Nalétal jsem sto tisíc a jeden kilometr

Ve skutečnosti jsem za celý život nalétal sto jedna tisíc a jeden kilometr, ale to by neznělo tak dobře. Také to ve skutečnosti asi bude trochu jiné číslo, protože server Flightmemory.com těžko změří skutečně uletěnou vzdálenost. A jestli mi to budou kazit sopky, tak lépe vypadajících sto tisíc mil hned tak nedám. Jako by nestačilo, že mě připravila o několik set kilometrů a jeden typ letadla.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 1.

Letos jsem do Thajska jel navštívit kamaráda, který tam nejprve studoval a následně zůstal. Z toho vyplývá, že už trochu věděl, jak to v Thajsku chodí a hlavně měl ze školy spoustu známých mezi místními. Takže tam byl někdo, kdo mi pomůže s ubytováním a má kontakty. Ideální situace.

Válet se u moře nebo jezdit po organizovaných zájezdech do "džungle" opravdu nesplňuje moje představy o ideálně strávené dovolené. Mě nikdy moc nezajímaly tzv. památky, protože 1000 let starý chrám je prostě jen 1000 let starý chrám. No dobře, některé jsou opravdu pěkné, ale proč jich vidět padesát. Mnohem zajímavější je potkat místní a víceméně s nimi žít. To se mi třeba povedlo na Novém Zélandu a je mi úplně ukradené, že jsem nebyl na Milford Track.

Jeden z prvních výletů byl na Doi Suthep, což je chrám na kopci nad Chiang Mai. Z centra je to údajně asi 15 km, ale my jsme bydleli blízko Suthep Road, která směřuje (leč nevede) ke chrámu, takže jsme to měli asi 10 km. Nic co by se nedalo za 15 minut ujet na skůtru. Když jsem vyjeli nahoru, tak mě nepotěšil sdělením, že je to ještě 300 schodů. On tam byl údajně již po osmé (desáté?), takže měl trénink. Když jsme vylezli nahoru tak prohlásil, že to nejlepší na tomto chrámu je výhled na letiště. Takže jsme asi 20 minut čekali, až poletí triple seven zpět do Bangkoku a zjistili jsme, že jeho apartmán je odsud vidět.

Pak jsme si koupili zmrzlinu a jeli zpět dolu. Cestou jsme se ještě zastavili zhruba v polovině kopce, že se pojedeme podívat na vodopád. Byli jsme tu po páté hodině, takže jsme už naplatili žádné vstupné do areálu. Odtud je to k vodopádu asi 3 km na motorce a pak další 2 kilometry pěšky do kopce. Asi po dvou stech metrech jsem začal mít podezření, že jedna kamarádka Thajka bude falešná, protože si jako jediná stěžovala na horko. To se později utvrdilo, když ji jako jedinou pálilo ostré jídlo a její tvrzení, že má sice ráda pálivá jídla, ale že je nemůže jíst, tomu moc nepomohlo. Prostě falešná Thajka. Asi za půl hodiny jsme se vyšplhali nahoru, kde byl pouze poměrně malý vodopád. To se ale dalo čekat. Vyfotili jsme se tedy na vodopádu, někteří z nás do něj spadli a šli jsme domů.

Cestou domů jsme míjeli ZOO a já jsem vykřikoval, že musím konečně vidět pandu. V Tokiu mi zákeřně umřela pár měsíců před mým příletem, takže teď to už musí vyjít. Po pár dnech brutálního nátlaku jsme se tedy vydali do ZOO. Shodou okolností se k nám zrovna přidala kamarádka kamarádky, která v ZOO dříve pracovala. Jak jsem zjistil, tak Chiang Mai ZOO není žádný zázrak a pražská nebo liberecká ZOO ji hravě strčí do kapsy. Jediná zajímavost je tedy panda. No a protože s námi byla bývalá zaměstnankyně, tak jsme pandu viděli zdarma (do jejich pavilonu se platí extra vstupné). A bylo přesně jak jsem očekával: baby panda s mámou byly schované a táta panda chrápal. No, ale viděl jsem pandu :-)

...

Už z dřívějška jsem věděl, že kamarád chodí občas trénovat Muay Thai (thajský box), a tak jsem si řekl, že to musím zkusit také. Zápasy jsem během pobytu viděl několikrát a chtěl jsem vidět i trénink. A v ideálním případě si i zatrénovat. Věděl jsem, že to probíhá v trochu jiném stylu než v Evropě. Netrénuje se slepě pouze jedna činnost, ale stále se udržuje pozornost a ověřuje reakce na nově vzniklé situace. To znamená, že trénujete 3 minuty nízké kopy a náhle vám trenér dá pěstí... :)

Kamarád mě pár dní před koncem pobytu seznámil s šéfem tělocvičny, kde trénoval. Tělocvična je možná trochu honosný název, jak můžete posoudit z fotek Lanna Muay Thai Boxing Camp, ale mají tam všechno potřebné. Tj. vybavení a hlavně lidi, kteří vědí, co dělají. Andy (šéf) mi nejdříve řekl, že nemusím před tréninkem běhat, ale stačí, když si půl hodiny zaskáču přes švihadlo. A sakra, toto začíná. Tak jsem se protáhl a skákal, skákal, skákal, skákal... No ale řeknu vám, skákat poprvé po patnácti letech přes švihadlo není jednoduché. Občas jsem se do něj pěkně zamotal. A jak mi řekl kamarád, ze začátku měl stejné problémy.

Pak mi Andy pověděl něco o základech Muay Thai a ukázal pár základních technik. Když jsem ho dokázal trochu napodobit, tak jsem si šel mou prachmizernou techniku pilovat před zrcadlo. Vypadá to sice jako hloupost, ale dost vám to pomůže. Po nějaké době jsem dostal omotávky, nasadil rukavice a šel zmlátit boxovací pytel. No a nakonec jsem šel na sparring do ringu. Jak jsem již řekl, thajští trenéři jsou zákeřní a párkrát mi ji pěkně nandal. Ale bylo to dobré.

Po cca 2,5 hodinách cvičení jsem byl pěkně vyřízený. Ještě, že jsem pár dní před tím trénoval skákání na koncertech, jinak bych teď asi umřel. Ono dělat poslední hodinu každých deset minut deset kliků nebylo pro moje líné tělo nijak jednoduché. Protáhl jsem se a jeli jsme domů. Pak jsme se najedli a šli na thajskou masáž. To mi sice pomohlo, ale i tak mě další tři dny všechno bolelo. Proto uvedu jednu ze základních rad, jak ustát případný souboj: "Usmívejte se. Buď ho to rozhodí a vy ho sejmete, nebo se usměje také a půjdete spolu místo bitky na pivo."

Thajsko? Thajsko! Jídlo? Jídlo!

Konečně jsem se zase dostal do Thajska a musím říct, že tam stále mají všechno levné a všechno dobré. Vzhledem k tomu, že jsem ulítlý na jídlo, tak jsem ochutnal co se dalo a budu o tom psát. Co na tom, že jsem byl na Thai boxu, v džungli, na vodopádech.. jídlo je zajímavější. Zatímco při první návštěvě jsem se pohyboval především na východě, tentokrát jsem byl na severu - v Chiang Mai a okolí.

Abych plynule navázal na japonské zážitky se sushi, tak vězte, že v Thajsku je sushi také poměrně populární a samozřejmě jako všechno jídlo i levné. Na trhu prodávají převážně nigiri sushi a samozřejmě i maki. Levnější kousky jsou za 5B, dražší za 10B. Samozřejmě to není tak dobré jako v Tsukuji (žádné jiné sushi není tak dobré jako v Tsukiji), ale to v žádném případě neznamená, že by bylo špatné. Ba naopak. Na výběr je většinou jen 4 - 12 druhů, ale je to čerstvé, dobré, levné, co víc si přát.

Když už jsme u toho Japonska, tak plynule naváži japonskými restauracemi. Ty jsou zde ze zahraničních kuchyní zdaleka nejpopulárnější a hojně navštěvované. Před jednou návštěvou místního japonského All you can eat jsme se zvážili a následně se naládovali dobrotami jako je tempura, smažené maso, polévka, samozřejmě sushi, zelenina, ovoce čerstvé i kompotované, džus, limonáda, čaj a nakonec zmrzlina. Po zaplacení a odkutálení se zpět k váze jsem se svými nově nabytými 2,2 kilogramy slavně zvítězil.

Restaurace typu All you can eat, zejména Hot pot, jsou zde velmi populární, protože to nejvíce odpovídá thajskému způsobu stolování. Na stůl se přinese několik různých jídlel a z nich si následně každý bere na co má zrovna chuť. V případě Hot pot se usadíte ke stolu, přinesou vám Hot pot, vy si vyberete si jaké maso/zeleninu budete smažit/vařit a může se začít. Můj oblíbený Hot pot vypadá trochu jinak než v předchozím odkazu. Bohužel na obrázku není příliš vidět jeho tvar - ta střední část je vypouklá vzhůru a na ní se smaží maso, zatímco okolo se nalije voda a postupně zde vznikne vývar. A nebylo by to správné All you can eat kdyby tu nebyl i velký výběr ovoce a dezertů. To vše za 139B + nápoje.

Jak jsem již řekl, jí se tu společně. Jedno jídlo v obyčejné restauraci stojí od 20 do 80 bahtů, typicky okolo 30 - 50B. Většinou si každý vybere něco menšího, na co má zrovna chuť, plus se domluví, co se objedná dohromady. Může to být smažená rýže, thai curry, polévka tom yum nebo cokoli jiného. Ale v zásadě platí, že společné je všechno :-)

Mně konkrétně populární polévka tom yum zrovna moc nechutná. Většinou je dost nakyslá a hodně pálivá. S tou ostrostí bych se ještě vyrovnal, ale ta kyselost mi vadí. Oni vůbec mají rádi kyselé věci, protože typické thajské curry je také nakyslé (s indickým nebo japonským nemá kromě jména nic společného) a místní papaya salad (som tam) je opět kyselý.

Ale aby to náhodou nevyznělo, že si hlavně stěžuji. To v žádném případě. Sice nesouhlasím s populárním názorem, že thajská kuchyně je nejlepší na světě, ale špatná není ani náhodou. Klasické pad thai musí chutnat snad každému, thajská smažená rýže nikoho neurazí, tom yum i thai curry mnoho lidí miluje a zákusek v podobě manga se sladkou lepkavou rýží (sticky rice) je úžasná třešnička na dortu.

Na druhou stranu se nesmíte nechat zaskočit tím, že některé chutě jsou zláštní - kyselý papaya salad, sladká klobása Chiang Mai sausage (sai oua) nebo přeslazené limonády. Dále tím, že občas dostanete polorozdrceného kraba, pečenou žábu nebo smažené kobylky (měl jsem vše a bylo to dobré). A návštěvu místního trhu bych slabším povahám rozhodně rozmlouval, zatímco odvážným rozhodně doporučoval.

A neptejte se místních, jestli jedí psy - nejedí. Ptal jsem se na to skoro všech, co jsem kdy potkal. Pokud chcete psa, tak jeďte do Činy nebo Jižní Koree - tam je jedí. Ptal jsem se na to skoro všech, co jsem kdy potkal.

A ještě odkaz na thajskou kuchyni na Wikipedii - Thai Cuisine.

Jídlo v Tokiu

Na co jiného jet do Tokia, když ne na sushi? I když Japonci samozřejmě jedí i něco jiného než sushi. Dokonce bych řekl, že většinou jedí něco jiného. Překvapilo mě, že sushi barů tam mnoho nebylo. Zato jiných restaurací asi milion. Obecně vzato, najíst se v Tokiu není žádný problém. Pro odpůrce japonské kuchyně je tu dostatek McDonaldů, Burger Kingů a Wendy's. Ceny zhruba jako v Praze (jídlo za 400 - 1000 jenů, tedy zhruba 80 - 200 Kč).

Místní jídlo bych rozdělil do několika skupin: polévky a spol., tempura, kari (curry), těstoviny všeho druhu, hamburgery a samozřejmě sushi. Skoro každá levnější restaurace má ve výloze vystavené nabízené jídlo zalité v plastu, takže vypadá jako "živé", a tak víte, co si zde můžete objednat. Bohužel nevíte jak, protože nemají anglické názvy a neumí anglicky :-)

V zásadě bych řekl, že ať už si objednáte cokoli, tak to bude relativně snadno poživatelné. Žádný vývar z kuřecích pařátků jako v Thajsku jsem tady neviděl. Začal bych tedy s polévkami a spol. To jsou většinou misky s nudlemi a nějakou další přísadou (vajíčkem, kuřecím/vepřovým masem, krevetami, tofu, masovými kuličkami, zeleninou, bambusovými výhonky, řasami nebo vším dohromady), zalité vývarem. A je to opravdu vývar, žádná parodie z "kostky". Asi nejznámější polévka je miso (která se ovšem typicky podává bez nudlí).

Další na řadě je tempura. Je to v podstatě fritovaná zelenina, nebo mořské plody, obalené v těstíčku. Podává se s rýží, s kari, s nudlemi, nudlovou polévkou, na sushi. Prostě na všechny možné způsoby.

Již jsem zmínil kari (curry), které se do Japonska dostalo pochopitelně z Indie. Nemají tolik různých druhů jako v Indii, protože většinou rozlišují pouze normal/hot. Tedy normální a ostré. Navíc mi připadalo, že všechny chutnaly tak nějak nijak. Ne že by byly špatné, ale moc dobré také ne.

Viděl jsem zde poměrně mnoho restaurací, které nabízely italská jídla, tj. těstoviny na tisíc a jeden způsob a občas i pizzu. Zároveň jsem zde nikdy neviděl mnoho lidí, takže těžko říct, jestli je to jen módní vlna, která se převalila přes Tokio a teď již odeznívá a nebo jsou to restaurace jen pro pár vyvolených. Ceny zde podle vystavených menu byly plus mínus stejné jako jinde, ale nejedl jsem tam ani jednou, takže bližší reference nemohu podat.

Pro zapřisáhlé pojídače západní kuchyně je jistě dobrá zpráva, že zde není problém koupit hamburger. Kdykoli, kdekoli. Kromě již vyjmenovaných fast food řetězců jsou zde i místní restaurace nabízející hambáče. Ať si říká kdo chce co chce, dobrý hamburger je vynikající jídlo. Vyzkoušel jsem a umí to, kluci japonští.

Na závěr klasika v podobě sushi. Ač sushi bary nejsou zdaleka tak rozšířené, jak jsem si, možná naivně, představoval, tak sehnat sushi samozřejmě není problém. Prodává se totiž ve velmi slušné kvalitě v každém supermarketu (těch ovšem není zdaleka tolik, jako v Evropě). Navíc zde sushi nesuší několik dní jako u nás, ale prodávají ho pouze jeden den a již večer se nabízí se slevou 10 - 50 %, takže se do druhého dne vyprodají. Dobrota za pár korun.

Restaurace specializující se na sushi mi přisly poněkud drahé, ale díky Fuxoftovi jsem navštívil levný a dobrý sushi bar. Nachází se hned u stanice metra Shinjuku, tuším mezi východy B10 a B11, z druhé strany bloku (na google maps není vidět, protože před ním stojí dodávka). Je to takzvané running sushi, kde před vámi jezdí dobroty na pásu a vy si berete na co máte zrovna chuť. Tak můžete ochutnat různé druhy sushi aniž byste museli umět japonsky. Nakonec vám jen spočítají talířky a vy zaplatíte, co jste snědli. Jděte tam ale odpoledne (tak do šesti hodin), to je největší výběr. Později už jídlo na pásu ubývá a vy si musíte objednávat.

No a to nejlepší sushi v Tokiu (a na světě) koupíte na rybím trhu v Tsukiji.

Ještě přidám pár poznatků z nakupování v obchodech a supermarketech. Jako Evropana zvyklého na prodejny všeho druhu na každém rohu mě nejvíce překvapilo, že tu je málo obchodů s jídlem. Na druhou stranu jsem tak překvapený být nemusel, protože vařit se tu prostě nevyplatí. Není problém koupit jídlo kdekoli a víceméně kdykoli. Když už ale na nějaký obchod narazíte, tak stejně asi budete překvapeni. Moc jídel, která by šla ihned konzumovat, se tu neprodává. Je to samá nudlová polévka v pytlíku/kelímku, jídlo do mikrovlnné trouby apod. A když už najdete pěkné tvarohové buchty, tak třeba zjistíte, že je to buchta se salámem, sýrem a majonézou, jako se to stalo mně :-)

Ovoce a zelenina jsou tu čerstvé, ale drahé. Je tu obrovský výběr chipsů všeho druhu, syrových ryb, omáček a podobných věcí, které jako hladový turista moc neoceníte. A Evian tu stojí stejně nebo méně než doma, což je po 10 000 kilometrech minimálně zajímavé a opět vás utvrdí v tom, že nás doma okrádají.

Ještě jsem si vzpomněl na jeden druh restaurací, které vám mohou přinést horké chvilky. Jedná se svým způsobem samoobslužné restaurace, přičemž ta samoobsluha spočívá v tom, že si požadované jídlo vyberete na displeji automatu u vchodu, zaplatíte a pak předáte lístek s objednávkou kuchaři. Vtipné jsou zejména ty automaty, které mají pouze japonské popisky bez obrázků a podle ceny poznáte jen to, zda-li si objednáváte malou, střední nebo velkou porci. Já to risknul dvakrát a pokaždé to bylo dobré, takže není důvod se bát ;-)

Jak jsem přeběhl

Šestého listopadu léta páně 2008 jsem se posmíval lidem, kteří se honí za vyšší úrokovou mírou a co se nestalo? Běžel jsem také. Na svoji obhajobu bych rád řekl, že jsem pro to nevyvinul skoro žádnou energii a úrok jsem zvýšil dokonce o 125 procent. Z původně zamýšlených 35 %. To jsem ale zjistil až při psaní tohoto článku a pořádném přečtení nového úrokového lístku...

Dokud mi nespadl úrok pod 2 procenta ročně, tak jsem neměl zvýšenou snahu s tím cokoli dělat. Měl jsem peníze hezky pohromadě, okamžitě dostupné a víceméně "slušně" úročené. Samozřejmě je mi jasné, že peníze v jakékoli bance jsou z hlediska ztráty hodnoty asi tak chytře uložené, jako kdyby ležely venku na louce, ale přece nebudu kupovat akcie, když mi to soudruzi po volbách zestátní a já nebudu mít za co emigrovat.

Když mi před časem v rodné mBank spadl úrok na 1,85 %, tak jsem začal být trochu nervózní. No vlastně nebyl, byl jsem v Thajsku a nevěděl jsem o tom, ale jinak bych byl! Pak jsem měl hodně práce, takže jsem tomu nevěnoval pozornost. Ovšem pak přišel den, kdy jsem se nudil a neměl do čeho píchnout. Jak vidíte, tyto dny přicházejí velmi, velmi výjimečně. Ten den mi blesklo hlavou, že ING Bank by mohla nabízet založení svého ING Konta online. Neváhal jsem, nažhavil google a hle, ono to šlo.

Máte dva doklady totožnosti? Hmmm, ano. Našel jsem dokonce všechny tři.
Máte běžný bankovní účet v ČR? Ano. Co je to za otázku, jsem snad buran?
Pak už se jen udělá klik, klik, klik, klik, klik (myší, není nutné cvičit) a je hotovo. Skoro.

Z pár dní vám přijde napěchovaná obálka s dalšími instrukcemi. Je to jednoduché: Stačí ofotit dva doklady totožnosti, nejpozději na druhý pokus podepsat přiloženou smlouvu svým budoucím podpisovým vzorem a převést na obdržené číslo účtu jakoukoli částku ze svého předem zaregistrovaného běžného bankovního účtu v ČR. A na to máte dva týdny.

Takže jsem si okopíroval občanský průkaz + řidičský průkaz (vejdou se na jeden papír), první podepsanou smlouvu si nechal (první pokus o podpis se tomu mému nepodobal ani vzdáleně), druhou pořádně podepsanou smlouvu vložil do obálky, zalepil a poslal zpět do ING. Platí příjemce, takže potud jsou jediné náklady na okopírování dokladů a trochu náplně do propisovací tužky na jeden až dva podpisy.

Jak jsem již napsal, kromě zaslání okopírovaných dokladů totožnosti a smlouvy, musíte splnit ještě jednu podmínku. A to převést z předem zaregistrovaného účtu jakoukoli částku na vaše nové ING Konto. Na to jsem zapomněl a tak se mi aktivace nového účtu mou vlastní vinou protáhla o týden.

Jakmile splníte všechny tři podmínky, tak vám poštou přijde potvrzení, že jste pro aktivaci účtu udělali vše potřebné. Dále vás upozorní, že do 7 dnů vám přijde dopis do vlastních rukou, kde bude přístupový PIN a heslo do internetového bankovnictví. Tohle je ta nejstrašnější část aktivace ING Konta, protože to znamená návštěvu pošty. To je hrůzný zážitek sám o sobě a když náhodou narazíte na bandu společensky nepřizpůsobivých individuí, které ignorují existenci internetové bankovnictví a snaží se platit složenkami, tak je to opravdové peklo.

Jakmile si vyzvednete přístupový PIN a heslo, tak se přihlásíte do svého nového ING Konta, pokocháte se a následně sem převedete všechno, co máte nyní na eMAX Plus. A je to, svět je zachráněn. Vám se zvýší úroková míra z 1,00 % na 2,25 %, Nizozemí se zvýší množství peněz a až se tady všechno zestátní, tak vás ve vězení bude hřát vědomí, že za pár desítek let budete mít ve svobodném(?) světě opravdu slušný balík peněz.

Pokud by to náhodou vypadalo, že mám najednou obavy z oplocení hranic atd., tak vězte, že ty mám pořád. Teď je to jenom silnější.