Thajská promoce. Dvakrát a stále ji... stejně?

Do Chiang Mai jsem přijel akorát v době, kdy vrcholily přípravy na slavnostní promoce. Že to nebude jedno až dvouhodinová sranda jako u nás, mi mohlo dojít už v době, kdy jsem sháněl ubytování. Všechny levné apartmány byly obsazené, a tak jsem chudáka Jakuba obtěžoval celé dva týdny.

Začalo to tím, že jsme se náhodou vetřeli na vysokoškolský "maturitní" večírek. Pro jistotu jsme se ptali, jestli tam můžeme zůstat, ale nikomu to nevadilo a navíc jim to ani nepřišlo divné. Sice jsme tam byli bílí jenom dva, ale asi deset lidí se mě ptalo, jaký obor jsem studoval. Zdarma jsem se najedli, napili a nechali se pozvat i na samotnou promoci. Nakonec jsme organizátorovi dali nějaké peníze, nechceme přece slevu zadarmo.

Promoce byla o pár dní později, celkem logicky přímo v areálu Chiang Mai University. Areál je sice oplocený a tím jakoby oddělený od okolního světa, ale jinak je veřejně přístupný a dokonce přes něj vede jedna z hlavních silnic. Už na první pohled bylo vidět, že se zde děje něco neobvyklého, protože množství zde zaparkovaných aut a motorek se zvýšilo o stovky procent.

Průběh promoce je podobný tomu českému. Nejprve oficiální předávání diplomů a pak focení v areálu školy. Je tu ovšem několik drobných rozdílů. Ten první je, že diplomy zde nerozdává rektor nebo jiný děkan, ale princezna. A protože princezna je jen jedna a studentů ročně desítky tisíc, tak se na promoci čeká i několik měsíců.

Samotné předávání diplomů je veřejnosti nepřístupné a velmi oficiální. Studenti například nesmí při samotném předávání pohlédnout princezně do očí. Jak jsem později zjistil, tak princeznu pochopitelně předávací rituál zmáhá a byla velmi unavená. No a jakmile se rozdají diplomy, tak se vyrazí do areálu univerzity udělat pár (stovky) fotografií se spolužáky, rodinou, přáteli a kolemjdoucími.

Minimálně jeden obrovský puget a plyšová hračka se zdají být tím pravým dárkem pro právě odpromovaného. A to rovnou dvakrát. Trochu mě šokovalo, že celý rituál předávání diplomů vlastně probíhá dvakrát. Nanečisto a naostro. A to včetně focení a obřích pugetů. To, co jsem viděli, bylo teprve nacvičování na "pravou" promoci, která byla o den později. Ale fotografování probíhalo jako kdyby to bylo poprvé a zároveň naposledy.

Takže celé to šílenství se opakuje druhý den znova a jediný rozdíl je v tom, že při opravdové promoci již dostanou opravdový diplom od opravdové princezny. Následuje předání nových darů a focení s kamarády, rodinou, učiteli a tak dále. Několik tisíc lidí jde hned dvakrát na "stejnou" promoci. Thajci jsou prostě zvláštní národ.

20000

Aby těch výročí nebylo málo, tak jsem včera završil 20000 poslechnutých písniček. To dělá při délce jedné písně 3,5 minuty zhruba 70000 minut, což je 1166 hodin a to je celkem přes 48 dní. Ve skutečnosti jsem jich v životě slyšel mnohem více, tohle je statistika pouze toho, co jsem slyšel doma u počítače. To jen abyste měli představu, jak často u toho vysedávám. Nebo spíš vysedával, teď už není čas. Statistika je navíc pouze za poslední tři roky. A to jsem tady 9 měsíců nebyl...

Jubilejní 20000. písní se stala náhodně vybraná Will You Love Me Tomorrow od skupiny The Shirelles. Že jste o(d) nich nikdy nic neslyšeli? Já také ne, alespoň to tvrdí statistika. Ale vězte, že je to 125. nejlepší píseň všech dob dle časopisu Rolling Stone.

Nalétal jsem sto tisíc a jeden kilometr

Ve skutečnosti jsem za celý život nalétal sto jedna tisíc a jeden kilometr, ale to by neznělo tak dobře. Také to ve skutečnosti asi bude trochu jiné číslo, protože server Flightmemory.com těžko změří skutečně uletěnou vzdálenost. A jestli mi to budou kazit sopky, tak lépe vypadajících sto tisíc mil hned tak nedám. Jako by nestačilo, že mě připravila o několik set kilometrů a jeden typ letadla.

Jak jsem v Thajsku neviděl nic a přece všechno, díl 1.

Letos jsem do Thajska jel navštívit kamaráda, který tam nejprve studoval a následně zůstal. Z toho vyplývá, že už trochu věděl, jak to v Thajsku chodí a hlavně měl ze školy spoustu známých mezi místními. Takže tam byl někdo, kdo mi pomůže s ubytováním a má kontakty. Ideální situace.

Válet se u moře nebo jezdit po organizovaných zájezdech do "džungle" opravdu nesplňuje moje představy o ideálně strávené dovolené. Mě nikdy moc nezajímaly tzv. památky, protože 1000 let starý chrám je prostě jen 1000 let starý chrám. No dobře, některé jsou opravdu pěkné, ale proč jich vidět padesát. Mnohem zajímavější je potkat místní a víceméně s nimi žít. To se mi třeba povedlo na Novém Zélandu a je mi úplně ukradené, že jsem nebyl na Milford Track.

Jeden z prvních výletů byl na Doi Suthep, což je chrám na kopci nad Chiang Mai. Z centra je to údajně asi 15 km, ale my jsme bydleli blízko Suthep Road, která směřuje (leč nevede) ke chrámu, takže jsme to měli asi 10 km. Nic co by se nedalo za 15 minut ujet na skůtru. Když jsem vyjeli nahoru, tak mě nepotěšil sdělením, že je to ještě 300 schodů. On tam byl údajně již po osmé (desáté?), takže měl trénink. Když jsme vylezli nahoru tak prohlásil, že to nejlepší na tomto chrámu je výhled na letiště. Takže jsme asi 20 minut čekali, až poletí triple seven zpět do Bangkoku a zjistili jsme, že jeho apartmán je odsud vidět.

Pak jsme si koupili zmrzlinu a jeli zpět dolu. Cestou jsme se ještě zastavili zhruba v polovině kopce, že se pojedeme podívat na vodopád. Byli jsme tu po páté hodině, takže jsme už naplatili žádné vstupné do areálu. Odtud je to k vodopádu asi 3 km na motorce a pak další 2 kilometry pěšky do kopce. Asi po dvou stech metrech jsem začal mít podezření, že jedna kamarádka Thajka bude falešná, protože si jako jediná stěžovala na horko. To se později utvrdilo, když ji jako jedinou pálilo ostré jídlo a její tvrzení, že má sice ráda pálivá jídla, ale že je nemůže jíst, tomu moc nepomohlo. Prostě falešná Thajka. Asi za půl hodiny jsme se vyšplhali nahoru, kde byl pouze poměrně malý vodopád. To se ale dalo čekat. Vyfotili jsme se tedy na vodopádu, někteří z nás do něj spadli a šli jsme domů.

Cestou domů jsme míjeli ZOO a já jsem vykřikoval, že musím konečně vidět pandu. V Tokiu mi zákeřně umřela pár měsíců před mým příletem, takže teď to už musí vyjít. Po pár dnech brutálního nátlaku jsme se tedy vydali do ZOO. Shodou okolností se k nám zrovna přidala kamarádka kamarádky, která v ZOO dříve pracovala. Jak jsem zjistil, tak Chiang Mai ZOO není žádný zázrak a pražská nebo liberecká ZOO ji hravě strčí do kapsy. Jediná zajímavost je tedy panda. No a protože s námi byla bývalá zaměstnankyně, tak jsme pandu viděli zdarma (do jejich pavilonu se platí extra vstupné). A bylo přesně jak jsem očekával: baby panda s mámou byly schované a táta panda chrápal. No, ale viděl jsem pandu :-)

...

Už z dřívějška jsem věděl, že kamarád chodí občas trénovat Muay Thai (thajský box), a tak jsem si řekl, že to musím zkusit také. Zápasy jsem během pobytu viděl několikrát a chtěl jsem vidět i trénink. A v ideálním případě si i zatrénovat. Věděl jsem, že to probíhá v trochu jiném stylu než v Evropě. Netrénuje se slepě pouze jedna činnost, ale stále se udržuje pozornost a ověřuje reakce na nově vzniklé situace. To znamená, že trénujete 3 minuty nízké kopy a náhle vám trenér dá pěstí... :)

Kamarád mě pár dní před koncem pobytu seznámil s šéfem tělocvičny, kde trénoval. Tělocvična je možná trochu honosný název, jak můžete posoudit z fotek Lanna Muay Thai Boxing Camp, ale mají tam všechno potřebné. Tj. vybavení a hlavně lidi, kteří vědí, co dělají. Andy (šéf) mi nejdříve řekl, že nemusím před tréninkem běhat, ale stačí, když si půl hodiny zaskáču přes švihadlo. A sakra, toto začíná. Tak jsem se protáhl a skákal, skákal, skákal, skákal... No ale řeknu vám, skákat poprvé po patnácti letech přes švihadlo není jednoduché. Občas jsem se do něj pěkně zamotal. A jak mi řekl kamarád, ze začátku měl stejné problémy.

Pak mi Andy pověděl něco o základech Muay Thai a ukázal pár základních technik. Když jsem ho dokázal trochu napodobit, tak jsem si šel mou prachmizernou techniku pilovat před zrcadlo. Vypadá to sice jako hloupost, ale dost vám to pomůže. Po nějaké době jsem dostal omotávky, nasadil rukavice a šel zmlátit boxovací pytel. No a nakonec jsem šel na sparring do ringu. Jak jsem již řekl, thajští trenéři jsou zákeřní a párkrát mi ji pěkně nandal. Ale bylo to dobré.

Po cca 2,5 hodinách cvičení jsem byl pěkně vyřízený. Ještě, že jsem pár dní před tím trénoval skákání na koncertech, jinak bych teď asi umřel. Ono dělat poslední hodinu každých deset minut deset kliků nebylo pro moje líné tělo nijak jednoduché. Protáhl jsem se a jeli jsme domů. Pak jsme se najedli a šli na thajskou masáž. To mi sice pomohlo, ale i tak mě další tři dny všechno bolelo. Proto uvedu jednu ze základních rad, jak ustát případný souboj: "Usmívejte se. Buď ho to rozhodí a vy ho sejmete, nebo se usměje také a půjdete spolu místo bitky na pivo."