Jak říkáme tady: Long story short – byl to porod, ale protože jsem měl štěstí jako sviňa, tak to nakonec bylo poměrně jednoduché. Minimálně v porovnání s tím, co se všechno mohlo stát a jak dlouho to mohlo trvat, to byla procházka růžovým sadem.
Původní plán byl, že budu bydlet blízko práce, tj. na vesnici. Ceny celkem přívětivé, poloha nebyla nejhorší a člověk ušetří za dopravu, když může do práce chodit pěšky. Tak to vypadalo z domova podle internetu. Realita byla trochu jiná.
Hned po příjezdu do hotelu (v pondělí) jsem se vrhnul na objevitelskou tůru. Za prvé jsem chtěl vědět, jak se druhý den dostanu do práce a za druhé jsem chtěl vidět svoje budoucí bydliště. S prací to bylo snadné, protože byla vidět z hotelu. Blbé bylo to, že jsem musel obejít půlku areálu, abych se dostal ke vchodu. Ovšem pět minut chůze navíc ještě nikoho nezabilo. Nejmenovaný voják z Maratonu by možná nesouhlasil, ale co se dá dělat.
To bychom měli cestu do práce. Když už jsem byl tak pěkně rozeběhnutý, tak jsem pokračoval dál směrem kde jsem tušil civilizaci. Domů tam bylo spoustu. Dokonce víc než spoustu. A asi proto, že jich tam bylo tolik, se tam už nevešlo nic jiného. Na rozloze o velikosti našeho sídliště bylo jedno miniTesco, jedna pumpa s M&S food, jedna indiánská večerka, asi tři zbytečné obchody (lékárna apod.), jedna restaurace u hotelu a celá jedna hospoda.
Nutno dodat, že lidi se v tomto ghettu netvářili úplně nejpřátelštěji a do práce to byla pěkná štreka. Tím by padnul původní plán a mohl jsem si užívat depresi. Kolegové se druhý taky smáli, když jsem jim říkal o svém původním plánu. Naprostá většina jich totiž dojíždí z civilizace. Bylo nutné přejít na plán B.
Tzn. najít si něco v blízkém okolí Picadilly line. Abych to ještě upřesnil: něco v blízkém okolí její první třetiny. V té druhé jsou nájmy vyšší než můj plat a v té třetí se mi zrovna bydlet nechtělo. Dojíždět do práce hodinu a půl není zrovna můj sen. A su rozmazlené, co si budeme povídat.
Po večerech jsem tedy vesele surfoval po internetu a sháněl ubytování. Nejdřív jsem si říkal, že si vezmu něco trochu většího a hezčího, ale když jsem zjistil, jaké jsou ceny a nabídka vs. poptávka, tak jsem od toho poměrně rychle upustil. Pak už jsem hledal víceméně cokoli, co je obyvatelné. Ovšem ty lepší kousky byly okamžitě pryč a ty horší kupodivu nikdo nechtěl.
Rozesílal jsem tedy dotazy, párkrát i zkoušel volat (neúspěšně), přijímal hovory od agentů (u poloviny jsem ani moc nepoznal, jestli vůbec mluví anglicky) a čekal. Ve středu a ve čtvrtek se ozvali ze dvou agentur, že by mi mohli ukázat byty. První jsem domluvil na pátek ráno a druhý předběžně na pátek odpoledne s tím, že se ještě ozvou. V práci mi vyšli vstříc a ještě mě popoháněli, ať na nic nečekám a sháním co to dá.
Mezitím jsem zjistil, že ten druhý byt nabízí i jiná agentura za nižší cenu. Navíc to nevypadalo úplně pěkně a místo také nebylo zrovna ideální. Tím zájem opadl. Návštěva prvního bytu na Google streetview dopadla dobře, tak jsem se těšil i na realitu. Nemálo mne potěšilo, že ve skutečnosti to bylo ke stanici metra ještě blíž, než jsem si myslel. Okolí fajn a byt byl v rámci možností a situace na trhu také dobrý.
Rovnou jsem tedy řekl, že to beru a co je potřeba udělat. V zásadě jen místní standard – ověřit si reference (zda člověk pracuje), podepsat smlouvu, zaplatit první nájem, deposit a zaplatit poplatek agentuře. Takže celkem jednoduché a na první dobrou. Odpoledne se ozvali ze druhé agentury, že prohlídka v pátek padá, ale šlo by to v sobotu. Tak jsem jim řekl, že už to nepotřebuji a že jim přeji hezký víkend.
