměrovali číslo jinam, ač volám na oficiální Amex linku, tam zadám to číslo karty a jsem zase u splácení té dovolené v Karibiku. A televize k tomu.

Nicméně jsem zavolal a zadal. Povídám, že jsem dostal zprávu a že si nic nekupuju. Operátor se mě ptá, jestli jsem si právě chtěl něco koupit v Sheetz a já, že opravdu ne. Hm, hm, hm, prej jestli nejsem v USA. Ne, jsem v posteli v Londýně. Tak mi oznamuje, že moje karta včera vesele utrácela na různých místech Pensylvánie 5 až 200 dolarů a až desátá transakce byla zamítnutá.

Dobré zprávy po ránu vždycky potěší.

Pak se mě ptá, jestli jsem nakupoval v Sainsbury's Local. Ano, to je moje, jedno mlíko za £1.10. Operátor je spokojený, že našel nějakou opravdovou transakci a ptá se mě, jestli jsem byl někdy v USA. Ano, byl jsem tam v říjnu. To mu stačilo ke spokojenosti a říká, že karta je zablokovaná, nová je za chvíli na cestě a transakce jsou reklamované.

Ještě se ptá, jestli tu kartu nutně potřebuju, protože ta nová přijde do čtyřech dnů. Odpovídám, že to bez ní chvíli přežiju. Tím je prý všechno vyřízeno. Transakce mi prý za chvíli vyskočí na seznamu útrat, ale nemusím nic dělat, protože je všechno zařízené a za tři dny dostanu peníze zpátky. Dobrá. Akorát už mám jen 29 minut spánku.

V práci se podívám a na účtu nic. Třeba mě přece jen hrozně mazaně okradli a já si teď myslím, že jsem v bezpečí? Něčí Karibik a k tomu televize... Pak koukám, že mi už ve čtvrtek před půlnocí přišel i email o podvodu, kde je opět kus čísla karty a vypadá opravdově (tzn. ne jako od Nigerijského dědice), takže třeba fakt nic platit nebudu.

24.1.2015 – Ráno najdu v poště novou kartu (doručená cca 26 hodin po nahlášení podvodu), takže by ten komplot byl opravdu hodně propracovaný.

Na účtu se objevuje všech devět transakcí za dohromady £692.60. Všímám si nového čísla karty. Ale chybí mi moje těžce nastřádané body (nemám přece kartu proto, abych platil bance, ale ona mě).

Volám tedy Amex a ptám se, jestli musím něco dělat. S refundováním peněz prý ne, ale body budou muset převést ze zrušené karty. To může trvat až dva týdny. Teď jsem nervózní. Žít 4 dny bez karty se dá, ale 2 týdny bez mých bodíků?!

25.1.2015 – Body jsou zpět!

26.1.2015 – Peníze zatím nikde.

Táta mi v poledne píše email a sms, že mu volali z banky, že v hotelu Country Inn došlo k úniku dat, a tak mu zablokovali kartu. Že já jsem tam platil. Ano, mohu potvrdit, že k úniku došlo. Nejen dat.

27.1.2015 – Jsem v práci a pak v pivovaru s kolegama a zákazníkama, nemám čas na blbosti.

28.1.2015 – Vrátilo se mi všech £692.60 s datem 25.1.2015. Přišel dopis datovaný 23.1.2015, že všechny informace byly předány k prošetření a nová karta je na cestě.

30.1.2015 – Dostal jsem dopis, že mi vrátili všechny peníze. Radši ještě zavolám, jestli nemusím znova zadat inkaso. Nemusím. Happy end. Dávám tuto veselou příhodu na blog.

Vychladnutí

Asi to znáte – vidíte něco na internetu, ve výloze, v prodejně nebo kdekoli jinde, a prostě to musíte mít. No, možná si to trochu rozmyslíte, ale zase ne tak moc a koupíte. A pak si to rozmyslíte ještě jednou a pořádně, a zjistíte, že ty hrnce/marmeládu/šestou kabelku od Vuittona/letenku do NYC zase tak moc nepotřebujete.

Nebo že máte jeden let se špatnou společností. Teda ani ne tak se špatnou, jako že vás nepustí do salonku po příletu. Což je poměrně zásadní nevýhoda, pokud hodláte jít po příletu rovnou do práce. Tím nechci naznačovat, že se cestující v cattle class nemyjí, ale přece jen je lepší se ráno opláchnout, ať se vás kolegové nebojí.

Já znám jednoho (nebudu se jmenovat), co si takovou letenku koupil. Úvodní radost z vyzkoušení jiného terminálu vystřídala chmura, když jsem si druhý den ráno uvědomil, že salonek po příletu ne e. Jakožto kořeněný cestující (pěkný doslovný překlad seasoned traveller, pozn. aut.) jsem věděl, že British Airways vás nechají zrušit letenku během 24 hodin od vytvoření rezervace. No questions asked.

Když to dělá jedna společnost, tak by to přece mohla dělat i jiná, ne? Chvilka vyhledávání vyústila v mírný pesimismus – u letenek tzv. cooling-off period, tedy vychladnutí, není povinnost. Ale tím se nebudeme stresovat a zkusíme to online nebo si zatelefonujeme, že ano.

Nuže v online aplikaci US Airways jsem kliknul na magické tlačítko cancel a vyskočila na mě zpráva "Chcete zrušit rezervaci v rámci 24 hodin a je to víc než 7 dní do odletu, tak nám zavolejte na (americké číslo) a my vám vrátíme peníze." No vida, ono to půjde. Chvíli mi trvalo, než jsem našel číslo na US Airways v UK, ale dál to šlo relativně hladce.

Ještě jsem si ověřil, že jsou místa pořád volná a už jsem tam volal, že jsem trubka a jestli by to šlo změnit. Pracovník kontaktního centra na mě rovnou vybalil, že jsem v limitu a že to není problém. Během pár minut zařídil zrušení rezervace a vyžádal vrácení peněz, které prý bude trvat až 5 pracovních dní. To mi nevadilo, hlavně když je dostanu zpět.

Pak jsem si rychle udělal novou rezervaci na zpáteční let s BA místo AA, ušetřil £1.70 díky změně kurzu a netrpělivě očekával vrácení peněz. To nakonec trvalo celých 11 dní místo slibovaných pěti pracovních, ale peníze jsou doma. Takže pro tentokrát jsem za svou blbost neplatil a příště si to (doufám) pohlídám.

Pohádka o daních

Kompletně převzato z Necyklopedie. V návaznosti na předchozí mudrování - nejlepší vysvětlení daňového systému jaké jsem kdy viděl. Mělo by být součástí povinné školní četby (ale to by se asi mnoha lidem "tam nahoře" nehodilo).

Milé děti, dnes si povíme něco o daňových úlevách. Nebojte se toho názvu, vysvětlíme si to tak, že tomu bude každý rozumět.

Žilo bylo 10 pánů, kteří spolu chodili každý den do restaurace na oběd. Za oběd měli pokaždé zaplatit dohromady přesně 1000 korun. Pánové se dohodli na tom, že se na té tisícovce budou podílet tak, jak platí daně. Takže první čtyři, ti nejchudší, neplatili nic. Pátý zaplatil 10 korun, šestý 30 korun,sedmý 70 korun, osmý 120 korun, devátý 180 korun a desátý, ten nejbohatší, 590 korun. Takhle to šlo celé roky a nikdo si nestěžoval.

Až jednou hostinský přišel s tím, že jim dá slevu a bude po nich chtít každý den za oběd jen 800 korun místo 1000, protože jsou to stálí zákazníci. To bylo od něho moc hezké. Jak si ale rozdělit těch ušetřených 200 korun? Kdyby každý z deseti pánů platil o 20 korun méně, prvních pět pánů by dokonce dostávalo peníze za to, že chodí na oběd.

Hostinský jim navrhl se o úsporu podělit tak, v jakém poměru platí za oběd. Vzal si papír a tužku a začal počítat. Vyšlo mu toto: Pátý pán už nebude muset platit nic, stejně jako první čtyři, takže 100% úspora. Šestý bude platit 20 korun, místo 30, ušetří 33%. Sedmý bude platit 50 místo 70 korun, ušetří 28%. Osmý pán zaplatí 90 místo 120 korun a ušetří 25%. Devátý zaplatí 140 místo 180 korun, takže ušetří 22%. Desátý pán, nejbohatší, bude platit 490 místo 590 korun. Úspora 16%. Každý z těch šesti na tom bude lépe, než předtím, a ti první čtyři mohou i nadále jíst zadarmo.

Jak se ale vzápětí ukázalo, velké nadšení ten návrh nevyvolal. "Takže já z těch 200 korun dostanu jen 10?", křičel šestý pán, ukázal na desátého, nejbohatšího, a pokračoval: "A tenhleten dostane hned 100!" "To je pravda!", křičel pátý pán, "Já ušetřím jen 10 korun, ale on desetkrát víc!". "Opravdu!", přidal se sedmý, "takže jemu stovku a mně jen dvacku?!". Rozkřičeli se i první čtyři pánové: "A my nedostaneme vůbec nic? Jak k tomu přijdeme? Zase jsou na tom nejhůř ti nejchudší, jako vždycky!" A všech devět se vrhlo na toho desátého a ztloukli ho.

Příštího dne se desátý pán u oběda neobjevil. Nijak jim to nevadilo, prostě si sedli a jedli bez něho. Když ale došlo k placení, zjistili zajímavou věc: Všichni dohromady neměli ani na polovinu sumy, kterou zrovna projedli. A pokud mezitím neumřeli hlady, tak se tomu diví dodnes.

A takhle, milé děti, funguje daňový systém. Pokud dojde k daňové úlevě, mají z toho nejvíc ti nejbohatší. Pokud by ale museli platit příliš, může se stát, že se příští den u našeho stolu neobjeví. Ve Švýcarsku, v Karibiku a i jinde na světě je spousta pěkných restaurací...

Poznámka poctivého čtenáře: Musím složit velkou poklonu!!! Nic lepšího k naší daňové soustavě jsem ještě nikdy neslyšel! Bohužel prvních pět strávníků nemá přístup na internet a tuto výpověď doby si nepřečte a další dva strávníci to nepochopí a stejně budou dále mlátit toho desátého!

Wimbledon, národní hrdost, daně a tak

Tak zase jednou nějaký Čech, ehm Češka, vyhrála Wimbledon. Jako vždy to vyvolalo vlnu vášní, vlajících vlajek, nadšení, pocitu národní hrdosti a všech těch věcí okolo. Teda jak u koho. Na mě asi klasický koncept chléb a hry moc nefunguje. Já radši steaky a hrát si, kdy uznám za vhodné.

Ale zpět k národní hrdosti. Petra Kvitová vyhrála nejen titul (druhý), ale i 1,76 milionu liber. Toho času cca 60 milionů korun českých. To už Češi tolik neocení, ale ona na to holka určitě dřela, tak si to možná zaslouží. No dobře, trochu ty tenisty přeplácí, ale pořád je to Češka, že jo?

No a pak se zjistí, že milá tenistka má trvalé bydliště v Monaku, kde má i takzvanou daňovou rezidenci a tudíž platí daně tam. Nic zvláštního – prostě podávám daňové přiznání tam, kde bydlím víc než 6 měsíců v roce a zaplatím kupu peněz státu.

Jenomže v Monaku se daň z příjmů neplatí. A to se v Čechách neodpouští. Jak si to jako představuje, že začne vydělávat a přestane platit daně? Nám, Čechům, co jsme ji tu celá ta léta živili, podporovali, fandili a teď tohle! A ještě nepokrytě přiznává, že tam je právě kvůli nižším žádným daním.

Peníze/daně jako vždy zvednou ještě větší vlnu vášní než kdejaký titul a hrdost je rázem fuč. Lidi si vždycky spíš všimnou, když jim berou než když jim dávaj. Takže se volá po odebrání občanství, zákazu vstupu, že bůh za každou nezaplacenou korunu zabije koťátko, že my všichni poctivě platíme a vůbec že je ten svět nespravedlivej.

Když pominu to, že naprostá většina z nás nikdy neměla ani minimální vliv na trénink teď již nemilé tenistky, natož aby jí to platila, tak budu optimisticky předpokládat, že z předchozích pár desítek milionů výpalné daň z příjmů zaplatila. Takže už pravděpodobně zaplatila víc, než kolik většina křiklounů zaplatí za celý život. A to většina těch křiklounů používá školky, silnice, vlaky a podobné drobnosti placené z daní. Na rozdíl od někoho, kdo je v ČR jen pár týdnů v roce.

Ale co, jednou je to Češka, tak bude platit a ne že ne.

Podobnou logikou by se měly vybírat daně na hranicích, když jedete někam na dovolenou – budete jim přece šlapat po chodníku, co si místní nebožáci zaplatili ze svého. Nebo by se daň z nemovitosti mohla platit podle místa narození. Celý život. Samozřejmě plus to, kde aktuálně bydlíte. Spravedlnost musí být.

Nerad bych zapomněl na výkřiky, že jinde platí daně vyšší a vůbec jim to nevadí (buď jsou podobně nadšení nebo za to dostanou něco zpět) a že v ČR je to jen 15 %. Za prvé je základ ve skutečnosti 20,25 % z hrubého platu, za druhé tu je 7% přirážka pro pracháče (proč by měl někdo platit větší procento, jen proto, že vydělá víc než průměr?!) a za třetí mi jako platiči 40% daně v cizině zbyde procentuálně víc než v ČR... zajímavé, že?

Asi se nikdy nedočkáme toho, aby lidi uvažovali trochu racionálně. Zabývat se nesmyslama je totiž zábavnější a jednodušší než řešit opravdové problémy, kde nás někdo opravdu okrádá.