Není postel jako postel, aneb kdo se v tom má vyznat?

Ještě drobnost k minulému článku: Rozměr Super King zní velice honosně, a proto bych si dovolil malou odbočku a osvětu. Co jsem tak vypozoroval, tak každý kout světa si udržuje vlastní označení velikostí postelí. Asi aby to nebylo moc jednoduché, nebo nedejbože logické.

Začal bych naší malou bezvýznamnou zemičkou. Bezvýznamnou zejména proto, že naše logické označení se v západním světě moc neprosadilo. Standardní postel má rozměry 200x90 cm. Plus mínus autobus. Najdou se i prckové typu 190x80, ale ten první rozměr dle mého názoru převažuje. No a když máte dvoulůžko, tak to má poměrně logicky 200x180 cm (kupodivu 400x90 cm není úplně běžný rozměr).

Nikoli na NZ, v USA nebo UK. Tam je dvojpostel, tj. Double, široká 120 cm (až 140 cm). Asi nemusím dodávat, že Single nemá pouhých 60 cm na šířku (nebo 70 cm), ale standardních devadesát (a nebo méně..). Teda ono se to třeba v USA navíc jmenuje Twin, místo Single. No prostě guláš.

Na NZ to pokračuje Queen a King (160 a 180 cm). V USA také Queen a King, ale rozměry jsou 150 a 190 cm. No a v UK jsou úplně mimo realitu, takže mají King a Super King. O šířkách 150 a 180 cm... Takže moje King size postel není bůhvíjaký zázrak.

Pro zvídavé jiskry se něco málo o možných rozměrech píše na Wikipédii.

Dostal jsem deku... (díl druhý)

Nebojte se ničeho, nikdo mě nezbil. Prostě jsem dostal deku. Dlouhou. Konečně mi nemrznou nohy :-)

Poněvadž a protože jsem nechal svoji velkou deku doma (schválně, co kdybych potřeboval narychlo utéct před zákonem), tak jsem si musel koupit novou. Velkou. Větší. Největší! Ta doma sice byla velká, ale já su taky velké, a tak mi občas vykoukla nožka. Jestli se tak moje ploutve dají vůbec nazvat.

Pobyt v hotelových zařízeních napovídal, že jsou k dispozici i větší kousky. Tedy na to nemusí být člověk zrovna genius, ani pobývat po hotelech, stačí uvažovat a trochu zasurfovat na internetu. Případně stačí ochlazení a ono to přijde samo. A když se přidá 20% sleva a načtení mil, tak je rozhodnuto.

Spásu poskytl nejmenovaný řetezec zabývající se prodejem všeho možného od oblečení, přes sendviče, až po ručníky (Marks and Spencer, pozn. aut.). Kromě výše uvedeného tedy prodává i deky. A to v rozměru Super King.

Což je krásných 260x218 cm. Na "šířku" to pak konečně udělá deku s rozumnou délkou. A protože to byly dvě deky v jednom balení, tak mám tenkou na léto, středně tlustou na podzim a obě najednou na zimu. Whoo-hoo! Snad tedy místní holomrazy přežiju.

Aktualizace č.1 (listopad): Jak praví moudré přísloví: Neříkej hop, dokup nepřeskočíš. Většinu tohoto článku jsem napsal v takřka extatickém rozrušení z objednávky nové deky. A taky trochu z toho, že mi brzo nebudou mrznout nohy. Ovšem co se nestalo: Deky vtipně vyprodali a na mě se nedostalo. Takže jsem si na musel ještě nějaký ten pátek počkat.

Aktualizace č.2 (únor): Čekal jsem, kdy deky konečně zase zlevní a nic. Navíc mnou požadovaný obří rozměr byl skoro permanentně vyprodaný. Pak jsem ovšem objevil Quidco, kde vám někteří prodejci vrátí část peněz za nákup, pokud se k nim prokliknete přes Quidco. Obří deka byla nečekaně v nabídce, akce "10 % zpět za nákup" také, tak jsem už neváhal a deku jsem koupil. Konečně mi nemrznou nohy!

Kafe, kafe, kafe...! A koblihy!

Mladá generace Korejců se evidentně shlédla v módě Starbucks a jim podobných. Pokud jsem vlezl do jakéhokoli obchodního centra nebo nákupní zóny v Soulu, tak mi připadalo, že zhruba 70 procent všech obchodů, restaurací a fastfoodů tvoří nějaká napodobenina prvně jmenovaného řetězce. Když o tom tak přemýšlím, tak originálů tam asi ani moc nebylo.

V nabídce mají plus mínus to samé jako kdekoli jinde, ceny jsou podobné, takže pro Evropana nic moc zajímavého. Navíc nejsem fanoušek pravé brazilské kávy z fast foodu. Vlastně ji vůbec nepiju. Ale třeba jednou začnu.

Každopádně to bylo zajímavé sledovat. Do těchto „kaváren“ totiž chodí jen Korejci pod 30 let a Američani. Ti samozřejmě jen do toho jediného pravého řetězce. Asi jim to dodává klid. Podobně jako McDonald's. Předpokládám, že to mají rozdělené: mladí (duchem) intelektuálové do Starbucks a nad 100 kg do McDonald's.

Ruku v ruce s kavárenským fastfood stylem jde v Soulu móda donuts. Opět americká záležitost, protože slušní lidé říkají doughnuts. Nebo koblihy. V horším případě pak „donuty“. Donuts se prodávají všude a mají všechny možné polevy a posypy. Opět nic moc zajímavého (tedy pro někoho, kdo to vidí denně v Tescu).

Ale kde jsou donuts, tam bývají i cupcakes. Opět všechny možné barvy, ozdoby, příchutě, polevy a posypy. Něco takového jsem neviděl ani v USA. Ale zase proč bych si to tam kupoval, když cena je podobná a můžu jíst místní dobroty. Jako byly tyto kuličky (ulice před Deoksugung palace, jedna porce 2000 wonů(?) už napůl snězeno):

Nevím, z čeho se to vyrábělo, ale chutnalo to trochu jako skořicový piškot. Peče se to v takové otočné formě, kde na jednom konci nalijete těsto a na druhém vydloubnete kuličku. Takže na povrchu to bylo trochu do křupava a uvnitř měkké a moc dobré. Podobně jako tahle sladká ryba (COEX Mall, tuším 3500 wonů):

V té byly kousky něčeho, ale nebyl jsem schopný to identifikovat. A vzhledem k tomu, že moje komunikace s prodavači se omezovala na bíden a dekuji pani, tak jsem se to ani nemohl dozvědět. Nicméně i to dekuji pani dědu prodávajícího piškotové kuličky tak potěšilo, že mi přihodil tři navíc. Suší pani, suší!