Nový rok v Londýně (jakože Nový, ne nový)

Když už jsem v tom Londýně a viděl jsem (částečně) ten slavný ohňostroj, tak se přece půjdu podívat i na tradiční novoroční průvod – London's New Year's Day Parade. Očekávání a nadšení bylo zhruba podobné jako u Silvestra, ale co bych pro svých několik čtenářů neudělal. Všimněte si, že nepíšu “pár“ čtenářů, už mířím vysoko.

Novoroční průvod je kupodivu na Nový rok a začíná v poledne. Takže pokud se na Silvestra chováte slušně jako já a probudíte se v půl jedenácté, tak můžete směle vyrazit. Pokud se nechováte slušně a probudíte se někde v okolí Piccadilly, tak nemusíte vyrážet nikam, protože už jste na místě. Standardní trasa je totiž z Green Park přes Piccadilly na Trafalgar Square a pak k Westminster Abbey. Taková ta turistická klasika.

V průvodu jsou kapely, roztleskávačky, parní mašinky, motorky, double-deckery, Miss Junior (?!), rádoby tanečnice z Ria, skauti, důchodci, fotografové a bůh ví kdo ještě. Sledoval jsem to na Piccadilly Circus asi půl hodiny a pak jsem usoudil, že už toho bylo dost. Nehledě na to, že se přede mnou stále někdo pletl a já pořádně neviděl. Ne že by bylo po mašinkách na co koukat.

Což mi připomíná, že tam byla jedna trubka v první řadě, která si přinesla stoličku, aby lépe viděla. Z první řady. Takže se stoličkou měla trubka cca 180cm + obří kulich a jsme na 190cm. Bez stoličky měla 160cm. Zábradlí mělo 110cm. Ach jo. Znechucen faktem, že si někdo jiný než já dovolí překážet svojí výškou, jsem se vydal na východ, abych obešel davy a dostal se na nábřeží.

Původně jsem teda chtěl zase domů, ale zase mi přišlo blbé zaplatit za metro 150 korun pro pár fotek průvodu, který mě moc nezajímal. Tak jsem tedy poslušně cupital oklikou na to nábřeží. Po pár stech metrech jsem přišel na West End. Všimněte si, že jsem šel na východ – zázrak! Tady jsem zjistil, kde se to schovávají všechny ty divadla a prodeje levných zlevněných last minute vstupenek. Odpověď je tady všude.

Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že by blízko měl být novozélandský obchod skrývající se pod názvem Aussie shop. Ono je to teda spíš obráceně, ale nebudeme v tom šťourat. Ten měl bohužel na Nový rok zavřeno, tak jsem si jen prohlédl poloprázdné regály, jiné zklamané turisty a šel nyní na jih za sluncem.

Cestou jsem několikrát odolal pokušení si koupit oběd a přes Charing Cross jsem došel na Trafalgar. Tady jsem opět snědl Horalku (už asi tradice), udělal pár fotek a donutil turistu, ať vyfotí mě. Krásně jsem se našteloval do kompozice, aby ten amatér udělal úplně mizernou fotku. Co si neuděláš sám...

Podél davů a průvodu jsem prošel až k Westminster a tedy i parlamentu. A Big Benu, který k němu přidělaný (kdyby to četl nějaký Američan). Na Westminster Bridge jsem vyfotil nepovedené nestydatosti (na lepší fotky si nestydové musí počkat na jindy) a kolo ve dne. Tím jsem v zásadě měl splněno. Další plán byl najít Tesco, zakoupit a vyfotit vám "meal deal", a tento poté snísti. Nebudu to prodlužovat, nepovedlo se.

Oklikou jsem došel až k Tate Modern Gallery, v tu chvíli už mírně hladový. Ovšem dobře jsem si pamatoval, že dole bylo něco jako kavárna, kde měli poměrně solidně vypadající sendviče za 4 libry. To není úplně hezká cena, ale mohlo by to být i horší. Nicméně nekoupil jsem. V šestém patře by totiž měla být restaurace s výhledem.

Po přečtení motivačního nápisu jsem vyběhl se vyplazil do šestého patra, abych našel jen mírně odlišnou verzi spodní kavárny s jednou ciabattou a oddělenou "restaurační plochou". Po letmém průzkumu menu a informaci, že za chvíli budou podávat odpolední čaj s čímsi (za 15 liber!!), jsem se rozhodl pro ciabattu. Urval jsem tedy ten jediný "sendvič", co tam byl.

A když už jsem měl ciabattu za 6 liber, tak proč nepřihodit sklenku britského vína za 4,50. V galerii se musí jíst na úrovni. Výsledné menu tedy bylo: ciabatta s uzeným lososem a garnáty, avokádem, rukolou a majonézou + Limney Horsmonden 2010. Ač rozhodně nejsem fanoušek rukoly, tak jako doplněk to fungovalo víc než dobře. Byl to jeden z nejlepších "sendvičů", co jsem kdy měl a to víno s tím také nebylo vůbec špatné.

S plným břichem a odlehčenou kreditní kartou jsem se vydal do nižších pater za kulturou. V galerii moderního umění můžete očekávat spoustu pseudoumění, nějaké smetí, pár zajímavých kousků a pár věcí, u kterých nevíte jestli jsou exponát, zaměstnanec muzea nebo nábytek. Bylo tam všechno. A jako všechny státní muzea v UK, je větší část expozic zdarma.

Se stále plným břichem a navíc pln dojmů jsem se vydal přes Millenium Bridge ke katedrále Saint Paul's. Na mostě jsem se snažil udělat pár fotek večerního nábřeží, ale můj pravěký foťák nemá mnoho možností nastavení, na jeho displeji to vypadá úplně jinak než ve skutečnosti a k tomu se ten most houpe. Takže se fotky zrovna nepovedly. Mno, někdy příště.

A když jsem fotil St. Paul's tak se mi vybila baterie. To by neměl být problém, protože jsem s sebou bral náhradní. Tu jsem ovšem nenašel, tak jsem usoudil, že jsem ji buď ztratil nebo jsem byl sprostě okraden. Ani jedno mě moc netěšilo. Hlavně kdo ten muzejní kousek má shánět. A platit.

Po příchodu domů jsem zjistil, že jsem blb a náhradní baterii jsem hodil zpátky do šuplíku. Na maximálně hodinové focení průvodu přece nebude potřeba. To ale nesmíte zůstat o 5 hodin déle a vyfotit pětkrát tolik fotek.

Takže místo dvou až tříhodinového zírání na průvod jsem ušel asi 8 kilometrů, parádně se najedl a viděl spoustu nesmyslů. Já bych si dal palec nahoru, ignorováním původního cíle cesty jsem těch 150 korun nakonec investoval poměrně dobře. Jak by řekl klasik Robert Louis Stevenson: For my part, I travel not to go anywhere, but to go. I travel for travel's sake.

Aneb Cesta je cíl, jak by to samé řekl český klasik.

Silvestr v Londýně

Následující článek obsahuje subjektivní názor autora, se kterým nemusíte souhlasit. Ale bude vám to houby platné a autorovi ukradené.

Pokud si toho tedy náhodou někdo za posledních 15 let nevšiml, tak Silvestra nemám rád, přijde mi ujetý a celkově je to období za trest. Nicméně jednou jsem ve světové metropoli, tak tomu dám šanci. Možná.

Odhodlání nebylo bůhví jak veliké, ale nakonec jsem se v půl jedenácté dokopal k odchodu. To už bylo skoro pozdě, protože jsem těsně před tím zjistil, že vypadla signalizace na mojí lince metra, a tak jsou hlášená velká zpozdění. Ať už to znamená cokoli.

Byl jsem asi dítě štěstěny, protože jeden vlak přijel, zrovna když jsem se blížil ke stanici. Byl úplně prázdný, takže jsem s dalšími 3-4 nastupivšími tvořil nemalé procento cestujících. Už o stanici později ale nastoupila hromada občanů z oblasti někde mezi Tureckem a Indií (moc se to nedá poznat).

O další stanici později nastoupil občan z východní Evropy (to se dalo poznat), který byl úplně na plech (to se také dalo poznat) a měl s sebou tašku se zbytky jídla. V tašce a různě na sobě. Zvláště efektní byla cibule přilepená na bradě. Asi měl kebab. Tašku záhy upustil a k mojí radosti začal klimbat a nechtěl se se mnou dál kamarádit.

Ještě větší radost jsem měl o stanici později, když zase vystoupil. Zbytek cesty už nebyl nijak zajímavý a po půl hodině jsem byl na Piccadilly Circus, kde byly i davy. Aby se usnadnilo proudění davů, tak otevřeli turnikety a já proplul bez placení. Původně to mělo být zdarma až od půlnoci, ale dřívější odpuštění poplatků jim vyčítat nebudu. Později v noci jsem aktivně zkontroloval, kolik se mi naúčtovalo a měl jsem tam asi dvojnásobek jízdného... Nicméně o den později to bylo anulováno a tímto TFL děkuji.

Zpět k davům. Plán byl takový, že od Piccadilly seběhnu někam dolů k parlamentu, kde měl být ohňostroj. Tam je sice přímo stanice Westminster, ale to jsem ani nezkoušel. Zhruba na úrovni Trafalgar Square (asi 500m na jih) se začaly davy hromadit. Usoudil jsem, že před další cestou směrem k nábřeží bych měl udělat technickou zastávku. Odsud už bylo vidět svítící London Eye, takže jsem měl napůl splněno.

Po 20 minutách čekání na mobilní záchodek a návštěvě tohoto skvostu jsem byl připraven na pokračování. Na co jsem ale nebyl připraven, byl fakt, že cestu k nábřeží ohradili a následně zavřeli. Aby se dav nedávil. To mě trochu nakrklo, protože mně přece nebudou upírat něco, co vlastně ani nechci vidět.

Tak jsem se jal zjistit, kudy dovnitř. Cestu přes klimbající se oplocení jsem zavrhl. Za prvé už nejsem nejmladší a za druhé nejsem chuligán. Za třetí by to se mnou spadlo, ale musím to podat trochu vznešeně. Při chůzi okolo plotu jsem zjistil: a) že občas někdo otevře nehlídaná vrata; b) že jsem nemusel stát frontu na plastovou boudičku, protože tam byly i pánské pisoáry (zdálky to podle obložení flaškami vypadalo jako popelnice); c) že na Trafalgar je bambilion lidí.

Stačilo chvíli bloumat okolo a asi napotřetí jsem proběhl nově otevřenou dírou v oplocení kamsi do parku. Prvotní radost byla záhy uhašena, protože tam byl ještě jeden plot a místní policie odtud začala vyhánět menší davy, které tam neměly co dělat. Bohužel jsem byl součástí tohoto minidavu. Tím se ovšem nebudeme stresovat a uděláme si pár fotek.

Pak už policie začala být agresivní a bylo nutné uposlechnout příkazů příslušníků. Dokonce na nás byl mírně zvýšen hlas. Opakovaně! Sice to dělal jen jeden z asi pěti příslušníků, ale i tak je to neslýchané. Jestli to takhle půjde dál, tak se jim to úplně vymkne z rukou a bude to hotový policejní stát. A třeba začnou rozdávat i pokárání nebo nedej bože pokuty. Ale tak daleko to snad nezajde.

Každopádně jsem se pod drtivým policejním tlakem společně s minidavem šoural zpět k plotu. Nechtěl jsem být svědkem policejní brutality, tak jsem udělal už jen pár fotek. Stejně tam nebylo nic vidět. Navíc by ten zlý příslušník třeba neváhal použít i hanlivý přívlastek a nevím, ale jestli by se mi jeho kolegové za něj omluvili dostatečně rychle, než bych se býval urazil.

To bylo cca 23:58, jak jsem byl informován spolupachateli tohoto odporného činu během úprku před spravedlností. Minidav se pak dokonce rozeběhl, protože chtěl vidět začátek ohňostroje zevnitř druhého plotu. Já ne, protože jsem ten den už jednou běžel a policie se zastavila, protože násilí už bylo na jeden rok až příliš.

V klidu jsem si tedy došel k druhému plotu, obešel ho k davu vyvolených čumilů a akorát to bouchlo. Jakože ohňostroj. Tak jsem udělal pár fotek a zahájil ústup. Neuváženě jsem se rozhodl, že si udělám dalších pár fotek zaplněného Trafalgaru. Bohužel dle očekávání zhruba ve třetině cesty podél davu ten nesmysl na obloze skončil a čumilové se vydali zpět k Piccadilly Circus.

Dvacetitisícový dav byl naštěstí ukázněný, protože tam bylo minimálně dvanáct příslušníků policie, takže nebylo radno si zahrávat. Z radosti z nově nabytého pocitu bezpečí a zároveň deprese, že budu někde tvrdnout v davu, jsem snědl Horalku. Po pár desítkách metrů se to ale relativně uvolnilo, takže tam bylo lidí jako o běžný víkend. Tzn. už jen hrozně moc.

Byl jsem mile překvapen, že vchod do metra byl neblokován a dokonce průchozí. Skoro líp než ve dne. Vběhl jsem tedy do metra a našel si správné nástupiště. Vlak přijel za dvě minuty a ještě jsem si sednul. Paráda. Cestou jsem ještě vyřídil telekonferenci z mého oblíbeného báru a mohl jsem jít spát. Silvestr v Londýně je tedy stejně zbytečný jako kdekoli jinde.

PS: Abych jen neremcal, ten ohňostroj podle fotek vypadal na nábřeží opravdu dobře, ale na to se tam musí stát odhadem nejpozději v osm. Po jedenácté už nemáte šanci se tam normálně dostat. Kolega mi pak vyprávěl, jak jednou chtěl být v New Yorku na Times Square a tam je to prý plné už v pět odpoledne. Že to ty lidi baví.

Cupcakes & cookies

Výlet do Atlanty byly dle předpokladu takové menší gastronomické orgie. Někdo by řekl prasárny, ale já preferuji sofistikovanější názvy. Mimo jiné jsem zde ochutnal svůj první cupcake.

Nevzdělanec by mohl namítnout, že to je muffin se šlehačkou, ale není tomu tak. Těsto je trochu jiné a je to obecně víc dort než buchta v případě muffinu. Ostatně název říká: hrnek-dort. A jako každý dobrý dort, si i tyto minidortíky zaslouží zmínku v tomto prestižním blogu. Za prvé jsou teď v módě a za druhé jsou v módě dobré.

Co si budeme povídat, jídlo mají Američani zmáknuté. Najde se zde spousta (velká spousta) chyb, ale pokud se jen trochu snažíte, tak si bez problémů vyberete to dobré. A to jsou třeba cupcakes. Tuto delikatesu můžete koupit klidně v supermarketu a neurazí vaše chuťové pohárky. Což by se v ČR asi nestalo. Na druhou stranu je můžete odpravit odporně sladkými variantami, takže je to loterie, ale šance na výhru je poměrně velká.

Něco podobného jsou cookies – buchtové sušenky. Krásný název, že? Vlastní výroba. Je to totiž něco mezi. Nesmíte se nechat zmást Maryland cookies, kteréžto jsou ve skutečnosti biscuits, tj. sušenky. Takže na rozdíl od „marylendů“ jsou poměrně měkké, prostě jako kdybyste zkřížili buchtu a sušenky. A přidali tam kousky čokolády. A extra porci kousků čokolády. A ještě jednu. A ješ... to by už stačilo, ani Američani nejsou takoví čuníci.

Níže je tedy zmíněný lahodný první cupcake ze supermarketu. Myslel jsem si, že aspoň v práci se nebudu pořád cpát, ale kolega měl narozeniny. Co se dalo dělat. Pak jsem také spořádal několik cookies, ale ty jsem v rozrušení zapomněl vyfotit. Oba dva dny, co jsem se jimi cpal. A americký jablkový koláč jsem taky nevyfotil (ale ten byl nic moc, přeslazený a podivně drobivý).

Anglická snídaně / English breakfast

Jsem sliboval to jídlo a kde nic tu nic, že? Já vás varoval, že to zase tak rychle nepůjde. Ale vybičoval jsem se a tady je první vlaštovka (pokud nepočítám rychlovku ze Soulu) - English breakfast.

English breakfast, tedy anglická snídaně, asi nepotřebuje sáhodlouhé představování. Jako u čehokoli existuje několik různých variant, ale každý vám bude tvrdit, že pouze ta jeho je ta správná. Můj osobní favorit je následující: Set BIG Breakfast at The Walpole cafe.

Za ne úplně malý peníz (6,50 GBP) dostanete následující nálož: 2 Fried Eggs, 2 Back Bacon, 1 Pork Sausage, Heinz Baked Beans, Mushrooms, Grilled Tomato, Bubble and Squeak, 2 Buttered Toast and choice of Tea or Nescafe. Takže z pozdní snídaně se rázem může stát i svačina, oběd a druhá svačina.

Většinu ingrediencí asi netřeba představovat a slovník vám nebude podsouvat žádné šílenosti. Takže jen k bublání a pískání (ehm, Bubble and Squeak) - to je v podstatě obdoba šťouchaných brambor. Vezmete brambory nebo bramborovou kaši, pečenou zeleninu ze včerejších hodů a smícháte to na pánvi dohromady. No a při tom to může vydávat dost podivné zvuky, odtud tedy ten zvláštní název.

Bubble and Squeak je možná ne příliš oku lahodící, ale je to jednoduché a dobré. A stejně jako šťouchané brambory se to používá i jako hlavní příloha. Čaj samozřejmě dostanete s mlékem. Koneckonců jste v Anglii. Nescafé je stejné 3v1 jako doma. Pokud chcete opravdové kafe, tak si musíte připlatit.

Ještě jsem nezmínil, že Walpole je trochu pajzlík, kde máte na stolech papírové ubrusy a kuchař má břuch více než obřích rozměrů. Ale jinak je tam čisto a ten zbytek si musíte vysvětlovat tak, že prostě vaří dobře a chutná mu to. Také kde vás nechají si kreslit na stůl? Tady jsou pastelky na každém!

Abych jen netlachal, tady je foto jejich velebené anglické snídaně:

Jak můžete vidět, ve skutečnosti to vypadá podobně jako na jejich webových stránkách (fazole jsou schované pod vajíčky), chutná to výborně a s pastelkama jsem také nelhal. Bohužel jsem zatím neměl šanci vyzkoušet jejich večeři, ale jednou to prubnu. Pár dalších "denních" jídel odtud představím později.

BA Silver Member

Zadařilo se! Povýšil jsem na další stupeň. Zatímco bronzový status je spíše na parádu (i když 25 % Avios navíc a výběr sedačky i jen 7 dní dopředu můžou hodně pomoct), tak stříbrný status už je něčem jiném.

Za prvé těch Avios (mil) navíc je rovnou 100 %. Což už je znát. U dálkových linek poměrně hodně.

Drobná odbočka - samozřejmě vím, že 100 procent z něčeho je pořád to samé číslo. Nezávisle na tom, jestli se to zdvojnásobí jako celek nebo jednotlivé kousky. Tedy více krátkých linek vs. jedna dlouhá o stejné vzdálenosti vám logicky dají stejný počet mil. Takže ne jako když se v Čechách volí prezident.

Za druhé je výběr sedačky možný už v okamžiku vytvoření rezervace, takže se výběr většinou rozšiřuje. Nouzové východy jsou sice stále zpoplatněné, ale s tím už se dá žít.

A za třetí, z čehož mám největší radost, konečně můžu do salonku. Nezávisle na tom, jestli letím jako člověk nebo ne. Přesněji řečeno do všech salonků aliance oneworld, pokud letím na oneworld letu. Úplně přesněji řečeno do všech byznys salonků oneworld, protože do first mě nepustí. Zase tak moc si vyskakovat nemůžu.

Priorita při nástupu do letadla také potěší. Opět u všech letů aliance. U British Airways je dobré, že dovolují 1 kabinové a 1 příruční zavazadlo, ale občas to způsobí drobný přetlak v odkládacích prostorech. Takhle se tomu elegantně vyhnu.

Závěrem jsou v "ceně" vždy minimálně 2 odbavená zavazadla o max. hmotnosti 32 kg. Takže jedno extra v obyčejné ekonomické třídě + standardní nadváha zdarma. S mým odporem k odbavování zavazadel to asi moc nevyužiju, ale darovanýmu koni... jednou se to může hodit.

No a tohle všechno až do září 2014!