Následující text jsem napsal již před rokem a půl, ale jaksi jsem ho nedopsal. Publikuji ho až teď (stále nedopsaný), protože si myslím, že to nikomu neublíží a na tom, co jsem napsal tenkrát, se pochopitelně nic nezměnilo. Nové zážitky přidám později (s mojí produktivitou tipuji okolo roku 2012 - 2013).
Backpacker na Novém Zélandu jsem opustil okolo desáté hodiny dopolední a po vyřízení všech formalit jsem odlétal v půl třetí odpoledne. Do země zaslíbené jsem dorazil v půl druhé ráno místního času (tj. v půl šesté ráno na NZ), nevyspalý, hladový a ještě jednou nevyspalý.
Po vyřízení všech formalit jsem se vydal hledat dopravní pás, ze kterého měla vypadnout moje obří taška (váha při odletu z NZ: 22 kg + malý batoh: 6,5 kg). Bylo mi divné, že na tabuli jsou všechny možné lety a můj, který přistál už před hodinou, není k nalezení. Zeptal jsem se tedy ospalého policisty, kde by mohlo být. Po prvním zjištění, že s angličtinou v Thajsku moc nepochodím, jsem se vydal směrem k místu, kde jsem tušil výskyt mé tašky. Paní u pasové kontroly říkala, že tašku najdu, když jí ukážu pas a ona mě pustí dál. Dobrá. Ukázal jsem, pustila mě. Dál bylo liduprázdno a skoro všechny pásy byly prázdné. Na letištního zřízence jsem vybafnul: "Tašky!" a on odpověděl: "Taiwan, Taiwan?" a ukázal na pár tašek, které se krčily na konci haly. Člověk se domluví všude. Asi bych měl dodat, že jsem přiletěl přes Taiwan, takže to v thajštině neznamená "Už ses koukal támhle to rohu?".
Pak jsem vydal k obávané kontrole, kde jsem čekal nalezení nejméně tří kil heroinu umístěného do mé tašky během mé nepřítomnosti a prodloužení zdejšího pobytu o 50 let. Kontrola byla ospalá a velmi laxní. Tašky pouze projely prehistorickým rentgenem, který jsem viděl naposledy někdy v roce 1994, a já byl volný.
Nejdřív jsem se chtěl vyspat, tak jsem vyhledal první volnou lavičku daleko od dosahu otravných taxikářů, kteří vám "chtějí pomoct". Po 4 hodinách mizerného spánku jsem si do batohu nacpal všechny nutné věci na dva týdny pobytu a uložil velkou tašku do úschovny (za 100 bahtů na den - cca 50 Kč). Úschovna je v prvním patře, tedy o patro níž, než vylezete po příletu. Zde jsou i všechny možné informační stánky. U jednoho z nich jsem se optal, jak se dostanu co nejlevněji do centra a výsledek zní: autobusem č. 505 k Victory Monument. Autobus odjíždí každých 10 - 20 minut od exitu 8 v přízemí.
Cestou na autobus jsem si vzal u dalšího stánku mapu Bangkoku a pokochal jsem se, co všechno uvidím. Když jsem opustil klimatizovanou budovu letiště, tak jsem si připadal, jak kdybych vešel do vyhřátého skleníku, kde se před chvílí zalévalo. Inu období dešťů. Do autobusu tady naskočíte, usadíte se a čekáte. Po chvíli přijde paní průvodčí a ukážete jí na ulovené mapě Bangkoku, kam byste rádi dojeli. Cesta z letiště k Victory Monument stojí 35B (asi 17 Kč). Taxi by stálo zhruba 350B a lepší autobus 130 - 150B až do Khao San Road.
Zbývající text jsem připsal až teď, abyste viděli, jak to s těmi kilogramy dopadlo. Pokračovat v popisu pobytu se mi už nechtělo, takže máte smůlu. Ale kdo ví, třeba to jednou napíšu a přidám.
Když jsem se po dvou týdnech poflakování po východě Thajska vrátil na letiště, tak jsem zaplatil brutálních 1400 bahtů za úschovnu. Brutálních zejména proto, že to byla nejvyšší položka, jakou jsem tam tenkrát platil. Vízum stálo 1000B, nejdražší jízdenka 350B, nejdražší ubytování 150B na noc. Nákupy dárků byly celkem tuším okolo 1000B. Celkem jsem utratil něco přes 10 000 bahtů. Za 14 dní pobytu a cca 2000 km cestování. Dobré, ne?
Ale zpět k těm kilogramům. Když jsem se vracel, tak jsem toho měl pochopitelně ještě více, než když jsem do Thajska přijel. Na letišti jsem se tedy pořádně nabalil, co se dalo, jsem nacpal do batohu a doufal, že velká taška nebude moc těžká. Když jsem čekal na check-in, tak jsem si vyhlédl pána, který vypadal rozumně a postavil se k němu do fronty. Co čert nechtěl, paní u vedlejší přepážky byla rychlejší a zavolala si mě k sobě.
Podal jsem jí pas, cár papíru, co býval letenkou a s předstíranou lehkostí jsem položil moji obří tašku na váhu. Krásných 25,6 kilogramu. Sice pod ní byla nějaká přepravka, ale pořád solidní čtyřkilová nadváha. Už jsem si v duchu představoval, co všechno ještě můžu narvat do batohu (nic, byl úplně plný), co si můžu obléknout na sebe (tak jedno triko, mikinu a bundu už jsem měl) a co vyhodím (nic, proboha!).
A říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybych šel k tomu hodnému pánovi vedle. Ovšem jen do té doby, než začal tepat právě odbavovaného pána, že má sedm kilo nadváhu. To je sice dost, ale pán se bránil tím, že nemá žádné další zavazadlo. Což neměl. Ještě před chvílí hodný pán z check-in byl nekompromisní a poslal ho koupit si batoh. V tu chvíli jsem už v duchu vybíral věci, které vyhodím, protože platit nadváhu vyjde mnohem draž.
Moje paní se mě zeptala, jestli si batoh beru do kabiny. Řekl jsem, že ano a ona ať jí ho podám. V tu chvíli jsem se loučil s další várkou věcí, protože jestli mi zváží batoh, tak vyhazuji dalších pár kilo. S předstíranou lehkostí jsem jí podal batoh a ona mi na něj jen nalepila cedulku "cabin baggage". Naštěstí ho nebrala, ani nevážila. Poté mi dala mi palubní vtupenky a mou obří tašku s úsměvem poslala do útrob letiště.
Když jsem si o chvíli později jsem přečetl nově zavedené omezení váhy kabinového zavazadla na 7,5 kg, tak jsem si opravdu oddychl. Dohromady jsem měl minimálně 7 kilogramů navíc. To by mi v dnešní době už neprošlo...
