Jak jsem psal dříve, tak automobil víceméně pouze žere peníze. Když si odmyslím stále stoupající cenu benzínu a nafty (během půl roku mého pobytu na NZ vzrostla cena z $1.55 na $2.15 za litr N95!), tak se občas naskytne nemilá příležitost navštívit autoservis i z jiného důvodu, než je nová "technická". Nebojte se, auto je v pořádku. Akorát jsem zapomněl zapnutá světla a tím jsem dodělal moji stařičkou autobaterii. Tady na vesnici jsem koupil novou za $146, jinde by možná byla o pár dolarů levnější.
Ale abych mu jen nekřivdil, tak mě moje auto také velmi potěšilo. Během necelých 2000 km, co jsem ho vlastnil, byla průměrná spotřeba pouze necelých 8l/100km. Z toho jsem zhruba 400 kilometrů najezdil po městě a okolí. Připomínám, že to byl obsah 2 litry a ročník 1986. Zkuste si cvičně koupit auto s 2l motorem za cca 15 tisíc korun a trumfnout mě!
Také jsem několik dní po koupi auta obdržel dopis z aukce, kde byly dokumenty o provedených výměnách spojky, klínového řemene a několika dalších drobností. Vše bylo vyměněno v poměrně nedávné době, takže se tím šance na pozdější prodej značně zvýšily. Navíc bylo zakoupeno jako nové na Novém Zélandu a mělo pouze jednoho předchozího majitele (v dokumentech byli dva, ale jen proto, že se přestěhoval a připsal jako spolumajitele i manželku).
Prodej auta je snad ještě jednodušší než koupě. Tedy pokud se budeme bavit o tzv. papírování. Potřebujete na to pouze potvrzení o převodu auta na vás, které vám přišlo po koupi auta. Je žlutá čtvrtka o velikosti A4, na které je vaše jméno - nový vlastník vozidla a výpis předchozích majitelů. Dále nevyplněné údaje o novém majiteli v případě prodeje, a to ve dvou provedeních - jedno pro vás a jedno pro něj. Při prodeji si pak do vaší části (prodejce - spodní třetina té A4) stačí opsat jméno a adresu toho, na koho bude auto přihlášené a podepsat jeho část. Se svojí částí zajdete opět na poštu, zaplatíte asi $8 a auto už má nového vlastníka. Pak už jen zrušit pojištění a to je vše.
Prodat auto je snad ještě více stresující než jeho koupě. Pravděpodobně ho budete chtít prodat co nejpozději, abyste mohli cestovat co nejdéle a nejpravděpodobněji to bude opět v Aucklandu. Proto vás asi nepotěším informací, kterou si nejspíš nechcete připustit, ale je to tak: budete to mít hodně těžké a nejspíš ho prodáte hodně pod cenou. Nejvyšší ceny jsou obecně v prosinci a lednu, kdy si auta kupuje nejvíce turistů a nejnižší od března/dubna dále, kdy se jich většina turistů zase zbavuje a poptávka je nejnižší. Pro zajímavost přikládám foto nástěnky z backpackeru.
Já naštěstí nejsem obyčejný turista, takže prodej mého auta probíhal trochu jinak. Původní plán byl, že přijedu do Aucklandu v neděli (odlet ve středu) a zkusím nejdříve tradiční aukci v Ellerslie. Když by to nevyšlo, tak bych ho dal zpět do Turners aukce a nechal mého kiwi kamaráda, ať vyřídí prodej. Po telefonátu s mým českým spolužákem a varování, jak šly ceny a poptávka hrozně dolů, jsem ze svého hloupého a naivního plánu upustil a přešel na plán B.
Auto jsem vlastně už k ničemu nepotřeboval, protože jsem bydlel 5 minut chůze od práce a už jsem nehodlal nikam cestovat. Podotýkám, že tohle bylo na začátku května a NZ jsem hodlal opustit v půlce června. Moje auto nemělo smysl inzerovat na Trade Me, kde bych s ročníkem výroby 1986 a požadovanou cenou minimálně $1000 neměl vůbec žádnou šanci. Po konzultaci s místními jsem usoudil, že nejlepší bude postavit auto na ulici přímo v Coromandel Town. Řádně ozdobené cedulí FOR SALE. Poprvé jsem považoval odlehlost tohoto městečka za výhodu a doufal jsem, že potenciální kupec nebude chtít jet do Aucklandu pro nějakého zajíce v pytli a zakoupí můj sice starý, ale jinak skoro dokonalý vůz.
Vyrobil jsem tedy fešné cedule s "životopisem" auta a postavil ho na frekventované místo u jediného pekařství. Měl jsem na prodej cca 5 týdnů a chtěl jsem za auto $1200, minimálně ale $1000. Na autě byla cena $1300, abych měl prostor pro vyjednávání. Po týdnu, kdy se nikdo neozval, jsem začal být nervózní, že to nebude ani zdaleka tak jednoduché, jak jsem si původně myslel. Po necelých dvou týdnech se ozvali 3 zájemci během 24 hodin.
První zájemkyně si auto pouze prohlédla, zeptala se svých asi desetiletých dětí (!), jestli si ho má koupit na ježdění do práce a nabídla mi $1000 cash. To jsem statečně odmítl. Sice byla první zájemce po skoro dvou týdnech, ale pořád mi zbývaly více než tři týdny a trocha naděje. Hned na to mi řekla, že ho teda vezme, ale že si musí vybrat peníze a jestli můžu počkat do zítra. Lehce překvapeně jsem se zeptal, jestli ho tedy hodlá koupit za těch $1300 a ona že ano. Samozřejmě, že může! Paní asi nebyla moc zběhlá ve vyjednávání, protože za $1200 by ho určitě dostala a za $1100 nejspíš taky :). Nabídl jsem jí, jestli se chce s tím autem alespoň projet, ale ona nechtěla.
Druhý den přivezla požadovanou částku, podepsal jsem jí papír o prodeji a předal klíče a dokumenty o provedených opravách. Klíče předala svojí neteři s tím, že ona jde do práce a na první jízdu pojede neteř (!). Paní jsem potkal o několik dní později a usmívala se, tak asi byla s koupí mého bývalého auta spokojená.